Po snídani vyrazili. Kira schovala pár placek pod kámen u ohniště. Gorta zahlédla málokdy, vyzáblý stín, potácející se únavou. Rychle se otočila, když na ní Pěvec promluvil.

„Podej mi plášť.“ Dívka poslušně hrábla pod hromadu kůží. Nahmátla něco zvláštního, tvrdého. Se zájmem to vytáhla na světlo.

Najednou odskočila jako uštknutá hadem až shodila kůže z vozu na zem. V zápětí seskočila a utíkala směrem k nedalekému lesu, až se jí za patami prášilo.

Pěvec prudce přitáhl otěže, nezdržoval se otáčením vozu, popadl meč a vyrazil za Kirou. Dohnal ji až na návrší u prvních stromů. Povalil ji na zem a obličej jí zabořil do mazlavé hlíny. Dívka se chvíli vzpouzela a kopala kolem sebe, brzy jí ale došel vzduch a jak vdechla hlínu, zakuckala se. Pěvec uvolnil sevření a celý zadýchaný si sedl vedle kašlající Kiry. Meč zabodl do země vedle sebe.

„Co tě to popadlo?“ zasípal pěvec a uštědřil dívce štulec.

„Já, já …..já nechtěla…….“ blábolila Kira, schoulená do klubíčka. Pěvec z toho nebyl moudrý. „Co jsi nechtěla?“ Marně přemýšlel, na co dívka mohla ve voze narazit.

„Vypustit ducha temnot. Byl schovaný v tom voze. Teď mně přijde zabít. Musím pryč.“ Kira se rozhlédla kolem sebe a zahrabala nohama v kluzké hlíně jako vyplašená myš. Pěvci konečně svitlo. Krátce se zasmál. Popadl dívku za kotník, aby mu nemohla utéci, stáhl ji k sobě a odtáhl k vozu. Bez obav odhrnul kůže. Z útrob vozu na ně hleděla černá vlčí hlava s nemilosrdně žlutýma očima. Místo špičáků měla dlouhé lesklé nože, nakrčený čenich a rozevřenou mordu. Dívka v hrůze znovu zaječela a škubla sebou tak silně, až se málem pěvci vytrhla. Bard volnou rukou sáhl do voru, popadl vlčí hlavu a narazil ji na roh.

„Je to jenom vlčí mršina,“ prohodil k dívce a poplácal mršinu po kožichu, až se z něj zaprášilo. „Jenom mrtvej vlk. Možná trochu upravenej.“

Kira se přestala cukat a opatrně se k vlkovi přiblížila. Křečovitě jednou rukou sevřela talismany na krku. Ukazováčkem druhé ruky se dotkla kovových tesáků, dloubla do čenichu a zatahala vlka za ucho. Když démon nevyskočil a neukousl jí ruku, ulevilo se jí.

„Projíždím i nebezpečnými kraji. Někdy je lepší, když v noci lesním duchům v ochraně tábora pomáhá i vlčí démon.“ Narazil si masku démona na hlavu, oči na úrovni rozevřené tlamy, kožich vlka mu splýval po ramenou přes záda až k pasu. Otočil se k dívce zády a vylovil z vozu ještě něco. Když se pak otočil zpět, zařval a natáhl se po ní. Ruce se mu proměnily v železné pařáty, porostlé kožešinou. Kira leknutím sedla na zadek a zalapala po dechu.

Pěvci trvalo poměrně dlouho donutit dívku, aby si zase sedla do vozu i když ji přesvědčil, že železné drápy jsou jenom návleky na ruce, ze kterých vylézají spojené nože. Nakonec Kira přeci jen usoudila, že tak strašlivě nemůže páchnout ani lesní duch a vzala převlek na milost.

Gort se ploužil na dohled za vozem. Radost z toho, že se nemusí vracet, vzala za své ve stejnou dobu, v jakou se přihlásily o slovo bolavé nohy a ucítil sedřenou kůži na patách. Od žízně mu opuchl jazyk a do lýtek jej chytaly křeče. Bál se ale zpomalit, aby vůz neztratil z dohledu. Placky, které mu Kira nechala pod kamenem, už dávno strávil a aby se alespoň trochu zasytil, s nevolí žvýkal trávu. Les prořídl a před ním se otevřela planina. Holé a skalnaté údolí. V dálce viděl Kiru s Pěvcem, jak se směšně natřásají na voze, kodrcajícím se přes kameny. Teď už si nemohl dovolit jít za nimi, těch pár křovisek by ho sotva ukrylo. Zoufale se rozhlédl po okolí. Buď mohl údolí obejít po hranici lesa a připravit se tím nejméně na dva dny o jídlo od Kiry nebo v cestě pokračovat pouze v noci a doufat, že vůz neztratí. Sedl si na bobek a sledoval vůz, který se mu pomalu ztrácel v dálce. Pohupoval se na patách a dlaně si tlačil na kručící břicho.

Prach, zdvižený vozem si už dávno sedl, když se Gort konečně rozhodl. Půjde podél lesa. Jen si musí udobřit lesní duchy a víly. Zamumlal motlitbu a na větev nejstaršího stromu v okolí pověsil jeden z talismanů. Každý věděl, že duchové přebývají ve starých stromech. Gort si byl jistý, že jeho dar dostanou. Bylo už dávno po poledni a Gortovi zase řádně zakručelo v břiše. Doufal, že brzy narazí na něco k snědku.

Kira seděla v uctivé vzdálenosti od vlčí kůže a rukama si objímala kolena. Les už dávno nechali za sebou a kodrcali se táhlým skalnatým údolím. Kola co chvíli odskočila od kamenů a vůz se zakymácel. Bylo horko a dusno. Slunce do nich pražilo a Kira sledovala cestičky, které zanechával pot na Pěvcově haleně. Co chvíli si odhrnoval vlasy z obličeje a odfukoval. Koník sotva pletl nohama, ale šel dál, flegmaticky udržujíc tempo. Vylovila měch s vodou a hltavě se napila. Pak jej podala Pěvci. Svlažil si hrdlo a část vody si vylil na vlasy. Otřepal se jako pes a kapky vody dostříkly na Kiru. Jazykem si olízla kapky potu z horního rtu a když jí podal Pěvec měch zpátky, napodobila ho a vylila si na hlavu zbytek vody. Stejně jako on zatřepala hlavou a pokropila Pěvce sprškou kapek.

Svorně se na sebe zazubili. Ta chvilka trvala jen krátce. Pěvec se pomalu přestával usmívat a do očí se mu vkradl výraz, který u něj už Kira dobře poznala. Podezřívavost. Chvíli si ji zkoumavě prohlížel a Kira přemýšlela, co asi vidí. Nohatou holku s urousanými vlasy. Vyžle, které se mu vnutilo do vozu. Na okamžik zaváhala, jestli by mu to všechno neměla vysvětlit, ale pak tu myšlenku zavrhla. Už se zase tvářil nepřístupně a nastavoval jí svou zjizvenou tvář.

K dusnému vzduchu se přidalo ještě dusné ticho. Planina nebrala konce a Kira se opatrně ohlížela za vozem, jestli nezahlédne Gorta.

Ten už nějakou dobu klopýtal přes kořeny a vztekle mezi zuby drtil utrženou větvičku. Najednou zbystřil. V křoví se něco pohlo. Gort si pomaličku sedl na bobek a poslepu nahmatal kámen. Skoro až nevěřícně zamrkal, když z blízkého křoví líně vyhopkal zajíc. Zvedl přední tlapky a očistil si čumáček. Gort se zatajeným dechem sledoval, jak se mu hýbají vousky. Pomaleji než pomalu se napřáhl, aby zajíce nevyděsil. Jediným hodem, tolikrát od malička nacvičovaným, zajíci kamenem rozbil hlavu. Opilý radostí vyskočil a lesem se rozlehl jeho triumfální výkřik. V zápětí vyděšeně ztichl. Nebál se toho, že by ho slyšel Pěvec, ten byl tak daleko, že se z něj i jeho vozu v údolí stala jen malá tečka. Ale lesní duchové nesnáší, když někdo ruší klid jejich území. Vyplašeně se rozhlédl, jestli za některým stromem na něj nečíhá démon. Aby si duchy usmířil, odřízl zajíci uši a s úctou je položil pod nejvyšší strom v okolí. Nepochyboval, že právě ten si duchové vybrali za svůj příbytek. Pak popadl zajíce za zadní běhy a bleskurychle zmizel. Zbyla za ním jen nepatrná krvavá cestička.

Vůz se mezitím posunul o hodný kus dál. Gort nasadil rychlejší tempo, aby jej neztratil z dohledu. S večeří v ruce už necítil bolavé nohy. Slunce se pomalu chýlilo k západu a vůz zastavil. Pěvec i Kira připadali Gortovi jako mravenci a jejich směšnému hemžení kolem vozu se polohlasně uchichtával. Sledoval, jak rozdělávají oheň a to ho přivedlo k myšlence na jeho vlastní večeři.

Věděl, že oheň je vidět z daleka a proto si to namířil hlouběji do lesa. Zajíce si nacpal pod halenu, aby měl obě ruce volné. Nocovat v lese byla nebezpečná záležitost. Je důležité vybrat si správné místo. Nesmí se usídlit pod stromem, kde přebývají duchové a jeskyně jsou také nebezpečné. Cestou sbíral klestí. Když už měl plnou náruč, našel skalní převis, dostatečně daleko od okraje lesa. Z planiny ho zahlédnout nemohli. Teď jen bylo nutné zajistit, aby k němu nemohly ani zlé síly. Popadl klacek a kolem převisu udělal půlkruh. Stoupl si do něj, z krku strhl amulety a objel jimi vyrytou čáru. Během rituálu mumlal prosbu duchům. Nakonec jeden z amuletů položil za kruh. Duchové mají rádi dárky.

Rozdělat oheň mu trvalo jen chvilku. Otčímovým nožem stáhl zajíce z kůže, maso nabodl na klacek a kůži zahrabal. Nestál o to, aby pach krve přilákal noční potvory. Hypnotizovaně zíral do plamenů a v ústech se mu sbíhaly sliny. Vsadil by se, že takovou pochoutku mít Kira s Pěvcem nebudou. O první kousek masa si spálil jazyk, ale vůbec mu to nevadilo. Zhltl je tak hladově, až se zakuckal a do očí mu vhrkly slzy. S nacpaným břichem se rozvalil u ohniště a slastně si krknul. Zkontroloval jestli má dost dříví na celou noc, otočil se k ohni zády, přikryl se pláštěm a za chvíli už nevěděl o světě.

Mihotavé světélko ohně je přitahovalo jako můry stále blíž. Přicházeli pomalu, skrytí za kmeny stromů, vyzáblé postavy v roztrhaných pláštích. Na dálku cítili vůni pečeného masa. Suché větvičky pod jejich nohama slabě křupaly, tráva šelestila do rytmu kroků a oni se, jako přízraky stahovali kolem světla. Zastavili se pár metrů od ohniště a sledovali spícího chlapce. Sliny se jim sbíhaly v ústech při pohledu na maso, přesto stále ještě vyčkávali. Nehlasně se domlouvali. Když ze sna vykřikl pták a chlapec se nepokojně zavrtěl, postavy ztuhly a vyčkávaly. Už se zdálo, že chlapec znovu usnul, když se zaklením posadil.

„Zatraceně,“ zamumlal si otráveně a protřel si zalepené oči. Oheň ho hřál do zad a kreslil přes něj na skalní stěnu odrazy plamenů. Zívl tak silně, až si málem vyvrátil sanici a nastavil teplu tvář. Chvíli nevnímal nic jiného než zář plamenů, ale postupně si jeho oči zvykaly na tmu kolem. Lehce zakňučel, když se mu připomněl plný měchýř. Zatlačil si na podbřišek a vstal. Najednou se zarazil. Zdálo se mu, jako by se okolí změnilo. Už kousek od ohně pocítil, jak je dnešní noc chladná. Zkřížil nohy a rozmýšlel se. Vůbec se mu nechtělo vzdálit se od tepla a bezpečí, které mu poskytovaly plameny. Znovu zívl. Nervózně poskočil a zadíval se plamenů.

Postavy ztrácely trpělivost. Chlapec se nerozhodně potácel kolem ohně a ony už rozhodně neměly chuť na cokoli čekat. Jako jeden muž vykročily k převisu.

Gort vyděšeně zaječel, když najednou stromy obživly a natáhly po něm kostnaté pařáty. Zakopl o své věci rozložené u ohně a tvrdě dopadl na zadek. Vřískal ještě hodnou chvíli než si uvědomil, že ho nikdo nerve na kusy. Démoni se zastavili před ochranným kruhem, který večer vytvořil. Gort si zakryl oči aby náhodou nepohlédl duchům do tváře. Kdyby se jeho oči střetly s démonovými, na místě by zkameněl. Jeden z nich se sehnul a sebral něco ze země. Když to zacinkalo, poznal Gort svůj amulet. Ulevilo se mu. Teď určitě duchové přijmou jeho dar a odejdou. Ještě chvíli počkal a pak se skrz prsty podíval k lesu. Stáli tam. Vzali si jeho dar a neodešli.

Trochu mu otrnulo. Neodešli, ale ani nevstoupili do kruhu který večer vyznačil. Pro Gorta to znamenalo jediné. Jeho kouzlo funguje a je v bezpečí. Kdyby duchové mohli dovnitř, už dávno by si pochutnávali na jeho pozůstatcích. Všiml si, že démoni zírají a nasávají vzduch. Jako by slyšel jejich dech, vycházející z nozder. Neohroženě vstal a popadl zaječí pečeni.

„Dali byste si?“ Zeptal se vyzývavě a kus uhryzl. „Dali, co? A určitě ne jenom toho zajíce.“ Vyhrnul si rukáv a nastavil démonům svoje hubené předloktí. V mihotavém světle plamenů jeho ruka připomínala slepičí pařátek. Pak sevřel ruku v pěst a prstem si cvrnkl o nos.

„Jenže to má háček. Vy na mně ne-mů-že-te.“ Slabikoval a při každé slabice uhryzl kus masa.“ Ještě stále zarputile přežvykoval, když se mu najednou zatmělo před očima.

Byla mu zima. Nemohl pohnout ani rukama, ani nohama. V uších mu hučelo a do očí ho bodalo světlo. Ocitl se v podsvětí. Teď ho duchové stáhnou z kůže a on jim bude do konce světa sloužit. A sebrali mu zajíce. Zoufale zakňučel.

Po chvíli zkusil znovu otevřít oči. Bodavé světlo ustoupilo a tančící stíny dostávaly své první obrysy a tvary. První věc, kterou uviděl byly jeho nohy. Tupě zíral na své holé palce u nohou. Démoni mu sebrali boty. Ani při nejlepší vůli ho nenapadalo, k čemu by jim byly. Zkusil zahýbat prsty na nohou a potěšilo ho, když to fungovalo. Hlava mu třeštila a měl problém zaostřit. Pomalu se rozkoukával. Na náladě mu nepřidalo, když zjistil, že mu nechybí jen boty, ale i kalhoty a halena a že sedí připoutaný ke stromu docela nahý.

Zrak se mu pomalu lepšil. Dokonce už svoje nohy neviděl dvakrát a hučení v uších, které připomínalo vodopád také sláblo. Cit do rukou se mu ale nevrátil. Měl je zkroucené dozadu kolem kmene a hrubá kůra ho dřela do nahých zad. Přísahal by , že cítí jak se mu rozdírá kůže.

„Mizernej úlovek,“ pronesl znechuceně jeden z mužů v kápi. V ruce držel kus ohryzané kosti a prohrabával se Gortovými věcmi. „Co to… a hele, tak tohle stálo tu námahu.“ Potěšeně zvedl nůž a prohlížel si ho v odlescích plamenů.

Vůdce skupiny, který si právě obouval Gortovy boty se zájmem vzhlédl. „Kde vzal ten utřinos takovou kudlu?“

„Moc bych za to nedal, že ji ukrad.“ Zamumlal druhý muž a vyzkoušel na kosti ostří. „Našli ste eště něco?“

Další dva muži, kteří právě prohledávali Gortovo oblečení jen zavrtěli hlavou. „Máme pech. Jediný co můžeme prodat je ta kudla.“

„Stejně se mi nezdá, že by se ten skrček potloukal po lese docela sám. Na to byl moc podělanej strachy. Ale boty má dobrý.“ Vstal a popošel pár kroků. „Dobrý boty.“

„Tak se zeptáme,“ ušklíbl se muž s nožem a vyrazil ke stromu, u kterého byl přivázaný Gort. Ostatní ho následovali.

Gorta bolela hlava. Cítil jak mu po tváři teče pramínek krve. Na temeni hlavy už pomalu zasychala a tvořila odpudivý slepenec krve, vlasů a špíny. Stále ještě byl přesvědčen, že jej přepadli démoni. A proto když uslyšel blížící se kroky, křečovitě zavřel oči. Když na svojí tváři ucítil chladivé ostří, rozbrečel se.

Muži se na sebe znechuceně podívali. V jejich světě se cenilo jenom pár věcí. Statečnost, odvaha a pohrdání smrtí. Kluk se u stromu kroutil jako velký bílý červ a strachy kvílel. Jeden z mužů si odplivl a Gorta nakopl.

„Řekni zmetku, kde si sebral ten nůž?“ Gort nedokázal odpovědět. Byl tak hrůzou bez sebe, že z něj vycházely jen vysoké kvílivé tóny. Zoufale se snažil popadnout dech a od úst mu skrz stisknuté zuby odletovaly sliny. Muž se s odporem otočil k ostatním. „Ten nic neřekne.“

Vůdce v Gortových botách si sundal kápi, sedl na bobek a popadl chlapce za bradu. Přiblížil svá ústa těsně ke Gortovým uším a cosi do nich zašeptal. Ten otevřel ústa a zoufale zalapal po dechu. Muž se obrátil k ostatním.

„Řekne. Zeptejte se ho znova.“ Skoro přátelsky poplácal Gorta po tváři a vstal.

Řekl. Řekl všechno. Když pak démoni odcházeli, slyšel jejich smích.

Muži uhasili oheň. Obloha už nebyla temně modrá, ale dostávala našedlý nádech. Bylo načase jít dál. Musí se připravit, příští noc je čeká mnohem lepší kořist.

„Co s klukem?“ zeptal se jeden z mužů velitele.

„Nech ho tam, ať chcípne.“

A výpad! A ještě jeden!“

Chlapec se pokoušel zasáhnout svého učitele krátkým dřevěným mečem. Ten ale uhýbal a chlapec stále jen sekal do prázdna. Pomalu se jej zmocňoval vztek, kořeněný bezmocí. Muž si přitáhl chlapce za tuniku k sobě.

Nespěchej tolik, čím víc spěcháš, tím víc má tvůj protivník času.“ Chlapec jen zmateně zavrtěl hlavou. Nerozuměl ještě všemu. Latina byla těžká. Učitel si povzdechl a zkusil to jinak. „Spěch je největším nepřítelem válečníka. Když spěcháš, nestihneš si všimnout všeho, čeho bys měl. Když si nevšimneš, zemřeš. Nechtěj svůj boj skončit rychle, chtěj ho skončit živý.“

Centurion, který je již chvilku pozoroval, cvičení ukončil. Pochvalně poklepal chlapci na rameno. „Rád vidím, že se učíš. Ještě chvíli a budeš silný jako Hektor.“ Chlapec se pochvalně zapýřil.

Velitel jej propustil a přešel k učiteli. „Jak si vede?“

Viděl jsi sám, není nejhorší. Cos ho přivedl, udělal velký pokrok.“

Je připraven?“ zeptal se nepřítomně a sledoval pohledem chlapce, o pár kroků dál šermujícího do vzduchu.

Možná.“ Pokrčil učitel rameny. „Kdo ví, co se mu líhne v hlavě. Ještě není úplně náš, ale za pár měsíců bude.“

Velitel nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Máme nejvýš týden. Večer mi ho přiveď. Buď udělá co potřebujeme nebo je nám k ničemu.“

Učitel na souhlas sklonil hlavu. Jeho práce skončila.

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. GemSignor

    Ok, když má něco už pět dílů, většinou to stojí za přečtení 🙂
    (hodnoceno všech dosavadních pět dílů:)
    Prvním plusem je určitě atmosféra, možná k tomu přispělo i to, že jsem zrovna poslouchal ‚tu správnou‘ hudbu, každopádně jsem měl pocit, že tam jsem :)(a to je dobře).
    Příběh se rozjíždí trochu pomaleji (ale co já ti mám co povídat:)), zatím jsem pořád nepochopil zápletku a která ta stezka je krvavá.
    Co mě ale štvalo je množství pravopisných chyb (čárek a přímé řeči). Možná by to chtělo dávat před vydáním přečíst dalším lidem (já se bez svého týmu poradců neobejdu), pro začátek: když ukončuješ oznamovací větu, dělá se za posledním slovem čárka, nikoliv tečka, a další věta začíná malým písmenem. Obdobně u ? a !.
    "Ty!" zařval Pěvec…
    Možná si myslíš, že je to zbytečné, ale zvyšuje to kvalitu textu a mínění o autorovi 🙂 (teď, když se koukám na poslední kapitolu, vidím, že dokonce používáš i ten správný způsob.)
    A teď do dalších

Leave a Reply