Mellorie. Co emocí se skrývá pod tímto slovem. Jsme s ním navždy spjati. Ano, je to náš domov. Zde vládnou bohové200711271909_inaris Hyrosikanu, zde rozhodují o našich životech. Tady jsme jen třísky ve vlnách oceánu a čekáme na svůj úděl. Nikdo nemůže pochopit vůli bohů a přesto se ji snažíme všichni obejít stejně, jako se pokusila Inaris Noirana a její družina. Nikdy neměli zpochybňovat vůli svých bohů, když seslali na jejich vesnici neštěstí.

 

Byla to tenkrát obyčejná noc. Sem tam vzdálený hovor hlídkujících vojáků, plápolající ohně a šumění lesa. Někdy se ozvalo i vytí hladových vlků. Šla tehdy spát  dříve, než u ní bylo obvyklé. Možná byla příliš unavená z dlouhého pobytu v sedle, možná prostě jen neměla náladu na chvástání mužů kolem ohňů. Ale co, alespoň si pořádně odpočine, než budou muset na další cestu. Tohle byla třetí noc, co spali v lese. Už bezmála týden stopovali bandu otrokářů, která napadla jejich vesnici. Odvlekli přes dvacet dívek, včetně její sestry. Nemohla to tak nechat. I když jí bylo teprve sedmnáct, chtěla bojovat a k výpravě se připojila i přes protesty otce. Muži se jí smáli, že s nimi neudrží tempo a bude je jen zdržovat, ale mladičká Inaris dělala vše co bylo v jejich silách, aby dokázala, že může být užitečná.

Uměla se ohánět nožem a zvládala střelbu z luku, ale s trénovanými muži se měřit nemohla. Nakonec jí nezbývalo, než se spokojit s vařením a údržbou koní. Hrozně jí to vadilo, ale alespoň se nenudila a mohla pomoci.

Ráno ji vzbudil jeden z bojovníků. Měla dojem, že se jmenoval Helo. Mohl být tak o rok, o dva starší, než ona sama. Dlouhé tmavé vlasy mu spadaly až k loktům. Jeho tvář ještě nepotřebovala holení a zářivě modré oči Inaris pokaždé očarovaly. Přisedl si k ní a podal jí hrnek vody.

„Dobré ráno,“ usmál se.

„To ještě uvidíme,“ zívla a zvolna se posadila. Napila se z hrnku. „Díky. Ty jsi Helo, že?“

Mladík přikývl. „Jo, ale většina mi tady říká Vlk.“

„Pročpak?“ vyzvídala Inaris.

Z dálky se ozvalo nedočkavé volání.

„Hele, rád bych si povídal, ale musím na lov.“ Vstal a pomohl dívce na nohy. „A konec konců, přišel jsem tě vzbudit, protože ostatní začínají mít hlad, tak šup do práce,“ zakřenil se a odešel.

Chvíli ho pozorovala, jak odchází. Kochala se jeho mužným tělem a pohrávala si s myšlenkami, které byly pro její věk typické. Potom vstala a přesunula se k ohni, aby udělala mužům snídani. Za hodinu již byli připraveni na další cestu. Celé výpravě velel Rade. Byl to silný a statný muž a mezi ostatními se těšil veliké úctě.

„Vyrážíme,“ zavelel a vyhoupl se na koně.

„A co Teronij a Vlk?“ ozval se někdo.

„Třicet nebude čekat na dva! Dohoní nás,“ odfrkl Rade a pobídl koně. Celá skupina se rozjela.

„Nemůžeme ještě chvíli počkat?“ zeptala se Inaris.

„Jestli chceš ještě někdy vidět někoho z těch unesených tak nemůžeme! Jsou to dobří jezdci a dohoní nás!“

Mladá bojovnice sklonila hlavu a přidala. Tolik jí záleželo na sestře, ale už tak dlouho sledovali otrokářskou skupinu bez jakéhokoliv náznaku úspěchu, že začala pochybovat , že se jim je podaří najít.

Les krásně šuměl a vítr si pohrával s listy. Sem tam bylo korunami stromů vidět zářivé slunce. Jeli celé hodiny v kuse a teprve odpoledne zastavili, aby si koně odpočinuli před další cestou. Inaris se natáhla ve stínu a snažila se vychutnávat tu chvilku, kdy neposkakovala v sedle, když ji vyrušilo dusání kopyt.

„Vlk a Teronij se vrací,“ vykřikl kdosi a dívka byla v tu ránu na nohou. Ještě ani neměla čas uvědomit si, co se to s ní děje pokaždé, když slyší zmínku o dlouhovlasém modrookém chlapci, ale v jednom měla jasno. Chtěla využít každé příležitosti, kdy s ním mohla prohodit alespoň pár slov.

„Ahoj, Vlku, schovala sem ti kus pečeně,“ vybafla na něj dřív, než stačil seskočit z koně a spěšně z vaku vytahovala kus masa.

„Dík,“ zazubil se mladý lovec a jídlo si vděčně vzal. Jejich ruce se na moment setkaly. Usmála se a zadívala se mu do očí. Vlk její pohled opětoval a pokynul jí hlavou. Pak sesedl ze svého hnědého hřebce a odkráčel k ostatním mužům.

Nebyla si jistá, co by měla z jeho gesta chápat, ale spokojila se s tím, že jí prostě jen srdečně děkoval. Nerada by byla ukvapená. V jeho blízkosti se cítila velice zvláštně. Nevěděla co přesně se s ní děje ale každopádně se jí to líbilo. Vrátila se zpátky ke stromu a jedním očkem sledovala skupinku bojovníků.

„Zvedáme se, panstvo,“ zavelel Rade a pečlivě udusal oheň. Než se Inaris stačila vzpamatovat, byli zas na cestě. Projeli Ignerským lesem a k večeru překročili enferskou hranici. Sbohem Laponeo, má rodná země, vzdychla dívka a snažila si vybavit ty nejkrásnější zážitky, které tu prožila. Vzpomínala na ohromné turnaje v arcemu v Soberii a jiných větších městech. Zamilovala se tenkrát do jednoho z odpalovačů. Pamatovala si jeho ručně vyřezávanou pálku, se kterou ji učil hrát. Vzpomínala na ty krásné časy a snažila si vybavit  svou rodnou ves ještě jednou, než se jim Laponea úplně ztratí z očí.

Vjeli do říše Enfer, kterou i přes přísný zákaz ostatních bohů spravoval Arling, pán temnoty a stínů.

„Vítej v zemi zlodějů a otrokářů,“ uchechtl se jeden z mužů, když viděl dívčin výraz. „Zítra touhle dobou už budeme v Semthtě.“

„Myslíte, že tam banditi míří?“ vyzvídala Inaris.

„Nevím, ale pokud je chceme najít, musíme začít tam. Hádám, že pojedou do jedné z pevností, kde se budou pokoušet draze prodat nové zboží, ale vsadím krk na to, že se dřív staví ve městě,“ prohlásil muž. Dívka přikývla a doufala, že se muž nemýlí.

K večeru projížděli dalším lesem. Říkalo se mu Velký lužní, i když dnes už to byla spíše neprostupná divočina. Skupinka se držela cesty a s obavami pozorovala zapadající slunce, které prosvítalo přes husté koruny. Světla stále ubývalo.

„To nebylo moudré,“ znejistil Rade a zastavil ostatní. „Vypadá to, že na noc budeme muset zůstat v lese!“ z hloučku bojovníků se ozvalo nesouhlasné mručení. „Nic s tím nezmůžeme! Máme tak půl hodiny, než slunce zmizí úplně.“ Moc dobře věděl, co to znamená zůstat v noci uprostřed temného lesa. Zvláště pak někde v Enferu, kde je Arling nemilosrdný, ale riskovat a jet dál mohlo být daleko nebezpečnější. Teď mají alespoň šanci se připravit. Pamatoval si, jak se jednou skupinka lovců zdržela až příliš dlouho v lese. Z dvanácti přežil jediný. Arlingovi marugasové útočí systematicky a nelítostně a on sám děkoval bohům, že se ještě s žádným nesetkal tváří v tvář. Podíval se na svou družinu. „Přineste dřevo! Hodně dřeva! Obklopíme se ohněm, to by nás mělo uchránit.“

I mladá Inaris pomáhala stavět hranice. Věděla o nebezpečí stejně dobře jako ostatní. Trpělivě srovnávala polena a snažila se při tom potlačovat svůj strach. Byla velmi silná a statečná, ale noc v hustém lese, daleko od lidských obydlí, to byl čin, před kterým prchali i nejodvážnější muži. Jen když nebylo jiného zbytí, odhodlal se někdo nocovat mezi stromy a vystavit se tak nočním predátorům.

Slunce naposledy vrhlo své paprsky na svět a zmizelo někde za kopci. Les se ocitl ve tmě a na Inaris padl stín. Ruce se jí rozklepaly. Čekala, kdy už se konečně ozve to strašivé vytí, které pro ni bude znamenat konec. Naslouchala tmavému lesu. Nic, jen tichý klapot pokládaných klád a praskání lámaných větviček.

„Tak jak jsme na tom,“ zašeptal Rade.

„Skoro hotovo,“ odvětil mu jeden z bojovníků a vůdce potěšeně přikývl.

„Fajn! máte první hlídku! Za dvě hodiny mě vzbuďte,“ rozkázal a šel si lehnout.

Dívka nechápala, jak může jít tak klidně spát. Choulila se u kořenů jednoho velikého dubu a očima těkala po okolí. Něco vedle ní zašustilo. Trhla hlavou a div nevykřikla. Pak spatřila mladíka, který ji tolik zajímal.

„Neměj strach,“ usmál se Helo. Rozhlédl se po okolí a když viděl, že ostatní už dokončili hranice, pomalu si sedl vedle dívky.

„Snažím se,“ přikývla a nenápadně se přisunula blíž. „Bylo by to lepší, kdybych se necítila tak sama.“

„Zůstanu u tebe, řekl mladík a lehce ji objal. Tohle bylo přesně to, co potřebovala. Cítila se najednou volněji a klidněji. Pohodlně se uvelebila a opřela se o mladého lovce.

„Proč jsi vlastně jel s náma,“ zeptala se. „Vzali ti někoho, na kom ti záleží?“

Zakroutil hlavou.

„To ne, ale každá rodina ve vesnici se chtěla nějak podílet na záchraně. Můj otec předloni zemřel, takže to zbylo na mě,“ vzdychl.

„Hmm, chápu,“ přikývla Inaris. „Je fajn, že jsi tady.“

Helo se jí zadíval do očí. Snažila se přečíst jeho city. Sklonil k ní hlavu a lehce ji políbil na čelo.

„Nakonec je možná dobře, že se všechno tohle semlelo,“ řekl a něžně ji pohladil po dlouhých černých vlasech.

Mladá žena přikývla a ještě pevněji se vtiskla do mladíkova obětí. Už věděla, co k němu cítí. Byla si tím jista.

„Mám tě ráda, Halo,“ špitla a opětovala jeho polibek.

Brzy usnuli. Inaris se už nebála nočních stvoření, byla zamilovaná a v tento moment nepřipustila, aby se jí zdálo o čemkoliv jiném. Její snění však netrvalo tak dlouho, jak by si přála. Ještě před střídáním druhé hlídky se ozvalo hladové vytí.

Celé tábořiště bylo v ten moment na nohou a každý věděl, co tyto zvuky znamenají.

„Tak to se dneska moc nevyspíme,“ procedil mezi zuby Rade, když se vytí ozvalo podruhé.

Vlk vyskočil na nohy a přiběhl k vůdci. Pak se otočil k Inaris.

„Zůstaň tady, postaráme se o to!“

Dívka přikývla a se strachem pozorovala probouzející se muže.

„Zapalte ohně,“ rozkázal Rade a vrátil se ke svému ležení pro meč.

„Zastaví je to?“ zeptal se lovec, kterému říkali Teronij. Inaris o něm věděla jen, že je přítel Vlka a že býval v Laponeiské armádě. Nic víc o něm nezjistila.

„Děláš si srandu? Pokud mají hlad, nezastaví je ani tlustá selka,“ zasmál se vůdce a potěžkal ve svých svalnatých rukou meč. „Myslím, že nám to získá jen trochu času. Budou váhat a vyčkávat, protože světlem ztrácí své výhody, ale pokud je jich celá smečka, za chvilku je máme tady.“ Svalovec se ohlédl po ostatních. Všichni stáli v pohotovosti s připravenými meči.

Oheň se zakymácel v poryvu větru a vytí se ozvalo znovu, tentokrát z opačné strany. Pak následovalo další a další, každé z jiného směru. Byli obklíčení.

„Domlouvají se jak na nás zaútočit,“ řekl zlostně jeden z mužů a udělal krok dopředu, aby lépe viděl, co se děje za šlehajícími plameny ohňů. V praskání ohně bylo zřetelně slyšet vrčení. „Už jsou tady! Čekají, co uděláme!“

„Počkáme tedy,“ rozhodl Rade a s připraveným mečem si sedl.

Minuty plynuly a kromě odfukování a vrčení nebylo slyšet vůbec nic. Většina mužů stála připravena bránit se hned, jakmile marugasové zaútočí. Naslouchali temnému lesu. Minuty daly brzy dohromady hodinu, pak dvě. Bojovníci jeden po druhém ztráceli svou ostražitost. Byli chytří a dobře věděli, co dělají. Ohně pomalu pohasínaly a dřevo docházelo. Několik mužů se snažilo narychlo porazit dva stromy, ale oheň slábl příliš rychle. Netrvalo dlouho a z obranné stěny plamenů nezbylo nic jiného, než kupa rozpálených uhlíků.

Laponeiští s napětím sledovali okolí a snažili se ve tmě zahlédnout nebezpečí. Z nepropustné temnoty začaly vystupovat červené oči. Za stále sílícího vrčení se marugasové přibližovali k vyděšené skupince.

Vlk se snažil zahlédnout obrysy jednoho z přibližujících se tvorů. Nedokázal určit kam až jeho tělo sahá a jak daleko ve skutečnosti je. Pouze červené, přibližující se oči a zlostné vrčení. Tyhle tvory posiloval strach svých obětí. Vždy postupovali tak, aby z nich měla kořist co největší hrůzu. Jejich černá srst dokonale pohlcovala jakékoliv světlo a díky tomu dokonale splývali s okolím.

Mládenec upřeně hleděl do míst, odkud jeden přicházel. Meč měl připravený. Ozvalo se zavrčení a skok. K vlkovu překvapení to však nebyl marugas před ním, ale jiný, který se tiše přibližoval z boku. Ta mrcha jen odváděla pozornost před skutečným útokem. Vlk se zmítal pod těžkým tělem obrovitého černého psa. Byl skoro stejně veliký jako dospělý medvěd. Stiskl bojovníkovi ruku svými tesáky a tlapou se snažil rozpárat mu hrdlo. Konečně se Vlkovi podařilo udělat si prostor a zapíchnout meč zvířeti do boku. Marugas vztekle zavrčel ale nepustil. Až po druhém zásahu jeho stisk povolil. Šelma se přestala sápat po mladém lovci a odkulhala do tmy.

Na pomoc mladíkovi přiběhl Teronij a pomáhal mu na nohy. V tom zaútočilo druhé zvíře, které před tím tak šikovně odvádělo pozornost. Než však stačilo skočit na oba muže, zasáhl ho šíp. Poraněné a umírající padlo na zem a zlostně cenilo tesáky.

Vlk se rozhlédl po tábořišti. Několik bojovníků se válelo na zemi, někteří se opírali o strom a dobrá polovina jich ještě sváděla boj s posledními marugasy. Otočil se ke stromu, kde nechal Inaris. Dívka seděla o několik metrů dál u poraněného muže a držela ho za ruku. Doufal, že se jí nic nestane. Utíkal na pomoc ostatním, kteří se seskupili kolem raněných  a snažili se odrazit zbývající zvířata. Několik dalších mužů přivádělo do bezpečí zraněné z okolí ohnivé bariéry. Inaris se smutně vracela sama. Proklouzla za hradbu statných mužů a zkroušeně si sedla do trávy. Zbytek Arlingových stvoření se připravoval k dalšímu útoku. Bylo jich už daleko míň, ale bojovníci ztratili výhodu ohně.

„Už jsou tady,“ zakřičel Rade, když uslyšel funění.

„Jestli dělají zase to samé, zaútočí z boku,“ varoval ho Vlk.

„Teď ne! Jsou chytří, budou měnit svou strategii. Teď to zkusí přímo!“ I Rade sloužil v armádě, ale na rozdíl od Teronije v ní zůstal. Byl velmi zkušený a z vesnice byl pro tuhle výpravu ten nejpovolanější. Ostatní mu věřili a na jeho úsudek vsázeli i svůj život.

Ozvalo se zavrčení a pak už jen náraz do několika mužů přímo ze předu. Ostatní jim hbitě přiskočili na pomoc. Opravdu jich už bylo příliš málo. Dva marugasy zabili a zbylí tři se stáhli do lesů.

„Pro dnešek už nám snad dají pokoj,“ oddechl si Rade. „Ale raději se držme pohromadě. Polovina spát, polovina hlídat, pak se vystřídáme!“

Vlk přikývl a přišel k Inaris. Měl ošklivě zraněnou ruku a několik hodně hlubokých škrábanců na břichu, ale ještě na tom byl poměrně dobře. Před svou dívkou nechtěl dát najevo bolest, kterou mu rány způsobovaly. Opatrně si sedl vedle ní a snažil se přitom nesyknout.

„V pořádku?“ zeptal se.

Inaris nejistě přikývla.

„Já jen, že jsem pro něj nemohla nic udělat! Seděla jsem u něj, snažila ho uklidnit a on prostě umíral.“ Dívka neplakala. V jejím světě se takové věci stávaly běžně, i když ještě nikdy to nezažila takhle zblízka. Byla v šoku.

Vlk se ji snažil uklidnit. Hladil ji po vlasech a šeptal jí, že už vše bude dobré a že to zvládnou.

Tu noc ztratila výprava dva muže a tři byli těžce raněni, ale nikomu se zpět nechtělo. Překonávali bolest i své rány a pokračovali v cestě. V poledne dalšího dne konečně vyjeli z lesa a před nimi se na pobřeží cukrového moře rozkládala Semtha, veliké přístavní město.

„Počkejte tady,“ rozkázal Rade. „Já, Geron a Cerab pojedeme do města. Taková veliká skupina by jen zbytečně budila pozornost. Zjistíme informace a vypadneme! Za tři hodiny jsme zpátky!“ Pak pokynul mužům, které si vybral a společně se rozjeli k branám města.

Inaris sesedla z koně a žuchla do trávy na kraji lesa. Snad se jim podaří konečně něco zjistit. Pozorovala veliké město, obehnané kamennou hradbou a přála si, aby už konečně věděla co je s její sestrou. Představovala si, jak vyjíždí z brány spolu s ostatními a mává jí na pozdrav. Když k ní přišel Vlk, ani ho nevnímala. Opřela se o něj a dál pozorovala kamenné hradby.

Až navečer se malá výzvědná skupinka vrátila z města. Rade si všechny svolal a sdělil jim novinky. Otrokáři skutečně mířili do jedné z pevností. Bohužel až do hradu Avatar v Lascarské provincii. Čekal je skutečně pořádný kus cesty.

„Nejlepší bude pokračovat  dolů k řece Vexé a po ní potom až k pevnosti. Mohli bychom být za pět dnů u řeky a pokud se nám podaří sehnat loď, za dalších sedm dní jsme na místě.“ Uvažoval Rade. „A nebo jet rovnou k pevnosti. To by ale bylo delší. Zhruba osmnáct dní.“

„Jenomže když neseženeme loď, jenom si cestu prodloužíme. Já bych jel pro jistotu rovnou k pevnosti.“

„To máš sice pravdu, ale otrokáři loď seženou snadno a proto určitě pojedou dolů k řece po obchodní cestě! Máme tak šanci, že je chytíme ještě před pevností,“ oponoval mladšímu muži vůdce. Vypadalo to, že debata je u konce. Rade nehodlal s nikým dále diskutovat. Jelo se dolů k řece.

Během několika dní projeli přes území východního Enferu, propletli se Vexéským hrabstvím a překonaly pohoří Malé Zuby.  Čtvrtého dne skončili opět v lese. Doufali však, že na obchodní cestu si žádný predátor netroufne a dovolili si tu přenocovat. Naštěstí se ráno probudili v plném počtu. Cválali dál a na konci pátého dne dorazili k soutoku Vexé se Zubatou řekou. Byli na místě. Malá rybářská osada pod soutokem nabízela mnoho lodí, ale nikomu se nechtělo poskytnout svou loď cizincům, byť nabízeli slušnou sumu za pronajmutí.

Nakonec se jim podařilo přemluvit nájemného kapitána, aby skupinku vzal na palubu. Bohužel to byla malá loďka. Dva stěžně, společná ložnice a několik menších místností. Pohodlně by se tam sice vešlo čtyřicet lidí, ale kůň ani jeden. Rade tedy vybral pět mužů, kteří měli za úkol přivést zvířata k Avataru, zatímco ostatní budou plout po řece. Doufal, že když budou střídat koně, mohou přijet jen s denním zpožděním.

Vybraná skupinka se okamžitě rozjela k hradu, zatímco zbytek čekal na líného flegmatického kapitána až nakoupí zásoby. Ráno šestého dne konečně vyrazili. Veletok, který sahal od východních hranic Enferu až k přístavu Ergon v Lotárii, měřil téměř dva a půl tisíce mil a patřil tedy k jedné z největších řek Mellorie. Už tady měřila na šířku dobrých třicet metrů a stále tu byl silný proud.

Inaris každý den sedávala s Vlkem u ztrouchnivělého brlení a vykládali si. Bylo jim spolu dobře. Klid na lodi byl vítanou změnou pro skupinku, která měla už plné zuby poskakování v sedle a možnost dlouhého odpočinku podporovala rychlé zahojení ran z setkání s marugasy. I Vlkovi se rány rychle zacelovaly.

Za pět dní se loď přiblížila k městu Poltron. Proklouzli mezi Enferskou námořní armádou a zakotvili v přístavu. Kapitán vyžebral od Laponeiských další peníze a šel hýřit do města. Po dlouhém rozmýšlení udělil Rade rozchod i své družině, ale důrazně muže upozornil, aby se do ničeho nezaplétali. Inaris si z bezpečnostních důvodů vzalo mezi sebe pět mužů. Lehko se tu mohlo stát, že se ji někdo pokusí unést. Byla krásná, zdravá a mladá. Na místních trzích by měla velikou cenu.

Vlk šel samozřejmě s ní. Celá skupinka se procházela po pobřeží a kličkovala mezi malými krámky a vystaveným zbožím. Konečně se mohli po několika dnech projít, i když enferské město nebylo zrovna ideálním místem na procházky, pokud nejste rodilým občanem. Na ulici se co chvíle strhla nějaká šarvátka a sem tam museli bezvládné  účastníky bitky odnášet pořádkové síly. Když procházeli přes trh s otrokyněmi, zvedl se Inaris žaludek. Doufala, že její sestra nemusela ničím takovým projít. Otrokáři je nahé vystavovali na dřevěném jevišti a všemožně ponižovali, aby předvedli kupcům co všechno dovedou. Skupinka se nakonec otočila a urychleně zamířila zpět k lodi. Po cestě je několik místních obtěžovalo a snažilo se jim za Inaris nabídnout různé sumy, ale bojovníci je rychle umravnili. Podařilo se jim v pořádku dostat se zpět do lodě.

Počkali na ostatní. Jediný kdo chyběl byl kapitán, Když přicházel, už z dálky dával jasně najevo, že dnes kormidlovat nebude. Sotva se dopotácel na palubu. Nakonec se odebral do podpalubí kde okamžitě usnul. Rade na nic nečekal a ujal se kormidla sám. Nemohli si dovolit ztratit den času.

„A co když se vzbudí a bude protestovat?“ zeptal se ho Geron.

„Svázat a napěchovat ho rumem,“ usmál se Rade a dál si hověl u kormidla.

Nechali se unášet proudem celou noc a k poledni dopluli až k Zářivému soutoku. Tady se naskytl vážný problém. Téměř sto metrů široká řeka bublala pod náporem přitékající vody. Pro tak malou loď to byly nebezpečné proudy a víry. Rade si netroufl sám vést loď dál. Zprvu váhal, ale když zahlédl balvany čnící z vody, rozhodl se, že jistější bude počkat až se kapitán probere.

Když se tak stalo, musela se skupinka hodně snažit, aby přiměla enfeřana ke spolupráci. Obviňoval je ze vzpoury a z pirátství a teprve když mu Rade přiložil meč na krk, rozhodl se, že toto malé nedorozumění přehlédne. K večeru však již odmítal plout dál a ani ty nejsilnější výhružky nepomohly. Nakonec skupinku vysadil na břehu asi dvacet mil od hradu a urychleně pokračoval dál sám.

„Asi se nás bál,“ usmál se Rade a poplácal po rameni Teronije. „Obchodní stezka nebude daleko. Vede podél řeky. Zkusíme ji najít a počkáme tam do rána. Možná odchytíme těch pět a budeme moct pokračovat v sedle.“ 

Teronij přikývl.

„Jo, to je dobrý nápad!“

Inaris to však za dobrý nápad nepovažovala. Les už jí lezl krkem. Začínala z něj mít čím dál větší strach a i když tohle nebyl tak hustý les, aby se v něm nějak hojněji vyskytovali marugasové, měla z nich hrůzu pokaždé, když projížděli mezi stromy. Jediné co ji uklidňovalo bylo, že má po svém boku někoho, kdo ji v případě nebezpečí ochrání. Chtěla se na něj spolehnout a bezmezně mu věřila. Měl ji rád a ona očekávala, že ji ochrání. Cítila se s ním v bezpečí a to jí stačilo.

Když pak večer usínala v obětí mladého muže, věděla, že ráno přijde ten den, kdy se ukáže, jestli mohou něco udělat pro záchranu dívek z její vesnice, jestli mají vůbec šanci. To bude ten den, kdy bude Inaris potřebovat někoho kdo ji ochrání navzdory jakékoliv vůli bohů. Usínala s nadějí, že zítra konečně může pomoci.

 

K ránu dívku probudili řehtající koně, když po obchodní stezce přijíždělo pět mužů. Za sebou táhli dva tucty koní. Už byli zase všichni. Nově příchozí bojovníci neváhali a pustili se do horečného vyprávění. Na cestě potkali vracející se otrokáře. Bylo jich příliš mnoho, takže dělali, že jsou obchodníci s koňmi.

„Ta dobrá zpráva je, že všechny dívky jsou v pevnosti,“ vyprávěl jeden z mužů. „Ta špatná, že nemáme šanci se tam dostat. Pouštějí dovnitř jen obchodní karavany a otrokáře.“

Rade se zamyslel.

„Je tu jedna možnost, ale je to veliký risk, zvláště pak pro ni,“ řekl a podíval se do míst kde se probouzela Inaris.

„Chceš ji použít jako návnadu?“

„Jo, budeme tvrdit, že jsme obchodníci a ona je poslední. Vymyslíme si, že třeba nikdo nechtěl zaplatit cenu, jakou požadujeme.“

„Ale v tom případě bychom se stejně dovnitř dostali čtyři, nanejvýš šest. Pak už by to bylo podezřelé,“ upozornil ho bojovník.

„Vím, ale alespoň něco. Třeba se pak podaří otevřít bránu, nebo spustit lano přes hradby. Uvidíme, ale takhle máme alespoň nějakou šanci!“

bojovník přikyvoval hlavou. Nebyl to špatný nápad, ale risk to byl ohromný. Stačila jedna chybička a je s nimi konec. Navíc nemohli tušit jak to bude vypadat vevnitř a co vše se tam může zvrtnout.

„Je ti ale doufám jasné, že pokud to nevyjde, je téměř jisté, že o ni přijdeme?“

„Jsem si toho vědom,“ řekl Rade a pomalu se zvedl. „Měl bych se jí asi zeptat, jestli do toho má vůbec odvahu jít.“

Ve skutečnosti se ani ptát nemusel. Dobře věděl, co mladičká dívka odpoví. Přijela sem zachránit sestru a navždy by si vyčítala, že když konečně mohla být užitečná, nepomohla. Souhlasila i přes protesty Vlka. Vůdce vybral ty, kteří měli jít do hradu. Byl to on, Geron, Teronij, Halo, Cerab a starší kovář Desia. 

Společně s mladou dívkou se měli vydat do hradu, prodat ji a požádat o nocleh. Až bude většina spát, plánovali osvobodit dívky a po laně sešplhat z hradeb dolů, kde na ně bude čekat zbytek. Pak už zbýval jen návrat domů.

Museli strážce přesvědčit, že jsou skutečně otrokáři. Na tom záviselo všechno. Snažili se obléct tak, jak chodili lidé v poltronském přístavu a pilně si nacvičovali krycí příběh.

Těsně před odjezdem Vlk přistoupil k Inaris. Bylo jasně vidět, že z toho všeho má smíšené pocity.

„Neměj strach, bude to dobré,“ špitla dívka, ale nebyla si jistá, jestli tím chtěla víc přesvědčit jeho, nebo sebe.

„To doufám! Udělám všechno proto, aby se ti nic nestalo,“ vzdychl a dlouze ji políbil. Pak vytáhl provaz a smutně se na něj díval.

„Jen do toho,“ usmála se. „Neboj se. Budu to brát jako pouta tvé lásky.“

Vlk přikývl a pečlivě jí svázal ruce. Pak ji připoutal ke koni. Naposledy ji pohladil po vlasech a potom nasedl na svého hnědáka.

Další jízda lesem, opět v sedle, ale tentokrát to pro dívku bylo jiné. Nebála se, ale cítila, že tohle může být naposledy, co se projíždí po boku muže, kterého milovala. Celou cestu nepromluvila. Jeli asi dvě hodiny, než se před nimi vynořily první kopce pohoří Avat v čele s pyšným hradem.

Zvolna se blížili k hlavní bráně. Inaris vzdychla. A je to tady. Odevzdaně hleděla na hřívu svého koně a ještě jednou se uvnitř přesvědčovala, že je to správný krok k záchraně více jak tuctu dívek.

Těžké okované dveře se blížily. Cítila k nim odpor, ale teď už nebylo cesty zpět.

„Co tu chcete?“ obořil se na ně hlas odněkud z hradeb.

„Přijíždíme nabídnout otrokyni,“ zahlaholil Rade a ukázal na spoutanou dívku.

„Těch už máme dost!“

„Ale takovouhle ne,“ vmísil se do vyjednávání Vlk a naklonil Inaris hlavu tak, aby si ji mohli prohlédnout.

Strážný vykoukl přes kamenné hradby a se zájmem ji okukoval.

„Dobrá, jeďte dovnitř,“ řekl nakonec a dal povel k otevření brány.

Skupinka se dala do pohybu. Kopyta začali klapat o vydlážděnou zem. Muži se rozhlíželi okolo a instinktivně hledali únikovou cestu. Nikde nic. Vysoké hradby a pevné bašty. A to byl teprve první hradní stupeň. Čekala je ještě jedna brána, než se dostali na hlavní nádvoří. Zastavili u hradní studny. Vlk nenápadně kývl na Inaris. Smutně se na něj podívala. Začínala mít pocit, že to prostě nezvládne. Nebyla tak silná, jak si myslela. Vždyť nemohla vědět, co všechno bude muset snést, než ji odtud dostanou. Cítila strach a nemohla mu utéct.

Obhlížela stěny paláce a snažila se okny prokouknout dovnitř. Strašilo ji, že neví, co je uvnitř. Po chvilce se otevřely jedny z dveří a na nádvoří vstoupil vysoký muž. Promnul si bradu a srovnal si dlouhý černý hábit. Bylo jasné, že je to jeden z Arlingových kněží. Pokračoval směrem k nim a měřil si při tom Inaris od hlavy k patě.

„Kolik za ni chcete?“

„Padesát zlatých,“ prohlásil rozhodně Rade.

„To je trošku moc za jednu otrokyni! Ale je opravdu pěkná a vypadá zdravě!“ bylo vidět, že muž má zájem.

„Jo, proto nám zbyla jako poslední, ale stojí za to, pane! Určitě budete spokojený.“ Voják plival líbezná slůvka a musel se přemáhat, aby po kněžím neskočil a nevrazil mu meč do krku.

„Hmm, to doufám!“ přikyvoval pán hradu. „Svlečte ji! Přece nebudu kupovat zajíce v pytli!“

Rade zvolna přikývl a mrkl na Vlka. Mladík pochopil. Přistoupil k dívce a krátce se jí zadíval do očí. Snad to mělo znamenat promiň, nebyla si jistá. Mohla se těšit jedině z toho, že to bude právě on, kdo ji bude svlékat. Věděla však, že to musí vypadat co nejvěrněji a on to věděl také.

Roztrhal šaty z režného plátna a jejich cáry odkopl stranou. Snažil se vystupovat co nejvěrněji, což nebylo zrovna nejlehčí, neboť právě musel ponižovat svou milovanou. Bylo mu z toho smutno, cítil se špatně a jenom to přemáhání, aby to nedal znát, ho vysilovalo natolik, že ani pohled na nahou Inaris ho nevzrušoval. Zíral do země a čekal co bude.

„Ujde!“ usmál se nakonec kněží. „Odveďte ji! Bude krásnou trofejí našeho hradu!“ pak se otočil k mužům. „Pojďte za mnou. Vyplatím vám tu vaši částku, ať můžete pokračovat v cestě.“

„Vlastně by nám víc vyhovovalo, kdybychom tu mohli přespat! Cesta je dlouhá a nechceme přespávat v noci v lese. Můžete nám to strhnout z platby,“ navrhl Rade.

„Nuže dobrá, ať je po vašem! Strhnu za každého zlatku,“ řekl a pokynul mužům, aby šli za ním do hradu.

 

Stráže vlekli Inaris úzkými chodbami někam do sklepení. Několikrát odbočovali a zatáčeli, až se dostali do části s celami. Když procházeli kolem jednotlivých mříží, dívka za nimi spatřila některé známé tváře. Dávala si dobrý pozor, aby jí otrokyně neviděli do tváře. Kdyby ji poznali, lehko se mohlo stát, že ji některá nechtěně prozradí.

Vojáci přivedli dívku před prázdnou celu. Jeden z nich jí nasadil okovy a ujistil se, že drží. Pak ji prostrčili dovnitř a připoutali ke stěně.

„Bude se ti tady líbit, princezničko,“ zasmál se jeden z nich a aby dodal svým slovům váhu, poplácal ji po nahém těle. „Fakt že jo! I nám se tu s tebou bude líbit!“ dodal. Když už nebohá dívka čekala nejhorší, oba muži vyšli z cely, zamkli za sebou a odešli.

Inaris si nahá sedla do kouta na studenou kamennou zem a rozplakala se. Věděla, že to nebude jednoduché a mockrát slyšela příběhy o otrokyních, ale když to zažívala na vlastní kůži, bylo to mnohem horší, než si kdy dokázala představit.

Nebylo tu vůbec nic. Byla tu tak krátce a už toužila po čerstvém vzduchu, nebo po slunci nad hlavou. V cele bylo šero. Jen kdesi z chodby sem doléhal nedostačující paprsek světla, který do podzemí pronikal malinkým okýnkem. Chtěla ven a to co nejdřív.

Opírala se o stěnu a ohmatávala si těžké okovy na rukou. Pak zkusila pevnost řetězu, kterým byla připoutána na dvou místech ke stěně. Doufala, že alespoň řetěz na nohou povolí. Nic. Strážní jí nedali ani možnost alespoň se pokusit o útěk. Nahá se choulila v rohu své cely a čekala, kdy už ji konečně přijde Vlk zachránit.

Nevěděla kolik času uběhlo, ale určitě byla noc, když se venku ozval šramot. Několik přidušených výkřiků dívek ohlašovalo, že se něco děje. Po chvilce zaslechla další šramot, tentokrát delší a hlučnější. Někdo se snažil odemknout některé z mříží. Inaris ožila. Byla sice unavená, ale rázem se jí vrátila energie. Jestli jsou to opravdu oni, pokud se jim podařilo sehnat klíče…

„Vlku!“ vykřikla štěstím, když spatřila mladíka u její cely.

„Pššt, nemáme moc času! Teronij a Geron jsou na hradbách. Pokusí se postarat o strážné, ale nebude dlouho trvat, než na to přijdou. Musíme být rychlí!“ řekl tiše a ohlédl se někam do chodby. „Našli jsme je všechny, i tvou sestru! Rade už je odvádí nahoru a my bychom se k nim měli okamžitě připojit,“ usmál se a vytáhl svazek několika klíčů. Jak zjistili, některé byli i od čtyř cel, jiné zas jen od jedné. Byl v tom zmatek a docela dlouho se kvůli tomu zdrželi. U každé cely je museli prostě zkoušet všechny, dokud nenašli ten správný.

Inaris se na něj usmála a nedočkavě vyhlížela svobodu, zatímco Vlk strkal jeden klíč po druhém do zámku.

„Kruci! Už jsem zkusil všechny a pořád nic. Asi jsem nějaký přehlédl,“ omluvil se a začal znovu.

Inaris přikývla, ale do hlavy se jí začala vkrádat nepříjemná myšlenka. Odevzdaně hleděla na železnou mříž a snažila se rozpomenout na tu chvíli, kdy ji sem přivlekli.

Mladík mezitím netrpělivě chrastil svazkem klíčů. Už je jen nazdařbůh zkoušel.

„Jakto, že žádný nepasuje,“ kroutil hlavou a dál se pokoušel obelstít zámek.

„Nech toho, Vlku,“ špitla dívka. „Mají ho ti dva strážní, co mě sem přivlekli!“

„Nemají!“ zakroutil hlavou. „Na ty jsme narazili cestou do sklepení a měli u sebe jen tyhle.“ Ukázal na tucet klíčů navlečených na provázku.

„Tak je někam odnesli. Je tolik míst, kde můžou být. Třeba je má ten Kněží, “pokrčila rameny.

„Najdu ho!“

„Ne, nenajdeš, nemáš čas,“ řekla a po tváři se jí opět rozřinuly slzy. „Dostaň odsud mou sestru, ať to není zbytečné!“

„Nenechám tě tu, Inaris, to nemůžu! Miluji tě!“ Cítil se bezradný. Nevěděl co má dělat. Stál u mříží a hleděl jí do tváře.

„Taky tě miluji!“ Její slova zalil smutek. Pokusila se vstát a rozběhnout k němu. Chtěla ho naposledy obejmout, i když jen přes mříže. Toužila ho naposledy políbit ale okovy ji stáhly zpátky. Snažila se dosáhnout, ale nešlo to. Stáli kousek od sebe a přece tak daleko. Dala se do pláče. „Zachraň se alespoň ty. Nechci se dívat na to, až tě zabijí! Rychle jdi, než tě tu najdou.“

            Snažil se uklidnit a najít nějaké řešení. Nechtěl tam jen tak bezradně stát.

            „Zatracený krám,“ zakřičel. „Proč nám to bohové dělají! Proč vás nemůžeme zachránit všechny? Proč chtějí ode mne tak vysokou daň? Za co se mstí?“ plakal a zoufale se dobýval do cely. Kopal a lomcoval s mříží, ale všechno bylo marné.

            Dolehl k nim vzdálený hovor. Přicházely další stráže.

            „Už nemáš čas, jdi!“ žadonila.

            „Já se pro tebe vrátím! Seženu pomoc a vrátím se,“ sliboval.

            „Sbohem, Halo. Trvalo to tak krátce, ale vzpomínky na tebe mi budou připomínat to hezké na tomto světě až do smrti. Nestihla jsem ti dát vše co jsem chtěla a mrzí mě, že s tebou nemůžu prožít svůj život. Dej pozor na mou sestru a nikdy na mě nezapomeň. Miluji tě. “ Vysílená žalem se zhroutila na zem. Z dálky se ozývalo dopadání bot na podlahu a chvíli na to i hlasy vojáků. „A řekni mamince, že jsem vyměnila svůj život za štěstí mé sestřičky. Řekni jim, že je mám ráda.“

            Vlk přikývl a utřel si slzy z tváří.

            „Budu tě milovat, ať budeš kdekoliv a nikdy na tebe nezapomenu. Máš mé srdce a navždy to tak zůstane,“ řekl a naposledy se jí zadíval do krásných modrých očí, které teď byly plné slz.  „Sbohem,“ rozloučil se a odběhl pryč.

            Chvíli na to se v chodbě objevili strážní, kteří našli jen prázdné cely. Všechny otrokyně byly pryč až na jedinou. Inaris nevnímala okolní svět. Plakala nad svou ztracenou láskou a ztraceným životem. Věděla, že už se nevrátí. Rade a Teronij mu to rozmluví. Nenechají ho zahodit svůj život při marném pokusu o její záchranu. Neměla naději. Prožije zbytek svého mládí jako otrokyně a až léta její krásy pominou, její život skončí. Modlila se k bohům a doufala, že dívky, které zachránila se v pořádku dostanou domů a prožijí své životy tak, jak ona nemůže.

           

 

Komentáře

komentářů

About The Author

34 komentářů

  1. Katka

    Bože můj- co ta ilustrace! tomu říkáte ilustrace? Nesnáším jednostranně negativní hodnocení, kdo někdy moje reakce četl ví to, ale toto je děs! Vymazat, spálit, nedávat, nechcete-li odradit od povídky předem. Kultura výtvarného projevu mnohé napoví. V psaní amatérismus obstojí, ale ve vizuální prezentaci nikoli. Neberte tuto kritiku jako nějaké zadupání do země pro vlastní potěšení, ale jako dobře míněnou radu.

  2. Jana Dvořáčková

    Jej, netušila jsem, že je počet znaků v komentářích omezen.
    Takže tady je konec toho, co jsem chtěla říct.

    Také se mi moc nelíbily dialogy, hlavně mezi Helem a Inaris. Připadaly mi až moc jednoduché.

    Naopak konec byl skvělý. Slza sice neukápla, ale na tom nezáleží. Bylo to skvělé a na tom trvám.
    Určitě by se dalo napsat hodně dobré pokračování.

    Clarice

  3. Jana Dvořáčková

    K této povídce jsem přistupovala trochu jinak, než většina z těch, kteří ji četli, protože o Mellorii vím své. Byla jsem u toho, když se zrodili první bohové a i teď se v té ohromné zemi najde kousek místa pro padlou bohyni.
    Jakákoli nová povídka z Mellorie je pro mě prostě svým způsobem dokonalá. Ovšem u mnohých, a tato není výjimkou, najdu sem tam maličkosti, které mě donutí přečíst si to které dílko ještě jednou. Přestože jsou to drobné výtky, mám pokaždé pocit, že mi každé další přečtení dá mnohem víc, než to předchozí, čímž se paradoxně uzavře kruh čtení a kritiky, takže nakonec vlastně nemám co dodat. Pokaždé v tom totiž naleznu chyby, které sama dělám a nevidím.
    Přesto ale…
    Trochu mě tam zarazilo, že když Inaris chtěla tak moc bojovat, nakonec „se nenudila v kuchyni.“ Přeci chtěla zachránit sestru, ne dělat posluhovačku těm, kteří se jí zprvu smáli.
    Nevím, mě by práce v kuchyni štvala až hrůza. Asi proto zastávám pravidlo „co si ulovíš, považuj za večeři“ a nevařím.

    Také

  4. přednosta

    Myslím, že je zbytečné zveřejňovat jiné než první tři povídky. Tahle povídka je na prvním míste stoprocentně oprávněně, protože tak o ní rozhodla porota a je pěkná pitomost hopdnotit hodnocení poroty, nebo do nich nějak šít… jak si nechápu proč přeje Hawk… ,,povídky nechte napokoji a pojďte do porotců" – pěkná pitomost pane. Tady bychom se měli bavit právě o jednotlivých povídkách, prezentovat naše postřehy a snad kopnout autory o pár liteárních metrů dál…..

      • přednosta

        ,,až to je skoro nerealistický, tímhle si mě povídka získala
        nehodnotíte tyto začínající autory až příliš drsně? jen do nás! do redaktorů… "

        Asi jsem ucho (slyšel jsem i horší!))) Ale ty by ses teda měl vyjadřovat přesněji… tohle je úryvek z jednoho tvýho předcházejícího komentáře… a když si to přečteš v kontextu se zbytkem textu, kde se zmiňuje hlavně o oné soutěži….

        a tydy se bavíme o povídce Iranis noirana, ne o nějaké tvé….
        Víš, můžeš si přečíst sračku a autorivi říkat jak je náramnej a skvělej, abys neranil jeho cit…. jenže pak bude sračky psát pořád, autor potřebuje vědět, co se čtenáři nezdá… pak se zlepšuje … a pokud je to začínající autor potřebuje názor čtenáře znát o to víc… (s tou sračkou to je nadsazený, zevšeobecńuji, abych náhodou neranil autora této povídky)

      • Hawk

        ,,až to je skoro nerealistický, tímhle si mě povídka získala
        nehodnotíte tyto začínající autory až příliš drsně? jen do nás! do redaktorů… "
        ehm… nechápu co je nejasný
        piš si co chceš teda

    • Eleira

      Nemyslím si, že by zveřejnění prvních tří povídek stačilo. Nemůžeš hodnotit soutěž podle toho, jaké tři povídky se umístily na prvních třech místech. Ani porotci nejsou dokonalé bytosti a mají svůj vkus a ten se chtě nechtě promítne do hodnocení. Nejde mi o to, říct porotcům: "Hodnotili jste soutěž špatně." Chci jen mít možnost vytvořit si svůj názor a své srovnání. Kdyby nebyl prostor pro zveřejnění alespoň deseti nebo patnácti povídek ze soutěže (zámerně se vyhýbám slovu "prvních"), nedomáhala bych se toho, ale když je toto server hlavně pro publikování tvorby (alespoň tak jsem to pochopila), tak proč by se nemohly publikovat soutěžní práce?

      • přednosta

        Nebyl bych proti, kdyby to bylo zveřejněný jako obyčejný povídky. ale pokud to bude zveřejněný jako soutěžní povídky, vypuknou z toho akorát nepříjemnosti, kdy se budou lidi (často sami autoři) rozčilovat nad konečnými výsledky…. Výše se už objevilo…. tadle měla být první a tahle druhá a třetí měla být první….. blablabla… to by vymyzalo naprosto význam soutěže a téhle diskuse……………….. Ale tak ať to zkusej, ať je zkusej uveřejnit….

      • přednosta

        Ehm.. to hawk… ty jseš trošku mimo… nebo jsi velmi empatický čtenář… z toho co zmiňuješ měla povídka pouze onu pointu… atmosféra??? nikde, tu musíš nějak vytvořit, z živnýho příběhu, ze zajímavýho slohu… atd. Pocity? prvoplánově živený a vzniknuvší z ničeho, přetlachaný…. Já bych se zmínil o něčem opravdu dobrym, hrozně rád, jen by něco za zmínku muselo stát. skutečně dobrý je, že ta povídka vznikla a že o ní zde debatujeme… a určitě dobrý je, že zvítězila, protože mám takový pocit z její celkové vyprahlosti, že je to to nejlepší, co z autora dostaneme……

      • Hawk

        moc by mě zajímalo, kdo jsi ty přednosto, vážně…

  5. Eleira

    Vím, že to sem sice nepatří, ale dočkáme se zveřejnění dalších povídek, abychom mohli porovnat? Je nanic dohadovat se, jesli tato povídka je na prvním místě oprávněně, když můžeme srovnávat jen s druhým místem.
    Osobně si myslím, že první místo povídce patří za zpracování, ale příběh by chtěl pořádně dotáhnout.

  6. Restor

    no ide o to ze konstuktivna kritika je na mieste bez ohladu ci je to zacinajuci alebo ne. Heh, si nasiel aj take chyby o ktorych som sa nezamyslal (presnejsie to Helo a Halo, sice je to chyba ale neni chyba ako chyba xD)

    Jasne ze to nemusi byt genialne dielo, tato sutaz neni o tom ze genialne dielo vyhraje ale o to ze vyhraje najlepsie zo vsetkych ostatnych. Ale moj nazor je ten ze aspon medzi prvym a druhym miestom mala byt vymena diel.

  7. Hawk

    tak jo, je pravda, že tam je několik nelogičností, ale vesměs jsem je našel někde jinde než ostatní-proč se Helo nepokusil vykopnout dveře? proč se ten kluk jmenuje chvíli Halo a chvíli Helo? a hlavně… jakto, že lidi z jedné vesnice se neznají? jakto, že jeden z nich pořád slouží v armádě a přitom si běhá po světě? a jak mohli unést tolik holek, když bylo ve vesnici spousta bojovníků?
    ale maximum bodů jsem tomuhle dílu dal, protože všechny nedostatky překryjí city, které vyplouvají z téhle povídky v neuvěřitelné míře, až to je skoro nerealistický, tímhle si mě povídka získala
    nehodnotíte tyto začínající autory až příliš drsně? jen do nás! do redaktorů… téhle soutěže se účastnili většinou začínající pisálci, často se svou první povídkou a vy jim řeknete že to ani není povídka??? hm… nevím, co ještě říct… 🙁

  8. přednosta

    Proboha!!! Tohle neni povídka, to je nějaké slohové cvičení!!!!! Rád bych to označil alespoň za vypravování……. to je tak průměrný, že nevěřím svým očím….. to Týrská nestvůra byla neskutečně zajímavější tím, jak autor experimentoval, byla tam spousta chyb, ale s výbornou vyhlídkou do budoucna…. Tohle, je tak obyčejný, banální povrchní a nezajímavý až se děsím, jak jste tu soutěž ohodnotili……….. v týhle ,,povídce" není nic!!!

  9. Alcil

    Příběh mi přijde plný nelogičností na to, jak je jednoduchý. Ale nejvíc mě rozesmál ten první odstavec, vhů, to je bžunda, země pod dohledem "Fantasy slovo"Tm bohů zrozených z "Fantasy slova"Tm…co třeba využít trochu našich slovanských názvů? Ale jinak, napsáno je to celkem dobře a závěr je překvapivě dojemný.

    • Mivka

      Drahý neznámý pane Alcile. Nereaguji na ostatní příspěvky, ve kterých se neobjevila trocha kritiky konstruktivní, zato spousta destruktivní, ale ten Váš mě zaujal (a oprávněně rozhořčil) natolik, že na něj reaguji.
      Cituji: "Fantasy slovo"Tm bohů zrozených z "Fantasy slova"Tm…"
      Nechápu, co je tak vtipného na tom, že dvacet lidí tvoří kvalitní svět, který se náhodou jmenuje Melloria. Spolek Melloria se tak jmenuje proto, že přezdívka jeho tvůrce je Mellor. Jistě by bylo mnohem lepší kdyby se Melloria nejmenovala Melloria ale krásně slovansky kupříkladu Pásovcov a kdyby se diamant, z něhož se zrodili bohové jmenoval třeba Skleněnka, což je také krásně slovanské slůvko, přesto mi ale přijde, že pro tak velký projekt, jako je Melloria, se rozhodně nehodí krásná slovanská jména, ale spíše jména, která prostě a jednoduše vznikla z jazyka Mellorie, což je koneckonců nejlogičtější, protože Melloriané zákonitě nikdy neslyšeli ani o slovanštině ani o pásovcích ani o s

      • Mivka

        Omlouvám se, nenapadlo mě, že má tento článek omezenou kapacitu, zde je druhá část:
        skleněnkách. O Mellorii, mellorijských bozích a Hyrosikanu slyšeli všichni, kdo se kdy namáhali o Mellorii něco zjistit, než ji budou soudit a vynášet unáhlené závěry nad tím, že se nějaký svět hrozně vtipně jmenuje tak a tak.
        Proto Vás, milý Alcile, žádám, abyste si příště buď něco zjistil nebo mlčel, neboť takováto slova, jaká jste napsal značí ignoranci.
        S úctou jakož i přáním všeho dobrého pro příští časy Vás zdraví
        Mivka alias mellorijská bohyně Aroca.
        Měl-li by někdo zájem se podívat na Mellorii zblízka, zde má možnost:
        Awenien
        P.S. Velmi se omlouvám autorovi, že si dovoluji zatahovat své dojmy k jeho povídce, přesto snad však uzná, že pro povahu, jakou jsem já je dost dobře nemožné, abych nereagovala.

  10. Jiří Hons

    Popravdě, i když povídka vyhrála, můj favorit to zas tak moc nebyl. Tedy: Líbilo se mi zpracování – bez chyb, slušně stylově zvládnuto. Ale už se mi tolik nezamlouvala metoda, jakou se vloudili hrdinové k otrokářům… Myslím si, že potulovat se v noci po vězení by se asi neznámým přivandrovalcům, kteří tam chtěli za každou cenu přespat, moc nepovedlo. Stoprocentně by byli hodně dobře hlídáni. A dost možná, že by je otrokáři zabili a pak by měli i peníze i otrokyni – nebo by je taky někam prodali… Toť můj názor, ale nenech se jím nijak odradit, piš dál, stojí to za to!!!:)))

  11. Jiří

    Povídka byla při čtení trochu skotačivá. Občas se zde popisovalo moc a jindy, kdy by se autor mohl trochu víc zaměřit na popis, zde trpěl nedostatkem. Za nejlepší pasáž považuji poslední část příběhu jak jinak než kvůli myšlence.
    U této povídky jsem v sobě zaznamenal rozpor. Nejsem si jist, zda chci aby to pokračovalo. Dle úvodních slov nejspíš bude, ale beru-li to jako povídku, nezapíše se hlavní hrdinka do dějin země, ale určitě se svou obětavostí dotkne srdcí mnohých.

Leave a Reply