„Už zase lezem do kanálu. To snad není možný! To mi vysvětli – jsme snad pracovníci městské údržby? Nebo hygienici? Mám snad na kombinéze napsáno: Sběrač hoven první třídy?! Kruci!“

„Prosím tě,“ zareagoval Frank, který už byl na Jonovo neustálé stěžování zvyklý, „co by tu dělali hygienici? Hygienici jsou od slova hygiena a to znamená, že se ke kanálům nepřiblíží ani na sto honů.“

„Jo? A kdo sem podle tebe leze nasbírat a otestovat vzorky, jakmile se zase rozšíří nějaká nákaza? Což se mimochodem stává téměř každý druhý měsíc. Úředník v kravatě nebo gynekolog?“

„Jistě, že ne. Nějaký chudák jako ty a já.“

„Sakra! Zase jsem šlápl do něčeho, co nepůjde umýt. Hele, už to začíná rozežírat botu.“ zavrtěl Jon pravou nohou, aby na ni Frank líp viděl, „To už budou třetí nové boty tenhle měsíc. Za to bych měl dostat příplatek.“

„Vidíš, vždycky jsem říkal, že jsi ve skutečnosti nenapravitelný optimista, akorát to dobře skrýváš.“ zasmál se Frank. „Myslíš to vážně s tím příplatkem?“

„Já vždycky,“ zamračil se Jon, „akorát šéf se směje pokaždé, když se mu o tom zmíním. Ještě jednou se usměje a vezmu ho s náma na poznávací vycházku kanálama, ať se taky pobavíme. Nebo mu přetáhnu manželku.“

„Jsem ji jednou viděl. Fuj, ta je ale ošklivá!“

„Bych se pro jednou překonal.“ řekl Jon rozhodně.

„Tma, jak v prdeli.“

Jon vytáhl baterku, zatřásl s ní a pak posvítil na obě strany tunelu.

„Hmm, po čem jdeme dneska? Imp, masožravý netopýr, neviditelný skřítek? Do teď nechápu, proč si skřítek ze všech možných míst vybral zrovna kanál. Nad tím zůstává rozum stát. Asi měl nějakou úchylku. Skřítek perverzák.“

Frank se při vzpomínce zakuckal. „Nevím,“ řekl po chvíli, „nikdo se nezmínil.“

„Tak nás sem pošlou nahánět příšeru, kterou zas nějaký dementní mozek na akademií stvořil a nechal utéct a kterou svět předtím nespatřil, a ani nám neřeknou, co je to zač? No to je něco. A to tě ani nenapadlo se zeptat?“

„Jakmile jsem slyšel, že jdem zase do kanálů, tak mě nenapadlo ani se jít napřed vysrat.“

Jon si hlasitě povzdechl a rezignovaně zakroutil hlavou.

„No dobře, tak běž. Ale nechoď daleko. A pořádně si to místo prohlédni, než si sundáš kalhoty. Víš, jak to dopadlo minule. Nechtěl bych z tvé neutřené zadnice zase vyřezávat parazity.“

„Jo, dám si pozor. Bude to jen chvilka. Vážně.“ Frank se urychleně vzdálil.

„Ulevilo se ti?“ vítal Jon vracejícího se Franka, který zakýval hlavou v odpověď. „To jsem rád. Hlavně, že jsem pro tebe nemusel chodit.“

„Věc se má tak:“ zahájil Jon briefing, „Z akademie magických věd unikla další příšera, ale bohužel nevíme jaká.“

Jon se odmlčel a stroze se podíval na Franka. Ten jen tiše sklopil oči.

„Zajímalo by mě,“ pokračoval, „proč téměř každá příšera z akademie nakonec skončí tady dole. Je to podobný prostředí, ta božská vůně a nádherný výhled nebo ty příšery schválně programujou a pak vypouštěj, aby nás mučili?“

„Ehm, drž se tématu, Jone.“

„Ano, promiň. Tedy zpátky k tématu. Stvoření je magického původu, a proto pravděpodobně neobvyklé. Jinak bychom tu asi nebyli. Jakmile na něj narazíme, měli bychom ho bezpečně poznat – bude nepřirozené. Ovšem samotný problém představuje na něj narazit. Tohle bludiště je totiž kupkou sena a stvoření jehlou. Hledáme cokoliv neobvyklého, co nás navede na stopu, a přitom musíme dávat maximální pozor. Nenechte se zmást, příšera je nebezpečná a snadno zde můžete přijít o život, pokud nejste opatrní. Takže jdem na to.“

„Hezký proslov. Na to, že jsme tu jenom my dva.“

„Aha, takže to mám zopakovat?“

„To je dobrý.“

„No, jen aby. Jdem, práce čeká.“

Dvě osamocené postavy se vydaly do páchnoucí tmy ponurého kanalizačního tunelu.

Po dvou hodinách neskutečně frustrujícího toulání.

„Jsem vyučený odchytávač nebezpečných stvoření s mnohaletou praxí! Tak, kurva, jaktože se věčně brodím kanálama? O tomhle se mi na přijímacím pohovoru nezmínili.“

„Jo, no, život smrdí.“ podrbal se na nose Frank.

„Si piš!“ odsekl Jon iritovaně.

„Cejtíš to?“ popotáhl nosem Jon. „Ble.“

„Co? Ten vtíravý puch, který se ti dostává pod kůži a ne a ne zmizet?“

„Jo ten.“

„Ten se za námi táhne už dobrých patnáct minut.“

Jon se náhle zastavil.

„Kurňa, proč jsi nic neřek’?“

„Co? Smrad v kanále přece není nic neobvyklého…“

„Opravdu?“ zakoulel Jon vyčítavě očima, „Jsi tu snad poprvé? Ne? A tohle jsi tu někdy cítil? Ne? Tak to asi, do prdele, bude něco neobvyklého, nemyslíš? Nemyslíš, to je fakt.“

Frank se trochu urazil.

„Říkáš, že se za námi už nějakou dobu táhne?“ zeptal se Jon po chvíli zamyšlení.

„Jo.“

„Myslíš, že nás sleduje?“

„Co?“

„To.“

„Co to?“

„To TO. Příšera přece!“

„Aha, tohle. No já nevím. Možná.“

Jon se začal přehrabovat v batohu.

„Hned to zjistíme…“ zamumlal si pod nos.

Nakonec vytáhl malé, blíže neidentifikovatelné magické zařízení a jal se ho instalovat do temného zákoutí poblíž.

„Koupil jsem to na bleším trhu. Já věděl, že se bude jednou hodit.“

Jon se zvedl a spokojeně, téměř otcovsky se usmál. Předtím obyčejné, snadno přehlednutelné zařízení svítilo a hrálo všemi barvami.

„Opravdu nenápadné.“ Poznamenal suše Frank. „Co to dělá?“

Jon pokrčil rameny a otočil se zpátky na Franka.

„Netuším. Prodavač říkal, že je to něco jako pastička na drobné škůdce. Však víš – gremlini, krysy, masohryzky, leprechoni… A já jsem ještě neměl možnost to vyzkoušet.“

„A to myslíš vážně? Dáš to sem a ani netušíš, jak to funguje?“

„Franku, Franku, ty jsi ale suchar.“ Zakroutil Jon nevěřícně hlavou. „Musíš ten život nechat, aby tě občas taky trochu překvapil. Vždyť, co hrozného se může stát…?“

Jon poplácal Franka po rameni a pomalu ho vedl pryč. Mezitím se Frank neúspěšně snažil odtrhnout oči plné obav od tajemně blikajících světýlek.

Frank už se začínal uklidňovat, když vtom se ozvalo hlasité „Rraaargh!“ a svět se od základů otřásl. Jon s Frankem si vyměnili rychlé pohledy.

„Pastička zabrala. Do úkrytu! Rychle!“

Svižně vběhli do rozlehlé místnosti před nimi. V mžiku oka si vyhlédli temný kout opodál a vydali se tam. Jednu svítilnu přitom nechali u vchodu. Byla tam fakt tma. Přikrčili se, zhasli druhou svítilnu a čekali. Nemuseli čekat dlouho.

Průchod vyplnilo stvoření. Je opravdu těžké ho popsat, protože se nepodobalo ničemu doposud objevenému. Snad nejvíce připomínalo jakýsi podivný mix těch nejdivočejších genetických mutací, jež si lze představit, chodící po dvou. Tedy v tuto chvíli kulhající po dvou, zjevně nedošlapovalo na pravou tlapo-nohu. Podivná se zdála být i duha vypálená na čenichu, připečené ucho, opálené chlupy a kouř vycházející z horní části hlavy. Krví podlité oči nebyly naštěstí v mdlém osvětlení vidět.

Stvůra popošla hlouběji do místnosti a zastavila se čenichajíc. Pach připáleného masa mísící se s pronikavým pachem zkažených vajec okořeněných plazími výměšky linoucí se z příšery se stával téměř nesnesitelným. Odchytávači zatajili dech.

„Vypadá nasraně.“ Zašeptal Frank.

Jon v odpověď jen zuřivě zagestikuloval a přitlačil si ukazováček na rty.

Příšera najednou cosi zavětřila a zneklidněla. Náhle se otočila čelem k odchytávačům, víčka podezřele přihmouřená. Odnikud vystřelil dlouhý, tenký, ale překvapivě silný ocas, který Frankovi rozsekl hruď a zároveň ho odhodil na zeď, kde se sesunul k zemi.

Jon neváhal ani vteřinu. Vytáhl dýku a mrštil s ní co nejdál do místnosti. Pak bleskurychle znehybněl. Dýka po nárazu na kámen hlasitě zazvonila. Příšera se překvapeně otočila za zvukem, začenichala a vydala se ho prozkoumat. Jon napočítal do desíti, potom si dovolil vydechnout.

Kvapně se sehnul k Frankovi a zatřásl s ním. Ten se probral.

„Co? Co? Kde?“ vzpamatovával se. „Sakra! Pusť mě na něj! Já toho šmejda rozsekám!“ rozpomněl se a drápal se nahoru.

Jon ho přidržel, nedovolil mu vstát. „Zadrž… Zadrž!“ Pak mu vrazil facku.

Frank vytřeštil oči, ale uklidnil se.

„Čím ho chceš rozsekat? Tím páratkem, co ti visí u pasu?“ ukázal Jon na Frankův krátký meč. “Uvažuj. Rozemele tě na kaši dřív, než se k němu vůbec přiblížíš.“

„My jsme dva,“ pokračoval, „on je jeden. V tom je naše výhoda. Ty ho musíš odlákat. Já ho obejdu a chytím do pasti.“

„Ha ha, ty jsi teda vtipálek. Co kdybys ho ty odlákal a já ho obejdu a chytím. To zní mnohem líp.“

„Nepřipadá v úvahu. Neznáš celý plán.“

„Tak mi ho řekni.“

„Hele, na tohle nemáme čas. Ta příšera se už vrací.“ Jon se v rychlosti ohlédl. “Nemáš se čeho bát, už víme, že je blbá. Když vydržíš běhat, bude běhat za tebou. Jen si dej bacha na to její žihadlo.“

Frank si nepřítomně ohmatal hruď. „Ty teda umíš povzbudit…“

„Tak co je? Před chvílí jsi na ni chtěl vlítnout! Teď tu místo toho budeš remcat? Pohni šunkama!“

Frank zažbrblal cosi nesrozumitelného, ale vstal, vzal zhaslou svítilnu a namířil si to k příšeře. Jon si sedl a uleveně se opřel zády o zeď. Málem to nevyšlo. Potom několikrát prohrabal svůj vak ve snaze najít něco užitečného. Nedaleko se rozzářila svítilna.

„Do prdele, Jone, děleeeeeeeej!“ ozvalo se už asi popáté, když Frank běžel kolem. Zatím se držel docela dobře, ale každým okamžikem se to mohlo radikálně změnit.

Jon konečně našel správnou pomůcku a právě se ji chystal aktivovat. Ta nejtěžší část plánu ho teprve čekala – musel se dostat blízko k příšeře a přežít. Pokud všechno půjde tak, jak má, měla by stvůra skončit dokonale spoutaná, nehybná a tudíž neškodná. Pokud ne, sám zahyne strašnou smrtí. Jak vzrušující.

Jon zamával na Franka, aby běžel k němu. Sám se vydal vstříc. V levé ruce měl připravené překvapení.

Když byl Frank téměř u něho, Jon zařval: „Uhni!“ a strhl ho stranou. Do vzduchu se vymrštil menší předmět ve tvaru disku, který vletěl stvůře přímo do ksichtu. Po nárazu z disku vystřelila síť kovových lanek a omotala se kolem oběti. Pak se síť nečekaně smrštila, stáhla do sebe. Prostor vyplnila krvavá mlha a všude kolem se rozletěly bezforemné kousky ještě před chvílí živé hmoty.

Vyčerpaní Jon a Frank zůstali nějakou dobu ležet jen tak na zemi. Frank se pořád snažil popadnout dech z předchozího maratonu. Nakonec se beze spěchu vyškrábali na nohy a Frank se zeptal:

„Další věcička z blešího trhu?“

Jon nepřítomně zakýval hlavou v souhlasu.

„Hele, víš, že jsme tu věc měli doručit živou?“

„To mi říkáš až teď?“ otočil se Jon zaraženě na Franka.

„Nějak mi to předtím vypadlo…“ pokrčil Frank rameny.

Jon to nechal bez komentáře, místo toho si raději prohlížel zbytky stvůry.

„Víš, že už nevypadá tak hrozivě?“ ozval se záhy. „Skoro lidsky, když si odmyslíš ty rozházené vnitřnosti. Nevidím ani ocas ani rohy ani pařáty. Nic. Klidně to mohl být člověk jako ty a já. Divný.“

Frank si podrbal rostoucí plešku a taky se zadíval pozorněji. „No jo, teď, když na to koukám, asi máš pravdu. Támhle je skoro půlka obličeje. Vypadá jako průměrný třicátník. Jak je tohle možný?“

„Hele, a tady je kousek látky. Modrá se vzorkem z hvězdiček a půlměsíčků. Není tohle oblíbený vzorek čarodějů na akademií?“

„Co já vím. Tohle dneska nosí kdekdo.“

„Opravdová záhada… Ale co, kašlem na to!“ mávl nad tím rukou Jon. „Pojďme ho radši posbírat.“

„Uff, a je to.“ Hodil Jon do pytle poslední zkrvavený kousek. „Ještě tě čeká papírování.“

„Ale já jsem ho dělal minule!“ zaprotestoval Frank.

„Eee, ani to na mě nezkoušej. Já jsem tvůj nadřízený a když ti řeknu, abys udělal papírování, tak ho prostě uděláš.“

„To jsi říkal už minule a už to vůbec není vtipný!“

„Já vím.“ usmál se Jon, „Život smrdí. Pojď, jdem na pivo.“

Ještě než to dořekl, zavázal pytel s ostatky a hodil si ho na rameno. Pomalu se vydali k východu.

Komentáře

komentářů

About The Author

8 komentářů

  1. Kor-Skarn

    Dekuji vsem za priznive ohlasy! Budu rad, kdyz mi zachovate prizen i nadale 😉

    Vy ostatni se taky nebojte a klidne sem neco napiste. Prijimam i kritiku a ani moc nekousu. Nemate-li, co byste kloudneho napsali, staci, kdyz clanek ohodnotite jako ve skole. Znamkovani byva dole, na samem konci povidky (teda pokud se tam vubec dostanete:-).

      • Maverick

        S tim nemuzu uplne souhlasit. Ja bych to na par pokracovani klidne videl. Jako jednoduchy uvodni seznamovaci dil to bylo velmi dobre. V pristich dilech bych to videl na vetsi akci v podobe nahanecky prisery, ktera se zvrhne v boj o vlastni preziti =) To je jenom takovy maly namet. Jinak se mi to celkem libilo. Forma dialogu je ziva a upouta cloveka k deji, i kdyz pravda, dejova linie by mohla byt bohatsi…

        Jak jsem rekl, na uvod si myslim, ze to splnilo svuj ucel a budu drzet palce u dalsiho dilu….

    • Kor-Skarn

      A ja ti zas dekuji za hezky komentar:-)

      S tim pokracovanim nevim. Neni to uplne povidka na pokracovani, spise na takove volne pokracovani – utrzky ze zivota Jona. Puvodne jsem to sem dal jako takovy pokus, zda se neco takoveho vubec bude libit (a zatim to vypada, ze ano, pokud mohu soudit ze 3 komentaru:-). Neni to klasicka povidka, ale spise konverzacni komedie s minidejem. Neustaly dialog. Komiks bez obrazku. Pokud v tom budu pokracovat, a to bude zalezet na ohlasech, pak to bude neco jako serial (nikoliv telenovela, tolik dilu bych nezvladl;-) bez silne vazby mezi epizodami (jen postavy, svet, letme zminky o udalostech z jinych epizod). Ovsem zadny jednolity dej necekejte. Prozatim mam namety na dalsi dve-tri epizody…

  2. Alcil

    tak jako jo, tohle ušlo. Zábava se drží díky dialogům, které ženou příběh dopředu a nedopřejou nudu. Škoda jen těch chyb v psaní přímé řeči, které byly i díky koncepci té povídky vcelku časté. Jinak dobrý…ale zase je to na pokračování 🙂

    • Kor-Skarn

      Vidis, a neni to na pokracovani, i kdyz se tomu uplne nebranim 🙂 Je to spis takova minipovidka.

      Je fakt, ze s pravidly psani prime reci jsem docela bojoval, ale nakonec jsem se odkazal k online pravidlum ceskeho pravopisu. Mel jsem pocit, ze po dvou pruchodech jsem to uz docela vychytal, a proto bych docela uvital, kdybyste mi sem presne napsali, v cem byly ty chyby (abych se jim priste vyhnul).
      Ted me napadaji akorat dve:
      1) Ve vetach typu: "Ne!" vykrikl. by mel zacinat dovetek po prime reci malym pismenem (v povidce je cas od casu s velkym – to dela mrcha MS Word automaticky).
      2) V souveti typu: "Ne!" vykrikl. "Co jsi to udelal?" se dovetek ukonci teckou, ale ja jsem ho ukoncoval carkou, jako by veta z prime reci pokracovala dal. To uznavam, to uz je zcela moje chyba 🙂 V tu chvili mi to prislo dobry, jako ze to zvyrazni to, ze pokracuje mluvit dal.

      Nasli jste jeste neco…?

Leave a Reply