Seděl jsem v temném koutě krčmy. Pozoroval jsem dění. Na mém stole stál akorát plnej popelník a prázdná flaška. Poslední dobou se mi moc nevedlo. Kšefty stály za hovno, šlo po mě víc lidí, než jsem si přál. Musel jsem si dát na chvíli oddych a přál jsem si jen zapomenout na svý problémy. V týhle krčmě jsem se cejtil relativne v bezpečí. Scházeli se tu nájemný vrazi, lovci upírů, dodavetlé drog a samá lepší společnost. Jen na holky byste tu marně čekali. Na lehký holky samozřejmě. Polovina zabijáků byly sice ženský, ale ty byly tak drsný, že jen ten kdo tu byl novej, měl odvahu je oslovit s nějakým návrhem. Většina z nich se tu pak už neukázala. Kdo sem nechodil? Čarodějové a slušný lidi. Docela mě tudíž překvapilo, když přede mnou najednou stanula postava v plášti.

,,Vy jste Wotan?" Zeptal se tajemný muž.

,,To budu asi já." Zavrčel jsem.

,,Mam pro tebe práci."

,,Nemam zájem."

,,Za 1500 Zlatých."

,,Jak sem řek." Ne že by mi ta částka nevyrazila dech. Ne že by mi nevytrhla pořádnej trn z prdele. Ale neměl jsem zájem. Vypadalo to jako další průser. A to se někomu kdo je až po uši v hovnech moc nehodí.

,,2000, výš nejdu. Tady máte zálohu, až vystřízlivíte, stavte se. Adresa je taky uvnitř." Řekl a hodil na stůl váček, který dopadl s kovovým zacinkáním. To se mě asi nedočkáte, pomyslel jsem si. Podíval jsem se nahoru, abych mu řekl že jeho nabídku zvážím a… Nebyl tam.

 

            Ráno jsem se vzbudil a pekelně mě bolela hlava. Muj zavšivenej pokoj byl cejtit kouřem a chlastem. Protřel jsem si oči a vstal z postele. Na zemi byl strašnej bordel, prázdný flašky, zaschlý bahno, vysypanej popelník. Ubalil jsem si cigaretu a zapálil v malém krbu oheň. Venku mrholilo, vlezavý chlad se snažil dostat až do morku kostí. Lehce jsem se otřásl. Do krbu jsem zavěsil kotlík s vodou, dřívkem si zapálil již třetí cigaretu a počkal až se dá voda do varu, pak jsem tam nasypal trochu kávy a za chvíli jsem si již pochutnával na provizorní snídani. Káva, cigareta, kus starého chlebu, který křupal mezi zuby. Vzpomněl jsem si na divnou vzpomínku o divném muži v krčmě. Vzal jsem kabát, kterým jsem se částečně přikrýval a sáhl do kapsy. Našel jsem tam váček s 400 Zlatými a kus papíru s adresou. Poznával jsem to. Ošklivý kout ošklivého města. Místo přesně pro mě. Ale ne pro někoho, kdo mi chce za práci nabídnout 2000 Zlatých. No co. Peníze evidentně má, konec konců, stačila by mi i ta záloha. Připravil jsem se na cestu. Zkontroloval meč, a zasunul jej do pochvy na boku. Do úchytů v kabátu zasunul své dvě dýky a váček s penězi schoval za uvolněnou cihlu v krbu. Nic extra schovávačka ale většinou jsem nebyl při penězích a riskovat krást u mě pro nikoho nebylo moc lukrativní. Vzal jsem si jen 20 Zlatých pro všechny případy a 50 abych splatil nájem. Stavil jsem se udomácího a zaplatil mu za poslední týden a další dopředu. Poděkoval. Ještě aby ne. Nakonec jsem se stavil ještě pro dalších 100, protože mě napadlo zajít si poté do bordelu.

 

            Zasraný počasí. Byla mi zima, bylo mi na hovno. Kapky deště mi padaly na hlavu, na kabát a stékaly dolů. Na ulicích se tvořily kaluže, kanalizace zase nefungovala tak, jak měla. Za chvíli jsem sešel z hlavní ulice do čtvrti chudiny. Žili zde chudí čarodějové, různí drobní řemeslníci a jiní. Mezi domy se krčili žebráci a snažili se vtěsnat pod zastřešená místa. Sledoval jsem jejich pohledy mým směrem, ale nevěnoval jsem jim přílišnou pozornost. Došel jsem k domu podle adresy, vystoupil do prvního patra a zabušil na dveře. Otevřel mi starší muž, s šedivým plnovousem a delšími vlasy.

,,Vítejte, zvážil jste mojí nabídku, a jak koukám, nevypadáte na to že byste mi chtěl vrátit zálohu." Zavřel za mnou dveře, ale stačil jsem postřehnout, že se předtím rozhlídnul. ,,Prosím, posaďte se. Kávu?"

,,Děkuji." Odvětil jsem a posadil se do starého křesla, které zavrzalo. Musel jsem odepnout meč a nechat ho opřený o křeslo.

,,Měl bych pro vás menší práci. Nešlo by asi přesně o to, co je vaší specialitou, ale slyšel jsem, že jste jeden z nejlepších." Poslouchal jsem, a přikývl a pomyslel jsem si, co je s tou kávou.

,,Nebojte, za chvilku bude hotová." Řekl a pousmál se. Takže čaroděj, uměl číst myšlenky. No super.

,,O co jde?"

,,Nechci vás zatěžovat podrobnostmi. Jak jste si všiml, jsem čaroděj. Zabýval jsem se teorií, principem kouzel a tak dále. Vy jste se s magií setkal spíš ve formě různých kapslí se zakletím, například proti zranění, otravě, a tak dále, viďte?" Přikývl jsem.

,,Poslední dobou jsem se začal zabývat historií. Vynaložil jsem hodně úsilí, abych pátral v minulosti a podařilo se mi dosáhnout několika významných objevů. Ale bohužel jsem nepočítal s jednou věcí. Že nejsem jediný kdo to sleduje. Jak jistě víte, černá magie je zakázaná, ale dříve byla na stejné úrovni jako obyčejná magie, která využívá přírodní síly. Bohužel později se zjistilo že čarodějové používající černou magii časem propadnou divným změnám a mutacím. Mnoho experimentů se nepovedlo, čarodějové se změnili v příšery, popřípadě zlé černokněžníky bez svědomí. To vedlo k první válce čarodějů. Ale dost o tom. Zkrátka jsem objevil nějaké staré dokumenty po kterých pátrali i současní stoupenci černé magie. A ti mi teď vyhrožují. Víte, kdyby šlo o mě, je mi to jedno. Jsem starý, můj život nemá příliš velkou cenu. Ale jde tu o něco jiného." Do pokoje vstoupila dívka. Mladá, krásná. Nebyla příliš vysoká, měla dlouhé, zlaté vlasy, dokonalé rysy v obličeji, její tmavé oči zářily, také čarodějka. Ale s dokonalou křivkou. Těsná blůzka poodhalovala malinkou část jejích velkých ňader. Pokojem zavoněla levandule, fialky a káva. Chvíli jsem jí pozoroval. Zvlášť, když se předklonila, aby mi nalila kávu.

,,Mám ale starost o ní. Potřeboval bych jí dostat do bezpečí. Jak jsem říkal, není to přesně vaše práce, ale věřím vám, že jí dopravíte spolehlivě tam, kam je potřeba. A co nejdřív. Už jsem objednal povoz s vozkou. Dostal jste ode mě zálohu, dostanete dalších 500 na přípravy na cestu, zbytek vám vyplatí na místě. Přál bych si, abyste vyrazili zítra časně ráno."

,,To by šlo."

,,Zásoby jsou ve voze."

,,Potřebuju vědět, jak daleko pojedeme."

,,Do města Gra´ahu. Je to 6 dní cesty."

,,Hmm. Dobrá."

 

Cestou domů jsem musel myslet na tu dívku, kterou jsem měl doprovázet. Zastavil jsem se v krčmě "Žíznivá duše" abych si dal pivo a poohlídl se po nějakém děvčeti. Rád bych si před cestou aspoň jednou užil, beztak jsem to měl v plánu. Po třech pivech a několika sklenkách režné pálenky jsem si vybral z několika děvčat co tu byla k mání a zašel jsem s ní na pokoj.

 

            Přelil jsem zbytek lahve do své objemné placatice, kterou jsem dostal kdysi jako dar. Do tabatěrky si dopředu pro horší časy ubalil několik cigaret a přidal tam kouzelný kámen, který jsem koupil od jednoho čaroděje. Když se pevně uchopil mezi palec a ukazováček, tak se jeho konec nahřál tak, že od něj bylo možné připálit si cigaretu. Praktické na cesty, kdy není po ruce oheň, svíčka či troud. Večer jsem si přebrousil nože a meč, zkontroloval kuši a šípy. Do koženého vaku jsem si zabalil pár nezbytností. Dvě lahve pálenky, sušené vepřové a hovězí, pořádně nasolené, tabák a papírky. Do kožených popruhů jsem zabalil deku a přibalil jsem si ještě hadr. Druhý den, ještě před svítáním, jsem již čekal u městské brány, kam za chvilku dorazil malý povoz tažený jedním silným koněm. Vozka byl malý skrček se slámou za ušima. Dívka seděla vzadu na sedátku, oblečená v kabátu s kapucou a zabalená v dece. Za ní byly zásoby na 6 dnů cesty. Přivítal jsem se s dívkou a s vozkou. Tedy, přesněji řečeno, spíš jsem jim jen tak kývl na pozdrav. Dívka mi předala balíček a špitla:

,,To vám posílá otec."

,,Děkuji." Snažil jsem se pronést nějak ušlechtile, ale asi to tak nevyznělo. Sedl jsem si vedle vozky. Batoh jsem hodil dozadu na vůz, meč zabalil do hadru a položil na zadní část sedačky a zároveň jsem si poposedl trošku dopředu a opřel se. Kuši jsem si položil na kolena a toulec pověsil na nějaký úchyt na voze který byl vedle mě. Klidně jsem si zapálil a nabídl jednu vozkovi, ale ten nekouřil. Kořalku však uvítal. Byl jsem spokojený. Meč jsem mohl kdykoli vytáhnout, protože se mi ho podařilo šikovně umístit, i když jsem si nemohl sednou přímo, kuši jsem měl připravenou, pršet přestalo, bylo jen trochu chladno. Rozbalil jsem balíček co jsem dostal. Byly tam tři amulety na koženém provázku a vzkaz:

 

            Tyto amulety si prosím dejte na krk, ochrání vás před magickými a psychickými útoky. Děkuji a přeji šťastnou cestu, kéž dorazíte v pořádku.

 

Trošku jsem při tom znervózněl a nenápadně se ohlídl, ale nic podezřelého jsem nezahlédl. Jeli jsme mlčky, jen vozka si hvízdal nějakou melodii. Sledoval jsem cestu před námi. Občas jsem se ohlédl, jestli nás nikdo nesleduje a očkem zkontroloval děvče. Projížděli jsme jednou vesnicí za druhou. Odpoledne jsme se zastavili v jedné malé vsi. Vozka se postaral o koně, my si zatím sedli do hostince a objednali si něco k jídlu. Dívka si objednala, k mému překvapení, vepřovou kotletu s brambory. Já dal přednost velké porci hovězího s chlebem a křenem a k tomu pivo. Za chvíli přišel vozka a dal si jen smaženici s chlebem. Po obědě, během kterého jsem stihl tři korbele piva, jsme se zase dali dál naší cestou. Se soumrakem jsme se zastavili v dalším hostinci. Tento byl na konci vesnice, měl vlastní stráž a byl obehnán palisádou. .Po večeři jsme se ubytovali na přespání. Podle mapy to bylo na pár dnů poslední slušné ubytování. Vozka se rozhodl spát ve stáji a já s děvčetem jsem si objednal pokoj.

,,Ehm, promiňte, ale ráda bych se…" Řeklo rozpačitě děvče a začervenalo se.

,,Promiňte." Omluvil jsem se, a odešel za dveře, kde jsem poslouchal. Ne že bych šmíroval, čistě profesionálně jsem dával pozor co se uvnitř děje. Po chvíli oznámila že už je převlečená. Vstoupil jsem, zavřel a zamknul dveře. Vykoukl jsem z okna, ale byl klid. Jen stráže popíjely a tiše nadávaly na noční službu. Do prostřed pokoje jsem si rozložil deku, lehl si na ní, hlavu si podestlal batohem a přikryl se kabátem. Meč jsem si položil podél pravé ruky a kuši s toulcem k levé ruce, dýky jsem měl u kuše.

,,Jste hodný že mě doprovázíte." Pronesla do ticha dívka.

,,Nejsem hodný, konám svou dobře zaplacenou práci."

,,Ale i tak vám děkuji. Máte nějaké jiné jméno než Wotan?"

,,Ani ne."

,,Aha. No, mě říkají Berenika."

,,Krásné jméno, pro tak krásnou dívku."

,,Děkuji. Bojím se o otce, prosila jsem ho aby jel s námi, ale tvrdil že musí ještě dodělat nějakou práci." Chvíli jsem mlčel.

,,Určitě bude v pořádku. Uvidíš, hned jak bude moct tak za tebou přijede."

,,Doufám. Víte," řekla, a chvíli se odmlčela. ,,Máte zjizvenou tvář. Jde z vás strach. Ale z vaší duše cítím, že nejste tak zlý jak vypadáte. Ale něco vás trápí." Dodala tiše.

,,Nejsem hodnej. Nemam důvod bejt. Muj život se točí jen kolem peněz. Za prachy udělam skoro cokoli. A už bychom měli jít spát. Čeká nás dlouhá cesta."

,,Dobrou noc." Už jsem skoro usínal, když se mi zdálo že slyším její šeptání. Během chvilky jsem usnul.

 

            Probudil jsem se se svítáním. Vstal jsem a vyhlédl z okna, svítilo slunce. Po dlouhé době, krásným plným svitem. V tu chvíli zašustila Berenika na posteli.

,,Dobré ráno, jak se vám spalo?" Podíval jsem se na ní, jak se lehce usmívá.

,,Dobře, jako už dlouho ne."

,,Netrápily vás zlé sny?"

,,Ne. Ale jak víš že…" Usmála se ještě víc, zvedla se z postele. Měla na sobě dlouhou noční košili, která zase krásně obepínala její vnady.

,,Vím, cítila jsem to. Jsem ráda že to kouzlo zabralo. Mám s sebou pár lávových kamenů. Ty se mi hodí, vyrobím vám cestou amulet proti nočním můrám." Řekla a přistoupila ke mě a políbila mě na tvář. Nevěděl jsem, co říct.

,,Děkuji." Skoro jsem zašeptal. Hned po snídani jsme se znovu vydali na cestu. Projeli jsme několika menšími vesnicemi, než osídlení zmizelo úplně. Zase jsem seděl s mečem za prdelí, kuší na kolenou a čas od času kouknul do mapy. Podle té nás čekaly 3 dny cesty bez jakékoliv vesnice, až poté zas dva dny cesty osídleným krajem a potom konečně náš cíl. Na oběd jsme zastavili kus od cesty, na ohni uvařili čaj a rozehřáli něco ze zásob na cestu. Já jsem teda dal přednost svému sušenému masu, ke kterému jsem si dal pár chlebových placek. Po obědě jsme zase vyrazili. Nuda, nuda, strašná nuda. Měl jsem sice práci se sledováním terénu, ale nic se nedělo, jen jsem seděl na kozlíku vedle vozky, který byl cítit stájí, Berenika vzadu něco mumlala a kutila. Večer jsme se utábořili kus dál od cesty. Rozdělali oheň, udělali večeři, a šli spát. Ráno jsem se vzbudil ještě chvíli před svítáním. Vyhrabal jsem v ohništi pár žhavých uhlíků, přidal pár suchých větviček, počkal až se rozhoří a poté přidal pár klacků. Vůně kávy vzbudila vozku a po chvíli i Bereniku. Po snídani jsme se znovu sbalili a zase cesta. Už jsem si myslel že starý pán přece jen přecenil nebezpečí. Berenika zas něco kutila, já kouřil na kozlíku, když najednou se něco pohlo ve křoví, ale dřív než jsem stačil vystřelit, vylétl dlouhý šíp a proletěl vozkou a přibodnul ho k opěrátku kozlíku. V tu chvíli jsem však vypálil já a zařvání potvrdilo můj zásah. Okamžitě vyběhlo z dalších křoví asi 7 dalších. Dva měli luky, další meče. Rychle jsem tasil a seskočil z kozlíku, kam se vzápětí na mé místo zaryly dva dlouhé šípy.

,,Na něj chlapi!" Zařval vůdce bandy, který stál v čele. Vrhli se na mě první tři. Šli přímo rovně. Neměli šanci. Vyrazil jsem proti nim. Na poslední krok jsem uhnul do strany tomu, co šel z prava a napřáhl se k seku, z otočky jsem ho sekl do zad, zhroutil se v krvi, než se další dva obrátili, úderem z další piruety jsem usekl prostřednímu hlavu. Automacky jsem vykryl útok posledního, byl jsem silnější a jeho meč odlétl stranou a než se rozkoukal, skončil s ránou přes prsa. V tu chvíli už u mě stál vůdce bandy s posledním. Obestoupili mě, ale rychle jsem se přesunul na stranu vůdce, abych se jím kryl před lukostřelci. Čepele našich mečů se setkaly až zasršely jiskry. Další jeho útok a můj kryt, úskok vzad, rychlý rozmáchlý kryt před druhým šermířem a úkrok vzad před mečem vůdce. Příliš se rozmáchl, dal do úderu moc síly. Čekal, že nebudu tolik mrštný a v tu chvíli měl nechráněný levý bok. Rychlý bod a kryt před čepelí meče. Naznačil jsem bod do břicha, který vykryl, ale toho jsem využil a obratem mečeho seknul přes břicho a obratem překvapil vyděšenýho bojovníka, který při setkání našich mečů ten svůj upustil a skončil s rozseklým obličejem. Zadrnčela tětiva a kolem mě prolétl šíp. Instinktivně jsem se rozeběhl proti lukostřelcům, co nejrychleji. Druhý luhostřelec vystřelil. Bolest v rameni. Byl jsem blízko. První už měl nasazený šíp a mířil, vrhl jsem po něm meč a zasáhl ho do prsou, druhý už se chystal vystřelit. Prudce jsem v běhu změnil směr k němu a skočil mu pod nohy, zároveň jsem vytáhl z kabátu dýku a hned jak spadnul jsem mu ji vrazil do srdce. Vstal jsem. Vytáhl meč z prvního lukostřelce a vydal se k vůdci této bandy. V bolestech se svíjel na zemi.

,,Tak dělej, skonči to, zabij mě. No tak. Dělej!!" Chroptěl a vyplivl krev.

,,To bys to měl moc jednoduchý, sráči. Řekni, kdo tě poslal. No tak! Mluv!" Zařval jsem na něj. ,,Nebo asi chceš zjistit co je to opravdová bolest!"

,,Neřeknu ani hovno… Ááááááá!!!" Zařval bolestí. Mezitím co si hrál na hrdinu jsem odhodil meč a vrazil mu dýku do rozkroku.

,,Budeš to mít daleko horší, tohle je jen ukázka na začátek. Mluv! Mluv a umřeš rychle!" Zakorutil jsem dýkou a on po chvíli řvaní zachroptěl:

,,Nějaký muž v kápi. Nevím kdo to byl. Nabídl 500 Zlatých. Byl z města. Víc opravdu nevím!" V jeho očích se zračil strach, hrůza a bolest. Vytáhl jsem dýku, otřel jí o něj zatímco řval. Šáhl jsem se pro meč.

,,Věřím ti." Sek mu oddělil hlavu od těla a ukončil jeho bolestný jekot, a vyšlo jen zachrčení jak plíce vydechovaly vzduch ale ten neprošel hlasivkami. Rychle jsem se vrátil k povozu. K Berenice.

,,Jsi v pořádku?"

,,A-ano." Zavzlykala. A obejmula mě. Dotkla se mého zranění. Zasténal jsem. ,,Jsi zraněný!"

,,Ne, nic to není, jen škrábanec."

,,Ukaž, ošetřím to." Přiložila mi na rameno ruku. Najednou jsem ucítil teplo. Zadržel jsem v sobě hlasitý sten, jen jsem zkřivil tvář v bolestné grimase. ,,Už je to v pořádku." Podíval jsem se na rameno. Na místě rány byla jen světle růžová jizva, která rychle tmavla a zarovnávala se s okolní kůží.

,,Díky. Ale myslím že bysme měli co nejdřív vypadnout." Vytáhl jsem šíp z opěrátka kozlíku a zahodil ho i s vozkou a bez prohledávání mrtvol popohnal koně. Jeli jsme až do večera bez zastávky. Večer jsme si udělali přestávku, ale hned jeli dál. Rozhodl jsem se jet celou noc. Berenika si lehla vzadu na vozu. Cestu osvítil měsíc a hvězdy. Byli jsme sice snadnej terč, ale to jsme byli i někde v lese. Já ty lesy neznal, většinou jsem vraždil ve městech. Ráno jsme se na chvíli zastavili. Uvařil jsem silnou kávu a posnídali jsme chlebové placky a kus soleného masa a hned jeli dál. Až mě to překvapilo, ale cesta ubíhala klidně, i když jsem byl dost nervózní. Večer jsme narazili na první hostinec. Ubytovali jsme se. Šli spát.

 

            Vzbudilo mě pálení na hrudi. Automaticky jsem sáhl po meči. Jeden z amuletů vibroval, lehce světélkoval a pálil mě. Rozhlédl jsem se. Berenika seděla na posteli, oči jí svítily.

,,Je tu čaroděj." Řekla. Nevzrušeně. Hlasem čarodějky. Bez emocí, bez vzrušení. Soustředila se. ,,Neboj, teď nám nic nehrozí, Připrav se k boji." V mžiku jsem si oblékl kabát. Připravil dýky, na rameno hodil kuši. Vzal meč. Rozrazil jsem dveře, seběhl dolů po schodech, vyběhl na dvůr. Za mnou Berenika, tak jak byla, v noční košili. Venku stálo 5 mužů s meči. Ušklíbl jsem se. Málo. Za nimi však stál čaroděj. Viděl jsem rychle zazářit obrazec který rychle namaloval prstem do vzduchu a odeslal ho směrem ke mě. Najednou kolem mě vyšlehla stěna z plamenů, vzápětí rychle zhasla. 5 Mužů se proti mě vrhlo. První běžel moc rychle.Skrčil jsem se a bodl. Piruetou jsem se mihl kolem dvou kteří nestačili seknout a dostal se jim za záda. Zahlédl jsem Bereniku, jak prsty obou rukou kreslí znamení obrazce kouzel do vzduchu neuvěřitelnou rychlostí a odesílá je proti čaroději jedno za druhým. Mágové měli svůj boj. Já svůj. Už jen 4. Můj meč a já jsme nyní byli jedno. Soustředil jsem se jen na své 4 protivníky. Okolní svět neexistoval. Vrhli se na mě současně. Širokým rozmachem jsem blokoval jejich meče. Otočka, útok na nechráněný spodek jednoho. 3 protivníci. Ustoupili a dali mi čas. Převzal jsem iniciativu. Vrhl jsem se zdánlivně na prostředního. Ukročil vzad. Po stranách se na mě vrhli. Úskokem jsem se dostal za záda jednoho a přeseknul mu šlachy na noze. 2 protivníci. Stáli proti mě. Váhali. Báli se. Zařval jsem. Zaútočil. Čepel meče mě škrábla do boku. Druhou jsem odrazil a bodl. Poslední. Stál, a čekal. Zaútočil jsem. Čepele zajiskřily. Znovu, a znovu. Byl dobrý šermíř. Provedl výpad. Uhnul jsem a probodl ho skrz na skrz. Upustil meč. Podíval se na mě. Vrazil jsem do něj meč až po jílec. Vytáhl. Než stačil spadnout na zem setnul jsem mu ještě hlavu. Vrátil jsem se k tomu kterému jsem přesekl šlachy a ukončil jeho trápení. V tu chvíli jsem si všiml čaroděje. Pálila se mu kůže. Řval, ječel. Nelidský zvuk. Berenika stála a udržovala kouzlo, třásla se. Musela na něj použít velké množství moci. Najednou vzplanul. Berenika se zhroutila k zemi. Přiběhl jsem k ní. Vzal jsem jí do náruče a odnesl do pokoje. Amulety byly klidné, pomalu se rozednívalo. Nikde nikdo, jen mrtvoly. Mrtvoly stráží, útočníků, hostů. A hromada popela. Čaroděj. Berenika otevřela oči. Zadívala se na mě. Najednou jsem pocítil rozpaky. Byla tak krásná. Její upřený pohled. Chtěl jsem jí. Skláněl jsem se nad ní a cítil její vůni. Sklonil jsem se blíž. Nadzvedla hlavu a políbila mě. Líbal jsem jí. Roztrhl jsem jí košili a odhalila se její krásná ňadra. Líbal jsem je. Košili jsem jí strhnul úplně. Chvěla se vzrušením. Najednou mě popadla a otočila se se mnou na posteli. Položil jsem se. Svlékla mě a líbala mě. Všude. Byla dokonalá. Nasedla si na mě. Chvěla se vzrušením. Sténala rozkoší.

 

            Vzbudil mě dusot koní. Rychle jsem se oblékl a přikryl Bereniku. Popadl jsem meč a připravil se. Chvíli jsem čekal. Uslyšel jsem hlasy na dvorku. Berenika se také vzbudila a rychle oblékla. Kroky na schodech. Připravil jsem se.

,,Je tam někdo?"

,,Ano, to jsem já, Berenika!" Do pokoje vtrhla vysoká žena v bílém a za ní 3 strážci.

,,Holčičko moje!"

,,Tetičko!" Objetí, slzy. Nic pro mě. Chvíli jsem je pozoroval a poté si sbalil své věci, bedlivě pozorován strážemi.

,,Kdo to je?"

,,Přítel. On mě ochránil." Otočil jsem se, neřekl nic. Nebyl jsem schopen nic říct.

,,Zdravím. Jsem Kaedwe. Bereničina teta. Velmi ti děkuji za její záchranu." Jen jsem kývnul hlavou. Na dvoře se objevila císařská garda. Nejvyšší čas zmizet.

,,Zde máte svojí odměnu." Řekla zatímco stráže odvedly Bereniku. ,,1100 Zlatých. Nejste přítel, ale i tak děkuji."

,,Nejsem. Také děkuji." Přitakal jsem a vzal plný měšec.

,,Vím kdo jste. Mé stráže vám dají dobrého koně. Nejeďte stejnou cestou, bude tam garda. Vemte to oklikou přes Kra´Thuul."

,,Děkuji."

Odešli jsme dolů. Garda si mě zatím ani nevšimla. Jeden ze strážců mi podal uzdu koně. Už jsem se chystal nasednou když najednou přiběhla Berenika.

,,Já vím co říkala teta. Ale vím jaký jsi. A pro mě… Jsi přítel." Dodala a sklopila zrak. ,,Tady máš, už je hotový." Řekla najednou a podala mi obsidián s vyrytými magickými obrazci. ,,Už žádné zlé sny, a děkuji. A víš, budu čekat. Víš kde mě najdeš" Dodala po chvíli, políbila mě na tvář, a odešla. Chvíli jsem jí sledoval. Potom jsem odjel.

 

            Jel jsem jak mi radila Kaedwe. Cestoval jsem tři týdny než jsem se konečně vrátil. Navštívil jsem domácího, zaplatil nájem za poslední tři týdny a další jeden dopředu. Vyrazil jsem do krčmy.

 

            Vypotácel jsem se z krčmy, byla tma, jen měsíc osvítil 6 postav.

,,A hele, kdo se ukázal po dlouhý době, čekáme na tebe už dlouho, zmrde!" Ušklíbl jsem se. Amatéři. Nebyl důvod se krotit. Nebyl důvod nehrát podle mých vlastních pravidel. Nebyl důvod pro to abych já, těch pár blbečků nezabil.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Alcil

    Tak jako bylo tam všechno…napětí, boj, krev, pořádná šukačka na závěr. Také oceňuji, že to je normální dějová povídka se začátkem a koncem.
    Ale, Wotane, vždyť ty vůbec neumíš používat čárky ve větách, nezvládáš pravidla českého pravopisu a prostě ignoruješ oddělování některých druhů vedlejších vět, překlepy odpouštím, tohle mi přijde docela závažné. Dále ta povídka nemá příběh, najmutí zabijáká, jeden souboj, druhý souboj, trocha sexu a s tetičkou přichází konec. Kde je pointa? Kdo byli ti zabijáci? Nějaký pořádný důvod toho dění. Je sice hezké, že hlavní hrdina je cynický a sarkastický a prohnilí, ale to není všechno příběh, nějaké to hrdinovo historické pozadí, něco… Tam prostě není krom vcelku vkusně popsanných soubojů nic zajímavého.

    • Vladimír Krhounek

      Máš pravdu, ty chyby a překlepy tam bohužel jsou, povídka je ještě stále ve čtení a pořád trošku upravuji a opravuji. Jen jsem byl zvědavý na ty komentáře. Jinak říkal jsi, že tam není nic zajímavého kromě soubojů, ale v názvu stojí: Část I. :o)
      Pokračování už je na cestě a doufám že uspokojí touhu po pointě a vysvětlení

  2. Maijro

    silne mi to pripomina Gemmellovho "Tulaka"… samotar zabijak (klasicka vybava.. mec, kusa a dyka), zena na uteku

    vcelku to bolo ale dobre, styl pisania bol putavy a dej celkom rychly (ziadne zbytocne zakysy)… mozno by to chcelo trochu viac clenit text na mensie "odseky"… hlavne v niektorych pasazach to bolo dost nahustene na kope

    … nuze, uvidime co bude dalej…

  3. Restor

    tak som si to precital,

    hmmm, neviem odkial zacat

    Mne tam hlavne prekazal vecny opis, mohol byt viacej naladovejsi alebo umeleckejsi, tie kratke vety zrychluju dej, ale podla mna boli niekde az na silu cpane a miestami sa opakovali slova, niekde aj rovnaka veta. je to take na rychlo a nic z toho netusim. Sice tie vety bez zvratnych slovies boli zamerne ale tiez mi tam miestami nepasovali, neviem, skus si to po sebe precitat. Co sa tyka pribehu, nemam tam toho vela co vytknut, sice ta pasaz v boji na dvore ,kde bojoval hlavny hrdina proti trom a zaoberal sa najprv ukoncenim zivota jedneho umierajuceho zloducha a a z potom sa pozrel ako sa dari jeho spolocnicke, sa mi zdala nelogicka, ale okrem toho som nenasiel vacsie nedostatky, mozno ostatni to citali pozornejsie.

    Ako hovorim, ako citatel som sa do pribehu nijak vyraznejsie nevzil, skus trochu priblizit vnimanie okolia hrdinu aj nam ostatnym a bude sa to dat.

Leave a Reply