Kdesi na kontitnentě, zvaném Svět, uprostřed Lesů Hrůzy, kde žijí elfové, existuje magické místečko…. Mýtinka Věčné Lásky. Je osázená nádhernými stromy, ve kterých žijí překrásné dryády (starající se ve volné chvíli o čistotu a pořádek na mýtině), slavíci tam zpívají hlasitěji, než kdekoli jinde, pavouci žijí v symbióze s mouchami, všichni k sobě chovají vzájemnou náklonnost a vždy je tam jen jaro.

Ano – Mýtinka Věčné Lásky už je taková… scházejí se zde všichni zamilovaní z celých Lesů Hrůzy a v tichosti, rušeni jen slavičím zpěvem, si navzájem vyznávají nehynoucí city….

 

„ACH, ELFINÍTO – TVÉ OČI – TOŤ HVĚZDY NA OBLOZE ZÁŘÍCÍ, KŮRA NEŽNÉHO JASANU NANÍ HEBČÍ, NEŽ POKOŽKA TVÁ, PO LUČNÍM KVÍTÍ VONÍCÍ….“

„Ach, Chlorche… jsi tak…tak…“

„NETŘEBA SLOV, ELFINÍTO, VÍM, ŽE TVÉ CITY KE MNĚ STEJNĚ VROUCNÉ JSOU…“

„Ach, Chlorche…. Ale co na to Mamína Jinanína?“

„NEMĚJ STRACH, ELFINÍTO, MÁ LÁSKO… NÁŠ VZTAH BUDE MUSET POCHOPIT I MÁ MATKA.“

„Ale minule mě vzala přes záda pohrabáčem, když jsi jí prozradil, že mne miluješ. A předminule mi o hlavu zlomila starodávný svícen po tvé prababičce… Chlorche.. mám strach…“

„NE, ELFINÍTO! PRO STRACH ZDE NENÍ MÍSTO! MÁ MATKA ČASEM POCHOPÍ, ŽE ROZBÍJENÍM VĚCÍ O TVOU PŘEKRÁSNOU HLAVU NIC NEZÍSKÁ A JÁ…“

„Musíte tady hulákat jako na lesy?“ Utrhla se na Chlorcheho, v bohatý šat oblečeného světlovlasého elfa, sfinga, mající opodál rande s kentaurem.

„Bohužel ano – je skoro hluchá.“ Odvětil sfinze nasupeně Chlorche.

„Ach… co jsi to říkal?“ Zeptala se Elfiníta.

„ŽE TĚ MOC MILUJI!“

Sfinga, okomentujíc Chlorcheho výstup příznačným slovem „debil“ se raději odebrala randit na druhou stranu mýtiny.

„Chlorche – je to pravda? Nemohu tomu uvěřit… ach… od té doby, co mi u ucha vybouchla ta alchymistická směs, kterou namíchal Elfíto Ananas ve své laboratoři, jsem neslyšela nic krásnějšího, než tvé vyznání.“

Elfíto Ananas byl dvorním alchymistou elfího krále Firiana II. Elfiníta u něj již několik let pracovala coby asistentka, což obnášelo mytí zkumavek a vytírání podlahy. (Musíte ovšem uznat, že „asistentka dvorního alchymisty“ zní sotkrát lépe, než „uklízečka sklepní laboratoře“)

Co se Chlorcheho týče, ten se do Elfiníty zamiloval při jedné z exkurzí, které pořádala „škola pro výchovu šlechticů Lesů Hrůzy“ , kdy se on málem otrávil chlorem, na nějžbyl silně alergický. Tehdy ho Elfiníta, oblečena v květovanou zástěru a se skvrnou od síry ve svých krátkých hnědých vlasech vyvedla na vzduch.

 

„Madona Mia! Říkala jsem celer, Esperanzo! Veler není kořenová zelenina, nýbrž speciální prášek do lektvaru proti roupám!“

„Ale Mamíno! Ten recept je příliš starý! Z dob prearchaických, troufám si tvrdit! Nešlo to přečíst!“

Mamína Jinanína se ale nedala přesvědčit tak snadno. Rozzuřeně si upravila světle hnedé vlasy a spustila znova.

„Zabít mě chceš! Beztak ti to poradila ta tvá proradná sestra, která se tahá s mým Chlorchem! Ta proradnice a falešná mrcha! Nenávidí mne! Podstrčila ti veler od Ananase! Ano! Potvora! Prostopášnice!“

„Ale Mamíno!“

„Ach! Naše rodina má takové neštěstí! Jsem tak nešťastná! Asi bídně ukončím svůj život! Můj starší syn a dědic se tahá s uklízečkou a mrchou a ten druhý, poslední naděje pro mé staré srdce, se utápí v sebelítosti kvůli nenaplněné platonické lásce! Jaké neštěstí postihlo můj rod! Začalo to tím, že jsme se přestěhovali z našeho rodného Jihu ke dvoru! Do Lesů Hrůzy! A potom můj muž zemřel. Kéž by tehdy nevrazil do té větve! Vždycky jsem mu říkala, ať si na koně bere přilbu!“ Mmína se rozplakala. Její pláč byl tak silný, že si musela sednout. V roztržitosti se napila „celerové polévky“

„FUJ!“ zavzlykala. „I personál máme prokletý!“

 

Vedro Jinan, mladší z bratrů Jinanů, taktéž světlovlasý a modrooký, zdrceně seděl na své posteli, když do místnosti vešel Chlorche.

„Carramba! Bratře, jsem u tebe!“ Zahlaholil.

„Chlorche.. je pryč… „

„Není, můj předrahý sourozenče! Teď se mnou byla na Mýtince Věčné Lásky!“

„Ne.. odjela do Alvilosanu, studouvat nakromancii… je pryč… JE PRYČ!“

„Ale ne, Vedro, neblázni… proč by asistentka alchymisty studovala nekromancii?“

„Nemyslím Elfinítu, tu tvou…“ Vedro zamumlal něco poněkud méně srozumitelně, pravděpodobně na adresu již zmíněné Elfiníty. „Myslím Haldrë! Květina lesa zmizela s mé srdce nyní chřadne jako starý strom!“

„Vedro! Madona Mia! Vždyť ona se na tebe ani jednou nepodívala, nemůžeš ji přeci milovat!“

„To není žádná pravda!“ Ohradil se ohnivě mladší z obou jinanů. „Nejen, že se na mne podívala, dokonce se mnou i mluvila!“

„bratře, buď rozumný! Mluvila s tebou jen tehdy, když jednou na náměstí zakopla o tvou nohu a rozkázala ti, ať uhneš!“

„Ano.. tak rozhodná a upřímná… přesně nevěsta pro mne… ale teď je pryč.. JE PRYČ!“

 

K Haldrë, elfí princezně, přiběhla její dvorní dáma.

„Lady Haldrë, vy opravdu odjíždíte?“

„Ano.“

„A co Vedro?“

„Vedro mi nevadí…. Ani zima ne.“ Odvětila princezna a mávla přezíravě rukou.

„Ale ne vedro! Vedro! Vedro Jinan!“

„KDO je Vedro Jinan?“ S těmito slovy vyskočila na hřbet svého jednorožce a odjela vstříc studiu.

 

Mamína si zatím nechala oba bratry zavolat. Nervózně chodila po jídelně sem a tam, ruce založené v bok. Chlorche a Vedro sklesle seděli na vyřezávaných židlích obrostlých břečťanem a poslušně poslouchali výlevy své matky. Mladšímu Vedrovi se koulely po tvářích slzičky studu, Chlorche se tvářil poněkud odbojně.

„Takové neštěstí! Taková Ostuda! Madre de Dios! Prokletí našeho mocného rodu! Jinanové jdou do háje!

Vedro!“

Píchla svého mladšího potomka prstem do hrudi.

„Ta se vzpamatuj! Neřvi tady pro princeznu! Nejsme v pohádce! Jsi NADĚJE RODINY! Rozumíš?“

Vedro neodpověděl, pouze na matku valil oči, celičký vyděšený.

„ROZUMÍŠ MI, VEDRO?“ Místo odpovědi se mladý elf zvedl ze židla a v panické hrůze utekl z místnosti.

„A co ty, Chlorche? Neciv na mne, jako bys mě chtěl zabít! Stejně vím, že se s tou courou taháš!“

„Elfiníta nejí coura! Je to inteligentní mladá elfí dáma! Nesnesu, abys o ní takhle mluvila!“ Rozkřikl se Chlorche zlostně.

„Cože? Ty odporuješ své matce kvůli té potvoře? Své vlastní Mamíně, která tě vychovala?“

„Ano, matko, já Elfinítu miluji!“

„Miluješ? To není láska! Ona je prachobyčejná… KAM JDEŠ, CHLORCHE? SNAŽÍM SE TI TADY UDÍLET RADY DO ŽIVOTA!“

„Adios, matko!“ Zvolal Chlorche rázně, následoval příkladu svého mladšího bratra a odešel z místnosti. (Samozřejmě poněkud pomaleji a s větším klidem.)

 

Elfiníta také rozmlouvala se svou rodinou. Protože ale otce nikdy nepoznala a matka se před lety zřekla všechy svých závazků a odstěhovala se na sever, do ledové země, zvané Taratoth (Kde jí upadly od mrazu uši a následně byla ušlapána stádem splašených Hughů [což je tamní dobytek]) zbývala ji na rozmluvu pouze starší sestra Esperanza.

Nyní obě seděly u sebe doma, v malém obydlíčku, porostlém lišejníkem, nad talířem vydatné celerové polévky.

„VÍŠ, ELFINÍTO, NEMYSLÍM SI, ŽE DĚLÁŠ DOBŘE. JSI UŽ HOLKA NA VDÁVÁNÍ, TAK BY SES MĚLA CHOVAT DOSPĚLE.“ Dávala starší Esperanza své mladší sestře dobře míněné rady do života.

„Ano, vdám se…“

„VIDÍŠ, TO JSEM RÁDA, ŽE ALESPOŇ V NĚČEM MÁŠ ROZUM.“

„..za Chlorcheho Jinana.. Ach, Esperanzo –jak to zní – Jinanová?“

„ZNÍ TO TAK, ŽE TO VŮBEC NENÍ PRO TEBE. JÁ U NICH PRACUJU, ELFINÍTO. A POVÍM TI, JSOU TEDA DOST DIVNÍ. TEN JEJICH MLADŠÍ SYN, TO JE TOTÁLNI UFŇUKANEC. KDYBYCH DO TÉTO POLÉVKY NELILA VŠECHNY SLZY, KTERÉ VYBREČEL JENOM ZA TENTO TÝDEN, BYLA BY NEJENOM PŘESOLENÁ, ALE TAKY DOST ŘÍDKÁ. A JEJICH MATKA – DIO SANTO – ANI MI NEMLUV. ODPORNÁ, PUNTIČKÁŘSKÁ, STARÁ, ZLÁ HNIDOPIŠKA. COPAK BY SES DO TAKOVÉ RODINY CHTĚLA VDÁT?“

„Chlorche je jiný, než oni! Doopravdy!“

„TO TI RÁDA VĚŘÍM, MÁ DRAHÁ A DOKONCE BYCH TI ELFA, JAKO JE CHLORCHE I PŘÁLA, NICMÉNĚ POUZE V PŘÍPADĚ, ŽE BY TO BYL POHLEDNÝ KOMORNÝ NĚJAKÉHO PÁNA DOMU. NEBO PROFESIONÁLNÍ, PLNĚ KVALIFIKOVANÝ KYDAČ HNOJE V KRÁLOVSKÝCH STÁJÍCH.“ Trvala na svém Esperanza. Elfiníta se ale nehodlala vzdát svých snů.

„Ne. Chlorche mne miluje. A Mamína to brzy pochopí a nechá ho jít za svým srdcem…“

 

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply