Ve stínech

3. část: Spojenci?
 
Bylo to tmavé, neveselé místo. Přesně takové, jaké Mar´Gash potřeboval. A nalévali tady to nejsilnější trpasličí pivo, jaké jste mohli dostat. Dost mu zlepšilo náladu, když zjistil, že se to dá pít. Rovnou si objednal další.
V Podzemí, jak se tomuto podniku říkalo, posedávalo jen pár hostů. Většina z nich nebyli žádní svatoušci a obchody, které sem chodili domlouvat, se zdály přinejmenším podezřelé. Hospodský byl vysoký hromotluk a budil dojem, že si dokáže sjednat pořádek, když je třeba. Za opaskem kalhot měl zastrčený obušek, zřejmě na agresivní hosty. Mar´Gash však neměl v úmyslu vyvolávat nějaké potíže. Rozhodnul se, že sem bude chodit častěji. V jednom ze zdejších temných zákoutí se cítil jako ryba ve vodě. A místní pivo bylo přinejmenším desetkrát lepší, než ty splašky, co pil předtím.
Podzemí leželo v uličce pár metrů od náměstí, samozřejmě ve sklepě, jak už název napovídal. Tím pádem bylo přibližně ve středu města, což z něj dělalo skvělý strategický bod. Odtud se mohl Mar´Gash rychle dostat do všech částí Lohrafenu.
Seděl nad pomalu mizícím korbelem piva a plánoval, co udělat dál. Potřeboval se dostat do komodorova sídla, protože nevěděl, kde jinde si na něj počkat, ale nejdřív bude muset zjistit, jak to tam vypadá, kolik je tam stráží, a v neposlední řadě, jak se dostane ven. To bude vyžadovat dlouhé pozorování, před kterým si teď musel chviličku odpočinout. A taky prohřát kosti, venku bylo počasí pod psa.
Když se chystal platit, zaklel. Začínalo mu docházet zlato. Radost z toho rozhodně neměl. Poslední, co teď potřeboval, byly starosti s penězi. Hlavou mu bleskla vzpomínka na odměnu za stvůru z kanálu. Hned ji ale zapudil. Musel by být šílený, aby to zkusil. Nechat se ochotně roztrhat na kousky, to nebyl zrovna jeho šálek piva. Viděl před sebou ty cáry masa a stříkance krve, jež za sebou zanechala. A navíc, nebylo to jediné nebezpečí skrývající se ve stokách. Ne, to rozhodně neudělá. Radši zkusí štěstí jako zloděj někde v temných částech města.
Vyšel ven a už nepršelo. Vydal se přes náměstí k Devondovu sídlu.
 
*
 
Nebylo těžké najít jeho residenci. Těžké bylo najít místo, odkud ji pozorovat. Obrovský dům, Mar´Gash by ho nazval palácem, stál osamoceně na zeleném kopci. Dál za ním se táhly už jen zalesněné vrchy. Kolem nebyla zástavba, žádné domy, mezi které by se mohl schovat. Nejbližší stály až pod kopcem a odtamtud nebylo vidět víc než brána a vysoká kamenná zeď, táhnoucí se kolem celého pozemku. Tohle byla čtvrť boháčů. Mezi luxusními obydlími šlechticů a majetných kupců se táhly zahrady, často oddělené živým plotem.
Dorazil na křižovatku. Jedna cesta vedla nahoru k bráně. Další dvě se táhly pod úpatím kopce. Za železnými mřížemi brány viděl dva strážné, takže tato cesta nepřipadala v úvahu. Vydal se doleva. Obcházel kolem zdi a marně hledal slabé místo. Nikde nebyl ani keřík, za který by se mohl skrýt. Došel až k zadní bráně, kde konečně narazil na dvě vysoké túje, jež rostly pouze dva kroky od zdi a vysoce ji převyšovaly.
Rozhlédl se kolem, a když nikoho nespatřil, ponořil se do stínu jedné z nich. Už se stmívalo a nebe bylo stále zatažené. Právě lezl do husté koruny stromu, když začalo pršet.
 
