Pán hvězd

Modrá, tichá samota zasněžené cesty otvírala náruč narušiteli. Kráčel ztěžka, mátožně, v ruce svíral láhev.
Každá stopa po něm jizvila čistotu pěšiny, každý zvuk co vydal byl polknut jejím měkkým klidem.
Zapomenutý, zčernalý lístek na větvi keře se zachvěl, a pak zas nehybně odolával času.
Svalil se na zem a chvíli funěl, až pára od jeho úst vytvořila malý obláček. Na vousech se mu objevila vlhkost, jenž vzápětí zmrzla v drobné korálky.
Nemohl hýbat hlavou a tak se díval na nebe. Překvapením přestal dýchat a zadržel dech. Obláček se rozplynul ve tmě.
V očích se mu odrážel vesmír. U koutku měl konec velkého vozu, přes duhovku se táhla mléčná dráha. A všechno to bylo jen jeho.
Jeho byl bledý měsíc, jeho byl lesk hvězd.
Jakože si toho nevšiml dřív?
Zvedl ruku s lahví a zasmušile na ni zamžoural.
Ne.
Chce hvězdy. Jeho hvězdy. Teď už to ví.
Znovu začal dýchat. Ten první doušek mrazivého vzduchu byl jako zrození.
Zrození Pána hvězd.
Poprvé v novém životě se nadechl, poprvé mrkl. Svět se změnil. Byl nový.
Jak snadné.
Zvedl se a kusy sněhu odpadávaly z jeho promočených šatů.
Necítil chlad, byl Pánem hvězd.
Zkřehlé prsty upustily láhev. Němě dopadla na bílou zem.
Zrak upřený k nebesům, vydal se pán hvězd do svého panství.
Tisíce nedodržených slibů ospravedlnil tento zrod. Duše se radovala z odpuštění svědomí.
Teď.
Teď je to doopravdy. Ne tak doopravdy jako předtím, v předchozím životě. Opravdověji.
Teď.
Teď má vůli a sílu.
Cesta ho sem dovedla. Modrá tichá samota. Dala mu směr. Směr trpělivého hloubání nad
sebou samým.
Obloha mu svědčí v očistci hříchů.
Ne.
On je jejím pánem. Sám sobě svědkem. Vše  zapomenuto, štít je čistý. Nikomu nic nedluží,
začne lépe.
Ano.
Teď to půjde. Jen žádná minulost.
Bude lepším. Jen žádné výčitky.
Bude dobrým, bude moudrým, bude citlivým.
On, Pán hvězd.
Platí to  teď, od narození. Starý život je zapomenut. Nač vláčet stíny vyčpělých tísní novou
existencí.
Nepotřebuje.
Nepotřebuje zrezlé koleje dávající směr . Má svůj vlastní.
Sešel z cesty.
Kráčel ztěžka, mátožně. Sníh odrážel svit jeho nevolníků.
Náhle se však změnil v temnou propast. Hlubina málo touží po třpytu.
To však neviděl.
V očích se mu odrážel vesmír, když se podrážka jeho boty dotkla černého prázdna.
Nelidský výkřik polknula svým měkkým klidem. Modrá, tichá samota.
Začalo sněžit. Jizvy cesty se pomalu hojily.
Nedaleko ležel muž bez minulosti. Muž jenž vykročil, ale neuměl dojít dost daleko. Muž,
jehož zabila bezprizorní budoucnost.
Muž, Pán hvězd, Předsevzetí…

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

Leave a Reply