Kapitola první
Pozor na politiky, kteří se halí pláštěm náboženství. Pozor na kněží, kteří kážou politiku.
Pergamon, Politická nutnost

„Co to sakra bylo?“ zeptal se poručík Sardec. Palba ho vyděsila. Většina pícovníků se přikrčila do úkrytu, s mušketami připravenými k palbě. Na léčku to bylo dobré místo. Tahle kdysi bohatá čtvrť Halimu byla ještě špinavější než zbytek kharadrejského hlavního města. Část ulice zatarasily trosky z vypálených domů. V dírách v dlažbě stály kaluže po nedávném dešti.
„Výstřely, pane,“ řekl seržant Hef a klidně se postavil. Chlapík s opičí tváří byl vždycky vtělený klid, bez ohledu na to, jaké nebezpečí jim hrozilo. Sardec by mu tu vyrovnanost záviděl, kdyby nebylo pro terrarchu absurdní závidět muži jako je Hef. Sardekova štíhlá postava stejně jako důstojnický kabát z něj dělaly pro povstalce nejlákavější cíl, ale nebyl ochoten před mužstvem předvést méně odvahy než seržant.
„Chci říct, kdo to střílí a na koho?“
Znovu se ozvalo staccato mušket. Někdo vykřikl.
„Mohla by to být past. Třeba nás chtějí vlákat do léčky.“
Sardec zavrtěl hlavou. „To mi nepřipadá.“
„Pak tedy, pane, nejlepší způsob, jak to zjistit, bude se o tom přesvědčit.“ Sardec vrátil seržantovi široký úsměv. S Hefem si v posledních pár letech rozuměli velice dobře.
„Lasičko! Barbare! Běžte vyzvědět, co se děje. Vy ostatní, zvedněte zadek a připravte se k boji! Jestli jsou někde kolem povstalci, stejně vás k tomu přinutí – takže bude lepší být připraven.“
Kolohnát zvaný Barbar vstal a tasil dlouhý nůž. Poškrábal se na holém temeni, sebral spadlý třírohý klobouk a narazil si jej na hlavu. „Správně, pane.“ Na někoho tak velkého odešel překvapivě tiše a rychle.
Vysoký vychrtlý Lasička, nejošklivější chlap jakého kdy Sardec viděl, ho s mušketou v ruce následoval. Pohyboval se ještě obratněji než ramenatý seveřan. Sardec podezříval ty dva skoro ze všech přestupků proti řádům, které lze spáchat, ale pokud došlo na pouliční boje, byli nejlepší.
Barbar se odplížil na roh a pak kývl na ostatní, aby pokračovali. Sardec levou rukou tasil pistoli; proklel ránu, která ho připravila o pravici a schopnost šermovat. Když došlo na boj nablízko, byl kovový hák jen mizerná náhražka.
Zbytek oddílu, víc než třicet otrhaných mužů v zelených kabátcích, se posbíral a připravil vyrazit. Bylo mezi nimi dost nových tváří. Mnozí muži, kteří byli u pluku v době, kdy přišel Sardec, byli už mrtví – padli za oběť bojům s démony Staršího světa pod Achenarem a pochodu Kharadreou minulého léta. Pár dalších přišlo o život při nepokojích po vraždě královny Kathey. Stále je postrádali.
Sardec došel na roh a vystrčil hlavu. Sotva o sto kroků dál bojovala skupinka vyparáděných terrachů s tlupou příšerných zjevů. Útočníci byli před smrtí lidé, ale teď z nich bylo něco jiného – stvoření nejtemnější magie, znovuoživení nejodpornější nákazou.
„Další zatracené chodící mrtvoly,“ zamumlal Barbar. „Už bych si myslel, že hřbitovy budou prázdné.“
„Vždycky se objeví pár dalších mrtváků,“ řekl Lasička. „Je tuhá zima a hlad ani mor ještě neskončily.“
„Tuhé zimy byly i dřív,“ namítl Barbar. „Jenže mrtví vždycky zůstávali pod zemí, když jsme je tam uložili.“
„Jenomže co zemřela královna Kathea se jim tam nějak nelíbí,“ podotkl Lasička.
„Možná jsme kvůli tomu prokletí,“ řekl Barbar. Sardec věděl, že chodící mrtví neměli nic společného s kletbou vyvolanou zavražděním královny. Začalo to Jaderacovým rituálem, který měl probudit mrtvé a použít je jako armádu proti talorejcům. Pokračovalo to morovým povětřím, co sem vanulo z východu už od počátku jara.
„Dobrá, chlapci,“ řekl. „Nasadit bajonety. Pamatujte – srazit mrtváky na zem a rozdrtit jim lebky, odsekat končetiny jednu po druhé, pokud to bude nutné. Taky je nenechte, aby vás kousli.“
Téměř okamžitě si přál, aby to neřekl. Byla to připomínka toho, že ty nečisté stvůry šíří mor a to všechny znervóznilo.
„Co to sakra…“ vykřikl Barbar. Bíle oblečený terrarcha s hlavou v kápi a se zlatou maskou uprostřed bránící se skupinky zvedl ruce. Kolem nich mu vyšlehly plameny, ale terrarchu nepohltily. Ani oblečení se mu nevzňalo. Natáhl ruce a dotkl se nejbližší oživené mrtvoly. Okamžutě ji obklopil třepetající se černorudozlatý oheň. Mrtvola se pozpátku zapotácela a sežehnuté končetiny se jí zkroutily. Vzápětí se celá zcvrkla, zčernala, proměnila se v popel a začala se rozpadat.
„Očistný plamen,“ řekl Sardec. Věděl, že tímto druhem moci vládne jen jeden druh terrarchů. „Vpřed, chlapci. Nenechte inkvizitora získat všechnu slávu.“ To pícovníky popohnalo. Všichni chtěli být s inkvizitorem zadobře. Už po staletí byla tahle funkce mezi lidmi ztělesněním hrůzy.
S nasazenými bajonety vyrazili vpřed. Ulicí se rozlehl válečný pokřik, jak se prosekávali mezi chodícími mrtvolami.
Sardec přivřel odporem oči, když se dostal s nemrtvými do těsnějšího kontaktu. Pokožku měli šedivou a nafouklou. Odlupovala se jim, až obnažovala kosti a šlachy. V očích jim žhnuly podivné magické ohníčky. V jejich hnijících tvářích se kroutili červi. Zažloutlé zuby se šklebily z úst beze rtů. Někteří na sobě měli potrhané pohřební rubáše, shnilé stejně jako jejich těla. Jiní byli nazí. Byly tu i ženy a děti. Alespoň že tam nebyl žádný terrarcha. Zatím se zdálo, že mor nemrtvých působí jen na lidi.
Tvorové byli sice pomalí, ale silní a necítili žádnou bolest. Jeden po něm sáhl rukama připomínajícíma spáry s dlouhými a ostrými nehty. V očích mu planul hlad. Otevřel ústa. Neozvalo se žádné slovo, jen syčení připomínající děravé měchy. Sardeka udeřil do obličeje závan páchnoucího vzduchu. Smrděl tak, že se mu obrátil žaludek.
Sekl po svírajícím se pařátu hákem; prsty odpadly. Pak přiložil pistoli tvorovi na hruď a zmáčkl spoušť. Síla výstřelu srazila nemrtvého na záda. Sardec mu dupl na krk, aby jej přirazil k zemi, a zavolal na jednoho pícovníka, aby nemrtvému rozdrtil lebku.
Ropuší ksicht s obličejem poďobaným od neštovic vyrazil a udeřil nemrtvého pažbou muškety do hlavy. Z důlku vylezlo oko a vytekl mozek. Ropuší ksicht do něj bušil znovu a znovu, až z lebky zbyla jen kaše. Tvor se však pořád hýbal. Sardec mu sundal nohu z krku. Teď nemrtvý alespoň neviděl a už neměl ani tu základní inteligenci, která by ho vedla. Zkušenosti prokázaly, že se jeho magický život za několik minut až hodin vytratí.
Nedaleko vybuchl plamen. Sardeka zasáhla vlna horka a zápach spáleného masa. Rozhlédl se a zjistil, že stojí tváří v tvář zahalenému terrarchovi, kterého viděl dřív. Inkvizitorovy bílé šaty byly celé špinavé. Jeho zlatou masku znečistila černá krev a kousky masa. Kolem rukou mu tančily plameny. Při pohledu zblízka si Sardec všiml, že vycházejí z prastarých zdobených železných rukavic.
„Jak šťastné setkání, poručíku,“ pronesl inkvizitor sytým a překvapivě veselým hlasem. „Přišel jste právě včas.“
Při řeči se naklonil kupředu za Sardekovo rameno. Výbuch horka Sardekovi naznačil, že se inkvizitor vypořádal s nepřítelem, který se mu plížil za zády. Vrátil mu to tím, že popadl tvora, který se po inkvizitorovi sápal. Ještě ho ani nesrazil k zemi, když nemrtvého pohltily plameny. Sardec ho rychle pustil, protože se bál, že se spálí. Plamen se ho však ani nedotkl, i když cítil jeho žár.
Vojáci doráželi zbývající protivníky šavlemi a kyji. Vypadali, jako by pracovali na jatkách, ale zvítězili. Sotva padl poslední nemrtvý, rozhostilo se na ulici podivné ticho. Všichni se zadívali na inkvizitora a jeho černě oděný doprovod.
„Situace je tak špatná, jak mi bylo řečeno,“ konstatoval inkvizitor. „Na tomto místě spočívá Stín.“
„Ode mne námitky neuslyšíte, pane,“ řekl Sardec.
„Mí bratři a já jsme vděčni za vaši pomoc. Na naši misi se usmálo Světlo.“
„Jsem rád, že jsme mohli být nápomocni,“ řekl Sardec.
„Jsem nejvyšší inkvizitor Joran.“
„Poručík Sardec, Královnin sedmý pěší.“
Zlatá maska se naklonila kupředu. Hořící prsty se přitiskly konečky k sobě. „Takže tohle jsou takzvaní pícovníci.“
Z toho prohlášení Sardeka zamrazilo. To, že jeho jednotka zaujala inkvizitory, nebylo příjemné pomyšlení. Inkvizitor upíral na Sardeka chladný zrak, jenž byl naprosto v rozporu s vlídným hlasem. Připomnělo mu to loveckého jestřába zírajícího na kořist.
„Věřím, že si spolu máme o čem povídat, poručíku,“ řekl nejvyšší inkvizitor. Očistné plameny vyhasly, ale prastaré runy na železných rukavících zářily vlastním vnitřním světlem dál.
„Rád bych vás doporovodil přes město,“ řekl Sardec. „Halim ještě může být nebezpečný. Nejde jen o nemrtvé, narazíte i na povstalce, bandity a silniční lupiče.“

Inkvizitorův kočár stál nedaleko. Hladoví lidé už z mrtvých koní obrali maso. Zbytek zvířat utekl nebo je někdo ukradl. Kufry a ostatní náklad ležely rozházené všude kolem.
„Kdosi tady byl velice duchapřítomný,“ řekl Joran. Zasmál se tomu jako dobrému vtipu. „Nikdo nám nepřišel na pomoc, zato si našli čas nám vyrabovat věci.“
„Lidé jsou zoufalí a Talorejce nemají příliš v lásce,“ podotkl Sardec.
„Nepochybně máte pravdu. Byl bych velmi vděčný, kdyby mi vaši muži mohli pomoci. V těch truhlách jsou cenné dokumenty.“
„Ovšem,“ obrátil se Sardec na pícovníky. „Vás pět, posbírejte ta zavazadla a naskládejte je na kočár. Seržante, vezměte deset mužů a vydejte se do paláce. Vysvětlete situaci a přinuťte je poslat víc koní a oddíl jízdy jako doprovod. Já pomohu strážit inkvizitora.“
„Jistě, pane,“ řekl Hef. Ze seržantova chování zmizel všekerý humor. Přítomnost inkvizitora a jeho doporovodu ho vyděsily. Sardec si potěšeně všiml, že si seržant Hef s sebou duchapřítomně vzal Lasičku s Barbarem. Ti dva byli ti poslední, které by tu před Joranovýma očima chtěl mít.
Pár inkvizitorových strážců si vojáky chladně prohlíželo, jako by očekávali, že se odtud pokusí zmizet s posvátnými artefakty. Sardec tuhle sortu terrarchů znal – fanatikové toho nejméně tolerantního druhu. Najednou si uvědomil, že Joran stojí vedle něj. Jeho bílý šat voněl kadidlem a ještě něčím jiným, snad vonným olejem. „Vy se znáte s lady Aseou,“ řekl Joran. Neznělo to jako otázka.
„Velel jsem jejímu doprovodu během návštěvy v Harvenu.“
„Byl jste tam, když se jí podařil ten troufalý útěk z města.“
Sardec přikývl. Dosud si na ten tajemný noční let z velkého přístavu vzpomínal. Přinutil se podívat inkvizitorovi do očí. Byl loajální terrarcha z hrdého a starého rodu. Od Jorana se neměl čeho obávat.
„Znáte i toho míšence, kterého vzala pod svá ochranná křídla?“
„Býval vojínem v mé jednotce.“
„Tak to za krátkou dobu urazil dlouhou cestu. Zachránil královnu Katheu z Hadí věže a někteří říkají, že ji i zabil.“
„Já věřím, že tak se to nestalo.“
„A jak tedy?“ Sardec měl pocit, jako by stál na okraji velmi hluboké propasti, na velmi kluzké půdě. Zoufale potřeboval čas na přemýšlení. Významně se rozhlédl po vojácích postávajících všude kolem.
„Řekl bych, že na probírání takových záležitostí tohle není správné místo ani správný čas.“
Inkvizitorův hlas zněl klidně a přátelsky, ale byl v něm i jistý mrazivý podtón. „Pak si o tom promluvíme znovu, až na to správné místo i čas bude.“

 

Uverejnené so súhlasom vydavateľstva POLARIS.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply