Cesta zvlněná mohutnými kořeny stromů mizela v houstnoucím lese. Teplou červencovou atmosféru, ozvláštněnou neustálým bzučením much a občasným zpěvem ptáků rozetnul nepříjemný kodrcavý zvuk.

      Zřejmě pamatoval lepší časy, teď ale vůz při přejezdu přes kameny a kořeny držela pohromadě jen vyšší moc.
„Takže Černý jezero, jo,“ otázka kočího ukončila několikahodinové ticho a při cestě z jeho hrdla tak nějak ztratila otazník.
Postava sedící na kozlíku pokývala hlavou a se svraštělým obočím hleděla dál před sebe. Jakoby přemýšlela, co muže po takové době vedlo ke zopakování cíle její cesty. Vozka se zavrtěl, nadzvedl se na jedné hýždi, pustil větry a nenuceně pokračoval: „tam žijou rybáři.“
Následovalo další mlčení.
    Les se pozvolna změnil v pole, ta v mokřinaté břízkové hájky a když se setmělo, zastavil vůz u hospody osaměle stojící uprostřed pláně řídce porostlé nízkými křovisky.
„Jezero je asi půl dne cesty tam tím směrem. Pěšky,“ kývl kočí hlavou do padající tmy a považoval tím společné putování za ukončené.
    Když se ráno první sluneční paprsky líně opřely do zpráchnivělých stěn hostince, práskl kočí bičem a ještě než se povoz s námahou rozhýbal, zahleděl se směrem k obzoru. Tam se na pozadí vycházejícího slunce rýsoval obrys jeho včerejšího spolucestovatele.
„Černý jezero,“ zabručel a znechuceně si odplivl.

    Bylo už hodně po poledni, když do nevelké osady, obklopené jehličnatými remízky, vstoupil cizinec. I přes velké horko měl na hlavě nataženou kápi. Ti co byli poblíž, neskrývali nedůvěřivé pohledy.
„Hledám starostu,“ řekl cizinec a sejmul kapuci. Většina kolemstojících ihned ztratila ustaraný výraz a rozešla se po své práci.
„Nemáme starostu,“ odpověděl starší, lehce shrbený muž postávající u nedaleké studny, „já jsem Lysák,“ dodal.
Příchozí vytáhl z torny ohmataný notes převázaný režným provázkem. Chvíli v něm listoval a pak zvedl hlavu, „tak v tom případě jdu za vámi.“
Lysák se otázal v jaké věci a pobídl návštěvníka, aby ho následoval do malé rozeklané chatrče, která vedle studny sváděla předem prohraný boj s pravým úhlem.
„Jsem tady kvůli svému otci,“ jal se vysvětlovat neznámý, jakmile se stěny místnosti po zabouchnutí dveří přestaly pohupovat a on usedl na nízkou vratkou stoličku.
„Není tomu tak dávno, co vám slíbil své služby,“ nastala krátká odmlka, „jenže zemřel a svou živnost odkázal mně.“
Stařec se na něj zahleděl. „Služby? Nám?!“ Pak se mu tvář rozjasnila. Vzpomněl si. „Lovec Aik? Tvůj otec byl Lovec Aik?“ Bylo vidět, že má co dělat, aby se nerozesmál. „Nechci být nevychovaný,“ pokračoval když se ovládl, „když jsi tu, víš o naší situaci a já nejsem v pozici, abych pochyboval o nabízené pomoci, avšak…avšak nedá mi to, abych nezmínil jeden svůj postřeh,“ starcovy bledé šedavé oči znovu, teď trochu nejistě, přelétly příchozího, „ty jsi žena!“
Dívka naproti Lysákovi poposedla a marně se snažila zakrýt rozpaky. „To pro mě není žádná novina pane,“ pokusila se o drzost, ale vzápětí mnohem smířlivěji hlesla: „čekala jsem, že to bude problém.“ Uhladila si dlouhé hnědé vlasy a upřeně se na něj zadívala, čekajíc na jeho reakci.
Dosud stojící starý rybář se ztěžka posadil smutně vydechl. „Jsme chudá vesnice, „začal zeširoka, „ neměli jsme co nabídnout před půl rokem, kdy tudy projížděl lovec Aik, o to míň můžeme nabídnout nyní,“ odmítavým gestem jí přerušil v nádechu, „chápu, že chceš splnit závazek svého otce, ale opravdu jsi si vědoma, co to obnáší?“
„Jistě,“ přitakala až příliš horlivě a aby dodala svému tvrzení na pravdivosti, rychle přidala, že jí otec dlouhá léta učil vše co znal. Lysák vyslovil údiv nad tím, že někdo určí takové povolání dívce. „Ale neboj se.  Neodmítneme tě. Osada je na pokraji zániku a žádná naděje na záchranu již nezbyla. Počkej tu, obstarám něco k snědku.“
    Jakmile odešel, ulehčeně si oddychla. Ó bohové, jak to lhala! Podrbala se na pihami posetém nose a znovu otevřela malou knihu vázanou v kůži.
-Otec mě učil celá léta- honila se jí v hlavě ta nutná lež, jenž před chvílí pronesla. Ve skutečnosti otce nikdy nepoznala. Žil s její matkou několik měsíců, po kterých zmizel a už se neobjevil. Teprve před časem přinesl jakýsi němý tulák ušmudlaný zápisník a váček s několika zlaťáky. V přiloženém dopise nadepsaném „Mému Synovi“ stálo cosi jako poslední vůle. I když ji po pár dnech neustálého čtení vzteky spálila, nemohla ji zapomenout a pamatovala si každé slovo.
~Můj drahý synu,~  stálo v dopise, ~odpusť mi tu ohavnost, že jsem Tě opustil. Jistě jsi ani nevěděl, že žiji a já se za to na Tvou matku nezlobím. Myslel jsem, že dokážu být jako ostatní, ale nebyla to pravda. Moc jsem si Tě přál poznat, ale to, že čteš tento list je smutným důkazem toho, že se mi to nepodařilo. Doufám, že jsem zanechal alespoň něco peněz, které Ti zpříjemní život. Vyplať z nich prosím doručitele dopisu, který mi vždy věrně sloužil.
Jediné, co má skutečnou cenu, je ale můj bestiář. Psal jsem ho jen a jen pro Tebe, ode dne, kdy jsem odešel. Vždy jsem si přál, aby můj syn kráčel v mých stopách. Nemám žádné právo to od Tebe žádat, to vím, ale prosím, pokud to jen trochu půjde, splň mi ten můj sen. Vše co budeš potřebovat znát najdeš na stránkách bestiáře. Zapsal jsem každý detail o provedených úkolech, monstrech, bytostech a jejich zvycích. Kéž Ti budou ku potřebě. Víc psát nemusím. Začteš-li se do mého deníku, bude to, jako bych byl stále s Tebou.

