Slunce už dávno zapadlo a mezi balvany probleskovalo světlo ohně. Na okraji lesa se objevily postavy v kápích.

„Skrček nekecal,“ poznamenal jeden z mužů nevěřícně. Plameny se odrážely od kamenů a vábily je jako lesk pravého zlata. Připravovali se k lovu. Smečka hladových psů. Vůdce nespokojeně pohlédl na oblohu. Byla bez mráčku a měsíc osvětloval planinu, jako by byl den. Přesto do toho půjdou. Proti nim stojí jen jeden chlap a jedna malá děvka. Sevřel v ruce Gortův nůž, ostatní si připravili klacky a kameny. Kývl na ostatní a pokynul směrem k tábořišti. Nehlučně opustili přítmí lesa a jako duchové se tiše sunuli k vábícímu ohni.

Kira, schoulená pod kožešinou, se neklidně zavrtěla. Oční víčka měla křečovitě sevřená a zatínala pěsti. Byla zase doma. V polozemnici, naplněné kouřem ohně a pachem špatně vydělaných kůží. Uslyšela kroky a pokusila se ještě více zachumlat. Za chvíli jí přijde vzbudit sestra. Zase z ní stáhne přikrývku a sestersky jí nakopne. Naskočila jí husí kůže, jako by už cítila chlad.

„Ještě chvilku“, mumlala bezhlasně. Sestřina ruka jí zacpala ústa a vytáhla jí zpod kožešiny. Zmatená Kira se ani nebránila. Až když ucítila smrad nemytého těla a píchající vousy na tvářích, zpanikařila. Prudce sebou trhla a bezhlavě se stále ještě s očima zalepenýma spánkem, vrhla dopředu. Zakopla o kameny ohraničující ohniště a ošklivě si o ně popálila ruku. Konečně zmizel ten polosen, ve kterém se nacházela. Probudila se do reality a s pulzující bolestí v ruce se pokoušela odhadnout situaci.

Po čtyřech se pokusila odplazit od ohně, ale muž si ji za nohu přitáhl. Popadl ji za vlasy a na krk jí přiložil něco studeného, ostrého. Do očí jí vhrkly slzy, částečně z bolesti, částečně z bezmoci.

Vyplašeně hledala Pěvce, ale díky slzám viděla rozmazaně. Slyšela jen hluk zápasu, funění a občasné výkřiky .

Pěvec spal neklidně. Jako by z něj postupující noc vysávala potřebu spánku. Převracel se a hledal polohu, ve které by jej do zad netlačily drny a kameny. Nakonec rezignoval. Otočil se na pravý bok a bezmyšlenkovitě zíral do skomírajících plamenů. Jejich zář ho oslepovala a tak mhouřil oči a díval se skrz řasy. Chvílemi se mu dařilo zahlédnout mezi odlesky spící Kiru. Měla pootevřená ústa a lehce pochrupovala. Mocně zívl, až si málem vyvrátil sanici. Oheň ho hřál do tváří a jeho teplo ho pomalu ukolébávalo ke spánku. V polospánku slyšel cinkání koníkova postroje i jeho občasné odfrknutí. V ohni hlasitě praskla větev. Pěvec otupělý z tepla sálajícího ohně se na okamžik probral. Pohyb, který zahlédl koutkem oka na hranici lesa přičetl mámení svých rozespalých očí a líně se otočil na druhý bok. Ani ten kůň nemůže usnout, pomyslel si otupěle. Bude to dlouhá noc.

Znovu praskla větev. Pěvec se rychle obrátil k ohni, ale zastavit kámen, letící na něj ze tmy už nedokázal. Pravé oko mu zalila krev a chvíli nedokázal popadnout dech. Jako opilý se vymotal z kožešin a popadl meč. Nohy ho neunesly, tak alespoň klečel na kolenou a držel jej natažený před sebou, oheň v zádech. Teplá, lepkavá krev mu stékala k ústům a on pocítil její železitou chuť. Žaludek ho v kotrmelcích nutil ke zvracení a motala se mu hlava. Útočníci se zjevili tiše, jako duchové a s dlouhými holemi jej v půlkruhu obstoupili. První ránu holí ještě dokázal odvrátit, ale druhá mu vyrazila meč z rukou a třetí hůl se mu zarazila do žaludku tak hluboko, že měl pocit, jako by mu zády vylezl její konec. Sípavě se snažil popadnout dech a klekl na všechny čtyři.

Ještě pár ran mu dopadlo na záda, než konečně padl na obličej. Pod košilí nahmatal dýku a pevně ji stiskl. Jeden z mužů jej kopnutím povalil na bok a přišlápl mu hrudní koš. Ve vítězné póze se obrátil k ostatním. Oslavovat vítězství už nestihl. Pěvec mu vší silou vrazil dýku až po střenku do nártu. Bodl tak hluboko, že cítil jak mu špička dýky projela do masa. Bolestí zařval a dýkou otočil v ráně. Stojící muž zavrávoral a mávaje rukama jako poplašený pták hledal oporu. Jeden z kumpánů k němu přiskočil a podepřel jej, Pěvec vytáhl dýku z rány a ťal po něm. Ostří jen lehce škráblo lýtko, ale muž přesto uskočil jako kamzík. Pěvci konečně přestalo hučet v uších od rány kamenem. Slyšel Kiřino dusivé sípání i sténání zraněného muže. Ten se teď válel v trávě vedle Pěvce a snažil se rukama zastavit krvácení. Slyšel ale ještě něco. Nelidský řev, kvílení z říše duchů. A pak jej uviděl. Démona, celého pokrytého krví, nahého jako bozi sami. Měl v ruce žezlo a ohromnými skoky se hnal k nim.

Muži zpanikařili. Jak se démon blížil, couvali od tábora až nakonec první z nich ztratil soudnost a přestože všichni ví, že k démonům se člověk nemá obracet zády, vzal do zaječích. Ostatní ho následovali. Démon dorazil do tábora a aniž zpomalil, vrhl se na útočníka, svíjejícího se vedle Pěvce. Holí, kterou měl v rukou jej začal utloukat k smrti. Mužův obličej se pomalu měnil v beztvarou kaši, ale démon stále ještě neměl dost. Namáhavě sípal a s každým úderem vydával nelidské skřeky.

Kira najednou ucítila nečekanou volnost. Muž, který jí tiskl nůž na krk náhle zmizel. Slyšela jeho těžké kroky, když utíkal. Padla na kolena a ucouranými rukávy si utřela slzy z očí. Konečně měla možnost se rozhlédnout.

Na druhé straně ohniště uviděla tři postavy. Pěvce se zakrvácenou hlavou, klečícího na kolenou, schouleného do klubíčka, a vedle něj tělo jednoho z útočníků. Nahého muže, který stál nad ním a unaveně se opíral o hůl hned nepoznala. Když k ní otočil hlavu, málem vyjekla, jak se lekla jeho znetvořeného profilu. Doklopýtal k ní, s námahou poklekl na kolena a položil jí hlavu do klína. Kiře zamrzl hlas v hrdle a nebyla ze sebe schopna vydat ani hlásek.

Chvíli tak nehnutě zůstali. Kira zapomněla i dýchat, jak se bála pohnout. Teprve až když muž v jejím klíně usnul, se tiše rozplakala.

Slunce v plné nahotě odhalilo ranní krveprolití. Začínal dusný a horký den, obloha bez mráčku a žádná naděje na déšť nebo závan větru.

Pěvec už brzy ráno odtáhl mrtvolu nočního útočníka z tábora a jenom krvavá cestička ukazovala, kde ji nechal. Na dlouhé pruhy roztrhal jednu ze svých nejlepších halen. Kira mu omyla ránu na čele a než mu ji obvázala, přidala pro lepší hojení pár bylinek, které natrhala na louce. Ještě teď jí po nich voněly prsty. Na svou spáleninu si zatím přiložila jen mokrý obklad. Nebylo to příliš vážné a i když jí zůstanou jizvy, ruka bude v pořádku. Spíš jí vyděsil Gortův stav. Od chvíle, co jí usnul v náručí se ještě neprobral. Oči mu za zavřenými víčky těkaly a jeho ruce i nohy sebou co chvíli nekontrolovatelně škubly.

Zatím jej jen přikryla kožešinou a vyčistila mu rány. Polovinu obličeje měl rozbitou k nepoznání, chybělo mu pár zubů a díky vykloubenému rameni si nedokázal pořádně lehnout. Na žebrech mu modraly ošklivé podlitiny a nohy měl rozedřené do krve. Seděla u spícího jako hromádka neštěstí a pomalu se kolébala na patách. Věděla, že až se probudí, budou mu s Pěvcem muset způsobit ještě větší bolest než kterou cítil teď.

Co se vrátil do tábora, Pěvec nepromluvil. Rýpal klackem ve vyhaslém ohništi a namáhavě dýchal. Občas si přitiskl ruku na bolavá žebra. Rána nad okem mu natekla a cítil v ní pnutí a škubání. Cítil se ještě hůř než ráno. Věděl, že nesmí usnout. Kdysi v Egiru viděl muže se zraněním hlavy. Usnul a když se probudil, byla z něj blábolící troska. Byl unavený a cítil, že když ještě chvíli zůstane sedět, spaní se neubrání. Vstal a stále ještě v předklonu se opíral o klacek, kterým dloubal v ohništi. Zamotala se mu hlava a chvíli měl mžitky před očima. Tak zhluboka, jak to šlo, se nadechl do bolavých plic a pomalu se narovnal.

Kira pomalu vzhlédla. Pěvec byl bledý jako stěna, potácel se na druhé straně ohniště a snažil se udržet na nohou. Sledovala jej, jak bojoval s rovnováhou. Nakonec se svalil na jeden z balvanů a rychle a povrchně dýchal. Váhavě vstala. Chtěla by mu pomoci, ale zároveň se bála, že ji zase odežene. Pěvec to rozhodl za ni.

„Mluv na mně.“ Zachraptěl a přivřel oči před sílícím sluncem. Kira jen překvapeně vytáhla obočí.

„Říkej cokoliv, jen mně nenech usnout, rozumíš?“

Poslušně přikývla. Přesto ještě chvíli mlčela. Vždycky byla upovídaná, ale po prožité noci jenom těžko hledala slova. Pohladila Gorta po zpocených vlasech a znovu k němu poklekla.

„Bude v pořádku?“ zeptala se Pěvce. Ten se pokusil pokrčit rameny, ale nakonec to vzdal.

„Kdo ví. Jestli mu nespravíme to rameno, bude z něj nadosmrti mrzák.“

„Ale už nebude tak hezký,“ podotkla smutně a konečky prstů se dotkla ran a oteklin v chlapcově obličeji. Pěvec se podivil její naivitě.

„Jizva sem, jizva tam. Už předtím vypadal jako krysa.“ Kira pobouřeně vzhlédla. Když ale uviděla, že se Pěvec culí, vzala ho na milost.

„A byl hezký, abys věděl. A taky to byl jeden z mála lidí, které jsem doma měla ráda.“ Dodala už o poznání tišeji.

„Mluvíš o něm, jako by už umřel.“

„Neumřel,“ rozhorlila se. „A neumře.“ Pěvce pobavilo to odhodlání poprat se se samotnou smrtí. Sám to moc dobře znal, ale taky věděl, kam až to člověka může dovést. Teď ho ale mnohem víc zajímala jiná věc.

„Proč jsi se mnou odjela?“ Kira se na něj ani nepodívala. Stále hladila Gorta a doufala, že když bude dostatečně dlouho mlčet, Pěvec se zeptá na něco jiného. Nakonec s falešnou bezstarostností odpověděla.

„Vyhrál jsi mně. Musela jsem jet.“

Pěvec jenom malinko zavrtěl hlavou a potěšilo jej, že se mu nevzbouřil žaludek. „Nemusela jsi.“

Nadechla se k odporu, ale pak vzdorně zdvihla hlavu a poprvé za celou dobu se mu zadívala přímo do očí.

„Máš pravdu. Nemusela jsem, ale chtěla. Kdyby ne s tebou, tak třeba sama.“

Nezeptal se proč, ale ta otázka visela ve vzduchu. Věděla, že dřív nebo později na ní bude muset odpovědět. S ulehčením zaznamenala změnu v rytmu Gortova dechu. Probudil se. Něžně se na něj usmála.

„Jak je, hrdino?“

Cosi zašeptal, ale neslyšela ho. Naklonila ucho až k jeho ústům. Pak se s ulehčením podívala na Pěvce.

„Bude v pořádku,“ řekla s jistotou, kterou před pár okamžiky postrádala. „Má hlad.“

 

Na cestu vyrazili ještě ten den k poledni. Kira žádala pro Gorta jeden den odpočinku, ale Pěvec nekompromisně rozhodl, že odjedou. Nestál o další noční návštěvu. Gorta uložili na kožešiny vzadu na voze. Neprotestoval. Od doby, kdy mu rovnali vykloubené rameno ještě nepřišel k sobě. Kira mu co chvíli omývala čelo chladnou vodou a mluvila na něj, jako by ji mohl slyšet. Pěvec seděl schýlený na kozlíku, halenu přehozenou před hlavu aby se alespoň trochu chránil před sluncem. Čím více pálilo, tím víc mu tepalo v hlavě. Přestože si na hlavu vylil skoro celý měch a z haleny mu kapala do klína voda, stále mu nějaká síla tlačila oči ven z důlků.

Když opustili vyprahlou planinu, po které se poslední dva dny táhli, motlitbou poděkoval duchům. Chladivý stín lesa jako by mu dodal novou sílu. Poslední hodinu cítil, jak ztrácí vědomí a pouští otěže z rukou.

Zastavil vůz a otočil se dozadu. Setkal se s Kiřiným pohledem. Na jeho nevyslovenou otázku jenom zavrtěla hlavou. Pomalu už začala ztrácet naději. Byli na cestě už tolik hodin a Gort se stále ještě neprobral. Pěvec sáhl chlapci na čelo. Bylo horké a tváře měl od horečky zarudlé. Nespokojeně mlaskl.

„Do večera musí vydržet,“ poznamenal a pobídl koníka.

„Co se stane večer?“ zeptala se Kira zvědavě.

„Jsme asi den cesty od Lougen. Jestli jsme nezabloudili, tak za nějakou dobu narazíme na rozcestí a pak je to jenom pár hodin k Maewul. Tam uvidíme, co se dá dělat.“

Kira se nadechla k další otázce, ale Pěvec už se otočil zády a vedl vůz po kamenité stezce do nitra lesa. Tak se alespoň obrátila k bezvědomému chlapci.

„Ty asi nevíš, kdo je to Maewul, co?“

 

Rozcestí minuli a s prvními večerními stíny dorazili k osamělému stavení. Kira, která z domova znala jen polozemnice, na ně zírala s otevřenými ústy. Byl vysoký, vyšší než všechny domy ve vesnici.Napadlo ji, že majitel musí být velmi bohatý, nejmíň král, protože před stavením bylo uvázáno několik koní a vedle něj stály dva vozy, větší než měl Pěvec.

Muž seskočil z vozu a odstrojil koníka. Za otěže jej odvedl ke korytu, kterým tekla voda svedená od potoka. On i kůň se dychtivě ponořili do chladivé vody. Zatímco kůň hltavě pil, Pěvec si chlístal vodu za krk. Z vlasů mu pomalu odtékala zaschlá krev a na předloktí mu naskočila husí kůže.

Frkal a funěl snad víc než jeho kůň, takže úplně přeslechl blížící se kroky. Když se konečně nabažil vody, otočil se a stál tváří v tvář nadurděné, silné ženě s tvářemi zrudlými od vína. S rukama založeným v bok si ho prohlédla od hlavy až k patě a nevěřícně zavrtěla hlavou.

„Jak je možný, že vždycky když sem zavítáš, vypadáš jako zmačkanej hadr.“

Pěvec se oklepal jako pes, zazubil se a popadl ženu do náručí.

„A navíc smrdíš.“ Rozpačitě ji pustil a přičichl si k haleně. Nic zvláštního necítil. Musel ale uznat, že po nočním přepadu vypadá hodně sešle.

„A u koho bych si asi tak měl lízat rány?“ Opáčil a plácl ženu po zadnici. „Máš tu pro mě místo?“

„Pro tebe vždycky. Ale koukám,“ pohodila bradou k vozu, kde se za postranicí krčila Kira, „že máš sebou náklad. Pořídil sis konečně ženu?“

Pěvec se ušklíbl a přimáčkl ženu k sobě. „Ale Maewul, víš přece, že jediná kterou chci jsi ty. Akorát mi vadí tvůj muž. Kde vůbec je ten starej ochlasta?“

Maewul kývla hlavou směrem k domu. Pěvec věděl, že poslední dobou usedlost řídila sama. Její muž byl stále naložený v pivě a buď vyspával opici, nebo si zrovna novou pořizoval.

Zatímco ji vedl k vozu, odvyprávěl jí ve zkratce noční přepadení. Ženě stačil jenom krátký pohled na chlapce ve voze, aby poznala, že už je skoro pozdě. Odnesli ho s Pěvcem dovnitř a za nimi, obtížená Pěvcovými věcmi cupitala Kira. Položili ho k ohništi v zadní místnosti. Dál už šly věci velice rychle. Kira jen přihlížela, jak jsou Pěvec se ženou sehraní a snažila se nepřekážet. Maewul na ohništi svařila odvar z makovic a Pěvec mezitím prohlédl chlapcovy rány. Na menší ranky zabrala směs bylinek, které rozemnuté vložili ráno pod obvazy, ale rána na žebrech se mu nezdála. Ze džbánu u stěny si nalil do misky trochu pálenky, usrkával a čekal. Mewul do chlapce nalila po troškách odvar a po chvíli souhlasně kývla na Pěvce. Ten prsty roztáhl ránu a štědře jí prolil pálenkou. Kira se až otřásla, když si představila tu bolest, ale chlapec se ani nepohnul. Stejně vyčistili a pak ovázali i rány v obličeji a na nohou. Pak si Maewul vzala do práce i Pěvce s Kirou.

„Ty máš ale tvrdou hlavu,“ poznamenala spokojeně, když si prohlížela Pěvcovo zranění. Ten se jen ušklíbl a upil kořalky. Maewul mu vytrhla džbán z ruky a pleskla jej po zádech.

„To ale neznamená, že se mi tu ožereš, ještě jsi neplatil. Pít bys teď neměl. Chlast rozproudí krev a budeš víc krvácet.“ Rozmrzele postavila džbán na zem a obrátila se ke Kiře.

„Ukaž mi tu ruku,“ prohodila celkem přátelsky a hodila okem po Pěvci, jestli se zase neujal džbánu. Kira poklekla u ženy a vyhrnula si rukáv. Když jí Maewul sundavala přilepený obvaz, sykala bolestí. Na spálenině ji zahřálo teplo ohně a zranění jako by samo procitlo k životu. Cítila jak jí v ruce tepe krev a předloktí jí polilo horko. Žena ale spokojeně pokývala hlavou.

„Nech to dýchat. A až se ti začne ruka hojit, maž si spáleninu tukem.“ Pořádně si prohlédla Kiru od hlavy k patě a nechápavě zavrtěla hlavou. „Nemá svaly, ani prsa a je úzká v bocích, bude špatně rodit. Jako služka ani jako žena nic moc. A co ten chcípáček? Odkdy sbíráš zatoulaná koťata?“

Pěvec jen odfrkl. Měl Maewul rád, ale její nevybíravý jazyk ho rozčiloval. „Mám koťata rád,“ odsekl a s křupnutím v kolenou vstal. Žena ho následovala. Jen ponížením rudá Kira zůstala sedět u Gorta a slepě zírala do země. Sotva zmizeli za dveřmi, plivla za nimi.

 

 


Centurion se celý špinavý a zpocený vrátil do tábora. Byl spokojený. Během chvíle ty barbarské psy rozprášili a odpor v téhle oblasti byl na dlouhou dobu zlomen. Nečekal na sluhu a sám si začal sundavat zbroj. Netrpělivě přetrhl několik řemínků a strhl si tepaný krunýř. Hodil jej do kouta a lačně se vrhl k míse s vodou. Potřeboval ze sebe smýt tu špínu, připadal si nečistý po styku s barbary. Otřásl se nechutí. Útočili nazí, nabarvení modrou barvou, jako stádo bez disciplíny a taktiky, ale nadané nadlidskou silou. Přestože je lučištníci kosili jako zralé obilí, z lesa za troubení rohů vybíhali stále noví a noví muži, valili se jako mořská vlna.

Náhle za sebou uslyšel šramot. Popadl meč, ležící vedle umyvadla a máchl jím směrem k vetřelci. Špička meče se zastavila sotva stopu od Ruise. Chlapec s psím nadšením čekal na dobrou zprávu. Za informaci o shromaždišti nepřátel a o jejich počtu měl dostat odměnu. Matku a sestry.

„Porazil jsi je, pane?“ zeptal se nedočkavě a ani nezaznamenal, že by mu mohlo hrozit nebezpečí. Centurion pomalu odložil meč a přikývl.

„A splníš teď svůj slib?“

Velitel vyšel ven ze stanu a přivolal pobočníka. Ohlédl se, kde zůstal chlapec a pak udělil polohlasem rozkaz.

„Týden  pěšky na sever je vesnice. Vezmi si pár mužů a vypalte to hnízdo.“

Ruis čekal u vchodu do stanu. „Jedou?“ Zeptal se s nadějí.

 Ceturion se usmál. „Jak jen se člověku během chvíle může zlepšit nálada,“ pomyslel si. Na Ruisovu otázku přikývl.

            „Jedou.“

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

  1. Katriška

    Dobré. Mělo to spád a napětí. Jen bych se snažila vyhýbat takovým slovním spojením jakou jsou beztvará kaše (spojeno s obličejem) bílý jako stěna apd. jsou to strašně provařené obraty. Chápu že je těžké se tomu vyhnout, ale nějak jsem si jich tam hodně všimla. působily na mne okatě.
    Jinak moc líbilo….

      • Katriška

        Kéž by. Jsou to šuplíkovky. Nějak nemám žádnou inspiraci. Však ona mě ta aktivita brzo přejde. Je tu krapánek mrtvo…:) Já teď mám překvapivě pár hodin denně volno, tak louskám a hodnotím.

Leave a Reply