Vodník

 

Dragovit se probral a hlavou mu tepala medovina. Přes mlhu slepených očí plných ospalků spatřil ostrou běl namísto lesní a luční zeleně, jasnou modř oblohy, tam kde nedávno panovala nízká podzimní šeď. To se Mráz probral příliš brzo z letního spánku a projel se v noci krajinou, nechal za sebou zasněženou krajinu a zmrzlé řeky, také ledově ostrý vzduch pronikající chřípím.

Na třpytící se, zasněžené louce tančila ladná víla, bílý háv za ní vlál, stejně tak i stříbrné vlasy a nezanechávala ani stopu; soulad s řádem přírody. Zachumlaný ve vyhřátých kožešinách ji Slovan pozoroval a jenom mimochodem si všiml, že z poctivé hranice, kterou postavil včera večer, zbyla jenom zuhelnatělá konstrukce zhroucená do sebe, a kůň nervózně popocházel okolo.

Natáhl se tam, kde si z včerejšího dne pamatoval křoviska, a zpod sněhu holýma rukama vyhrabal alespoň trochu suché klestí a drobné větvičky, které vložil do improvizovaného ohniště, a zkušeně zažehl křemenem oheň. Plamínek olizoval dřevo a přeskakoval ze slabších na silnější větve a pomalu tak dával potřebné teplo.

„Co budeš jíst?“ zazvonil Vílin  hlas za jeho zády; kdo ví, jak se tam tak tiše dovedla připlížit.

„Mám ještě nějaké placky a trochu medoviny. Věděla jsi, že má letos Mráz dorazit tak brzo?“

„Nikdo ho, myslím, nečekal. Tak brzký příchod je téměř proti řádu.“

Objala ho zezadu a celým svým tělem mu dávala víc tepla, než by to kdy dovedl jeho malý plamínek.

„Je tady nějaká vesnice?“         

„Ano, půl hodiny jízdy. Když bude sníh hodně hluboký, tak možná hodinu. Tam tím směrem,“ ukázala někam do bílé krajiny, vlastně ani nevnímal kam.

„Pak se musím vydat tam. Nemám obilí pro,“ mávl ke koni, „Míra, ani zásoby pro sebe.“

„Je tam zvláštní ticho, takové jaké panuje po neštěstí. Smrt a ztráty. Strach a zloba.“

„Tím spíš jedeme právě tam.“

Přitiskla se ještě pevněji a on po ní cítil živelnou touhu. Jenom kocovina tak zabránila, aby se zopakovaly celé předchozí dny a noci. Víly… Bytosti stvořené z věčnosti řádu přírody, nemilosrdné, krásné, vášnivé, neznají nízké lidské potřeby, neuznávají ani stárnutí. Těžko umí odpouštět selhání. Nejeden muž, ba i žena, jim zemřel v náručí a ony jenom jako motýly  přesedly na jiný květ.

„Vílo? Zvedni se.“

Vstávala nemotorně a jistě ne náhodou mu prsty propalovala rameny, když se o ně opírala. „Odmítnout vílu, to si žádá mnoho vůle.“

Jeho pevná vůle však už tála jak železo v rujánských výhních. „Ani nevíš kolik.“

Přes kabátec přehodil jednu kožešinu, jíž sepjal bronzovou, zdobnou sponou, ze zbytku svého majetku učinil dva vaky sepjaté týž sponou a zavěsil je na jednoduché sedlo. Obhlédl upevnění mohutné sekery, oštěpu a kulatého štítu, který měl pobitý šupinami draka. Někde něco dotáhl, případně poopravil a pak se konečně vytáhl na hřbet Míra, který měl radost, že konečně více rozhýbe své namrzlé klouby a kosti. Pohladil ho po krku, chytil za opratě a pobídl. Víla vyskočila k němu, chytila se ho kolem pasu, kůň o ní ani nevěděl, tak byla její váha pro zvíře nepatrná a běžel spokojeně kupředu.

***

Nejprve si myslel, že si z něho Víla dělá legraci. Stáli nad kamennou stěnou, za nimi lesy, pod nimi lesy a ona mu dlouhým prstem ukazovala do prostoru. Zaostřil oči. Oslepovalo ho lesknoucí se zrcadlo – zmrzlé jezero, které ještě nestihl poprašek sněhu zakrýt. Z lesů vpravo řeka přitékala, v malém údolíčku mezi skalisky se rozlila a vlevo opět vtékala do hlubokých borů. Když však zaostřil za jezero, začal rozeznávat jednotlivá stavení, která byla vystavěna dost vysoko do svahu, aby na ně voda nedosáhla. Na několika vyšlapaných cestách bylo patrné, jak vesnici Dažbogových vnuků velká voda rozsekla v půli. Ve zbývajících staveních se kouřilo z komínů a občas z chalupy do chalupy pomalu přešla skleslá postavička.

„Dobře postavenou vesnici měli…“ prohlásil Dragovit uznale. „Jsou dobře chránění lesy, přestože jsou nízko. A povodeň je nezbořila celá. Dobře to předkové vymysleli.“

            „Ve skalách je stezka, kterou svedeš koně dolů a pak se budeš držet tak, abys Slunce měl po pravé ruce. Tak najdeš cestu přes les.“

            „Kam půjdeš ty?“

            „Hledat svoje sestry.“

            „Jak tě najdu?“

            „Až budeš chtít, jdi sám do lesa a docela potichu mě zavolej. Uslyším tě, neboj, a přijdu.“

***

            Stezka se ukázala být pro Míra velikým problémem, Dragovita nikdy nenapadlo, že právě jeho kůň by mohl mít problém s výškami a teď se už několik minut prali o první krok. Pravda, domnělá cesta dolů ze skalní stěnu byla ostře klesající plošinou, která neustále hrozila zhroucením, navíc se namrzlé kameny klouzaly, ale jiná cesta, zdá se, nebyla. A tak balancovali mezi životem s vratkou chůzí a smrtí s rychlým pádem, až konečně došli do temného lesa, jehož střecha z korun byla zakrytá bílou dekou a bylo štěstí, že lešijové s prvním sněhem odcházejí. Občas vyrušili srnku nebo v dáli zavyl vlk. Vše se tak zdálo být v pořádku, v řádu přírody

***

            „Buď pozdraven, bojovníku,“ řekl šedivějící, zarostlý muž v kožešinách, když Dragovit konečně dorazil a okamžitě jej obklopila skupina zvědavců. Všiml si, že jsou to převážně muži a v rukou drží jednoduché oštěpy. Jeden, snad dvanáctiletý chlapec, v ruce točil prakem.

            „I ty buď pozdraven, náčelníku?“ lehce zvedl obočí a hlas na konci věty, aby dal taktně najevo svou úctu i nejistotu.

            „Ano, bohové chtěli, abych tento skromný lid vedl v těchto těžkých časech. Pojď se ohřát k ohni, buď naším hostem.“

            „Děkuji za tvé laskavé pozvání.“

            Slezl tedy z koně, malé práče už se nabízelo, že mu ho uváže.

***

            „Je to tak týden, co nás dohnala vodníkova zášť a teď Mráz. Pomůžeme ti, ale o mnoho jsme přišli a sami teď máme málo,“ hovořil rozvláčně náčelník, díval se do poskakujících plamenů v ohništi, kolem kterého seděl s Dragovitem a dalšími, zřejmě nejzkušenějšími, bojovníky. Mnoho dalších zvědavců sledovalo rokování z uctivé vzdálenosti.

            „Já bych věděl, jak ti pomoct… Sám ti dám všechno, co jsem zachránil, když zabiješ vodníka a pomstíš moji ženu,“ z davu zvědavců pevně vykročil mladík s chlapeckým strništěm po stranách tváře. Úcta posluchačů k hovorům starců tím vzala za své.

            „Myslím, že mi budete muset říct víc,“ poznamenal vyzývavě Dragovit a změřil si pohledem všechny přítomné.

            Mladý muž se už nadechoval, náčelník ho však předešel: „Rostislave, prosím, já to povím. Dragovite, je to už přes rok, snad to bylo před jarním slunovratem, kdy nám Jaroslava a Rostislav oznámili úmysl vzít se a i jejich rodiče dohodli srovnatelné věno, a tak to se ví, že jsem jim jako náčelník požehnal a přál štěstí. Začali tak přípravy na velkou svatbu, to se ví, že jsme měli dost zásob a tak jsme taky chtěli dost vypít. Ti dva bez sebe neušli ani krok, taková krásná, mladá láska. Jednou jsme ale byli na lovu, dostali jsme se na stopu divočákům a vrhli se na ně. Rostislav byl raněn na žebrech, donesli jsme ho domů, ale bylo jasné, že se nemůže zbytečně pohybovat. Svatba se tak odložila a to se ví, že Jaroslava musela taky zastat část jeho práce a dělat něco jinýho, než utěšovat nastávajícího. A jednoho rána, když se šla vykoupat a vyprat propocený kabátec, to se ví, že měl Rostislav i horečky, se ztratila…

            Přes rok jsme o ní nic neslyšeli, hledali jsme ji po všech zákoutích lesů, volali i víly a ty se nám jen vysmály. A pak, po víc než roce, jedné noci, když jsem nemohl spát a šel se projít, to se ví, že už mám své roky, by se ve mně krve nedořezalo. O deset let zestárlá, pohublá, v špinavém hadru, s prošedivělými vlasy propletenými vodními řasami a náhrdelníkem z mušlí. Jaroslava. To se ví, že jsem ji vzal k sobě, převlékl, staral o ní a ona stále drmolila, že je na návštěvě, že se musí vrátit za dítětem… Pořád jenom: Dítě. To bylo před deseti dny… Staral jsem se o ní s mou ženou a dá se říct, že se nám jí podařilo dát jí do kupy… Požádali jsme bohy o svolení svatby a ti neměli námitek. Vodník nám však nepřál. Celé noci tu křičel nebo jenom šeptal do větru, plížil se kolem mých stráží a snažil se dostat do mé chalupy. Poslední noc už řval a po půlnoci nás probrala silná vlna a rychle se zvedající hladina. Každý pobral co nejvíc a už jsme spěchali do kopce, to se ví, že jsme i v neštěstí děkovali našim Dědům, že kdysi vesnici postavili takto do vrchu a zůstaly nám alespoň nějaká stavení. A přes dnešní noc přišel ještě Mráz…“ Náčelník nabral dech a Rostislav jej rychle předešel: „Dragovite, Mráz možná přišel vhod, protože každí ví, že vodníci v zimě nevychází ze svých doupat. Můžeme ho vykouřit jako lišku a zabít. Nic není dost nesmrtelný, když se tomu pomůže.“

            „Nesmrtelnou bytost nezabiješ…“ poznamenal Dragovit jako by pro sebe. „Kolik je toho, co jsi zachránil?“

            „Pro tebe a koně dost na celou zimu. Pokud nebude trvat dlouho.“

            „Půjdu tam, ale ty na takovou cestu předem zapomeň. Zabil jsi někdy člověka?“

            „Hm, no… ne,“ soukal ze sebe neochotně přiznání.

            „A chtěl by jsi jít vraždit nesmrtelnou bytost, která je člověku vzdálenější než pes.“

            „Ano!“

            „Udělám to. Ale sám.“

            „Půjdu taky!“ vykřikl nepřesvědčivě snoubenec.

            „Samotnýmu se ti nechce, jen si to přiznej. Nejdřív lov zvířata, pak bojuj s lidmi, pak s šelmami a nakonec… když už nebude zbytí, se možná budeš schopen bránit bytostem řádu přírody.“

            „Nazýváš je vznešeně, netvory s lidskou tváří,“ prohlásil náčelník a vrásky se mu ještě prohloubily, jak se zachmuřil.

            „Setkal jsem se mnohým,“ přitakal Dragovit, „a ledascos i přejal. Když mě tady necháte přespat, zítra v noci se pokusím najít cestu.“

            „Budeš mým hostem,“ pronesl náčelník slavnostně.

***

            „Vílo, volám tě,“ zašeptal Dragovit kůře stromu druhý den v noci, sekeru na rameni. Sníh mu křupal pod nohama. „Vílo, poraď mi. Jak se dostat na panství vodníka?“

            „Řeky jsou divoké i mírné. Pánové vod jsou proto vznětliví a prudcí. Jak vzplanou, tak se zklidní. A tento má velkou moc. Nezahrávej si s živly.“ Jak to uměla nejlépe, objevila se za ním a její dech mu zahřál týl.

            „Musím. Kůň má hlad, zima bude tvrdá a já musím pokračovat a vyčinit prznícímu vodníkovi je to nejmenší.“

            „Nezmyl se. Voda je ledová a bytosti vody nebezpečné.A… nejsou vždycky věci, jak se zdají.“ Popošla k řece a sklonila se. Stáhla dlaň na led a její teplý dotyk rychle pronikal až k vodě. „Je příliš mocný. Náladový a teď… nešťastný,“ říkala tiše.

            „Pověz mi to, Vílo. Jak se tam dostat.“

            Smutně se na něj dívala, pohledem téměř prosila, ať ji zastaví. Přesto, hovořila:

            „Vyčkej tu půlnoci. Poznáš ji, až Měsíc spočine na špici té jedle. Pak se vydej k nejužšímu meandru řeky a sekerou rozlom led. Spatříš vchod do křišťálového paláce zdejšího pána. Ale pozor… můžeš spatřit taky budoucnost, minulost nebo dočista ztratit rozum…

            Ach, Dragovite,“ přitiskla se k němu, „Sama nechápu, proč ti to vykládám… Nic z toho by jsi nikdy neměl vědět. Jsou věci, které se nedozví ani nejstarší mudrcové nad hrobem, takoví ze kterých se pak stanou dobří Dědové.

            Musím ti něco říct. Je to třeba. Nalezla jsem zde svoje sestry a cítím, že tu musím přečkat. Zimou budu slábnout.“

            „Já ti bránit nemůžu. A rád bych si věřil, že ani nechci.“

            „Jsem víla a stejně se tak cítím… jako že tě ztrácím. Jsem víla a takhle přece nemůžu cítit. To jsou city, jaké víly ničí. Proměňují mě pomalu a nenápadně v lidskou ženu. Ta by s tebou chtěla dožít svůj krátký život. Ale toho já se děsím. Žár uhasne, tak i láska, jak já ji znám, možná zůstane vzájemná úcta, ale to je pro vílu příliš málo. Musím tě opustit. Zůstaneš mou vzpomínkou, jako jeden z mála, jsi opravdu výjimečný muž.“

            Bylo to žaloba i obhajoba zároveň, útok i obrana a Dragovit nevěděl, zda více cítí zklamaní nebo zlobu.

            „Počkej na mně tady. Počkej, než skončí Dažbogova zítřejší pouť,“ řekl Dragovit a opatrně pohladil její stříbrné vlasy.

            Chvíli neodpovídala, jenom koukala kamsi do oblohy, snad někam daleko za hvězdy, kam vidí jenom víly. „Půlnoc je tu,“ hlesla a její rozechvělá ruka ukázala na jasně žlutý kotouč. Dragomir popošel o krok k jedli a Měsíc se tak opět ztratil za jehličnanem. „Ještě se nedotkly…“

            Víla se smutně usmála. „Přírodu nemůžou lidi obelhávat. Nezaměníš řád a tvůj úhel pohledu. Vydej se teď proti proudu do nejužšího záhybu toku a měj na paměti moje slova. Přeju ti, ať je s tebou tvůj Perun a ať dá sílu tvé duši i tvé zbrani.“

            Dragovit kývl, zvedl sekeru a hodil si ji na rameno. Pak se otočil a vydal se na cestu podél řeky.

            „Ještě se uvidíme, Vílo.“

            S vodníkem se zatím nesetkal. Bude se muset soustředit a mít na paměti Peruna. Litoval, že nenašel dříve čas obětovat a sliboval bohu, který dával sílu ohni i zbrani, oběť hned po vybojovaném boji. Jdu proti přírodě, jdu proti bůžkovi místní vody. Bohové mi odpusť, vířilo v Slovanově hlavě.

            Vypravování starců se málo zmiňovalo o vodnících, často se jednalo o varování mládeži, která se chtěla koupat v neznámých vodách. Jednou ale vypravovali, že na Rujaně lstí jednoho vodníka vylákali, chytili ho a nechali ho zaživa usušit v Dažbogově záři jako kabátce seprané od křtěné krve po kruté bitvě.

***

            Sekera křísla o led a kdyby to bylo jenom trochu možné, byl by Dragovit uvěřil, že spatřil sršet jiskry. Sněhovým popraškem zaprášený led se rozlomil, samovolně se otevíral jako bezzubá morda starého volchva. Dragovit od té rozšklebené rány na tváři řeky kvapně poodstoupil, možná příliš rychle, protože měl rázem starost udržet rovnováhu. Pak však klesl na všechny čtyři a pohlédl do díry, která se přestala rozšiřovat. Zpod hlubiny pronikala tajemně přitahující, namodralá zář a v nekonečně se proměňující, tekoucí vodě se brzy zjevovali různé obrazy. Některé poznával. Poznával svého prvního zabitého, bojovníka – křtěnce – který příliš podceňoval a přehlížel malé práče, jindy zase třináctiletý kráčel lesem a bojoval se strachem a ješitným lešijem. Jiné pohledy snad patřily do života jeho otce, matně poznával toho urostlého náčelníka. Pak nakrátko spatřil sama sebe, dřepícího nad rozevřenou ledovou plochou, ozářeného tím modrým světlem z hlubin před nímž musel přivírat oči. A obrazy nepřestaly přicházet, viděl výjevy jež mohly být jeho budoucností, jež mu nepříslušelo spatřil . . .

            Dragovit ležel na skále, snad vysoko v horách, jako prošedivělý starý muž a přes bok měl krvácející obvaz. Nad ním se skláněl jiný zarostlý stařec, docela pohublý, oblečený jenom v nahrubo sešitém oděvu, na krku se mu houpal kříž. Nad umírajícím Slovanem se pokřižoval a ten jej za to vděčně chytl za ruku . . .

            Vnuk Dažbogův odmítal věřit na osud, sudičky jistě mohou dát do vínku schopnosti, ale nevěřil, že vědí, kdy a jestli člověka náhodou zabijí v první, druhé nebo patnácté bitvě. A jemu, Dragovitovi, tomu že by tekla v žilách někdy křtěncova krev…

Víla ho upozorňovala. Nesmí se poddat. Přesto ho přepadla závrať, kolem těla cítil omotané neviditelné šlahouny, jež ho táhly do ledové vody a ta se za ním uzavřela. Kůže okamžitě nasákla vodou a táhla ho ke dnu. Topil se, dech se mu krátil, nevěděl, kde je nahoře a kde dole, nedovedl vyplavat a svaly se zatnuly do bolestivé křeče. Slovan už cítil čekající smrt a ze všeho nejvíce litoval, že neobětoval Perunovi.

            Sekera zůstala nahoře!

            Plíce pálily a on se bolesti poddal. Nadechl se a do nosu mu místo vody vnikl zatuchlý… vzduch. Ležel na kamenné podlaze v nízké jeskyni, zcela suchý a živý. Bohové tentokrát stáli za ním.

            „Málokdo má tu troufalost… vůli poznat svou budoucnost. A ještě méně lidí by chtělo poznat zblízka panství pána této řeky… Tvá duše patří mě a tvoje silné tělo patří mé řece.“ Hlas vodníka byl stejně oslizlý  jako vlhké stěny jeho paláce.

            Dragovit se postavil a v rukou mu chyběla sekera. Ruce sbalil v pěst.

            Kulhající postava v zeleném kabátci pokrytém žabincem a hnilobou se přiblížila, přes tvář se mu táhla houba a z šedozelených očí mu místo slz neustále kapala voda. Namodralé rty měl rozšklebené, snad je ani nemohl zavřít a i z nich odtékaly dva čůrky páchnoucí vody. Když jej spatřil a představil, že si dovolí vůbec sáhnout na lidskou dívku, přestal zcela uvažovat o výčitkách ze zabití tohoto – děse.

            Bůžek řeky se přiblížil na jeden krok a stačil by jediný výpad pěstí. Jenže zaváhal. Vodník se šklebil a prohlížel si Slovana od hlavy až k patě.

            Nejprve Dragovit nic necítil, myslel si, že si jenom začal více a více uvědomovat vlhkost nechutného prostředí. Voda se na něm kondenzovala, dokonale obkreslovala celou jeho postavu. Chtěl mávnout rukou a bylo to jako pokoušet se o tempo v jezeře plném řas. Zase cítil ten pocit jako před několika… desítkami vteřin, nyní tisíckrát pomaleji. Padání do vodní hladiny, její otevírání a opětovné zavírání. Nemožnost se nadechnout a do toho všeho zblízka hledící tvář pokrytá houbou a plísní, z rtů utopence vystupující shnilé, žluté zuby šelmy, už jimi cvakal. Kulhaje, obcházel svou oběť. Dragovit tam stál a zcela mimochodem ho napadlo, že vlastně musí vypadat úplně normálně, jenom ta malá vrstvička, jež by klidně mohla být ranní rosou. A v té se topil. A to se smáli malému Květoslavovi, který se div neutopil v kaluži.

            Z dáli se ozval křik, ne však zbloudilé rusalky nebo uraženého skřeta, ale dětský pláč hladovějícího nemluvněte, kterým si volalo svou matku.

            Čáry vyžadují nejvyšší stupeň soustředění a toto vyrušení stačilo, aby se směrem k vodníkovi vymrštila ruka plná napnutých svalů a šlach. Vrazil mu záhlavec a bytost musela po zemi hledat ztracenou rovnováhu, což úplně stačilo na uvolnění i všech končetin a lahodný nádech. Uchopil vodního tvora oběmi pažemi za ramena a mrštil jej proti stěně.

            Nesměl vyčkávat, nebojuje o čest, ale o život. Buď já nebo ten vodník.

            Mrštil jím popáté a vláčného vrhl daleko do sálu. Vzápětí rychle sáhl do boty – byla suchá!? – a nahmatal starou bronzovou dýku zabalenou v kožešině.

Vrhl se na záda vodníka, který se namáhavě škrábal na nohy, jak by ho osedlal a jeho záda se nebezpečně prohnula a bodl jej do překvapivě měkkého temene hlavy. Dědičný nůž jím pronikl, jako by pouze řezal kloboukem hřibu.

            Vodník okamžitě bezvládně padl a z jeho rány sršela voda místo krve. A Slovan měl vtíravý pocit, že to zdaleka není konec. Vstal, nůž stále připravený k obraně, jedno oko upřené na krvácejícího (dá-li se to tak vůbec říci) mužíka. Ležel tam upažený  a působil tak spíš jako maličký domácí skřet na týdny pohozený v mokřinách. Druhým okem prohlížel celý sál, který si dosud nemohl prohlédnout. Do uší, v nichž stále hučela krev v žilách a jimiž tepaly rychlé, rytmické stahy srdce, se dostával další vjem a to neustávající křik dítěte. To leželo v křišťálové kolébce hned vedle nahrubo vytesaného trůnu, který byl dominantou jeskynního komplexu ozářeného onou modro-zelenou záři, jež byla všude a zároveň odnikud nepřicházela. Netvořila stíny, až tak nepřirozená byla. Dragovit se tam tedy procházel jako lešij po své honitbě a prohlížel si množství výklenků a bočních chodeb, které zdánlivě malou jeskyni velmi rozšiřovalo. Dobře rozeznával manželské lože i krb kde žhnul zelený oheň nevydávají ani dým, ani kouř. A po stěnách byly vytesané řady polic s hrubě tvarovanou keramikou, popraskanou, překryté nesedícími destičkami, více nebo méně hranatými. Dušičky, pomyslel si Slovan a jednu z nich uchopil do rukou, byla oslizlá, jako všechno tady a nazdvihl hliněnou destičku… A spatřil zčernalé srdce, pomalu se proměňující v prach. Dušička.

            Konečně zamířil k drobnému, plakajícímu tělíčku, jehož mladá osobnost se dožadovala pozornosti. Chlapec tam ležel docela nahý, slzičky mu stékaly po baculatých tvářích ze zelenosivých očí.

            „Je to můj syn,“ zachroptělo vodní stvoření, které zanechal jeho osudu za sebou. Dragovit se prudce otočil. Stál tam vysoký muž s pohlednou tváří téměř ženských rysů a jeho animální podoba byla znát už snad jenom na překotně se měnících rukách – z pařátů úhledné, jemné dlaně. „Miloval jsem ji a ona mi dala syna, ač sama možná nechtěla. Přesto se stala mou ženou a její srdce patřilo mně. Jak byla krásná, tak byla hloupá… snad z nevinné mladosti.“

            „Vesničani říkali, že to bylo pěkný děvče před vdavkami, plné života, plodné. Živa jí přála…“ pokračoval stručně ve vypravování vesničanů a pohledná tvářička svraštila své jemné obočí táhnoucí se v ladných křivkách.

            „Lži,“ zasyčel skrze zuby jako had.

            „Ať tak nebo tak, pravda mě nemusí zajímat, potřebuju zásoby na zimu a ty si jenom prostředek. Dítě beru sebou a najdu mu rodiče, daleko odsud.“

            „Je to poloděs. Nikdy nebude člověkem a nikdy nebude jako já. Uděláš z něho osamělého bastarda…“

            „Nebude sám.“

            „Bude. Každý kříženec je nakonec vyvrhelem, který nikam nepatří. Mezi vodní pány nesmí a lidé ho nepřijmou.“

            „Pak jsi neměl zprznit dívku a zplodit chlapce.“

            Vodník v podobě krasavce padl na kolena a rozvzlykal se. Znělo to tak… opravdově, stejně jako vypadala skutečně radost víly z jejího půlnočního tance nebo pravá zaujatost rusalky z topícího se brouka. „Já ji miloval… Vždy jsem si ji jenom zdálky prohlížel, daleko od vesnice jsem ležel na kameni a rusalky se mi smály. Sledoval jsem ji, jak se každé ráno koupala, celá nahá, nádherná a poprvé jsem pocítil výčitky, toužil jsem, aby po mně toužila, nechtěl jsem ji jen stáhnout, tím bych nedostal, tím bych jenom vzal. Jenže jednoho dne spadla do vody, snad uklouzla a já jsem plaval pro ni, nalezl jsem ji, ležící, krvácející z čela, celá nahá a nádherná, ale já už nemohl jinak. Vzal jsem ji k sobě, vzpouzela se, prosila, brzy však… zapomněla a porodila mi syna.

            A jednoho dne… utekla mi, nechala tu dítě a slíbila, že se toho dne vrátí, ale nevrátila se. Chlapec měl hlad a já musel mít svou ženu. Třikrát jsem k ní přišel, žádal jsem, volal jsem, poroučel jsem. Zamkli jí v jejím rodném domě a drželi u ní stráž, odháněli mě, já mimo vodu nemohl trestat tu troufalost. Zatopil jsem vesnici a bláhově jsem zapomněl, že není paní vod, je jen pánova žena. Utopila se a já nevěděl, jak ji zachránit. Prostě odešla do svých posvátných hájů, mezi bohy a nechala mi tady toho parchanta.

            Věř mi, že nevím, jestli ho miluju nebo nenávidím, ale jedno vím jistě – rozhodnu o něm jenom já sám. I kdybych ho měl poslat k vlastní matce, bude to můj nůž který bodne!“

            Vodník vstal a slzy z očí se proměnily v proud vody který rozmáčel jeho pohlednou tvář jak by byla vosková maska a odhaloval tak znovu jeho zrůdnou tvář děsa; porostlou houbou, plísní.

            „Sám lžeš,“ pronesl hrdě Slovan. „Žiješ pod svou škraboškou a musíš přesvědčovat i sám sebe.“

            „Drzý člověku,“ pozdvihl zhnuseně levou část rtu a ještě více poodhalil hnisem rozežrané ostré zuby. Dítě se rozplakalo nanovo a nenáviděný jekot podivně milovaného tvorečka vyprovokovalo vodníka z jeho strnule kostrbaté polohy hrbáče trpícího dnou, z níž provedl nečekaně rychlý výpad a sekal svými pařáty před Dragovitovým obličejem. Ten na krátký okamžik do sebe zamotal nohy a dostal za nešikovnost bolestivý trest. Rána na tváři se rozšklebila jak morda zlomyslného raracha a krvácela. Kryl se dýkou a odrážel jeho útoky, vodník nic nedbal řezných ran po zápěstích; z těch zatím řinula voda. Slovan ustupoval před sápajícím se netvorem a s každým krokem dozadu bytostně cítil tu blízkost vlhkých kamenných stěn přes něž nepronikne. Musel něco vymyslet. Odskočil o tři kroky dozadu a levou rukou v jediném oblouku uchopil keramiku srdečného obsahu a mrštil ji přímo proti vodníkovi. Na malou chvíli se děs pozastavil jako by dostal ránu do zad. Druhá nádoba z police už byla v letu a černý prach se snášel mezi střepy k zemi… Vodník chroptěl a Dragovit neváhal. Zasypával protivníka střepy i prachem srdcí jeho dávno i nedávno minulých obětí, mezi nimi snad i srdce jeho milé… Když skončil u patnácté nešťastné duše a na nejbližší stěně již nic nebylo nezbyla žádná, skočil po vodníkovi, který napůl v mrákotách sotva stál, a pěstí do temene jej srazil k podlaze a dýkou mu podřízl krk. Tělo vodního bůžka se konečně přestalo hýbat a nasládle páchnoucí vody pod ním přibývalo

            Dragovit jej zvedl, byl lehký, snad i štít se sekyrou byl těžší. Odnesl ho na jeho trůn, na kterém ho usadil.

            Dítě nepřestávalo plakat.

            Slovan proběhl místností jako tklivá Meluzína a srazil k zemi všechna nešťastná srdce. Černý prach se vznášel ve vzduchu a pomalu směřoval k chladnému zelenému ohni, kde se s tichým zaprskáním ztráceli. Dej jim Svantovít klid.

Našel šlahouny vodních rostlin, vzal je a co nejpevněji svázal vodníka, dlouhé, zelené provazy rychle a pevně obepjaly všechny jeho údy a přivázaly ho i k jeho královskému trůnu.

„Pověz,“ zašeptal vodníkovi do jeho mokvajícího ucha… „Jaké si dal chlapci jméno?“

„Vodan,“ zachroptěl do sebe zhroucený, před očima mizející děs a pootevřel oči. „Duše moje…“

            Další voda se řinula z uzavírající se rány na vodníkově hrdle. Dragovit vzal bronzový nůž a políbil jej, v duchu vzpomněl svého otce a děda a požádal o jejich svolení. Dragovit bodl dýku skrz krk nesmrtelného pána řeky a ten pouze vyděšeně vytřeštil oči. Nechal ji v něm hnít do skonání světa.

            Vyňal dítě z kolébky a zabalil je v hadr, který stáhl z manželského lóže. Pak jej schoval pod plášť z kožešiny.

            „Jak jen odsud?“ ptal se sám sebe a podvědomě se rozhodl následovat pomalu odcházející černý prach dušiček do zeleného ohniště…

            Pak na něj dýchla vlezlá zima a on dobře věděl, že je venku.

***

            „Buď pozdraven, Dragovite,“ pronesla Víla za jeho zády, dobře věděla, kde vyjdou. Stáli nad celým údolím, jenom pár kroků od stezky, kterou scházel s Mírem dolů, v dáli bylo k rozeznání několik světýlek ohně z vesnice. Měsíc pomalu zapadal a východ se rozjasňoval.

            „I ty, Vílo.“ Na okamžik se odmlčeli, vše bylo přesto vyřčeno. „Teď se rozloučíme, ale než tak, musím požádat o poslední službu. Najdi tomu dítěti silného a moudrého otce a lásku dávající matku.“

            „To je chlapec té dívky…“ naznačila Víla a krátkým tichem dala prostor, aby tu pravdu vyřkl sám.

            „A vodníka,“ přikývl Dragovit.

            „Jako jejich otcové, i děti mají povahu jako řeky z které vzešli, ostrou a rozeklanou; kříženci nikde nejsou mezi svými…“

            „To říkal i jeho vlastní otec, podivnou lásku k němu zvěstoval. Jste si tak podobní, všichni tvorové vody i vzduchu. Chladní i vášnivý. A s lidskou maskou na tváři a s láskou která zabíjí.

            Vílo, najdi mu rodiče a pak se vrať za svými sestrami, které odmítly pomoct. Oba víme, jak skvělé jste v udávání vlastních potomků. Tělo panny, tvář bohyně a podstata od Černoboga. Vezmi chlapce a pamatuj, že jeho jméno je Vladan a je to Dažbogův vnuk, můj bratr, ne kříženec, bez ohledu z jakého děsa vzešel. Vílo, je dobře, že mně opouštíš a nemusím to dělat sám.“

            „Tolik zášti v tobě nechal…“

            „Neuznávám lásku přes hrob a vlhkou kobku a jiný nejste schopní. Vaší jedinou zbraní je vaše podoba, kouzlíte kolem lidí a stahujete je do svých sítí. Říkala se, že jsi se stávala lidskou ženou a bála ses. Už se neboj, nemáš proč.“

            „Málo víš a soudíš.“

            „Vím dost.“

            „Kdybys věděl, nepohrdal by jsi žádným živým tvorem řádu paní přírody.“

            „Šetři sladkým dechem.“

            „Bral jsi ode mně, jak jsem dávala a teď máš hubu plnou vznešených frází. Pohrdáš mnou, budiž. O dítě se postarám, sám jsi to řekl. Umíme najít vlastním dětem dobré rodiče.“

            Nastavila náruč a on do ní vložil pomalu oddychující tělíčko balené v kožešinách; dával přitom dobrý pozor, aby se ani hřbetem ruky nedotkl její obnažené kůže, věčně teplé a vláčné, neuznávající zimu. Přitiskla malého Vladana ke svým prsům a napůl k sobě, napůl k dítěti šeptala: „Máš hlad… je ti zima… stýská se ti… Spíš a přesto toho tolik vnímáš a snad i chápeš…“

            Pozdvihla oči k Dragovitovým. „Pověz mi, nenávidíš mně?“

            Ticho.

            „Nejsi mi lhostejná…“ pronesl Dragovit pomalu, neplynule, tak jak se tahají sítě plné ryb. „Přezimuj, ale pak jdi hned na východ. Tam,“ ukázal rukou napravo, „, za kopci, už stojí svatyně kříže a z bratrů se stali nepřátelé. To pro ně jsi děvka a cizoložnice, čarodějnice k upálení. Ne pro mě.

            Buď pozdravena, Vílo.“

            „I ty, Dragovite.“

            Už se na sebe nepodívali, vše bylo vyřčeno, rozhovor i jedna kratičká část života skončila, otočili se a kráčeli každý svým směrem. Víla tam kde snad správně tušila budoucí rodiny nevinného křížence a Dragovit do zpola zaplavené vesnice, tam čekal věrný kůň a odměnou část skromných zásob obilí na placky a pro koně.

***

            „Pořád něco šeptala o dítěti, chtěla za svým dítětem,“ říkal Jaroslavin snoubenec.

            Dragovit dovedl právě své vyprávění do konce, barvitě líčil cestu do jeho panství i souboj s vodníkem, zatímco křišťálovou kolébku s plakajícím neštěstím vynechal i rady Víly. Nechtěl líčit, proč dítě nedal otci, ale k libovůli nenáviděným, sobeckým tvorům. „Žádné tam nebylo,“ a sám by svému lhaní neuvěřil. Rostislav se ještě více zachmuřil. „Vodníci ale svedou skvěle očarovat mysl, mohl ji nalhat, že má dítě, aby si ji udržel,“ vymýšlel překotně a spřádal tak černobílé rouno ze lži a pravdy.

            „Snad, jestli ale víš cokoli, co se mi jenom zdráháš říct, prosím tě, pro můj pokoj, abys to řekl…

            „Víš vše. Je mi líto.“

            Snoubenec přikývl

            „Teď musím hovořit s náčelníkem.“

            Rostislav přikývl. „Dám ti ke koni obilí, jak jsem slíbil.“ Pak odcházel a Dragovit sledoval, jak za sebou postava se svěšenými rameny a hlavou volně visící na krku trousí zbytky naděje. Další z mnoha těch, kdo přišli o všechno.

***

            Dragovit vešel do chalupy, lidé seděli na zemi i na lavicích a pobaveně i zaujatě pozorovali malého muže v pytlovitém, hnědém oděvu převázaném provazem, s nenáviděným křížem na krku.

            „Kristus hlásá lásku, víru, naději, říká – žijme v souladu s jediným zákonem slušnosti a lidskosti, s desaterem a Písmem…“ prohlašoval špatnou slovanštinou ten křtěnec.

            „Vodníka jsem přemohl, ale je nezbytné před jeho návratem postavit hráz…“ pošeptal Dragovit do špinavého ucha starého náčelníka, který měl oči jenom pro hosta.

            „Být křesťanem znamená odvrhnout falešné modly a přestat považovat lesní stíny za živé bytosti.“

            „Poslouchej mně, náčelníku. Může se vrátit napřesrok nebo taky za dvě generace, ale jednou přijde. Ta hráz musí být pevná a po její stavbě obětujete nejsilnějšího koně…“

            „… obětiny musí přestat, křesťan neobětuje falešným bohům zvířata nebo dokonce lidi. Křesťan však život chrání jako nejvyšší hodnotu, dá v šanc svou duši, přijme život odříkání…“ prohlašoval právě šišlavě, jako by snad slyšel, co si šeptali ti dva pohani.

            „Toho koně pomažete medem a utopíte. Jeho hlavu je ale nezbytné zastavět do přehrady. Pak budete chráněni proti kouzlům i jeho povodním. Náčelníku, posloucháš mně?“

            „Postavíme hráz, obětujeme koně pomazaného medem a jeho hlavu zastavíme do hrázi,“ zopakoval nepřítomně a očima sledoval toho zvláštního člověka z daleka.

            „Je to jediná obrana, ber to vážně, náčelníku.“

            „… jedinou obranou proti zlu je cesta Kristova, která je dlážděna vírou, láskou, nadějí…“

            „Bohové s tebou, náčelníku,“ rezignoval Dragovit.

            „I s tebou, Dragovite,“ pronesl starý muž po drahné chvíli, ale to už za náčelníkem nikdo nestál, Slovan kráčel ze stavení k uvázanému koni. Poplácal ho po boku a ten nervózně pohazoval hlavou. Ano, už pojedeme, vzkázal velkým hnědým očím. Sekera i štít pobitý dračími šupinami, vaky s celým jeho majetkem, zásoby, vše měl připraveno.

***

Dažbog uzavíral svou dnešní pouť a Dragovit se ze sedla díval na své bratry, Dažbogovi vnuky. Jak tam kroutili hlavou nad řečmi jimž ne zcela rozuměli, smáli se, pili a mladí chlapci se šermovali atrapami krucifixů jakoby to byli meče. A ve vzduchu se vznášela vůně medoviny, Perunova ohně, který nesměl vyhasnout, a kadidla. Dragovit dobře věděl, že brzy něco z toho zmizí a z modly Svantovíta se stane ohořelý kus neforemné klády. Nad vesnicí se zvedne kříž. Dobře si to vymysleli, kázat o naději ve vyplavené vesnici.

            Ano, už to vše viděl. Jenom nedaleko, přes kopec. Tam se smáli se a kroutili hlavou nad tou divnou řečí a kamennou tváří pohublého, bledého mužíka v pytlovitém oděvu převázaném drsným provazem. Pak pili medovinu a zapálili oheň. Shořel Svantovít a byl vztyčen kříž.

            Dragovit pobídl koně.

            Zamířili tam, kde se Dažbog každé ráno koupe v moři a kde jsou stále bratři jimž rozuměl a kteří rozuměli jemu. A Perunovi slíbil oběť.

 

Hodnotenie z workshopu:

 

NIRTYN

GRAMATIKA:  Je na velmi dobré úrovni. Jen pár „íček“ ti uteklo.

 

jasnou modř oblohy, tam (drobnůstka – čárka spíš za „tam“, kde nedávno…)

ony jenom jako motýly (motýli)

Začali (začaly) tak přípravy na velkou svatbu

protože každí (každý) ví,

vyčinit prznícímu vodníkovi (prznícímu vodníkovi…možná lepší by bylo ženy prznícímu vodníkovi. Jenom dvojslovné takovéhle spojení je trochu zvláštní)

tekoucí vodě se brzy zjevovali (zjevovaly) různé obrazy

Hlas vodníka byl stejně oslizlý (slizský?)

Ležel tam upažený (ležel tam, ruce upažené – rozpažené…)

keramiku srdečného obsahu (trochu zvláštní spojení)

díval na své bratry, Dažbogovi (Dažbogovy) vnuky

 
Slytisticky je povídka velmi dobře propracovaná, neopakuješ se, obrazy jsou popsány náramně čtivě a barevně.

 
OBJEKTÍVNY POHĽAD: Povídka z doby, kdy se k nám tlačilo křesťanství a svádělo boje s pohanstvím. Neprávem opomíjená část našich dějin, která si ale přímo říká a zpracování. Povídek s podobným tématem je méně než šafránu – vlastně jsem za těch x let, co se pohybuji ve fantasy, jsem četla dvě nebo tři. A originální zpracování Erbenova Vodníka…na jedničku.

 
SUBJEKTÍVNY NÁZOR: Jsem si bahnila. České prostředí, výborná stavba vět, zakomponování pohanských Bohů a Bůžků, jejda jejda, to bylo to nejlepší, co jsem poslední dobou (nejen ve workshopu) četla.

Tak, teď doufám, že si přestanu slintat na triko a dokážu dát dohromady alespoň jednu kloudnou větu.

Takže já, gramatický rejpal a cynik musím uznat, že povídka byla velmi čtivá, originální a zcela mne dostala. Subjektivní hodnocení – za deset.

 HODNOTENIE:  9

 + originalita, zpracování

– gramatické chybky

 

 

MAIJRO

GRAMATIKA:

– ostáva na Nirtyn… možno pár maličkostí ako preklep, či chýbajúca čiarka a raz alebo dvakrát zlá stavba vety

 OBJEKTÍVNY POHĽAD:

– poviedku zo slovanskej mytológie sme tu ešte nemali. Keďže je to poviedka z reálneho prostredia, autor musí dokonale zvládať aj dané reálie, čo sa mu aj vcelku podarilo. Celkovo slovanská mytológia v poslednej dobe nastupuje comeback (aspoň u nás na Slovensku), čo je určite dobre, pretože je to veľký zdroj inšpirácie

 SUBJEKTÍVNY NÁZOR:

– mne osobne sa táto poviedka páčila asi najviac zo všetkých, čo prišli do workshopu. Jednak tým, že ide o slovanskú mytológiu, taktiež tým, že autor to zvládol dobre jednak po stránke reálii, a taktiež živým opisom. Pekne opísaný je aj ústup slovanstva pred kresťanstvom, na ktorom možno uvidieť osamelosť hlavného hrdinu.

 HODNOTENIE:

– prvýkrát 9/10

 
plusy:

– slovanská mytológia (3)

– hodnoverný opis reálií (3)

– dobrý dej a živý opis (3)

 
mínusy:

– par gramatických chybičiek

 

 

Komentáře

komentářů

About The Author

9 komentářů

    • Hawk

      gramatické a stylistické chyby i překlepy byly, řekl bych, v míře. opakování slov mě bouchlo do očí jen asi dvakrát. dialogy byly občas nepřehledné, nevěděl jsem kdo co a proč říká.
      co se mi líbilo: popisy, ty jednoznačně. pointa na konci, i když si nejsem jistý, jestli šíření křesťanství probíhalo zrovna takhle :-). povídka je dobře postavená, dalo by se říct klasicky. hrdina přijde, dostane úkol, zabije nepřítele, odejde. 🙂 ale evidentně to pořád funguje.
      o tom, že je dneska "slovanské" fantasy málo, bych si dovolil silně pochybovat. tak nevím, jak je to s tou originalitou, ale inspiraci Erbenem nevyčítám.
      povídka měla atmosféru (ke které přispěla i hudba, co jsem poslouchal 😀 – Within Temptation: Mother Earth) a prostě všechno, co by měla mít. těch 9 bodů s přivřenýma očima dám.

  1. Alice

    První fantasy povídka ze slovanského prostředí, jakou jsem kdy četla – a musím přiznat, že mě až nečekaně oslovila. Psáno velmi čtivou formou, vše na mě působilo zcela nenásilně a přirozeně. Bez ohledu na nějaké gramatické chyby, z mého pohledu udílím autorovi jednoznačně za jedna a bylo by mi velkým potěšením si přečíst i nějaká jeho další díla

  2. Restor

    hmm, neviem ani co na to napisat, niekedy som sa v tom stracal, hlavne v opisoch a dialogoch ale zas na druhu stranu su tam aj skvele pasaze, ja som ziadneho erbana necital a zda sa mi to dost originalne ked to porovnavam s ostatnymi textami na nete ci dokonca aj v pevnosti. Trochu zle sa mi zdalo ziskanie ulohy znicit vodnika od nacelnika tej osady, ale zas s tou postavou vily to bolo dobre. Kazdopadne je to jedna z tych lepsich veci co tu je.

    • Restor

      no a este k tomu, gramatiku som nesledoval, aj ked to neni v mojej matercine ale ziadne velke do oci bijuce chyby som nenasiel. Ja myslim ze v umeleckom style je gramaticka volnejsia, padove vazby atd. su sucast stylu autora, samozrejme ze i/y by mali byt chybami aj tak

  3. Kor-Skarn

    Urcite by to chtelo rozsahlejsi proof-reading. Jinak ovsem dekuji autorovi za povidku, kterou mohu konecne pochvalit. Je to velice zajimave a dobre ctive. Co vic bych mohl chtit, ze? Jen tak dal.

    Jenom takova poznamka k ostatnim – co mate porad s tou originalitou? Povidka hodne stavi na Erbenove Vodnikovi a, pravda v soucasnosti trochu netradicne, zasazuje dej do sveta slovanskych mytu a legend, coz je treba docela oblibene v ruske fantasy. Ano, je to povedeny napad, ale zas az tak prevratne to prece neni.

  4. Daniel Žitník

    trochu prispeju do diskuze
    vidim, ze se tady toto dilo vychvaluje az kamsi nahoru… no ja osobne bych s tim byl skromnejsi
    tech preklepu a chybejicich carek, kdy jsem si musel vetu precist znova, abych to pochopil, bylo dost … a obcas byly i carky, ktere, aspon podle me, tam vubec byt nemely
    dale ta mekka a tvrda yi … + spatne tvary zajmene mne, me
    asi si budete myslet, ze jsem blazen, ze jsem si toho asi tak moc vsimal, ale proste ja si na gramatice potrpim 🙂 a nektere chyby proste primo bily do oci..

    ted k tomu deji a stylu psani…
    nevim jak vy, ale pro me byl ten zacatek az po vodnika celkem nuda, zadne vtipne rozhovory a spousta popisu nacpanych do slozitych a neprehlednych souveti, kdy jsem se ztracel a malem se mi zaviraly oci
    cenim extremni originalitu :), ale me osobne toto tema az tak moc nelaka…
    mno… jestli jsem takova vyjimka, ze me to moc nenatchlo, tak to sry… asi sem se v tom dloubal az moc 🙂
    6.5/10 😉

  5. Jakub Šinko

    Jednoznačně jedna z nejlepších povídek, co jsem za poslední dobu četl (a to jsem většinou četl ty, co otiskli v Pevnosti 😉
    Těch pár gramatických chybek a podivných spojeních musím přehlédnout, neboť obyčejně bych na to argumenotval "dejte to napřed někomu přečíst", což je ovšem podstata Workshopu ;D
    Jinak v soutěži bys určitě dostal těch 9 bodů minimálně.
    Ještě jen připomenu, že na mne tato povídka působila tak trochu drsně a surově, ale tak by to se Slovany mělo být 😉

Leave a Reply