Ukázka:
 
PRVNÍ KROK DO HLUBIN – VENDHYE
„Byli tvůrci a zotročiteli tohoto života a nade všechnu pochybnost originály pekelných prastarých mýtů, o nichž se zděšeně zmiňují věci jako Pnakotické rukopisy a Necronomicon. Byli to velcí „Staří“, kteří připutovali z hvězd, když byla země mladá…“
Howard P. Lovecraft: „Hory šílenství“
 
Ohně v pralese
1.
Obětiště v posvátném háji ozářily plameny pochodní. Zvířata, požehaná žrecem se zachvěla, když jejich hrdly prošlo ostří rituálního nože. Tři kněží recitovali dávné formule, čtvrtý zapálil loučí ze čtyř stran posvátný oheň na černém kameni. Toho dne jakoby ztratili něco ze své obvyklé sebejistoty. Všichni čtyři úkosem hleděli na dlouhovlasého starce oděného jen vrstvou žlutého prachu rozetřeného po těle. Byl to sám Kéšin, legendární žrec o němž se mezi zasvěcenci šeptalo, že je bůh.
Krev skanula do svatých plamenů a žrec se dlouze zahleděl do ohně a kouře…
„Vidím oheň, stravující srdce princezny, vidím hlubiny podsvětního boha obklopující naši zemi. Vidím zkázu a smrt…“ šeptal žrec hledíce do plamenů. „Bohové starší než bohové našeho lidu se probouzejí.“
Král se zachvěl.
„Bohové hlubin hledají oběť. A bude jí tvá dcera, králi.“
Vládce věděl, že nemá vstupovat do rituálu, ale nemohl si pomoci.
„Jak tomu mohu zabránit, Kéšine?“
Žrec odvrátil pohled od plamenů a jeho temné oči se setkaly s královými.
„Musíš ji zabít.“
 
2.
Barbar procházel úzkými špinavými uličkami Ándhry, hlavního města stejnojmenného královstvíčka na jihovýchodě Vendhye, pojídal pečené maso, které koupil na tržišti a téměř bez zájmu se rozhlížel kolem. Vendhyjské země už dostatečně ukojily jeho zvědavost. Ani zde už nenacházel žádnou opravdovou příležitost k uplatnění svých sil; přemýšlel o návratu do chladnějších západních zemí, které mu byly bližší než civilizace uprostřed džunglí. Bez zájmu míjel bohatě zdobené chrámy z bílého kamene, plné bizarních soch místních božstev, obklopené prostými jednopatrovými cihlovými domy, v jejichž zdech se tísnily mnohdy celé rozvětvené rodiny. Pak jej však zaujalo i na zdejší poměry neobvykle velké srocení davu na čtvercovém náměstí ve středu města. Protlačit se dopředu nebyl pro mohutného muže velký problém. Drobní Vendhyjci uctivě ustupovali před obrovitým cizincem, jehož opálené svalnaté tělo, zahalené v prostém vzdušném oděvu budilo respekt stejně jako těžký široký meč, který, na rozdíl od zbroje, nikdy neodkládal. Chvíli s úžasem zíral na scénu před sebou a pak pochopil, že sleduje poslední dějství proslulé Oběti koně. Znechucení se v něm mísilo s pobavením. Čtyři starci mumlali u posvátného ohně jakási nesrozumitelná zaříkadla, zatímco dcera místního vládce souložila s mrtvolou krásného bílého hřebce, před několika okamžiky uškrceného svalnatými pacholky. Dav bouřil.
„Mají tu divné zvyky, že?“ prohodil k němu přepychově oděný břichatý muž, jehož tvář zdobil důstojný vous, jakým se pyšní obyvatelé Zambouly.
Barbar jen pokrčil rameny. Na svých cestách, které v té době zahrnovaly téměř celý známý svět, už viděl i podivnější věci. Sám příliš nevěřil náboženstvím, pověrám se smál a na svatyně pohlížel především očima lupiče, zvažujícího velikost bohatství, ukrytého v chrámové pokladnici. Jeho bohem byl chmurný Crom, který nenáviděl slabochy a o lidi se nestaral, což barbarovi zcela vyhovovalo. „Je mi líto toho koně,“ dodal po chvíli.
Zamboulan si ještě chvíli mlčky prohlížel urostlého bojovníka s havraními vlasy a chladnýma modrýma očima, zkušeným okem zhodnotil velký meč, zřejmě vyrobený některým z proslulých aquilonských zbrojířů a pak se představil jako Nenkiga, kupec.
„Jmenuji se Conan,“ řekl urostlý barbar. Pocházel ze vzdálené Cimmerie, divoké, horami obklopené, severní země, avšak nedokázal tam nalézt své štěstí a jeho neklidná duše jej během dlouhých let nakonec zavedla tisíce mil od jeho otčiny.
„To je princezna?“ zeptal Cimmeřan se poté, co si dívku chvíli se zájmem prohlížel. Líbila se mu její půvabná tvář i pružné snědé tělo s drobnými ňadry. Oči měla zavřené – zda to byla součást rituálu či pouze stud, to barbar netušil.
„Ano. Její otec doufá, že Oběť koně a všechny ty rituály zbaví jeho dceru prokletí.“ Chvíli se zamyslel. „Nezbaví, řekl bych. Líla potřebuje pomoc bojovníka a ne bláznivých starců. Možná už dnes v noci se král přesvědčí, že za oběť utrácel zbytečně. Pak bude řada na bojovnících.“
Conan přikývl. Ač mu byl zdejší jazyk – na rozdíl od nářečí západnějších vendhyjských zemí – cizí, dostaly se k němu historky o krásné princezně unášené nestvůrnými bytostmi měsíc co měsíc neznámo kam. A tušil, že Zamboulan přemýšlí, jak pro sebe získat něco zlata za naverbované bojovníky. Conan nebyl proti. Dobrodružství jej lákalo a pokud by smluvená suma odpovídala jeho představám, pustil by se s chutí do boje třeba i s ďábly.
Opustili dav a usadili se pod přístřeškem z trávy a palmových listů. Drobný snědý mužík jim přinesl dva korbele s jakýmsi slabým kvašeným nápojem. Ač nevysoký, převyšoval zavalitý vousatý Zamboulan místní obyvatele nejméně o půl hlavy, Cimmeřan se mezi nimi tyčil jako hora mezi kopci. Budili pozornost, neboť do východní Vendhye mnoho cizinců nepřicházelo. Napili se a Nenkiga začal vyprávět svou, jak Conan odhadl zatím nejvěrohodnější, verzi příběhu o unášené princezně: „Každou úplňkovou noc si přichází pro královu dceru dvojice démonů a odnáší ji do jeskyní pod palácem. Tam Líla stráví noc a ráno se zase objeví, poznamenaná únavou a vyčerpáním, na svém loži. Nepamatuje si nic z toho, co se tam dělo. Ty démony nesmí bojovník, který ji bude chránit, zabít.“
Cimmeřan zpozorněl.
„Je přirozeně možné je zničit. To už královi muži zkusili, ale když takto princezně zabránili v její cestě, trpěla pak až do dalšího úplňku strašlivými bolestmi. Je třeba doprovázet ji a zjistit, co se tam dole vlastně děje.“
„Jistě nebudu první,“ podotkl Conan, který už v duchu souhlasil, že se úkolu zhostí. Démoni a podobná pekelná stvoření nebyli sice těmi pravými protivníky, o jaké by stál, a vzpomínky na střet s Černými věštci z Yimshy nepatřily k jeho nejsvětlejším, ale příslib královské odměny a dobrodružství, které by prověřilo jeho síly a zahálející meč, jej lákaly. A vendhyjská království byla sice zaostalá, oplývala však zlatem a drahokamy…
Zamboulan nasadil ponurý výraz. Chtěl barbara naverbovat, ale lhát mu nemohl.
„Ne. Bylo jich mnoho.“
„Mluvme tedy o odměně.“
 
