PRSTEN

    Byl zvláštní večer. Tak zvláštní, jak jen může večer pátek třináctého být. Vál teplý  podzimní vítr a do chmurně zbarveného listí se opíral chladně stříbřitý svit měsíce v úplňku.
    Procházel parkem, psal sms a co chvíli se ohlédl. Ne že by se bál. To ne. Neměl strach ani z pověr, ani z lidí. Jen mu bylo nepříjemné nevědět, co se děje za ním. Nikdy neměl důvod se bát, nikdy neměl o koho by se bál. Zlé věci se vždy stávaly těm druhým. Světem proplouval bezstarostně a obavy pro něj nepředstavovaly nic, co by mohlo kazit skvělý pocit z radostí života.
    Něco zaslechl. V namodralé tmě před sebou zaregistroval pohyb. Někdo tam sténal. Rozběhl se tím směrem a varovné hlásky v jeho hlavě přerušil vzrušený tlukot srdce a adrenalin, jenž hasil i ty nejmenší jiskřičky obezřetnosti.
Vzápětí na cestě rozpoznal siluetu jakéhosi muže, jež bezhlavě kopal do postavy ležící na zemi. Jakmile ho útočník spatřil, přestal a utekl.
Naklonil se k napadenému ubožákovi a pomohl mu na nedalekou lavičku. Teprve teď si ho v chabém světle měsíce prohlédl a shledal, že je to vyhublý, bělovlasý stařec s plnovousem pohádkového dědečka.
Když se kmet trochu vzpamatoval, velmi vřele mu děkoval a stále opakoval, že se mu musí nějak odvděčit. Vrtěl odmítavě hlavou, ale stařec trval na svém.
„Za svou neohroženou statečnost,“ řekl nakonec „daruji ti tento prsten.“ Sáhl do náprsní kapsy svého pláště a v jeho dlani se cosi zlatě zablesklo.
„Budeš-li ho mít na prstě, nic špatného tě nepotká. Nemůžeš se zranit ni zemřít. Ať už by se ti stalo cokoli. Ale pamatuj- jakmile to někomu prozradíš, prsten ztratí svou moc.“
Jako zhypnotizovaný natáhl ruku a jakmile ucítil chladivý kov na své kůži, zmocnil se ho podivný, tísnivý pocit. Chtěl se na něco zeptat, ale starý muž…byl pryč.
Nerozuměl tomu a nechtěl nad tím uvažovat. Začala se mu točit hlava. Koruny stromů mu uzavíraly pohled na nebe, přibližovaly se a tiskly ho k zemi. Tma se mu zapila do očí a přestával vidět. Stěží se dopotácel domů a svalil se na postel.
Druhý den ráno si vše znovu přehrál. Uvědomoval si, že to bylo jako nějaká laciná povídačka, hloupé klišé, nic ale nevysvětlovalo fakt, že se na jeho nočním stolku matně blyštěl zlatý kroužek. Uchopil ho a chvíli s ním bezmyšlenkovitě protáčel mezi prsty. Pak si ho s mírným pokrčením ramen nasadil a vyrazil do práce.
    Ten den bylo na stavbě mnoho práce. Jako architekt dohlížel na rozpracované projekty. S plány v rukou obhlížel celé staveniště a příhodu z minulé noci zcela vypustil z mysli. Právě kontroloval základy, když nad sebou uslyšel křik. Zvedl hlavu a s hrůzou sledoval, jak se z jeřábu nad výkopem uvolňuje traverza a padá přímo na něj. Nohy mu ztěžkly a dech se zastavil. Zavřel oči. Přes křečovitě stisknutá víčka mu probleskovaly obrysy korun stromů, přibližovaly se…. Když oči otevřel, bylo po všem. Traverza ležela několik decimetrů od něj a jeřábník ve své kabině se křižoval a děkoval Bohu.
On ale na Boha nemyslel. Pomalu a s nedůvěrou pohlédl na svou ruku. Zdálo se mu, že po prstenu přeběhl slabý stín. To už bylo moc. Odvedli ho ze staveniště a poslali ho domů. Cestou se mu hlavou nehonilo nic jiného, než slova starého muže. Co chvíli letmo přelétl pohledem přes prsten, jakoby se ujišťoval, že nezmizel.
Byla to náhoda? Bylo to kouzlo? Snažil se uvažovat racionálně. Kdyby se mu to stalo kdykoli jindy, považoval by to jen za obrovské štěstí a vesele by o tom vypravoval v hospodě. Ano! Štěstí to bylo. Žádný zatracený kus kovu s tím nemá co dělat. Kouzla! K smíchu!
A přeci…
    Celou noc nemohl spát. Obracel se na posteli a před očima se mu míhaly obrazy padající traverzy, černých spletených větví a podivného lesku na prstenu.
    Další den se rozhodl. Takhle to dál nejde. Vyzkouší ho. A tak se přistihl, jak stojí na mostě přes železniční trať.
„Co to dělám?!“ pomyslel si, „kvůli takovému nesmyslu?“
Rychle z onoho mostu utekl. Chtěl jít do své oblíbené hospůdky, ale nemohl se zbavit pocitu, že ho prsten škrtí. Snažil se ho sundat, ale nešlo to. Utíkal domů, než se však stačil o něco pokusit, prsten sám sklouzl dolů. Položil ho na stolek a šel si udělat kávu. Ještě ten večer se k němu donesla zpráva o strašlivém neštěstí, které se to odpoledne stalo. Jeho zamilovaný podnik, kam měl původně namířeno vyhořel do základů a kvůli vadné západce ve dveřích v něm zahynulo třicet šest lidí. Sedl si do křesla a slepě zíral na zeď. Hloupost, klišé, kýč. Číst takovou knihu, zahodí jí pro neoriginálnost. Proč museli ti lidé zemřít? Zavinila to ta věc? Chtěla mu podat důkaz o své moci? Nebo mu jen zachránila život? Měl se ten požár stát, nebo ho zapříčinil on? Existuje něco jako předurčení? A co to pro něj znamená? A není to vlastně jedno?
    Od toho dne se bez prstenu nehnul na krok. Celé dlouhé dva roky si ani nezlomil ruku, ani třeba jen neupadl. Žil absolutně beze strachu z čehokoli. Nabyl přesvědčení, že se mu nemůže nic stát.
Pak to přišlo.
    Jednoho dne si prsten zapomněl na nočním stolku. Zjistil to na půlce cesty do práce. Díval se na své ruce položené na volantu a pobrukoval si jakousi melodii z rádia. V tom si všiml, že nemá svého ochránce.
Zpanikařil.
Dupl na brzdy, div že do něj auta za ním nenabourala, a zmateně se snažil dostat do protijedoucího pruhu. Jakmile se mu to podařilo, hnal se hlava nehlava směrem domů. Byl tak rozrušený, že se nedokázal soustředit na značky ani na semafory. Na čele se mu perlil pot. Nervózně se upamatovával na všechny předpisy, bázlivě se rozhlížel kolem, zda někdo nevypadá nebezpečně a jako v horečce se kousal do rtu. Když se po strastiplných chvílích dostal ke svému domu, zběsile vpadl do ložnice, vrhl se k posteli a prsten si doslova narval na prsteníček. Dlouho pak ležel a prudce oddychoval.
A tehdy ztratil svůj klid. Už nebyl bezstarostným a lehkovážným. I s prstenem teď měl obavy. Měl obavy právě o něj. Co kdyby sklouzl? Už nikdy nechtěl zažít ten děsivý pocit nejistoty. S prstenem věděl, že nezemře. Obcházel osud. Ale bez něj? Jeho osud by si ho mohl najít. Člověku se přeci může přihodit tolik hrozných věcí a nehod. I smrtelných. Jak mohl před tím bez prstenu žít tak jak žil? Jak mohl třeba jen přejít ulici?
    A tak začal nosit rukavice. Ať spal či jedl, kreslil výkresy nebo plaval, neustále měl rukavice. Tím se chtěl pojistit před ztrátou prstenu. Lidé ho měli tak trochu za blázna, někteří se ho báli. Mysleli, že má nějakou kožní chorobu, ale jemu to nevadilo. Smál se jim. Jednoho dne stejně zemřou, ale on ne!
    Za nějaký čas přišla další zima.
    Byl na procházce se psem, když uviděl na zemi ležícího člověka. Třásl sebou a z úst mu šla pěna. Nějaký mladík se nad ním skláněl a snažil se ho uklidnit.
Přiskočil k nim.
„Díky bohu!“ zvolal mladík zoufale „asi epilepsie. Podržím mu nohy, vy mu zalehněte ruce a podívejte se, jestli mu nezapadl jazyk.“
„Jistě,“ přikývl a chytil zmítajícímu se ruce. Když mu však chtěl otevřít ústa, zaraženě se podíval na své tlusté palčáky.
Zkameněl.
Epileptik začal modrat v obličeji a škubání jeho těla se zmírňovalo.
„Asi mu zapadl!“ vytrhl ho hlas mladého muže „udusí se!!! Vyndejte mu ho…!“
S vytřeštěnýma očima jen zavrtěl hlavou. „Ne, nemůžu. Nemůžu sundat rukavice. Jestli ztratím prsten, zemřu,“ hlesl tiše.
„Cože?!“ zakřičel hoch.
To už se k nim sbíhali další lidé. Jeden z nich ho odtrhl a zručným pohybem otevřel již nehybnému muži ústa.
Jako omámený se potácel dozadu, otočil se a bez ohlédnutí šel pryč. Nevnímal nic okolo sebe, ani řev sirén. Po pár krocích se zastavil a pomalu se podíval zpět. Hloučkem přihlížejících si razili cestu dva saniťáci. Nespěchali. Na nosítkách už totiž nenesli pacienta, ale jen bezduché tělo přikryté bílým hadrem.
    Svět se mu začal mazat do dlouhých, rozteklých šmouh. Musel si sednout. Teprve teď se rozhlédl. Poznával to tu. Ten most, zvuk vlaků….Tady před třemi roky hodlal vyzkoušet sílu prstenu. Tady před třemi roky skončil jeho život. Od té doby jen přežíval. Otravován jistotou nesmrtelnosti, kterou mu dával prsten, otravován sžíravým strachem o prsten. Otravován falešnými pocity, neboť až teď si uvědomoval, že to všechno byla neuvěřitelná hloupost. Hloupost, kvůli níž zemřel člověk. Tak se bál o svůj život, že nepomohl tomu, kterému o něj opravdu šlo. Jak se to jen všechno mohlo stát?
Proklínal staříka z parku, proklínal prsten, proklínal sám sebe. Byl to jen žert? Krutý žert? Nebo to byla pravda? A vůbec. Záleželo na tom? Co je horší – že žil tři roky v klamu, v pošetilé představě nadpřirozených sil, nebo to, že opravdu několikrát přelstil smrt a pohrával si s miskami vah osudu, čímž sám sobě dokázal, že jeho život nemá valné ceny tak jak mu byl určen?
    Stál na kamenném zábradlí mostu a houstnoucí šero prozařovala světla přibližujícího se vlaku. Měl to udělat už dávno. Jestli teď zemře, znamená to, že ten člověk před chvílí skonal naprosto zbytečně, že ho vlastně zabil a nezaslouží si nic jiného než smrt. Jestli přežije, zbude mu přeci jen nějaká jistota, že to mělo nějaký smysl. Může toho využít. Ne pro sebe, ale pro lidi. Ano! To je jediné řešení, jedině tak vyjde pravda najevo.
Ještě než dopadl na ledové koleje a ještě než byl jeho poslední výdech změněný v obláček páry rozptýlen hlasitě a náhle brzdící lokomotivou, bleskla mu v hlavě slova, která řekl mladíkovi, když odmítl sundat ze svých rukou rukavice. Vzpomněl si také na starcovo varování a přišlo mu líto, že se tedy pravdu nikdy nedozví……

V Karlových Varech 25. prosince 2002

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

  1. Filip Pivoňka

    Občas znytečná a klišovitá slova, hlavně přídavná jména ("chladně střébřitý svit měsíce", "neohrožená statečnost", "v pošetilé představě"… nutno číst v kontextu). Občas lehký amatérismus v řazení vět a toku textu, typický pro začínající autory (i pro mě, já to dělám taky). Jinak dobré, text vbuzuje napětí, očekávání úderné pointy a když se nakonec příběh změní v úvahu nad vinou a trestem a očekávaný kopanec nepřijde, i tak je to zakončení působivé a důstojné. Howgh!

Leave a Reply