Vznik templářů

 
Templářský řád, celým názvem „Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu“, byl založen nedlouho po První křížové výpravě a dobytí Jeruzaléma. Jeho vznik se datuje k letům 1118 – 1119 n.l.
Při vytváření křesťanské Evropy, konvertování či vymycování pohanů a upevňování moci církve, se papež Urban II. rozhodl roku 1095 v Clermontu vyhlásit První křížovou výpravu za dobytím Svaté země (dnešní Izrael), kterou obsadili dobyvační Turkové a další Arabové. O účast na výpravě nebyla nouze, v touze po hrdinství, boji a slávě se šlechtici různých zemí (převážně Francie) nadšeně hlásili do křižácké armády.
První křížová výprava znamenala největší úspěch křižáků, další výpravy nezaznamenaly větších vítězství a nakonec došlo k postupnému vytlačení křesťanů zpět do Evropy. Při prvním tažení se podařilo dobýt Jeruzalém a další důležitá místa a nastolit nové Jeruzalémské království.

Úspěch první křížové výpravy se stal inspirací mnoha generacím. Mezi důsledky vítězného tažení patří mimo jiné právě také vznik Templářského Řádu. Po dobytí Jeruzaléma se skupina francouzských rytířů spojila a rozhodli se založit nový rytířský řád. Pojmenovali se podle známého poutního místa – Chrámové hory v Jeruzalémě, kde měl kdysi stávat Šalamounův chrám. V té době již na tomto místě stála Skalní mešita, jež se zde nalézá dodnes. Tu dostali Templáři darem od nového Jeruzalémského krále Balduina II., stejně jako později mešitu Al – Aksá. Základem řádu se stalo devět francouzských rytířů, v jejichž čele tehdy jako první velmistr stanul Hugon de Payns.

 Templářští rytíři se přidali k řeholi sv. Augustina a zavázali se ke třem řeholním slibům – chudoba, poslušnost a věrnost Bohu. K těmto si navíc přidali ještě jeden – ochranu poutníků a věřících ve Svaté zemi. Postupem času se pole jejich působnosti dále rozšiřovalo. Velmi významnou roli při uznání Templářského řádu a jeho dalším rozmachu sehrál cisterciácký opat sv. Bernard z Clairvaux, který velmi zarputile podporoval křižácká tažení a boj s muslimy. Není tedy divu, že měl velký podíl na uznání řehole na koncilu v Troyes roku 1129.
Sv. Bernard byl rovněž autorem prvních stanov řádu, který se jimi poté řídil. Krom červeného kříže s rozštěpenými konci na bílém pozadí, což byl hlavní symbol templářů, měli rytíři Řádu ve své pečeti dva jezdce na jednom koni. Tento znak měl ukazovat právě na templářské zasvěcení životu v chudobě, kdy se i dva jezdci musejí dělit o jednoho koně. Leč templáři se zároveň měli stát chloubou a mocným nástrojem církve a křesťanského světa, a tak se jim dostávalo mnoha darů, nehledě na bohatou kořist, k níž se dostali při dobývání Svaté země a dalších míst. Tento symbol tak postupem času začal ztrácet na svém významu a nakonec se dokonce stal jedním z nešťastných „důkazů“, použitých proti řádu při jeho násilném vymycování.

Poslání Řádu

Templářský řád vznikl se vznešenou myšlenkou, a sice chránit Svatou zemi a Boží hrob v Jeruzalémě, jakož i veškeré křesťanstvo a hlavně poutníky, kteří měli po úspěchu První křížové výpravy konečně možnost navštívit Svatou zemi a kolébku židovské i křesťanské víry. Cesta z Evropy však byla velmi dlouhá a nebezpečná, zvláště pak na jejím konci, při dosažení blízkého východu, který byl sužován nájezdy muslimů. Templáři tak chtěli chránit křesťany putující přes Byzanc do Svaté země.
Ruku v ruce s tímto posláním však jde také oddanost církvi a plnění úkolů, zadaných papežem. Papež byl pro templáře zprostředkovatelem božích přání a rozkazů. Zčásti se tedy podřizovali a plnili příkazy od papeže, jemu jedinému se zodpovídali. Přesto Templářský řád nespadal pod přímou kontrolu církve a jeho suverenita postupem času spíše narůstala. A to do té míry, že po ukončení křížových výprav se jejich působnost rozrostla po celé Evropě, a to jak ve vojenském, duchovním, politickém tak dokonce i finančním duchu. Jejich narůstající moc a bohatství se jim však nakonec staly osudnými.

Organizace Řádu

Hlavou řádu byl velmistr, jehož volili doživotně členové řádu. Za svou poměrně krátkou, sotva dvousetletou existenci, vystřídali templáři celkem 23 velmistrů.
Následující nejvyšší hodnost zastával Zástupce Velmistra, po němž se velení dále dělilo na Maršály a Velitele.
Řád balancoval mezi ryze mnišským či rytířským. Jednalo se o duchovní rytířský řád, kdy mezi členy patřili mniši, stejně jako elitní válečníci.

Zprvu tvořili Templářské rytíře spíše vyšší šlechtici obvykle Francouzského (později také Německého, Španělského a Anglického) původu. Svou elitnost si však v neustálých bojích a střetech při dobývání a obraně Jeruzaléma nemohli dlouho dovolit, a tak se později členy řádu stávali i méně urození a bohatí šlechtici.
Rytíři disponovali obvykle velmi dobrou výzbrojí. První křížová výprava znamenala mimo jiné odhalení nových výrobních technik a materiálů pro tvorbu zbraní a zbrojí. Začalo se využívat lehčích slitin a objevovaly se první prvky plátové a destičkové zbroje, doplňující převládající kroužkovou. Templáři se tak stali jedněmi z prvních, kdo disponovali nejnovější výzbrojí, mezi níž patřily palcáty, sekery i kopí, ale především legendární Templářské meče s bohatým zdobením. Zvláště v pozdějších letech mnohdy rytíři rovněž používali plátové zbroje, vždy doplněné bílými plášti s červenými kříži a velké štíty rovněž s červenými kříži na bílém pozadí.
Symbol dvou jezdců na jednom koni se samozřejmě velmi vzdaloval pravdě, ve skutečnosti většina rytířů disponovala vlastním koněm, kterého také zahalovali do bílých varkočů s červenými kříži na bocích.

Mezi nejnižší třídu v řádu Templářů se řadili posléze i různé podpůrné, slabě vyzbrojené složky. Od rytířů se rozeznávali podle hnědých či černých plášťů s červeným křížem, namísto bílých, které nosili rytíři. Do této třídy patřili mimo jiné řemeslníci, kováři, kuchaři a další.
Do Řádu neodmyslitelně spadali také vysvěcení kněží a kaplani, jimž se rytíři mohli zpovídat.
Zajímavé bylo, že rytíři se nikdy nesměli zpovídat komukoli mimo Řádové kněží, veškerá tajemství Templářů se tak nikdy nedostala k nesprávným uším a zůstala uvnitř Řádu.

Působení Řádu

Řád se s rostoucí mocí a bohatstvím stával stále více elitářskou organizací. Rytíři často mívali i několik panošů, kteří se jim starali o zbroj, koně a veškeré pohodlí. Zároveň se však jednalo o nejlépe vybavenou a vycvičenou vojenskou jednotku tehdejšího křesťanstva. Templáři byli skutečnou chloubou a nejsilnějším nástrojem církve a křesťanů vůbec. Na svém vrcholu Templáři schraňovali 12 provincií v Evropě a 5 v Orientě. Provincie mívali na starost Velkopreceptoři, menší provincie spravovali Mistři, představený komend (velitelství) se pak nazýval Komtur.
Při svém působení ve Svaté zemi vystavěli několik mohutných opevnění, mezi něž patří i svou rozlohou největší hrad světa .- Krak des Chavaliers, nebo-li „Hrad rytířů“. Tento hrad chránil rozlehlé území ze svého strategického postavení v horách v západní Sýrii. Jeho mohutnost měla symbolizovat sílu a nedobytnost křesťanů a zajisté vzbuzoval respekt v řadách nepřítele. Nakonec však po dobytí Jeruzaléma a porážkách na jiných místech, byl tento hrad dobrovolně opuštěn a přenechán napospas muslimským válečníkům.
Ti již dříve dlouho sužovali čerstvě ustanovená křižácká království a državy. Jejich nápor vyústěný v dobytí Jeruzaléma roku 1187, vyvrcholil o dva roky později Třetí křížovou výpravou, vedenou francouzským králem Filipem II. a hlavně anglickým králem Richardem I. Lví srdce.
Třetí křížová výprava, podobně jako předtím Druhá, však nezaznamenala větších úspěchů. Největšího úspěchu dosáhl král Richard při zpětném dobývání Jeruzaléma, kdy dokázal rovněž za pomoci Templářů porazit slavného Saladina.
Porážka však nebyla úplná a došlo jen k uzavření příměří, neboť obě armády byly příliš silné, než aby se pouštěly do dalších dlouhých a krvavých bojů. Jeruzalém se tedy opravdu stal na několik let místem, kde mohli muslimové i křesťané žít vedle sebe bez větších konfliktů.

Nakonec však muslimové i po smrti Saladina neustávali v dobývání Svaté země, až se zbytky špatně zásobených a ubývajících Templářů a ostatních křesťanů začaly vracet zpět do Evropy. Po konečnému pádu křižáckých států ve Svaté zemi roku 1291, přemístili Templáři své působiště do Paříže a východní Francie, odkud pocházeli. Nejblíže Svaté zemi se nalézal Kypr, na němž dříve anglický král Richard I. Lví srdce založil několik klášterů a opevnění, při své plavbě na Třetí křížovou výpravu. Zde poté vznikaly také komendy ustupujících Templářů.
Řád rychle rozšířil pole své působnosti mimo Svatou zemi. Postupně přibývalo jeho dalších komend po celé Evropě, nejvíce pak ve Francii a Španělsku, které mělo Templáře obzvláště v oblibě a darovalo Řádu také několik hradů.

Po dobytí Svaté země muslimy a žádnou vůlí Evropských panovníků po dalších křížových výpravách, ztrácelo původní poslání Templářů stále více smysl.
Již od ranného působení Řád zajišťoval také uschovávání cenných předmětů a schraňoval stále větší majetek, zahrnující válečnou kořist, mezi níž patřily krom zlata a dalších surovin možná také vzácné relikvie spojené s křesťanskou historií – Svatý Grál, Archa Úmluvy a další možné legendární předměty.
Díky papežským bulám, jako např. Omne datum optimum z roku 1139, mohl řád zároveň vybírat desátky a daně na územích, která spadala pod jejich kontrolu. Mimo to založili také první banky, kdy bylo možné uložit peníze v jedné bance a vybrat si je díky speciálnímu „šeku“ v jiné, nacházející se třeba i stovky kilometrů daleko v jiném státě.

Templáři v Čechách

Templáři se v Českém království příliš nevyskytovali. Za krále Václava I. přestavěli kostel sv. Vavřince a udělali z něj svou první zdejší komendu. Další komendy založili v Uhříněvsi a Čejkovicích. Postavili zde rovněž hrad Templštejn poblíž Jamolic, Freundsberg u Vsetína a Veveří u Brna.
Templářští rytíři zde měli i menší vliv na politické dění, avšak jen poměrně malý, skrze své komtury, kteří působili jako rádci našich přemyslovských panovníků. Větší moc a slovo zde však měl Řád Německých Rytířů, či Johanité.

Konec Templářského řádu

Templáři poskytovali v rámci bankovních služeb také půjčky panovníkům, z nichž nejvíce těchto služeb využíval král Filip IV. Sličný. Jeho dluhy u Templářského řádu neustále narůstaly. Vyvrcholením tohoto stavu byl králův plán, který měl nebezpečně sílící Templáře zcela vyhladit.
Dluhy byl pro krále zřejmě největší záminkou, ovšem Templáři v té době proti sobě chtě nechtě popuzovali mnoho vysokých, převážně francouzských šlechticů a duchovních, stejně jako mnozí církevní hodnostáři si nepochybně všimli odbočení od původních cílů Templářského řádu. Samotný slib chudoby rytíři neporušovali, Řádové stanovy totiž chytře nařizovaly odevzdání veškerého majetku příchozích členů do vlastnictví řádu. Rytíři samotní tak vlastnili pouze svou výzbroj, vše ostatní bylo oficiálně majetkem Řádu jako takového.
Stále větší množství komend, hradů, klášterů a dalších držav ve vlastnictví Templářů, však dráždilo nejen Filipa Sličného a přispívalo k jeho nevraživosti vůči Templářům. Jeho chamtivost a touha po jejich bohatství dále dopomáhala k vymyšlení zlověstného plánu na svržení Templářského Řádu.

Filip Sličný se neúspěšně pokoušel donutit papeže Benedikta XI. k exkomunikaci Řádu, z důvodu neposkytnutí mu další finanční pomoci (což bylo vzhledem k jeho dluhům pochopitelné). Po jeho náhlé smrti, z níž byl později král Filip podezříván, pomohl k dosazení na papežskou stolici francouzi a „svému člověku“ Klementu V. Ten se stal více méně loutkou ve službách krále Filipa a postaral se o započetí procesu s Templářským Řádem.
Rytíři věděli, díky narůstajícímu napětí mezi nimi a králem, o plánovaném útoku na jejich Řád, proto zřejmě uschovali a odvezli mnoho svých cenností do bezpečí.
V pátek 13.října 1307 došlo k dlouho plánovanému zatýkání členů Řádu. Velkým štěstím pro Francouze bylo, že rytíři, oddáni službě Bohu a křesťanům, nemohli porušit svůj kodex a přesvědčení a zaútočit, byť v obraně, na jakéhokoliv křesťana. Filip toto jistě dobře věděl a zatýkání tak ve Francii proběhlo v obrovském rozsahu. Celkem bylo uvězněno na 5000 templářů, včetně velmistra Jaquese de Molaye.
Příkaz k zatýkání Templářů obešel celou Evropu, avšak nevyvolal příliš velký ohlas. Ve Španělsku i Anglii byli Templáři stále poměrně vážení a nedošlo tedy k tak rozsáhlým čistkám. Po uvěznění prakticky všech Francouzských Templářů započal proces.

Středověký soudní proces býval jak známo velmi tvrdý a spravedlnost šla často stranou. Templáři byli souzeni jako kacíři a zrádci, nakládalo se tedy s nimi velmi bezohledným způsobem. Mnohdy zůstali uvězněni i několik měsíců či roků, a to často ve vlastních pevnostech. Velmistr De Molay pod tíhou situace opakovaně měnil svou výpověď, zprvu Řád hájil, neboť věděl že obvinění vznesená proti Templářům jsou nesmyslná a vykonstruovaná. Avšak rozběhnutém soukolí středověkého soudního systému to znamenalo pouze přikládání polínek do ohně.
A to nejen symbolické. Mučení Templáři obvykle ve snaze vyhnout se bolesti přiznali vše, k čemu byli přinuceni. Mezi obvinění totiž patřila mimo jiné zrada, neboť Templáři spolu s Richardem Lvím Srdcem uznávali a respektovali svého nepřítele, v pozdějších letech byli rovněž schopni dělit se o Jeruzalém s muslimy, což bylo považováno za zradu. Dalším obviněním bylo zřeknutí se Krista a křesťanské víry. To bylo odvozeno od přijímacího rituálu Templářů, kdy adept musel plivnout na krucifix, k čemuž by mohl být nucen nepřítelem, a tak dokázat popřít svou víru jen naoko, ale zachovat si ji uvnitř. Před božím soudem se museli přiznat i k uctívání smyšleného boha Bafometa, který byl vymyšlen církevními hodnostáři jako další obvinění. Na závěr se dostalo dokonce k zřejmě největšímu ponížení Templářů – na samotný symbol dvou jezdců na jednom koni, což používali soudci jako důkaz milostných vztahů a sodomie mezi rytíři.
Jak proces probíhal, Templáři nenávratně mizeli v plamenech, upáleni jako kacíři, či na hrůzostrašné Pařížské šibenici Mountfaucon – vysoké stavbě s mnoha podloubími, v nichž visela těla oběšenců jako odstrašujících případů třeba i několik týdnů nebo měsíců.
Později proto také velmistr De Molay změnil svou výpověď a rozhodl se „přiznat se“ k činům, které on a ani Řád nespáchal, ve snaze zabránit zabíjení svých druhů. Jednalo se již jen o zoufalý tah, který nezastavil, ani nezpomalil popravy zbylých členů Řádu.
Mezitím došlo k oficiálnímu zrušení Templářů 2. května 1312 bulou „Vox In Excelso“ papeže Klementa V. Řádové bohatství se rozplynulo v rukách krále Filipa, leč zdaleka ne tolik, kolik zřejmě čekal. Velká část Řádových cenností totiž zmizela neznámo kam a dodnes se vedou spekulace a pátrání za objevením Templářského pokladu.
Po vyhlazení prakticky všech Templářů a jejich svržení, rozhodl se ještě Jacques de Molay vrátit mrtvému Řádu ztracenou čest zrušením svého přiznání. Tím si však podepsal rozsudek smrti a ještě téhož večera, dne 18.3.1314 byl na hranici na ostrůvku v centru Paříže (dnešní chrám Notre Dame) upálen.
Z hranice těsně před svou smrtí stihl ještě proklít krále Filipa Sličného i papeže Klementa V. Krále Filipa pozval do roka a dne k poslednímu soudu, papeže Klementa dokonce do jednoho měsíce. Jeho kletba se nakonec skutečně vyplnila a papež Klement do měsíce opravdu zemřel. Ještě před tím stihl napsat a založit do Vatikánského archivu prohlášení, že proces s Templáři byl opravdu vykonstruovaný a obvinění se nezakládají na pravdě.
Krále Filipa IV., pro svou přehnanou péči o zevnějšek přezdívaného Sličný, podobně dostihla poslední slova upáleného velmistra De Molaye a za necelý rok zemřel, když ho uvláčel jeho splašený kůň. Královo tělo bylo zohaveno k nepoznání. Po Filipovi postupně zemřeli i jeho synové a vnuci, a s nimi celá Kapetovská dynastie.

Templářský poklad

Po rozpadu Templářského řádu se po přeživších rytířích ztrácí stopa. Jejich působnost na spřáteleném Pyrenejském poloostrově je velmi pravděpodobná a dokonce se podle všeho mohli potomci Templářů účastnit i Kolumbovy výpravy a objevení Ameriky. Ostatně podle legend se měli plavit ze Skotska a Anglie do Ameriky již dříve a vlastnili potřebné mapy a koordináty. Templářské kříže také zdobily plachty Kolumbových lodí.
Pobřeží Nového Skotska, území dnešní Kanady, je lemováno mnoha ostrůvky. Na jednom z nich byl objeven důmyslný systém zjevně uměle vytvořených šachet a kavern s dosud nerozluštěným zátopovým systémem, který zabraňuje v proniknutí do hlubších prostor jeskyní. Podle některých domněnek by se mohlo jednat o jedno z možných míst, kde byl uschován proslulý Templářský poklad.
Další stopy vedou do Anglie, kde se Templáři, podobně jako v Německu a Španělsku, vyhnuli trestům a byli shledáni nevinnými. Podle některých pramenů se měli přesunout do vznikajícího nezávislého Skotska, kde pomohli roku 1314 skotskému králi Robertu Bruceovi v bitvě u Bannockburnu porazit anglickou armádu. Se Skotskem je také spojena legenda o Rosslynské kapli, pod níž mimo jiné má být také zakopán Templářský poklad, který sem mohli rytíři převézt z Francie před velkým zatýkáním.
Další možná místa, kde byl ukryt poklad Templářů, jsou např. také sídla v jihovýchodní Francii, odkud původní Templářští rytíři pocházeli. Nalézá se zde mnoho močálů a rybníků, kam mohly být vzácné předměty naházeny, ve snaze zabránit chamtivému Filipovi v jejich zmocnění.
Nejnovější poznatky některých badatelů směřují až na ostrov Bornholm poblíž Dánska. I zde si Templáři vystavěli své komendy – 6 klášterů, tvořící pětiúhelník s největším klášterem v jeho středu. Podle archeologů a hledačů pokladů byly nalezeny indicie ohledně umístění slavného pokladu právě na tomto ostrově, pod jedním z klášterů.
Z Templářů mělo také vzejít několik menších řádů, které se postupně ztrácely, jedním z nejznámějších je řád Svobodných zednářů, kteří se mimo jiné prohlašují být přímými potomky a následovníky Templářů. Jejich členy se stalo v minulosti i současnosti mnoho slavných osobností (např. George Washington).

Autor: MarcuSnakus

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply