Ono ráno, kdy měl turnaj proběhnout, bylo chladno, ale nad lesem se rozprostírala jasná, modrá obloha, věštící, že brzy bude krásně a teplo.

Elfiníta se probudila, vstala ze své dubové postele, ustlala peřiny s vyšitými lístečky břečťanu a kaštanu, vypila odvar z pampelišek a kopřiv, nevlékla se do bílé halenky a hnědé široké sukně a spěchala na místo konání, k Firianově zámku v hlavním městě Lesů Hrůzy, Nansevelu. Va širokém nádvoří, vydlážděném zeleným mramorem, byla málem smetena výpravou z elfího klubu důchodců. Rozuměno, elfové samozřejmě nestárnou. Klub důchodců vznikl z popudu jistého Arfelgilla, elfa, který několik desetiletí pracoval v Alviloanském domově pro lidské válečné veterány a ženy, které osleply v důsledku pletení. Když se po dlouhé době vrátil domů, (několik oblíbených kmetů si přivedl sebou) byl myšlenkou klubu důchodců natolik nadšen, že jeden hned založil.

Do tohoto spolku byl přijat kdokoli, kdo o to zažádal a byl při tom starší než tisíc let. Společně se všichni učili z knih (které Arfelgill sám napsal) jak být správným důchodcem, což zahrnovalo zvědavé pozorování sousedů, předstírání nemocí a nemohoucnosti, vzpomínání na staré časy, okopávání záhonků, péčí o vnoučata, luštění trpasličích rébusů, čtení knih, pití pampeliškového odvaru, vaření dobrot, vyhledávání slev na tržišti a samozřejmě, neustálého stěžování si na to, jak bylo kdysi líp.

A právě tito se nyný prohnali kolem Elfiníty.

„Honem!“ Ozvalo se z běžícího davu.

„Musíme chytit nejlepší místa!“ Pokud důchodci narazili na odpor, šermovali berlemi na všechny strany. Jeden zasáhl i Chlorcheho, který se pokoušel dostat k Elfinítě. Chlorche obdržel ránu ze strany do hlavy a svezl se na zem.

 

Mamína v odpověď na zákeřný perličkový útok dotyčného důchodce kopla tam, kde se naposledy něco dělo tak před dvaceti lety. Poté svého syna propleskla a postavila na nohy. Chlorche matce přidušeně poděkoval, načež se, doprovázen nesouhlasným pohledem z její strany, vydal ke své lásce.

Mamína to přešla bez komentáře. Však již brzy zapracuje Bruska.

 

Vedro zatím seděl ve stanu nedaleko soubojnické arény. Stan byl zlatozelené barvy, z těžké látky, jíž neprošlo dopolední sluníčko a dost veliký na to, aby se do něj vešli všichni zúčastnění a stánek s občerstvením. Zatímco mu asistentka česala světlé vlasy do slušivého culíku, on kontroloval kvalitu a kvantitu svých šípů. Prsty projel fialovým opeřením. I kdyby dnes zemřel, život bez lásky nemá smysl. A láska bez Haldrë není láskou.

Kousek od něj jeden elf brečel, že nechce umřít, že je to všechno velký omyl a že ho zde přihlásil jeho otec, jelikož nechce mít doma nemanželského bastarda.

 

Don De La Bruska si vybral hezké místečko hned za sedadly Chlorcheho a jeho milé. Ne dřevěnou lavičku si položil měkoučký polštářek a posadil se. Místo to nebylo špatné, na arénu bylo parádně vidět, do uličky také nebylo daleko. Jen kdyby se na něj všichni tak blbě nedívali. Není přece tak neobvyklé nosit na zádech meč, u pasu tři dýky, na hlavě kápi a pořád se podezřívavě rozhlížet okolo. Tedy alespoň pro Brusku to bylo naprosto normální. Když si vedle něj sedla nějaká dáma a podezřele se na něj koukala už příliš dlouho, uchýlil se ke lsti.

„No co na mě tak civíte!“ Zvolal popuzeně „Neumyl jsem si ráno vlasy! Přece je nemůžu ukazovat světu, ne?“

Z několika míst poblíž se ozvalo chápavé „aha“ a elfové okolo si ho tímto přestali všímat.

 

Na tribunu se také usadil Elfíto Ananas. Když už má zemřít, alespoň se předem může kouknout, jak umírají ostatní.

 

Na tuto akci se sjelo nemálo hostů i mimo Lesy Hrůzy. Mnoho z nich nikdo nečekal. Z těch neočekávaných stojí za zmínku například trpasličí zběh, který utekl z války, kterou jeho rasa vede už nějakou dobu proti goblénům, protože, jak sám řekl, z celé populace trpaslíků zbylo už jen méně než padesát jedinců a z toho byl jediný trpaslík ženského pohlaví (nutno podotknout, že při bližším zkoumání bylo možno zjistit, že to byl zrovna TENTO trpaslík) Přijeli se zúčastnit i dva Alvilosanští nekromanti, ale poté, co zjistili, že podmínkou pro účast je umění zacházet s lukem, prohlásili, že ta soutěž je nějaká divná a že v Alvilosanu probíhá za hodinu kolo štěstí, otočili se na podpatcích a teleportovali se pryč.

 

Když byli hosté usazeni dostatečně pohodlně na tribunách a účastníci klání měli přidělená čísla, turnaj konečně mohl vypuknout. Klub důchodců zdvihl nad hlavy obrovský transparent se zeleným nápisem: „Vítěz se dožije vysokého věku“ a král Firian kynul do davu. (Kynul rukou, ne těstem)

 

Elfiníta a Chlorche seděli na tribuně. Chlorche držel ve svých dlaních Elfinítinu ruku.

„Připraví se číslo pět a jedna!“ Zahlásil herold, který tahal z koženého váčku destičky z čísly.

„Co říkal?“ Zeptala se Elfiníta svého milého.

„JEDNA A PĚT!“ Oznámil ji hlasitě do ucha Chlorche.

„A kolik má Vedro?“

„ČTYŘICETOSM!“

Zatímco se ovšem lukostřelci 1 a 5 chystali v aréně, začal uprostřed duelantské plochy růst obří krtinec. Diváctvo sborem vydechlo „ÓÓÓ!“

Ve chvíli, kdy z krtince šest otroků vyneslo zlatá nosítka, se z tribuny ozvalo „JÉÉÉ!“

Král Firian se nahnul ke svému rádci: „Co tady chtějí Drowové?“

„Já nevím, veličenstvo, drowové se tady neobjevili už tak dlouho, že všichni uvěřili tvrzení vašeho pradědečka o tom, že vůbec neexistují…“

„Zařiďte to nějak, u všech bohů, než jich vyleze víc. Ti přistěhovalci z jihu mi tady bohatě stačí. Na invazi drowů už fakt NEJSEM ZVĚDAVÝ!“

 

Ke všeobecnému údivu přispěl také fakt, že otroci vzniklou díru ihned zaházeli a pečlivě urovnali. Z nosítek vyskočila elfí žena, stejně černé pleti, jako bylo oněch šest otroků. Měla bílé vlasy a svítící světle modré oči bez zorniček. Oblečena byla v přiléhavém černém živůtku a poměrně necudné sukni fialovo červené barvy. Zatímco si zakrývala oči před sluncem a řvala cosi ve svém jazyce, co by se volně dalo přeložit jako „hovno vidím…“, král Lesů Hrůzy ji ze své lóže přivítal, coby účastníka turnaje a tak přiběhly hostesky, vrazily temné elfce do jedné ruky luk, do druhé toulec s erárními šípy a na záda připevnily číslo 50.

Drowka vypadala poněkud zmateně, ale to nikomu nezabránilo dostrkat ji do stanu pro soutěžící.

 

Don De La Bruska pozvedl jedno obočí. Co je tohle za kalamitu? Nestačí, že to byl propadák loni? Nicméně se nemohl příliš zajímat o turnaj. Měl tady práci. Práci, která mu, jak doufal, hodí slušný ranec.

Připravil si svůj pergamen doličný a stáhl si kápi o něco hlouběji do obličeje.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

Leave a Reply