*
 
Stále se držel nehybně ve větvích. Nevšímal si mrazivého větru a dešťových kapek, které nezastavil ani zelený baldachýn, ani černočerný plášť. Oči měl otevřené, ale hleděl do prázdna. Viděl tváře, které už nikdy neuvidí, místa, která mu byla domovem, a nyní jsou ztraceny v dálkách. Cítil, jak jeho koráb pluje dál po rozbouřených vodách času a nezadržitelně se blíží k okraji vodopádu.
„Jsou to snad havraní perutě Nechrantë, milostivé bohyně smrti, co mě hladí po tváři?“ pomyslel si. Vzápětí si uvědomil, že to byla jen větev rozhoupaná nočním vichrem. Povzdechl si a znovu upadl do onoho letargického stavu rozjímání. Melancholický šum deště dopadajícího na zídku kolem obrovského sídla pokračoval bez ustání, jako by tu byl od počátku světa. A přitom byla tato noc jen okamžikem v Mar´Gashově životě. Přesto byla důležitá. Bylo to jediné právě a nyní. Jediná skutečná věc, kterou mohl cítit na vlastní kůži. Jediný důkaz jeho bytí. Jedno jediné teď a tady.
Po prvním pohledu za kamennou zeď věděl, že to bude těžké. Po tom druhém už si byl jistý, že to bude těžší, než cokoliv předtím. Ztratil nejmenší naději na nepozorované vloupání a od té chvíle uvažoval jen, zda přežije tak dlouho, aby se dostal k Devondovi.
Přes den stáli dva strážní u brány. V noci seděli nejspíš jen ve vstupní hale. Ještě než se setmělo, viděl Mar´Gash pochodovat všude kolem desítky vojáků. Komodor odsud řídil celou svou flotilu i pozemní posádku. Dostat se sem za světla a nevzbudit podezření bylo nemožné. U zadního vchodu stála také stráž. Bylo to stejné jako vpředu. A on nepochyboval, že někdo hlídá minimálně v každém patře.
Jakmile padla noc a brána se uzavřela, vypustili ven psy. Přes ty by se těžko dostal. Kdyby neschytal kousanec do pozadí, rozhodně by jejich štěkání upozornilo na jeho přítomnost.
Jedinou šanci viděl ve chvíli, kdy vojáci vešli dovnitř. Potom mu zbývala minuta, možná dvě, než došli pustit ty bestie. Ráno je zase budou muset zavřít. Během té chvilky se dostane přes pozemek. Ještě si nebyl jistý, kudy vklouzne do budovy. Měl tři možnosti: dveře, okno a balkón. Jediný problém balkónu byl, že k němu musel vylézt. Všechny dveře nejspíš byly zamčené na závoru. A okna měla z části obě nevýhody, takže ta hned zavrhl.
Až bude uvnitř, proběhne všechno co nejrychleji. Největší problém bude, jak tiše zneškodnit několik stráží. Bude to chtít střelnou zbraň. Mar´Gash nebyl ve střelbě s lukem žádný přeborník. Kuše se zase dlouho natahuje. Kdyby si pověsil pod plášť dvě, stále by měl jen dvě střely. Natahovat kuši v domě, kde ho mohli každou vteřinou objevit, se mu vůbec nechtělo. Vrhací nože jsou rychlé a dají se používat pořád. Jenže je vysoká šance, že minou.
A poslední, nejdůležitější věc. Najít komodora.
Visel ve větvích už několik hodin. Bylo by velmi mírné označit to za nepohodlné. Celou tu dobu se snažil zapamatovat si, kde se svítí, a odhadnout, co to může být za místnost. Nejdéle zářilo světlo až nahoře, ve druhém patře západního křídla. Zhaslo až kolem půlnoci a na chvíli ho nahradil svit svíčky ve vedlejší místnosti. Mar´Gashův tip byl jasný: pracovna a ložnice. Dobře si zapsal do paměti jejich polohu.
 
*
 
Odhadoval, že za hodinu nebo dvě začne svítat. Chtěl seskočit, ale znehybněl, když zaslechl kroky. Někdo se plížil kolem zdi. Během pár úderů srdce ucítil Vlk lidský pach. Vzápětí se vynořila zpoza druhého stromu černá silueta. Štíhlá postava opatrně nakouknula bránou. Mar´Gash ho poznal. Byl to ten ze střechy! Co tady dělá? Rozhodl se, že teď je čas si to vyjasnit.
„Kdo jsi?“ promluvil a seskočil na zem. Při dopadu se znovu ozvala zraněná noha. Už ho to štvalo. Jedna šavle okamžitě vyletěla, připravena zastavit případný útěk nebo i útok.
Přišlo to méně očekávané. Útok. Vlk si ani nevšiml, jak se tajemnému objevila v ruce zbraň. Instinktivně se kryl šavlí. První rychlý výpad byl bez zaváhání následován dalším bodnutím. Útočník držel dlouhý nůž. Mar´Gash věřil, že proti jeho šavli nemá šanci, i když musel uznat, že ty útoky byly nebezpečně rychlé. Ale on chtěl zjistit, proč se ten druhý zajímá o komodora a tu vraždu. Nechtěl ho zabít.
Vytasil druhou čepel. Vzápětí musel ustoupit, útočník se mu snažil prudkými výpady dostat k tělu. Skřet uhýbal před svištící ocelí, ale prostřelená noha ho neposlechla. Zakolísal a v posledním okamžiku odvrátil seknutí, které se mu málem stalo osudným. Přešel do útoku. Neznámý zablokoval jeho úder, dalšímu se vyhnul. Uskakoval s mrštností divoké kočky. Mar´Gash úmyslně na zlomek vteřiny zaváhal a stáhnul se. Další útok očekával, takže bleskově zareagoval. Zastavil ho pravou šavlí a levou vyrazil soupeři nůž z ruky.
Přestože byl odzbrojený, chvíli váhal, všechny svaly evidentně napnuté. Jako by zvažoval, jestli zaútočit holýma rukama. Nejspíš měl v záloze ještě nějaké nože. Mar´Gashovi se ulevilo, když se konečně vzdal.
„Teď mi řekni, kdo jsi, a co tady děláš,“ přikázal Vlk.
„Kdo jsi ty?“ odpověděl ženský hlas.
Tohle skřeta dost zaskočilo. Málem mě zabila ženská,pomyslel si.
„Já se ptal první!“ řekl nahlas. Mlčela. Mar´Gash ji přitisknul předloktím ke zdi a na krk jí přiložil ostří pirátské šavle. „Mluv, nebo budeš umírat hodně dlouho!“
„Nevyhrožuj, cizinče. Řeknu ti, co chceš vědět. Myslím, že bychom se mohli domluvit.“
 
*
 
V Podzemí bylo otevřeno neustále. Když vešli, několik očí se po nich podívalo, ale Mar´Gashovu společnici zde nejspíš dobře znali. Na obsluhu jen beze slov kývla a už jí nesli láhev vína. On si poručil korbel piva, zřejmě jediného, které se v tomto městě dalo pít.
Celou cestu sem nepromluvili ani slovo. Mar´Gashovi bylo jasné, že kdyby chtěla utéct, nedělalo by jí to nejmenší problém, protože ho dost omezovala poraněná noha. Rána se naštěstí nezanítila, ale v jeho situaci byla velmi nepříjemná. Doufal, že ho nebude stát život.
Slíbila, že neuteče, a Mar´Gashovi nezbývalo, než jí věřit. U komodorova pozemku byli příliš na ráně. Proto se uklidili sem.
Shodila si z hlavy kápi. Byla mladá a podle lidských měřítek nejspíš velmi krásná. Vlk se však o lidi nezajímal, takže to nedokázal posoudit. Měla dlouhé havraní vlasy a oči barvy nebe. Čekala, že si také sundá plášť, on to ale neudělal.
„Tak začni,“ pobídl ji skřet.
„Dobře.“ Chvíli váhala, možná volila vhodná slova. „Jmenuju se Kyneele. Patřím ke zlodějské guildě,“ řekla a ukázala mu zápěstí s vytetovaným hadem.
Tak v tomhle to je, svitlo mu. „Jde o ten pirátský poklad?“
„Ano, ale je to složitější.“ Okamžik těkala očima nerozhodně po stěnách lokálu, pak jako by se rozhodla. „Nevíme, kde to je. Jedinej, kdo nám to může říct, je Devond. A věř, že známe způsoby, jak donutit lidi mluvit.“ Tahle poznámka na Mar´Gashe neudělala nejmenší dojem. On byl také přeborníkem, co se týče způsobování bolesti. Pokračoval.
„Takže ho chcete unést?“
„Přesně. A ty bys nám mohl pomoct. Máš nejspíš podobný zájmy.“ Chvíli mlčel.
„Ano, ale je to složitější,“ použil její slova.
„Dobře, nech si to pro sebe. Proč si ani nesundáš plášť, neznámý? Bojíš se odhalit tvář?“
„Nelíbila by se ti,“ řekl a věděl, že je to pravda. „A nebojím se, ženo! Zapamatuj si, že jsem Mar´Gash a nebojím se ničeho. Nemám už co ztratit!“ Ona se ale nenechala zastrašit.
„A ty si pamatuj, že jsem Kyneele, tak mi už neříkej ženo! Víckrát to opakovat nebudu!“ Překvapilo ho, jakou má kuráž. V očích jí divoce jiskřilo. Byla to drzá lidská holka, ale musel uznat, že se mu začínala zamlouvat.
Nakonec to byla Kyneele, kdo protrhnul nastalé ticho, při kterém se upřeně dívali jeden na druhého. „Takže, Mar´Gashi, jsme spojenci?“ otázala se a pozvedla sklenici. Přiťukli si.
„Spojenci.“
Když se domluvili, že do toho půjdou spolu, bylo potřeba ještě probrat spoustu věcí. Zlodějka souhlasila, že zařídí potřebné vybavení. Kuše, lano a samozřejmě zlodějské náčiní nutné k vloupání. Mar´Gash si chtěl opatřit vrhací nože. Protože už mu došly peníze, dala mu Kyneele zálohu za tuhle pomoc, kterou měl poskytnout zlodějům. Navíc po akci ho čekala tučná odměna. A to nejlepší, sladká chuť pomsty. Tady ale narazili na problém. Vlk měl původně jednoduchý plán. Přijít, zabít, zmizet. Zloději očividně potřebovali, aby Devond promluvil o pokladu, a Mar´Gash pochyboval, že by to z něj dostali dřív, než by někdo zjistil, co se děje. Museli ho unést. To dost komplikovalo situaci. Z prostého útěku se stal útěk s komodorem na zádech a vojáky v zádech. Jistě, stále tu byla možnost vykašlat se na dohodu a prostě toho parchanta odkrouhnout, ale Mar´Gash byl zvědavý, jak to s tím pokladem doopravdy je, i když sám sobě tvrdil, že to je pouze fáma. Hluboko uvnitř něj ale hlodaly pochyby. Co když?
Než za svítání usnul, pohrával si s myšlenkou na Devondovy oči rozšířené strachem a bolestí. Na zvuk lámaných kostí a zoufalé škemrání o smrt. Nakonec té prosbě vyhoví. Po tváři se mu rozlil ďábelský úsměv. Tentokrát ho nepronásledovaly noční můry. Zdály se mu sny, ve kterých měl ruce ulepené od rubínové krve. Ve vzduchu visel pach smrti. Byly to výjevy plné utrpení a nářků, ale on se v nich smál.
 
*
 
Hospodský ho v poledne probudil, přesně jak mu Mar´Gash řekl. V Podzemí měli pokoje skromné a postele tvrdé, ale to Mar´Gashovi nevadilo. Nespal už celou věčnost. Teď se cítil jako nový člověk -promiňte, nový skřet-. Po vydatném jídle se vydal na trh. Obcházel stánky přeplněné nejrůznějším zbožím. Prodejci se po něm divně koukali, protože měl do očí staženou kápi jako zloděj. Ovšem žádný zloděj by se nepokoušel krást takto maskován. Byla by to hloupost. Prošel skoro celé tržiště, když v tom si všiml krámu v přízemí nejbližšího domu. Nad vchodem visela cedule s vyobrazením dvou zkřížených mečů. To bylo ono.
Vešel a zavřel za sebou mohutné dveře. Vnitřek obchodu byl dobře osvětlený, zdi a police překypovaly železem. Prodávali tu meče, dýky, lovecké i řeznické nože, šavle, kopí, sekery, píky, kuše, luky, prostě cokoliv byste si zamanuli.
Majitel zvednul oči a změřil si Mar´Gashe podezřívavým pohledem. Skřet nepochyboval, že má pod pultem schovanou kuši nebo nějakou jinou spolehlivou zbraň.
„Zdravím,“ řekl Vlk.
„Vítejte, co si přejete?“ nadhodil muž.
„Sháním několik dobrých vrhacích nožů.“
Okamžik přemýšlel, a pak se začal přehrabovat v nějakých policích. „Mám tu několik velmi kvalitních sad,“ prohlásil po chvíli. Vyložil na stůl tři bandalíry plné naleštěných dýk. Celou dobu po očku sledoval skřetovy ruce. Když člověk dělá tuhle práci, zřejmě se naučí dávat si na lidi pozor.
Nakonec si Mar´Gash vybral komplet přesně vyvážených kousků ostrých jako břitva. Rukojeti ovinuté kůží mu sedly do ruky dokonale. Královsky za ně zaplatil a odešel hledat místo, kde by mohl trénovat.
 
*
 
Několik prvních pokusů dopadlo zoufale. Mar´Gash zuřil. Pokračoval však dál. Sedmým hodem zabodnul dýku do kmene stromu. Každým dalším úspěchem nabýval na jistotě. Házel, dokud nezačalo slunce klesat k obzoru, potom posbíral všechny dýky a vydal se zpět. Oranžový kotouč se dotýkal špičky majáku, který ukazoval cestu všem připlouvajícím obchodníkům a teď se dominantně tyčil nad zčernalým městem proti večerní obloze.
Vždycky, když se plavil po moři, vídal z Lohrafenu jen světlo zdejšího majáku. To mu říkalo, že se má držet dál, protože kolem je plno válečných lodí. Stejně si počínali i ostatní piráti skrývající se v okolních zátokách. Lidé a skřeti mezi nimi byli zastoupeni zhruba půl na půl. Nakradené zboží vždycky prošlo přes na oko poctivé obchodníky. Těmto spekulantům nevadilo spolupracovat se skřety, zisk byl víc než uspokojivý. V některých přístavech dokonce sedávaly obě rasy ve společných hospodách. Tohle všechno už ale bylo pryč.
Mar´Gash se posadil v Podzemí na svoje oblíbené místo a čekal. Objednal si jenom jedno pivo, potřeboval mít bleskové reflexy a čistou mysl. Hořel nedočkavostí. Jeho prsty samovolně objímaly rukojeť šavle, jako by se nemohly dočkat, až ji budou moci použít.
Kyneele dorazila dlouho po půlnoci. Přinesla vak plný věcí. Vlk z něj vytáhl dvě malé kuše, které si zavěsil pod plášť. Zlodějka dávala přednost krátkému luku. Když se vystrojili, vykročili pod sametovou oblohu. Počasí jim nepřálo, mraky dnes nezakrývaly bledý měsíc, takže bylo lehčí je zahlédnout. Tiše dorazili k místu, kde se prve setkali. Každý se ponořil do stínu jednoho z vysokých stromů a potom čekali, dokud nebe nezačalo blednout. Nad ránem se zatáhlo a chladné slzy bohů zkropily zemi jako téměř každý den v tomto kraji. Vítr od moře přinášel srážky častěji než krčmář pivo.
A pak, když přišla ta pravá chvíle, vyklouzly z šera dva stíny a přeběhly přes volné prostranství před obrovským sídlem.

Komentáře

komentářů

About The Author

Redaktor MFantasy od roku 2006. Kromě vlastní povídkové tvorby se věnuje i publicistice a především knižním recenzím. Pokud narazíte na jeho tvorbu, můžete očekávat vše od temné po humornou fantasy. Za největší výzvu považuje historickou fantasy a vystupování před větším než malým množstvím lidí. Až ho budete žádat o autogram, nedivte se, že hrozně škrábe a namalovat umí jen sluníčko. Všechny články autora zobrazíte kliknutím na jméno v záhlaví článku.

2 komentáře

  1. Alcil

    Mně to furt přijde divný…sice se mi líbí ty jeho úvahy o vlastním bytí, chtěl bych vědět, co je pro tvýho skřeta to jeho bytí, ale tys to nějak moc nerozvedl (ne nějak moc, tys to prostě nerozvedl :-)). Za to zvrat s náhle zjevivší se zlodějkou a jejich spolupráce, to je tk pitomé a zkratkovité…no fuj 🙂 Vždyť se to vyřešilo na deseti kraťoučkých řádcích dialogu…a při tom bych řekl, že by se to mělo přeci jenom trochu rozvést, nabírání důvěry atd. Vždyť se chtěli zabít. A ještě taková hloupost…když měl kapucu na hlavě jako zloděj a při tom zloději ji takto nápadně na hlavě nemají, protože by nemohli krást, takže zloději nemají kapucu na hlavě, z toho vyplývá že nemohl mít kapucu na hlavě jako zloděj, ale měl prostě jen kapucu na hlavě, protože zloději kapucu na hlavě prostě nenosí 🙂

    • Hawk

      s tou kápí… moje nedostatečné vyjádření. chtěl jsem říct, že ti prodejci by očekávali, že takhle může vypadat jen zloděj, ale ve skutečnosti by takovou kravinu žádný zloděj neudělal 😀 vlastně to byla pozdější úprava, kterou jsem asi bohužel nedotáhl do konce. ale hezky jsi to okecal. 😉

Leave a Reply