Stínová čepel brázdila Moře zloby se zimním vichrem v zádech. Indigem obarvené plachty z lidské kůže byly napnuté a břidlicově šedé moře syčelo kolem ostře tvarovaného trupu. Druchiiská posádka znala své řemeslo dobře; na kapitánovy sykavé rozkazy se bez námahy pohybovala po kolébající se palubě jako hladové stíny.

Měli na sobě těžký šat a silný kožený kheitan chránící před ledovým větrem. Mezi záhyby tmavého vlněného šálu se jim tmavé oči třpytily jako onyx. Plně naložená loď ujížděla před bouří, ale skalnaté jižní pobřeží a ústí řeky, po níž se dá doplout do Clar Karond, leželo už jen několik málo mil před její přídí. Vítr hladově vyl v černém lanoví a vytvářel děsivý kontrapunkt k tlumeným výkřikům z lodního prostoru a ponurému smíchu námořníků vzpomínajících na zábavu z předcházející noci. Malus Temná čepel stál na přídi pirátské lodi. Jednou rukou v železné rukavici se držel zábradlí a sledoval ostré věže mořské brány vynořující se před nimi. Z úzkých ramen mu visel těžké plášť z kůže nauglirů. Z pod velké kápě mu vyčnívaly pramínky černých vlasů tančící ve větru. Chlad mu drásal obličej; bezděčně při jeho mrazivém doteku cenil zuby. Z opasku vytáhl pečlivě poskládaný předmět a podržel si jej u rtů, aby mohl vdechovat jeho omamnou vůni. Směsice pachu krve a solí dráždila jeho smysly.

Tohle je vůně vítězství, pomyslel si a rty se mu zkroutily v neveselém úsměvu.

Námořní výpad byl hazard hned od začítku a on pokoušel štěstí na každém kroku. To, že měl jedinou malou loď, stejně malou posádku a vyplul pozdě, mu svazovalo rucebrzdily. Pouhý úspěch mu nestačil – jeho nerozhodné spojence v Hag Graef nepřesvědčí nic menšího než obrovský triumf. A tak otáleli u bretonského západního pobřeží ještě týdny poté, co jejich druzi už zamířili k domovu.

Kapitán si trpce stěžoval na měnící se počasí a na tu zatracenou Ulthuanskou mořskou hlídku, dokud mu Malus nepoložil nůž na krk a nepohrozil mu, že velení Stínové čepele převezme sám. Když se v tichu noci u pobřeží Couronne zvedla vichřice, vše se zdálo být ztraceno. Šest námořníků zmizelo v černých vlnách když se snažili zabránit větru a moři rozbít korzárskou loď o skály. Za úsvitu se štěstěna obrátila spolu s větrem; bretonská pobřežní hlídka dopadla mnohem hůř než oni. Bouře její loděi vyhodila na skály nebo odehnala dlouhou úžinou směrem ke svobodnému městu Marienburg.

V průběhu čtyř dní napadli nájezdníci rychle po sobě tři vesnice na pobřeží a vydrancovali starou pevnost u Montblancu, než zmizeli na moře s nákladním prostorem plným otroků a dvěma vrchovatými truhlami zlatých a stříbrných mincí.

On už dohlédne na to, aby se jeho stoupencům jejich úsilí vyplatilo; riskovat hněv své rodiny tím, že si vypůjčil peníze na cestu z jiných zdrojů, to byla skutečně hazardní hra. Poté, co se tak dlouho mota od ničeho k ničemu, pro něj bylo velkým pokušením nechat si peníze protékat mezi prsty jako prolévanou krev, najímat si vrahy, mučitele a vauvalky, aby se pomstil svým bratrům a sestrám. Jedna jeho část toužila po nekonečných orgiích msty, mučení, smrti a agónie. Ta touha byla prudká a ostrá, jako ocel na jazyku, a rozechvívala jej očekáváním.

Temnota čeká, bratři a sestry, pomyslel si a v očích se mu hrozivě zalebsklo. Příliš dlouho jste se jí vyhýbali.

Paluba s tmavými skvrnami zapraskala a naklonila se na pravobok, když korzárská loď vyrazila směrem k ústí řeky, kudy se plulo k Městu lodí. Takhle blízko už Malus rozeznával vysoké rozeklané věže mořské brány tyčící se na obou březích úzké cesty i těžký železný řetěz natažený mezi nimi těsně pod hladinou rychle proudící vody. Chladná mlha vířící ve větru lnula ke skalnatému pobřeží a bokům věží.

Vysoko v plachtoví lodi zatroubil námořník na lovecký roh dlouhý, děsivý tón rozléhající se nad vodou. Odpověď se neozvala, ale Malusovi zabrněla kůže, když si prohlížel úzké střílny citadely a věděl, že jej pozorují kruté oči.

Uši urozeného zachytily změnu ve svištění korzárské lodi, když se z vody blízko trupu ozval slabý hukot jako chór truchlících duchů. Naklonil se přes zábradlí a bystrýma očima zahlédl štíhlé, temné obrysy míhající se těsně pod hladinou. Ztrácely se mu z dohledu a zase se objevovaly, mizely v ledových hlubinách tiše jako duchové, a znovu se vynořovaly během mrknutí oka. Jedna postava se překulila na záda a pozorovala jej širokýma mandlovýma očima.

Malus zahlédl záblesk bledé, téměř zářící pokožky, hladké břicho a malá, okrouhlá prsa. Tajemný obličej podobný druchiimu se vynořil z vody s plesknutím jediné vlnky, zatímco se na vysokých, ostrých lícních kostech a modře zbarvených rtech zaleskla voda. Aaaaach, jakoby se ozval povzdech, tichý, kolísavý zvuk, a pak se tvor opět ponořil do hlubin se štíhlým tělem zahaleným vlnitými kadeřemi indigově zbarvených vlasů.

„Mám vám chytit rybu, můj pane?“

Urozený se otočil ke čtyřem postavám v plášti stojícím za ním na dosah meče – náležitý hithuan pro poručíky a oblíbené vazaly. Nad boky jim trčely dva jílce mečů urozených a jemná stříbřitá ocelová zbroj se leskla ve slabém odpoledním světle na černých, šedých nebo indigových kheitanech. Všichni druchii až na jednu měli kvůli bodavému, ledovému větru na hlavě kápě.

Byla vyšší než její společníci, dlouhé černé vlasy měla zapletené do nesčetných copánků svázaných do korzárského uzlu. Oválný obličej jí křižovaly jemné bílé jizvy a kdysi dávno přišla v bitvě o kousek pravého ucha. Tři čerstvé rudé rány z noční zábavy se jí souběžně táhly po dlouhém bledém krku a mizely pod stříbrnou ocelí hadrilkaru s vyrytým nauglirovským znakem Malusova rodu. Jako vždycky měla Lhunara Ithil v odhadujícím pohledu náznak posměchu. „Dáte si ji na talíř, na skřipec nebo do postele?“ zeptala se.

„Musím si vybrat?“

Vazalové se zasmáli jako když kosti rachotí v kryptě. Jeden urozený v kápi, druchii s ostrými rysy a hlavou až na korzárský uzel oholenou, zvedl tenké obočí. „Copak se chutě mého pána snižují i ke zvířatům?“ zasyčel, čímž vyvolal další smích svých společníků.

Druchiiská žena střelila po svém druhovi sarkastickým pohledem. „Poslechněte si Dolthaica. Z jeho hlasu zaznívá žárlivost. Nebo naděje.“

Dolthaic zavrčel a sekl po ženě rukou v železné rukavici, kterou však vysoká nájezdnice snadno odrazila stranou.

Malus se v krutém veselí zasmál s nimi. Léta nečinnosti způsobila, že duch jeho malé skupinky válečníků zahořkl natolik, že začal uvažovat, který z nich se jej pokusí zavraždit jako první. Jedina sezona vraždění a drancování to všechno změnila, ukojila na nějaký čas jejich chutě a nabídla příslib dalších.

„Arlethe Vanne, jakpak se daří nákladu?“ zeptal se.

„Dobře, můj pane,“ odpověděl třetí vazal. Jeho sykavé šeptání bylo ve vyjícím větru sotva slyšet. Druchii měl hlavu holou jako vejce a obličej a krk vyhublý jako mrtvola, jako člověk seschlý na provazcovité svaly a kosti dlouhou a nemilosrdnou horečkou. Oči měl světle zlatožluté jako vlk. „Cestou se mezi nimi vyskytlo pár vadných kusů, ale ne víc, než jsme očekávali. Akorát tak aby se měl kuchař čím zaměstnat a ostatní si spestřili stravu trochou masa, které jim pomůže přečkat pochod do Hagu.“

Čtvrtý vazal si stáhl kápi a odplivl přes zábradlí zelenavou slinu. Byl přesným zpodobněním druchiiského šlechtice s jemnými rysy, hřívou lesklých černých vlasů a obličejem, který i v klidu vypadal nemilosrdně. Stejně jako Malus měl na sobě plášť z kůže nauglirů a kheitan z drahé trpasličí kůže, odolný, ale pružný. Stříbřitý ocelový hadrilkar kolem krku vypadal proti honosnému oděvu matně a lacině.

„Přesto je to zbytečná ztráta peněz,“ řekl Vanhir, jehož sytý a melodický hlas kontrastoval se strohým chváním. „Kdybychom zakotvili v Clar Kharondu, vaši stoupenci už by dostali své investice zpátky a my také.“ Vycenil bílé zuby opilované do módních špiček. „Pány otroků takové porušení zvyklostí nepotěší.“

„Do Hanil Khar je to už jen dva dny plavby. Nemám čas na handrkování s kupčíky a lichocení náhončím ve Věžích otroků,“ zasyčel Malus. „Hodlám se dostavit na Dvůr trnů v Hagu v přítomnosti svého otce a svých proslulých sourozenců—“ ta slova mu odkapávala z úst jako jed „—a předložit drachauovi jako hold cenný dar.“ A ukázat dvoru, že jsem veličina, se kterou je přece jenom nutné počítat, pomyslel si. „Vydáme se na pochod do Hag Graef, jakmile bude náklad připraven vyrazit.“ Dolthaic se zamračil. „Ale co vichřice? V drápech zimní bouře to bude do Hagu perný pochod—“

„Projdeme sněhem, ledem i Vnější temnotou, pokud budeme muset!“ vyštěkl Malus. „Budu ve Městě stínů za dva dny, nebo si to všichni zodpovíte.“

Vazalové souhlasně zabručeli. Vanhir si prohlížel Maluse přimhouřenýma očima. „A co pak, po vašem skvělém příchodu a předvedení darů drachauovi? Zpátky do krvavých jam a doupat hazardu?“

Dolthaic se zašklebil jako vlk. „Po měsících na moři mám jisté chutě, které bych rád uspokojil.“

„Na nějaký čas si to dopřeju i já,“ odpověděl Malus opatrně. „Koneckonců, musím si udržovat svou pověst. Pak začnu vynakládat svůj nový majetek na lepší účely. Je potřeba udělat hodně.“ Byli dost blízko, aby slyšeli tříštění vln o pobřeží. Citadelymořské brány se tyčily do výše sotva míli před Stínovou čepelí, po obou stranách elegantní přídě lodi. Poryvy větru přinášely zvuky potyčky na zádi. Malus se ohlédl a uviděl tři druchiiské válečníky zápasit se spoutaným lidským otrokem. Urozený sledoval, jak otrok udeřil čelem jednoho uchvatitele do obličeje. Křupla chrupavka a válečníkovi z nosu vystříkla krev. Druchii s bublavým zavrčením zavrávoral a zvedl krátký palcát. „Ne!“ vykřikl Malus velitelským hlasem, který se lehce nesl ve větru. „Vzpomeň na svou přísahu!“ Druchiiský válečník, kterému tekla krev po obličeji na vyceněné zuby, zachytil pohled urozeného a sklonil zbraň. Malus pokynul zápasícím strážcům. „Přiveďte ho sem.“

Otrok sebou divoce škubal a snažil se vyrvat z jejich sevření. Druchii s palcátem do člověka strčil, až ho srazil na zem. Druzí dva válečníci se vrhli vpřed a vlekli otroka po palubě. Malusovi vazalové ustoupili, aby mohli projít, a sledovali otroka s chladným, dravčím zaujetím.

Válečníci donutili otroka pokleknout. I tak sahal Malusovi téměř po ramena. Byl to mohutně stavěný muž s širokými rameny a svalnatými pažemi pod potrhaným špinavým varkočem. Tmavé vlněné kalhoty měl přetažené přes rozedrané boty, ruce plné strupů a promodralé zimou. Byl to mladý muž, možná zeman nebo bretonský šlechtic, a na obličeji měl nejednu jizvu z bojů. Upřel na Maluse nenávistný pohled a začal něco blábolit ve svém hrdelním jazyce. Urozený se na něj znechuceně podíval a pokynul dvěma válečníkům. „Sundejte mu řetězy,“ řekl jim a obrátil se na Arletha Vanna. „Umlč to zvíře.“

Vazal prokouzl po palubě hbitě jako had a popadl otroka zatnutými prsty tam, kde se na krk připojuje pravé rameno. Palec krytý ocelí se zabořil do nervového zakončení. Otrokova vášnivá slova utnulo ostré zasyčení a jeho tělo se bolestivě napjalo. Ozvalo se tiché zacinkání a dva druchiiští válečníci ustoupili. Drželi v rukou pouta.

Malus se usmál. „Dobře. Nyní mu řekněte to, co mu chci sdělit.“ Postavil se před otroka a zahleděl se mu do očí plných bolesti. „Tobě říkají Mathieu?“

Arleth Vann překládal, téměř šeptal muži do ucha bretonštinu se silným přízvukem. Otrok s bolestivým zabručením přikývl.

„Dobře. Musím ti povědět příběh, který tě pobaví, Mathieu. Včera jsem stál u vchodu do nákladního prostoru s otroky a oznámil jsem, že na znamení své shovívavosti propustím jednoho z vás nezraněného, než přistaneme v Naggarothu. Vzpomínáš?“

Otrokovi se v očích zableskla směsice emocí – naděje, strach a smutek, to všechno dohromady. Opět přikývl.

„Výborně. Vzpomínám si, že jste se poradili a vybrali jste mladou dívku. Štíhlou a s rezavými vlasy. Zelené oči jako východní jadeit a roztomilá bledá kůže. Víš, o kom mluvím?“

Otrokovi tekly z očí slzy. Marně se pokoušel promluvit, navzdory strašnému stisku Arletha Vanna.

„Samozřejmě, že ano.“ Malus se usmál. „Byla to koneckonců tvoje snoubenka. Ano, řekla mi to, Mathieu. Padla přede mnou na kolena a prosila, abych tě osvobodil místo ní. Protože tě milovala.“ Tiše se zasmál, když si na tu scénu vzpomněl. „Připouštím, že mě to překvapilo. Řekla, že si s ní mohu dělat, co chci, pokud tě osvobodím. Cokoli.“

Naklonil se blízko k otrokovi, tak blízko, aby cítil, jak se potí strachy. „A tak jsem ji vyzkoušel.“

Do Clar Karondu už to byl jen jeden den cesty a posádka si zasloužila za své úsilí odměnu, tak jsem ji jim dal. Bavila je hodiny, i jejich jednoduchým způsobem. Takové výkřiky… určitě jsi je slyšel. Bylo to skvělé.“

Malus se na chvíli odmlčel, když Arleth Vann zápasil se správným překladem, i když zrovna v tomto místě se otrokovi zamžily oči a upíral je do dálky na něco, co viděl jen on. Svalnaté tělo se mu chvělo.

„Poté, co posádka byla uspokojena, vrátila se ke mně a já jsem nechal své poručíky, aby si vybrali svůj díl.“ Stranou stojící Lhunara se široce usmála a zašeptala něco Dolthaicovi, který se na ni hladově usmál. „Opět nezklamala. Taková potěšení, Mathieu. Tak sladká kůže. Krev se na ní třpytila jako rubíny.“ Natáhl před sebe sevřenou pěst a odhalil předmět, který jemně a uctivě rozložil. „Byl jsi šťastný muž, Mathieu. Byla darem hodným prince. Tady. Zachránil jsem ti její obličej. Chtěl bys jí dát poslední polibek, než půjdeš?“

S výkřikem naprostého utrpení se mu otrok vrhl k nohám, ale Arleth Vann natáhl druhou ruku a zaryl konečky prstů do nervového spoje mužova pravého nadloktí. Otrok zavrávoral, ovládnut strašlivou bolestí. Oči měl vytřeštěné a Malus v nich viděl temnotu, šířící se mužovou myslí jako skrvna. Otrok zoufale zavyl.

„Počkej, Mathieu. Poslouchej. Ještě jsi neslyšel tu skutečně zábavnou část. Než s ní posádka skončila, prosila, škemrala, abych ji osvobodil místo tebe. Proklínala tvoje jméno a zříkala se své lásky k tobě znovu a znovu. Ale já jsem ovšem musel zvážit svůj slib – řekl jsem, že nechám odejít nezraněného otroka, víš, a to se na ni už stěží vztahovalo. Takže nakonec její láska zvítězila a ach, jak to nenáviděla!“ Malus zvrátil hlavu a rozesmál se. „Užij si svobodu, Mathieu.“

Arleth Vann najednou muže pustil. Popadl ho za krk a opasek kalhot a s překvapivou silou hodil pružný druchii velkého muže přes palubu do vody. S hlasitým plácnutím narazil na hladinu a zmizel v mrazivé hlubině. Druchii přiběhli k zábradlí a pozorně se dívali. Vítr hvízdal a vyl. Vzdychání mořských čarodějek umlklo. Když se muž vynořil na hladinu a lapal po dechu, už nebyl sám. Tiskla se k němu dvě mořská stvoření a ovíjela mu štíhlé bledé paže kolem hrudi. Jejich ebenové tesáky se zabořily hluboko, karmínová krev zbravila bílou látku mužova varkoče. Silné indigové pramínky – ne husté vlasy, ale provazcovitá, pilovitá chapadla – se mu omotala kolem zápěstí a hrdla a strhávala mu dlouhé pruhy kůže, jak se stále těsněji ovíjela kolem své oběti. Mathieu vydal jediný, zalykavý výkřik, než mu jedna mořská čarodějka zakryla ústa svými. Pak se potopili pod hladinu a ztratili se v brázdě Stínové čepele.

Vepředu naplnilo vzduch rachocení a zvonění – citadela spouštěla velký řetěz zabraňující plavbě po řece. Pramínky mrazivé mořské mlhy vyvolané pohybem lodi se převalovaly po obou stranách říčního ústí, točily se a proplétaly v brázdě lodi.

Vysoko nad věží nalevo zahlédl Malus mrštné postavy v tmavých šatech s rozevlátými šály, jak z malé kupole sledují postup korzárské lodi. Ani náznakem nedali najevo, že je vítají, žádné pozdravné gesto, jen všechno sledovaly v kamenném tichu. Jak loď přeplouvala říční řetěz, zvedla jedna postava ke rtům roh a zatroubila dlouhý, kvílivý tón, varující Město lodí, že jeden z plenitelů s rukama od krvave míří jejich směrem.

Malus Temná čepel se otočil ke svým vazalům a na tváří se mu rozhostil pomalý, necitelný úsměv.

„Je dobré být zase doma.“

Uverejnené so súhlasom vydavateľstva POLARIS.

Komentáře

komentářů

About The Author

10 komentářů

  1. Ceressiass Darkshadow

    bylo by to moc krásné, bohužel mne, coby čtenáře armybooků v angličtině zhnusilo překládání jmen.. Malus Temná Čepel mě fakt dojí… přitom například v zabíječích, co já vím, nic nepřekládali. Max Shreiber taky není Písař či Pisátko. Tak proč zrovna můj miláček Malus Darkblade musí trpět pod tím nechutným překladem? :'(

      • Ceressiass Darkshadow

        Mluvím o překladech všeobecně. A nechápu, jaký je rozdíl v tom, že se to z angličtiny přeloží a z němčiny ne.
        Podle mě Temná Čepel zní buzerantsky. (ano omlouvám se za svůj slovník, ale právě mi zhanili mou nejoblíbenější postavu celého Warhammeru – děti by se taky vztekaly, kdyby jim místo Harryho Pottera kouzlil Jindra Hrnčíř)

      • Tomáš Říha

        Pěkně řečeno…Je to pravda…např. ve knížkách série Warcraft se taky jména nepřekládají. Např. když by byla Verresa Windrunner jako Verresa Větroběžka (nebo Větrobehna:-)…) tak bych se zasmál a odložil knížku na jindy…a to přemýšleli o: "Verresa, Ta jenž závodí s větrem o závod"…to by bylo z čtení knížký luštění toho, kdo právě mluví…:-)

      • Hawk

        😀 u toho Darkbladea bych to ještě pochopil, ale rychloběžku ne…
        technicky by se to mělo překládat, ale to, co z toho vzejde, je většinou přinejmenším nepřijatelné
        zrovna v tom warcraftu je těch názvů a jmen dost, ale překládat by šly dost blbě 😀

      • Hawk

        nevíte jestli to bude mít pokračování? končí to celkem otevřeně…
        je to hodně dobrá knížka, za celou dobu tam není snad jediná radostná událost. temná od začátku do konce. rád bych si dal dalšího Maluse.

    • Tomáš Říha

      Nechci tady dělat odboj, ale mě Warhamery nijak neoslovili…je to jenom o tom, jak se hrdina proseká stovkami nepřátel a když už má na mále a síli ho opustí, tak se v něm zčistajasna něco vzedme (asi severovýchodní větry..) a on v poslední vteřině zaije nejobávanějšího nepřítele…ale je možný že jsem četl zrovna špatnou knížku…

Leave a Reply