A Mrakoběs?

„No já bych se na to vyprd! To snad není možné! Ne! Ne! Ne! Ne! Prostě nebudu!“ Vztekal se. „Posloucháš mě, Haldrë?“ Houkl dotčeně na elfu, která zvedla hlavu od řetízku s lebkou mláděte mlokana, kterou ji pro štěstí koupil od goblinů Ourk.

„Ah?“ Pozvedla tázavě obočí.

„ŘÍKÁM, ŽE NA TO SERU! TEN KRÁM NEFUNGUJE!“ Rozkřikl se největší nekromant (prý) všech dob hystericky.

mrako

„Sláva Ourkovu učedníku!“ Provolávali mágové a čarodějky Kostitřasovi slávu. Ten se vyškrábal na hřbet Laivielovi a držíc Tablu na vodítku, pózoval nekrokady, která aktivně sehnala plátno a barvičky a nyní ho kreslila, coby hrdinu dne. Taala proti tomu neprotestovala, protože, když nad tím tak chvilku uvažovala, vlastně si s těmi veskrze divnými nekromanty užila za těch pár hodin největší legraci svého života. Když to, co zažila tady, srovnala s CHRÁMOVOU NÁPRAVOU PRO DÉMONY POSKVRNĚNÉ, byla vlastně vděčná za tu náhodu, která ji přivedla sem.

 

„Ó Smrti, vzývám tě, přijď…“ Začal zpívat Elfis a dramaticky u toho twistoval kolenem.

 

„To snad není možné!“ Pokračoval dál Mrakoběs. „Od teďka vedeš mužoživovače ty, Haldrë! Já se s tím nebudu jjjj…“ Zamračil se. Vypadalo to tak, že slovo, které chtěl říct, prostě a jednoduše nemůže dostat z pusy ven. „Nebudu se s tím jjjj…“ zavrčel s neskrývaným vztekem, protože si uvědomil, že Haldrë jedním vtipným kouzlem bránila tomu, aby vyslovil vulgarismus.

„Mohla bys S TÍM PŘESTAT?“ Rozkřikl se. „Podívej, můžeš mi zabránit, abych řekl například, že na to sss…., ale nikdy NIKDY nezabráníš TOMUHLE!“

haldre

 

Vytáhl zděšené elfce z výstřihu dýku a její špičkou do spodní části hole vyryl velmi, velmi nevhodný piktogram.

Ve chvíli ,kdy jej se slavnostním výrazem dokončil, kousek opodál se něco ostře zablesklo.

 

„Klesám mrtvý k zemi, HEJ, KOSTITŘAS ZMIZEL!“ Přerušil náhle Elfis svou píseň, ukazujíc na místo, kde ještě před chvílí seděl na Laivielovi mladý nekromant. Nyní na jeho místě nebyl ani nekrorožec, ani Taala, ani samotný hrdina dne.

„Myslím…“ Začal Ourk zvesela, „že právě dokončil studia tak se vydal někam… do světa?… Ale mohl tady Haldrë nchat jejího mazlíčka. Jak já to teď vysvětlím?

laiviel

„JDU DOMŮ!“ zaječel Mrakoběs a zahodil hůl. Chvíli uvažoval o tom, že se domů zkusí teleportovat, ale nechtěl si trhnout další ostudu, tak vykasal dlouhou róbu a šel si sehnat koně.

 

„Heh?“ Vydal ze sebe Kostitřas ve chvíli, kdy se všichni tři objevili na Pivopečském hřbitově, na střeše jakési krypty. Bylo po dešti a vše pokrývaly obrovské stříbrné kapky. Kostitřas se podíval naTaalu, kterou držel na vodítku, potom na Laiviela, na kterém seděl a nakonec na zem, která byla, podle jeho názoru, zatraceně daleko. Jako první prolomila mlčení Taala. (noo…. On to vlastně byl jako první Laiviel, ale z „FRRK!“ nikdo nic kloudného k tématu nevydedukoval, takže ho nepočítejme.)

„Já teda jdu dolů.“ Oznámila věcně, uvázala vodítko ke kříži na vrcholku krypty a sešplhala. Kostitřasovy úvahy nad tím, jak dostane dolů tu bestii, když on sám slaní, byly rázně ukončeny rozhodnutím nekrorožce seskočit. K velké nelibosti mladého nekromanta, Laiviel pramálo dbal na to, jestli na něm někdo sedí, či ne. Kostitřas se stihl tak tak chytit jeho husté hřívy. Zařvat už nestihl. Ve chvíli, kdy se ke řvaní nadechoval, zjistil, že Laiviel již stojí nohama pevně na zemi a OBA ŽIJÍ.

Aby předešel dalším šokům tohoto typu, urychleně nekrorožce poplácal po krku a seskočil z něj dolů.

„Tak jsem doma…“ Řekl po chvíli zmateně.

„Kde jako, doma?“ Zeptala se neméně zmateně Taala.

„V Pivopečích… snad i ve správném čase…“

„Jakže?“

„Já.. vysvětlím ti to potom…“

Samozřejmě, že Kostitřas poví jen to, co si o tom všem sám vydedukoval, tudíž se Taala nemohla těšit na složitý příběh o narušení kontinuity časoprostoru jediným bouchnutím do náhrobku, což, aniž by to sám věděl, částěčně napravil Mrakoběs znehodnocením své vlastní hole. (Která byla shodou okolností ta samá, jen o asi 2000 let mladší) Taky jí nebude vyprávět o tom, že jen a jen díky jeho přítomnosti na bitevním poli se dějiny vyvíjely, jak se vyvíjely. (Jinak by nekromanti (za podmínky, že by nedošly mrtvoly) válčili dodnes).

Kostitras

A jak to dopadlo s hrdiny z doby dávno minulé?

Elfis poté, co přezpíval píseň od Kostitřase (respektive Ela Gothika ), vešel v celosvětovou známost. Nakonec se otrávil elfími houbičkami. Pro celý svět to byla neobyčejná ztráta. Byl mu vystaven velký pohřeb, jeho pomník, ač pokálen ptactvem všeho druhu, je stále ozdobou Alvilosanského náměstí.

elfis

Mrakoběs se rozhodl seknout s magií, odstěhoval se daleko na venkov, kde se šťastně staral o svou zahrádku. K jeho četným oceněním přibyla ještě cena za největší dýni světa. Dožil se požehnaného věku 400 let a byl pochován v nedaleké právě vznikající vesničce, jménem Pivopeče.

 

Haldrë byla zprvu smutná ze ztráty Laiviela, nicméně na svůj žal rychle zpomněla ve chvíli, kdy ji Ourk požádal o ruku. (Nutno říci, že žádání o ruku se povedlo až na druhý pokus, jelikož poprvé Ourk ztratil zásnubí prsten)

Ourk samozřejmě přišel pozdě i na vlastní svatbu, ale to není nic, co by kdekdo nečekal. Mnohem překvapivější byl fakt, že nebyl vůči kulinářským výtvorům své mladé ženy imunní, tak jako Mrakoběs, tudíž mu jednou vyrostlo ze dne na den překrásné paroží šestnácteráka. (A každou zimu je shazoval)

Spojením vůdců obou znepřátelených stran byla válka logicky ukončena.

Ourk s Haldrë po sobě zanechali tři zcela výjimečně magicky nadané půlelfí děti, které neskutečně rády terorizovaly svého dědečka, krále Firiana.

ourk

EPILOG

 

Kostitřas se opět vydal k náhrobku,díky němuž se dostal do dob nekromantích válek. Taala i Laiviel šli za ním.

„Rád bych věděl, čí tak asi může být.“ Zasnil se Kostitřas.

Taala se sklonila co nejblíže oloupanému stříbrnému nápisu.

„MagDr mrakoběs Deštivý, VMPÚ, nekromant nad nekromanty, oceněný řádem smrduté mrtvoly a mnoha dalšími oceněními, například zlatým žvánem či cenou Kozla zahradníka.“ Přečetla.

„Cože? Mrakoběsův hrob?“ Vytřeštil oči Kostitřas. Potom ho něco napadlo. „Jak to jenom ten Okurka dělal?“ Zkoušel chvíli bezvýsledně opakovat slova, která si zapamatoval na hřbitově feministek. Zkusil to i podruhé a potřetí.

„Víš, Kostitřasi,“ začala Taala „máš tam pár chyb. Především slovo Martis bylo podle mého názoru spíše Mortis a…“ opravila mu ještě několik chyb. Bohužel, ani potom se Kostitřasovi nepovedlo Mrakoběse probudit z věčného spánku. Hůl ovšem tentokrát zachřestila, jako klubko chřestýšů.

„Nechceš to zkusit bez hole?“

„Bez hole?“

„Ano, bez hole.“

„No.. zkusit to můžu…“ Kostotřas odložil hůl na hrob vedla a odříkal magickou formuli znovu. Začalo ho lechtat v podbříšku. A potom se to stalo. Ač to Kostitřas neuměl provést s takovou hrozivou grácií, jako Ourk, začala se hlína na hrobě hýbat a za chvíli se z ní vyhrabala důvěrně známá Mrakoběsova ruka. Bylo zvláštní, že za ta století, co tady mág ležel, byl, krom toho, že byl ušpiněn od hlíny, naprosto neporušen.

„Zase ty?“ Zavrčel jako někdo, koho zrovna probudili z dlouhého spánku.

„Dobrý den.“ Usmál se Kostitřas. Byla na něm velice patrná radost z toho, že SE MU TO POVEDLO. Mrakoběs vstal a podrbal za ušima Laiviela „Tebe už jsem dlouho neviděl…“

„Promiňte,“ Oslovila nekromanta Taala, „ale zombie většinou nemluví.“

„No, ne.. ale existuje takové chtré kouzlo, které… CO VÁM TO TU VŮBEC POVÍDÁM? JSEM UŽ MRTVÝ A MÁM PRÁVO NA SVATÝ KLID!“

Taala se ho chtěla ještě zeptat, jak něco takového může tvrdit člověk, který mrtvým toto právo dlouhodobě odpíral, ale to už se mág znovu zavrtával do hlíny… a svou/Kostitřasovu hůl si vzal sebou.

 

„Já to umím…“ Zašeptal Kostitřas vzrušeně. „JÁ TO UMÍM!“ zakřičel potom.

„Taalo, jdeme domů… a potom si najdu učedníka a VŠECHNO HO TO NAUČÍM!“

 

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

Leave a Reply