Zkušení profíci, kteří by mi chtěli poradit co a jak, hlaste se na můj email uvedený v sekci Redakce. Možná vám povolím nahlédnout do dalších pokračování… 😉

 

Ve stínech

2. část: Krev a vnitřnosti
 
Místnost byla plná lidského smradu. Ve vzduchu visel pach piva, potu, kořalky a pečeného masa. Nejdřív si objednal pivo, ale když zjistil, co to je za břečku, poručil si celou láhev kořalky. Té nejtvrdší, co měli. Věděl, co se o lidech říká. Jejich chlast chutná jako voda. Ale až teď zjistil, že je to ještě horší. Za pořádnou skřetí pálenku by nyní prodal duši. To, co vyráběli skřeti ve svých doupatech, by mentálně zdravý člověk nazval jedem. Pokud by ovšem někdy něco takového ochutnal. A pokud by potom ještě mohl mluvit. Pravdou bylo, že do svých nápojů opravdu přidávali rozličné byliny s různými účinky, takže by s tím jedem nemusel být člověk daleko od pravdy.
Dokonce ani trpasličí pivo se nedalo srovnávat s pověstným char´rogem. Mezi skřety kolovala báchorka, že odvěké boje s trpaslíky začaly právě tím, že jeden skřetí náčelník prohlásil jejich pivo za „kopu hnědejch sraček“ hned potom, co ho prsknul několika trpaslíkům do tváře, a těsně před tím, než se vykoupal ve vlastní krvi.
Někteří tvrdí, že je to právě černá skřetí krev, co je dělá tak odolnými proti alkoholu. Ať už je to jak chce, Mar´Gash právě proklínal všechno a všechny, protože očividně bude muset pít hodně dlouho, aby dokázal zapomenout na celý svět.
 
Dva dny chůze s prostřelenou nohou z něj vysály všechnu sílu. Potom ho málem odhalily stráže už u brány Lohrafenu, kde ho zachránilo několik kulatých mincí. Poté, co se dostal do města, si ho už nikdo nevšímal, ale problém byl, jak skrývat svou tvář nepřetržitě. Prozatím to vyřešil šátkem uvázaným přes obličej. Kápi měl samozřejmě staženou až do očí. Takhle sice nikdo nepoznal, že není člověk, stejně však vypadal nenápadně asi jako medvěd předstírající, že je včela, ve snaze dostat se k medu.
Největší potíže měl Mar´Gash už od začátku s mluvením. Jeho chatrná znalost Společné řeči mu stěží umožňovala základní domluvu, o jeho přízvuku ani nemluvě. Navíc se nejednou přistihl, jak mu málem uklouzla nějaká ta skřetí kletba.
Jak tak seděl a hypnotizoval očima lampu pověšenou u zdi, vzpomínal na všechny události, které ho dostaly do tohohle pajzlu, a přitom v něm pomaličku narůstal vztek. Znovu si vybavil tvář člověka, který velel na té zpropadené lodi. Těšil se na okamžik, kdy se mu zblízka podívá do očí a vykuchá ho jako prase. Bohužel nebude mít tolik času, aby si s ním pořádně pohrál, aby ho nechal křičet a prosit o smrt.
Myšlenka na pomstu mu trochu spravila náladu a Mar´Gash začal nenápadně poslouchat, o čem se baví chlapi u vedlejšího stolu. Ostatně to nebyl žádný problém, protože společnost vyřvávala hlasitěji než skupinka trhovců.
„Povídám vám, je to pravda! Slyšel jsem, že komodor bude povýšenej na admirála. Za to, že nás všechny zbavil těch proklatých pirátů. Tvrdí se, že ta loď, co ji dostali před pár dny, byla úplně poslední.“
„Kecy! Jak můžou vědět, jestli byla poslední? Na celým širým moři se plaví desítky pirátských lodí.“
„Komodor prohlásil, že široko daleko kolem přístavu už není ani jedna malinká pirátská šalupa. Vyhladili jak skřety, tak i tu lidskou spodinu po celým Východním moři. Dokonce vypálili několik osad, kde kotvili.“
Při této zmínce se Mar´Gash otřásl a vzpomněl si na svůj kmen. Ne, osada byla dobře schovaná, nemohli ji najít. Hlavou se mu stále rozléhalo to slovo jako dotěrná ozvěna, škrábající zevnitř po jeho lebce. Poslední. Poslední. To není možné! Mezi skřety sice delší dobu kolovaly zvěsti o několika ztracených lodích, ale nemohli je přece pochytat všechny!
Poslední.
Mar´Gash slyšel pro dnešek dost. Dopil láhev kořalky a už se chtěl zvednout k odchodu, jeden z mužů ale pokračoval.
„Říká se, že si komodor ulil něco z pirátskýho pokladu. Všechny ty kocábky musely bejt po okraj naložený zlatem a všelijakým luxusním zbožím. No, já mít takovej poklad…“ Zbytek věty zanikl ve výbuchu smíchu.
Mar´Gash se jen tiše uchechtl. „Pche. Poklad! Piráti nikdy neměli žádnej poklad. Všechno, co ukradli, hned prochlastali v nejbližším přístavu. Jak skřeti, tak lidi. V tomhle jsme stejní.“ Zvedl se, zaplatil hostinskému a odešel nahoru, kde měl nachystaný nocleh. Všiml si, že se po něm několik lidí ohlédlo, ale za okamžik se zase všichni věnovali svým sklenicím.
Byl to obyčejný pokoj. Postel, skříň, okno. Nic víc nebylo potřeba. Noc se sice teprve přehoupla přes polovinu, ale Mar´Gash byl utahaný jako kůň. Jen si sundal boty a padl do postele. Když usínal, myslel na rozhovor, který vyslechl.
Poslední.
Poklad -hospodský povídačky- ale co když…
 
*
 
Všude kolem byla tma. Nebo spíš prázdnota. Zdálo se mu, jakoby znovu plul nekonečnem na své lodi, jenže tentokrát tu nebyly hvězdy, které by se odrážely od vodní hladiny. Nebyla tu ani ta loď. Nebylo tu nic. Napadlo ho, že je to jen sen. Ale to by přece takto nepřemýšlel. Ne, bylo to až příliš opravdové.
„Buď zdráv, Mar´Gashi,“ zazněl chraplavý hlas starého muže. Z nicoty se vynořil Irwï, Starší jeho kmene.
Tohle tedy musel být sen. Irwï je ve skutečnosti přes sto kilometrů daleko. Mar´Gash jen přikývl v odpověď.
„Je těžké udržet tohle spojení, takže poslouchej. Před pár hodinami dorazili do osady námořníci ze Saan´ka´Mary, kteří přežili. Řekli nám, co se stalo. Žádná z ostatních lodí se taky nevrátila. Z Tragoyny přežil jen Khaas. Říkal, že moře je plné královských. Z dalších posádek se sem nikdo nedostal.“
Mar´Gash se pomalu probíral z šoku, ale pořád ještě nemohl uvěřit, že je konec. Přesto ze sebe vypravil: „Slyšel jsem, že jsme byli poslední. A že vypalují osady na pobřeží.“
Tahle informace Irwïho evidentně vyvedla z míry. Zaváhal však jen na chvilku. „Jak jsi na tom?“ zeptal se.
Vlk se ušklíbnul. „Už mi bylo líp. Ještě nějakou dobu budu kulhat a ani se neožeru. Věděls, jaký břečky lidi pijí?“
„Neodhalí tě?“ skočil mu do řeči Irwï, aniž by se zasmál jeho poznámce. Mar´Gash sice nevěděl, co tím sleduje, ale vylíčil mu svou situaci. Stařešina se zamyslel, pokýval hlavou a v ruce se mu objevil jakýsi přívěsek. „Vem si to,“ řekl.
Jako by z velké dálky k němu natáhl ruku. Mar´Gash si tu věc vzal a zatočila se mu hlava. Málem přepadl dopředu. Cítil, že ho stáhnul ten náhrdelník. Přitom si uvědomil, že vlastně pod nohama nemá nic. Uklidňoval se tím, že je to pouhý sen, přestože se tady tak reálně vybavuje s Irwïm. Prohlídl si, co drží v ruce. Na koženém řemínku se houpalo několik vlčích zubů a uprostřed viselo cosi připomínající usušené netopýří křídlo.
„Nos ho na kůži, a když budeš mít na hlavě kápi, nikdo tě neodhalí. Je to Amulet stínů.“
Mar´Gash si ho nasadil kolem krku, a když se přívěsek dotkl jeho hrudi, pocítil lehké zamrazení.
Stařešina pokračoval. „Odcházíme odsud, už tu není bezpečno. Budeme hledat místo bez lidí někde ve vnitrozemí. Nejspíš už se neuvidíme, takže nechť tě bohové ochraňují, Mar´Gashi! Doufám, že uspěješ.“
„Na shledanou, Irwï!“ odpověděl a cítil se při tom trochu zmateně. Postava starce zmizela a nicota se změnila v tmu. V tmu Mar´Gashova pokoje.
Chvíli oddechoval, jako by nepocítil v ústech vzduch už hodiny. Nejdřív nevěděl, co se stalo, ale vzápětí si všechno uvědomil. Zajel rukou ke krku a v prstech sevřel náhrdelník s netopýřím křídlem.
 
*
 
I když byl dost unavený, nedokázal po zbytek noci usnout. A nejen kvůli tomu, že byl zvyklý spát většinou ve dne, což se teď snažil změnit, aby se přizpůsobil lidem. Nebyl schopný dostat z hlavy všechny ty myšlenky a tváře. Irwï, Gravin, Komodor. Amulet. Saan´ka´Mar na dně moře. Konec světa, jak ho znal. Začátek nového světa – světa pomsty.
 
* * *
 
Slunce už zapadlo a na nebi zůstávaly poslední zbytky červeně. Mar´Gash stál na okraji útesu a opíral se do vlhkého mořského větru. Hluboko pod ním duněly vlny a po každém nárazu na skálu následovalo zašumění bílé pěny. Tento zvuk se opakoval v uklidňujícím, stálém tempu, jako když člověk oddechuje při spaní.
Teď, o nějakých dvacet let později, když mu havraní vlasy začínaly prokvétat stříbrnými nitkami, si matně uvědomoval, že právě tehdy to všechno začalo. Tehdy, při jeho poslední bitvě na moři. Přesně ve chvíli, kdy Gravin a ostatní zmizeli v dálce. Toho dne nastal konec staré doby, přestože to ještě nikdo nemohl tušit. A ani Mar´Gash zatím nevěděl, že právě toho dne se narodil muž, který se mu postaví v souboji, jenž definitivně ukončí tento věk. To je však jiný, mnohem delší příběh.
Mar´Gash nasál čerstvý vzduch a zaposlouchal se do křiku racků.
 
* * *
 
Slunce sice ještě nevyšlo, ale Mar´Gash už procházel ulicemi Lohrafenu. Pod blednoucí oblohou se město teprve probouzelo z nočního klidu. Tedy ta část, která v noci spí. Vlk zatím narazil jen na několik prostitutek, vracejících se domů po těžké noci, a dva tři opilce, kteří toho nebyli schopní. Šel širokou hlavní třídou a během chvilky si všimnul, kolik vedlejších uliček se proplétá ve spleti podobné pavoučí síti. A lidé v ní byli jen mouchy škubající sebou v zoufalé snaze přežít.
Dostal se až na čtvercové náměstí, ležící zhruba ve středu města. Uprostřed stála kašna s nějakým sousoším. Protože si nebyl jistý, jak dál, došel blíž, aby se podíval, co znázorňuje. Byla to dívka, zachycená v pohybu. Vypadala, jako když tančí, ale v kamenné tváři měla vytesaný smutek. Všiml si kvítku, zapleteného do jejích vlasů, a málem by uvěřil, že je opravdový, nebýt jeho mramorově chladné barvy. Překvapilo ho, když si uvědomil, že to je elfka. Co bylo ještě divnější, na předloktích měla peří a zdálo se, jakoby se její ruce měnily v křídla. Proti ní se rozpínal obrovský pták, každé peříčko detailně propracované. Veliká křídla držel majestátně roztažená.
Mar´Gash netušil, co celé sousoší zobrazuje, ale musel uznat, že sochař měl neuvěřitelný cit pro to, co dělal. I přes fakt, že to byl patrně také elf, což ve Vlkovi vyvolávalo vlnu odporu a znechucení. Elfové, ta hnusná chátra, byli odjakživa úhlavním nepřítelem všech skřetů. Dokud bojovali jen proti elfům a případně proti trpaslíkům, dokázali se skřeti udržet, ale jakmile se na stranu elfů postavili lidé, museli se stáhnout daleko na sever.
Na podstavci byl vyrytý nějaký nápis, ale Mar´Gash nevěděl, co znamená, protože byl psaný Mirkiënštinou, čili Společnou řečí ve své stovky let staré, všemi kromě elfů zapomenuté podobě.
 
Loivo il araia sent fërigima. Dull wineren, nest nyl gladar trocet.
 
Dole pod ním byl viditelně novější text, nejspíš překlad do moderního jazyka, protože starodávné Společné řeči už moc lidí nerozumělo. Přesto si Vlk všiml podobnosti, která ostatně byla dost nápadná. Málem bych se zapomněl zmínit, že Mar´Gash byl jedním z nemnoha skřetů, kteří uměli číst.
 
Svoboda a láska jsou síla. Dokud žijí, ať se temnota drží dál.
 
Tohle město tedy vystavěli elfové. No jistě, vždyť i název Lohrafen bude určitě také elfský. S tímto novým zjištěním se vydal šerými ulicemi směrem k jihu, kde by se měl nacházet přístav. Po chvíli tuto domněnku potvrdil pach rybiny, šířící se nahoru ulicí. V přístavní čtvrti byly domy natěsnané blíž k sobě a uzounké uličky ležely pod vrstvou špíny a odpadků. Některé z dřevěných domů zde připomínaly spíš narychlo sbité chatrče. Kráčel pořád ze svahu dolů, až se mezi střechami objevily stěžně kotvících lodí. Byla zde plavidla všech možných velikostí od nejmenších člunů, přes rybářské bárky, až po veliké obchodní lodě a válečné plachetnice.
Nejdřív se chtěl porozhlédnout kolem. Potom musel zjistit, kde najde toho komodora. A na zjišťování informací byly odjakživa nejlepší hospody. Tady v přístavu už nebylo tak liduprázdno, jako na ulicích, kterými procházel cestou sem, přestože slunce mělo teprve vyjít. Rybáři vyplouvali již takhle brzo, aby rozhodili sítě. Námořníci nakládali a vykládali zboží i zásoby. Pak si Mar´Gash povšiml lodě, která kotvila u vedlejšího mola. „Zkurvysyni,“ uklouzla mu tichá nadávka.
Byla to ona. Jedna z lodí, které na ně před pár dny zaútočily. Byla to ta, na které plul komodor. Neměla pár plachet a stěžně byly ohořelé. Asi desítka mužů pracovala na její opravě a jeden je z mola řídil. Právě na něm se Mar´Gashův pohled zastavil, aby se ujistil, že to není ten, kterého hledá. Ne, nejspíš jeden z důstojníků.
Vlk se rozhlédl kolem, protože si chvíli nebyl jistý, co udělat. Nenapadlo ho nic lepšího, než se jít prostě zeptat. Jak se říká, za zeptání nic nedáš. I když to často není pravda.
„Dobré ráno,“ pozdravil Mar´Gash a snažil se přitom, aby to znělo co nejvíc zdvořile. Důstojník se k němu otočil a přejel ho očima od hlavy k patě, přičemž zvláštní pozornost věnoval jeho rukám.
„Dobré,“ odvětil trochu nejistě, vzhledem k černému oděvu příchozího s kápí přes hlavu, avšak s evidentní povýšeností v hlase. „Co si přejete?“ zeptal se. Díval se do míst, kde tušil Mar´Gashovy oči, ale amulet zřejmě fungoval dobře. Navíc v ranním šeru byly všechny stíny hlubší. První záblesk slunečních paprsků se teprve teď prodral oparem na východě.
„Tohle je loď jeho milosti komodora, že?“ nadhodil Mar´Gash s jednou nebo dvěma gramatickými chybami.
„Ano. Proč to potřebujete vědět, smím-li se zeptat?“ Vteřinku trvalo, než si to Vlk přebral.
„Hledám komodora. Nevíte, kde je?“
„Ehm,“ odkašlal si důstojník.
Nemusel tu žít roky, aby poznal, co to znamená. Zalovil v měšci a vytáhl dvě zlaté mince, které jako by kouzlem zmizely v záhybech mužova pláště. „Komodor Devond zde není, je ve své residenci. Pravděpodobně řeší nějaké oficiální záležitosti.“
„Jak to najdu?“ položil další jednoduchou otázku a tentokrát ji už automaticky posílil jednou zlatkou. Rutinním pohybem sklouzla za ostatními.
„Je to na druhém konci města. Půjdete přes náměstí pořád dál, najdete to snadno, je to největší dům trochu stranou od města. Stojí na kopci.“
„Díky.“
„Mám mu vzkázat, že jste se po něm ptal, pane…?“
„Ne, děkuji,“ ignoroval jeho pokus o zjištění jména. „Na shledanou.“
„Hodně štěstí.“
Mar´Gash odcházel a cítil, jak se mu do zad zabodává pár očí. Teď už věděl, kde najde komodora, a ještě se chtěl přesvědčit, jestli ostatní lodě taky přežily tu bouři. Po nábřeží vedla široká silnice, po níž neustále jezdily vozy se zbožím, a mezi nimi se proplétali lidé, takže si musel dávat pozor, aby do někoho nevrazil. Druhé dvě lodě nikde neviděl. Zato když se ohlédl, všiml si dvojice mužů, kteří se na něj dívali, ale rychle odvrátili pohled jinam. Určitě je poslal ten důstojník, aby ho sledovali. Dělal, že si jich nevšímá a pokračoval dál.
Mezitím začalo pršet. V tuhle roční dobu zde pršelo skoro pořád. Rozhodl se, že se uklidí do první hospody, na kterou narazí, a to taky udělal. Byla to obyčejná nálevna pro námořníky, teď po ránu celkem vyprázdněná. Záměrně si sedl zády k oknu, aby ho mohl v nouzi využít jako únikový východ. Poručil si panáka.
Do hospody vešel jeden z nich. Tentokrát si dal pozor, aby před Mar´Gashem neuhnul pohledem. Došel k výčepu a objednal si tam pití. Neměl na sobě uniformu, ale skřet ho odhadoval na vojáka. Ten druhý nejspíš postával před vchodem. Nebyli úplně hloupí. Na druhou stranu se nechali odhalit až příliš rychle.
Teď to nevypadalo, že by se chystali k nějaké akci. Spíš jen vyčkávali, nebo ho měli opravdu jen sledovat. Ta poslední možnost se mu zamlouvala nejvíc.
V tom se rozletěly dveře. Jeho ruka vystřelila po jílci šavle. Pak se ale ukázalo, že šlo o planý poplach, protože do místnosti vpadl nějaký rozrušený člověk a začal vyřvávat jako na lesy. Hospodský mu nalil jednoho na uklidnění, zřejmě to byl jeden z jeho štamgastů. Několik přítomných napjatě poslouchalo, co z něj vyleze.
„Představte si to! Před chvílí našli nějakýho chudáka hned za rohem v jedný z těch tmavejch uliček,“ prohlásil a přejel si prstem po krku, což bylo dost výmluvné gesto.
„To je tady přece normální!“ namítal jeden z námořníků. Mar´Gashe napadlo, že by toho mohl využít a nenápadně zmizet, ale ten rozhovor ho upoutal. „Skoro každou noc někoho odkrouhnou.“ Mužík ale horlivě kroutil hlavou.
„Ne. Ne takhle! Ten chlap byl úplně na cucky! A vypadalo to, že některý kusy dokonce chyběly.“ Mezi posluchači to mírně zašumělo. „Ležel u otevřenýho výlezu z kanálu. Zdi tam jsou víc rudý než šedý. Řeknu vám, ještě teď mi je na blití.“
„To chceš říct, že tady je nějakej maniak? Tohle zlodějská gilda nedělá,“ zeptal se zase ten námořník.
„Maniak?! Nemyslím. Nevypadalo to, jako že to udělal člověk.“ Tohle prohlášení vzbudilo vlnu diskuzí. Mar´Gash jen tiše poslouchal se zvláštním zájmem řezníka, který se dozvěděl o novém jatečním stroji. „Byly tam stopy po drápech a zubech. Všude cáry masa a vnitřností. Nechutný.“ Hospodský mu nalil ještě jednoho na účet podniku. Vypravěč to do sebe hned kopnul, zatímco lidi ho zahrnovali otázkami. Mar´Gash nechal na stole minci a odešel.
Když otevřel dveře ven, opřel se do něj vítr plný malých studených kapiček. Musel si přidržet kápi, aby mu nespadla z hlavy. Rychle se rozhlížel, kde je ten, co nešel dovnitř. Našel ho stát pod stříškou blízkého stánku, kde dělal, že si vybírá z nabízeného zboží, a povídal si při tom s prodejcem. Jak nenápadné, pomyslel si Mar´Gash.
Špeh si ho ještě nevšiml, protože byl právě otočený zády, a tak se skřet ponořil do stínu uličky kolmé na hlavní cestu a okamžitě se rozběhl pryč. Snažil se nevnímat svoji naříkající nohu. Zahnul za roh a v tu chvíli uslyšel dvojí dupání, provázené čvachtáním kaluží a nadávkami hodnými námořníků. Dal se doleva. Všude se válely odpadky a Mar´Gash si všiml dřevěné bedny, která stála u zdi a málem zabírala celou uličku. Domy zde byly nízké, takže neváhal, vyskočil na bednu a z ní se vyhoupl na téměř plochou střechu. Lehl si na ni a vypadal jako hmyz, který se připlácnutý na stromě snaží splynout s okolím. Během pár úderů srdce uslyšel funění od křižovatky, ze které přiběhl.
„Zatracenej hajzl! Běž doleva, já se dám rovně!“ Na to se kroky rozdělily a za chvíli po nich nebylo ani památky. Zůstal jen šum deště a bolest pulzující ve stehně. Bylo to až neuvěřitelně snadné. Mar´Gash měl štěstí, že to byli amatéři. Očividně to dělali poprvé. Mohl je zabít, ale tím by na sebe připoutal pozornost. A ten Devond by byl okamžitě varován.
Když se zvedal na nohy, všiml si, jak úzké jsou zde mezery mezi střechami. Najednou dostal nápad podívat se na tu vraždu, která všechny tak vyděsila. Opatrně, tak aby nadělal co nejméně hluku, přeskakoval hlubiny uliček pod sebou. Musel si taky dávat pozor, aby nesklouznul, protože krovy byly mokré. Krčil se, aby si ho nikdo dole nevšiml. Dostal se sotva pár desítek metrů daleko a už zaslechl zvuky divoké diskuze. Vydal se tím směrem, a když se přiblížil k cíli, znovu si lehnul a nakoukl přes okraj.
Dole pod ním postával hlouček lidí. Někteří odvraceli oči, jakmile spatřili to, co kdysi nejspíš bývalo člověkem. Mar´Gash mezi nimi rozeznal tři muže v uniformách městské stráže. Jeden z nich vypadal na vyššího důstojníka. To on se právě horlivě dohadoval s menším zavalitým, téměř plešatým chlapíkem, kterému poslední zmoklé pramínky vlasů splývaly skoro na ramena, takže vypadal jako nějaký zbědovaný pes pouličního charakteru. Tento dojem však kontrastoval se zlatem prošívaným oblečením, které dávalo tušit, že se nejedná o žádného chudáka. Taky tón hlasu napovídal, že je zvyklý rozkazovat.
Hádali se nad roztrhaným tělem. Na první pohled by nešlo poznat, jestli se jedná o člověka, nebýt rudých cárů oblečení. Rudých od krve. Byla všude, ten chlap v hospodě nelhal. Stříkance krve pokrývaly zeď i chodník a ve stružkách smíchaných s deštěm stékaly do stoky. Mříž zakrývající kruhový otvor byla otevřená, a jestli Mar´Gash dobře viděl, byl zámek vylomený. Zabloudil pohledem zpět k tělu. Leželo nepřirozeně zkrouceně a z otevřeného trupu lezly vnitřnosti. Doopravdy to vypadalo, že kusy masa chybí. Zajímalo by ho, co toho člověka roztrhalo.
„Nehodlám vyhlašovat odměnu kvůli nějaké smyšlené příšeře!“ rozčiloval se tlouštík.
„Zdá se Vám tohle smyšlené, pane radní?!“ podotkl celkem trefně důstojník. Mužík se nadechoval k rázné odpovědi, ale pak splaskl jako mýdlová bublina.
„A co z toho?“ odsekl nakonec. „Pokud je to skutečně nebezpečná stvůra, tak na co to bude? Nějaká banda bláznů se od ní nechá zabít kvůli penězům. Stejně ji nedostanou.“
„To chcete čekat, až Vám povraždí půlku města?“
„Co já? Vy něco dělejte! Běžte do stoky a zabijte ji! Vy nás máte chránit!“ Očividně byl zase ve své kůži, když mohl někomu nadávat. Důstojník se jen cynicky ušklíbl.
„Vždyť víte, že tam nemůžeme. Zlodějská gilda má mnohem víc členů než městská stráž. Byla by to sebevražda.“
„A to tam chcete za sebe posílat normální lidi?“
„Rozhodně je lepší vypsat odměnu, než nedělat nic.“
„Odměnu za co? Zubatou stvůru s drápama jako nožema? Protože to tvrdí jeden žebrák? Kdo ví, co viděl?“ řekl radní a kývnul přitom kamsi bokem. Když se tam Mar´Gash podíval, všiml si zbědovaného muže, který se choulil u zdi. Vypadal vystrašeně a Vlk se podivil, proč ho nezahlédl dřív.
„On nelže. Sám to vidíte,“ oponoval neochvějně důstojník a stále ukazoval k mrtvole. Radní chvíli přemýšlel, ale nakonec ustoupil.
„Dobře, svolám radu a… probereme to.“
„Děkuji Vám. A vy se rozejděte!“ Hlouček lidí se skutečně začal rozptylovat. Mar´Gash se rozhodl, že taky zmizí. Potichu se odplazil od okraje střechy. Vtom zahlédl koutkem oka, jak se na vedlejší střeše mihl stín. Že by měl někdo stejný nápad jako on? Plížil se tím směrem a uviděl postavu oděnou v černém, která právě seskočila na chodník. Ohlédla se a všimla si ho. Okamžitě se rozběhla uličkou pryč. Neměl důvod ji pronásledovat.

Komentáře

komentářů

About The Author

Redaktor MFantasy od roku 2006. Kromě vlastní povídkové tvorby se věnuje i publicistice a především knižním recenzím. Pokud narazíte na jeho tvorbu, můžete očekávat vše od temné po humornou fantasy. Za největší výzvu považuje historickou fantasy a vystupování před větším než malým množstvím lidí. Až ho budete žádat o autogram, nedivte se, že hrozně škrábe a namalovat umí jen sluníčko. Všechny články autora zobrazíte kliknutím na jméno v záhlaví článku.

6 komentářů

  1. Alcil

    Abych se přiznal, mně to přijde jako hrozná blbina 🙂 Přečetl jsem všechny díly a nevim, no…ty první tři mi přijdou, jako kdyby parafrázovaly Mayovy indiánky. Vůbec se ty skřeti chovaj jak indiáni. Pak tak nějak vůbec nechápu tu jeho pomstu. Prostě tam není vůbec žádná sebekritika, nic, vždyť je naprosto blbé, aby se mstil za to, že mu někdo překazil loupení. Se tam tváří, jako by mu někdo ublížil, ale při tom, to je pirát. Indiáni byli aspoň sympaťáci, ale tady ten hlavní hrdina je děsnej grázl, ale při tom mi to připadá, jako kdyby jsme ho mi čtenáři měli mít rádi, asi pro nějakou takovou chlapskou přímost, ale ona je to strašně nesympatická postava a takevej trochu zabedněnec bez nadhledu.
    To už vůbec nezmiňuju ty vtipné přirovnání a různé spojení 🙂

    • Hawk

      trefa 🙂 bylo to trošičku inspirované indiány.
      k Mar´Gashovi: je to skřet. div se, že je grázl a zabedněnec bez nadhledu. a o tom to všechno je 😀 z pohledu lidí jsou skřeti ti zlí a logicky to tak funguje i obráceně.
      znáš postavu z Warhammeru jménem Malus Temná čepel? je to stejný antihrdina jako Mar´Gash, řízený pouze nenávistí a zlobou. podobnost přiznávám (ale na svou obhajobu musím říct, že jsem Mar´Gashe vytvořil dávno předtím, než jsem se setkal s Warhammerem). je to asi o vkusu, ale já například Maluse zbožňuju 😀 i když nemá jedinou vlastnost, kterou by si to zasloužil…

  2. Katriška

    dokončení předchozího komentéře: "nebylo o něm řečeno, že…..zapomněli jsem o něm říci, že…." ale spíš bych to tam vůbec nedávala.
    Jinak fain nezvyklý hrdina.
    Známkou nehodnotím, jako vždy u věci na pokračování si počkám na konec
    ps- dovolím si rýpanec- věta: „Žádná z ostatních lodí se taky nevrátila.“ je dle mne STRAŠNÁ !!! (krkolomná a absolutně… jak to říct… neslohová) 😀 nic ve zlém 🙂

    • Hawk

      díky za kritiku. ano, přiznávám, že je to trochu chlapská záležitost 😀
      některé ty poznámky jsem si tam prostě neodpustil 🙂
      k té strašné větě… je tady ještě někdo (kromě mě), komu se nezdá vůbec divná? 😀 možná je to nějaká moje vada nebo zlozvyk.
      celkem to bude mít 5 dílů.

      • Katriška

        NO, ona dává smysl, lze jí takhle napsat(lze napsat i větší blobosti)- proti tomu žádná, ale slohově je dle mého špatně vystavená- "žádná z ostatních se taky nevrátila". Buď vypustit slovo "taky", nebo spíš celou větu přeformulovat.
        Je to určitě o citu, který může mít každý z nás jiný.
        Jinak (v reakci na Alcilův komentář) mi nepřijde divné, proč by se hrdina chtěl mstít za vyhlazování svého druhu a nebo za upření možnosti pirátčit 🙂 Ani mi nevadí, že je to antihrdina.

  3. Katriška

    Ola. Tak příběh se nám pomalu ale jistě rozvíjí, odhaduji to ještě na dlouho, že? 🙂 Ale tedy k hodnocení. Zaujal mne zezačátku hodně patrný syrový až surový styl :). Typická chlapská záležitost, že? :)) Líbí se mi to, ale občas to skřípalo s košatými "vtipnými" metaforami- ty se mi k tomu nehodily (viz: jako hmyz "připlácnutý"…apod.- to pak bralo podobu pratchettovského vtipu či kýče amerických příběhů o cynických soukromých detektivech). V jednom místě mě velice nepěkně vyrušila věta, komentující hlavního hrdinu, typu: "zapomněl jsem o něm říct že byl…. ještě jsem o něm neřekl, že…" nebo něco v tom smyslu. Nepamatuji si přesně, zda bylo na začátku řečeno, že příbeh vypráví pisatel, ale v tom případě by to mělo celé mít jinou formu. Jinak bych takovou větu vypustila, odvádí to od příběhu, vytrhuje to z představy nějakého děje. Když už to tam musíš mít, dala bych tam něco ve smyslu: "nebylo o něm řečeno, že…..zapomněli jsem o něm říci, že..

Leave a Reply