"Nevím, jak odpovědět na tyhle otázky, Rolande. Vlastně ani nevím, kdo vlastně jsem. Jediné, čím jsem si jistý, je to, že už nebudu muset přemýšlet o tom kam mě život zanese zítra, protože má cesta končí zde v hlíně a prachu,…" roztřesenou ruku smýkal po suché půdě a nabral trochu hlíny a kamínků, které si hypnotizovaně prohlížel a mnul v dlani jakoby doufal, že mu to umožní najít hledané odpovědi,  "..jímž se také nakonec stanu součástí a mé jméno bude zapomenuto jako spousta jiných jmen. To je ta šílená komedie lidských životů, která bude pokračovat dál a dál… nekonečný příběh. Jen herci se mění."
   S námahou, jakoby mu v tom bránily jakési neviditelné ruce, natočil svou hlavu zpět od stromu, který ho před chvílí z důvodu, jenž sám nechápal, tak upoutal a pohlédl zpět na mě, ztěžka se nadechl a já zaslechl jeho přidušený hlas. "Nevím, zda na to existuje odpověď ani zda má cenu ji vůbec hledat… ja už jsem skončil, ale co bude s tebou, kamaráde?  Přemýšlej o svých krocích lépe než já… já.. víš kdyby… tak" nakonec však vydechl jen "sbohem" 
   Vzduchem poletovali malé semínka a já slyšel jen své vlastni prerušované dýchání a hučení větru v uších. To byla posledni slova, která řekl a které kromě mne nikdo neslyšel. Zíral jsem ještě dlouho do jeho mrtvých očích, ale jakási bázeň a nechuť se s ním loučit mi nedovolila mu zavřít víčka. Klečel jsem nad jeho tělem, shraboval jsem a v rukách mnul hlínu a štěrk a s posmutnělou zvědavostí jsem přemýšlel nad tím, co mi říkal. Jistě mi toho chtěl ještě mnoho říct, ale čas mu nedovolil. To nebylo fér. Ne to sakra vážně nebylo fér!! Proč?!!?!!!!
  Prach jsi a v prach se obrátíš.

  Abych zachoval důstojnost mrtvému Gorridiovi, zavřel jsem mu oči, svlékl jsem si svůj plášť a přikryl jeho tělo. Vzhlédl jsem k nebi a nahromaděná zlost se mnou cloumala. Zvedl jsem pěst a zakřičel kamsi nahoru: "To je kurva nefér!!! Vůbec nejsi spravedlivej!!!" aniž bych měl představu, koho či co z nespravedlnosti obviňuju – snad jsem obviňoval život, snad osud, snad lidi, či jiné tajemné síly ovlivňující naše životy. Jedno jsem věděl jistě – život není spravedlivej.
   A tak jsem odešel. Svět ztratil dobrého člověka, já svůj drahý plášť i svůj meč jsem znechuceně opustil zaražený v chladné bezcitné půdě. Sebral jsem se a vyrazil sám a opuštěný začít někde jinde jiný život a cestou jsem přemítal nad jeho slovy, jeho již minulém životě, o mém životě, o slunci, o semínkách unášených větrem, o hlíně a štěrku, o hnědých očích a srdečném usměvu, o stisku ruky, o lásce a smrti, o kráse a nenávisti, o hlouposti a zradě, o zlosti a pomíjivosti, o ctnosti zapomění. Já nezapomenu.

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

  1. Tomáš Říha

    Mnomusím říct, že jsem si to musel přečíst 4x, abych to vůbec pochopil, a popáté jsem t četl abych veděl o čem to je:-)
    Ale vzhledem k délce povídky to nebyl problém, myslím ale, že u delšího zpracování by se mi ryhle zamotala hlava!
    Jinak se mi to docela líbilo, i když bych to trochu zjednodušil:-)

Leave a Reply