Ve spěchu jsem sbíral pár posledních květů vzácné asfodelie. Bylo třeba se neprodleně vrátit do vesnice, protože každou chvílí propukne další z těch šílených písečných bouří, které Venšarskou planinu v tomto období sužují. Vítr burácel tak, že mi zaléhalo v uších a oblohu už po několikáté rozťal děsivý smaragdový blesk. V noci propukne hotové peklo, o tom nebylo pochyb.
Letěl jsem po cestě jako by mě pronásledovala smečka rozzuřených gepardů. Kdyby mě bouře zastihla na volném prostranství znamenalo by to téměř jistou smrt.
Pomalu se stmívalo.
Už jsem byl jen pár kroků od prvního domu, když jsem si všimnul podivné černé siluety ležící opodál.
Zpomalil jsem, abych si mohl prohlédnout, co to je.
Neznámý muž s četnými poraněními na rukou a obličeji, v bezvědomí. Zatraceně, jak se sem dostal? A co ho tak hrozně zřídilo?
Ale na otázky nebylo moc času. Nemohl jsem ho tam nechat jen tak bezvládného ležet. Bouře by ho zabila. Podařilo se mi ho zvednout na nohy a odvléct k ranhojiči. Byl těžší, než jsem čekal. Začínal se zvedat písek. Těch několik desítek metrů mi nikdy nepřišlo tak dlouhých.
Když za mnou zapadly dveře lékařova domku, venku se rozpoutalo očekávané peklo. Okenice praskaly pod neúprosnými nápory deště, dveře se se skřípěním snažily odolat neustálým záplavám písku. Hřmělo tak hlasitě, až se mi zdálo, že se na nás zřítí nebeská klenba, a blesky vše zaplavovaly tajemným zeleným světlem, které způsobovalo, jakoby i ten nejobyčejnější stín vypadal jako nějaká strašlivá, krvelačná bestie. Nesnášel jsem období bouří.
„Bude v pořádku?“ zeptal jsem se ranhojiče, který mezitím stihl muže důkladně prohlédnout.
„Ano, Izmire. Ale zajímalo by mě, co mu taková zranění způsobilo. Podívej,“ ranhojič neznámému opatrně vyhrnul rukáv, abych si mohl prohlédnout rány.
„Všimni si vždy kůže, která je kolem rány,“ pokračoval lékař dál, „zdá se mi, jakoby světélkovala.“
„Nic nevidím,“ zamračil jsem se.
„Počkej chvilku,“ lékař vstal a přikryl světlen, nerost, který osvětloval místnost.
A vskutku. Teď když byla tma, všiml jsem si toho i já. Okolí ran světélkovalo.
„Jak je to možné?“ Nemohl jsem uvěřit vlastním očím.
„To, co mu tato zranění způsobilo, nebyl nějaký člověk nebo obyčejné zvíře,“ řekl ranhojič ponuře, „bylo to něco nadpřirozeného, co nemá v tomto světě co pohledávat.“
A jakoby příroda chtěla dodat sílu jeho svědectví, rozburácel se hrom v takové síle, že jsem pak notnou chvíli nic neslyšel.

Nevím proč, ale záhada kolem neznámého raněného mě nenechala následující noci spát. Místo toho, abych se nechal unášet na křídlech snů a proroctví, která se nám v noci zjevují, vymýšlel jsem nejrůznější teorie o tom, co se muži stalo. Jestli ho něco napadlo zde, měli bychom být my všichni ve střehu.
Není divu, že když mi jednoho dne ranhojič přišel oznámit, že se muž nejspíš brzy probere, proseděl jsem u něj celé hodiny a netrpělivě čekal, až se třeba jen nepatrně pohne.
Bylo už pozdě k večeru a nebe připravovalo další ze svých zběsilých bouří, když muž otevřel oči. Než jsem ho ale stihl zaplavit otázkami, opět upadl do bezvědomí. To se opakovalo ještě několikrát, takže když byl konečně schopen promluvit, na kostelních hodinách zrovna odbíjela půlnoc. Jednotlivé údery zvonu přerušovalo hlasité hřmění. Ranhojič muži přinesl polévku a já vypálil otázku, která mě na jazyku pálila ze všeho nejvíc: „Kdo vás tak zranil, pane?“
Neznámý se na mě unaveně podíval a pak ze sebe, mezi rychlým polykáním kuřecího vývaru, vypravil: „Démon.“
V dlouhém rozhovoru, který potom následoval, jsem se dozvěděl, že muž se jmenuje Rahím a je prodejce kožešin ze vzácných zvířat. Měl prý namířeno zrovna k nám do vesnice. Za kopci na východě ho ale přepadlo něco děsivého. Bylo to strašlivě rychlé a jeho útoky až neuvěřitelně přesné. Kdykoli se Rahím pokusil bránit, zbraň prošla tělem té nestvůry, jako by tam vůbec nebyla. Jak se dostal až k vesnici nevěděl, ale důrazně varoval, že teď už nejsme nikdo v bezpečí a ta bestie může napadnout kohokoli z nás.

Možná, že od rozhovoru s Rahímem jsem byl podezřívavější, než normálně, ale zdálo se mi, že se najednou začala dít spousta podivných věcí. V noci jsem slýchával kroky, při hřmění smích. Jednou, když jsem šel uložit naši nejmladší dcerku ke spánku, jsem měl pocit, jakoby se v rohu místnosti něco krčilo a uteklo to poté, co jsem na to posvítil světlenem. Začínal jsem snad bláznit? Potřeboval jsem přijít na jiné myšlenky. A kde to jde lépe než v hospodě s přáteli?
Měli jsme už notně upito. V takových chvílích mě dost často přepadávají záchvaty upřímnosti a vždycky vybalím, co se mi zrovna honí hlavou. Když jsem byl naposledy v takovéhle náladě, svěřil jsem se chlapům s tím, že si myslím, že je mi žena nevěrná. Scénu, co mi udělala, když jsem přišel domů, si budu nejspíš pamatovat nadosmrti.
„Myslím si, že tu není všechno v pořádku,“ vyklopil jsem ze sebe, když se mě Tyršin, mladý knihovník, už poněkolikáté zeptal, proč jsem tak zamlklý a nepřítomně civím z okna. Ale místo výsměchu, který jsem očekával, začali chlapi přitakávat, že si poslední dobou všimli spousty podivných, znepokojivých věcí.
„Musíme zjistit, o co jde,“ prohlásil bojově Tyršin a obrátil do sebe další kořalku.
„Hned zítra se podíváme k těm kopcům,“ prohlásil další z mužů neohroženě za souhlasného mručení ostatních.
„A pořádně vyzpovídáme toho Rahíma,“ dodal jsem já. Velmi se mi ulevilo, když jsem cítil podporu ostatních.
Byly dvě hodiny v noci. Tyršin usnul na stole přemožen záplavou kořalky. Dva pastevci o sebe zrovna zuřivě rozbíjeli korbely s pivem.
Náhle z ničeho nic po obloze sjel blesk a vše zalil mrtvolným zeleným světlem.
Na protější straně hospody ozářil siluetu něčeho obrovského. Jeden muž chtěl něco zakřičet, ale jeho slova zanikla v temném dunění hromu.
Chvíli jsem omámeně civěl na stěnu, kde se obraz objevil. Pak jsem se ale přinutil jednat. Popadl jsem světlen a vyběhl ven na ulici. Svítil jsem do každého temného koutu, jestli nezahlédnu tu bestii, ale všude kolem mě byla jen noc, která jakoby se mi do očí vysmívala svým ostentativním mlčením.
Několikrát jsem obešel hospodu, jestli nenajdu nějaké stopy a chtěl se vrátit dovnitř, když v tom jsem z jednoho domu poblíž zaslechl příšerné zaječení. Okamžitě jsem se rozběhl tím směrem.
Pomalu se zvedal vítr.
Za chvíli znovu propukne bouře.
Vběhl jsem do domu, odkud se před chvílí ozval křik.
Tyršinova.
Na zemi ležela v tratolišti krve Tyršinova žena. Jindy tak půvabnou tvář hyzdilo několik hlubokých, na okrajích světélkujících ran, přes které ji ani nebylo pořádě poznat.
Jen o okamžik později přiběhli i ostatní z hospody. Stáli tam jako opaření a koukali, jak se Tyršin marně snaží přivést manželku zpět k životu. Nedokázal jsem ten pohled snést. Tyršin byl jako můj bratr. Musel jsem něco udělat. Cokoli. Najít způsob, jak zabránit té stvůře v jejím řádění.
První, co mě napadlo, bylo jít za Rahímem.

„Potřebujeme tvojí pomoc, Rahíme,“ vybafl jsem, jen co jsem vstoupil do domu. Rahím ležel na slaměném lůžku a rychle oddechoval. S těžkostí se posadil a mezi jednotlivými nádechy řekl: „Jakou pomoc?“
„Musím vědět všechno o tom démonovi, co tě napadl.“
„Proč?“
„Před chvílí zabil jednu ženu.“
„U všech bohů,“ z jeho hlasu čišel strach.
„Tak co?“ vyštěkl jsem agresivněji, než jsem měl v úmyslu. Bylo toho na mě moc.
„Ale já si na nic víc z toho útoku nevzpomínám,“ řekl Rahím zoufale. Oblohu znovu rozťal blesk.
„Snaž se,“
Ale bylo to marné. Rahím mi jen pořád dokola opakoval to, co už jsem slyšel tenkrát, když se poprvé probral.

Během rána už o vraždícím démonovi věděla celá vesnice. Na cvičení Řeky, soubor protahovacích cvičení, kde se denně schází celá vesnice, přišla jen hrstka lidí. Ostatní se báli. Když jsem šel k pekaři pro pečivo na snídani, všiml jsem si, jak je spousta oken zabedněná. Ulice byly skoro prázdné.
Strach naprosto ovládl vesnici. Musel jsem něco udělat, ale neměl jsem vůbec tušení co. Jediným záchytným bodem byla Tyršinova knihovna.
Jen co mi Tyršin přišel otevřít, začal jsem pochybovat, jestli je to ten nejlepší nápad. Toho Tyršina, který mi přišel otevřít, jsem vůbec nepoznával Měl hluboké, černé kruhy pod očima, na čele se mu najednou objevila spousta vrásek a jeho pleť měla nezdravě popelový odstín.
„Jak ti je?“ zeptal jsem se, i když otázka to byla naprosto zbytečná.
Tyršin jen něco zavrčel a pak se nevrle zeptal: „Co tu chceš?“
„Potřebuju do knihovny, abych-“, nenechal mě domluvit a někam odešel. Za chvilku se vrátil, hodil po mě klíče od knihovny a bez rozloučení zabouchl dveře.
Byl na tom opravdu špatně.
Seděl jsem mezi starými, zaprášenými svazky skoro celý den a vůbec nevěděl, kde začít nebo čeho se chytnout. Knih o démonech a jiných prastarých zrůdách měl Tyršin v knihovně až překvapivě mnoho, ale můj jediný záchytný bod – vraždění lidí – se ukázal jako typický pro většinu těch monster. Když se začalo smrákat, svoji snahu jsem vzdal a rozhodl se jít domů. Snad zítra budu mít víc štěstí.
Na ulici jsem nespatřil ani živáčka. Všude bylo ticho jako v hrobě, jen ztrouchnivělé stěny domů občas něco zašeptaly do tmy. Ač jsem si to nechtěl připustit, měl jsem strach.
Cosi mi přeběhlo přes cestu.
Než jsem si uvědomil, že je to jen kočka, měl jsem sto chutí rozběhnout se s křikem domů. Uklidni se, nutil jsem se celkem bez úspěchu.
Už stačilo jen zahnout a byl bych doma, když jsem koutkem oka zahlédl nějaký pohyb po mé pravici. Démon, prolétlo mi hlavou a jediné, co jsem si v tu chvíli přál, bylo být neviditelný. Sevřelo se mi hrdlo.
To je můj konec.
Zoufale jsem se snažil utéct, ale nohy mi vypověděly poslušnost.
Slyšel jsem přibližující se kroky. Wallakin, ochraň mě. Otočil jsem se.
„Ty?“ vydechl jsem si úlevou. Ke mně šel Rahím. Najednou jsem si připadal lehký jako pírko. Bohužel to ale nemělo dlouhého trvání.
„Jestli jen cekneš, zabiju bez rozpaků celou tvojí rodinu.“
„Co… cože?“ nechápal jsem. Proč by to dělal? Ale odpověď byla nasnadě. Až teď, když jsem se začal trošku vzpamatovávat z paniky, která mě před chvílí zachvátila, jsem si všiml, že Rahím je oblečený v podivném kostýmu ze splývavé látky, měl neuvěřitelně vysoké boty a vycpaná ramena, aby vypadal mohutnější.
„Ty jsi ten… proboha…já…“ jakékoli zbytky sebekontroly se rozpadly na prach.
„Jestli mě někdo začne podezírat, budu vědět, kdo zpíval, a podle toho se zařídím,“ odpověděl Rahím chladně a odešel.
Byl jsem tím vším tak ohromený, že jsem se nezmohl na to, abych se ho pokusil zastavit. Jen jsem poslušně jako beránek odešel domů.

Ráno mě z neklidného spánku a nočních můr vyrušil ranhojič.
„Už se to zase stalo,“ vybafl na mě bez pozdravu.
„Co?“ zeptal jsem se. Ale až s mrazivou jistotou jsem věděl, jakou odpověď uslyším.
„Další vražda,“ odpověděl ranhojič. Mohl bych být telepat, pomyslel jsem si smutně.
„Kdo tentokrát?“ zeptal jsem se, i když jsem si nebyl jistý, že chci znát odpověď.
„Išvenar.“
„To je… byla ta mladá pomocnice pekaře?“
Ranhojič přikývl. „Kdybych věděl, kde ten démon je,“ znechuceně si odplivl, „ okamžitě by za všechno zaplatil.“
V hlavě se mi svíjel nepřehledný kotouč myšlenek. Co mám u všech bohů dělat? Mlčet a nechat ho dál vraždit? Nebo nějak zakročit a ohrozit životy těch, za které bych byl ochoten ten svůj položit?.
„Počkej tady,“ vyštěkl jsem na ranhojiče, „ v žádném případě nechoď za mnou!“
Překvapila ho nejspíš ostrost mého hlasu, protože se nezmohl na jedinou otázku.
Okamžitě jsem vyběhl z domu. Ve spáncích mi bušila krev. O chvilku později jsem vpadl do ranhojičova domu. Sotva jsem popadal dech. Rahím ležel na lůžku. Měl zavřené oči, nejspíš opět předstíral bezvědomí. Dříve, než stihl zareagovat, vytáhl jsem tenký, ostrý nůž a přiložil mu ho ke krku.
„Mluv,“ vyhrkl jsem ze sebe, i když jsem si nebyl jistý, co chci přesně slyšet.
„Co?“ odsekl Rahím povýšeně jakoby si ani neuvědomoval, že jeho život je teď v mých rukou.
„Proč je zabíjíš?“
„To už je teď stejně jedno. Už mám vše, co potřebuju. Zítra odejdu.“
„To jsi potřeboval zabít dvě nevinné ženy?“ sotva jsem ovládal vztek, který se ve mně rozpoutal.
„Ne, potřeboval jsem přivést na svět démona. Vy jste mi v tom pomohli.“
Zpoza okna se ozvalo potlačované kýchnutí. Ranhojič pod ním seděl s očima rozšířenýma hrůzou. Než jsem stihl cokoli udělat, utekl pryč. Zaměřil jsem se proto znovu na toho parchanta, s ranhojičem to vyřeším později.
„Jakého démona? Co to je za bláboly?“ navázal jsem na předešlý rozhovor.
„Nevím, proč bych ti to měl vykládat,“ odsekl Rahím.
„Protože jestli mi to dost dobře nevysvětlíš, zabiju tě,“ abych svých slovům dodal trochu důrazu, přitlačil jsem trochu na nůž, až se Rahímův krk zbarvil do červena.
Rahím bolestivě sykl, ale najednou byl o něco sdílnější: „Objednal si ho u mě jeden šejk. Použil jsem vaši vesnici, několika triky jsem lidi přinutil, aby v démona začali věřit a tak jste mi ho pomohli vyvolat. Dnes v noci ho spoutám a odvedu pryč.“
Z náměstí sem začal doléhat nějaký hluk.
„Já tě ale nenechám odejít, Rahíme.“
„Prosím tě, nehraj si na hrdinu,“ odsekl vyvolávač povýšeně.
Ozvalo se hlasité zabušení na dveře. Teprve teď Rahím dostal strach.
„Pusť mě, rychle,“ rozkázal.
„Nikdy!“
„Jestli mě zabijí, nebude tu nikdo, kdo by ovládl toho démona.“
Jeho prosby přerušilo hlasité praskání, jak jeden z vesničanů rozkopl dveře.
„Tady je,“ rozeřval se muž. Během okamžiku vesničané doslova zaplavili místnost.
„Vrahu!“
„Zabijte ho!“
Někdo mě od Rahíma odstrčil, chytl ho za krkem a strhl z lůžka. Ozvala se jen dutá rána, jak dopadl na zem.
Vesničané se proměnili v běsnící zvířata. Každý se mu chtěl pomstít za to, co spáchal. Během chvíle Rahím vypadal, jako by prošel bitevním polem.
„Zastavte,“ zakřičel jsem. Co když měl vyvolávač pravdu a on jediný by nás toho démona mohl zbavit? Ale můj křik zanikl v běsnícím řevu lidí. Nevím, kdy přesně ten mizera vypustil duši, ale od té doby jsem se nemohl zbavit pocitu, že je něco v nepořádku…

Už uplynulo čtrnáct dní od násilné smrti vyvolávače.
Nejdřív se lidé báli vycházet z domů po soumraku. Prý je vždy někdo sledoval.
Pak se začali bát vycházet i za bílého dne, protože se vždy někdo ztratil.
Teď už se bojíme být i doma a jen čekáme, koho z hrstky přeživších si ta bestie vybere tentokrát.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

  1. Filip Pivoňka

    Originální povídku jsem nečetl, takže nemůžu srovnávat. Co se týká tady té, tak se mi celkem líbilo první polovina, i když musím souhlasit s většinou výhrad Katky ohledně přílišné překotnosti děje a nemožnosti udělat ke světu, místu děje a postavám vztah. To samo o sobě by až tak nevadilo, v kraťasech to tak bývá. Mnohem vícmě vadí slabá pointa (i tady musím s Katkou souhlasit), kterou naopak dobrý kraťas mít musí. A už vůbec nemůžu odpustit díry v logice. Když je odhalena pravá totožnost prvního démona, nevěřím, že by ten nechal hlavního hrdinu odejít. Spíš by se jej pokusil zabít, právě proto, aby předešel tomu,co v povídce následovalo. Tato povídka měla mít buďto silnější a nápaditější pointu, nebo podrobnější, bravitější a hlavně logičtější děj.

  2. Katka

    Jak je to s píečnými bouřemi pro mě není důležité. Důležitý je příběh a ten byl pro mne příliš překotný a bez nějaké větší pointy. Nevím, zda je to jen část z nějakého Tebou vytvořeného světa, ale pro mne to bylo nepřehledné. Nestačila jsem si vytvořit vztah k místu, ani lidem. Narážky na společné rozcvičky či vztahy mezi postavami se vynořovaly spíše rušivě, když neměly větší opodstatnění a rozvedení. celkové vyznění příběhu ke konci nijak nevygradovalo. Puštění jakéhosi démona z téměř nevysvětleným účelem i způsobem bylo trochu horkou záplatou. Libily se mi popisy strachu (i když i ty by možná snesly delší vyznění) a chvíli jsem i napjatě očekávala, jak se to vyvine dál a jestli se leknu 🙂 škoda, že mě to malinko zklamalo i když je vidět, že slohově na to máš. Ale přesně tímhle směrem by se mi to líbilo. Když už není nějaké bomastické uzavření (což být nemusí) bavilo by mne nechat se unášet popisy hrůzy a děsu v hlavách lidí. Hodnotím za čtyři.

  3. Hawk

    vzpomínám si na první verzi, tahle je lepší a snad i originálnější
    úplně na konec bych možná dal, že už se ten démon blíží k němu, že se něco mihlo ve stínu, nebo něco na ten způsob
    zarazily mě ty písečné bouře, nevím jestli to je schválně, ale normálně tam nebývají blesky a tak… jak je to s tvýma písečnýma bouřema? 🙂

Leave a Reply