Tvůj otec Aik.~
Ten dopis nosila v hlavě jako vypálený železem. Stejně nesmazatelně a stejně bolestivě. Otce vždy měla za mrtvého opilce. Matka se zřejmě s jeho odchodem vyrovnala po svém. Dopis nikdy číst nechtěla a o otci mluvit už vůbec ne.
    Rozhlédla se po chatrči plné potrhaných sítí a zápachu ryb. Znovu, jako už tolikrát se jí zmocnil hněv. Nenapsal jediný rozumný důvod svého útěku! Nenapsal, proč se nikdy nestavil! A co nejhůř- ani ho nenapadlo, že by mohl mít dceru!! Jak jí to popouzelo! S darovanou knihou tenkrát mrskla o zem a týden se na ní ani nepodívala. Nakonec ji však přeci přemohla zvědavost a lačně do ní nahlédla. Jako omámená listovala jejími pokroucenými stranami. Otevřel se před ní svět příšer a oblud, přízraků a duchů, skřítků a víl. Každý tvor měl své místo, své vyobrazení a detailní popis vlastností i návod jak jej chytit či zabít. Byly jich desítky. Teprve pak si uvědomila, kdo byl její otec. Lovec bestií. Nejnebezpečnější povolání na světě.
„Není toho moc,“ vytrhl jí ze vzpomínek Lysák nesoucí misku polévky, „ale ve vesnici je hlad. Ta zrůda nás odřízla od jezera a to je naše jediná obživa. Lovit se odvažujeme jen ve skupinách po deseti mužích a to nese jen hubený výdělek. Navíc, ryby jakoby pomalu vymíraly. Nevím, co všechno o tom od otce víš…“
„Všechno,“ vyhrkla.
Zaraženě pokýval hlavou, „dobrá tedy. Nechám tě. Tady můžeš zatím přebývat. Až budeš chtít k jezeru, dám ti s sebou několik mužů, jen pro jistotu,“ ve dveřích se ještě zastavil, „jak se vlastně jmenuješ?“
Lžíce míchající polévku se zastavila. Tohohle okamžiku se bála celé dny. Věděla ale, že nemá moc na výběr. „Říkejte mi Lovec Aik.“

    „Hledáš něco?“ nevydržela Aik pátravé pohledy mladíka na svých věcech. Chlapec si uvědomil svou nezdvořilost  a koktavě se omluvil. Byl vysoký, hubený s rozcuchanými vlasy barvy slámy a vypadal, že nepatří k nejbystřejším.  Nebyl ale tak hloupý, aby se v přítomnosti lovce bestií necítil jako na trní. Bylo ráno a Lysák ho poslal vyřídit Aik, že se sešlo pár chlapů, aby  jí dovedli k jezeru.
„Já jen,“ osmělil se, „že….že..že jsem myslel, že budete mít nějaký lektvary a meče a…. kouzelný knihy,“ dodal a nedůvěřivě pohlédl na špinavou knížečku na stole.
Přesně o tomhle otec psal, pomyslela si. ~Uvidíš,~ tvrdil na prvních stránkách bestiáře, ~že lidé mají o Lovcích dost svéráznou představu. Většina nás má za čaroděje. Jenže cožpak ti by si špinili ruce pomáháním lidem? Až nějakého potkáš, poznáš, co jsou zač. Nadutá hovada brblající zaklínadla. Pro zlaťák by prokleli vlastní matku a nejradši ze všeho lidi klamou lacinými triky, protože skutečné kouzlení stojí moc námahy. Opravdu zdatné čaroděje jsem potkal jen párkrát a vždy to byli lidé, se kterými bych se už nikdy potkat nechtěl. Arogantní a přezíraví. Ostatní jsou podivíni pohybující se mimo svět obyčejných smrtelníků a spíš svým nešikovným zacházením s magií škodí. Z toho chápeš, že ani my, lovci, nemůžeme používat kouzla, ať už si o nás slyšel cokoli. Být lovcem je tvrdá dřina. Nemáme čáry, které by nás udělaly silnějšími, rychlejšími, neumíme ani létat. To zvládají jen velmi dobří čarodějové. Našimi nástroji jsou zbraně, pasti, jedy, vlastní síla a zdravý rozum. Nikdy nepodceňuj přípravu a nikdy se neboj říct si o vysokou částku za vykonání práce. Naše pomůcky totiž něco stojí. Proto nech lidi, ať si myslí, že je můžeš proklít a změnit v čolka. Takoví ochotněji zaplatí. Ty však pamatuj, že jsi obyčejný člověk. Obyčejný a smrtelný. Nikdy nic nepodceňuj. Ani ten sebelehčeji vypadající úkol….~
„Jak ti říkají?“ zeptala se chlapce, který před jejím pohledem pomalu couval ze dveří.
„Šimon.“
„Jdeš také k jezeru?“
„Máma říkala, že jsem na lovení příšery moc hloupej…“odpověděl smutně a při myšlence na matku mu zjevně bylo úzko. Pak se mu obličej rozzářil, „protože ale už umřelo tolik chlapů, pan Lysák mi dovolil jít.“
Aik začala tušit, že jde do tuhého. Dobře věděla, co jí čeká. Otec před půl rokem vesnici slíbil pomoc, ale protože měl naléhavější úkol, museli lidé od Černého jezera čekat. Neměli kam jít a jezeru se vyhýbat nemohli. A tak umírali. Vybrala si tuhle nedořešenou záležitost z důvodu nenáročnosti na prostředky a relativní blízkosti. Jednoduchá ale rozhodně nebyla.

    Po deseti minutách chůze severně od osady stromy ustoupily a skupině se otevřel pohled na rozlehlé jezero vklíněné mezi dva nevysoké kopce. Slunce proměnilo hladinu v oslnivou plochu, na kterou se téměř nedalo dívat. Sestoupili ze svahu, na kterém stáli a když prošli borovicemi lemujícími okraje jezera, stanuli na kamenitém břehu tu a tam porostlém trávou. Celou dobu se z hloučku ozývalo strach zahlazující pokašlávání a bodré poznámky. Teď, tváří tvář vodě bylo ticho.
„Bude nás k tomu potřebovat?“ špitl jeden z mužů, který neměl dost odvahy zeptat se přímo. Byla to sice mladá dívka, ale konec konců to byla dcera Lovce Aika. Člověka, který jako jediný ze všech současných lidí, lovce bestií nevyjímaje,sám zabil draka!
„Nebudu ho lovit teď,“ reagovala, aniž odpoutala oči od hladiny, „zatím jen obhlížím místo.“
Místo obhlíželi všichni a to tak že velmi pozorně.
„Teď celé jezero obejdeme,“ rozkázala, ale dobře jí nebylo. Okolí bylo klidné a nic nenasvědčovalo tomu, jaká hrůza se v něm nalézá. Měla na to spoustu času. Poznámky o tom tvorovi viděla tolikrát, že měla pocit, že musí samým čtením vyblednout. Teď se jí všechny hodily hlavou….hlavně symbol lebky v horním pravém okraji stránky, který signalizoval, že stvoření níže popisované se řadí k těm, s nimiž bývá setkání smrtelné.
    ~Ahuizotl je nebezpečná bestie. Žije tam, kde je voda. Zvláště vyhledává hlubiny, ale při svých přesunech(nezůstává dlouho na jednom místě, ale přesouvá se, dojde- li mu oblíbený doplněk stravy- lidé) je schopen přebývat i v mělkých rybnících. Je samotář, ale pozor- občas se vyskytují páry! Ahuizotl prý rodí jednou za deset let, vždy pouze jedno mládě a o to se stará první rok v páru. Mládě potřebuje dostatek potravy a bez rodičů by pošlo. Jen z doslechu vím o případě, kdy se lovec musel potýkat s párem.

    Popis: Malá bestie. Výška 50-60 cm. Velká síla. Nízká inteligence.Vypadá jako pes. Má čtyři nohy a velkou kulatou hlavu s očima jako opice. Bývá šedavě hnědý až černý, podle toho, v jaké hloubce dlouhodobě žije. Má dlouhý tenký ocas, na jehož konci je lidská ruka(dlaň s prsty). Někteří uvádějí, že ruka vypadá jako opičí, ale já zabil osm ahuizotlů a všichni měli ruku jako člověk.
  Chování: Ve vodě se drží v hloubkách a nejspíš se živí rybami. Hlavně  mu ale chutnají lidé. Ty stahuje buďto přímo z lodí do hloubky, nebo je láká ze břehu. Umí vydávat cosi jako dětský nebo ženský pláč. Tímto nářkem a mácháním rukou nad hladinou omámí člověka na břehu, který se vhrne zachraňovat domnělého topícího se. Ahuizotl ho pak vtáhne pod hladinu. Co s ním dělá nevím, jisté je, že téměř nikdy neporuší tělo. Vždy pozře jen oči, zuby a nehty nebožáka. Málokdy se najde tělo s vykousnutým masem. Když je nouze, útočí bez varování z mělčin na lidi na břehu. Zažil jsem i případ, kdy napadl na souši. Rybáři dle svědků zezadu omotal ocas kolem krku, rukou mu ještě zakryl ústa, tím ho přiškrtil a s blaženým vřískáním ho ještě kroutícího se zatáhl do vody.
   Způsob odchytu
: Odchyt nedoporučuji. Je-li někdo takový blázen, že chce živého ahuizotla, ať si ho pořídí sám. Musíš umět říci ne.
   Způsob zabití: Ahiuzotl je mimo své vábivé volání a velkou sílu nemagické zvíře, které lze zabít jakoukoli zbraní. Problém je v nalákání. Lidé výrazně slabší nátury mohou jeho volání podlehnout i v případě, že ví o koho jde. Jako lovci se ti to nesmí stát. Pokud budeš mít pomocníka a nebudeš si jist jeho kvalitami, zalij mu uši voskem. Ahuizotl není chytrý, jeho mazanost je vlastně jen vrozený instinkt. Nekalkuluje a nerozezná dobrou návnadu od kořisti. Radím ti tedy využít návnadu. Podle návodu 12 vzadu v bestiáři sestav past, mnou navrženou. Umísti do ní to, co má nejraději-lidské zuby a nehty. Lov ze břehu. Tato past bestii nechytí, jen ji přiláká a zdrží. Musíš ji překvapit ze zálohy a rychle jí zabít. Vhodná je kuše, pokud však nejsi zdatný střelec, je zde riziko, že ji jen zraníš a ona uteče do vody. Lepší je tedy meč.~

Vypadalo to snadně, ale Aik věděla, že zdání klame. Další piktogram, jednoduchá postavička s číslem 2, značil, že otec znal, nebo slyšel věrohodné zvěsti o dvou lovcích bestií zahubených ahuizotlem. A to vzhledem k nízkému počtu lovců nebylo málo.

    Obešli jezero, vyhlédla si místo k nakladení návnady a vrátili se do vesnice.

„Kolik lidí tu zabil?“ zeptala se cestou.

„Čtyři ženský, tři děti a pět mužskejch,“ vyštěkl zlobně jeden z rybářů, „nejdřív dostal dva kluky, co si hráli u jezera. Pak zmizela matka jednoho z nich, co je šla hledat. Než jsme našli jejich těla, zabil i tátu toho druhýho kluka. Když jsme je vobjevili, byli modrý a nafouklý. Z práznejch důlků jim lezli červy, v hubě neměli jedinej zub a jakoby jim někdo vytrhal nehty. Nevěděli jsme, co se stalo. Pak dostal během  několika dnů další tři ženský a jednu malou holku. To už jsme se báli, ale co jsme mohli dělat?  Na ryby jsme museli. Mysleli jsme, že tu řádí spíš něco na souši, co mrtvoly jen nechá na břehu v mělký vodě. Jak jsme mohli vědět, že existuje takovej neřád svinskej?“ na důkaz znechucení si řádně odplivl, „no, pak už to šlo ráz na ráz. Dostal pár chlapů a vod tý doby chodíme ve skupinách a jen na břeh. Jednoho z nás totiž dostal z lodě a vostatní na břehu to viděli. Nahýbal se přes bort, jako by něco pozoroval pod hladinou, pak se napřímil, začal na ně volat a pak už jen viděli, jak něco vylítlo z vody a stáhlo ho dolů,“ všichni se při té představě otřásli a byli rádi, že jsou v bezpečí vesnice.

    Večer si každý člen osady nechal vytrhnout několik zubů a ti co mohli odevzdali i své ukousané nebo odřezané nehty. Aik zatím podle otcova receptu připravovala směs, která měla mít konzistenci husté lepkavé hmoty. Mísa nebo nějaká hlubší nádoba naplněná hmotou se měla umístit do země poblíž vody tak, aby nešla vytáhnout. Povrch hmoty měl být posypán zuby a nehty tak, aby k ní dobře přilnuly. Pro ahuizotla tak bylo obtížné zuby a nehty z lepkavé hutné směsi vybírat a tím měla být odvedena jeho pozornost.

~Ahuizotl je predátor. Není plachý a nekontroluje své okolí. Nebojí se. Stačí ho tedy zaměstnat (velké množství zubů a nehtů ho přitáhne mocněji než živý člověk- pokud ten bude schován a nebude vidět) a pak ho lze napadnout. Chce to však rozhodnost a sílu. Nesmíš mu dát šanci se bránit. V takovém případě zemřeš. Jen při zranění hledá úkryt. Musíš ho tedy zabít rychle,~ psal otec. V tom byla ta potíž. Aik o sobě věděla, že není ani rozhodná, ani silná. Dokonce ani neměla meč. Měla jen starou sekeru s delším topůrkem. Musela to ale dokázat. Celý dosavadní život věděla, že přece nemůže skončit u nich ve vesnici jako pradlena a žena nějakého přitroublého pobudy. Celých devatenáct let to ale vypadalo, že to tak opravdu skončí. A pak přišel dopis,  bestiář a s nimi otec. Otec, kterého sice z duše nenáviděla ale stejně hluboce obdivovala. Dal jí šanci a vidinu jiného cíle než bylo praní plen a zástěr. A tak se rozhodla a šla. Ne, nebyl to útěk od něčeho. Nebyla jako on. Doma jí nic nedrželo. Matka měla novou rodinu, nového muže, nové děti. Namluvila si, že kdyby neodešla, bylo by to jako být pohřbená za živa. Stejně tak si ale namlouvala, že se vrátí. Že jde jen na zkušenou, jako každý chlapec z vesnice. Když mohou oni, proč ne ona? Navíc musí splnit jeho přání. Ač hulvát, byl to otec a tradice otců se v kraji ctila. Ale nejvíc jí hnala touha ho tak trochu pokořit. Co na tom, že již byl mrtvý. Chtěla se mu pomstít za ta slova „mému synovi“. Ta hrozná slova! Kdyby jich nebylo! Všechny ty rady, ty láskyplné věty v dopise a bestiáři nepatřili jí. Patřili jeho synovi! A ona mu musí dokázat, že se zmýlil. Že měl devatenáct let rád špatného člověka. Ó jak ho nesnášela! Jak nesnášela i jeho „syna“, třebaže žádný nebyl.

Oknem zaslechla vzrušený hovor. „Já tam nejdu!. Dost na tom, že ji Lysák nechal bydlet ve vesnici!“ poznala hlas jednoho z mužů z ranní výpravy.

Tlumený chlácholivý ženský hlas ho donutil se na chvíli odmlčet, za chvíli však zase spustil špatně předstíraným šepotem, „ani náhodou. Do domu čarodějnice nevstoupím. Proč by jinak chtěla naše zuby a nehty, he? Kdo to jakživa slyšel! Bůhví, co s nima udělá. Snad nevěříš, že taková cácorka bude chytat tu bestii!“ Opět mumlavé přemlouvání.

S tím také počítala. Věděla, že lovce bestií si nikdo nepředstavuje jako ženu. Také proto si vybrala Černé jezero. Ti lidé byli zoufalí. Nic jiného jim nezbývalo. Nikdo by jim nepomohl. Proč taky, když neměli co dát. I proto si nechala otcovo jméno. To jediné jí mohlo pomoci, aby jí alespoň někdo bral vážně. Ale i přes jejich zoufalost cítila, že jí nevěří. Nedivila se jim. Sama si nevěřila.

    Nakonec do dveří váhavě vstoupil Šimon. V ruce svíral uzlíček se zuby.

„Poslali hlupáčka,“ pomyslela si, ale byla ráda. Ten v ní alespoň viděl víc než jen bláznivou holku a na rozdíl od ostatních se díky své hlouposti bestie tak nebál. Osvětlila mu základní průběh úkolu a vyzvala ho, aby jí pomohl. Odcházel téměř radostně. Plán byl jednoduchý. Vylákat ahuizotla na břeh a zabít ho. Vybrala místo s osamoceným stromem, vrbou, na jejíž nejspodnější větvi se měl Šimon schovat a v určené chvíli na ahuizotla shodit velký kámen. Ve stejnou chvíli plánovala Aik vyskočit z připraveného úkrytu a zasadit mu ránu sekerou. Čím víc nad tím přemýšlela, tím směšnější jí to přišlo. ~U některých úkolů se zdá, že na nich nic není. Zdá se dokonce, že by je mohl vykonat kdokoli. Něco na tom je. Potkal jsem několik lidí, kteří chytili bestii a přitom nebyli Lovci. Je to jako s jakýmkoli jiným povoláním. I kovář ti může ošetřit ránu, aniž by byl felčar. Ale felčara se vším všudy by dělat nemohl. Lovec bestií hlavně nesmí váhat. Nesmí ho vyděsit pohled na ně. To je rozdíl mezi námi a obyčejným člověkem. My musíme brát bestie jako každé jiné zvíře, medvěda nebo vlka. Oni jimi ve valné většině jsou. Jen jsou o něco méně četné. Musíme být rozhodní a pevní. Nesmíme se nechat při setkání s nimi vyděsit.~
Otci se to psalo, když začínal jako pomocník jiného lovce. Jenže Aik v životě viděla jen dvě bestie- skřítka a vlkodlaka. Ten první byl neškodný a s tím druhým se střetla na jarmarku v sousedním městě. Byl v kleci a vypadal hrozivě.

Lov naplánovala na ráno a spát šla plná obav a strachu.

    Druhý den vyrazila se Šimonem k jezeru časně. Vnímala kradmé pohledy z potemnělých oken. Nerozhlížela se a snažila se kráčet zpříma. Šimonovi pro jistotu dala ještě vrhací rybářskou síť. Měl ji hodit na zvíře, a tak teprve použít kámen.

Vše šlo dobře. O kmen vrby Aik opřela zástěnu z větví, před kterou, tak aby byla žeroucímu ahuizotlovi v zádech, do země zaklínila mísu s návnadou. Šimon vylezl na větev vrby, položil si na ní kámen a připravil síť. A pak nastalo čekání.
~Trpělivost je jednou z hlavních složek naší práce. Jsme lovci a jako obyčejní lovci musíme často čekat. Nikdy však nedovol, aby tě čekání ukonejšilo v ostražitosti…~
Aik se třásly ruce. Potila se a měla tak sevřené hrdlo, že téměř nemohla polykat. Možná za pár chvil zemře. Žaludek se jí svíjel v křečovitém tanci a měla pocit, že se každou chvíli pozvrací. Snažila se zhluboka dýchat, ale nepomáhalo to. Každý tlouk svého srdce vnímala jako úder kladivem do kovadliny a přísahala by, že musí být slyšet na kilometry daleko. Jak se jí mohli zdát otcovi příběhy přitažlivé? Jak jí vůbec mohlo přijít na mysl, že by něco takového také zvládla?

    Když se hladina konečně zčeřila, vnímala vše jak přes tlusté kalné sklo. Ahuizotl vylétl z vody nečekanou rychlostí a zastavil se až u mísy. Když mu došlo, že nejde o živou oběť zmateně přičichl k návnadě.

„Teď, teď,“ pomyslela si vyděšeně,  „teď se musí otočit a vyslídit mně…“ Auizotl se však pustil do vybírání zubů a na další úvahy nebyl čas, neboť Šimon hodil síť. Ve svém vzrušení však zavadil o připravený kámen a ten spadl na zem, aniž by ahuizotla zasáhl. Aik povalila zástěnu a přiskočila ke zuřivě se svíjejícímu zvířeti. To mělo dost prostoru k manévrování, neboť síť ho neznehybnila. Než se však stačilo otočit, zasadila mu Aik ránu. Ahuizotl se začal škrábat k vodě, byl však vážně raněn a než se dostal ze břehu, ubila ho Aik k smrti. Obava z neúspěchu v ní vzbudila nečekanou zuřivost, jenž na okamžik nahradila racionální uvažování slepě brutální silou. Sekera jí vypadla z rukou a udělalo se jí zle. Odběhla k nejbližšímu křoví a začala zvracet. Zaslechla jak Šimon vítězně výskl a seskočil ze svého stanoviště. Pak se jí ale v hlavě ozval jiný zvuk. Pláč malého dítěte. Plivla aby se zbavila odporné pachuti v ústech a nevěřícně se ohlédla k místu zápasu. Měla tušit, že  poprvé se jí bude snažit bůh lovců řádně vyzkoušet. Několik metrů od břehu se nad hladinou objevila ruka. Do stříkající vody zaznívalo úzkostné kvílení. Stočila pohled na břeh a s hrůzou spočinula na zakrvácené mrtvole ahuizotla. To znamenalo jediné. Byl tu pár! Šimon byl už po kolena ve vodě a mířil na hloubku. Aik zakřičela, ale on jakoby jí nevnímal. Zapomněla, na tohle zapomněla! Jak se jí to mohlo stát?! Zvlášť když věděla, že je to prosťáček. Nezacpala mu uši a on teď podlehl volání ahuizotla! Sebrala ze země sekyru, vrhla se za ním a jen periferně viděla, že se k nim ruka blíží. Chytla chlapce za límec a strhla ho k sobě. Zavrávoral a spadl na znak do vody. Vymrštil se a zmateně si třel oči. To už byla ruka tak na tři metry od nich.

„Utíkej!“ zakřičela Aik a zvedla ruce se sekerou.
~-Nikdy se nepovyšuj nad boží zákony a selže-li plán, utíkej. Není to známka zbabělosti, ale rozumu. Nikdy ale neutíkej před tím, kdo tě může mrknutím oka dohonit. Je to, jako by jsi se k němu postavil zády a čekal. V takovém případě musíš užít hrubé síly a bojovat…~
Pracka s ulámanými šedými nehty se dostala na dosah a z mělčiny před ní se vynořila hlava bestie s otevřenou tlamou. Voda se tříštila o zažloutlé tesáky. Aik vyjekla a vší silou máchla zbraní. Úder se však v polovině zastavil o ahuizotlovu ruku. Ta uchopila sekyru s obdivuhodnou lehkostí jí dívce vytrhla a odhodila kamsi na břeh. Aik uskočila a vyhnula se zvířecím zubům. Klopýtla a skončila na zádech. Voda se jí zavřela těsně nad obličejem a jak se snažila nadechnout, dostala se jí do úst. Ahuizotl se rychle stočil a zakousl se jí do nohy. Nemohla ani křičet. Cítila, jak jí stahuje na hloubku. Hladina před očima se jí stále vzdalovala. Rukama se zoufale snažila o něco zachytit, ale jen si je rozdírala o ostré hrany kamenů. Znenadání na ni padl stín. Voda se zbarvila do ruda a stisk zvířete povolil. S námahou a bolestí se vzpřímila a lačně se nadechla. Byla po pás ve vodě. Uviděla Šimona. Kolem krku měl ahuizotlův ocas a z roztažených rukou mu pomalu padala sekera. Aik jí v otočce zachytila a stále stejným pohybem jí plynule zaťala do hlavy bestie. Neměla už žádnou sílu a rána by nebyla dost prudká, trefila se ale do tlamy a zvíře bylo na místě mrtvé.

Stěží se dostali na břeh a dlouhé minuty leželi na kamenech. Aik krvácela a přes klížící se víčka vnímala, jak Šimon pokládá mrtvá těla na síť, tu zavazuje a hází si přes rameno. Pak omdlela.

    Tísnivé sny plné tesáků, ocasů a hučení vody přerušilo štípavé pleskaní po tvářích. Probrala se a chvíli slepě mžourala do slunce. To zakryla něčí silueta.

„Měla byste tam dojít po svých,“ řekl Šimonův hlas.

Aik poznávala to místo. Byli vedle vesnice. Zadívala se na hubenou postavu chlapce. Dokázal v několika vteřinách vyběhnout na břeh, vzít sekeru a vrátit se, odnesl jí až k vesnici s dvěma ahuizotly na zádech… Odhadl její myšlenky a skromně se usmál. „Máma říká, že nemít sílu a rychlý nohy, byl bych úplný budižkničemu…“ pak se zahleděl do země a prosebně zahuhlal: „neříkejte nikomu, že jsem lezl do tý vody…“

„Neřeknu,“ slíbila.

Pomohl jí na nohy a společně vstoupili do vesnice. Nikdo nebyl venku. K jezeru se nechystali a tak nebyla práce. Všichni tedy ještě předstírali spánek. Jakmile ale Aik se Šimonem  minuli první domy, začali lidé vybíhat ze dveří a bylo na nich poznat, že v noci nespal ani jediný. Lysák vypadal o deset let starší než večer a když si prohlédl obsah sítě, měl slzy v očích.

„Je možné, aby tam byl ještě nějaký?“ vyslovil otázku, která hořkla na jazyku všem přítomným.

„Ne,“ řekla s námahou Aik, „bude tam někde mládě, ale to je neškodné. Do pár dnů pojde. Kontrolujte břehy a až naleznete jeho mrtvolu, budete mít jistotu.“

    Lysák jí podepsal dobrozdání o zabití dvou ahuizotlů najednou a když se po pár dnech Aik zahojila rána na noze, chystala se k odchodu.

„Nejsem přesvědčen, že děláš dobře, když pokračuješ ve stopách svého otce,“ troufl si Lysák vyslovit názor, když opouštěla vesnici, „budeš to mít těžké a nejspíš brzo zemřeš. Nezlob se pro to na mne, ale pomohla jsi nám a rada je to jediné, čím se ti můžu odvděčit,“ téměř obřadně se jí zadíval do očí, „nikdy před nikým nedej najevo slabost a rozhodně se nesnaž působit horlivě a obětavě jako u nás. Lidé slyší jen na peníze a moc. Kdo je hodný, vzbuzuje nedůvěru.“

Rozloučila se a vyrazila, aniž by mu porozuměla. Cestou přemýšlela co dál. U Černého jezera uspěla, ale nebyla to její zásluha. Nebýt bohů a Šimona…. Udělala mnoho chyb a chybami se lovci bestií neučí, ale umírají. Překvapivě však nikdy nezažila takový pocit blaženosti a opojení. Nebyla to jen úleva, že přežila. Toužila v tom pokračovat. Definitivně ztratila poslední zbytky romantických iluzí, které nabyla o lovcích bestií z kramářských písní, a které v ní už nějaký čas ubíjel otcův bestiář. I tak jí tento osud lákal čím dál tím víc, přestože nebyla tak naivní, aby si neuvědomovala, že jí čeká krátký život. Její otec byl ten nejlepší z nejlepších a i jeho zabili. A ona je jen holka s knihou. Doufala, že vydrží tak dlouho, aby zjistila, co se mu vlastně stalo.

    Po pár kilometrech chůze sedla na balvan a otevřela bestiář. Nalistovala stranu, kam si otec psal poznámky o nedořešených úkolech. Potřebovala peníze a musela vybrat to, co vypadalo lukrativně. Prst jí klouzal po drobném, hustě psaném rukopise, až se rozhodně zastavil na jednom řádku. Zvedla hlavu, zaposlouchala se a pak prohlásila do větru: „To je dost. Už jsem myslela, že jsem tě na tom posledním rozcestí ztratila.“

Šimon provinile vystoupil zpoza stromu a jako vždy hloubavě studoval zem.

Aik si povzdychla, „matka o tom ví?“

Pokýval hlavou a napjatě čekal.

Rozvážně převázala knihu provázkem, zasunula jí do torny a pomalu se zvedla.

Otočila se k Šimonovi zády, tak aby neviděl její blahosklonný úsměv, a když vykročila, pronesla: „už si někdy slyšel o prašivcovi?“







Komentáře

komentářů

About The Author

8 komentářů

    • Katriška

      Zaklínač mi samozřejmě není neznámý, ale inspirací mi nebyl. Mám ráda středověké bestiáře a mýtické příběhy o různých stvořeních. To mě vedlo k touze vytvořit vlastní ilustrovaný bestiář. Záliba v psaní všemu dala literární podobu podřízenou nutností představit zvíře a zapojit ho do děje příběhu. Zaklínač mi vytanul na mysli jen když jsem vymezovala rámec "lovce bestií". Sanžila jsem se vyvarovat schémat a zaklínačské předlohy…..to by bylo asi tak vše k zaklínači 🙂

  1. Tomáš Říha

    Velmi zajímavé, jen jsem trochu tápal na začátku povídky. Dost mě mátl styl, který není sice nějak prazvláštný, jen s kombinací písma, odsazení a řádkování ve mě probudil bolest hlavy:-D – to ale vůbec nemusí být povídkou:-)
    Moc se mi líbí podání bestiáře, a také ilustrace.
    Již teď se těším na další potvůrky:-)

  2. Kor-Skarn

    No, parada 🙂 Moc jsem se u toho pobavil. Ten svet mi cimsi pripomina ten Zaklinacuv (jeste z prvnich povidek), ktery mi je docela blizky. A hlavni zenska postava, oproti memu puvodnimu ocekavani, na me zapusobila osvezive – zadny mazacky mistr zbrani, ktery kosi vsechno a vsechny, ale nejista mlada divka, ktera chce od zivota neco vic.

    Vazne se mi to libilo. Doufam, ze prijdou pokracovani.

Leave a Reply