Stála na okraji střechy

        Stála na okraji střechy a dívala se dolů. Byla noc a svět pod ní zářil tisíce světly. Lidé se zdáli být tak malými a bezcennými. Chaoticky i cíleně se ověšeni nákupními taškami proplétali mezi dřevěnými obchůdky a ozdobenými stromky. Vzduchem se nesl slabý dozvuk koled, lehká vůně jehličí a svařeného vína.
        Přešlápla.
        Atmosféra v ulicích se jí nelíbila. Lidé se jí nelíbili. Proto byla tady. Tenhle svět byl jiný než tam dole. Byl tu klid a mír. Ne ten  co slibovaly nastávající svátky. Tenhle byl opravdový.
        Na hlavu se jí tiše snesla vločka.
        Cítila podivný neklid. To byl další důvod, který ji přivedl sem. Neměla náladu být mezi lidmi. Všichni vypadali tak šťastně, nebo se to alespoň snažili předstírat…
        Nesnášela přetvářku. Nesnášela pokrytce. Proč si bát připustit smutek. Co z toho, že se snaží být veselí na povel. Cožpak popírání může vyléčit žal? Snad. Ale za jakou cenu?
        Sledovala malé děti jak vztahují ručky po třpytivých ozdobách. Sledovala páry, jak se vedou za ruce, spiklenecky si šeptají a smějí se.
        Vlastně ani pořádně nevěděla, proč jí tenhle svět tak vadí. Možná proto, že ona neměla nikoho s kým by mohla být. To samota ji vyhnala sem, do říše kluzkých střech a namrzlých chrličů. Také se cítila jako pokrytec, také schovávala bolest. Snažila se lhát sama sobě, ale zároveň se jí neustále vracela chladná pravda. On už není. A nebude….Už nikdy.
        Proč se o mrtvých říká, že odešli? Ten kdo odejde se přeci vždycky může vrátit. Jenže On už se nevrátí. Neodešel.
Prostě už nebyl.
        Bylo to, jako by ji nikdo neopustil a přeci jakoby nikdy neexistoval. Nevyznala se v sobě. Jen jedno věděla jistě. Jenom jedno ji oslňovalo víc než ten hýřivý rej tam dole. Ať už byl nebo ne, ať už to byl sen nebo skutečnost, věděla, že jednou přijde někdo jiný. Někdo, kdo zaplní to zvláštní sklíčené vzduchoprázdno, které teď viděla všude kolem sebe.
Nechtěla se tomu bránit, chápala, že je to přirozené, chápala, že mu jednoho dne pohlédne do očí a On bude zapomenut. Věděla, že jí učiní znovu šťastnou a nenáviděla ho za to.
        Zdálo se jí, že se na ní jedno dítě dívá. Ne. Přeci na ní nemůže dohlédnout. Nikdo nemůže. Je moc vysoko, vysoko nad všemi a nad vším. To jí dávalo pocit bezpečí. Výšiny byly jejím řešením, hlubiny konečnou odpovědí.
        A ten prostor mezi tím? To byl život. Někdy krásný a voňavý, jindy plytký a sotva k dýchání.
        Najednou zatoužila po odpovědi. Zachtělo se jí ochutnat hlubiny, ochutnat prchavý pocit života zhuštěného do volného pádu.
        Potřásla hlavou a beze strachu mu vykročila vstříc. Ztratila pevnou střechu pod nohama a skrz závoj měkkých vloček vnímala rychle se přibližující kolotoč světel z vánočních trhů. Blaženě vykřikla a s hladkým svistem rozepjala křídla.
        Holčička zamrkala a s otevřenou pusou sledovala bílou holubici mizící ve tmě.

Komentáře

komentářů

About The Author

11 komentářů

  1. Tomáš Říha

    Přidávám se k pochvale. Konec byl opravdu nečekaný, jinak pěkně napsáno. Jen jedna pasáž mě zarazila, nevím jestli je to schválně, ale řekl bych že ne=O)

    -Vlastně ani pořádně nevěděla, proč jí tenhle svět tak vadí. Možná proto, že ona neměla nikoho s kým by se mohla být.-

Leave a Reply