 
3.
Líla seděla na okraji svého lůžka a zoufale se bránila spánku, který na ni útočil nadpřirozenou silou. Nakonec však, jako vždy, podlehla.
A stejně jako už mnohokrát, ji úplňkové sny neposílily a ráno ji zastihlo znavenější než večer.
 
4.
Králův palác byl na zdejší, v mnoha směrech ještě divošské, poměry překvapivě honosný. Mramorové stěny byly pokryty kůžemi šelem a zbraněmi, dvořané se honosili zlatými šperky a princezna, tentokrát již oděná do splývavé bílé řízy z nejlepšího khitájského hedvábí, byla přikrášlena perlami, smaragdy i jinými drahokamy jistě nesmírné ceny. Zdobné roucho měl i její otec, jen jeho barva byla sytě modrá. Ándhrijský král, v jehož vrásčité tváři, pokryté pečlivě zastřiženým vousem, byla vepsáno špatně skrývané utrpení a starost o jedinou dceru, pokynul dvojici aby se posadila. Měkké lehátko jen tak tak udrželo Cimmeřanovu váhu. Král uznale pokýval hlavou.
„Doufám, že jsi nejen velký a silný, ale i zkušený,“ prohlásil s trpkým úsměvem a Nenkiga jeho slova ihned tlumočil.
Cimmeřan se zašklebil.
Poté ale vládce zvážněl, rozhovořil se a jen chvílemi dával Zamboulanovi možnost tlumočit. Okolnosti už Cimmeřan znal od Nenkigy, nejvíce se zajímal o konečnou výši své odměny. K jeho plné spokojenosti byla dostatečně vysoká. Conan a vládce stvrdili smlouvu před svědky – východní Vendhyjané, na rozdíl od svých příbuzných ze západu, neznali písmo. Když nevysoký vládce tiskl velkou Cimmeřanovu ruku, pohlédl do barbarových modrých očí a nalezl v nich bystrost a inteligenci, kterou by od potulného bojovníka neočekával. V jeho duši zahořel plamínek naděje. Nalezl muže, který se dokázal bít s osudem…
Rozloučili se a nyní nezbývalo než čekat na další úplňkovou noc.

Uverejnené so súhlasom vydavatelstva BROKILON.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply