„Číslo 1 a 5 se dostaví!“ Zahlásil herold. „Připraví se čísla 48 a 13!“ Zavolal znovu poté, co vytáhl z přilbice další dva lístky.
 
„ELFINÍTO! TO JE VEDRO!“ Zavýskl Chlorche.
„Ano, máš pravdu, má lásko, ale brzy se ochladí…“
„ALE NE VERDO! VEDRO! MŮJ BRATR! JDU ZA NÍM DOLŮ, POPŘÁT MU ŠTĚSTÍ!“
Elfiníta přikývla. „Ale pozor, nejdražší.. . mohou zde létat zbloudilé šípy.“
„NEMĚJ STRACH, DRAHÁ!“ Chlorche Elfinítu políbil a odběhl po schůdcích dolů.
 
Teď přišla Bruskova chvíle. Don poklepal Elfinítě na rameno. „Slečno, pod vámi byl tento kus pergamenu. Asi vypadl vašemu příteli z kapsy, když se zvedal.“
„Prosím?“
„Jste snad hluchá?“
„Cože?“
„JSTE HLUCHÁ?“ Zaječel ji do ucha Bruska.
„Ne.“ Odsekla elfka a otočila se zpět. Don se zběžně koukl na to, jak v aréně pobíhají dva lučištníci, snažíc se jeden druhého zastřelit. Povzdechl si a zkusil to znovu.
„Ano?“ Otočila se Elfiníta.
„TENTO PERGAMEN VYPADL VAŠEMU PŘÍTELI, KDYŽ SE ZVEDAL!“
„Aha, děkuji.“ Usmála se a sebrala, co jí Don nabízel. Bruska si oddechl. Vše bylo hotovo.
 
 
„ČÍSLO PĚT ŽIJE!“ Volal nadšeně herold. Davy propukly v nářek i jásot – podle toho, na kterého ze dvou účastníků si vsadili. Klub důchodců o sebe nadšeně třískal holemi.
„Čísla 48 a 13 nechť se dostaví do arény.. a odkliďte někdo tu mrtvolu, než začne smrdět.“
 
Elfinítu ještě napadlo, že se zeptá cizince, který ji pergamen podal, jestli si je opravdu jistý, že patří Chlorchemu. Jakmile se ale otočila, byl elf tatam. Pokrčila tedy rameny a svitek rozvinula.
 
Milovaná Serpentino,
Dlouho jsem nad tím musel uvažovat a nakonec jsem se rozhodl vyznat lásku právě Vám. To Vy jste ta nejdokonalejší bytost na Světě, jediná, skvělá, úžasná a nádherná.
Když jsem Vás poprvé spatřil, zatajil se mi dech. Věděl jsem od první chvíli, že Vy musíte být ta pravá…
Jen s Vámi, Serpentino, má můj život smysl. S nikým jiným nehodlám své dny strávit…
 
Elfiníta přestala číst. Zkontrolovala jen podpis na konci, zdali tam stojí „Chlorche“ (V tomhle případě dokonce „Navždy Váš Chlorche“), postavila se a utíkala s pláčem pryč. Po cestě srazila Elfíta Ananase, který si šel z tribuny odskočit. V záchvatu pláče přeslechla i to, že Vedro souboj vyhrál.
Když probíhala hlavní branou, Chlorche ji zahlédl.
„ELFINÍTO! CO SE DĚJE, LÁSKO?“
„Běž ode mě pryč! Nechci už o tobě nadosmrti slyšet! BÍDÁKU!“ Zaječela dívka a utekla mu.
 
Zatímco všichni oslavovali Vedrovo vítězství v celém turnaji, (v posledním kole měl bojovat s onou černou dámou z podsvětí, ale jelikož se nedostavila [Podle svědků utekla do lesa, ale šířily se o všemožné fámy ohledně toho, že se změnila v draka a odletěla vstříc nebesům. Protože ale krom třech elfů nikdo draka neviděl, zůstalo u původní verze, že drowka prostě utekla.] Vedro kontumačně vyhrál.) dva slavící elfové vůbec šťastní nebyli. Prvním byl Chlorche, který smutnil pro náhlou a nevysvětlitelnou ztrátu Elfiníty. Druhým byl překvapivě Vedro sám. Vedro totiž chtěl v turnaji zemřít za svou lásku, světový mír a podobné hrdinské cíle. Proto, zatímco kolem něj všichni poskakovali, vypočítávali mrtvoly a skandovali věty ve stylu „Vedro byl náš horký favorit“ nebo „Vedro to tady rozpálil“ či „Hrdina, hrdina“ (Což už samozřejmě nebylo tak originální jako například „I muž se Vedra zalekne.“) Radost mladšímu Jinanovi neudělal ani fakt, že mu osobně poblahopřál král Firian.
Zato Mamína, ta zářila štěstím, jako už dlouho ne. Zatímco všem odpovídala, že ano, prosím, že ten vítěz turnaje je doopravdy její syn, rozhlížela se nenápadně po vhodné urozené nevěstě pro oba syny… hlavně tedy Chlorcheho. Měla v plánu svého staršího syna oženit dříve, než celou nešťastnou záležitost s Elfinítou třeba nedej bože urovná.
 
Zatímco Vedro byl oslavován, do arény napochodovala Miraleana, po celém lese slavná prodavačka čarodějných předmětů. Celý klub důchodců se v tu ránu o vítěze přestal zajímat a nahromadil se okolo ohrádky, která oddělovala arénu od okolního světa.
„Dnes, jedinečný úžasný tyčovou! Vypadá jako obyčejná tyč? Ale jděte! Tyčovou totiž dokáže ve vaší domácnosti hotové divy!“ Nikdo nikdy nepochopil, proč si Miraleana holí hlavu, aby to vypadalo, že má pleš a v uších nosí masivní zlaté náušnice… nicméně, ať už vypadala sebedivněji, celé Lesy Hrůzy poslouchaly její rady ohledně domácích spotřebičů na bázi magie.
 
Elvíro Ananas zašel pogratulovat Vedrovi k jeho vítězství, načež se odebral domů. Na odchodu jej ještě zastavila Mamína a pozvala ho na menší večeři. Ananas poděkoval, instruoval hostitelku ohledně jídel a koření, které mu zakázal doktor a šel. Měl ještě dost práce ve své laboratoři.
 
Elfiníta seděla ve svém domě a usedavě plakala. Dopis Serpentíně četla ještě třikrát a pokaždé se stejným výsledkem. Sebelítost se střídala se vztekem. Žal ji spaloval za živa.
„ELFINÍTO, PŘESTAŇ. MĚLA JSI TO TUŠIT! TY NEJSI DÍVKA PRO ŠLECHTICE, JAKO JE CHLORCHE.“ Poučovala ji Esperanza, její sestra.
„Tys.. tys o ní věděla?“ Zavzlykala Elfiníta hořce.
„NIKDY JSEM JÍ NEVIDĚLA, ALE TUŠILA JSEM, ŽE URČITĚ NĚKDE NĚKOHO MÁ. COS PROSÍMTĚ ČEKALA? ON JE UROZENÝ MLADÝ ELF A TY JSI POMOCNICE V ANANASOVĚ LABORATOŘI.“
Elfiníta své starší sestře neodpověděla. Vždy věřila v čistý cit, který přenášel hory a smazával rozdíly mezi společenskými vrstvami. Ten cit dokázal překlenout propast mezi šlechticem a dívkou ze střední nižší vrstvy. A nyní bylo vše pryč. Jen kvůli jednomu zahalenému cizinci a osudnému dopisu, který sebral ze země poté, co Chlorchemu vypadl z kapsy.
„Myslíš, Esperanzo, že by ten dopis vůbec nemusel být jeho?“
„ELFINÍTO, MAMMA MIA! NEBUĎ NAIVNÍ! TAKOVÁ NEPRAVDĚPODOBNOST. TO SE PŘECE STÁVÁ JENOM V ROMANTICKÝCH PŘÍBĚZÍCH NAŠICH PRABABIČEK! JAK SI MYSLÍŠ, ŽE BY SE ASI JEHO PODPIS DOSTAL NA TEN PERGAMEN? CARRAMBA! SMIŘ SE S TÍM! ZANEDLOUHO SERPENTÍNU POŽÁDÁ O RUKU A TY BY SIS TAKY MĚLA NAJÍT ADEKVÁTNÍHO MANŽELA.“
„A kde máš manžela ty?“
O TO SE NESTAREJ.“
Najednou Esperanza zrudla a uraženě odešla. Vždy byla alergická na dotazy typu „a co ty a kluci?“ jelikož ji nikdy žádný z elfů v Lesích Hrůzy nechtěl. Když ještě jako děvčátko chodívala tancovat, vždy zůstala na ocet. Jednu dobu se o ni ucházel jistý Karlíno Zaicello, chlapec s obrovským předkusem, pihatým obličejem, příliš velkýma ušima (ano, i na elfa) a neskutečně skobovitým nosem, Celému jeho vzhledu dodával korunu takzvaný „zaječí pysk“ neboli rozštěp horního rtu. Než si ale stačil Zaicello Esperanzu vzít za ženu a mít s ní spoustu zubatých a ušatých dětí, utekl za jinou ženou a Elfinítina sestra o něm už nikdy neslyšela. Od té doby byla Esperanza zoufale sama a nikdo o ní nejevil zájem. Nikdo nedokázal vysvětlit, čím to je, jelikož ošklivá rozhodně nebyla. Husté, vlnité, dlouhé černé vlasy nosila stažené do copu, výrazné oči barvy hořké čokolády se doplňovaly s drobnými rty, byla štíhlá a vysoká… obdivovatelé se však stále ne a ne objevit. Ač jednu dobu rozepisovala na všechny možné druhy pergamenu inzerci, že hledá muže pro život; jen vážně, prosím, načež tyto pergameny rozvěšovala všude, nikdo se jí neozval. Ještě dnes, když šla po ulici, si na ni někteří elfové ukazovali prstem a říkali „To je ta zoufalka…“nebo „Nikdy nedopadni, jako ona…“
Proto ta reakce na Elfinítinu otázku ohledně muže.
Poté, co se Esperanza sebrala a odešla z místnosti, sklonila se Elfiníta opět k osudnému dopisu.
„Ach, Chlorche…“
 
Chlorche zrovna utekl z jídelny, kde jeho matka vedla přednášku na téma „Podívej, jak mi Vedro dělá radost“ popřípadě „Pokud si nadejdeš honem nevěstu, bude Vedroušek dědit místo tebe.“ K Chlorcheho hrůze do toho všeho ještě přijel z Alvilosanu jeho strýc, veterán z války nekromantů, která v tamních krajích už léta probíhá. Jeho kolegové jej poslali domů poté, co byl prý mučen nepřátelskou stranou a podle všeho se pomátl. Chlorcheho strýc, nejen že přitakával Mamíně na vše, co řekla, navíc ještě rozhovor prokládal historkami z války a rozumy o vojenské disciplíně.
Mladého elfa tedy nyní nejen rozčilovala vzatá matka, navíc se k ní ještě přidalbratr jeho zesnulého otce. Elf si sedl zdrceně na okraj postele a skryl hlavu do dlaní.
„Ach, Elfiníto…“

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

  1. Ceressiass Darkshadow

    mno aha takže se mi to zarovnalo na střed celé a ne jenom obrázky… no nevadí, já jsem ráda že mi to vůbec šlo vložit – lamy vládnou světu. Jinak se omlouvám, že jsem přes prázdniny nic needitovala – jsem totiž líná jako veš 😉 a stydím se za sebe.

Leave a Reply