Náš příběh začíná za doby, kdy země byly rozděleny na spousty malých území a v každém to území byl jeden panovník. Ať už to byl kníže, baron či vévoda, stejně museli poslouchat jednoho krále. Doba nebyla zlá, pokud jste se narodili bohatému obchodníkovi nebo šikovnému řemeslníku.

Avšak ne každý měl to štěstí.

Lermut jel na koni, už ho z toho bolelo celé tělo, ale nemohl se tomu vyhnout. Byla to tradice. Každý rok vyjel se svým otcem na objížďku kolem jejich panství. Bylo to vlastně k ničemu, jen ochudili spousty poctivých lidí, kteří se jim snažili zavděčit. Dělalo se mu špatně z toho, jak se ti lidé mohli přetrhnout, aby byli lepší, než jejich sousedé, aby jim nabídli lepší pivo, lepší pečínku, lepší postel. Na druhou stranu nebylo od věci se po celodenní jízdě na koni uložit ke spánku na měkké posteli s teplou večeří v břiše.

Jeho hnědák zařehtal. Už byl jistě unavený. „Tati, kdy budeme v další vesnici?“

„Za hodinu.“

„Jak to můžeš tak přesně vědět?“ zajímalo Lermuta.

„Odhaduji, nevím to.“

„Aha,“ hlesl zamyšleně.

Začalo se stmívat.

Konečně uviděli světýlka na obzoru. „Už bylo na čase,“ neodpustil si poznámku.

Otec jen broukl něco o tom, že by neměl být tak prostořeký.

Pobídli koně ke klusu.

Vjeli do vesnice, kde si jich nikdo nevšímal. Nebo lépe řečeno do městečka. Projížděli skrz náměstí. Chtěli se někoho zeptat, kde by našli nějaký hostinec, jelikož ten, co v něm byli loňský rok, už tam nebyl. Vlastně tam nebyl celý dům.

Nakonec si poradili samy a našli malou krčmu. Uvázali koně k zábradlí a vstoupili dovnitř.

Bylo tam prázdno, židle byli položené na stolech, pult byl zaprášený. „Tati, jseš si jistej, že jsme tady dobře? Nevypadá to, že tu někdo je.“

Místo odpovědi se místností rozlehlo: „Haló, je tu někdo?“

Ticho.

„Tati, to je marný. Tady už to dlouho nefunguje, pojď, najdeme něco lepšího,“ pobízel otce.

Otec si ho však nevšímal. Byl unavený, nechtěl už nikam chodit. Chtěl se najíst, napít a jít si lehnout. Nic jiného ho nezajímalo. Už nebyl nejmladší a tato tradiční cesta už ho zmáhala více, než si přiznával. „Haló?!“ křikl tedy ještě jednou.

Konečně uslyšeli něčí kroky, které spěchaly odněkud ze shora. „Ano, už běžím!“

Lermut si překřížil ruce na prsou. Tak to je teda zvědavý, co se z toho ještě vyklube.

Přispěchal obtloustlý hostinský, kolem pasu měl umaštěnou zástěru a na hlavě mu nezbyl ani jediný vlas. „Jaká vzácná návštěva,“ a klaněl se tak, že se málem dotýkal nosem zaprášené podlahy. „Co pro vás mohu udělat?“

„Pro začátek něco k jídlu a k pití. Půjde to?“ řekl otec Lermuta.

„Jistě, samozřejmě a nocleh také?“

„Ano.“

„Ano, hned vám to zařídím, okamžik strpení…“ pak sundal židle z jednoho stolu a utřel kruhový stůl špinavým hadrem. „Posaďte se, hned vám něco přinesu.“

Pořád se klaněl. Lermutovi to bylo až trapné. Vidí ho jednou za rok a mají k němu takovou úctu, jako by to byl sám král. Opatrně se posadil, bál se, jestli to židle pod ním vydrží.

Vydržela a kupodivu ani nezavrzala.

Za chvilku přispěchal hostinský s žejdlíky s pivem. „Promiňte, prosím, za odpuštění, ale jsem chudý občan, mám ženu a dítě a pokud zabiju svou jedinou slípku, chtěl bych vědět, jestli mi zaplatíte. Je mi to trapné, ale žena…“

Hlava mu začala rudnout, jak se mu hrnula krev do hlavy, když přistál měšec zlata na stole. Peníze se rozkutálely po stole.

Muž se rozzářil. „Hned to bude. Ještě nějaké přání?“

Pečeně byla výborná, dokonce přišli i nějací další hosté, ale Lermut byl unavený, chtěl jít spát, zato otec se výborně bavil, jakoby úplně zapomněl, že má za sebou celodenní jízdu na koni.

 Měl v sobě alespoň pět piv, začínal být rozjařený a všechny pořád na něco zval. Lermut na to neměl nervy. „Tati, jdu si lehnout.“

„Ale kam bys chodil? Zábava je přeci tady, ještě zůstaň,“ přemlouval ho opilý otec.

„Ne, Vážně ne, díky.“

„Jak myslíš,“ a pokrčil rameny, „hostinský!“

Muž přispěchal a usmíval se na všechny strany.

„Můj syn si chce jít lehnout a nechce být sám, pokud mi rozumíte.“ A oplzle se usmál.

Hostinský trochu zrudl. „Jistě, chápu, hned to bude.“  A rychle kamsi odběhl.

„Tati!“ zakřičel Lermut. „Co to má znamenat? Nikoho nechci a ty to moc dobře víš! Miluju svojí snoubenku a rozhodně jí nepodvedu s nějakou vesnickou děvkou!“ poslední slova řekl přitlumeně, ale stejně se lidé na ně začali otáčet.

„Tu mrchu? Tu mrchu, co jde jen po penězích? Jak jí můžeš milovat? Proboha synu, copak jsi ztratil rozum?“

„Tak teď už to přeháníš, na to nemáš právo.“ Lermut prudce vstal. „Nikdo jí nebude urážet! To si vyprošuju!“ křičel celý rudý.

„Vždyť jsi nikdy nepoznal nikoho jinýho, někoho, kdo by tě měl opravdu rád, chtěl bys s ní strávit každou minutu svého života, nic by vás nemohlo rozdělit… jen smrt.“ Když to říkal, měl zakalené oči, jakoby si oživil staré vzpomínky.

„Jako ty a moje matka?“ zeptal už klidněji Lermut, když si sedal zpět na židli. Jeho matka zemřela při porodu. Otec se z toho nikdy pořádně nevzpamatoval. Už se nikdy neoženil a to měl nápadnic více než dost.

Otec mírně přikývl. Pak se podíval svému synovi do očí. „Cítíš opravdovou lásku nebo je to jen poblouznění, které ti zničí život?“

Lermut se zamyslel, nic z toho asi nikdy nepocítil, ale nechtěl si to přiznat. „jistě,“ řekl váhavě.

Panovník vítězně přikývl. „Platím rundu!“ křikl na hostinského, který se právě vrátil. Hosté zajásali.

Lermut vstal a nechal si od ženy hostinského ukázat svůj pokoj. Pak poděkoval a počkal, až žena sejde dolů. Nechtěl, aby ho šmírovala.

Prohrábl si vlasy. To co mu dole řekl otec, ho zasáhlo více, než mu bylo milé. Myslel si, že jí miluje, ale co když ne? Co když bude celý život nešťastný, co když ho vážně jen využívá, aby se stale někým? Jak to pozná?

Nejistě zaklepal. Byl to trochu paradox, vzhledem k tomu, že si ten pokoj pronajal on. Nikdo neodpověděl, ostatně jak předpokládal. Vešel dovnitř.

Pokoj byl malý, prostě zařízený, ale útulný. Manželská postel, vedle dva noční stolky. Nalevo od něj byla malá skříň a pod oknem byl stůl se dvěma židlemi. Nábytek byl tmavý a bylo poznat, že už si něco zažil.

Pod oknem seděla krásná dívka. Černé vlasy jí padaly do očí, ruce měla položené v klíně. Čokoládovýma očima se dívala ven, na ostatní lidi. Když vstoupil, obrátila se na něj a povstala.

„Dobrý večer,“ řekla tiše, skoro až stydlivě.

Lermutovi úplně došla řeč. Nezmohl se ani na pozdrav, jen tam stál a zíral na ní s otevřenou pusou.

Diskrétně sklopila víčka a čekala, co bude dále.

Konečně se trochu vzpamatoval a mohl normálně uvažovat. Úplně ho zaskočila. Čekal, že tu bude nějaká ušmudlaná, ošklivá a nevychovaná holka, a ne dívka která se umí chovat, má dokonalou postavu, kterou podtrhávaly červené šaty až na zem. Až se za sebe zastyděl. „Dobrý večer,“ řekl nakonec.

Dívka se na něj se zájmem podívala. Prohlížela si ho, jak tam stál, evidentně v rozpacích. Nebyl jako ostatní zákazníci, kteří když jí spatřili, zaslintali a na nějaký pozdrav se vykašlali. Dívala se na jeho plné rty, blonďaté vlasy, které měl svázané v culíku. Hnědé oči. Mohutná ramena. Najednou nevěděla, co má říci.

„Ehm,“ odkašlal si Lermut, čímž prolomil trapné ticho. „Jak se jmenuješ?“

„Jasmin.“

„Hezké jméno,“ broukl.

„Děkuji, neposadíte se?“ odpověděla dívka a rukou ukázala na postel.

Lermut zrudl. „Jistě,“ ale nezamířil k posteli nýbrž k židli. Cestou však zakopl o nohu postele. Jen tak tak to vybral.

Dívka vypadala, jako že by se ráda zasmála, ale bála se, co by na to řekl. „Jen se klidně směj,“ vybídl jí, když si sedl. „Jsem já to ale nemehlo.“

Jasmin se od srdce zasmála. V tu chvíle se mu líbila snad ještě více. V mysli ho pálila věta, jako by tam byla vypálená. Miluje svoji snoubenku?

„Posaď se,“ kývl na ní, aby nestála a sedla si naproti němu.

Trochu se uklonila a posadila se. Dívali se na sebe. Ani jeden nic podobného nezažil, nevěděli, co by teď měli dělat, aby druhého nenaštvali.

„Já jsem Lermut,“ představil se jakoby mimochodem.

Jasmin přikývla. „Vy jste ten, co nám bude vládnout po smrti knížete, je to tak?“

„Ano, ale moc nadšený z toho nejsem.“

„Chápu, máte jistě spousty povinností, pořád vám někdo říká, co máte a nemáte dělat. Asi bych nechtěla být na vašem místě.“

„Ty jsi spokojená s tím, jak žiješ?“ zeptal se, aniž by to domyslel do konce. Opět zrudl jako rajské jablíčko.

Jasmin se však zasmála. Napětí povolovalo. „Jako s tím, že jsem prostitutka?“

„Nechtěl jsem…“ začal se omlouvat, ale ona ho přerušila. „Víte, já si to nevybrala, stejně jako vy. Můj otec byl rybář stejně jako moje matka. Jako malá jsem si nežila špatně, naučila jsem se od nich vše, co jsem mohla, ale čím byli starší, tím to bylo horší. Když umřeli, zůstala jsem na živnost sama a to víte, raději zadali práci mužům, než mne. Situace byla neúnosná, neviděla jsem žádné řešení.“

„A tak tě napadlo, že prodáš svoje tělo?“ nechápal Lermut, „a prosím tě, tykej mi.“

„Ne tak úplně. Mne by to nikdy nenapadlo, vymyslela jsem, že odejdu do nějakého většího města a tam se něčemu vyučím. Tu noc, co jsem se rozhodla, že to tak bude nejlepší, jsem seděla na pláži a pozorovala jsem vlny. Uklidňovalo mne to. Ani nevím, jak dlouho jsem tam tenkrát seděla, ale jisté je, že hodně po půlnoci jsem za sebou uslyšela kroky. Lekla jsem se. Jak jinak.“

„Kdo to byl? Nějakej pasák?“ naléhal.

Jasmin se musela zasmát. Lermut se k té představě tak upnul, že si nedovedl představit nic jiného, prostšího. Pak pokračovala. „Ale ne. Byl to úplně ožralý chlap. Začal mne osahávat a tak jsem se bránila. Chtěla jsem utéci, ale on mne chytl za ruku a řekl mi, že mne prostě musí mít. Pak mi dal do ruky měšec plný zlatek. Nejdříve mi to nedocvaklo. Vrátila jsem mu to, že je opilý, ať si to nechá, ale nedal se odbít. Řekl, že buď to bude po dobrém, nebo po zlém. Konečně mi to došlo.“

„Nesouhlasila si, že ne? Mohla si přeci utéci, byl opilý, nedohnal by tě!“ vykřikl.

„Tak jsem si to myslela, ale po pár metrech mne dohonil a surově ze mne sundal šaty. Nemohla jsem nic dělat. Dál už si nic pamatuji, jen to, že u toho strašně křičel, že mi dával ruku na ústa, abych nemohla křičet a málem mne udusil. A pak to, že mne vůbec neuspokojil. Ani jednou. Pak jsem omdlela nebo usnula, nevím přesně.“ Tady se odmlčela.

„A dál, co bylo dál?“ Lermut byl strašně zvědavý. Nikdy se takto nebavil s nikým, kdo by mu vyprávěl jeho životní příběh. Všichni se pořád poklonkovali, nikdo si s ním nepovídal.

„A dál? Ráno jsem se vzbudila, celá od písku, celá špinavá. Okamžitě jsem se běžela vykoupat do moře. Byla jsem tam strašně dlouho, to jsem si jistá, jelikož jsem celá prochladla. Když jsem vylezla z vody, našla jsem svoje roztrhané šaty a oblékla jsem si je. Když jsem si obouvala boty, moje noha do našeho studeného narazila. Vysypala jsem padesát zlatek. Nemohla jsem tomu uvěřit. Mezi mincemi jsem našla papírek se vzkazem: Omlouvám se za svou hrubost. Už mne nikdy neuvidíte. Nechal jsem vám vaši odměnu, doufám, že se neurazíte.

Podpis chyběl. Jak jinak. Peníze jsem si samozřejmě nechala a vrátila jsem se naposledy do domu, kde jsem vyrůstala. Sbalila jsem si nějaké šaty a šla do města, kde jsem mimochodem do dnes. Práci jsem nikde nesehnala, ale muži po mne pořád pokukují a tak jsem si řekla, že lepší než umřít hlady bude, když se jednou za čas překonám. Nestydím se za sebe. Je to povolání, jako každé jiné, a mohu říci, že jsem už vážně dobrá. Už si mohu vybírat, dostávám dost na to, že prakticky nic nedělám. Mám malý byteček, hlady netrpím. Mohu si stanovit cenu, jakou chci.“

Lermut zamrkal. „Já… já nevím, co na to mám říci.. je to…“

Přiložila mu prst na rty. „Pššt, neříkej nic,“ zašeptala a dívala se mu do očí. Pak se ho pokusila políbit, ale on ucukl.

„Udělala jsem něco špatně?“ zeptala se zmateně, myslela, že se mu líbí, že polibek nic nezkazí, ale jak se zdálo, byla to chyba.

Lermut vstal a začal přecházet po pokoji. Když se pokusila něco říci, gestem jí zarazil.

Lermut přemýšlel, co dále. Nemohl s ní nic mít, i když strašně moc chtěl. Bylo to naprosto proti jeho zásadám, jenže ona byla tak krásná! Vzpomněl si na Felindu. Byla úplně jiná, než dívka, která ho nyní s obavami sleduje. Felinda si s ním nikdy takto nepovídala, nikdy se s ní necítil tak dobře, jako dnes večer, nebo cítil, ale nemůže si to teď vybavit, určitě, přesvědčoval sám sebe. Hledal něco, čeho by se chytl, čím si zdůvodnil, proč si jí vlastně chce vzít. Možná byla krásná a inteligentní, ale nikdy nebyla hodná na poddané, byla vypočítavá. Proč si jí chce vzít, čím ho okouzlila?

Otočil se na Jasmin. Oči jí zazářily vzrušením.

„Omlouvám se,“ řekl nakonec, „ale jsem zasnoubený.“

Jasmin vstala. „Chápu, omluvte mne.“ Bylo vidět, jak jí to mrzí. Zamířila ke dveřím, ale Lermut jí zachytil. Ne tak, jak ten muž na pláži, ale jinak, jako by jí pohladil.

Díval se jí do očí, když říkal: „Zůstaň, prosím,“ a v těch očích byla prosba, naděje, strach…

Nemohla než přikývnout. Vrátila se na svojí židli a čekala, co bude dále.

„Víš, když jsem stál přede dveřmi, říkal jsem si, že tě hned pošlu pryč, že se s tebou nebudu ani bavit, ale když jsem tě uviděl, tak…“

„Tak jsi úplně zkoprněl, jen si to přizněj,“ rozzářeně prohlásila.

Lermut s úsměvem přikývl a pohladil jí po vlasech. „Víš, byl jsem přesvědčen o tom, že miluji svoji snoubenku, že je ta pravá, ale nyní si tím nejsem tak jistý.“

Jasmin se usmívala čím dál víc. Ještě to není úplně ztracený! Zajásala.

 

                           —————————————————————-

 

Lermut se převalil a pak otevřel oči. Bylo krásné ráno. Nejkrásnější, jaké si dokázal představit. Sluneční paprsky se odrážely od stolu, venku prozpěvovali ptáci.

Pomalu se posadil.

V pokoji byl sám. Jasmin musela odejít, aniž si toho všiml. Na chvilku ho napadlo, jestli nebyla jen sen. Jen jeho přání, jak by měla vypadat jeho budoucí žena.

Převlékl se a pak se opět posadil. Přemýšlel, jak by Jasmin dostal do jejich města. Otec mu to nedovolí, jedině, že by ho to napadlo samo. Jedině, že by otce napadlo, že kdyby byla nablízku, nemusel by si vzít Felindu.

Dostal skvělý nápad.

Rozhlédl se po pokoji, pak zmáčkl studenou kliku a sešel dolů. Otec tam již byl. Snažil se tvářit otráveně, ale nebyl si jistý výsledkem. Naštěstí otec neměl tak příjemnou noc jako jeho syn.

Hlavu měl položenou do dlaní a sténal.

„Říkal jsem ti, že to nemáš s tím pivem tak přehánět,“ prohlásil Lermut, když si sedal na vedlejší židli. Okamžitě přispěchal hostinský a tak si poručil něco k snědku. Hostinský se vypoklonkoval do kuchyně.

„No dobře, už nejsem ve formě, to přiznávám,“ zasténal. „Celou noc jsem zvracel, nevím, jestli se udržím na koni a proto jsem poslal sluhu, aby mi sehnal kočár. Jedeme domů, nedá se nic dělat. Stejně tě to tu nudilo, no nemám pravdu?“

„Jistě otče.“

„A co ty, jak pak si se vyspal?“ rozpomněl se otec a trochu se mu nalila barva do tváře.

„Hm,“ odpověděl jen.

„Jak hm? Co to má jako znamenat? Viděl jsem jí odcházet a netvářila se zrovna nešťastně, takže si mi snad ostudu neudělal, co?“ a pošťouchl syna do ramene.

„Tati, říkal jsem ti, že miluju Felindu.“ A bez zájmu usrkl čaje.

„A to s tebou vážně nic neudělala? Na ní se stačí jen podívat a každýmu chlapovi se musí splašit všechny hormony,“ prohlásil nekompromisně.

„Možná, kdybych jí znal déle, ale takhle… promiň, ale nechci se o tom bavit. Kdy tady bude kočár?“

„Za dvě hodiny, ale jestli chceš, můžeš jet napřed… za to svou Felindou.“ Řekl kysele.

Lermut dojedl chleba a pokrčil rameny. „Proč ne? Alespoň jí uvidím co nejdříve.“ Křikl na hostinského, ať mu osedlají koně, že on odjíždí.

Když vycházel z hostince, usmíval se od ucha k uchu. Skočil mu na to i s navijákem. Dal by za to ruku do ohně, že jeho milovaný tatíček nepřijede v kočáru sám.

Nasedl na koně a uháněl k jejich městečku. Byl zvědavý sám na sebe, jak se zachová před svojí stále ještě snoubenkou.

 

 

Felinda však nebyla doma. Odjela do vedlejšího knížectví za svojí matkou a vrátí se nejdříve za týden.

Lermut netrpělivě očekával svého otce. Konečně uviděl na obzoru kočár, jak sviští přímo k jejich paláci. V duchu se zaradoval. Chvilku pozoroval přibližující se tečku, a když byli tak blízko, že byli vidět záclonky, zaběhl rychle do paláce.

Nechtěl, aby ho otec zahlédl. Mohl by něco vytušit.

Po delší době uslyšel Lermut na chodbě kroky. Rychle si vzal do ruky knihu. Když se otevřely dveře, nezvedl ani hlavu, jen se lhostejně zeptal: „Tak jaká byla cesta?“ Pak otočil list knihy.

„Hm, šlo to. A dívej se na mne, když se mnou mluvíš. Kde si nechal vychování?“

„Promiň, otče,“ odpověděl kysele.

Kníže popošel dále do místnosti a posadil se na postel. Pořád byl trochu zelený. „A co Felinda? Mluvil si s ní?“

Lermut se na něj zvědavě zadíval. „Myslel jsem, že tě to nezajímá.“

Otec zrudl. „Chtěl jsem jen vědět, jestli se ti pořád ještě zdá tak úžasná a hlavně tak krásná, jako před tím, než si poznal Jasmin.“

Lermut zalapal po dechu. „Jak to myslíš?“

„Tak jak to říkám. Je tady, v celé své kráse. Ubytovala se na proti,č v tom vysokém domě, ale tebe to stejně nezajímá. No nic, už abych šel.“

„Počkej, ona je tady?“ dělal Lermut překvapeného.

„No jistě, hezky sis to vymyslel, ale cesta byla dlouhá a o něčem jsme se bavit museli.“

Lermutovi se rozlila červená barva po tváři.

„Ne neboj se, byla velice diskrétní, jen prozradila, že jste se domluvili, že jí tam nenecháš, že s tebou odjede. Vážně chytré, dělat lhostejného, ale mělo mne to hned napadnout. No nic, už asi stárnu.“ Postavil se a vyšel z Lermutova pokoje.

Přemýšlel, kam až to může zajít, jestli je to jen zábava, či něco víc. Pokud by se do ní zamiloval, mohl by to být problém, protože by se absolutně nehodilo, aby si jí vzal za manželku. To by nepřipustil. Taková hanba pro jeho knížectví. Ne, to by Lermut neudělal, má přeci rozum.

Sotva se zavřely dveře, Lermut vyskočil z dřevěného křesla a běžel se podívat k oknu. Chtěl se podívat, jestli jí třeba neuvidí, ale na nádvoří, ani před hlavní branou nikoho neviděl.

Okamžitě se rozhodl.

Ještě chvilku počkal, aby ho otec neviděl a vyběhl zadním vchodem ven z paláce.

Prošel se po městě, nechtěl, aby si někdo všiml, kam jde. Pak, jakoby náhodou zabočil místo k hlavní bráně na opačnou stranu, k vysokému oranžovému domu. Bylo odemčeno a tak vešel.

Byl to ten typ domu, kde bylo schodiště, a v každém patře byli jedny dveře. Jenže, které patřily Jasmin?

Nedalo se nic dělat, musel zkusit štěstí.

Zaklepal na první dveře. Objevila se stará paní, která se na něj nevraživě dívala skrz tlusté skla svých brýlí. Omluvil se za vyrušení a odspěchal do dalšího patra.

Ještě než stačil zaklepat, uslyšel mužský hlas, jak na někoho křičí. Rychle stáhl ruku zpět k tělu a vyšel do dalšího podlaží.

Zaklepal. Po chvilce se ozvalo známým hlasem: „Kdo je?!“

Celý se rozzářil. „Já.“ A čekal, jak odpoví.

Za dveřmi se dívka opřela o dveře a šťastně se usmívala. Přišel, nezapomněl na ní. Nejraději by se mu vrhla kolem krku, ale rozhodla se, že ho trochu pozlobí.

„Kdo já?“

Lermut zrozpačitěl. „Znáš jich snad více?“

„Že se ptáte, pane!“ vykřikla provokativně.

„Vážně?!“ Lermutovi se konečně rozsvítilo.

„No jistě, třeba Trevise, paní ze zdola, a…“ už jí nic nenapadalo.

Zámek zachrastil a ve dveřích se objevila dívka v cestovních šatech. Chtěla ho obejmout, ale Lermut se bál, aby je někdo nevyrušil a tak jí zastavil.

Gestem ho pozvala dále.

Dveře se ani pořádně nezavřely a Lermut už zvedal Jasmin do vzduchu. Oba se šťastně smáli.

                                      ————————————————————-

 

Byl to nejhezčí měsíc, jaký kdy prožil. Nikdy nebyl šťastnější, nic mu nechybělo. Čím déle byl s Jasmin, tím více si uvědomoval, že ona je ta pravá, že Felinda jí nesahá ani po kotníky.

Jednoho dne se Felinda vrátila do města. Nic netušila. Šla rovnou do Lermuntova pokoje, ani nezaklepala.

Lermut ležel na posteli a něco si četl. Když vešla, chtěl vyrušiteli vynadat, že nezaklepal, ale když uviděl ještě pořád svojí snoubenku, zarazil se. Už mu vůbec nepřipadala krásná a ten její úsměv, až nyní pochopil, co tím otec myslí, tím, že jí o něj vůbec nejde.

„Ahoj,“ pozdravila s úsměvem na červených rtech.

„Ahoj,“ zopakoval po ní a posadil se na posteli.

Popošla směrem k němu a natáhla ruce, aby ho objala. „Stýskalo se ti po mne?“ zašeptala.

Lermut se trochu odtáhl, „jistě, už jsem se na tebe těšil,“ prohlásil, celý pobledlý. Kolikrát si s Jasmin říkali, že až konečně přijede, že se vše usnadní. Že se s ní rozejde, že se nebudou muset skrývat. Jenže teď seděl na posteli, před ním stála žena, s kterou se chtěl oženit a jeho napadali zvláštní myšlenky. Pocítil paniku, strach, smutek z toho, že nyní zraní dívku, s kterou strávil rok života. Nedokázal to jen tak překousnout, jen tak spálit mosty.

Felinda poodstoupila. „Děje se něco?“ ptala se celá zmatená.

Lermut nic neříkal, nevěděl, jak do toho.

„Ty se určitě zlobíš, že jsem byla tak dlouho pryč, viď?“ ptala se naivně.

Lermut pokrčil rameny. Poslouchal jí jen na půl ucha.

„Víš, dostala jsem tvůj dopis, že se ti po mne stýská, že už bys mne chtěl vidět a vážně mne moc potěšil, ale moje matka onemocněla a já jsem nemohla odjet, dokud se jí neudělalo lépe. Doufám, že to chápeš?“ Dívala se na něj, jakoby byla největší neviňátko světa.

Lermut polkl. „Jistě že to chápu. Nevadí.“

„Tak co se děje, miláčku?“ zeptala se a sedla si mu na klín. Pohladila ho po tváři. „Něco s otcem, něco s hrabstvím? Tak pověz, nenapínej mne, lásko.“

Lermut jí hladil po kolenou, ale do očí se jí dívat nedokázal. Jakoby na něj znovu začala působit, jakoby znovu pociťoval lásku k ženě, kterou nikdy před tím nemiloval doopravdy. Bylo to zvláštní.

„Víš, stalo se něco, co bys měla vědět.“

„Ty mne děsíš!“ řekla trochu afektovaně.

„Víš, potkal jsem dívku. Krásnou dívku.“ Čekal, jak zareaguje, ale Felinda to brala s klidem.

„Vážně, a seznámíš nás?“

Lermut vytřeštil oči. „Cože?“

„No ráda bych jí poznala. Už jsem se skoro začínala bát, že nikdy nebudeš mít žádné přátele.“ Rychle se zvedla. „Tak jsme domluveni. Nyní mne omluv, musím se jít umýt a připravit na večeři.“

Lermut zazmatkoval. Jen vydal neurčitý zvuk. Naštěstí se na poslední chvilku vzpamatoval.

„Felindo?!“ křikl na ženu mezi dveřmi.

Otočila se, „ano miláčku?“

„Víš, já jí miluju. Promiň, ale nemohu si tě vzít.“

Felinda pobledla. „Ty… ty jí co?“ nemohla uvěřit vlastním uším.

Lermut už byl opět sám sebou. Jako by se probral z těžkého snu, vše viděl jasněji. „Já ji miluji. Zítra ohlásím, že jsme se rozešli.“

„To nemyslíš vážně?!“ hystericky zaječela.

„Buď tak laskavá a nekřič na mne v mém domě. Teď mne omluv.“ Nepatrně ji popostrčil na chodbu a dveře zabouchl.

Zhluboka si oddechl. Bylo to za ním.

Čekal asi deset minut, pak vyšel ze svého pokoje a šel za Jasmin.

Jasmin ho přivítala jako vždy s úsměvem. „Tak co podnikneme dnes? Převlečeme se za žebráky a půjdeme do té malé hospůdky nebo se budeme vydávat za cizince a půjdeme do čajovny?“

„A co kdybychom dneska zůstaly tady?“

Jasmin se zarazila. „Stalo se něco?“

Lermut se usmál, jak ho má prokouknutého. Jak okamžitě poznala, že je něco jinak a to se snažil to skrýt. „Ne nic,“ řekl.

Jasmin si překřížila ruce na prsou a probodávala ho pohledem. „Nelži mi.“

Lermut jí vzal za ruku a vedl jí do největšího pokoje, do pokoje, odkud bylo vidět do celého města. Pak poklekl.

Jasmin byla překvapená, ale ihned pochopila, o co mu jde. Už se netvářila vážně, už se mu nechtěla vysmeknout, jen poslouchala, jak jí vyznává lásku a žádá jí o ruku.

Nemohla než souhlasit.

Vzal jí do náruče, několikrát se s ní zatočil a pak šťastně spadli do postele. Bylo to poprvé, co se pomilovali.

Když odcházel, byl to nejšťastnější muž pod sluncem. Chtěl si ten okamžik zachovat ve své mysli napořád. Nemohl uvěřit tomu, že se dokázal tak dlouho udržet, tak dlouho si upírat takové potěšení. Jenže byl příliš zásadový. Nechtěl podvést Felindu, i přesto, že věděl, že se s ní rozejde, jakmile přijede.

Jasmin se mu několikrát, když byli trochu opilý, smála.

 

Otec byl ve své pracovně, ale nebyl sám, seděla u něj Felinda. Když vešel, nenávistně se na něj podívala, pak se usmála na starého pána a odešla.

Lermut nic neřekl, dokud nebyla pryč.

„Tak co máš na srdci?“

„Tati, nedělej ze sebe hlupáka, stejně už to víš.“

„Co mám vědět?“

Lermut si hodil nohu přes nohu. „Jak chceš. Nevezmu si Felindu…“ otec už se nadechoval, že něco poznamená, ale Lermut ho nenechal. „a nedělej, že je ti to líto. Nebýt tebe, nikdy bych se jí nevzdal.“

Kníže se podrbal na bradě. „Dobře, nepopírám, že na tom mám trochu vinu i já.“

„Výborně. V tom případě ti mohu říci, že máš nemalý podíl i na druhé mojí novince.“

Otec pozvedl obočí.

„Vezmu si Jasmin. Dnes jsem se s ní zasnoubil.“

Starý muž zbrunátněl. „Cože si udělal?!“

„Vezmu si Jasmin, na tom nic nezměníš. Miluji jí.“

„To si tvrdil i o Felindě, a jak to dopadlo? Vždyť je to děvka!“

„Takhle o ní nemluv!“ vykřikl Lermut. „není to žádná děvka a nebýt tebe, nikdy bychom se nepoznali. Víš, pamatuješ si, cos mi tenkrát řekl v té hospodě, o tom, co bych měl cítit?“

Otec nerad přikývl.

„tak přesně to cítím, když je se mnou. Nemohu bez ní žít, když vedle mne není, cítím, že je mne jen část, že mi něco chybí. Nedokážu se naplno smát, nedokážu normálně přemýšlet.“

Kníže odfoukl vzduch z plic. „Na to se milý synu, nedá nic říci. Zbývá jen pogratulovat. Večer to zapijeme a zítra to řekneme veřejnosti. Souhlasíš?“

Lermut přikývl. Pak odešel do svého pokoje.

 

                             —————————————————-

 

 Jasmin se probudila. Podívala se z okna a viděla, že se lidé shromažďují před branou. Něco budou vyhlašovat, možná už její zasnoubení. Rychle si vzala šaty a vyběhla před dům.

Muž s knírem právě začal číst z listiny:

„Na vědomost se dává, že za hodinu se uskuteční svatba krásné Felindy s knížetem Lermutem….“

Muž pokračoval dále, ale Jasmin neposlouchala. Nemohla tomu uvěřit. Nemohla pochopit, co se stalo, že jeden den jí vyzná lásku a druhý si bere tu svoji Felindu.

Slzy jí tekly po tváři, když se vracela zpět do svého bytu.

Jak jen mohl?!

 

Lermut si promnul oči. Hlava ho bolela jako střep. Otec seděl vedle jeho postele a díval se na syna.

„Tati?“ zeptal se ochraptělým hlasem. „Co tady děláš?“

Otec se přisunul blíže k posteli.

„Víš, synu, stala se taková věc… jak bych…“

Lermut byl v tu ránu na nohou. „Stalo se něco Jasmin? Co se stalo? Kde je? Tati, proč nic neříkáš?“

Otec se ho snažil zklidnit. „Nic, je v pořádku, jen…“

„Jen co?Tak mluv! Přeci tady nesedíš celou noc jen tak pro nic za nic!“ křičel Lermut, celý bez sebe.

„Lermute uklidni se a posaď se.“

Syn nerad poslechl. Zamotala se mu hlava.

Otec pokračoval. „Víš, nespal si jen jednu noc, ale hned dvě noci.“

Lermut zvedl obočí, ale nic neřekl. Otec tedy pokračoval: „Víš, stalo se takové nedorozumění. Služebná omylem prohodila můj pohár s tvým a já v tom svém měl namíchanou dávku na spánek. Mne by to jen uspalo a druhý den bych se probudil, ale ty, jak se zdá na to nejsi zvyklý a proto si prospal hned dvě noci.“

„Nebyla to náhoda,“ řekl prostě. „Tak co se stalo?“ Lermut zrychleně dýchal.

Otec polkl. „Vzal jsem si Felindu.“

„A dál?“

Starý Leminkar se začal potit. Možná by byl radši, kdyby jeho syn křičel, rval si vlasy, dělal cokoliv, hlavně, kdyby se jen nedíval. Kdyby nevypadal, jakoby to věděl dopředu, že byl domluvený s Felindou, že ho uspí a vezmou se. Miloval ji už dlouho, jenže ona chtěla jeho syna, ale když jí odmítl, nechtěla se vzdát luxusu, na který si zvykla a vyhledala jeho. Nebyl to sňatek z její strany z lásky, to věděli oba, ale bylo jim to jedno. Bylo to pro obě strany výhodné.

  Nemohl nic dělat, dokud se neobjevila Jasmin. Kéž by to nebyla prostitutka. Věděl, že se Lermutovi líbí, ale ne, že se do ní bezhlavě zamiluje. Myslel, že mu to časem rozmluví, že dostane rozum, ale ta dívka to vyřešila za ně. Utekla. Dostala strach, možná si uvědomila, jaký by to byl skandál.

Nakonec se odhodlal a vyslovil to: „Utekla. Nikde není k nalezení.“

Lermut vstal. Zmateně si rukou projel vlasy. „Cože? To není možné!“

„Ale je. Hledali jsme ji, jak to jen šlo, ale ve městě není. Tím jsem si jistý.“

Lermut se na něj podezřívavě podíval. „Proč jste jí hledali, když jsem spal?“

Kníže ztěžka polkl, ale nic neřekl.

„Tak mluv!“ opět se rozkřikl.

„Chtěli jsme jí vyplatit, aby zmizela, aby odešla a už se nikdy nevrátila, jenže když jsme tam přišli, už tam nebyla, ani žádné její věci. Je mi to líto.“

„Ale není. Gratuluji ke sňatku a teď prosím odejdi. Chci přemýšlet.“

Otec se rozpačitě postavil, chtěl něco říci, ale pak si to rozmyslel a jen pokýval hlavou. Nebylo, co dodat. Zkazil, co zkazit mohl. Tušil, že mu jeho syn nikdy neodpustí.

Otec Lermuta odešel a mladý muž zůstal v pokoji sám. Nemohl to pochopit. Nechápal, proč odešla, co udělal? Copak ho nemilovala? Zalekla se toho luxusu, toho kolik by měla povinností. To asi těžko, v tom bylo něco jiného a on musí zjistit, co to bylo. Musí to vědět, i kdyby to byla ta poslední věc, co na světě udělá.

Zabalil si nějaké oblečení, meč a něco málo k jídlu, co měl mít k snídani. Pak zavolal služebnou, ať mu připraví koně.

Vydal se na dlouhou cestu, která neměla směr, jen cíl. Najít Jasmin.

 

                                  ————————————————

 

Trvalo několik let, než jim bylo souzeno se opět setkat. Lermut byl donucen písečnou bouří, aby zastavil v malé vesničce. Nebyl tam ani hostinec, kde by mohl přespat, ale alespoň dal napít svému koni a porozhlédl se trochu kolem.

Na návsi šermovali nějací muži. Bojoval urputně, byli jistě vyrovnáni a lidé se nemohli dohodnout, kdo vyhraje. Lermut se rozhlédl, jestli náhodou neuvidí to, o co bojují. Mohl do souboje vstoupit a zakázat jim ho, ale nejdříve chtěl znát důvod.

Najednou jí spatřil.

Stála tam, po letech stejně krásná, jakou si jí pamatoval. Černé vlasy jí poletovaly bezstarostně kolem hlavy, ale nevypadala šťastně. Vypadala, jakoby jí nic nezajímalo, vypadalo to, že ani nevnímá, co se kolem ní děje.

Pro Lermuta se zastavil čas. Vzpomněl si, jak jí viděl poprvé, jak se na něj poprvé usmála, jak se jí nakrabatí čelo, když přemýšlelí, jak se poprvé a možná i naposledy pomilovali.

Neuvědomoval si, že už nestojí na místě, že za ní jde. Nevnímal okolí, nevšímal si lidí kolem, co na něj křičeli, viděl jenom jí.

Najednou ucítil ostrou bolest pod lopatkou. Zastavil se.  Jasmin se na něj dívala, tak, jak to uměla jen ona. Celá se rozzářila. Rychle k němu běžela.

Cítil, jak se mu podlamují kolena.

Slyšel, jak lidé volají doktora.

Jasmin se nad ním sklonila a hladila ho po vlasech. Navzdory bolesti se usmál a zašeptal: „Jsi snad ještě krásnější,“ pokusil se jí také pohladit, ale nedokázal to.

Ucítil krev v ústech.

Jasmin se rozplakala. „Lermute!“

„Nikdy jsem tě nepřestal milovat,“ byla poslední věta, kterou vypustil z úst kníže Lermut mladší.

Jasmin ho objala: „Já tebe taky ne,“ šeptala, ale on už jí neslyšel.

Lidé se začali rozcházet do svých domovů a šuškali si, jestli to náhodou nebyl jejich kníže.

Jasmin tam seděla, celá od krve a slzy jí tekly po tváři. Nesnažila se je setřít.

Nakonec vstala a šla si koupit noviny. Poprvé za celé ty roky si koupila listy se zprávami z hlavního města.

Celá se třásla, když četla nadpis: Ztracený syn Lermut bude mít sourozence.

Ještě toho dne odešla z vesnice a nikdo už o ní nikdy neslyšel.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

40 komentářů

    • Kaeri

      Hawk: Teď nevím, jestli jsem tě úplně pobrala, což možná ani není tvoje vina (budiž mi aspoň malou omluvou, že mám naspáno jen asi 4 hodiny a mozek mi jede tak na půl úvazku :-D). Chápu to teď dobře, že jsi v tom prvním příspěvku mluvil obecně a ne o téhle konkrétní povídce?

  1. Hawk

    to Kaeri: slova jako: tati, ahoj, atd. jsou celkem normální a nikdo nemůže psát tak, jak se mluvilo ve středověku. prostě by se to nedalo číst. ať už budeš číst Sapkowského, nebo Gemmela, nebo jakéhokoliv jiného autora, vždycky se budou chovat postavy jako moderní lidi, protože autor i čtenář tak přemýšlí. jinak by to nebylo přirozené. tohle nevidím jako nedostatek a ani mě to nerušilo.
    ale zmiňuješ například noviny. nad těmi jsem se taky zamýšlel. pak jsem si ale uvědomil, od kdy se tisknou, a zas až tak mimo mi to nepřišlo. to samé s brýlemi.
    motiv proč se zbavit prostitutky, kterou si chce vzít šlechtický syn, mi přijde dost jasný.
    smrt Lermuta byla podle mě náhoda, takže tam bych vysvětlení nepotřeboval.

    • Kaeri

      V pohodě, tohle byly spíš takové vlastní názory a postřehy, co mě napadly během čtení (a ono asi každá kritika je snůška vlastních názorů a postřehů ;-). Rozhodně to nepokládám za jedinou neprůstřelnou a voděodolnou pravdu a doufám,že to tak ani nezní (?). Co se týče novin, brýlí, ahoj a tati… někomu to třeba nebude vadit vůbec, mě to tam zarazilo a vyrušilo. Možná jsem jen nenarazila na dost knížek nebo povídek, kde by se ta slova takhle vyskytovala (bez mučení přiznávám, že od Gemmela a Sapkowského jsem zatím nečetla ani čárku). Jak už jsem řekla, je to jeden názor jednoho čtenáře, na tesání do kamene rozhodnbě netrvám 😉

    • Kor-Skarn

      Podle me smrt Lermuta nahodou nebyla vzhledem k nepatrnym naznakum. Podle me ho nechala zabit prave Felinda kvuli zenske zavistivosti a, jak bylo napsano v novinach, prave se ocekaval prichod na svet Lermutova bratricka. A kdo myslite, ze by nakonec vladl? Faktem je, ze byt Felindou, oddelal bych Lermuta o hodne driv uz kvuli te zavistivosti.

      Ale kdovi? Treba to byl pokus o lynchovsky zaver… trochu tajemna na konec 🙂

  2. Kaeri

    rozházených stop. Moje první reakce byla asi něco jako: "Cože, cože cože? … A próóóóóč?" Je možné, že to tam někde vysvětlené máš, jen jsem to nenašla, ale při psaní bys měla myslet i na ty zabržděnější z nás, kterým se hledat nechce a kteří rádi, když jim věci vysvětlíš tak, aby se neztráceli.

    Zase se mi ale líbí, že kritiku, kterou jsi tady dostala, nebereš jako osobní útok zapšklých a závistivých netvorů. Už jen ochota o věcech přemýšlet a vzít je v potaz je velký krok dopředu a může ti pomoct a posunout tě dál. Určitě to nevzdávej. Nenech se jedním neúspěchem otrávit nadobro a zkoušej psát dál. Jednou tě třeba všichni, kdo si teď rýpli, pochválí 😉

      • Kaeri

        Vážně? Týýýjo, to jsem nevěděla. To je zajímavý 🙂 Dík za postřeh 🙂

      • Kor-Skarn

        Vidis a ja myslel, ze je to z vodackeho "Ahoy" a to Y mi Jezise nepripomina…

      • Restor

        no v latincine sa J pise ako I (kdo pozeral indiana jonesa tak tam to bolo tiez) takze vlastne je to ahoi a z toho potom skratenim vzniklo anglicke HI

  3. Kaeri

    lindu) nakonec snad miluje… a nebo nemiluje… a nebo vůbec neví… přemýšlela jsem, jestli dotyčná třeba nemá nějakou voňavku s příměsí nápoje lásky… Celou tu dobu jsem prostě čekala na nějaký "velký BUM", který to celé postaví na hlavu a vnese do celého příběhu něco nového a nečekaného, ale nic takového nepřišlo. Škoda.

    No a nakonec… jako takový středně zabržděný čtenář, kterému se moc nechce obracet každé slovo naruby, jsem pohřešila některé souvislosti. Třeba: kdo toho Lermuta zabil? A proč? Nebo co se to tam vlastně dělo, když Lermut spal? Teď, když jsem se nad tím zamyslela, dala jsem si dohromady něco jako: otec si chtěl vzít Felindu, tak synka uspal, nechal vyhlásit, že si synek bere Felindu, aby se zbavil Jasmin (ale proč se jí chce zbavit? Kvůli trůnu? Nebo se mu nelíbí, že je prostitutka? Předtím to ale přece vůbec neřešil?) a pak si svou vyvolenou nerušeně vzal. No dobře, ale tenhle závěr (kdoví, jestli správný) jsem musela hodně pracně lepit z namátkou r

  4. Kaeri

    …k rejpalům. Mám ještě pár věcí, které nezazněly.

    Mě tam hodně rušily některé modernější prvky ve tvém světě. Na začátku jsem se přenesla do něčeho spíše středověkého (kníže objíždí své poddané, lepší je narodit se zručnému řemeslníku…)a pak mě z toho zbytečně vytrhovaly věci jako brýle, noviny a některé výroky postav, které ani ne tak obsahem, jako spíše formou, zapadaly do novější doby. Třeba zmíněné oslovení "Tati" nebo fakt, že se Felinda s Lermutem zdraví "Ahoj."

    Samotný příběh byl sice nic moc, ale v některých místech nabízel příležitost strčit tam nějaké to (jak už tady, tuším, někdo řekl) "drámo". Na několika místech se ti povedlo vytvořit dobré "podhoubí" pro nečekaný zvrat, ale pak jsi to nevyužila a šla dál, což mě docela mrzelo. Třeba ten moment, kdy se Lermut rozejde s Felindou: čekala jsem, co na něj ta potvora vymyslí. Nějaké kouzlo? Vraždu? Pomluvu? Únos? Masakr? Podpálí palác? … Nebo takové ty jeho pocity: že ji (Fe

  5. Finvelia

    kouzlo kritiky…i když se povídka nelíbí stojí za komentář,jak je vidět.a antireklama je kolikrát lepší než reklama.až objevíme další povídku se jménem této autorky,přečteme si jí.už zkrátka budeme vědět o koho jde:)jen do toho Anlio,už máš jméno:)

  6. Gandalf

    jo a jeste co se tyce oznacovani FANTASY. Je opravdu tezke vyhranit co je fantasy a co neni fantasy. Osobne napriklad (ve filmove tvorbe) za fantasy povazuju hvezdne valky i presto, ze vetsina lidi je ma za cidte scifi. Tezko rict, ale kazdopadne tahle povidka neni fantasy ani pro sebeliberalnejsiho fantasty 😀

  7. Maijro

    nuz fantasy to sice nie je, skor by som povedal, taka stredoveka romanca typu Julia a Romeo… nuz, co sa tyka gramatiky, deja atd atd… hold vsetko bolo povedane, napisane, takze zbytocne to opisovat…

    mne osobne sa to, ale (na rozdiel asi od vacsiny) celkom pacilo… taky volny jednoduchy pribeh (ziadne hordy nepriatelov, tisicove armady spasy a nesrmtelni hrdinovia, ktorych stretnete v kazdom fast-foode) s sice priammou a trochu naivnou zapletkou a kompoziciou, ale stale dobre… autorka zrejme pisat vie (hold ine som zatial nemal cest citat), hoci toto bolo napisane pravdepodobne narychlo a bez korektury, co je skoda, pretoze keby to "odstalo" nejaky ten den a trochu sa niektore pasaze prepracovali, mohla to byt este ovela lepsia poviedka 🙂

  8. Hawk

    ad nelogičnosti: to, jak mu vyprávěla svůj příběh, bylo opravdu to první, co tu povídku posunulo směrem dolů.
    nejvíc mě ale zarazila jedna věta: "to víte, raději zadali práci mužům, než mne" …rybářům se práce nezadává, oni prostě loví 🙂
    a na konci, jak si koupila ty noviny, a tam bylo napsané něco o něm, přitom jako by za ty roky neslyšela, že se ztratil. přece by o tom všichni mluvili…

  9. Tomáš Říha

    Tak já bych za sebe řekl, že mě povídka docela upoutala (i když tomu přispívá má současnáá výtečnáá náálada:-)..), zvláště hlavní hrdina mi sednul:-) takový romance-ťuňťa:-D
    Je pravda, že je v příběhu spoustu rušivých elemntů, ale to je myslím vše neodladěností. Zkrátka ho autorka poslala tak, jak jí vyšel z klávesnice, bez jakýchkoliv korektur…Nebo jen s minimálními.
    Musím se také přidat k těm názorům, jenž krituzují časový odsun ke konci povídky. Moc…rychlé:-)
    Ještě dodatek: Prostředí se mi jevilo jako vytažené ze hry Rage of Mages 2 (nevím jestli znáte – je to legenda:-)..), kam mi vše krásně zapadlo. Čímž chci také apelovat na to, že mi mozek sám vytvářel prostředí = pro mě nedostatečné množství popisů:-)

  10. Kor-Skarn

    Kritika zde uvedena neni v zadnem pripade myslena ve zlem. Ba naopak cilem je pomoct ke zlepseni. Autorka by urcite mela pokracovat a vic se snazit. Na vylepseni bych tuhle povidku ani nevidel, ale zadny autor nepise jen "dobre" povidky, kazdy ma sve nepovedene kostlivce ve skrini, hlavne ze zacatku.

    Co se tyka zanru, ja mam romance moc rad a rad se kouknu i na nejaky ten romanticky film – za vsechny jmenuju Pychu a predsudky. Romance je neodmyslitelnou soucasti mnoha nejznamejsich fantasy del. Proto z tohoto hlediska jsem ani neposuzoval. Spise mi vadily hrozne nesmysly v chovani tech lidi, napr.:
    – na zacatku se otec srdceryvne sveruje synovi v hospode? neni to spis na soukromou debatu, zvlast kdyz uvazime, ze je to knize a tedy by se na verejnosti mel umet ovladat (i opily)
    – na otazku: "Citis opravdovou lasku nebo jen letmou zamilovanost?" prece Lermut nemuze odpovedet, dokud pravou lasku nikdy nezazil, nema srovnani (tj. kazda laska se bude zdat tou pravou

    • Kor-Skarn

      … (tj. kazda laska se bude zdat tou pravou)
      – Jasmin se zasmeje po tom, co ji to Lermut dovoli? no, ehm
      – a asi to nejhorsi: prostitutka se otevre jako rozkvetle poupatko naprostemu cizinci, mluvili jste nekdy s prostitutkou? ta se snazi drzet si vas od tela, klidne bude lhat, ale svuj zivotni pribeh jen tak neprozradi

      Konzistence pribehu je zkratka taky velmi dulezita.

      • Gandalf

        No popravdě nemám zkušenosti s prostitutkama :D. Celkově mi pčijde, že ta povídka je tak z 60% rozpracovaná a jeětě potřebuje dotáhnout. Pro autora:

        "Kritiku pusťtě z hlavy… Viděli jste někdy kritika, kterému postavili pomník?"

      • Kor-Skarn

        "Kritiku pusťtě z hlavy… Viděli jste někdy kritika, kterému postavili pomník?"

        Jo, ten se mi libi;-)

      • Kor-Skarn

        Ve skutecnosti, slysel jsem o jednom: K. H. Borovsky, ale byl i autorem…

      • Tomáš Říha

        Kritik není nikdy moc vážené povolání. Zejména když vše kolem sebe kritizuje:-)

      • Kor-Skarn

        Jo, ale muze i pochvalit 😉

      • Tomáš Říha

        Kritik není nikdy moc vážené povolání. Zejména když vše kolem sebe kritizuje:-)

      • Kor-Skarn

        A vazene je (treba ve Francii ma velkou tradici), ale neni oblibene 😉

  11. Hawk

    to Anlia: my nejsme "znechuceni", to zas ne…
    neber tu kritiku příliš tragicky, ne často se stává, že by se tu objevila povídka, kterou všichni jen chválí.
    vždyť i tato povídka by se DALA na základě komentářů vylepšit
    a tím, že se pár z nás vyjádřilo, že to není právě náš šálek čaje, se nemusíš nechat rozházet. jak jsem už řekl: to není chyba autorky

  12. Restor

    v prvom rade som rad ze aj ostatny komentuju a necitim sa tu tak sam 🙂 (btw, vcera mal tento clanok MINUS dva komenty 🙂 )

    Moj nazor je taky ze dej je trosku naivny a/alebo zrychlene opisany a koniec bol velmi na rychlo, par vetami, chcelo to tam mozno trosku rozviest viac dejovu liniu alebo tak.

  13. Katriška

    Předně bych vyčetla gramatické chyby. Stává se to každému, ale zmínit se to musí. Příběh se mi příliš nezamlouval, asi jsme tu všichni zvyklí na nějaké to drsné drámo…:) Ne vážně: Je to romantický příběh a proč ne….nemůžeme povídku odsoudit kvůli žánru. Jenže i romantika má své požadavky. Krátkost rozsahu by si žádala komornější zápletku. Třeba jen rozvést určitou část. Setkání po letech během dvou vět je zbytečné, nic neříkající. Dějové zvraty- např.otec si vezme snoubenku- jsou překotné a nedotažené. Byly by zajímavější, kdyby se jim dalo víc prostoru. Suma sumárum- neodsuzuji za romantický příběh s prvky klišé-bylo by dobré znát věk autorky, já jsem také v určité etapě života psala "milostná dramata", která nebyla úplně blbá, ale teď mi tak připadají….neboj se to přepsat, prohloubit a bude to zajímavý příběh, potenciál tu je- teď bohužel dávám za 4

  14. Finvelia

    tak já s kritikou tak souhlasím a nesouhlasím..možná by to chtělo trohu rozpracovat,ale příběh se mi celkově líbí.vím,že anlia má velký talent (pro ty,které nepřesvědčila tato povídka,odkazuji na její knihu) a rozhodně doufám,že bude publikovat i další díla

  15. Anlia

    Ehm, samozřejmě mne nepotěšilo, že se to nikomu tady nelíbí, ale dokážu to pochopit. Vlastně jsem to psala jen proto, že jsem se potřebovala odreagovat a vůbec jsem to nikomu dát přečíst nechtěla. Jenže pak si to náhodou přečetla kamrádka a řekla, že je to dobrý. A pak další a další a všem se to líbilo. Povzbudilo mne to a tak se to ocitlo tady. Všem, co jsou po přečtení tohoto textu znechuceni, se omlouvám, ale kamarádi to prostě nedokážou objektivně posoudit a já jsem se nechlala unést… 🙁

  16. Hawk

    jsem si jistý, že jméno autorky neslyším poprvé… jen nevím, odkud ho znám… no to je jedno.
    každopádně musím říct, že tohle není typ příběhu, který by se mi líbil. vesměs souhlasím s Kor-Skarnem. trochu "klišovitý" a pro mě celkem prázdný děj. zkratkovitost tomu taky nepřidá, nemůžu se sžít s tou postavou, například: "Trvalo několik let, než jim bylo souzeno se opět setkat."
    tohle mě osobně dost vyrušilo. těch několik let v jedné větě. žádné překážky, utrpení, nic. naopak napsat něco takového jde těžce, aniž by se čtenář nudil, takže bych to vyřešil asi tak, že bych tam vůbec časovou mezeru nedával a vyřešil to jinak.
    ještě chci upozornit, že nemusíš dělat odstavec za každou větou. na hrubky už si zvykám 🙂
    tohle není chyba autorky, ale já mám prostě radši akci. ale abych jen nenadával 😀 …líbí se mi postava jeho otce, je asi tím nejlepším z téhle povídky. taky se mi líbil začátek až po vyprávění Jasminy. pak už jsme všichni věděli, kam to bude směřovat.

  17. Kor-Skarn

    Ja asi nebudu, tak shovivavy jako Gandalf.

    Pravopisne chyby pominu, nejsem korektor. Dale se budu venovat pribehu a forme.

    Tedy forma: zpocatku se vubec neoddeluji prechody z jedne sceny do druhe, stacil by klidne vynechany radek. Lermut neustale oslovuje sveho otce "Tati", temer v kazde vete, osloveni se prece pouziva jen v krajnich pripadech, pokud chceme ziskat neci pozornost. Celou dobu se mluvi pouze o otci Lermuta a temer ke konci je to najednou Laminkar?
    Cele je to hrozne nahustene – snaha popsat celou milostnou romanci jen na par strankach.

    Cely pribeh je prevazne melodramaticke klise: naivni nesika se zamiluje do nevinne prostitutky, ktera byla znasilnena, pak nahly zvrat a utek a nakonec podivna smrt tesne pred dosazenim cile. Proboha! Ke konci je drobne osvezeni ve forme podrazackeho otce, ale nic vic.
    Pusobi to neprirozene, spousta logickych nesmyslu (mam je tu vypsane na papirek, ale radsi nebudu rozebirat).

    Kazdopadne s privrenyma ocima za 3.

  18. Gandalf

    takže kde začít. osobně mě povídka tak nějak neoslovila. Je to tím ,že nedokázala udržet mojí pozornost. To je ovšem muůj hodně subjektivní pocit. horší bylo časté opakování slov a někdy i v jedné větě a velký počet gramatických chyb. Chtělo by to ještě dopilovat. Z vlastní zkušenosti doporučuji nechat povídku den dva ležet a pak si jí pročíst znovu. Člověk se potom soustředí na trochu jiné věci a snáze najde chybu (ono to často ale nejde a chyby dělám taky). Každopádně "keep it up"

Leave a Reply