Kapitola první
Vraní život



‚Život je hned po smrti to nejsmutnější, co existuje.“

—Edith Whartonová



Dvě bouře. Venku rvalo noc na kusy počasí podobné dravé šelmě z džungle, příznačné pro přechod mezi zimou a jarem. Uvnitř vír smrti a zoufalství.

Mrtvá těla se vršila kolem obecního úřadu v děsivém zmatku středověkých kostnic, na parketových podlahách, které zažily slavnostní veselí svateb, narozeninových oslav a jubileí, i v přístavku, kde pokrývaly dlouhé stoly, na nichž byly servírovány snad tisíce jídel. Dokonce ani dříve sterilně čisté plochy kuchyně nebyly ušetřeny nákladu mrtvol.

Zpočátku byly ukládány do pietních řad, v marném pokusu vnést pořádek do nepochopitelného chaosu. Po čase, když začal být zjevný celkový rozsah toho, co se děje, byly prostě házeny na hromady do toho či onoho kouta. Než propukla bouře, plánovali, že vykopají individuální hroby, ale od toho bylo brzy upuštěno. Teď už nebyla naděje, že by se to dalo dohonit. Jejich mysli občas hledaly praktická řešení – jáma nebo oheň, oheň nebo jáma – ale hrůza byla příliš ochromující, než aby jim dovolovala uvažovat racionálně. Mnozí si uvědomovali, že by se měli zbavit mrtvol co nejrychleji, aby zabránili šíření epidemie – z pachu rozkládajících se těl se jim už zvedal žaludek a měli potíže s dechem – ale to by znamenalo čelit tomu, co se dělo kolem nich, pohlédnout tomu do tváře, pochopit to a přijmout.

Nebyl to jen pach rozkladu, co otravovalo vzduch na úřadě. Mrtvoly mokvaly nažloutlým hnisem z boláků a hlíz, které se nafukovaly a praskaly jako nějaké nezemské ovoce. Hnis se rozléval po podlaze, klouzal pod nohama a páchl jako shnilá jablka a síra. Všichni si zakrývali nos a ústa naparfémovanými kapesníky, ale ty skýtaly jen malou ochranu. Co bylo ještě horší, zjišťovali, že si na to začínají zvykat, a všudypřítomný smrad jim postupně začínal připadat jen jako pouhá nepříjemnost, vcelku snesitelná a přehlédnutelná, jako výfukové plyny za mlžného rána.

Kolem zuřila bouře a vzdalovala je od jejich lidskosti. Že jsou stále ještě na zemi a ne v pekle jim připomínalo jen sténání umírajících na skládacích lehátkách vyrovnaných kolem zdí.

Bylo jich pět. Caitlin Shephardová měla zrovna službu. Měla dvacet osm let, ale připadalo jí, že jí musí být nejméně sedmdesát; tělo vysílené únavou, mysl otupělou příliš mnoha nocemi beze spánku, příliš mnoha dny vyčerpávající práce a bojem a bolestí od úsvitu do soumraku. Další – současný předseda farní rady, dospívající chlapec ošklivě postižený uhrovitostí a dvě starší sestry, které dříve pracovaly na poště – byli ve vesnici jediní, kdo se odhodlali jí pomoci. Všichni ostatní byli pořád ještě zamčení ve svých domech se svými rodinami a vyhrožovali násilím každému, kdo byl dost hloupý, aby je přišel vyrušovat.

Caitlin si stáhla z vlasů gumičku a nasadila si ji pořádně. Byl to v podstatě nervový tik, podvědomý akt, který ji měl odpoutat od marnosti toho, co dělala. Žena na stole před ní chrčivě oddechovala, průdušky plné hlenu. Caitlin ji vídala každé letní ráno, jak něco kutí na zahrádce, ale nedokázala si vzpomenout, jak se jmenuje.

„Kolik jich bylo dnes v noci?“ zeptala se. Bylo pro ni snazší přemýšlet o tom v kategorii čísel a ne lidí.

Eileen, jedna ze sester, položila Caitlin ruku na předloktí. „Raději na to nemyslet, má drahá. Potřebovala by sis odpočinout.“

„Jak si můžu odpočinout?“ Caitlin se před očima roztancovaly hvězdičky a musela se přidržet stolu, aby neupadla.

„Nikomu tím nepomůžeš, když se uštveš,“ poznamenal Gideon. Předseda rady, která už neměla žádné členy, měl vpředu na košili nechutnou skvrnu lidských výměšků, takže vypadal, jako by byl probodnutý. „A když přijdeme o svého jediného lékaře, nic nedokážeme.“ V ponurém prostředí zněl Caitlinin smích ještě zahořkleji, než zamýšlela. „Lékař není k ničemu, když neví, co má dělat. S něčím takovým jsem se nikdy dřív nesetkala. Nepíšou o tom v žádné učebnici. Co já vím, je to něco úplně nového. Nemám nejmenší tušení, jak to léčit… antibiotika nezabírají. Nemůžu dělat nic, než to těm lidem trochu ulehčit, než zemřou.“

A umírali. Bez výjimky. Černé skvrny, které chorobu ohlašovaly, byly rozsudek smrti.

Podívala se na těch pár krabiček léků, které zůstaly na policích. Brzy budou pryč a jelikož v krizi, která zachvátila zemi po Pádu, neměli nové jak vyrobit, zbudou jí jen bylinky a toužebná přání.

„Ulehčit lidem jejich poslední hodinku je také důležité,“ řekla Eileen vlídně. „Je to dobrý skutek.“

„Ale nestačí to.“ Caitlin si strhla z obličeje zbytečný kapesník a přikryla si oči dlaní. „Raději bychom měli tuhle… tuhle paní…“

„Paní Waidovou,“ napověděla ji Eileen.

„Paní Waidovou… raději bychom ji měli odnést.“

„Já to udělám,“ řekl Gideon „Timothy, pojď mi pomoct!“

Mladík vstal s vyděšeným výrazem ve tváři, pohled upřený do lijavce venku. „Rozvodní se řeka,“ řekl, jako by na tom záleželo.

Zatímco Gideon a Timotky odnášeli rychle černající tělo na poslední hromadu v hlavní síni, Eileen Caithlin krátce objala. Caitlin překvapilo, jak to bylo uklidňující.

„Měla by sis odpočinout… vrátit se ke svému manželovi a chlapečkovi. V časech jako jsou tyhle je rodina ještě důležitější, než jindy,“ řekla Eileen.

„Já nevím…“

„Tak běž. Sama jsi řekla, že neděláš nic, co bychom nedokázali taky. Pořádně si odpočiň a až se vrátíš, vymyslíme nějaký systém práce na směny.“

Caitlin se podívala starší ženě do tváře, jako kdyby ji viděla poprvé. „Jak to děláš?“

„Copak, má drahá?“

„Že to vydržíš… nezačneš kvílet zoufalstvím.“

Nezdálo se, že by Eileen její otázce porozuměla. „Je to prostě naše práce, ne? Nemá smysl se tomu poddávat… nikomu bychom tím neprospěli.“

Caitlin se zhluboka, roztřeseně nadechla. „Myslím, že půjdu domů. Jenom na hodinku nebo na dvě.“

„Udělej to, má drahá.“ Eileen ji znovu objala a tentokrát si Caitlin přála, aby ji nepouštěla.

Kouzlo okamžiku přerušil tichý výkřik Daphne, Eileeniny sestry. S vytřeštěnýma očima zírala na své ruce.

Caitlin bylo okamžitě jasné, co to je. „Ach bože…“

Vrhly se k Daphne a skutečně, na svraštělé kůži u kořenů prstů měla zrádné černé skvrny, které ohlašovaly první stadium choroby.

Daphne k nim vzhlédla uslzenýma očima. „Pane na nebi…“

Eileen si utřela vlastní slzy, ale obě ženy zůstaly klidné. Nebylo to, jako by to přišlo neočekávaně – všichni věděli, jak riskují, že se sami nemocí nakazí. Nenapadala všechny; někdy onemocněl jen jediný člen rodiny, jindy všichni. Caitlin se v patologii nevyznala, ale bylo rozumné předpokládat, že dlouhodobý styk s nemocnými možnost nákazy zvyšuje.

Caitlin se bezmocně zadívala na ubohou sbírku léčiv. Eileen její myšlenky vycítila. „S tím si nedělej starosti, drahá… běž.“

„Teď přece nemůžu odejít!“

„Dobře víš, že tady už se nic dělat nedá, Caitlin.“ Daphne se na ni slabě usmála a po tváři jí tekly slzy.

Daphne žila, dýchala, cítila, mluvila, ale ve skutečnosti už byla mrtvá. Během několika hodin udeří horečka. Ztratí veškerý kontakt s reálným světem, uvězněná do děsivě živých vzpomínek a snů, zatímco se nemoc bude rychle šířit jejím organismem. Skvrny vytvoří na její pokožce zvláštní vzor, než zasáhnou žlázy a ty opuchnou, zčernají a naplní se hnisem. Smrt přijde o tři nebo čtyři dny později, aniž pacient nabude vědomí.

Caitlin šílela zoufalstvím z toho, že nedokáže udělat nic, aby tomu zabránila. Všechny ty roky na zdravotní škole, na chirurgických sálech, byly k ničemu.

„Nechci tě nechat uprostřed tohohle,“ řekla Daphne lítostivě Eileen. Hlas se jí zlomil silou emocí skrývajících se za tím prostým prohlášením. Strávily spolu celý život, nikdy se neprovdaly, v těžkých časech si byly vzájemně oporou a společně si užívaly své drobné radosti; celá desetiletí nebyly ani den jedna bez druhé. A teď to mělo skončit.

Caitlin stiskla Daphne ruku a v duchu přitom proklela nemohoucnost toho gesta, ale nevěděla, jak jinak vyjádřit, co cítí.

„Myslím, že bychom teď byly raději chvíli samy, drahá,“ řekla Eileen a oči se jí leskly. Pak odvedla Daphne do tichého koutku, kde si s pláčem vzájemně padly do náručí.

Caitlin je pozorovala s city tak rozjitřenými, že jí z toho pálilo v hrdle. Tohle shrnovalo všechno, co cítila celý poslední roh: utrpení a sílu, bolest a beznaděj. Lidství.



Caitlin, příliš vyčerpaná, než aby dokázala plakat, si oblékla svou parku do každého počasí a vyšla do bouře. Déšť byl studený a prudký, poryvy větru jí rvaly vzduch z plic. Přesto si připadala jako by byla zabalená ve vatě a veškerý svět kolem ní byl pouhý sen.

Pocit neskutečna sílil po Pádu každým dnem. Začalo to oznámením vlády o jakési blíže neurčené hrozbě a následným vyhlášením výjimečného stavu, načež přestala sdělovací média existovat. Cestovat se dalo jen omezeně a poté, co oněměla telefonní síť, se k nim informace zvenčí dostávaly vždycky s notnou příměsí fám, nadsázky a očividných lží. Newcastle přestal existovat. Královská rodina byla v exilu. Nukleární katastrofa, vojenská akce, která se vymknula kontrole, útok jakéhosi cizího státu – epidemie jakési zmutované choroby. To poslední vždycky vylučovala, ale události posledních týdnů ji přesvědčily, že to nejspíš byla pravda, nebo alespoň část pravdy. Možná, že byl Pád způsoben společným působením všeho, o čem se povídalo.

Ať už ale zněla odpověď jakkoliv, život v uplynulých měsících byl tak těžký, že na nějaké obsáhlejší přemítání nezbýval čas – nejprve přišly týdny hrozby smrti hladem, když přestaly být obchody a supermarkety zásobovány, pak zdlouhavá snaha zorganizovat distribuci místní produkce potravin, provázená dalšími měsíci hladovění, než jejich výroba dosáhla postačující úrovně. Pomalu, pomaloučku se zase začali zvedat na nohy… dokud nepřišla epidemie.

Nevěděla, jestli zasáhla celou zemi, nebo se týkala jen jejich kraje. Přišla příliš náhle a šířila se nepochopitelně rychle.

Nahrbila se proti bouři a snažila se vyhýbat loužím, ale bez pouličního osvětlení je skoro neviděla. Díky malé větrné elektrárně postavené místním inženýrem a slunečním panelům, které zachránili z blízké biofarmy, měli přes den trochu energie, ale na noc ji vypínali. Národní rozvodná síť byla stále bez proudu, takže noci zůstávaly i nadále temné, nepřátelské a nebezpečné, vyplněné děsivými historkami, jež slýchala od pověrčivějších sousedů.

Po hlavní ulici to byl jen kousek, ale pak se musela poprat s klikatou stezkou k jejich přestavěnému kravínu; kéž by si tehdy koupili něco uprostřed vesnice. Když dorazila na vyježděnou cestu, byla tam ještě větší tma, než mezi domy, kde za okenními tabulemi alespoň blikalo pár svíček. Stromy, které zrovna začínaly rašit, jako by se na ni tlačily z obou stran, živé ploty byly nestříhané a zdivočelé.

Než došla ke stezce, nedokázala se ubránit nutkáním ohlédnout se. A tehdy spatřila něco zvláštního a znepokojivého. Od té doby, co začali používat obecní úřad jako ošetřovnu, nemocnici a márnici, nechávali v ní celou noc rozsvícená elektrická světla, a nyní by měla ze své mírně vyvýšené pozice vidět jeho okna zářící do tmy nad střechami domů v dolním konci vesnice. Když se však otočila, něco jí je zakrývalo. Stromy v těch místech nerostly, takže se to pohybovalo před vchodem do úřadu, ale z perspektivy bylo zřejmé, že to muselo být něco mnohem většího, než člověk. Vlastně to byla maličkost, která sotva stála za zmínku, ale stejně jí to nevysvětlitelně znervóznilo a vyděsilo. Rychle se rozběhla po stezce, větve okolních stromů se po ní natahovaly a snažily se jí strhnout kapuci.

Stezka byla půl míle dlouhá a zahýbala mírně doleva, než začala ostře stoupat po strání vršku, na kterém stál jejich přestavěný kravín. Tam byla Caitlin ještě více vystavena zuřivosti živlů a musela se bouří prakticky prodírat, zatímco stromy kolem se kývaly a sténaly ve větru. Jeho kvílení nemohlo nic přehlušit a přesto se nedokázala zbavit dojmu, že na cestě za sebou slyší kroky nebo dunění podkov.

Bylo to iracionální, dokonce hloupé, ale žaludek se jí úzkostí stáhl. Znovu se ohlédla a neviděla nic, než tmu a pohybující se stíny okolní vegetace.

Zmiz z té cesty! naléhal hlas v její hlavě. Bylo to tak živé a nečekané, že jí to přivodilo šok. Neexistoval žádný důvod, proč by se měla bát, ale pak ji zaplavil ochromující pocit cizí přítomnosti, tak děsivý, že se jen stěží ubránila touze dát se do běhu. Něco je za ní.

Znovu se ohlédla. Všude kolem zuřila bouře. Pitomost. Začíná být stejně pověrčivá jako ti vesničané, co skálopevně věřili, že se krajem za noci prohánějí duchové, čerti a nejrůznější mytické bestie.

Když znovu obrátila svou pozornost na cestu před sebou, uviděla ke svému překvapení uprostřed stezky stát velkého černého ptáka. Rozpoznala v něm vránu popelavou, větší, než všechny, které kdy viděla. To, že tam byla v noci a uprostřed bouře, bylo samo o sobě dost znepokojivé, ale z toho, jak ji upřeně pozorovala jedním svým černým perličkovým okem, přeběhl Caitlin mráz po zádech.

Vykročila směrem k ní, aby ji zaplašila, ale vrána se ani nehnula. Něco tak nadpřirozeného Caitlin ještě nezažila. Ten pták ji vyloženě děsil. Zmocnil se jí neodbytný pocit, že ji nenechá projít. Zaváhala a pak se proti svému přesvědčení poddala iracionalitě toho všeho a sešla ze stezky mezi stromy.

Když vyhlédla přes živý plot, zjistila, že tam vrána už není. Typické, pomyslela si rozmrzele, zatímco jí vlhko podrostu pronikalo džínami. To mě naučí chovat se dětinsky. Jenže ten pocit, že se něco blíží po cestičce, stále sílil; na pažích se jí vyrazila husí kůže.

Stromy, keře a tráva zmítané větrem jako by se pohybovaly vlastním nepřirozeným životem. Caitlin se začala prodírat mokrou vegetací. Vítr postupně slábl, jak se bouře konečně začala přesouvat jinam, a nakonec se ozývalo jen staccato dešťových kapek padajících z horních větví.

Caitlin si uvědomila, že zadržuje dech; její instinkty reagovaly na něco, co smysly nevnímala, ale co se postupně začalo vkrádat do jejího vědomí. Zprvu si myslela, že se znovu zvedá vítr, ale pak si uvědomila, že ty zvuky mají zřetelnou strukturu.

Šepot, uvědomila si s náhlým zamrazením. Lidé mluví tlumenými hlasy, ale nijak se nesnaží, aby je nebylo slyšet. Hovor se rozléhal mezi stromy a mísil se s monotónním kap-kap-kap deště, sílil, jak se k ní přibližoval.

Znělo to tak bizarně. Caitlin se podivila, kdo se v noci, v takovém božím dopuštění, prochází venku. Stezka vedla jen ke čtyřem bytům v přestavěném kravíně a Caitlin si nedokázala představit, kdo z jejích sousedů by mohl mluvit tak podivným způsobem.

Pak si Caitlin uvědomila, že přestože šepot sílí, není o nic srozumitelnější. Připadalo jí to jako nějaký cizí jazyk: občas trochu jako ruština, jindy zase jako nějaká severská, hrdelní řeč a místy se jí zdálo, že slyší mlaskavé rázy afrických kmenových dialektů. Chloupky vzadu na krku se jí zježily.

S pocity hraničícími s hrůzou si rychle dřepla a zadržela dech. Stezka za živým plotem byla jen tak tak viditelná. Šepot ji obklopil jako ledové prsty přejíždějící jí podél páteře. Ačkoliv nerozuměla slovům, cítila z nich intenzivní zlobu a hluboké zoufalství ukryté pod ní. Ty zvuky byly příliš komplexní, než aby je dokázaly vytvořit lidské rty.

Šepot byl doprovázen něčím, co zprvu považovala za dunění koňských kopyt, ale z toho, jak se současně zachvívala zem, jí bylo brzy jasné, že se k ní blíží něco mnohem většího. Dus-dus-dus. Ty otřesy jí pronikaly až do žaludku a evokovaly představu nějakého obřího stroje.

Už je skoro tady, pomyslela si. Šepot se jí proleptával do mysli, nutil ji zatínat zuby a zaobírat se temnými myšlenkami. Samotnou ji překvapilo, jak je z toho vyděšená; nebylo to jako strach z epidemie nebo smrti hladem, ale něco mnohem hlubšího a neurčitějšího.

Instinkt jí napovídal, že by neměla riskovat, že bude odhalena, ale prostě se musela podívat. Jednou rukou se opřela o mokrou zem a vykoukla mezerou v živém plotě – právě včas, aby zahlédla pohyb na okraji svého zorného pole.

Byly to jen záblesky, dílky skládačky, které si její vědomá mysl spojovala navzdory varování podvědomí, aby se jimi přestala zaobírat. Skutečně tam byli dva jezdci, ale jejich oři nebyli koně, přestože je v hrubých obrysech připomínali; byli mnohem větší, vitálnější, a Caitlin připadalo, jako by měli šupinatou kůži a drápy na nohou. Pokusila se nějak racionálně vysvětlit, co vidí, ale nedokázala si to nikam zařadit.

Ze Šeptačů zahlédla ještě méně a přesto její pocit ohrožení okamžitě zesílil. Nohy měli nepřirozeně tenké, jako by pod cáry, které kolem nich měli omotané, nebylo nic než holé kosti. Co stačila zahlédnout z jejich oděvu, jen podtrhlo celkový dojem: potrhaná drátěná košile, rezavé kovové rukavice, obnošené, kalhoty z tlející kůže. Ve vzduchu se vznášel výrazný pach vlhké hlíny, jako by jezdci i jejich hrůzní oři leželi dlouhý čas pod zemí.

Šeptané slabiky se vznášely všude kolem. Caitlin se nehýbala, neodvážila se ani polknout, stěží dýchala a modlila se, aby už byli pryč a ta ochromující atmosféra hrůzy s nimi. Ale jak projížděli kolem ní, náhle se zastavili. Šeptání odumřelo a strašidelné ticho, které po něm zavládlo, bylo nějak ještě horší.

Oni mne cítí. Byla si tím jista, třebaže netušila, jak. Srdce jí dunělo jako hrom.

Těžké dusání kopyt zaznělo znovu, tentokrát se blížilo k živému plotu, za kterým se ukrývala. Viděli ji? V takové tmě to přece nebylo možné.

Koně, kteří nebyli koně, mířili k ní. Brzy už bude první z jezdců moci nahlédnout přes živý plot. A jakou hrůzu uvidí, až mu pohlédne do obličeje?

Zoufale těkala očima kolem sebe. Mohla se pokusit utéct hustým křovím, které znemožňovalo pronásledování koňmo, ale dříve nebo později narazí na otevřená pole.

Právě když se chystala vyrazit do podrostu, na stezce o kus dál propukla horečná aktivita. Caitlin nedokázala rozpoznat, co se tam děje: nejprve noční ticho rozerval výkřik, při kterém tuhla krev v žilách, pak skrze živý plot zahlédla jakýsi pohyb. Šeptači se zarazili. Vrána, usoudila Caitlin.

Po jeden dlouhý napjatý okamžik zůstala Caitlin bez hnutí. Pak, když se jí zdálo, že už to déle nemůže vydržet, otočili Šeptači svoje groteskní oře od živého plotu a rozjeli se ke zdroji rozruchu.

Třesoucí se Caitlin čekala skrčená za živým plotem ještě dalších patnáct minut, než se konečně odvážila pohnout. Plížila se shrbená za křovím jak dlouho to šlo a potom zamířila přes pole k domu.

Šeptače už nezahlédla a tu podivnou vránu také ne.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply