Kapitola první
Odsud se tam nedostaneme
„Některé časy jsou zkouškou pro lidskou duši.“
—Thomas Paine

Poslední dny lidského druhu začaly jako kdyby končily, safírovými blesky šlehajícími sem a tam prázdnou síní. Na skupinku, která se tam shromáždila, to působilo dojmem, že v místnosti zuří divoká elektrická bouře; vzduch páchl spáleným železem. Čtyři muži a jedna žena stáli v úžasu s očima chráněnýma slunečními brýlemi za stěnou z plexiskla. Měli v rukou vesmír a věděli to.
Stranou od skupiny stál Hal Campbell, kterého zpočátku ignorovali a nyní na něj úplně zapomněli. Byl to osmadvacetiletý poslíček a vařič kávy s oficiálním titulem hlavního tajemníka ministerstva obrany. Tichý a vždycky pozorný knihomol Hal byl většinou rád, že zůstává v pozadí, ale jindy toužil být zapojen do všech těch velkých událostí, kterých byl každý den svědkem. Věděl však, že k tomu nikdy nedojde; nic mu v tom nebránilo víc, než jeho vlastní povaha, která mu velela vyhýbat se všem rizikům a utápět se v nostalgii, příliš sentimentální a romantická, nacházející bezpečí v zaběhlé rutině. Po sedmi letech šplhání po kariérním žebříku ve světě tlumených hlasů a registratur věděl, že už se dopracoval tak vysoko, jak mohl.
Další výboj energie se skoro probil plexisklem a přední řada diváků jako jeden muž bezděčně o krok uskočila, pak se nervózně zasmáli. Hal pozoroval jejich tváře transformované neustále se měnícími stíny blýskajícího modrého světla ve fantastické zjevy.
Vpředu stál Generál, šířící kolem sebe atmosféru autority. Byl obecně znám pouze tímto svým titulem, jako kdyby žádný jiný neexistoval, ale jeho plné jméno znělo Clive Parsifal Morgan. Ačkoliv mu už táhlo na šedesát, stále si udržoval svůj nedbalý chlapecký účes a povýšené způsoby, které získal na soukromé internátní škole, vypiloval na Welbecké koleji a posléze dovedl k dokonalosti na Sandhurstu. „Přichází,“ řekl jen.
„Jak to můžete vědět? Já přes všechny ty zatracené záblesky vůbec nevidím.“ David Reid si přitiskl sluneční brýle ke kořenu nosu a nahnul se k ochrannému oknu. Jeho sako se při tom rozevřelo a Hal na okamžik zahlédl pistoli v podpažním pouzdře. Černé vlasy sčesané dozadu, pichlavé modré oči, drahý tmavý oblek. Pořád si o sobě myslí, že je James Bond, pomyslel si Hal.
Vedle Reida stála povzneseně lhostejná Catherine Manningová. Věděl, že před Pádem pracovala v City v investiční bance; v současné době to nebyla zrovna žádaná profese, ale jí se nějak podařilo zajistit si místo v nově se formující vládě. Hal obdivoval její vždy bezvadný vzhled, dlouhé lesklé černé vlasy a oči i rty nalíčené i přesto, jak teď byly všechny zkrášlovací prostředky vzácné. Nosila kostýmek s úzkým proužkem a jak tam stála vedle Reida, Hal si všiml, jak si byly způsoby a stylem oblékání podobní.
Posledním pozorovatelem byl hlavní vědec vlády, Dennis Kirkham. Hal toho o jeho minulosti mnoho nevěděl, ale bylo jisté, že si Kirkhama v nynějších vládních kruzích velice váží. Byl to muž s šedivým obličejem, tichý a uzavřený, silná skla jeho brýlí zvětšovala nehybný pohled, který Hala znervózňoval.
Oči všech se upíraly na obrovský modrý kámen, který dominoval síni. Hrdý a inspirující i teď, když byl vytržen ze svého kontextu, stále ještě jej pokrýval lišejník a kousky hlíny ze Stonehenge. Hal se nemohl ubránit smutku, když ho tu viděl. Dobré čtyři tisíce let střežil Salisburskou pláň, ale poté, co se nejvyšší vládní kruhy rozhodly, že pro něj mají jiné využití, byl vyvrácen a bez všech obřadností přepraven na své nové stanoviště.
Halova pozornost byla náhle odvrácena od megalitu do nitra světelné podívané. Skoro by mohl přísahat, že zahlédl tvář, která na něj hledí z nekonečné modři. Ještě znepokojivější bylo, že ta tvář měla jeho rysy. Hal věděl, že je to jen klam způsobený oslnivým jasem sršící energie, ale i tak jej z toho zamrazilo.
„Říkám vám, že je tam.“ Generál netrpělivě zabubnoval na přepážku z plexiskla. „Copak nevidíte jeho obrysy… Tamhle a tamhle?“
Všichni upřeli svou pozornost na sérii elektrických zařízení, které používali k nastartování reziduální energie modrého kamene. Červená a zelená světla na počítačovém terminálu byly skrze prskající modrou záři stěží viditelná.
Hal pořád nic neviděl, ale v obličeji Catherine Mannigové se objevil výraz vzrušení. „Ano… vidím ho! Dokázal to!“
„Ještě se neradujme,“ napomenul je Kirkham, který se soustředěně mračil. Byl ze všech jediný, kdo si plně uvědomoval, jak je to riskantní. Hal si vzpomněl na Kirkhamovu zprávu, když byl vybrán Glenning. Všichni se tehdy smáli a překřtili Glenninga na ‚psychonauta‘; to jméno se teď prohýbalo pod tíhou naakumulované mytologie.
„Příležitost jako je tahle se už možná nebude nikdy opakovat,“ varoval Kirkham Glenninga, když spolu stáli v učebně před tabulí pokrytou Kirkhamovými spletitými diagramy. „Znalosti zakódované ve všech těch starých pověstech nenechávají na pochybách, co se stane každému smrtelníkovi, který zabloudí tam, kde nemá co pohledávat.“
Z jeho úvah jej vytrhl pohled na tetelící se modré světlo ve tvaru člověka, jenž se objevilo poblíž místa, kam Generál ukazoval.
„Ano!“ vydechla Catherine, ruce vítězoslavně sevřené v pěsti.
„Postupné zesilování,“ mumlal si Kirkham sám pro sebe. „Vysoká hladina ozónu. Ultrazvuk. Elektromotorická síla stoupá. To je ono.“
„Takže přece jenom nemusíme být v jednom z uzlů,“ prohodil Reid. „Jakmile jednou dokážete s tou energií manipulovat, můžete to dělat kdekoliv. Přemýšlím, jak se to dá využít.“
„Ano, jen si to pomyslete,“ opáčil Generál ironicky. „Stačí, abyste si na záda přivázal čtyřtunový megalit.“
Tichá exploze modrého světla je přinutila zakrýt si oči rukama, přestože na nich měli sluneční brýle. Když zase viděli, praskající modré blesky byly ty tam a Glenning stál vedle modrého kamene, na sobě zateplenou leteckou kombinézu RAF. Halovi bylo okamžitě jasné, že něco není v pořádku. Pilot se nejistě potácel, byl dezorientovaný a pleť měl bílou jako sníh. Co však bude Hala ještě dlouho strašit ve snech byly jeho oči. Vyzařoval s nich čirý děs, tak silný, že Glenninga postupně stravoval zevnitř. Byl to výraz muže, který osobně změřil všechny hlubiny pekla, věděl, že už má svůj život za sebou a to, co přijde pak, bude horší.
Glenning na ně zíral přes přepážku z plexiskla a v každičkém rysu obličeje měl vepsáno zoufalství. Natáhl ruku, otevřel ústa k prosbě a pak… se jednoduše rozpadl. Později Hala napadlo, že to vypadalo, jako kdyby byl socha vyrobená z písku, která se rozsypala vlastní tíhou. Všechno, co po něm zůstalo na sterilní podlaze síně, byla hromádka šedého prachu.
Hal nedokázal uvěřit tomu, čeho byl právě svědkem. V jednu chvíli tu byl Glenning s nimi, živý, dýchající a lidský, a najednou bylo po něm. Neuvěřitelné. Halova mysl se vzpouzela tomu, co jí říkaly oči. Jeho nevíra se ale postupně změnila ve smutek nad zmarněním lidského života tak nelidským způsobem.
„Další chyba,“ řekl Kirkham nevzrušeně a zkontroloval monitory.
Catherine Manningové zmizel ze tváře výraz triumfu a zůstalo po něm jen zděšení. „Ach můj bože,“ vydechla chraptivým hlasem. „Co se to s ním stalo?“
„Nedokážeme projít, dokud neodstraníme tu fatální chybu, která způsobí sebedestrukci každého, kdo se pokusí překonat bariéru,“ pokračoval Kirkham, ignorujíc její otázku.
„Víme, že někteří lidé to dokážou,“ prohlásil Generál. „Musíme zjistit, co oni mají a co my ne.“
„Velice rád,“ odpověděl Kirkham. „Když mi některého z nich opatříme, abych ho mohl prozkoumat.“
„Co bude s Glenningem?“ Hal nedokázal odtrhnout oči od hromádky prachu.
„No ano, ubožák,“ odpověděl Reid. „Někdo to bude muset říct jeho ženě.“

Ve své kanceláři naplněné starožitným nábytkem a knihami, které nebyly otevřeny mnoho let, si Generál zapálil malý černý doutník a nabídl ostatním whisky z karafy z broušeného skla. Hal roznesl pití na zčernalém stříbrném podnosu.
„Nevěřím, že si můžeme dovolit dál otálet, Generále,“ prohlásil Reid, když se rozsadili kolem velkého stolu. Hal se uklidil do temného koutku, kde byl neviditelný, ale bdělý.
„Souhlasím.“ Generál nalil jantarově hnědou tekutinu do sklenice a pak požitkářsky vdechl její medovou vůni. „Abych byl upřímný, už nějaký čas. Ale dobře víte, že premiér je opatrný muž.“
„Není proč spěchat,“ namítla Catherine Manningová. „Několik posledních měsíců nás nechávali na pokoji. Vlastně naše výzvědná služba nehlásila, že by je zahlédla někde poblíž.“ Podívala se na Reida, jestli s ní souhlasí.
„Nemylte se, Tuatha Dé Danannové jsou tu pořád.“ Reid měl složku s posledními hlášeními svých mužů a žen, kteří byli rozmístěni v jednotlivých komunitách. „A stvůry, které se sem dostaly se starými bohy, nás pořád ohrožují. Vesnice v yorkshireských údolích byly terorizovány nějakou obludou, která měnila lidi v kámen. Někdo s čepelemi místo rukou seká na kusy lidi v Liverpoolu. Národní parky, vrchoviny a vřesoviště – celé rozsáhlé oblasti, nepřístupné bez podpory čety těžce ozbrojených mužů—“
„Kořenem toho všeho jsou Tuatha Dé Danannové,“ prohlásil Generál pevně. „Bez nich by tu žádná z těch ostatních stvůr nebyla.“
„Pořád ale nemáme dost účinné zbraně, abychom se jim mohli postavit,“ namítla Manningová. „Copak můžeme bojovat s bohy—“
„Oni nejsou bohové,“ zdůraznil Generál. „Nevzdělaní, barbarští vesničané před mnoha staletími je možná za bohy považovali, když se s nimi poprvé setkali, ale my jsme nad takové primitivní nesmysly povzneseni. Ano, mají nesmírnou moc. Ano, dokáží dělat věci, které zatím nedokážeme pochopit. Ale nejsou bohové. A mohou být poraženi. Musíme použít svou inteligenci, svou pružnost a ostatní schopnosti, kterými nás obdařil On. Skutečný Bůh.“
Manningová mlčky upíjela whisky, ale Hal na ní viděl, že ji nepřesvědčil.
Generál se obrátil na Kirkhama. „Shrňte, co víme.“
„Einstein přišel s myšlenkou paralelních vesmírů… jiných dimenzí. V pověstech samozřejmě existovaly od nepaměti. Jako domov bohů. Asgard. Avalon… Nyní víme, že se v těch starých příbězích ukrývalo víc pravdy, než jsme si mysleli. Ale kořeny toho všeho jsou stále v solidní vědě—“
„Nemáte v úmyslu začít s jednou z těch svých nekonečných a naprosto nesrozumitelných teorií, že ne?“ řekl Reid unaveně. Generál ho gestem umlčel.
Kirkham se tím vyrušením nenechal vyvést z míry. „Všechno to vede k teorii strun. Je to složitá fyzika, já vím, ale pokuste se mne sledovat. V roce devatenáct set devadesát pět přišel Edward Witten z Princetonské university s něčím, co se nazývá M-teorie. Ta předpokládá existenci vícerozměrných tvarů nazývaných membrány nebo také M-brány.“ Kirkham se jako vždy neměl v úmyslu nechat honit – nebo zastrašit. „Ty membrány mohou být velké jako vesmír. Vlastně mohou být vesmír a my teď můžeme v jedné z nich žít.“
„A z toho vyplývá co?“ otázal se Reid nevrle.
„Z toho vyplývá, že realita není tak čistě střižená, jak jsme se učili ve škole. Witten popsal strunovou teorii jako ‚fyziku jedenadvacátého století, která byla čirou náhodou objevena už ve století dvacátém‘. Nacházíme se tu na samém okraji vědy. Je Jiný svět z keltských mýtů jiná membrána? Obývají ji bohové tak, jak my obýváme tuhle? Je možné, že mezi nim dochází k průsakům, tak, jak se to podle membránové teorie děje s přebytečnou gravitační silou?“
„Poznámka pod čarou: pořád ještě věříte, že dokážeme najít cestu do jejich domova?“ zeptal se Generál.
„Víme, že Tuatha Dé Danannové mohou procházet jak se jim zlíbí,“ odpověděl Kirkham. „Víme také, že některé lidské bytosti mohou cestovat z jednoho světa do druhého, i když jen na určitých místech. Jak to funguje není v tuto chvíli ještě známo, ale s dostatečným množstvím času a prostředků—“
„Dostanete všechno, o co požádáte,“ řekl Generál. „Ovšem čas, to je jiná otázka. Tuatha Dé Danannové nás sice od bitvy o Londýn nechávají na pokoji, ale jejich invaze stále trvá. Naše země se nachází pod nadvládou nepřítele a my nemáme ani tušení, kdy se pokusí ji od nás vyčistit jednou pro vždy. Už jsme otáleli dost dlouho.“
„Pane?“ ozval se Hal. Ostatní se po něm ostře podívali – úplně zapomněli, že tam je. „Neměli bychom spolupracovat s těmi, kteří odrazili původní invazi při Pádu… s těmi Bratry a Sestrami draků? Ze zpráv, které jsme shromáždili, víme, že oni mohou procházet z jednoho světa do druhého bez jakékoliv újmy.“
„Už dávno žádám o jednoho z nich, abych ho mohl vyslechnout,“ prohlásil Kirkham. V jeho hlase zřetelně zaznívala rozmrzelost.
„Můžeme si být jistí, že se nejedná jen o městský mýtus?“ zeptala se Manningová. „Přece jen, pět mužů a žen – všichni pod třicet? – kteří se nějakým tajemným způsobem dají dohromady a zabrání nepříteli, aby nás definitivně rozdrtil?“
„A jak podle vás byla při Pádu invaze zastavena?“ opáčil Generál. „My jsme to neudělali. Naše síly byly ochromeny… zdecimovány. Proč se bohové po bitvě o Londýn rozhodli uklidit do ústraní, když už nade vší pochyby předvedli, že to s námi mohou skoncovat kdykoliv?“
„Ano, ale pět lidí…“ pokračovala Manningová. „Slyšela jsem stejné historky jako vy—“
„Ale jistě, že existují,“ přerušil ji Reid. „Dva jsme měli pod dozorem v Salisbury, ale nějak se jim podařilo nám vyklouznout. Těch pět, kteří bojovali při Pádu, byli archeolog Jack Churchill, právnička Ruth Gallagherová, kriminálník Ryan Veitch, Laura DuSantiago a někdo, kdo se jmenoval Shavi – podle všeho, co víme, dva obyčejní ztroskotanci. To není zrovna materiál na hrdiny, že? Čerpali nějakým způsobem sílu z modré energie, kterou jste viděli dole v laboratoři.“
Kirkham souhlasně přikývl. „Tohle vůbec nejsem schopen vysvětlit. Je to něco, co podle všeho přišlo s Pádem.“
„Po bitvě o Londýn,“ pokračoval Reid, „se ti, co přežili, rozešli; ztratili se z dohledu. Podle mých informací se v tuto chvíli formuje nová Pětice – ti dva, které jsme sledovali v Salisbury, byli první z nové skupiny.“ Odmlčel se, jako by hledal správná slova. „Všechno nasvědčuje tomu, že si modrá energie… svoje šampióny… sama vybírá. Taky to vypadá, že je zatížená na číslo pět.“
Manningová si opovržlivě odfrkla.
„Co původní Pětice?“ zeptal se Generál.
„O dvou se soudí, že jsou po smrti,“ odpověděl Reid. „Dvě ženy se někam ztratily. Pátý se usadil v nějaké koleji pro potrhlé mystiky v Glastonbury.“
„Tak proč jste ho nezajistili, když víte, kde je?“ zeptala se Manningová. Halovi neuniklo, že stěží skrývá potěšení z Reidových rozpaků.
Reid vystrčil bradu. „Poslal jsem za ním několik agentů, ale žádný z nich se nevrátil.“
Generál se zaklonil na židli a zamyšleně vypustil obláček kouře. „Ta nová skupina… zatím jsou jen dva?“
„O nikom dalším prozatím nic nevíme,“ přisvědčil Reid. „Máme svoje lidi ve všech prahových zónách – u menhirů, kromlechů, na starých posvátných místech – pro případ, že by se tam někdo pokusil projít. Žádnou zprávu jsme nedostali.“
„Co je to všechno za nesmysl?“ zeptala se Manningová. „Pět šampiónů? Vcelku bych se dokázala smířit s představou invaze mimozemských biologických entit, ale tohle… to zní jako nějaký zatracená pohádka.“
„Ale no tak,“ řekl Reid zamračeně. „Nikdo doopravdy neví, čemu vlastně čelíme. Jako by najednou začala platit úplně jiná pravidla.“
„Musíme se okamžitě zmocnit těch dvou, kteří byli objeveni v Salisbury,“ prohlásil Generál.
„Ano, pane.“ Reid se nervózně zavrtěl na židli; zjevně si nemyslel, že to bude tak snadné, jak Generál naznačoval.
„Konečně,“ řekla Manningová. „Jestli ti Bratři a Sestry draků vědí, jak projít na druhou stranu, možná nakonec přece jen Tuatha Dé Danannům ukážeme, že taky máme zuby.“
„Přesně to mám v úmyslu, slečno Manningová,“ prohlásil Generál. „Předstoupím před premiéra s novým návrhem. Už jsme se schovávali dost dlouho. Nastal čas začít jednat.“ Otočil se k Halovi. „Pane Campbelle? Najděte Huntera. Musí okamžitě sestavit tým.“
„Hned mu to řeknu, pane.“ Hal tiše vyklouzl ven. Očekávání se v něm spojovalo s nepříjemnou předtuchou. Takže je to tady: konečně začne válka. 

Uverejnené so súhlasom vydavateľstva POLARIS.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply