Ve stínech

5. část: Vendeta

 
Běžel temnou chodbou. Prchal. Prchal, i když nevěděl před čím. Nezaslechl žádné kroky ani neviděl stín pohybující se tmou, ale měl dojem, že ho někdo nebo něco sleduje. Varoval ho instinkt divoké šelmy a ten se nikdy nemýlil.
Nejdřív si myslel, že ho našel mág, ale pak se v jeho představách rozvinula jiná domněnka. Co když je mu na stopě něco mnohem horšího? Nějaké stvoření vyvržené ze samotné Propasti?
Skřet je jednoduchý tvor řízený jednoduchými instinkty. A stejně jako je tomu u každého jiného druhu, i on se bojí věcí, které jsou jiné. Neznámé, odlišné, nepřirozené. To všechno jsou synonyma pro nebezpečí. Není tedy divu, že v Mar´Gashovi vyvolávala představa zubaté bestie z podsvětí obavy stejně jako Rashetaiova magie. Proti takovým hrozbám se prostě neuměl bránit.
Chladná ocel byla jeho oborem, té rozuměl, té se nebál. Tohle však bylo něco jiného.
Slyšel svůj hlasitý dech a cítil zrychlený tlukot srdce, jako by tyto dvě věci přehlušily okolní svět. Zahlédl pruh světla procházející shora železnou mříží. Dal se za ním a v okamžiku byl na denním světle. Poklop zapadl na místo. Mar´Gash si oddechl a zmizel v labyrintu uliček.
 
* * *
 
Mar´Gash, o dvacet let starší, už věděl o nadpřirozenu i magii víc než dost. Nejednou bojoval proti silám, jež byly mimo jeho chápání. Střetl se s kouzly i tvory opředenými tajemstvím. Viděl věci tak hrozné, že přítomná aura zla byla téměř hmatatelná. Přehrával si v hlavě všechny ty roky od svého dětství, přes plavby po moři a cestu pomsty, až po dny, kdy se vrátil ke kmeni a začal usilovat o čím dál větší moc. Tehdy si dal jasný cíl a šel za ním přes hromady mrtvol. Věřil ale, že jednou dosáhne toho, po čem touží. A taky toho dosáhnul. Tento příběh by vydal na samostatné vyprávění. O době, v níž křižoval Ledové pláně a natahoval své prsty po moci. O době, kdy létal na křídlech smrti.
Mar´Gash se vrátil v čase zpátky do chvíle, kdy prchal před nebezpečím a zároveň se těšil na pomstu.
 
* * *
 
Zapadl do jednoho ze zdejších pochybných podniků, v jakých se scházela ta nejhorší sebránka. Seděl sám u stolu a přežvykoval tuhé maso, které zapíjel kořalkou. Jeho chuť ale moc nevnímal. Hlavu měl plnou zmatených pocitů. Najednou se ocitl v cizím světě, jenž mu byl tak vzdálený, že nestíhal chápat vlákna událostí, která se kolem něj spřádala. Nejistota ho ničila.
Skřetí mysl je jiná než lidská. Vztek se v ní blýská jako bič rudý od krve, sny jsou jako modré vlny, po nichž se dá plout, ale jejich objetí tě může oslepit. Radost tam mívá malou váhu a o to větší místo zabírá ohnivá nenávist. A okolo je tma, ze které byli všichni skřeti zrozeni.
Nedá se popsat, co se dělo uprostřed této změti, ale bylo to něco neobvyklého, nového.
 
*
 
Nad Lohrafenem se vznášel temně šedý dým. Z jeho nejvyšší věže už nešlehaly plameny, ale nehmotný sloupec kouře stále stoupal k tmavě modrému nebi. Nepochybně v tom byly čáry. Nikdo by nedokázal tak rychle uhasit podobný požár.
Ve stínech večerního města se pohyboval cizinec zahalený v černém plášti s kápí. Vetřelec uvnitř úlu. Predátor číhající v trávě na svou chvíli, na příležitost skočit. Mar´Gash. Mořský Vlk.
U boků se mu rytmicky houpaly dvě šavle, když rázoval pyšnými ulicemi lidského sídla. Párkrát zabočil a ocitl se na cestě, která se klikatila podél pobřeží na západ. Zapadající slunce ho pálilo svými zlatými paprsky do očí, a tak si přitáhl kápi hlouběji do obličeje. To, co cítil ve vzduchu, nebyl jen zápach ohně, ale i konec. Definitivní konec toho všeho nebyl daleko, a i když Mar´Gash netušil, jestli pro něj bude příznivý, těšil se na něj. Šíleně se na něj těšil a šel mu po té křivolaké cestě vstříc.
Konečně spatřil zátoku plnou lodních vraků, jejichž zčernalé kostry se vzpínaly proti slunci. V duchu zadoufal, že na tomto pochmurném hřbitově lodí neskončí i jeho kosti. Pod Vlkovými botami zašustil hrubý písek, když vkročil na dlouhou pláž ve tvaru srpku měsíce. Zátoka byla obklopená stromy a od Lohrafenu sem ústila stoka, z níž se řinuly splašky přímo do moře. Došel až mezi trosky kdysi nádherných korábů a pak čekal.
Cítil cizí přítomnost už dlouho předtím, než se kolem něj vynořily pochodující stíny. Zachoval klid, ale přesto jeho ruka samovolně sklouzla k jílci šavle. Trochu ho znervózňovalo, s jakou tichostí se dokázali pohybovat. V jejich středu k němu kráčela Kyneele, vlasy skryté v černé kapuci. Dalších šest ho obstoupilo ze všech stran.
„Vítej, Kyneele,“ řekl skřet.
„Co si sakra myslíš?!“ rozkřikla se. „Podpálit Rashetaiovu věž! Poštvat proti nám čaroděje! Ty-“
„Mlč! Nevíš, s kým si zahráváš!“ přerušil ji Mar´Gash.
„Ne, to ty nevíš, s čím si zahráváš. Se silami hroznějšími, než dokážeš pochopit. Já vím, kdo jsi, Mar´Gashi. Nejsem pitomá. Nenávidíš komodora. Nesundáváš kápi, abys neprozradil svou tvář. A tvoje Mirkiënština! Vážně si myslíš, že jsem tak slepá? Poznala jsem, co jseš zač, už na začátku! Využila jsem tě v náš prospěch, ale tys zklamal.“
„Co?! Kvůli tobě se to podělalo!“ zařval a pominul přitom fakt, že byla nejspíš prozrazena jeho totožnost. Zlodějka si jen odfrkla.
„A ten požár! Tvá slepá zuřivost tě zabije!“ Tahle věta v Mar´Gashovi vzedmula novou vlnu vzteku. Kyneele však pokračovala dál. „Už nám nejseš k ničemu, všechno jsi jen zničil! Řekni mi, co mi zabrání tě zabít?“ V odpověď se Vlk od srdce upřímně zasmál.
„Jen má čepel,“ utrousil.
„Jsi hlupák, Mar´Gashi! Příliš dlouho jsi hrál bez karet. Tvá čepel je k ničemu. I tvá kápě už je k ničemu! Když tě probodnu, nedokážeš skrýt svou černou krev, skřete!“
Tasil šavli.
Sedm zlodějů se na něj vrhlo současně. Uskočil z jejich středu a rozmáchlým švihem obouruč odrazil dva meče. Prosmýkl se mezi černooděnci ven ze smrtícího kruhu. Snažili se ho znovu obklíčit. Rychle vyškubl z pochvy i druhou čepel. Zaútočil na toho nejvíc vlevo. Využil výhody dvou zbraní, první byla zblokována, ale druhá smočila své ostří v lidské krvi. Zloději byli zaskočeni jeho útokem, ale přesto reagovali dost rychle. Mar´Gash nestihl uhnout před dlouhým nožem. Bolest mu projela pravým ramenem. Šavli ale nepustil. Stáhnul se a musel se krýt před nastalou smrští ran.
Znovu se kolem něj začínal uzavírat prstenec smrti. Pak se z nebe snesl ohlušující křik, který připomínal volání orla. Tohle však žádný dravec nebyl. Někteří z bojujících mužů si přitiskli dlaně k uším a pátrali po zdroji toho zvuku. Mar´Gash si dovolil jen letmý pohled k obloze. Koutkem oka zachytil jakousi zářivou tečku, která se vznášela ve vzduchu. Byla jako hořící pochodeň hozená do výšky. Bylo mu jasné, že právě ona je původcem onoho uši rvoucího tónu. Neměl čas se tím dál zabývat.
Pár blíže stojících zlodějů nepřestalo bojovat ani na chvíli. Jeden právě provedl výpad s mrštností kobry, Mar´Gash se mu bleskurychle vyhnul. Neváhal a odseknul muži ruku s dýkou v lokti. Pahýl odletěl o kus dál do písku, zatímco jasně rudá krev stříkala všude kolem. Skřet se kryl před vysokým útokem dalšího a půlpiruetou se dostal mezi ně. Oba zároveň vykuchal.
Zbývali mu čtyři soupeři, když mezi ně náhle vpadla ohnivá smrt. Mar´Gash téměř nevěřil svým očím. To, co zprvu vypadalo jako zářící tečka, teď bylo plamenným ptákem obrovských rozměrů. Střemhlav zamířil na hlouček šermířů a prohnal se skrz něj. Na jeho hřbetě seděl čaroděj, šílenství v očích. Několik zlodějů pták sežehnul svým žárem, Kyneele začal hořet plášť. Vrhla se do písku a snažila se ho uhasit. Jeden muž se v plamenech rozběhl do mořských vln. Další, celý omotaný ohnivými jazyky, už se nedokázal vymanit z tohoto krutého sevření. Marně se válel po zemi. Křičel tak, že o jeho mukách věděli až ve městě. Nakonec jeho křik umlkl.
Rashetai sesedl ze svého démonického oře a ten se najednou rozplynul ve větru. Plameny se znovu objevily, nyní však v mágových rukou. Pomalu obcházel překvapením znehybněnou skupinku. Na nohou stáli jen Mar´Gash, Kyneele a poslední ze zlodějů. Čaroděj byl zaslepený spalujícím vztekem, jeho pohled již nebyl lidský.
„Vy! Vy, nicotní červi, jste se opovážili zahrávat si se mnou! Bláhoví hlupáci! Vaše pošetilost se obrací proti vám. Ten ubohý pokus zničit moji věž mi skrz oheň jen dodal sílu. A s její pomocí vás teď zničím!“ Napřáhl ruku, v jejíž dlani se nalézala ohnivá koule.
Zarazil se, jakoby zaslechl něco mezi vraky lodí. Mar´Gashův zrak projel tmou jako před chvílí jeho šavle skrz břicha mužů. V temnotě trosek jedné z lodí zahlédnul dvě lesknoucí se tečky. Zdálo se, že Rashetai nic nevidí. Znovu se napřáhl a zařval: „Zhyňte!“ Koule mu vylétla z ruky. Mar´Gash po hlavě skočil do písku. Téměř cítil v zádech její žár. Zvedl se a zjistil, že nebyl zasažen ani jeden z jeho dočasných spolubojovníků.
Ozvalo se jakési zavrčení a skřet spatřil, jak se proti mágovi řítí cosi ohavného. Než si stihl uvědomit, co se děje, bylo po všem. Čaroděj proti tomu vyslal kouli ohně. Zasáhl tvora do ramene. Ten vypustil ze chřtánu takový řev, že přítomným naběhla husí kůže. Podobný zásah by skolil každou normální bytost. Tohle monstrum však udělalo dva skoky a zarylo drápy do mága. Ten chudák ani nestihnul pozvednout ruce. Chlupatá potvora se zakousla do jeho krku a vyrvala z něj kus masa.
Trojice zmrazeně zírala. Bestie zvedla hlavu od své kořisti a začala se plížit proti nim. Zdálo se, že něco větří. Teď měl Mar´Gash možnost prohlédnout si, co to je zač. Okamžitě si uvědomil, že tohle je ta stvůra ze stoky. Drápy dlouhé jako malé dýky, řady ostrých zubů rudých od krve. Pohybovala se shrbeně jako opice. Z určitého úhlu pohledu, sice možná dost zvráceného, by se dalo prohlásit, že se podobala člověku. Rubínové oči se blýskaly uprostřed sinavé tváře, splácnutý nos připomínal rypák. Nitky zplihlých vlasů splývaly k chlupatým širokým ramenům, ze kterých byly svěšené nepřirozeně dlouhé paže.
Bestie se svezla na všechny čtyři a skočila. Vybrala si Mar´Gashe. Všechna jeho vděčnost za smrt mága byla rázem ta tam. Pokusil se ukročit stranou a seknout po stvůře. Nebyl dost rychlý. Poranil ji pouze na ruce, a co bylo horší, nedokázal jí uhnout. Celou svou vahou ho smetla k zemi. Málem mu vyrazila dech. Využil její setrvačnosti a odvalil ji ze sebe. Vymrštil se na nohy.
Zaútočila s nadpřirozenou rychlostí. Jen jeho vybroušené reflexy ho zachránily před jistou smrtí. Vyhnul se tlapě vyzbrojené hrozivými drápy, stvůra po něm znovu skočila. Provedl pod jejími prackami kotoul a dostal se z jejího dosahu.
Kyneele a přeživší zloděj stáli nerozhodně, snad se báli riskovat život, snad si přáli Vlkovu smrt. A třeba věřili, že skřet zvítězí. Pak by ho snadno dorazili. Každopádně, zatím se k ničemu neodhodlali. Na okraji svého zorného pole si Mar´Gash všimnul zloděje, který se teprve teď odvážil vylézt z vody. Od bestie se ale držel v uctivé vzdálenosti.
Vlk netušil, co je to za tvora, a nebyl si ani jistý, jestli to chce vědět. V očích predátora se leskla znepokojující inteligence. Kroužili kolem sebe. Toto bylo poprvé a zároveň naposledy, kdy se v souboji jeden na jednoho jasně cítil být tím, kdo je v ohrožení.
Bestie zabořila drápy do písku. Mar´Gash byl připraven odrazit další útok. Švihla tlapou. Hrst písku vletěla skřetovi do očí. Odskočil, nebo spíš padal. Instinktivně švihl šavlí. Cítil, jak ostří prořízlo sval. Dopad na záda mu vyrazil dech. Potřísnila ho lepkavá tekutina páchnoucí po zdechlině. Těžké tělo dopadlo vedle něj. Mar´Gash nic neviděl. Stvůra se po něm začala sápat, její zranění nejspíš nebylo vážné. Snažil se dostat pryč od jejích drápů a přitom kolem sebe sekal naslepo, jak to jen šlo.
Jednu šavli mu vyrazila z ruky. Jediným škubnutím z něj strhla plášť. Když cupovala jeho koženou vestu na kousky, zalitoval svých pirátských zvyků. Na moři se nikdy nenosila ocel. Rozmáchl se a uťal zrůdě ruku v zápěstí. Hnilobný pach její krve zesílil. Nezastavilo ji to. Cítil, že mu od pasu utrhla měšec. Jeho zmatený mozek si uvědomil, co bylo uvnitř.
Odkutálel se z bezprostřední blízkosti smrti a protřel si oči plné písku. Uslzeným zrakem spatřil něco neuvěřitelného. Zubatá příšera se zbavila koženého měšce a v rukou třímala narůžovělý kámen. Ten, který Mar´Gash ukradl v mágově věži. Kámen okamžitě zaplál pronikavým rudým světlem. Vlkovi se zdálo, že ho šálí zrak. Jakoby ten kus nerostu pulzoval. Ano, opravdu bil jako… jako srdce. Tvor si ho přiložil k hrudi. Jako když se mořská panna noří pod vodní hladinu, srdce vplulo do chlupatého trupu. Stvoření zařvalo v agonii a zemřelo.
Přihlížející zůstali zírat v ohromení. Nestvůrné tělo se okamžitě začalo měnit. Domněnka o podobě toho tvora s člověkem se Mar´Gashovi potvrdila s děsivou přesností. Zmizely zuby i drápy, černá srst se rozplynula ve vzduchu. Na místě toho podivného zjevení zůstalo ležet nahé tělo muže.
Teď do sebe všechno zapadalo. Vlk prohlédl síť, jež ho celou dobu stahovala. Pochopil široké souvislosti spojující všechny hráče, se kterými se střetl. Bylo to jako probuzení ze snu, jako vynoření se z kalné vody pro doušek vzduchu. A ten doušek byl obrovský.
 
*
 
Vysoko, vysoko na tmavnoucím nebi kroužil jestřáb. Divoký vítr proudil kolem jeho perutí a jestřáb jím proplouval dokonale jako žralok mořem. Tady nahoře byl úplně jiný svět. Království chladného ticha a věčného klidu, do kterého doléhal svět lidí jen vzdáleně. Jeho dokonalý zrak sledoval všechno, co se dělo hluboko pod ním. Malinké postavičky se chvíli nehýbaly, chvíli zase zuřivě poskakovaly sem tam a dávaly tak život svým dlouhým stínům, které se natahovaly po zemi jako přízračné prsty Smrti.
Viděl, jak zaplálo rudé světlo a potom zůstal ležet na zemi člověk. Pak se nic nedělo. Z dálky se k němu však donesly zvuky zrychleného pochodu. Ze zákrutu cesty se vynořili modře odění vojáci v kroužkových zbrojích. Jestřáb se snesl níž. Dnes se schylovalo ke konečnému vyrovnání účtů zdejších mocných a ti dole o tom ještě neměli ani tušení.
 
*
 
Mar´Gash si nebyl jistý, jestli to stvoření zemřelo na jeho rány, nebo kvůli kouzlu, které ji poutalo se světem živých. Přikláněl se k druhé variantě. Příliš na tom však nezáleželo. Důležité bylo, že on prozatím dýchal. Uvědomoval si tlukot svého srdce a pocítil údiv nad svým přežitím. Zůstal naživu i přesto, že souboj prohrál. Ten zvláštní tvor byl vítězem, vždyť on si nejspíš přál zemřít! Proto šel od začátku po Vlkovi, proto si přitiskl srdce k hrudi a zrušil tak mágovu kletbu. Vysvětlovalo to i pocit, že ho ve stoce něco sledovalo, i fakt, že ho tvor vystopoval až sem. Dokud bylo srdce ve věži, nejspíš bylo chráněno zaklínadly, jakmile ho však Mar´Gash vynesl ven, bylo to, jakoby si na záda nakreslil terč.
Proč by ale Rashetai prováděl taková kouzla? Odpověď ho napadla hned. Poklad. Hloupost, řekl si. Je spousta jiných důvodů. Každopádně to dělal pro komodora.
Mořský Vlk si uvědomil, že na sobě nemá plášť a všichni tři zloději mu vidí do obličeje. Kyneele nebyla překvapená, hleděla na něj s opovržením, možná s odporem. Dva černooděnci byli absolutně zmatení.
„Tys to věděla,“ proříznul ticho Mar´Gash. „Vědělas, co Rashetai stvořil. Od začátku šla ta potvora po vás. Ten mrtvý na ulici, to byl jen zákusek. Kolik z vás to zabilo?“
„Záleží na tom? Zabiješ jednoho, dalších deset se postaví na jeho místo.“
„A co to vůbec bylo?“ zeptal se a kývnul směrem k mrtvole muže. Hrál o čas, věděl, že nakonec se ho budou chtít zbavit. Snažil se jen nabrat dech. Zlodějka se ušklíbla.
„Rashetai se kvůli komodorovi propůjčil černé magii. Vyrval tomu chudákovi srdce z těla a stvořil z něj to, co jsi viděl. Ghúla. Nemrtvou bestii prahnoucí po lidském masu.“ Odplivla si směrem k mrtvole. „Nemůže žít, ani odejít do Podsvětí. Denní světlo ho vehnalo do stoky, kde přebýváme. Byl prohnaný, ten zkurvysyn Rashetai. Měl to vymyšlené perfektně. Jsme rádi, že jsi nás toho stvoření zbavil. Nicméně, teď už jsi nám k ničemu,“ zakončila.
Mar´Gash zavětřil nějakou změnu ve vzduchu.
„Ještě ne,“ usmál se trochu cynicky.
„Co tím myslíš?!“ obořila se na něj zlodějka. Vzápětí spatřila vojáky, kteří obklíčili celou zátoku. Mohlo jich být tak patnáct. Uniklo jí několik nadávek takového kalibru, že by se za ně nemusel stydět ani zkušený námořník. Teď už nemělo cenu bojovat proti sobě navzájem. Stál proti nim silnější protivník.
Mar´Gash oprášil roztrhaný plášť od písku a přehodil ho přes sebe. Nepotřeboval být jakožto skřet první na ráně.
„Musel je sem přivést ten ohnivý pták,“ poznamenal jeden ze zlodějů.
Rojnice se pomalu stahovala.
Kolik už dnes zabil lidí? Kolik jich chtělo zabít jej? Mar´Gashovi připadali jako herci střídající se na jevišti, přičemž tohle všechno byla jen nějaká podivná, naprosto pomatená hra. Hra o život.
Cítil se naprosto vyčerpaný. Vzpomněl si, co všechno dnes přestál. Od včerejšího poledne nezamhouřil oka, ráno vnikl do Devondova sídla a poté utíkal děsivým podzemím. Vyrovnal účty s mágem a pozabíjel několik zlodějů, následovaných zuřivým ghúlem. Nebyl v tomto městě ani čtyři dny a stihl si nadělat nepřátele ze všech nejmocnějších lidí v okolí. Usmál se svému šílenství. Sevřel prsty na jílcích svých dvou šavlí a potichu odříkal motlitbu k Bagorovi, bohu války, a k Nechrantë, bohyni smrti. To byli jeho jediní spojenci.
Sotva stál na nohou, ale jakmile spatřil tu tvář, do svalů se mu vlila nová síla. Síla nenávisti. Moc dobře si pamatoval ten výraz, ten vítězný úsměv. Ochotný udělat cokoliv pro svou pomstu nabídl bohům svůj život výměnou za odplatu, která měla přijít během chvilky.
Vojáci je uzavřeli v širokém kruhu. Komodor vystoupil do popředí a rozzuřil Mar´Gashe ještě víc dalším slizkým úšklebkem.
„Znovu se setkáváme,“ řekl.
„Naposledy,“ odvětil skřet. Devond se však nenechal vyvést z míry ani v nejmenším.
„Skutečně naposledy. Bohužel pro vás.“ Rozhlédl se po okolní spoušti a domyslel si, co všechno se zde mohlo odehrát. Všiml si i padlého čaroděje. „Došli jste daleko, až příliš, zdá se mi. Ale tady vaše cesta končí. Jste čtyři a nás je… kolik nás je, důstojníku?“
„Sedmnáct, pane,“ odpověděl voják zakutý v oceli.
„Výborně. Takže čtyři proti sedmnácti.“
„Tak to byste se měli radši vzdát,“ poradila vojákům Kyneele. Tahle poznámka už komodora dokázala naštvat. Mar´Gash se usmál. Vyměnili si se zlodějkou pohledy plné sebedůvěry. Pokud zde zemřou, stáhnou s sebou do Propasti alespoň deset dalších.
„Prohlédněte si dobře slunce,“ řekl Mar´Gash a pokynul ke kotouči dotýkajícímu se obzoru. „Pro většinu z vás už nevyjde.“ Byl by to skvělý způsob, jak sebrat soupeři odvahu. Problém byl, že soupeř měl čtyřnásobnou přesilu. Na pár úderů srdce zavládlo ticho, ovšem komodor nedovolil, aby se příliš protáhlo.
„Zabijte je.“
Mar´Gash zmobilizoval všechny zbývající síly v posledním výbuchu zuřivosti. Vrhl se do útoku dřív, než se kdokoliv jiný stačil pohnout. Kyneele vyrazila hned za ním. Dnes nebojoval s ledovým klidem v očích. Ne, v tomto jediném boji se plně nechal unést vztekem.
Devond se rychle stáhnul za hradbu z živých těl. Mar´Gash srazil prvního muže k zemi. Naznačil úder na hlavu dalšího, ten zvedl meč k obraně. Vlk mu usekl druhou čepelí ruku v předloktí. Dřív než pokropila jeho krev již dost rudou zem, se Mar´Gash otočil jako tanečník a prořízl krkavici třetímu vojákovi. Odrazil jeden útok a pomohl zraněnému muži do náruče Smrti.
Vztek pálící uvnitř jeho hrudi jako rozžhavené železo ho zaplnil přívalem energie, jakoby se jeho tělo vzepjalo v jediné vlně odporu hnáno nekonečnou touhou. Smrt byla všude kolem něj. Nehmotná, ale přesto přítomná ve všem, co dokázal vnímat. V každém pohlazení větru cítil její dech, v každém cinknutí oceli slyšel její hlas. Nabízela mu ruku a on neváhal přijmout, pokud by mu dala potřebnou sílu. Alespoň na chvíli.
Čím víc se snažil dostat k Devondovi, tím víc mužů se mezi ně stavělo. Vlk se musel začít bránit. Chvíli odrážel déšť úderů. Pak pomalu ustupoval. Stejně na tom byla Kyneele. Jeden ze zlodějů už dávno padl a druhý se držel jen taktak.
Mar´Gash zastavil sek mířící na jeho hlavu a kopl vojáka do neopancéřovaného rozkroku. Tohle nebyl čestný souboj, byla to bitva o život. Další hlava padla na Mar´Gashově cestě k pomstě.
„Slyšíte, jak vás volá věčnost?“ posmíval se komodor. „Vaše ubohé bytí už nebude trvat dlouho. Ubývá vám sil a stále proti vám stojí desítka mých nejlepších mužů.“ Postával v bezpečí mimo zuřící vřavu, jeho tón Vlka vytáčel. „A zbýváte jen tři.“
V tu chvíli poslední ze zlodějů zemřel a Mar´Gash na obličeji ucítil několik kapek jeho horké krve.
„Dva.“
Pokud to předtím byl vztek, tohle byla bouře šíleného hladu po odplatě. Skřet zařval jako raněné zvíře a vrhl se bezhlavě do lesa nepřátelských čepelí. Blokoval několik životu nebezpečných útoků a nezemskou rychlostí udeřil. Oko by nezahlédlo, jak provedl piruetu, v níž projely jeho šavle skrz hrdla dvou mužů. V útocích na nechráněný krk byl mistr. Karmínová krev skropila jeho plášť. Mar´Gash si vybral svou další oběť. Zaútočil se zákeřností kobry. Šavle však sklouzla po mužově nárameníku. Skřet se skrčil pod rozmáchlým sekem dalšího. Neváhal a zaútočil mu na nohy. Muž zakřičel bolestí a spadl na Vlka. Náhodou ho udeřil loktem do zraněného stehna. Skřet se zkroutil, takže místo ostřím dostal po hlavě hruškou něčího meče.
Ještě v tom okamžiku zaslechl, jak se přes muže řítí Kyneele s pokřikem v ústech, pak nevnímal nic. Na chvíli ho objala prázdnota. Návrat do reality byl horší než úder samotný. Bolest se vrátila stejně dokonale jako mořská vlna na písečný břeh. Mar´Gash ležel na zemi, nad ním stálo pět mužů. Jejich černé siluety se vypínaly do hrozivé výše. U jejich nohou se válela těla, různě zmrzačená, nehybná. Do zorného pole se mu dostal pramen dlouhých vlasů. Vlk spatřil ležet mezi mrtvými Kyneele. Nedostavila se žádná lítost.
Bolest nohy byla potlačována šíleným třeštěním v hlavě. Po nějaké chvíli ucítil v prstech pravice rukojeť pirátské šavle. Druhá mu však musela vypadnout. Přesto zatím žil a svíral v ruce zbraň. V takové situaci to obvykle nedopadalo pro jeho nepřátele nejlíp. Tenhle boj ještě nehodlal vzdát. Stáli a pozorovali, jak se válí na zemi, komodor nejspíš přemýšlel, co s ním udělá. Nadechoval se k rozkazu.
Mar´Gash napjal tělo jako pružinu. Všechnu svou vůli zvítězit a přežít dal do jediného impulzu svalů. Odrazil se a odskočil od pětice mužů. Překvapeně se postavili do střehu.
Devond zavrčel vzteky. „Dorazte ho konečně!“
Mar´Gashovi se trochu zatočila hlava, ale dokázal to ustát. Blížila se k němu čtveřice mečů a on věděl, že musí něco vymyslet. Neměl už tolik sil, aby je porazil běžným způsobem. A k tomu nemohl na levou nohu. Došel k názoru, že teď je ten pravý čas na odmaskování.
Strhl si plášť a omotal ho kolem ruky. Využil úleku všech šermířů. Vrhl se kupředu a zamotal pláštěm. Zachytil mužovu zbraň a ťal po jeho hlavě. Lebka praskla jako skořápka vejce a voják se poroučel k zemi. Mar´Gash blokoval příval úderů a oháněl se pláštěm jako by to byl štít. Mrštil ho jednomu z nepřátel do obličeje a potom mu čistým řezem otevřel břicho. Opět se stáhnul.
Komodor se nyní postavil po bok svých psů. Nemohl dál čekat, až mu přinesou Mar´Gashovu hlavu, musel si pro ni dojít sám.
„A už jste jenom tři,“ zacitoval ho Vlk. „Připomíná ti to něco?!“ Pokud bylo v tuto chvíli na světě něco, co se mohlo měřit s Mar´Gashovou nenávistí, byla to Devondova momentální zuřivost.
„Skřet! Doufal, jsem, že už jsem vás vyhladil!“ Komodor si odplivnul. Onen skřet reagoval pouze pobaveným úsměvem.
„Vyhladil? Ty?“ zachechtal se. „Nedokážeš zabít ani jednoho!“
„Uvidíme,“ odvětil komodor.
Zkřížili meče v bláznivém tanci krvechtivých čepelí. Ta Mar´Gashova se dnes napila dosyta. Skutečně dobře se řídil Gravinovou radou. Jakoby ho slyšel. „Nešetři krví,“ řekl tehdy. „Nebudu,“ ujistil ho Vlk a svůj slib dodržel.
Svou šavli teď držel obouruč a útočil, kdykoliv se mu naskytla příležitost. Odrazil Devondův sek stranou a ramenem ho poslal k zemi. Sehnul se pod úderem, který by ho připravil o hlavu. Rozpáral muži břicho zezdola nahoru, šavle se zasekla o kyrys.
„Dva,“ vydechl ještě v pohybu. Neztrácel čas pokusy o uvolnění čepele. Otočil se k druhému vojákovi a zasadil mu ránu do brady. Zraněná noha se pod ním přitom málem podlomila. Ohnul se pro nejbližší pohozenou zbraň, byl to nůž jednoho ze zlodějů. Odrazil jím pokus o útok na svůj trup. Zkroutil vojákovi ruku s mečem a bodl mu nůž těsně pod ocelový kyrys. Nešťastník padl na kolena a pak obličejem do písku.
Stáli tam jen dva. On a Devond. Mar´Gash těžce oddechoval.
„Síly se nám vyrovnaly,“ řekl komodor. Už to nebyl ten samolibý tón. Chyběla ta prvotní sebedůvěra.
„Ne. To na začátku byly vyrovnané,“ odpověděl Vlk a upřel na něj klidný pohled, čímž ho viditelně vyděsil. Nezakrýval své kulhání a bez obav si došel pro šavli, kterou nechal v jednom z vojáků. Vyprostil ji z jeho těla a postavil se čelem k poslednímu soupeři.
Mar´Gash za sebou nechal cestu dlážděnou mrtvolami a konečně tu hleděl na svůj cíl. Chvíli zůstal nehybný, jen aby si vychutnal ten pocit. Vítr si pohrával s jeho havraními vlasy, z rudé čepele odkapávala krev. Byl si naprosto jistý. Vyčerpaný, raněný, na pokraji sil, ale přesto jistý. Jenom zalitoval, že nebude mít sílu zařídit mu pořádně pomalou smrt.
„Říká se, že když něco chceš, musíš si to udělat sám,“ prohlásil Devond. „Asi je to pravda.“
„Ano. Už za tebe padlo dost mužů. Je čas, abys zemřel ty sám.“
Komodor to už nevydržel a zaútočil. Zavířil čepelí, pokusil se udeřit na Mar´Gashovo rameno. Skřet se bez problémů kryl a přešel do protiútoku. Devond ustupoval před sérií Vlkových výpadů. Přesto si mezi zrychlenými nádechy dovolil mluvit.
„Až zabiji posledního… skřeta v této zemi… budu povýšen.“ Odkryl se a Mar´Gash ho škrábnul na paži. Pirátskému kapitánovi bylo jasné, že se ho jen snaží rozptýlit. Nedařilo se mu to. „Proč to děláš?“ ptal se. Přitom vykryl další z Mar´Gashových úderů a sám jeden zasadil. Skřet ustoupil. Komodor neprohlédl léčku a znovu zaútočil. Vlk se prosmýkl pod jeho čepelí, zasadil mu ramenem ránu do žeber. Odrazil ho od sebe jako kamínek od skály.
„Pro pomstu?“ zafuněl Devond, když se zvedal na nohy. „Ti zloději to dělali pro poklad. Víš o něm, že?“ Mar´Gashovi zaplálo v očích a jeho soupeři to neuniklo. „Ó, jistěže. Ale jenom já vím, kde je.“ Na jeho tváři se znovu objevil úsměv. „Ze všech pirátských lodí, které jsme zničili s Rashetaiovou pomocí, jsme nashromáždili takovou hromadu zlata, že si to tvoje omezená mysl nedokáže představit.“
Mar´Gash nevěděl, jestli mu má věřit. Proč mu to říká? Určitě se ho jen snažil zviklat.
„Lžeš.“
„Ale ne,“ řekl komodor. Vzápětí se na něj vrhl. Vyměnili si několik úderů. „Říkám pravdu. Zabiješ svou možnost získat bohatství?“ Skřet na moment přestal útočit. Zastavili se, stojíc proti sobě jako dvě kudlanky připravené vrhnout se na svou kořist.
„Pro svou pomstu klidně i zemřu,“ řekl Vlk.
Šavle se dala do zpěvu. Zašeptala o odplatě, když projížděla vzduchem. Zazvonila v jasné hrozbě. Pak pokračovala v dokonalé melodii a neomylném rytmu. Mar´Gash zapomněl na své zranění, zapomněl na své okolí. Opět pro něj existovala jen jeho a nepřítelova čepel. Tady byl jako doma. Ve světě jiskřících ostří oceli, ve světě na hranici života a smrti.
Mar´Gash zasazoval jednu ránu za druhou. Komodor provedl výpad, ale musel se hned stáhnout, protože Vlkova šavle mu okamžitě šla vstříc. Pak Devond zakopl o něčí tělo a spadl na záda.
„Zvedni se, ty pse!“ zařval skřet a kopl do něj. Jakmile se tak stalo, začalo to znovu. Mar´Gash ho tlačil zpátky, potom našel mezeru v jeho obraně a zranil ho na boku. Komodor zaúpěl a následně dostal pěstí. Zavrávoral, ale pak se vzchopil. Vrhl se na skřeta. Mar´Gash odrazil jeho meč a rozpáral mu břicho. Komodor klesl k zemi.
Mořský Vlk se sklonil nad umírajícím mužem. Do nosu se mu vetřel zápach obsahu komodorových střev.
„Kéž by ti tvá pomsta přinesla jen utrpení,“ zachroptěl Devond. Pak se odmlčel a zalapal po dechu. „Poklad…“
„Kde je?“ zeptal se Mar´Gash. Odpovědí mu byl zajíkavý smích.
„Na dně moře! Potopil se,“ řekl už téměř šeptem komodor.
Vlk se rozpřáhl a oddělil mu hlavu od těla.
 
Bez ohlédnutí se vydal kulhavým krokem pryč a za chvíli se ztratil ve stínech stromů.
 
* * *
 
Nyní Mar´Gash nasadil zlověstný úsměv. Naposledy vzpomněl na svou pomstu. Na svou vendetu. Skutečně, tehdy nebyl v tom městě ani čtyři dny a stihl si nadělat nepřátele ze všech nejmocnějších lidí v okolí.
…A všechny je zničit.
 
Byl to opravdu konec staré doby. A byl to zároveň začátek jeho cesty vzhůru. Poté, co se dostal se svým kmenem na Ledové pláně, stával se pomocí svých šavlí stále mocnějším. Skrz souboje si podrobil jeden kmen po druhém. Byla to ještě nebezpečnější část jeho života, než když zůstával mezi lidmi. Dokázal však přežít. A nakonec sjednotil tvrdou rukou všechny skřety.
Zahleděl se dolů ze srázu. Spočinul pohledem na několikatisícové armádě. Na své armádě. Zabloudil očima na tmavé moře, do dáli pokryté loděmi. Stovkou válečných lodí.
Zhluboka se nadechl a vydal se z kopce vstříc poslední velké bitvě.
Vzhůru za pomstou.

  

Komentáře

komentářů

About The Author

Redaktor MFantasy od roku 2006. Kromě vlastní povídkové tvorby se věnuje i publicistice a především knižním recenzím. Pokud narazíte na jeho tvorbu, můžete očekávat vše od temné po humornou fantasy. Za největší výzvu považuje historickou fantasy a vystupování před větším než malým množstvím lidí. Až ho budete žádat o autogram, nedivte se, že hrozně škrábe a namalovat umí jen sluníčko. Všechny články autora zobrazíte kliknutím na jméno v záhlaví článku.

16 komentářů

  1. Maijro

    5. Vendeta
    – ha… takže celý príbeh je v podstate restrospektívou (vyplývajúc z poslednej kapitoly)… v tom prípade by bolo dobré to naznačiť v úvode a nepísať prostredníctvom 3. osoby; dosť to metie čitateľa.
    – nuž nejaký podobný koniec sa dal čakať, takže žiadny prekvapivý zvrat v deji, ale tu ani nebol potrebný. Dobré zakončenie.

    HODNOTENIE:
    Celkové hodnotenie, jednoznačne 9 ½… na 10 by to chcelo dovypilovať detaily k dokonalosti.

    Plusy:
    – dej, dynamika, plynulosť
    – spracovanie, gramatika, štylistika textu
    – dobrý príbeh, opisy, metafory, a vykreslenie hlavnej postavy

    Mínusy:
    – trochu chaotické striedanie prítomnosti s minulosťou (v Mar´Gashových spomienkách)
    – predvídateľný koniec

    • Hawk

      vůbec nevím, jak se ti za tohle odvděčím 🙂
      výhradu mám v podstatě jen jednu. podívej se na úplný začátek, je tam právě to uvedení, jak vzpomíná na minulost 🙂
      a to mi taky zabránilo v nějakém drsném zvratu, jako např. zabití hrdiny, což mám hodně v oblibě. (tím ti však nechci oponovat)
      úpravu toho střídání jsem se snažil dělat přehledně, možná to nevyšlo 😀 způsob těch hvězdiček mám ještě od Sapkowskiho, stížnosti prosím k němu.
      btw. Tuláka jsem nečetl, ale s Gemmelem bych se srovnávat neodvážil 😀
      ještě jednou díky za zhodnocení

  2. Maijro

    ale skákať a po mokrých strechách

    3. Spojenci
    – všetko ok, až na fakt, že všetko ide akosi príliš ľahko. V podstate prestrelená noha je jediným, čo brzdí Vlka v pomste, naproti tomu je k nemu Náhoda až veľmi štedrá. Čo sa týka toho spojenectva, tiež mi príde trochu rýchle. Byť zo zlodejského cechu, určite sa nespojím s niekým koho nepoznám, tak rýchlo; rozhodne nie, ak ide o tak dôležitú úlohu – nevynímajúc reakciu cechu na toto spojenectvo, ktorá v poviedke chýba, čo je tak trochu škoda

    4. Stav totálního nasrání
    – nemôžem si pomôcť, ale vždy keď čítam podobné pokusy o vlámanie sa do domu a následne niekoho zabiť alebo niečo ukradnúť, vždy si spomeniem na Gemmellovho Tuláka a nič lepšie ma nenapadne… ale bolo to dobré, malo to razanciu, dynamiku, možno trochu väčšiu dávku šťastia. Posledná pasáž v majáku bola akosi jednoduchá, napriek mágii a ochranným kúzlam sa dostal rýchlo dnu aj von… nejaká menšia nečakaná situácia by tam sadla ako osa na med

    5. Vendeta
    – ha… ta

  3. Maijro

    ale inak dobré. Tá námorná bitka by si zaslúžila viac priestoru a taktiky – ohnivé šípy nie sú predsa jedinou zbraňou – kde sú vidličky, nože atď. viď Piráti Karibiku – nie to bolo zo špásu)
    – ten koniec mi pripadá useknutý, bez akéhokoľvek vysvetlenia, bez protestov posádky, len tak… kapitán predsa neopustí svoju posádku (no ak sa teda nevolá Jack Sparrow alebo Johny Depp)

    2. Krev a vnitřnosti
    – dobrý krčmový úvod a krčmové príbehu sú vždy zárukou kvality, i keď takéto posedenie škreta v ľudskej krčme mi tiež nie veľmi ide do uší (zase ten môj fix). Tá vsuvka v strede textu mi akosi nezapadá do textu poviedky; myslené dobre, ale prevedené trochu nelogicky – vzhľadom na predošlý a budúci text poviedky v tejto kapitole.
    – ten rozhovor dôstojníka s Vlkom mi tiež prišiel dosť jednoduchý; pochybujem, že by dôstojník len tak komukoľvek hovoril o komodorovi, i keď ho dal sledovať.
    – to skákanie po streche s prestrelenou nohou – tiež nie veľmi logický ťah; utekať ešte budiž, ale ská

  4. Maijro

    GRAMATIKA:
    – bez výhrad, pokiaľ siaha moja znalosť českého jazyka
    – štylistika tiež na úrovni, i keď niektoré vety by možno trochu chceli poupraviť
    – v niektorých pasážach by sa hodilo častejšie delenie textu do odstavcov, hlavne kvôli jednoduchšiemu čítaniu

    SUBJEKTÍVNY NÁZOR:
    Nejako si neviem predstaviť škretov na lodi, a už vôbec nie na vlastnej lodi. Skôr mám zafixovanú predstavu o nich, ako o nemej chytrých tvoroch, ktoré vždy slúžili nejakému temnému pánovi. Ale je to príjemné osvieženie. Koniec koncov škreti za poslednú dobu vo fantasy literatúre akosi „zmúdreli“, a dosť autorov im dáva viac priestoru, než Tolkien.
    – všeobecne dobrá stavba deja, plynulosť, dynamika, dobré opisy a metafory (najmä tie škretie)

    1. Z ranní mlhy
    – ako som už písal, škreti na lodi, vlastnej lodi, to mi nesedí, ale keď som to prekonal, je vidieť dobre rozpracovaný úvod. Chýba mi síce trochu akési pozadie toho prenasledovania (argument, že to boli piráti mi pripadá trochu fádny), ale ina

  5. Alcil

    Jak bych to tak řekl, nic zajímavého se tam neodehrálo…pouze pár soubojů a pak všichni kromě Mar-Gashe umřeli. Chtělo by to nějaký fakt übermegacool zvrat, něco nečekaného. Takhle jsem se fakt nudil, ačkoliv to je napsané velmi dobře, není dobrý příběh.

    • Hawk

      nějakou dobu jsem přemýšlel, co ti odepsat. no, pořád nevím. zatím se neozval nikdo jiný, takže nemám tvoje dost negativní komentáře s čím porovnat. a upřímně… občas netuším, co si o nich mám myslet, což mě nutí přemýšlet, jestli některé z nich můžu vůbec brát vážně.
      očividně to není tvůj styl. nevadí.
      jedno by mě zajímalo. za kolik bys ohodnotil Ve stínech? jako ve workshopu.
      a zároveň bych chtěl vyzvat ostatní, aby se taky vyjádřili, pokud se pročetli až na konec. díky

      • Alcil

        tak, pokud bych bral jako celou povídku úplně všechny díly, tak asi 7 z 10. Třeba mě ještě napadá, že tam máš spousta nápadů, ale jaksi nerozvedených, a že příliš pospícháš na vyřešení. Pak třeba ten konec, kdy se všechno vyřeší jedním brutálním a dlouhým soubojem tak nevynikne (obzvlášť, když se tak v té povídce eší úplně všecno :-)). Nebo ta příšera v kanálech…hodně neobratně vyřešené. Třeba i komodor, je to záporák, není to záporák…všechny ty jeho machinace nejsou dané do nějakého kontextu. Sice se chová tak divně jako záporák, ale při tom pouze mordoval piráty a zloděje (kdo ví, jestli ten příšerák taky nebyl nějaký hajzl?). Ale nejvíc by mě zajímalo, jestli bude mít ta kapitola s Mar-Gashovým povoláním vraha nějaké pokračování, protože svou pomstu vykonal, proč v tom městě zůstával. Kvůli tomu pokladu nebo co? Tak proč nehledal poklad ale stal se nájemným vrahem? Prostě, je to divný

      • Alcil

        A ještě si neodpustím. Mág, který má styky s komodorem a lítá na velkých ohnivých ptácích či co a je mocný a vůbec prostě podle mě nebude chodit za každým klukem, co mu řekne, že něco je důležité a musí tam jít 😀

      • Hawk

        ok, díky.
        nebylo řečeno, jestli v tom městě zůstal. občas se příliš spoléhám na čtenáře a všechno nevysvětlím tak, jak bych měl. jednoduše, jeho kmen odešel pryč, tak Mar´Gash pokračoval v konání špinavé práce mezi lidmi. (to bylo ale myslím řečeno v předchozích povídkách). a i z konce téhle povídky, doufám, jde cítit, že nenáviděl všechny lidi, takže ve své pomstě pokračoval. když mluvíš o pokračování, možná by nebylo na škodu vysvětlit to tam. budu o něm uvažovat.
        ad příšera. neobratně… no, možná vím, co myslíš. komodora taky chápu. co jsou například nerozvedené nápady? 🙂

      • Alcil

        třeba ta příšera je nerozvedený nápad…a proč se chtěl mstít všem lidem, když byl schopen normálně s pirátama lidma spolupracovat?

      • Hawk

        copak není možný spolupracovat s někým, koho nesnášíš?

      • Alcil

        ježiš, je to možný, furt, tímhle stylem se vymluvíš úplně ze všeho, to je stejný jak s tím čarodějem a klukem 😀
        Hlavně mi nejde do hlavy, proč jsi neřešil to, že tam mezi lidmi zůstal nějakým dobrým zvratem, který ho k tomu donutil…takhle se prostě jen vymluvíš na to, že ta pomsta komodorovi vlastně byla pomsta úplně všem lidem a už se Alcile na nic neptej, protože já to takhle prostě napsal a když sis ty nejasnosti nedomyslel, tak seš hloupej čtenář 😀

      • Hawk

        to jsi řekl ty 😀 naopak, možná jsi jediný, kdo nad tím přemýšlí, ale to já nedokážu posoudit 🙂
        ale když chceš odpověď, tak já to už vůbec neřešil, proč tam zůstal, nenapadlo mě nad tím přemýšlet. pro mě to bylo hotový tím, že ostatní mu odešli neznámo kam, tak prostě zůstal ve městech, kde si ho nikdo moc nevšímal. neměl, kam jinam jít. je možný, že on nad tím taky moc nepřemýšlel, vždyť ho znáš 😀
        ale nechci se vymlouvat, jen odpovídám na tvou otázku 🙂

Leave a Reply