2. část

Meč si strkáš za opasek, přes ramena přehazuješ něčí plášť. Další z mrtvých ti daruje helmu a kulatý dřevěný štít s kovovým středem. Z nespálených domů si pak bereš do vaku něco málo zásob.

Jsi připravený. Se zatnutými zuby zavíráš oči v modlitbě ke všem mocným bohům. Když je opět otevřeš, něco v tvém pohledu je jiné. Je to temnota, co se vkradlo do tvých očí. Temnota, která vypila veškerou tvou radost. Vyprázdnila tě jako pohár vína. Temnota, která zahnala všechno ostatní, která se usadila v tvém srdci jako těžká železná koule.

Sbohem, domove. Sbohem, starý živote. Teď už přijde jen smrt, nebo vítězství.

V osadě nezůstali žádní koně, takže následující hodiny budou zkouškou vytrvalosti. Klusem se rozbíháš dolů z vesnice. Planoucí pochodeň dřevěných staveb ozařuje jižní obzor přímo za tvými zády. Běžíš směrem na sever, vstříc ledovému větru. Po tvé pravici ční do výše masivy bílých hor. Nad jejich vrcholky se obloha barví do růžova a rozlévá světlo po šerém ranním světě.

Ráno je mrazivé. Stejně jako další podzimní rána, která se v příštích měsících budou stávat stále mrazivějšími.

Vzpomínáš, jak jste spolu seděli pod tím osamělým stromem, všude kolem zelené pastviny. Není to tak dávno, vlastně jen pár dní zpátky. Bylo to jako sen. Slunce rudě žhnulo nad potemnělým obzorem, práce už byla udělaná. Krajinou vládl klid.

Býval jsi obyčejným rolníkem a všechno se zdálo být bez problémů. Život, který tě čekal, vypadal příjemně lákavý. Vlastní statek, úžasná žena. V zemi panoval mír.

A teď? Nic z toho už není.

Tehdy jsi ji objal kolem ramen a ona se o tebe opřela hlavou. „Prosím bohy, aby nám darovali věčnost,“ svěřila se tichým hlasem.

„Neopustím Tě. Nikdy,“ řekls a políbil ji do vlasů. Věřila ti. Doufala, že ji ochráníš.

A ty víš, že pro to uděláš cokoliv. Dokud dýcháš, dokud tvoje srdce tepe, tak naděje přežije.

Vracíš se zpátky do současnosti. Země pod tvýma nohama rychle ubíhá. Ještě chvíli pokračuješ v nezměněném tempu, ale potom si musíš odpočinout a svlažit rty. Pár doušků vody z koženého vaku tě zalévá novou vlnou energie. Dáváš se do běhu s ještě větším nasazením. Jedno selhání tě nemůže zastavit, pouze tě donutí bojovat o to zuřivěji.

Jaký asi měli náskok? Pět hodin? Šest? Vyrazili za tmy a vlečou s sebou hromadu zajatců, jdou pomalu. Ještě před polednem je určitě doženeš.

Běžíš za nepřáteli neúnavně jako lovecký pes. Nemáš sice jeho čich, ale ani ho nepotřebuješ. Cesta je ušlapaná desítkami nohou a dokonce zbrázděná koly vozů. Už dlouho se nenacházíš na rozlehlých pastvinách, ale ve stínu smrkového lesa. S vozy se jim tu musí jet celkem špatně.

Slunce dosud nevystoupalo k zenitu a skrz hradbu z kmenů k tobě doléhají hlasy. Zpomaluješ do plíživé chůze. Spatřuješ v oceli zakutá záda nelidských vojáků a rozhoduješ se dostat se před ně oklikou. Zmocňuje se tě nervozita. Všechny smysly máš napjaté, když postupuješ mezi stromy.

Nacházíš místo, ze kterého lze bezpečně pozorovat cestu, a čekáš. Předvoj té pochmurné výpravy se objevuje zanedlouho.

Ano, Fenrirovy děti. Zplozenci zla, prapotomci samotného Lokiho. Podle legendy zplodil polobůh-polodémon Loki s obryní tři nestvůry. Jednou z nich byl obrovský vlk Fenrir. Dokonce i bohové se ho báli, a tak ho dali spoutat magickým řetězem. Ale věštba říká, že až nastane Ragnarök, poslední bitva mezi bohy, Fenrir se osvobodí a přivodí jim zkázu.

A tohle, to musí být jeho zkažené plémě, vzkříšení tvých nejhorších nočních můr. Dokonce i legendy o nich mluví jenom šeptem. Tyhle zrůdy snad vystoupily ze samotného království věčné tmy.

Vypadají jako stvořené na posměch lidem. Jsou to vojáci do jednoho odění v nějakém zvláštním brnění. Černé přilby zakrývají téměř všechny rysy příšerných tváří, ale stačila by i temnota jejich krutých očí, aby ti nahnali strach.

Ty části těl, které nezakrývá ocelová zbroj, jsou porostlé srstí. Nehledíš však na vlky. Pochodují jako lidé a nebýt pár drobných detailů, podobali by se jim. Záda mají poněkud shrbená, na rukou dlouhé drápy. Obličeje nejsou ani lidskými, ani vlčími. Už jenom podrobně popisovat jejich vzhled by bylo prokletím. Podívaná, jež se ti nyní nabízí, nemá na pozemském světě obdoby.

Zbroje podobné těmto jsi v životě neviděl. Kováři, kteří je ukovali, museli být mistry svého řemesla. Mezi překrývajícími se ocelovými pláty se těžko hledá mezera. Obrovské nárameníky dodávají zrůdám ještě hrozivější vzezření. Je ti jasné, že pokud budeš chtít projít přes celou tlupu takovýchto bojovníků, bude to úkol hraničící s šíleností.

A konečně spatřuješ zajatce hnané jako stádo zvířat. Jejich beznaděj tě trhá na kusy. Víš, že jim nedokážeš pomoct. Jde ti jen o jednu.

Nemusíš hledat dlouho. Několik mužů táhne malý vůz hned v čele neveselého průvodu. Ten vůz je vlastně pojízdná klec. A v té kleci neleží nikdo jiný, než tvá milovaná Runa. Naštěstí vypadá v pořádku.

Zakutých v řetězech se za ní belhá téměř tolik lidí, kolik je jejich věznitelů. Vzadu potom jedou dva velké vozy plné těch, co nejsou schopní jít.

Ale proč ji vezou zvlášť? Proč, u všech bohů?!

A co teď? Mohl bys zaútočit, až se někde utáboří, ale veškerá sebedůvěra z tebe najednou vyprchala. Nejradši bys je pouze sledoval a vyčkal, co udělají. Ale co když promarníš svou šanci? Na druhou stranu mrtvý Runě moc nepomůžeš.

 

 

Text: Hawk
Děj: Marcus a Hawk   …Vaše Norny

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

  1. Katriška

    Když jsem kdysi hrála se známými doupě, chtěl se mne PJ zbavit. Důvody nevím, asi nejsem týmový hráč. Každopádně mne mrzelo, že jsem hrála moc zdrženlivě, o postavu jsem se strachovala a tak jsem vlastně ani nic moc nezažila. Pointa? Zde to hodlám napravit. Jdi do nich chlape!!!
    (hlasuji za možnost 1. 🙂 )

Leave a Reply