Věnováno:

Věnování

Než začnete číst…

Je to asi hodně divné psát manuál pro povídku, ale je pár věcí, co bych rád vysvětlil, a které stěží najdete v textu. (Jestli nechcete, nečtěte to a skočte dál… stejně se sem po pár řádcích vrátíte 😉)

1. O Fantasy vs. Sci-fi – Ano, je to tak. Tato povídka se dopouští velice závažného porušení pravidel našich stránek a to tu, že se odehrává v budoucnosti, tudíž ji možná ihned zařadíte mezi science fiction. Mohu vás ale ujistit (mě alespoň ujistili moji ‚beta-readeři‘, jak tyto VIP osoby v životech spisovatelů pojmenovala Nirtyn ;)), že, i když se tu objevují okaté sci-fi prvky, jakmile se přehoupnete přes polovinu první (nulté) scény, vše se vrátí do starých kolejí. Vlastně… do starých ‚vyjetých‘ kolejí, což souvisí s dalším bodem a to, že:

2. Všechno souvisí se vším – Tahle povídka je poslední. Je poslední z dlouhé série povídek, které jste na Mfantasy.cz možná četli, ale plno příběhů nebylo ještě vydáno, nebo dokonce sepsáno. Proč tedy píši závěr před dokončením celého příběhu? Nejvíc má na tom podíl hlavně to, že se chci (mimo ‚neverending story‘) vyhnout efektu, kterému říkám ‚znásilňování příběhu‘. Mám velmi rád dva příběhy – tím prvním je seriál Stargate a spin-off Stargate Atlantis. Tady došlo k tomu, že tvůrci neustále mění historii the Ancients. Ale dělají to geniálně, protože lidé nikdy nemohou mít jistotu, co se ve skutečnosti s the Ancients stalo.
S druhým příběhem je to již o dost horší. Mám na mysli Warcraft a World of Warcraft. Ve fantasy je mnohem horší říct: ‚Před deseti tisíci lety se odehrála strašlivá bitva s Plamennou legií, kterou jsme sice porazili… ale nějak jsme na ní zapomněli. Stejně jako na ten kontinent na západě.‘ Zatímco většinu wowkařů trápí paladin v Hordě, já kroutím hlavou nad Knaakovou Válkou Prastarých, kde osud Kal’dorei je v rukou humana a orka.
I v mém příběhu se již cestovalo časem, ale kdo četl, ví, že to bylo nutné ;)(a brzy pochopí proč ;)). Proto tedy poslední dílek skládačky, který mi udělá tečku za větou. Druhý sloup prádelní šňůry, na kterou hodlám navěsit další příběhy (je jich ještě dost a toho prvního sloupu se taky ještě dočkáte). Die, Trismegistos, die! (dále jen DTD) navazuje časově na dvě povídky, ale bez těch se (zatím) obejdete. V poslední scéně 3/4 ale bude hodně velká narážka (doslova) na Übersteinskou Pověst.

3. O angličtině – V DTD hrají prim dva jazyky – čeština a angličtina. Po přečtení druhé a čtvrté scény poznáte, že čeština tu má (jakožto jazyk nesnadno naučitelný) svou specifickou roli. V mnoha dialozích tedy zůstává angličtina jako ‚common language‘. Domnívám se, že v dnešní společnosti (a internetové obzvlášť) není angličtina žádné tabu, navíc používám co nejsnazší formu, na kterou by vám měla stačit základní škola. Pod každým dílem najdete překlad těch méně běžných výrazů. Jinak www.slovnik.cz je vynikající pomocník ;). Problém nastal, když jsem dialog napsal nejprve v češtině a pak ho překládal do angličtiny. Mám dojem, že je pak doslova cítit ta krkolomnost překladu (druhá a sedmá scéna), případně se ztratí ona vytříbenost českého jazyka. Proto uvítám jakoukoliv pomoc v komentářích. Jeden z hrdinů čas od času pronese něco francouzsky. Jsou to ale jen věci jako bien (výborně) nebo merde (sakra). Takže tady problém asi opravdu nebude :). Posledním jazykem je ‚jazyk samotného pekla‘. Protože asi nikdo nevíte, jak se mluví zrovna tam, řekněme, že těmto gentlemanům budeme rozumět česky ;).

4. O Gem Signorech – Alcil mě kdysi napomenul, že bych neměl své jméno strkat do každé povídky. Well, v DTD jsou Gem Signoři hned dva (a tři Páni Klenotu :-D). Ano, před pěti lety jsem tak nazval sebe a vytvořil podle sebe postavu Pána Klenotu (a to jsem ještě nic neslyšel o Pánovi Prstenů :D). Jenže časem jsem tu postavu prostě přerostl a vytvořil další a další postavy tak, jak už to spisovatelé dělají. Mohu vám s klidem říci, že se necítím být ani Gem Signorem Trismegistem, ani Démonem Trismegistem. Dal jsem jim něco ze sebe, ale nejsem to já. (Většině postav jsem dal něco ze sebe, a když ne já, tak někdo z mých přátel 😉 ). Docela hezky o téhle problematice píše Ondřej Neff v aktuální Pevnosti (11/07).

O Jménech, výslovnostech a zkratkách – Na GemSignora jste si asi už zvykli, vyslovuje se [Gem Siňor], (hlavně ne [DžemSignor] :). Godric Simpson a Dremoran jsou Francouzi, jejich pravá jména se vyslovují [žorž saul] a [žon lárk]. S Matyasem Petrovem (Rus), Michaelem Parkerem (Brit) a Pablem Montoyou snad problém mít nikdo nebude ;). Příjmení Inite se vyslovuje [ajnyt]. Vyskytne-li se v textu někde písmeno velké U, znamená Europe City a čte se [jú] (like you).

5. O rozdělení – Povídka je dlouhá, má zatím čtyřicet stran. I když je DTD v novém roztahaném formátu off2007, rozhodl jsem se, že bude lepší ji rozdělit. 3/4 jsou hotové, na poslední čtvrtině usilovně pracuji (Dobře, zas tak usilovně ne, vejška je docela záběr). Nu, to by bylo všechno, tak vzhůru do čtení! (Prej to stojí za to :D)

6. Poděkování:

a. Daniele „Essmy“ Fáberové – za pomoc s češtinou, neustálé popohánění a opravdu důkladnou korekci nulté scény 😉

b. Evě „Aureole“ Zuskové – za všeobecnou podporu, nápad s francouzštinou a pořádnou dávku inspirace;)

c. Ondrovi „Hawkovi“ Páleníkovi – za pomoc s angličtinou a češtinou

d. Petrovi „Morphovi“ Matysovi – za inspiraci jedné z nejdůležitějších postav.

Die, Trismegistos, die!

7

 

Všichni jednou zemřeme.
Na 0,15% zemřeme všichni najednou…
(odvozeno z výroku profesora Billa McGuira, šéfa Benfield Hazard Research Center at London University)


(0) Hluboko v podzemních prostorách Laboratoře, místa odkud kdysi řídila svůj neblaze proslulý Systém bytost, která na sebe vzala podobu téměř všemocného Boha, se nacházelo též muzeum zpodobňující tu hrůznou dobu temna. A vedle vitrín s plastikovými figurínami agentů v děsivých černých stejnokrojích, vojáků s dlouhými puškami a vědců v dlouhých bílých pláštích a obrovských zamlžených brýlích, ale též bojovníků svobodných vojsk a prvních členů Thelémské církve, se na nepříliš přehledném místě nacházel piedestal a na něm prapodivný kámen. S trochou fantazie by se dalo říci, že jde o diamant, ale tento drahokam byl dokonale průhledný a neměl nádech žádné jiné barvy nežli čistě bílé.

Kámen užasle pozoroval tvor skrytý v průhledných trubicích s vodou, jenž jako vlásečnice prostupovaly celým komplexem pražské Laboratoře. Stvoření se podobalo malinkému azurovému úhoři, snad až s tím rozdílem, že kolem kostnaté hlavy měl slušivou ploutev. Úhoř svým tělem zbrkle škubl, když zaslechl cvaknutí výtahu a žluté oči natočil směrem k narušiteli.

Z prostorné kabiny vystoupila lidská postava celá zahalená v černém plášti. Člověk si to namířil přes prostory muzea k jinému, menšímu výtahu, nad nímž visel nápis ‚personal only‘. Piedestal s drahokamem minul bez povšimnutí, stejně jako úhoře, který ovšem mohl být v azurové trubici stěží spatřen. Člověk přiložil ke čtečce autorizační kartu a nechal se opět spolknout, aby sestoupil ještě o něco níž. Tvor v trubici na moment zahlédl dvě ampulky, které člověk svíral v druhé ruce. Vypadalo to, že obě ampule obsahují krev, avšak jeden vzorek byl nelidsky tmavý a ten druhý zase příliš světlý.

Azurový úhoř obezřetně kopíroval jeho cestu přes vodní potrubí a trpělivě čekal, kde se mechanický stroj zastaví a nebohého člověka opět vyplivne. Stalo se tak o čtyři patra níže, kde postava v černém plášti vzbudila rozruch mezi jinými postavami v bílých pláštích.

„Potvrzení…,“ zaslechl slabě úhoř, jak černá figurka mužským hlasem vysvětluje něco mladému muži s obdélníkovými brýlemi.

„Pro koho pracujete? Tajná služba?“ vyzvídal mladý vědec, když přebíral ampulky.

„To vám raději nebudu říkat,“ odpověděl muž v černém.

„Musel byste mě zabít, že?“ zasmál se mladík.

„Ne, ale příliš by nás to zdrželo.“

„Něco takového jsem neviděl,“ řekl doktor, jakmile si pořádně prohlédl vzorky. „To má být krev?“

„Bohužel ano,“ odvětil muž.

„Ale lidská asi nebude, což?“ ušklíbl se mladý vědec.

„To chci právě zjistit.“

„Pojďte za mnou,“ pobídl ho doktor a společně zmizeli v jedné z kójí.

Úhoř se snažil dostat za nimi, ale i když se nakonec dostal do trubice, která vedla přímo nad kójí, hluk z přístroje, který mladý vědec uvedl do chodu, mu znemožnil cokoliv slyšet, a tak jen sledoval, jak mladík přelévá vzorky do různých otvorů v hučícím stroji. Na monitorech po obvodu kóje se postupně začali objevovat různá čísla, grafy, zvětšené obrazy buněk a vědecké termíny. Na posledních dvou se vykreslil trojrozměrný obraz šroubovic DNA. Stejně jako muž v černém plášti, i azurový úhoř si znepokojivě prohlížel strukturu šroubovic, které určitě člověku nepatřily. Doktor vypnul přístroj a udiveně zkoumal výsledky analýzy.

„Něco takové jsem ještě neviděl,“ pronesl ohromeně, ale muž nereagoval. „Tahle stavba vypadá, že ty bytosti musejí být mocnější než člověk. A každý z nich má buňky, které člověk nemá. Ale žádné nemají identické…“

„Žádné?“ probral se muž v černém ze zamyšlení.

„Ne, myslím, že žádné… i když počkat… tyhle jsou stejné. Tak to je opravdu zajímavé. Ať jsou ty bytosti kýmkoliv, jsou v příbuzenském vztahu. Geny, které nesou informace o vzhledu, jsou stejné. Naprosto.“

„A ty, co jsou tam… navíc? Jsou některé v obou vzorcích?“

„Ne. Ty jsou sice strukturou velmi podobné, ale obsahem naprosto odlišné. Je to jako byste porovnával netopýra a létavku.“

„Věříte na Trismegista, doktore?“ zeptal se zamyšleně muž v plášti.

„Kouzelníci v dnešním světě? Jsem vědec, jak jste si jistě všiml. Kdyby existovali, jistě by to někdo dokázal. Godric Simpson, Gem Signor, Démon? Všechno je to jeden balast, který nám vláda předkládá jako pohádku, když něco podělá,“ pronesl uraženě mladý doktor. „Až bude důkaz, uvěřím.“

„Důkaz máte před sebou, gratuluji,“ odpověděl pobaveně muž a zamířil znovu k výtahu. I azurový úhoř již věděl dost, a tak se také vydal na cestu. Vplul do trubice, která byla postavena vertikálně, a vyrazil tryskem k povrchu. Jakmile míjel patro s muzeem, prudce se zastavil a zděšeně zíral na drahokam. Piedestal byl nyní ozářen mdlým bílým světlem, které vycházelo z kamene. Už tak byly zprávy, které měl předat, dost špatné. Teď byl ale přesvědčen, že horší už to být nemůže.

Úhoř opustil vodovodní potrubí Laboratoře a vplul do obyčejné kanalizace, přičemž trochu povyrostl a byl nyní srovnatelný s dospělým úhořem. Zanedlouho se přes kanalizační síť dostal do Vltavy a opět přibral na velikosti. Teď se podobal sumci. Ohromnou rychlostí se pustil po proudu, a tak během pár minut opustil Prahu. Když vplouval do Labe, povyrostl jen malinko, ale o to více spěchal, k Hamburku to měl ještě daleko. Za Hamburkem se zvětšil mnohem víc, vypadal jako velký mořský had, a pak spíše jako drak, kterým ve skutečnosti byl. Svištěl si Atlantikem a mířil k jeho dnu, ale na dně nespočinul. Skrz jeden z příkopů vplul tam, kam živý člověk nikdy nevstoupí. Voda tu již nebyla modrá, ale červená, jako by zbarvená krví nebo spíše ohněm. Širokým rovným tunelem, uzpůsobeným právě pro jeho tělo, mířil ke středu Země.

Tunel vyústil do prapodivné místnosti s obrovským bublajícím kotlem, vedle kterého netrpělivě čekali tři o dost bizarnější tvorové než mořský drak. Ten se šplouchnutím sestoupil do místnosti, kde se voda nenacházela, ale přesto tu mohl dýchat. A nejen dýchat.

„Jaké zprávy přinášíš, Leviatane?“ zeptal se jeden z těch tvorů jazykem samotného pekla. Siluetou se podobal andělu, ale celé tělo včetně křídel hořelo a měnilo tak neustále barvu od žluté po červenou.

„Šššpatné, Lucifere, móc šššpatné,“ odpověděl Leviatan.

„Tak nezdržuj a mluv!“ nařídila mu jiná bytost hlubokým rozzlobeným hlasem. Tento tvor připomínal postavou červeného obra. Z očí mu sršely blesky a dva zakulacené rohy naznačovaly nejen tvrdohlavost.

„Jisstě, Ssatane,“ odpověděl nevrle mořský drak, „Identita naššeho kmotřence byla prozzrazzena. Ten, jemužž se říká ssvrchovaná krev, na to přiššel.“

„To náš problém jen urychlí, náš kmotřenec se se svrchovanou krví jistě rychle vypořádá,“ pronesl plamenný anděl.

„A rád,“ dodal posměšně rohatý démon. „Až se vypořádá s tou lidskou nickou, gór již pro něj nebude žádný problém. A pak budeme mít dost času na uskutečnění našeho plánu.“

„Obávám sse, žže tě zzklamu, Sssatane,“ přerušil ho Leviatan. „Nemáme vůbecc žžádný čass.“

Narážka na čas probrala z letargie posledního tvora z pekelné čtyřky. Byl jím obrovský kamenný golem, mnohem větší než Satan.

„Země si žádá odplatu, cítím to, povrch se brzy bude podobat tomuto místu,“ pronesl dunivým hlasem golem, ale mořský had ho usměrnil.

„Ne, to nemysslím, Baliale… i kdyžžž… všechno sssouvisssí se vššším,“ uvažoval mořský had.

„Nepokoušej mou trpělivost!“ okřikl Leviatana znovu rohatý démon. „Co nám sebralo všechen čas?“

„Klenoty sse rozzářily,“ pronesl stejně rozzářený Leviatan. „Vššechno sse to sstane v nássledujících dnech. My nemáme žžádný časss… a zz hledisska Posslední Války…“ Mořský had se odmlčel a přemístil se tak, aby byl co nejdál od Satana. „Jsme bezzzmocní, náš ossud je v rukou našššeho kmotřence.“

(1) Nad Avignonem zuřila bouře. Blesky bičovaly oblohu a hromy burácely na míle daleko. V ulicích moderního města nebylo odvážlivců, kteří by se postavili běsnícímu živlu, natožpak v historickém centru. A přesto se úzkými uličkami při břehu Rhôny prodírala postava zahalená v černém plášti i s kápí. Zanedlouho zpomalila a vešla do rozpadající se dřevěné budovy, opuštěného hostince Cotes de Rhône.

How can you be so sure?“ téměř vykřikla jiná osoba zahalená v plášti, obličej stále přikrytý kápí, ačkoliv zde, v prostorném sklepení opuštěné hospody, se deště nikdo nemusel obávat. Hlas mohl patřit již postaršímu muži, asi tak kolem šedesátky.

My people have seen them, both!“ odpověděl stejným tónem jiný člověk. Ten do prostředí opravdu nezapadal. Muž ve středních letech s velmi krátkými světlehnědými vlasy se díval upřeně na mluvčího Thelemské sekty a na jeho pět pobočníků pomněnkovýma očima.

But still, general,“ nenechal se přesvědčit mluvčí, „You know how many people play on them. They are legends, both of them!

You surprise me, master Landsorme, just even you don’t believe in returning of your idol,” poznamenal generál a poupravil si svou tmavě zelenou uniformu. „I tell you truth, Landsorme…“

Generál chtěl asi pokračovat, ale starší ho zarazil. „General Taylor, you assert, Gem Signor Trismegistos, almost twenty years missing wizard, is suddenly appeared in Europe City. If you claim to me five years ago, I would maybe believe you, but today? Everybody was convinced he is just a myth. And then…“

Staršího proslov přerušil skřípot otvírajících se dveří. Všichni mimo mistra Landsorma obrátili svůj zrak ke schodům.

Then Godric Simpson found young wizard,“ pronesl muž na schodech uhlazeným hlasem, zatímco si svlékl černý plášť a vyklepal si ho od dešťové vody, „who looked exactly like another known sorcerer, Gem Signor Trismegistos.“ Muž sešel ze schodů, plášť pověsil na věšák a stoupl si vedle generála. Plamen pochodně uprostřed místnosti odhalil tvář, která byla kombinací jemnosti vévodů z Kildare a drsností pánů z Übersteinu. Černé, lehce vlnité, vlasy mu spadaly na ramena a hnědé oči posměšně probodávaly mistra Landsorma.

This is Dremoran,“ vysvětloval Landsorme Taylorovi.

Supreme commander Hoot Taylor,“ představil se velitel ozbrojených sil Europe City a nastavil příchozímu pravici.

Dremoran Trismegistos, adjutant of Godric Simpson,“ odpověděl mág a potřásl si s generálem.

Trismegistos? That’s a very favourite last name in these times,“ podotkl Taylor.

In fact it’s a more of the… title,“ ušklíbl se Dremoran.

So, what did you find, Dremoran?“ zeptal se starší lehce nervózním tónem.

It’s correct, both of them are in Europe City,“ pronesl posměvačně Dremoran a mírně škodolibý úsměv se objevil i na Taylorově tváři. „We have the blood samples. We compared them in Prague Lab. They are father and son.“

Po téhle informaci to sálem zašumělo překvapením. Samozřejmě, že tato domněnka se během pěti let několikrát objevila, ale nikdo ji nebral příliš vážně.

Indeed. Daemon Trismegistos is son of Gem Signor,“ dodal Dremoran a na chvíli se odmlčel. „However, we didn’t find any gorish gens in Daemon’s blood…“

„At least something,“ povzdechl si starší.

I don’t share your enthusiasm, Landsorme. Although Daemon’s body hasn’t gorish gen, there are other dangerous cells. We are facing enemy, which can’t be defeated by any human mage…

„To the point, Dremoran!“ vyštěkl Landsorme. Taylorovi bylo od první chvíle jasné, že Landsorme se s Dremoranem příliš rád nemá. Ale nevadilo mu to, byl na tenhle vztah zvyklý z vládního centra, neboť Petrov s Parkerem se taky moc nemuseli. Každopádně tady fandil Dremoranovi, který byl jeho vrstevníkem, a navíc Landsorme byl starý. Téměř nikdo starší padesáti let nebyl důvěryhodný, ne v roce 2031.

When James Inite named murdering twin of Gem Signor the Daemon four years ago, do you realize he could be really a demon?”

„Do prdele,“ zaklel tiše Taylor ve své rodné řeči.

Dremoran obrátil svůj zrak na velitele a s nepatrným francouzským přízvukem odpověděl: „Plně s vámi souhlasím, generále.“

(2) James Inite se ve svém pařížském apartmánu snažil opít nejméně do němoty. Odhalené skutečnosti poslední doby by vydaly na skvělý článek. Ne, skvělý ne. Senzační? Taky ne. Věděl, jaké jsou to informace, rozhodně ne senzační. Šokující článek. Tak šokující, že sám šéfredaktor největší mediální společnosti je z toho v šoku.

Přemýšlel. Se sklenkou skotské v jedné, brýlemi v druhé ruce přemýšlel, zdali má šokující článek opravdu napsat. Úkolem novináře je informovat veřejnost, napadlo ho a vyprázdnil obsah sklenice. Jenže ne vyvolávat paniku. Natáhl ruku ke konferenčnímu stolku, kde mimo pracovního laptopu byla také láhev oblíbeného nápoje. Láhev však již byla prázdná. Ne, zatajování informací je synonymem propagandy Systému. Zvedl se z křesla a odkráčel do kuchyňky. Z mrazáku vyndal další dvě kostky ledu a hodil je do sklenice, kterou doplnil sladovým destilátem z další lahve do poloviny. Na bílé ploše lednice se odrážela šéfredaktorova silueta. Tento muž, ještě dosti mladý, ale rozhodně schopný, což nebylo v jeho rodu nic neobvyklého, neuznával módu dlouhých vlasů, ani éru kontaktních čoček. A tak se pod neučesanou tmavohnědou kšticí leskly dvě nezdravé zelenohnědé oči. Ten šokující článek vyjde, přesvědčoval se. A napíši ho sám. V momentě, kdy opět dosedl do křesla, ozvala se melodie domovního zvonku.

Samozřejmě že echo, které dostal, ony šokující informace nebyly natolik šokující, jak se James Inite přesvědčoval. Šéfredaktor jen nechtěl myslet na nic jiného, určitě ne na svoje osobní problémy, na což whisky pomalu přestávala platit. Jenže domovní zvonek alespoň jeden nelítostně vylovil z útlumu. Stojí za dveřmi Lilly Terrská?

Než Inite odložil sklenici, stačil si ještě trochu usrknout, teprve pak se odvážil vstát a jít otevřít dveře. Za nimi však nestála jeho nádherná múza, nicméně neméně příjemná návštěva.

„Veverko?“ James musel mírně sklopit svůj zrak, aby se fotografce díval do obličeje, i tak to bylo dost obtížné, protože její tvář překrývaly chomáče mokrých zrzavých vlasů. „Ty jsi zmokla?“

„Jo, šéfe, bohužel Spojka nevede přímo k tvýmu baráku a venku trochu prší,“ odpověděla trochu mrzutě, ale z větší části posměvačně a vešla do bytu. „Potřebuju se usušit,“ oznámila, odhodila ruksak, sundala si koženou bundu a hodila ji na topení. Nakonec se usadila do křesla, mokré vlasy hodila za opěradlo.“

„Ehm,“ odkašlal si Inite a zamkl domovní dveře. „Doufám, že tvoje návštěva má nějaký hlubší smysl, Veverko.“ S těmito slovy kráčel zpět do obývacího pokoje a vyklepal nepoužívané druhé křeslo od prachu. Ačkoliv Veverka byla jeho vrstevnicí, nikdo by jí nehádal víc jak osmnáct. Jak tam ale teď seděla, jen v tílku a těsných džínech, taktéž ne zrovna suchých, připadala mu starší. Starší a zkušenější než on sám.

„Bomba, šéfe, je to bomba,“ zasmála se a zelené oči upřela na odhozený ruksak. „Byla jsem v Praze,“ pokračovala, když před ní James položil sklenici whisky. „Dík. Nebudeš věřit, co se mi poštěstilo.“ Inita napadlo, jestli svou metodou přehánění nenakazil i svou kolegyni. „Jen se podívej, šéfe, všechno je v tom batohu,“ pronesla a usrkla trochu skotské. „Bowmore dvanáctka?“

„Skoro,“ zašklebil se Inite. „Bowmore dvanáctka Enigma,“ upřesnil, sebral ze země Veverčin ruksak, vytáhl z něj obálku s fotkami a konečně se usadil do křesla. Na první fotografii byl zachycen výčep nějaké hospody, patrně v centrálním regionu. Za barem seděli k sobě nakloněni dva muži, mladík s tmavomodrými dlouhými vlasy v plášti stejné barvy a malý krátkovlasý muž ve středních letech. „Snad si nemyslíš, že to je…“

„Démon?“ ušklíbla se Veverka. „Ano, myslím. Koukni se na další.“

Ta samá scéna, pouze modrovlasý muž měl nyní v ruce láhev se světle zelenou tekutinou.

„Pořád nic, absinth může pít každý. A když jsme tenkrát napsali, že je to Démonovo oblíbené pití, jeho popularita rychle vzrostla.“ S nezájmem odložil foto na stůl a napil se svého oblíbeného pití.

„A co teď?“ zeptala se fotografka.

Na dalším snímku mladík již neseděl na barové židli, ale stál blízko svého společníka. Jeho oči nebyly přirozené, neboť nebylo vidět žádné bělmo. Celý povrch očí zahlcovala temnota.

„To už je přesvědčivější. Ale mohou to být elektronické oční čočky, Jack…“ James Inite sklopil oči a opět vyprázdnil obsah sklenky. Veverka by si v té chvíli nejraději dala pár facek. Nikdy nemluvit o mrtvém bratrovi Jamese Inita, nikdy nemluvit o jeho mrtvém otci, matce… Nikdy neudělat nic, co by je jen nepatrně mohlo připomenout, a neuvrhnout tak šéfa do oněch příšerných depresí, kdy se svět zmenšuje do velikosti skleničky skotské. Na druhou stranu nemohla tušit, že si šéf spojí Jacka právě s Démonovým ne-bělmem.

Na poslední fotografii bylo již úplně něco jiného. Starý bělovlasý muž následoval mladou dlouhovlasou dívku menší postavy kamsi do zapadlých uliček centrálního regionu. James tmavovlasou zelenoočku ihned poznal, snad mu její obrázek alespoň pomůže odrazit se ode dna, na kterém se nacházela jeho duše.

„Lilly Terrská,“ zašeptal a vytrhl tak Veverku ze zamyšlení.

„Jo, tohle,“ vzpomněla si zanedlouho, „ten snímek jsem udělala cestou ke stanici Spojky, nechtělo se mi je zastavovat, evidentně měli stejně naspěch. Zajímalo by mě, kdo je ten dědek.“

„To je jedno,“ nezajímal se James a otevřel ústa, aby ještě něco dodal, ale v ten okamžik zazvonil jeho mobilní telefon.

„James Inite, Europe Times chiefredactor,“ představil se a čekal na odpověď. Když přišla, vypadal vyděšeně. „Ano, pane, jistě, budu tam… Mohu s sebou vzít fotografa?… Spolehněte se, pane… Jistě, pane, dobrou noc i vám.“ Zaklapnul mobil a škodolibě se podíval na Veverku. „Dneska spíš u mě, pojď za mnou,“ pronesl a vedl ji do bývalého Jackova pokoje. „Zítra budeme mít velice perný den, mimochodem, máš šaty na banket?“

„B… banket?“ koktala Veverka. Kdo volal, věděla, byl jen jeden člověk, kterému James říkal ‚pane‘ s takovou úctou. Přesto ji představa plesu vyděsila.

„Nevadí, ráno něco koupíme, budeme mít přece jen trochu času,“ usmál se a zanechal Veverku za sebou. Věděla, proč se jeho nálada tak rapidně zvedla. Na takovém místě nesmí chybět určití lidé. Třeba Lucy Roselová. A kde bude Lucy, bude i její starší sestřička. Lilly Terrská.

I James se chystal odebrat ke spánku do svého pokoje. Předtím chtěl ještě vypnout laptop, ale na displeji neúprosně blikala ikonka příchozí zprávy. Prstem na ni najel a zjistil, že zpráva je od přispěvovatele, kterého znal pouze  pod jménem Dremoran, ačkoliv se s ním již několikrát viděl. Další básničky, pomyslel si, a nadšeně otevřel vzkaz. Ale příspěvek tentokrát žádné básně neobsahoval, spíše jakousi věštbu:

‚The seven had been on The Beginning of Ages
and the six lived on Earth
and the five has been on Earth
and the four are still breathing.

The three at war
and the two in duel
and the one will survive
and none of else… on the End of Ages‘

(3) „Dobrý večer, Jamesi, doufám, že vás nebudím, tady Petrov. Víte, že zítra je velký den pro Europe City, že? Omlouvám se, že volám až teď, ale po zmizení Parkera mám dvakrát tolik práce. A tohle zrovna spadá do jeho kompetence. Zítra se bude ve vládním centru konat banket na počest našich hostů z Číny a USA. Chci vás tam jako zástupce tisku, Vás, a nikoho dalšího. Přijdete?… Výborně, je na vás spoleh… fotografa? Dobře, ale jen fotografa, žádné kamery, ano?… Dobrá tedy, uvidíme se zítra a pro dnešek dobrou noc.“

Matyas Petrov položil sluchátko tmavomodrého telefonu zpátky na zbytek aparátu. Pětačtyřicetiletý imperátor nebyl nadšený z událostí posledních let. Vlastně od roku 2025, kdy zemřel J.I. Error, jeho nejlepší přítel a mentor, cítil, že se mu jeho ‚impérium‘ pomalu rozpadá. Pomalu, velmi pomalu, ale jistě. James nesl otcovu smrt těžce, Jack to dokázal přejít. Mise Kompar. Fiasko, ke kterému nemělo nikdy dojít. Za malou bezcennou planetku zaplatil příliš draho. Nevedl jediné impérium na Zemi, ale do té doby se mu dařilo táhnout zadobře s Amerikou i Čínou. Drzé zabrání Komparu technokraty se ale vymstilo, obě velmoci nyní hledali na Europe City jakékoliv špinavé místo. Jack Inite tam přišel o nohy. Ale kdyby tam Jack nepřišel o nohy, patrně by se imperátor v tom období nedočkal aspoň jednoho úspěchu. Armády. Jenže Jack za to zaplatil životem. Vražda Jacka Inita, nejlepšího diplomata a technika Europe City, pořádně rozbouřila poklidné obyvatelstvo města a Jamese srazila na kolena. Poslední z čtyřčlenné rodiny je úspěšný pisálek, vůdce tiskového konzorcia a téměř duševně chorý člověk. Beznadějně zamilovaný do coury z vyšší sféry. Co na tom? Matyas se choval stejně. A teď Parker. Reprezentant Michael Parker byl člověk, který pil imperátorovi krev. Občas si opravdu přál, aby zmizel, ale neměl tušení, že přijde tohle. Delegace z Číny a USA se rozhodla navštívit jeho zemi v předvečer nejdůležitějšího státního svátku. A Parker, který má na starosti právě takové akce, si prostě zmizí. Oslava Pádu. Tento rok to bude 25 let.

Petrov se zvedl z křesla a zamířil k oknu, ze kterého se naskýtal pohled na noční Prahu. Tisíce malých světýlek a čtyři obrovské světelné pruhy, které ozařovaly trasu Spojky, tak by asi vypadala seshora. On sám měl výhled jen na jednu světelnou čáru, právě tu, ze které očekával hlášení o jiném, snad ne tak naléhavém problému. V dlouhých blond vlasech svázaných do copu se tu a tam již objevilo pár stříbrných nitek. Unavené oči a vrásčitý obličej. Co zbývalo ze silného muže, který 3x po sobě vyhrál volby, byla statná vysoká postava, husté obočí a tmavomodrý oblek.

„Sir?“ ozvalo se ode dveří, „Window,“ dodal jeden ze dvou velkých bodyguardů v tmavých brýlích. Imperátorův dočasný apartmán se nacházel v nejvyšším patře Rudé Věže, bývalého sídla agentů Systému. Stejně jako kdysi, byl i nyní byt J.I. Errora vyveden v černé, rudé a bílé. Imperiální modř zde zastupovalo jen pár věcí – telefonní aparát, Matyasův oblek a desky malého spisu – Europe City Constitution.

Imperátor na upozornění ochranky opustil prostor okna. Než však došel zpět ke křeslu, kdosi zaťukal na dveře.

„It’s Taylor, sir,“ oznámila gorila po pohledu do sledovacího zařízení.

Let entrance.

Sir, supreme commander Hoot Taylor in duty,“ pozdravil nesměle generál.

„A dále v češtině prosím,“ odpověděl Petrov. „Tak, co jste zjistil?“

„Pověřili tím někoho ze svých lidí, nějakého Dremorana.“

„Dremorana?“ podivil se imperátor. „Skvělé.“

„Ehm, myslel jsem, že chcete, aby se do toho zapojily i naše ‚složky‘…“

„To jsem chtěl, ano, ale takhle to možná bude lepší. Teď se mohu věnovat jen těm zpropadeným diplomatům a banketu. Děkuji moc za info, Taylore, můžete jít,“ zakončil svou řeč imperátor a na jeho tváři se po dlouhé době objevil úsměv. Dremoran. Pro zasvěcené synonymum úspěchu.

(4 ) „My name is Gem Signor and that ends everyone, who says something else!“ zamumlal si modrovlasý mladý muž už jen pro sebe, neboť jeho posluchač se nyní válel v tratolišti krve. „Daemon. How somebody can be named Daemon? Too common,“ dodal a dupl do zad bezvládného těla, až kosti zapraskaly. „Remember, when somebody on Eternity asks you on name of your murderer, answer is Gem Signor, no Daemon, but Gem Signor Trismegistos!!“ křičel zabiják. Ale nikdo ho neslyšel, a kdyby ho snad někdo slyšel, nic by se nezměnilo. I kdyby byl oním vrahem někdo jiný než Démon Trismegistos. Taková byla situace v zanedbávané Itálii, zvláště v okolí Říma. Spojka sem nevedla jako potrestání za zločiny Systému. Samozřejmě, že to bylo od imperátora nespravedlivé takhle odsoudit celý národ jen za hříchy Jediného. Ale bylo to tak. Řím byl rájem kriminálníků všeho druhu, od drobných zlodějíčků, přes pouliční gangy až po mafii a nájemné vrahy. Vyrůstat tu bylo těžké, těžší bylo vypadnout a nejtěžší neprozrazovat původ v jiných částech Europe City. Na druhou stranu, kdo tohle zvládl, mohl se díky potřebným životním lekcím těšit celkem úspěšnému životu někde jinde.

Démon zanechal dupání do mrtvoly starého muže a znechuceně pohlédl na zakrvácený okraj tmavomodrého pláště. Všiml si ale ještě něčeho jiného. Z nevelké kaluže kousek od něho se zvedala podivná černá mlha a utvářela nad povrchem bizarní divadlo. Okamžitě poznal znamení a zamířil k centru města. Chýlilo se k ránu, ale Řím byl městem, které spalo přes den, a tak Démonova trasa sestávala hlavně z ulic, kde se vyskytovaly prostitutky. Krmil své oči jejich tvářemi a svou vyšinutou mysl představami, co by s nimi mohl provádět.

Konečně dorazil před pozůstatky majestátního cirku a popošel několik metrů po ulici jižně, kde se zastavil pod lampou, která nesvítila. Přejel dlaní po sloupu a celého ho obklopil kužel temnoty, který zmizel po několika vteřinách. I s Démonem.

Ocitl se v prostorné jeskyni, vybavené ovšem jako průměrný byt. Dvě velká černá křesla, malá televize, konferenční stolek, to vše osvětlené sloupem temně rudého ohně, který vyvěral z temného oparu nad podlahou a opět splýval s tím samým povlakem těsně pod stropem.

Démon chvíli civěl na jedno z křesel. Když se nic nedělo, hlasitě si odkašlal.

Černé křeslo se pomalu se skřípotem otočilo, a tak Démon hleděl přímo do tváře, na které už nezbývalo moc kůže, a když ano, tak jen zplesnivělé nebo plné malinkých hemžících se červů. Nějakým zázrakem na lebce visely dlouhé černé zplihlé vlasy a v očních důlcích plápolaly dva rudé plameny. Malá postava byla v křesle schoulená, bradu si podpírala kostnatou hnátou a upřeně hleděla na Démona.

Hi, mom, do you need something?“ přerušil ticho mladý muž uhlazeným a charismatickým hlasem.

No time for jokes, son, it’s beginning,“ odpověděla Bestie.

Beginning what?

Your father is back. His hunt continues. And you must stop him, until he find all Gems,“ pištěl přízrak.

Why it’s so important?“

Do you love your life, Gem Signor? I know you do. And when your father wins, your life will be lost, you know? We will be destroyed. You must find the Gems before him. Use the Gems against him. Go, Gem Signor, go and do. “

Okay. If it’s my destiny, I will go. Goodbye, mom,“ odpověděl poslušně Démon a měl se k odchodu.

„Wait,“ přerušila ho Bestie, „the sovereign blood has own hunt. And you are a victim in this hunt. Beware of sovereign blood, son.“

I as a victim? Impossible,“ dodal posměšně Démon a zmizel v ohnivém sloupu.

(5) „Tak jsme tu,“ pronesla tmavovlasá zelenoočka, když se společně se starcem zastavili kdesi na okraji Prahy. Před nimi stál velký činžovní dům s opraskanou omítkou a rozbitými okny. Vycházející slunce se právě odráželo v několika střepech, které zůstaly v okenních rámech.

„Nezdá se mi, že tohle je zrovna vhodný úkryt,“ odpověděl s despektem bělovlasý muž.

„Ten dům samotný není úkryt. Tam.“ Dívka ukázala na masivní dveře do sklepení a rozběhla se k nim. Stařec ji neochotně následoval. „Sakra, někdo tam dal zámek,“ zaklela, když se je pokusila otevřít.

„Dobrej nápad,“ poznamenal stařec a přistoupil ke dveřím. „Vypadá to, že je tam jen závora,“ řekl po chvilce. „To půjde,“ zašklebil se a přitiskl obě dlaně na dřevo.

„Co to děláš?“

„Nerušit, Lilly, už to bude.“

Po pár vteřinách uslyšeli ve sklepě rachot, dveře se pomalu otevřely a stařec s dívkou sestoupili po schodech do prostorného betonového sklepení.

„Hmm, vypadá to, že tu někdo konečně poklidil,“ řekla Lilly, „naštěstí my pokračujeme dál. Tam.“ Tentokrát ukazovala na schodiště vedoucí dál do hlubin země.

„Ještě níž? Tam musí být jedině kanalizace,“ pronesl znechuceně starý muž.

„Ale no tak, tati, co si to o mě myslíš?“ zasmála se Lilly a sešla po schodech dolů. Tentokrát jí žádná překážka v průchodu nebránila. „Tady dole je plynové potrubí. Ty chodby jsou téměř pod celou Prahou, ale bohužel tohle je jediný přístupový bod, o kterém vím. Nikdy jsem neměla dost odvahy zkoumat další, kdykoliv se můžeš dostat do nějakého soukromého sklepa. Hrála jsem si tu, když mi bylo osm. Bože, to je dávno…“

„Ne tak dávno, jako pro mě,“ povzdechl si bělovlasý muž, když následoval svou dceru spletí podzemních chodeb. „Jak víš, kudy máš jít? Je ti šestadvacet, to si to všechno pamatuješ?“

„Jo. Všechno.“

Hlučné potrubí vyvolalo ve starcově podvědomí dávné vzpomínky. Hlavně na vlak s pořadovým číslem 666, kdysi na jediný pojízdný vlak na území, kde vládl Systém. Vzpomínal na divokou jízdu z České Bašty do Smažkova, kde potkal Mici, kterou U uctívalo jako hrdinu jménem ‚general Rosel‘. Vlak číslo 666, zvaný Bestie, problesklo mu znovu hlavou. Symbol svobody a odboje ve své době.

„Jsme na místě,“ řekla Lilly a vyrušila otce z přemítání o minulosti. Stáli ve výklenku, ve kterém byla malinká skříňka. Lilly si sundala řetízek z krku a pozlaceným klíčkem odemkla skříňku. Uvnitř bylo několik popsaných listů papíru, pár zlatých sponek a rubín, který nyní přímo zářil a stejně jako svíčka kolem sebe utvářel červenou auru.

„Tohle to nikdy předtím nedělalo,“ přerušila ticho Lilly, když viděla, jak se její otec nedokáže pohledem odpoutat od zářícího drahokamu.

„To?“ vykřikl rozzlobeně stařec a vzal rubín do dlaně. „Oni ti snad neřekli, co to je?“ Dívka ovšem zavrtěla hlavou. „Toto je jeden ze sedmi úlomků artefaktu známého jako Klenot,“ pokračoval dál stařec, „zdroj energie, která propůjčuje magické schopnosti těm, kteří znají cestu, jak ji ovládnout. A mimochodem, právě tenhle je jedinou věcí, která zbyla z tvé matky.“

„Cože?!“ vyjekla Lilly překvapením, ale pak se zamyslela. „Hmm. Pak to ale dává smysl.“

„Dává smysl?“ ušklíbl se bělovlasý muž. „Klasická odpověď je ‚to nechápu‘.“

„Občas se mi zdálo, že slyším hlas… když jsem ten rubín měla v dlani… ten hlas byl… uklidňující.“

„Pak to jistě byla Lea,“ usmál se stařec.

„A ona je uvězněná v tom… Klenotu?“

„Ne. Její duše je na Věčnosti, ale Klenot jí umožňuje vidět, slyšet a cítit, co se děje v okolí Rubínu. Vlastně jsem přesvědčen, že se dívá právě teď.“

Lilly se zahleděla do magické červené aury ve starcově dlani. Nepoznané teplo rodičovského objetí právě teď proudilo celým jejím tělem. „Jestliže tenhle Klenot je sedmým úlomkem, kde je zbývajících šest?“

„Tvá sestra má jeden a sama je jedním ze sedmi. Stejně jako ty, Lily.“

„To jsou čtyři. A zbývající tři…“

„…už mě nemusejí zajímat, ačkoliv vím, kde se nacházejí. Proroctví říká, že pokud by se všech sedm Klenotů sešlo v jedné dlani, nastal by Konec Věků. Pokud budu mít většinu, zajistím tak, že většinu nebude mít nikdo jiný,“ zašklebil se bělovlasý muž.

„Ale abys získal Klenot ze mě a z Lucy… musel bys nás… zabít, že?“

„Zabít? Co tě to proboha napadlo? Vaše duše musí odejít na Věčnost, aby se vytvořil Klenot, to ano, ale snad si nemyslíš, že bych byl schopný… jsem přece váš otec!“

„Já jen… měla sen… slib mi to… tati. Slib, že nás ochráníš.“

„Slibuji,“ pronesl stařec a sykot plynovodu mu připomněl, že se jedná o zcela logický slib. Vlak číslo 666 nebyl jediný, kdo se honosil jménem Bestie. Svým prvním příchodem probudil strážce osudu, který s ním již od počátku vede válku. Přemýšlel, zdali jeho nikdy neviděný magický soupeř cítil, jak Lord Awasin vytváří jeho nové górské tělo a potřetí ho tak přivádí k životu. Kompar byl od Země daleko a Ona tam nemá žádnou moc, ale jakmile se jeho chodidla dotkla této planety, vládce nad smrtí a nad osudem musel zpozornět. A teď, teď když konečně drží v rukou jeden z Klenotů, se musí ‚ďábelsky prohnaná‘ dusit vzteky. Ale on teď cítil ještě něco jiného. Už nebyl jediný, který mohl Klenoty vládnout. Byl tu ještě někdo… další dva avatarové této podivné války, oba s ním spojeni krví, ale ani jeden z nich nebyl na jeho straně. A navíc Klenot zářil. ‚Konec se blíží sviňským krokem‘, vzpomněl si na Psychovu památnou větu o útoku na Smažkov. „Slibuji, že ochráním tebe i tvou sestru před těmi, jež se vás budou snažit přeměnit v Klenoty. Slibuji a svůj slib dodržím. Přísahám na své jméno, Gem Signor. Gem Signor Trismegistos.“

TO BE CONTINUED…

 

NEXT TIME IN DIE, TRISMEGISTOS, DIE!:

Dremoran: „Potřeboval bych se podívat do bytu tvého bratra.“
James: „Co tě tam tak láká?“
Dremoran: „Věc… Artefakt, který si Jack přivezl Komparu.“

Démon: „What a humility, George, or should I say… Godric?
Parker: „Godric Simpson? That wizard?“

Dremoran: Démon si přeje lidstvo zotročit, kdežto Gem Signor by nejraději nechal mávnutím ruky zničit svět. Ti dva nyní hledají Klenoty, zdroje prastaré górské magie, aby se nakonec střetli v osudové bitvě. Začne Poslední Válka. Poslední a velmi, velmi krátká válka.

Marry-Ann: „What happened to you, young wizard? Out of mana?… Maybe you will conquer human race, Daemon. But you can’t defeat us!“

NEXT WEEK AT 20:00 ON MFANTASY.cz

Vocabulary:
assert – tvrdit
convinced – přesvědčený
adjutant – pobočník
victim – oběť
sovereign – svrchovaný

Komentáře

komentářů

About The Author

Člen redakce od roku 2005 a nově vedoucí povídkové sekce. Čtenář, divák a posluchač fantasy a science fiction, ale hlavně vášnivý hráč počítačových her.

10 komentářů

  1. Tomáš Říha

    Tak jse to zkusil přečíst znovu:-) tentokrát už opadlo to neustálé hledání slovíček, ale přesto jsem se pořád nemohl zbavit dojmu, že to není to pravé ořechové:-) Gem: Máš pravdu, třeba časem nybdu zkušeností (I když myslim že zatí je všechno jen o slovní zásobě, a já nemám moc pamatováka)
    K té kráse jazyka českého a anglického: Čeština je pro mě jazyk nejkrásnější, v něm vyjádřit se dá to, co v leckterém jazyku vyjádřiti nelze, jako když jemný kvítek dopadnouc na mou tvář se rozplyne v………..pardon:-) prostě mateřský jazyk je ten nej….to jsem k tomu chtěl říct:-D

  2. Ceressiass Darkshadow

    mi ta angličtina zase tak složitá nepřijde. Gem má vlastně pravdu – mi osobně přijde vcelku primitivní a snadno pochopitelná.. a myslím že když někdo nepochoí jedno slovo, kontext stejně pochytí.
    Povídka se mi veskrze líbila (akorát Satan mě zklamal, asi bych ho popsala trošku jinak. Zato třeba Leviathan je v mé maličkaté blonďaté hlavičce vykreslen jako cukroušek k sežrání)
    další díl si přečtu s chutí. ^^

  3. Jakub Šinko

    "General Taylor, you assert, Gem Signor Trismegistos, almost twenty years missing wizard, is suddenly appeared in Europe City. If you claim to me five years ago, I would maybe believe you, but today? Everybody was convinced he is just a myth. And then…"
    "Generále Taylore, tvrdíte mi, že GemSignor Trismegistos, téměř 20 let pohřešovaný čaroděj, se náhle objeví v Europe City. Kdybyste mi to řekl před pěti lety, než začala ta eskapáda s Démonem, byl bych vám býval věřil, ale dnes? Všichni byli přesvědčeni, že je jen výmyslem! A pak…"
    Vydíte, že přeložit tohle dá opravdu práci, a to zbytečnou (už tak je tahle věta na dost vysoké úrovni). Já mám češtinu radši.
    Jména. Gem, Dremoran a Démon mají své opodstatnění. U ostatních je to jinak. Když nevím, jak někoho pojmenovat, kouknu do kontakt listu. Hoot Taylor? Aleš Krejčí, který momentálně míří na na univerzitu obrany. Podobně je to s Petrovem, Montoyou a Dupalskim (dočkáte se příště).

    • Hawk

      nemůžu říct, že bych měl radši češtinu, nebo angličtinu. nejradši mám originály. ale i to neplatí vždycky. na film se prostě radši podívám anglicky, zvlášť když jde o něco velkolepého. s dabingem by prostě spousta věcí zněla komicky.
      knížky, protože je to pohodlnější, čtu samozřejmě česky 🙂 na to, abych anglicky psal, se necítím.
      jestli se dá v angličtině vyjádřit víc věcí, o tom bych dost pochyboval. jsou tam výrazy, které se nedají přeložit do češtiny, ale to platí i obráceně.

  4. GemSignor

    Asi vás zklamu, ve 2/4 bude angličtiny ještě víc 🙂 (a teď potěším: ve 3/4 mluví skoro pořád všichni česky :-D)
    Taky jsem s tou angličtinou váhal. Proto jsem dal přečíst povídku třem lidem, o kterých jsem věděl, že… nemají angličtinu moc rádi.
    "A neměla jsi problém s tou anglinou?"
    "docela mě to překvapilo, ale ne…"
    Hmm, 5. ročník… to je prvák, takže je ti tak kolem 16. Možná toho zatím ještě moc nevíš, ale brzy se naučíš 🙂 A třeba se jednou k tomu vrátíš a uvidíš, že to nic strašného není. Mě je dvacet, koukám na seriály v originále, filmy s titulkami a nějakou dobu jsem ve WoWu pobýval na mezinárodním serveru. Nakonec se to hold projevilo.
    Já bych k té gramatice výhrady měl (kdybych byl čtenář a chtěl bych kritizovat autora :)), protože mi to někdo každou chvíli opravuje (díky bohu za ně). Stejně tak nesouhlasím s Gandalfovým tvrzením, že angličitnou se věcí vyjádří líp: (novej koment)

  5. Gandalf

    mno tak já s tímhle jazykem problémy nemám, ba co více možná mi vyhovuje víc jak čeština. V anglině lze vyjádřit pěkně daleko více věcí než česky. Prostě to zní líp. Ale zpět k věci. Většina čtenářů tady s tím bude rozhodně bojobat a možná je to i odradí, dle mě každopádně dobrý nápad a pokračovat 😉

  6. Tomáš Říha

    Tak nějak jsem se prokousal ke konci…mám pár věcí co bych ti chtělíct. Nejdříve to negativní:
    Chápu, že jistě má v povídce svůj význam, ale i přesto mě ta angličtina vytáčela. Neříkám že neumím anglicky, to ne. Gramatika je celkem v pořádku, ale co se týče slovní zásoby, prostě nemám šanci…každých 30 vteřin jsem vletěl do slovníku(navštěvuji 5. ročník osmiletého gymnázia a slovní zásobu mám řekl bych na mnohem nižší úrovni) a tak jsem se prostě nemohl ponořit do příběhu. A to mě fakt deptalo. Dále mi jaksi vadí jména a vůbec obsazení, ale to bude věc mého osobního vkusu.
    Z pozitiv bych vyzvedl nápad a chování jednotlivých postav.

    Celkově by se mi povídka i líbila, nebýt té angličtiny.Přece jenom bych ti doporučil psát na mfantasy.CZ celo-české povídky. Přesto se to vše odvíjí od mé znalosti angličtiny, možná za pár let…:-)

Leave a Reply