Firian, král Lesů Hrůzy, zatím rozčileně přecházel po svém trůnním sále.

„To není možné! Mí písaři stále zaznamenávají přírůstky jižních! Co u nás hledaJÍ? V Lesích Hrůzy, MÝCH Lesích Hrůzy vždycky žili elfové ze severu, jako já a mé dcery. Ano. Dědeček byl seveřan, babička byla seveřanka, oba rodiče byli seveřané, má manželka, dcery a míá vnukové – mí vnukové budou také všichni seveřané! A oni se tady pořád stěhují! Jako kobylky! Hmyz! Já, král, nejmocnější muž světa, jsem úplně bezmocný!“ Zuřivě gestikuloval a na spánku mu tepala žíla. „Ať už řeknu cokoli, slyším jen jak jsem bezcitný, diskriminuji je a samé takové! Elf si ne,ůže ani zajít na tržnici, aniž by odevšad slyšel to jejich Bon Giorno! Adios! Madona mia! Dio santo! Amore! A to ještě není vše! Ve školách musí být určité procento jižanů! Musí hrát v každém divadle a nikdo je nemůže vyhodit, protože jsou NÁRODNOSTNÍ MENŠINA!“

To už byl král úplně rudý. Do dveří vběhla jeho druhorozená dcera.

„Papá! Potřebovala bych…“

„NEŘÍKEJ MI PAPÁ!“

 

Efliníta a Chlorche zatím při vlahém večeru seděli na paloučku a pozorovali společně, jak zapadá slunce.

„Chlorche – má lásko.. jsem tak ráda, že tento famózní západ slunce mohu sledovat s tebou…“

„ELFINÍTO, AMORE MIO..“

„Ach, Chlorche… má sestra nevěří, že mne miluješ.. jsem tak nešťastná – nikdo na světě naší lásce nepřeje.“ Posteskla si elfka a prohrábla si krátké tmavé vlasy.

„NE! ELFINÍTO! JÁ MILUJI JEN TEBE! BEZMEZNĚ TĚ OBDIVUJI A NEMOHU BEZ TEBE ŽÍT! ODOLEJ JEDOVATÝM ŘEČEM SVÉ SESTRY! VŽDYŤ JÁ SVÉ MATCE TAKTÉŽ ODOLÁVÁM!“

„Ano… máš pravdu… také tě miluji… a hcci být navždy po tvém boku..“

„I JÁ, MÁ MILOVANÁ, VĚŘÍM, ŽE NÁŠ DEN JIŽ BRZY PŘIJDE…“ Ujišťoval Elfinítu její milý, v očích zamilovaný, zbožný výraz.

„A potom již budeme navždy jen spolu?“

„ANO – POTOM BUDEME NAVŽDY SPOLU…“

 

„Pojď Vedro, můj synu.“ Popoháněla Mamína Jinanína svého mladšího potomka k rychlejší chůzi. Měli, zatímco byl Chlorche u Elfiníty, veledůležitou schůzi s profesionálním rozvracečem vztahů.

„Mamíno.. je to opravdu nutné? Takoví, jako je on, jsou zlí a prohnilí až do morku kostí.“

„Madona mia, Vedro, nebuď srab!“ Zvolala Mamína dotčeně, jako by nemohla uvěřit, že TOHLE je doopravdy její vlastní dítě.

„Ale matko, oni jsou opravdu…“

„Prohnaní? Zkažení? Och ano…“ Ozval se mezi stromy zastřený hlas. Takový ten, jež byste přisoudili všem záporným postavám po celém světě (samozřejmě s výjimkou zlých hmyzích lidí – ti podle věděckých výzkumů nemluví)

„Mamíííno…“ Zanaříkal Vedro naposledy, upínajíc oči na místo, odkud se hlas ozval. Nadechoval se, že ještě něco řekne, ale zmlkl tehdy, když se majitel hlasu vyhoupl ze stínů.

Cizinec byl celý zahalen v tmavě zeleném plášti, do tváře mu nebylo příliš vidět. Kápě, jíž měl na hlavě, dávala jen tušit rysy jeho obličeje. U pasu se cizinci houpal tenký jednoruční meč.

„Jmenuji se Don De La Bruska.“ Oznámil s lehkou úklonou, která zaváněla ironií. „Kde to je?“ Otázal se, hledíc na Vedra. Toho polil studený pot – ač vlastně nevěděl, co Don De La Bruska hledá. Mladý šlechtic se zmohl jen na „JÁ NE!“ , které nikomu z přítomných nedávalo většího smyslu. Naštěstí do situace pohotově zasáhla Mamína, která odstrčila vyděšeného syna stranou a podala Bruskovi naditý měšec.

„Tady to je.“ Řekla. Bruska si váček vzal a zběžně zhodnotil jeho obsah. Poté nevzrušeně prohlásil „Pokálel mne netopýr.“ Schoval váček kamsi do pláště, vytáhl kapesníček a nonšalantně si otřel znečištěnou kápi.

„Nyní si můžeme plácnout, segnorita Jinanína.“

„Raději bych si plácla, až ten kapesníček nebudete držet v ruce, De La Brusko.“

Don tohle přešel bez mrknutí oka. (Kapesníček upustil na zem)

„A koho mám… no, víte co – kdo má takzvaně estillar na jeta? Natáhnout bačkory?“

„Mamíno! On ho chce zabít!“

„Zmlkni, Vedro.“ Utla jeho křik matka. Poté pokračovala v dialogu.

„Brusko, nikdo nemá zemřít. Potřebuji tozvrátit vztah bez zbytečné krve a politováníhodného násilí.“

„Ale za to si účtuju příplatek.“

„Ten dostanete, až splníte úkol.“

S tímto Mamína podala rozvraceči vztahů pergamen s podrobnými požadavky, otočila se na podpatku, popadla za ruku vyděšeného Vedra s poznámkou „Vždyť už jsi dospělý“ a oba odešli lesem pryč.

 

Jednoho krásného dne se Chlorche a Elfiníta opět sešli na svém oblíbeném místě, Mýtince Věčné Lásky. Bylo dopoledne, sluníčko svítilo a oni oba seděli kousek od magicky vytvořeného vodopádu, který něžně zpíval svou hučivou ranní píseň, zatímco se k vodě chodily napít srnky.

„ELFINÍTO, LETOS JE V NAŠÍ ZEMI OPĚT DUELANTSKÉ KLÁNÍ. MUSÍM SE ZŮČASTNIT!“

„Ach ne – Chlorche – to nesmíš! Vždyť zemřeš…“

„NE, JÁ NEZEMŘU! ZŮČASTNÍM SE A VYHRAJI TEN TURNAJ PRO TEBE A TVOU LÁSKU!“

„Chlorche ne!“ Odporovala Elfiníta a v očích se jí málem objevily slzy. „Ani má láska tě nemusí ochránit před zbloudilým šípem“

„ELFINÍTO!“ Zděsil se její milý „TAKHLE NEMLUV! MŮJ BRATR SE TAKÉ ZŮČASTNÍ!“

„Chlorche! To je ještě horší! Copak to nechápeš?“ Elfiníta chytila elfa za ruku a zděšeně ji stiskla, seč mohla. „Co když budeš muset zabít Vedra? Copak svého bratra nemiluješ? Jsi vůbec schopen lásky?“

„ELFINÍTO! MILUJI TĚ A SVÉHO BRATRA TAKÉ! JSEM SCHOPEN LÁSKY A TY TO DOBŘE VÍŠ! KOLIKRÁT JSEM TI ŘÍKAL, ŽE K TOBĚ NĚCO CÍTÍM? MILUJI TĚ! MILUJI!“

„Tak se tedy na duelantské klání nehlaš! Ve jménu naší lásky! Pro nás oba!“ Elfiníta dobře věděla, kdy je dobré zaútočit se svým názorem a Chlorchemu jej vnutit.

„DOBRÁ, MÁ LÁSKO – ALE PŮJDEME SE TAM ALESPOŇ PODÍVAT.“

 

„Mamíno!Mamma mia!“ Přiběhl nadšeně Vedro do jejího pokoje. V ruce mával pergamenem. „Král nás zve na již druhý ročník turnaje v lukostřeleckých duelech!“ Volal radostně a nepřestával kusem pergamenu mávat. Dokonce se na chvíli zdálo, že konečně zapomněl na své trápení, týkající se elfí princezny. Postavil se doprostřed červeným nábytkem vybaveného pokoje, na bohatě vyšívaný koberec, dovezený až z Alvilosanu a začal Mamíně nahlas předčítat:

„My, Firian druhý, řečený supermocný, si vás dovolujeme pozvati na již tradiční turnaj „Vítěz-je-jen-jeden“ , který se bude konati již druhým rokem.

Všichni, kdož účastniti se chtějí, budiž ve třetí den od jarního slunovratu i se svým lukem vítáni na dvoře Mého Veličenstva.

Věku, původu, ani vzdělání se meze nekladou.

Vzhůru tedy, chrabří mužové! Přijďte bojovat o srdce dam!“

Když Vedro dočetl (dokonce při tom věrně napodobil patos, s jakým toto psaní nejspíše samotný král diktoval svým písařům), Mamína pozvedla obočí. Její syn se poté dobře podíval na pergamen a našel ještě dovětek.

„Píší tady ještě… tzakovým mrňavým písmem: Všichni naši milovaní hosté a spoluobčané z jihu, budiž vítáni dvojnásob.“

 

Don De La bruska zatím rozjímal ve své pracovně a uvažoval nad tím, jak svou zakázku splní, aniž by u toho musel zabíjet… v ruce bezmyšlenkovitě žmoulal jakýsi pergamen. Rozhlédl se po své pracovně, šeré místnůstce s několika málo poličkami, na kterých stály pečlivě v řadě urovnané Matlatakánské kaktusy. Poičky doplňovala sbírka dýk, tesáků a zbraní všeho druhu, kterým vévodil uprostřed pověšený obouruční meč s jílcem, připomínajícím dračí hlavu, který se v jeho rodině dědil z generace na generaci.

Don neměl tušení, jak začít. Místo toho, aby si nad tím marně lámal hlavu, rozbalil zvědavě papír, který žmoulal v ruce.

„Duelantské klání?“ Podivil se nahlas. To se určitě zúčastní někdo z Jinanovic rodiny.

Ušklíbl se při vzpomínce na loňský, tedy první ročník turnaje. Takové fiasko si ztěží dokázal předtím představit. Účastníci se totiž původně měli utkat každý s každým, tak jako při turnaji skřetbalu. Bophužel, organizátoři nepočítali s tím, že ten, kdo jeden z duelů prohraje, již není, kvůli malé nepřijemnosti, zvané smrt, schopen v turnaji pokračovat a účastnit se dalšího souboje.

Bruska ale při pomyšlení na turnaj dostal jistý nápad – jen si musel zjistit pár drobností.

Podíval se na meč, vidící na zdi.

Ach, kéž by tak měl potomka, který by převzal rodinné dědictví…

 

„Víte, Ananasi, mám pocit, že trpíte nevyléčitelnou chorobou.“ Dvorní felčarka Doňa Katastrofa se při vyřčení této věty zatvářila velmi soucitně.

„Katastrofo – nevalůte na mě ty své hnědé očiska a řekněte mi, kdy zemřu.“ Odpověděl Elfíto Ananas. Byl to bělovlasý elf, oblečený v hvězdičkami zdobeném tmavě modrém rouchu. Některé z vlasů měl opálené od kahanu, stejně tak jako špičku jednoho odstávajícího ucha. Na bradě se mu skvěla solidní bradavice a na svět koukal modrýma očima, ladícími s jeho rouchem. Doňa Katastrofa byla hnědooká elfka s dlouhými, kudrnatými vlasy, oblečená do bílého pláště. Elfíto Ananas se samozřejmě tvářil poněkud znepokojeně.

„Víte, Ananasi, to nemůžu přesně určit.“ Odvětila smutně Doňa.

„Já umírám a nikdo mi nedokáže říct, kdy se mnou bude ámen? Co když zemřu a poslední co uvidím, bude tady tahle bílá místnost se stolem stejné barvy v rohu, dvěma světle žlutými křesly a na poličkách spoustou svinstva v láku?“ Rozkřikl se.

„Ananasi, jsem felčarka. Ne vědma. Uvařím vám uklidňující odvar a dám vám radu. Najděte si hezkou ženu a užijte si svůj zbytek života…“

 

Elfiníta přiběhla na zahrádku, kde zrovna její sestra Esperanza okopávala záhonek s celerem do Jinanovic kuchyně. Přeběhla záhonek s krkví, petrželkou, prořítila se kolem stromu kočkopsovníku a zastavila se až u pracující sestry.

„Esperanzo!“ Zahalekala radostně. „Jdu s Chlorchem na klání! Vedro, můj budoucí švagr se účáastní! Není to BÁJEČNÉ?“

„No tak to potěš koště…“ Zavrčela Esperanza a jeden z celerů vytrhla.

„Musíš hlasitěji, víš, že od toho výbuchu hůře slyším!“

„RÍKÁM, ŽE MÁM RADOST, ŽE SE TĚŠÍŠ!“ Odvětila Esperanza dostatečně nahlas.

„Představ si, dokonce tam jdu, coby Chlorcheho oficiální přítelkyně!Nevím vůbec, co na sebe!“

„NĚCO VYMYSLÍME…“

„Ach! On mě opravdu miluje! Je to láska— Esperanzo! Láska je tak nádherná!“

„AHA.“

„Ten pocit, že víž, že existuje někdo, kdo na tebe čeká, na koho se můžeš vždy spolehnout!“

Elfiníta by pokračovala, ale esperanza jen odmítavě zavrtěla hlavou. Tohle jí nemůže dlouho vydržet…

 

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply