Hra vabank

 

Rej zvuků a plejády barev se kolem mě míhají v šíleném kolotoči. Široká paleta nejrůznějších vjemů mi proudí hlavou, ale žádné ze zářivých světel nedokáže protrhnout temnotu, která se usídlila jako obrovský tlustý červ kdesi uvnitř. Není to realita, světla jsou jen iluzí. Záře se zdá být jen mezerou uprostřed hmatatelné tmy.

Usedám na židli ve středu vesmíru, v jediném bodě všeho dění. Jako na rozbouřených vlnách se všude houpou stovky, možná tisíce rudých teček. Poznávám je. Jsou to oči. Zabodávají své pohledy přímo do mě a já se pod jejich tíhou propadám až kamsi na dno oceánu bytí. Do páchnoucího bahna s hořkou pachutí smrti.

Nevím, kdy se to všechno podělalo. Nejspíš už někdy na začátku. Možná ještě mnohem dřív. Smůla byla jako můj jed, jenž jsem pojídal denně k snídani. Koloval v mých žilách spoustu let. Vždycky jsem si myslel, že to bylo úplné dno, spodní hranice. A pokaždé jsem se mýlil. Čas mě naučil, že vždycky může být hůř. Poznal jsem pravý význam těch slov.

Snad to bylo předpovězeno dávno předtím. Možná jsem byl odsouzen k utrpení, ale jedno je jisté. Nebude věčné.

Tohle je ta správná příležitost. Tohle je ta chvíle, kdy se musí smůla zlomit. Hra vabank. Všechno, nebo nic.

Vír obrazů se zrychluje. Zvuky tančí mou myslí čím dál zběsileji. Už je nevnímám, slévají se v jednolitý šum. Připomínají hluk vodopádu, který se vzdaluje, a já odplouvám pryč.

Láhev je prázdná. I když mi byla dobrou společnicí, odhazuji ji pryč se vším ostatním. Tříštění skla probouzí ztracené myšlenky. Tak moc se podobají střípkům zrcadla. Téměř se v nich vidím, ale ten odraz je zrůdně pokroucený.

Stoupající hladina alkoholu částečně ředí bolest čistou jako křišťál. Ještě poslední ohlédnutí. Poslední vzpomínka.

Opravdu věřím, že nic z toho nebyla náhoda. Možná nějakým podivným řízením osudu všechno vedlo právě sem. Ke konečné bitvě proti sobě samému. A tohoto souboje se nyní nebojím. Vždyť všechna rozhodnutí s sebou nesla tak malou šanci na úspěch. Vždycky existovalo tolik možností, a tím to bylo jen těžší. Dnes je to jinak.

Všechno je pouze výčet pravděpodobností. Žádná z těch nenápadných událostí, které mě přivedly až sem, nebyla tím, čemu se říká náhoda.

Ale v tuhle chvíli není čas rozebírat věci, které nikdo nezmění. Je jenom teď a tady. Bušení krve ve spáncích. Vědomí, že žiji.

Kolotoč se zastavuje, kruh se uzavírá. Naproti mně visí ve tmě pár zelených očí. Slyším cinkání podobné vrženým mincím. Pak jedno jediné přejetí kovu o kov a následné cvaknutí. Bubínek se točí, ozývá se známé chřestění.

Osm možností. Sedmkrát budu žít.

Přikládám hlaveň ke spánku.

„Na náhody nevěřím.“

 

Komentáře

komentářů

About The Author

Redaktor MFantasy od roku 2006. Kromě vlastní povídkové tvorby se věnuje i publicistice a především knižním recenzím. Pokud narazíte na jeho tvorbu, můžete očekávat vše od temné po humornou fantasy. Za největší výzvu považuje historickou fantasy a vystupování před větším než malým množstvím lidí. Až ho budete žádat o autogram, nedivte se, že hrozně škrábe a namalovat umí jen sluníčko. Všechny články autora zobrazíte kliknutím na jméno v záhlaví článku.

9 komentářů

Leave a Reply