Ve stínech
 

1. část: Z ranní mlhy

 
Nastavil záda zapadajícímu slunci a zahleděl se na první hvězdy. Ne, že by slunce nenáviděl nebo by mu nějak zvlášť vadilo, jen ho neměl rád. Neměl ho rád, protože skřeti obvykle slunce rádi nemají. Neměl ho rád, protože právě zapadalo nad zamrzlou pevninou, a tak stočil zrak k ztemnělému Východnímu moři, které mu tak chybělo.
Stýskalo se mu po té bouři, když ho obrovské kapky vody bičovaly do tváře. Stýskalo se mu po volnosti, s jakou letěli nad vlnami, i po té stříbrem posypané obloze, která nikde nekončila. Ani na obzoru, ani pod ním, nikde nepřerušená se rozlévala všude kolem nich, jako by nebyl prostor ani čas, jako by svět ještě nebyl stvořen.
Tehdy Mar´Gash pozoroval zářící duše svých předků plující nekonečnem. Mar´Gash. Mořský Vlk. Ten, který se narodil na moři za noční bouře a později se stal jeho pánem jako pirátský kapitán.
Teď vzpomínal na to, jak to všechno skončilo. Se zaťatými pěstmi vzpomínal na den, kdy je lidé nadobro vyhnali a zničili tak všechno, co miloval.
 
* * *
 
Mar´Gash se zachumlal do pláště podšitého kožešinou. Bylo studené zimní ráno a nad vysokými vlnami se proháněl vítr. Bohové jim nepřáli. Už několik dní bloudili křížem krážem vodami kolem přístavu Lohrafen a stále nenarazili na žádnou obchodní loď.
V takové mlze byla jen malá šance, že by nějakou spatřili. Toho dne byla mlha tak hustá, že by se nedala krájet. Matný náznak světla kdesi na východě prozrazoval přítomnost slunečního kotouče a chomáčky bělavé hmoty se líně převalovaly nad vodní hladinou. Nehmotný jazyk mlžného závoje olizoval plachty pirátské lodi, se kterou si pohrávaly vlny.
„Jak dlouho už to je, co jsme vypluli z osady?“ prohodil tichým hlasem Mořský Vlk. Neodvažoval se mluvit nahlas, tak podivně na něj působilo to místo. Cítil úzkost. Věděl, že ve vzduchu něco visí, jen nevěděl, co. A to ho právě znepokojovalo.
„Dvacet nocí,“ odpověděl hlas za jeho zády. „Dvacet nocí a dvacet dní už jsme na moři. Rád bych zas viděl naši vesnici, domov.“ Gravin postoupil vedle něj. Husté černé vlasy lesknoucí se kovovou modří mu volně splývaly až na záda. Jeho popelavá tvář vypadala jako vytesaná z kamene. Z jeho šedých očí se nedalo poznat, jestli je neklidný, nebo jestli se mu stýská. Nikdy z nich nešlo nic vyčíst, ani strach, ani vztek. Gravin byl vždycky Mar´Gashův nejlepší přítel. Možná vůbec jediný, kterého kdy měl.
Něco ve vzduchu se změnilo. Mar´Gash zavětřil a mezi vůní slané vody, smradem z lodní kuchyně a spoustou dalších pachů rozeznal jeden, který tu předtím nebyl. Ten známý vtíravý zápach.
Lidé.
Otočil se ke Gravinovi. „Tiše. Ať se všichni připraví k boji,“ syknul. Přešel na záď a sdělil kormidelníkovi kurz. Potom čekal.
Bylo slyšet jen šplouchání vln, přerušující jinak všudypřítomné ticho. Jak se Mar´Gash díval do bílé mlhy, ucítil takové podivné mrazení, až se celý otřásl. Zamumlal motlitbu k Bagorovi, bohu války a boje, a k Nelorovi, pánovi všech vod.
„Ochraňujte nás, bohové.“
Rozespalá posádka Saan´ka´Mary se mlčky vypotácela na palubu. Bylo sice ráno, slunce už bylo kus nad obzorem, jenže to je pro skřety většinou noc, protože nepatří mezi denní tvory. Byli unavení, nevrlí a nikdo z nich nevěděl, co se děje. Většina se buď rozhlížela všude kolem, nebo upínala pohledy ke kapitánovi. Jeden z nich zavětřil.
„Lidi,“ konstatoval se zlomyslným úsměvem. Všichni se otočili nejdříve na Mar´Gashe a potom stejným směrem, kam se díval on.
To ticho bylo téměř hmatatelné. A potom ho prořízlo táhlé zavrzání neviditelné lodi. V odpověď se ozvalo šeptání tasených zbraní. Šeptaly o krvi a bolesti, o utrpení a smrti. O věcech, které tak dobře znaly.
Z ničeho nic zafoukal vítr a mlhy se trochu rozestoupily, takže vykouklo slunce. Jak se cáry mlžného závoje roztrhly, objevila se příď lodi. Na palubě stála posádka v modrých pláštích. Jedna z postav zvedla k ústům roh a zatroubila. Ten neuvěřitelně opravdový zvuk probudil nějaké zákoutí v Mar´Gashově hlavě, takže se mu všechno spojilo.
Uvědomil si, že z lovce se stala kořist, a to výjimečně snadná, protože z mlhy se vynořily další dvě plachtenice, z každé strany jedna. Všechny byly větší než Saan´ka´Mara. Přemýšlel, kde se stala chyba. Byla to jen náhoda, nebo všechno zavinila jeho vlastní hloupost? Dostal neuvěřitelný vztek.
První loď už byla hodně blízko, na přídi stál pyšně vypadající muž, na tváři měl triumfální výraz. Mar´Gash ho sledoval jen tak dlouho, aby si zapamatoval jeho obličej. Pohledem ho ujistil, že se ještě setkají. Pak se otočil k posádce.
„Na místa, vy slepice!“ zařval na ně. „Hněte sebou, kůže líný!“ Snažil se je vyburcovat, ale musel přidat ještě několik peprnějších nadávek. Když se k němu připojil Gravin, tak už začali něco dělat.
Mar´Gash se vrhnul ke kormidlu a odstrčil skřeta, který se ho držel jako náměsíčný. Potom se ujistil, odkud fouká vítr. Moc spokojený nebyl.
„Gravine!“ zavolal na svého důstojníka. „Ať vytáhnou zápalný šípy! Spálíme jim plachty!“ Pak ještě zařval na posádku: „Připravte se k boji!“
Jeho plán byl jednoduchý. Dostat se pryč. Zatočil kormidlem, loď se nahnula napravo, napnuté plachty se zavlnily ve větru. Potřebovali se dostat skrz obklíčení a Mar´Gash věděl, že to půjde hodně špatně.
Prostřední loď zatáčela k nim, vojáci v modrých pláštích už se chystali házet háky na zachycení nepřátelského plavidla. Smyčka se kolem Mar´Gashe utahovala pevněji. Bylo jasné, že se nevyhnou přímému střetu. Už jen pár okamžiků, jeden úder srdce…
„Palte!“ vykřikl Gravin. Salva šípů protřídila řady modrých. Jejich hlavní plachta se na několika místech začervenala plamínkem ohně. V tu samou chvíli vylétly šípy i opačným směrem. Jeden z modrých dal rozkaz a železné háky zaskřípaly na levoboku pirátské lodi.
„Přesekejte to!“ snažil se Mar´Gash překřičet všudypřítomný hluk. Loď zakvílela, když s ní napnuté provazy škubly. Vojáci se dostali na palubu a začal krvavý boj. Když se kapitán ohlédl, přejel ho mráz po zádech, protože zjistil, že zbylé dvě lodě se k nim už taky blíží. Mezitím se k němu hnal voják s mečem v ruce, křikem si dodával odvahu.
Mar´Gash, Mořský Vlk, vytrhl čepel své šavle z pochvy. Odrazil první útok, přitočil se k bojovníkovi a zasadil mu hlubokou ránu do boku. Řízení nechal kormidelníkovi a skokem se vrhnul dolů z kapitánského můstku přímo do vřavy. Ještě při dopadu rozťal jednoho člověka od klíční kosti po břicho. Jeho vztek se přehoupl přes kritickou hodnotu. Tasil i druhou šavli, protáhl se mezi dvěma nepřáteli, jednomu, který právě přeskočil na palubu, seknul po krku. Vystříkla zářivě rudá krev a muž se kácel k zemi. Vlk se dostal k zábradlí a přeťal jeden z provazů. Ještě zbývaly dva. Na pravoboku se už nebezpečně blížila druhá loď.
Kousek od Mar´Gashe se právě Gravin vypořádal s jedním vojákem. V tu chvíli se k němu zhoupnul na laně další. Než stihnul dopadnout a zasadit ránu, byl u něj Mar´Gash a kopem oběma nohama ho poslal k zemi. Sám dopadl celkem tvrdě, ale bojová zuřivost mu nedovolila zaobírat se bolestí. Gravin ležícího člověka dorazil a vší silou přeseknul další lano.
Nezbývalo moc času, druhá loď se blížila a Mar´Gash věděl, že když je dostihne, už jim nic nepomůže. Švihem těla se dostal na nohy a rozběhl se k přídi, kde zůstalo zaháknuté poslední lano. Kolem prolétla salva šípů. Jeho mysl zavalil náhlý výbuch bolesti ve stehně. Spadnul na nějakou mrtvolu, na tváři a na rukou ucítil cosi lepkavého. Uvědomil si, že to je krev.
Loď sebou náhle trhla. Někdo asi přesekl poslední lano. Bolest Mar´Gashe oddělila od všeho ostatního. Dokonce se mu zdálo, že to tělo, které se svíjí na zemi, není jeho, připadal si jako vězeň uvnitř vlastní hlavy. I přesto si všiml myšlenky deroucí se na povrch. Musíme uniknout! Upřel pohled dolů na levé stehno. Šíp se dostal skrz, nenarazil naštěstí na kost. Teď nebyl čas ho vytahovat. Zatnul zuby a donutil se vstát. Paluba zůstala posetá mrtvými, boj prozatím skončil. Po jedné noze doskákal na záď s očima upřenýma na vzdalující se koráb. Jeho hlavní plachta byla v plamenech.
„Devadesát stupňů na levobok!“ rozkázal. Saan´ka´Mara se naklonila a změnila směr. Teď k nim zleva mířila třetí plachetnice. „Připravte další zápalný šípy! Musíme je setřást.“ Několik skřetů se rozběhlo pro luky. Mar´Gash přeletěl pohledem posádku. Naživu zůstaly méně než tři čtvrtiny a z toho půlka byla zraněná podobně jako on sám. Chtělo se mu křičet.
Neudělal to.
Už byli na dostřel, Mar´Gash viděl, jak se jejich lučištníci řadí a připravují se k první salvě.
„Kryjte se!“ zavolal, těsně než zasvištěly vzduchem opeřené střely. Několik jeho mužů padlo. Ještě před druhou salvou se stihli připravit skřeti se zápalnými šípy. Obě lodě si vyměnily smrtonosnou spršku. Mar´Gash si s hrůzou všimnul, že nepřítel proti nim používá jejich vlastní zbraň, ohnivé střely. Naštěstí byli k lodi plné Modrých natočení kolmo, takže většina šípů buď zasyčela ve vodě, nebo dopadla na palubu. Hlavní plachtu, jejíž úhel minimalizoval šanci nepřátelských střelců, nezasáhl žádný, zato lidi se snažili uhasit, co se dalo.
Zvládneme to, začínal si myslet Vlk. Z euforie ho vytrhl povyk na jeho vlastní lodi. Plameny se zmítaly ve větru jako hladové jazyky. Jeden z šípů zřejmě zasáhl sud s olejem.
Pirátská loď uháněla do husté mlhy jako veliká pochodeň, pronásledována posledním, pomalejším plavidlem, které se jim po několika minutách ztratilo z dohledu. Na chvíli bylo vidět jen jako rudá tečka a potom i ji pohltila mlha. Začínal se zvedat vítr, na obloze se objevila mračna.
Mar´Gash měl ale vlastní starosti. Zuby stiskl rukojeť nože a ulomil hrot šípu, který mu trčel z nohy. Potom se zhluboka nadechl a vyškubnul ho. Ze svalu se vyřinul proud husté černé krve. Bolest ho rvala na kusy, dokonce se mu na chvíli zatmělo před očima. Měl štěstí, že střela nezasáhla tepnu. Ránu polil kořalkou, přičemž následovalo neuvěřitelné pálení, a ovázal kusem látky. Pevně ji utáhl, pak chvilku seděl a odpočíval. Vztek už z něho vyprchal, rozplynul se jako obláček páry.
Nová vlna křiku a nadávání ho donutila zvednout oči. Někomu se podařilo převrhnout ten sud s olejem, když se ho snažili uhasit. Všechno se vylilo a okamžitě začala hořet půlka lodi. V Mar´Gashovi se smísila zoufalost s rozčílením, už toho měl vážně plné zuby. Byl unavený, vyčerpaný, chtěli mu zničit loď, pozabíjeli mu několik námořníků, prostřelili mu nohu, pronásledovali ho a teď ještě nějaký idiot způsobil požár.
„Dneska se mi daří,“vymáčkl ze sebe kyselý úsměv, asi jako když mačkáte šťávu ze zeleného citronu.
Teď už ani neměl sílu nadávat. Pokusil se zorientovat a určil kurz k nejbližšímu pobřeží. Posádka se snažila uhasit, co se dalo. Komplikoval jim to zvedající se vítr. Vlny bily do boku Saan´ka´Mary, jako by jim něco provedla. Kdyby byly lodě živé, tahle by řekla, že toho má dost, a skočila by přes okraj světa.
Mar´Gash ucítil něco studeného na tváři. Dešťová kapka! Když se podíval vzhůru, trefila ho jedna do oka. Během pár okamžiků se spustil liják. Ledové kapky bubnovaly do pirátské lodi a syčely, když se setkaly s hořícími prkny. Částečně jim to pomohlo s požárem, ale poškozená loď se ve vlnách zmítala jako kus masa v dračím žaludku. Plachty se naštěstí podařilo vytáhnout dřív, než chytly plamenem. Mar´Gashovo plavidlo se nepříliš kontrolovaně řítilo neurčitým směrem.
V dálce se objevil obzor.
 
*
 
Když temnota ustoupila, vrhly se na Mar´Gashe tucty dotěrných pocitů. Především bolest. Uvnitř hlavy mu zvonilo, hučelo a bubnovalo, když otevřel oči, začaly ho příšerně pálit od soli. Vykašlal ze sebe trochu vody a rozhodl se, že nevstane. Ležel na kamenité pláži. Nebyl si jistý směrem, ale nejspíš kdesi nad ním se ozýval křik racků.
Neměl ani nejmenší chuť se pohnout. Bolelo ho úplně všechno, zdálo se mu, jako by byl zavřený uvnitř zničené tělesné schránky, ale jeho duch se nemohl dostat ven. Mar´Gash se odmítal spojit se svým tělem a dát mu byť jen jediný příkaz. Ať si tady leží, kašlu na to!
Čekal, až bolest zmizí.
Nezmizela.
„Pane?“
Rozmazaně viděl sklánějící se postavu, ale nebyl schopný rozpoznat, kdo to je. Měl chuť ho někam poslat, ale pořád ještě nemluvil se svým tělem.
„Kapitáne? Jste v pořádku?“ ptal se ten skřet. Chytil Mar´Gashe za rameno a pohnul s ním. Mořský Vlk zaúpěl. Přesně v tuhle chvíli ho to přestalo bavit, a tak ze sebe vydral zabručení, které mělo původně znít asi jako: „Zvedni mě!“
Najednou byl na nohou, ani skoro nevěděl jak. Chytil se za hlavu a přemlouval obzor, aby se nenakláněl a zběsile netancoval. Na okamžik se mu vytratil zrak, někdo ho podržel. Pak, když mu do hlavy zase natekla krev, už to bylo v pořádku. Uvědomil si, že je úplně mokrý, a že mu je zima.
Všude kolem ležely vyplavené trosky lodi. Mezi nimi se válela těla utonulých, na která se snášeli rackové. Bouři, v níž ztroskotali, si Mar´Gash pamatoval jen v útržcích podobných nočním můrám. Skupinka přeživších seděla ve stínu stromů o kousek vedle. Vypadali jako… no, prostě jako hrstka skleslých skřetů, kteří právě ztroskotali a přišli úplně o všechno včetně svých druhů. Balancovali mezi beznadějí a zlobou. Mar´Gash se cítil stejně.
Hůř. Byl naštvaný sám na sebe. A měl chuť někomu nakopat.
„Co teď?“ zeptal se jeden z nich, když kapitán dokulhal mezi ně. Mar´Gash padl na zadek a zadíval se do dálky. Dlouho hleděl na obzor, zatímco mu v hlavě vrzala kolečka. Pak se rozhodl.
„Běžte podél pobřeží k osadě a spěchejte. Možná po vás ještě půjdou.“
„Vy nepůjdete?“ vynořila se kolektivní otázka.
Kapitán, teď už vlastně bývalý, zvedl oči k tomu, který ji vyslovil, a odpověděl: „Vypadám snad na to, že bych mohl jít tak daleko?“ Po chvíli ticha, přerušovaného jen křikem racků a šploucháním vln, dodal: „Já půjdu opačným směrem. Do města lidí. Pomstím se!“
„Ale…“
„A vy, do prdele, neodmlouvejte!“ přerušil ho Mar´Gash. Potom se postavil, aby se mohli rozloučit. Všiml si, že mezi nimi byl Gravin. Alespoň, že on přežil, pomyslel si. Gravin stál zády k ostatním a sledoval obzor podobně jako před chvílí Vlk, jakoby se tam skrývaly odpovědi na všechny otázky světa.
      „Hodně štěstí, příteli!“ otočil se k Mar´Gashovi a objal ho. Poprvé a tušil, že i naposledy. Nemýlil se. „Nešetři krví.“
„Nebudu. Příteli,“ dostalo se mu odpovědi. „Ať vás bohové ochraňují. Jděte.“
 
*
 
Mar´Gash stál na skaliskách a sledoval v dálce mizející skupinku skřetů. Stál nehybně, dokud mu nezmizeli z dohledu. Pak se zhluboka nadechl slaného mořského vzduchu a šel ulehčit mrtvým od zlata a podobných zbytečností na pouti Propastí. Teprve potom se vydal na cestu mezi lidi.

Komentáře

komentářů

About The Author

Redaktor MFantasy od roku 2006. Kromě vlastní povídkové tvorby se věnuje i publicistice a především knižním recenzím. Pokud narazíte na jeho tvorbu, můžete očekávat vše od temné po humornou fantasy. Za největší výzvu považuje historickou fantasy a vystupování před větším než malým množstvím lidí. Až ho budete žádat o autogram, nedivte se, že hrozně škrábe a namalovat umí jen sluníčko. Všechny články autora zobrazíte kliknutím na jméno v záhlaví článku.

Leave a Reply