A hele, panstvo.“

„A dámy.“ Oponovala Haldrë Ourkovi.

„Jo.. jasně – a dámy. Mrako nám vzkazuje, že se za chvíli uskuteční, již tradiční, autogramiáda Elfise!“

Zajímavé na tom všem bylo, že ač byla tato zpráva původně adresována pánům, zajásaly hlasitěji dámy. Sbor, provolávající „Hurá hurá!“ se nesl na kilometry daleko.

 

„Slyšíte to?“ Střapatec zpozorněl. Jeden z goblinů se zeptal „Co?“  Ale protože bylo prokázáno, že je od narození nedoslýchavý, nebyla mu věnována větší pozornost.

„To jsou určitě oni.“ Dodal ještě Střapatec.

„Střapatče, králi náš, nekromanti mají bojovat… proč by ječeli Hurá a Elfis?“

„Nevím, proč řvou Elfis, ale Hurá třeba chápu. Vždyť jak už jsi říkal, oni bojují. A my u boje taky přece křičíme.“

„Ano můj pane, ale my spíše řveme Zlato, Smrt a Boj.“

„No a co? Jsou to debilní černohávníci… navíc i my se někdy spleteme. Pamatujete si snad ještě všichni, jak můj syn, když bojoval poprvé, křičel „Ať žije revoluce?“ To taky přece nebylo zrovna k věci.“

Trpaslíci a goblini pokývali hlavami  (I když tehdy obě strany válčily proti sobě, tato historka vesele kolovala mezi oběma rasami.) Jeden z trpaslíků hlavou nepokyvoval… byl celý červený a tvářil se, že tam vůbec není.

Potom se trpasličí král opět ozval.

„Tak jo zlatokopové… a zelenáči. NA NĚ!“

S těmito slovy armáda vyrazila poklusem vpřed.

 

Elfis byl v sedmém nebi. Pohled na dav, tísnící se před ním a mávající památníčky, ho vždycky dokázal neskutečně potěšit. Okurek od ženoživníků byl dokonce natolik hodný, že těch pár fanynek, které dav ušlapal, vzkřísil a postavil je coby bodyguardy, poblíž zpěváka.

„Netlačte se, na všechny se dostane…“ Sliboval Elfis fanouškům.

„Elfis Elfis!“ Dostalo se mu odpovědi.

 

Ourk seděl opodál, zamilovaně svírajíc ruku Haldrë.

„Jé, Haldrë tady jsi.“ Přišel k nim elfčin mistr, Mrakoběs.

„Víš Haldrë, tohle je opravdu kruté mučení zajatce… soucítím s tebou.“  Prohlásil mužoživovač při pohledu na mladíka, zacákaného slizem, s róbou naruby, ušpiněného (doufejme že) od čokolády, s nerozčesanými hnědými vlasy a špínou za nehty.

Haldrë v odpověď jen zašišlala něco, čemu mrakoběs plně neporozuměl, (a to nejen vlvem hlučícího davu za zády) rozeznal pouze několik slov, z nichž ho asi nejvíce udivilo „ňu ňu ňu, čumáček a Okureček.“

„Okurko? Tys ji očaroval?“ Zeptal se nekromant zmateně.

Ourk se na něj nepřítomně podíval a začal drmolit něco, v čemž se dala rozeznat slovní spojení jako „životní láska, hezký domeček a hodně dětí.“

 

Kostitřas se všemožně tlačil davem dopředu. Byl na toho barda nesmírně zvědavý. Pravdaže – Elo Gothiko to nebyl, ale zpíval velmi slušně. Hlavně ta píseň o mrtvolném puchu se mu velice líbila. Prodíral se davem s urputností ledoborce a odstrkoval rozvášněné slečny na všechny strany. Dosti mu v tom pomáhal Laiviel, který se rozhodl, že ho bude následovat třeba i na kraj světa. Nekrorožed odháněl od Kostitřase prakticky kohokoli, od koho hrozilo nařčení typu „předbíháš.“ Taala se od této akce distancovala a tím, že nepůjde okukovat chlápka s jedním falešným licousem. (Nezapomínejme, že jeden mu upadl při apokalypse.)

Konečně! Už jen odstrčit tamtu šílející dámu v rudém hávu a byl u něj. Elfis se na Kostitřase zářivě usmál.

„Chceš to i s věnováním?“ Zeptal se a jeho mluva byla doplněna blýskáním zubů takové intenzity, že Kostitřas uvažoval, zdali by si neměl raději zakrýt oči. Chtěl se Elfise  na něco zeptat, ale v tu chvíli s ním začala lomcovat tísnící se masa fanoušků a hlavně fanynek a tak ze sebe vypravil jen  „Eééé…“

Elfis tázavě pozvedl obočí. „No co se dá dělat, tréma je hrozná věc…“ Pokrčil rameny a popadl pergamen, který Kostitřasovi, bojujícímu s davem, čněl z kapsy.

„Pání..ten papír nějak smrdí…“ Mumlal si pro sebe bard, zatímco se jej snažil rozmuchlat.

„No fuj! Tohle je opravdu dosti odporný kanadský žertík!“ Vykřikl dotčeně, když rozbalil Hammerův mírně znečištěný svitek. Nato ho zase zabalil a zahodil do davu. Ozvalo se nadšené „ááááááááááááh!“ a dav se začal o svitek prát.

Protože si Elfis s tímto nekromantím vtipálkem potřeboval nutně promluvit, uchýlil se ke krejnímu řešení. Vytáhl z kapes předepsané kartičky s podpisy, dal je svým nemrtvým ochránkyním a požádal je (samozřejmě velmi slušně, protože nejen, že mnohokrát měl tu čest vidět, co taková zombice dovede, ale taky si uvědomova, že slečny zemřely před chvíli a že zde mezi nekromanty mají mnoho přátel, kteří jsou živí a ještě ke všemu mágové) aby jeho podpisy rozdaly. Potom popadl za róbu Kostitřase a odtáhl ho kousek stranou.

„Já..omlouvám se…“ Vydechl Kostitřas, zatímco mu Laiviel láskyplně funěl do vlasů.

„Omlouváš? Chlapče – sice to bylo hnusné – jen co je pravda… ale byl to asi ten nejvtipnější vtip, jaká na mě kdo provedl…“

„Co?“

„No, obvykle dostávám jen dopisy o tom, jak mě někdo chce zabít… tohle mělo aspoň nápad. A víš co? Jestli chceš, tak si se mnou můžeš zazpívat…“

„Fakt? SUPER!“ Zaradoval se mladý čaroděj.

„Tak kterou si dáme?“ Zeptal se rozverně Elfis.

„No…znám jen texty od Ela…“

„Toho neznám.“

Kostitřas nechtěl Elfisovi říkat, že je to logické, když Gothiko se zatím vlastně ani nenarodil a dalších dva tisíce let se k tomu nechystá a tak řekl jen: „Není tak známý, jako vy.“

„No..každopádně.. něco mi od něj teda zazpívej.“

Tak Kostitřas tiše začal:

 

Ó Smrti, vyzývám Tě, přijď

Vezmi si mou duši i mé tělo

Smrti přijď…

Již dlouho zemřít se mi chtělo.

Ochotně budu bloudit roklí s Tebou

(Již slyším tvé kroky)

Než zde zakoušet samotu bledou.

Tuším tvůj dotyk, zmocňuje se mne celý…

Tiše, je zde…

Klesám mrtvý k zemi

To všichni přece chtěli…

 

„Počkat…“ Zarazil ho Elfis, přidržujíc si zbývající kotletu, aby mu samým údivem neupadla.

„Jak moc je ten zpěvák známý?“

„No… ani kdybyste ho hledal, tak to si nenajdete…“

„Výborně!“ Zaradoval se Elfis.  „A ten text mi nadiktuješ, viď?“ (Je všeobecně známo, že Elo Gothiko vycházel z dochovaných největších děl Elfice. Uvažovat nad vznikem některých písní by tedy mělo nyní podobný efekt, jako dohady nad tím, zdali bylo dřív vejce nebo slepice. Každopádně, někoho by třeba mohlo zajímat, jestli i mezi slepicí a vejcem byl někdo, kdo se tam náhodou nachomejtnul a celý proces nevědomky spustil)

 

„Co to…“ Mrakoběs si zaclonil oči proti slunci a díval se do dálky. Na obzoru se objevily dvě malé tečky.

„Co to?“ přidal se Morkokřup, jeho kamarád.

„Hele – to už jsem řekl JÁ!“

„Promiň Mrako, tak co tam je?“

„Malí mužíci!“ zakřičel nějaký Ženoživník s bystrýma očima a vyběhl z davu, aby viděl ještě o něco lépe.

„Dvě ženské na dracích!“ Zvolal poté, aby se opravil.

Ony dvě ženy jely velmi rychle. Jedna byla hnědovlasá s tmavýma, mírně sešikmenýma očima, druhá ryšavá a zelenooká. Obě seděly na dráčatech, která přiběhla a zastavila se před udivenými nekromanty.

Ta hnědovlasá promluvila sametovým hlasem.

„Pánové, omlouvám se, že ruším, potřebovala bych se zeptat. Kde je tady konec světa?“

Všichni na obě ženy, bezesporu bojovnice (soudě podle svalů a četných jizviček …a hlavně podle meče a luku, které měly sebou.) beze slova civěli. I Haldrë a Ourk zvedli zvědavě oči. Elfka zasyčela tiše na jejich adresu něco nehezkého, zatímco Ourk odpověděl na otázku.

„Dámy. Obávám se, že jste to prošvihly.. konec světa už tady byl…“

 

Komentáře

komentářů

About The Author

3 komentáře

Leave a Reply