Stopy Vlků

 

Zápach kouře. Oheň, plameny. Mar´Gash se dusil a z ran mu crčela krev. Všechno kolem hořelo, loď se potápěla. Nemohl se zvednout, něco ho táhlo dolů. Ten pocit byl přímo zdrcující, taková bezmoc! Jeho nohy, jakoby cizí, nedokázaly udělat ani krok, i když se jim tolik snažil poručit. Chtěl řvát, otevřel ústa k výkřiku. Ticho. Otupující ticho uprostřed hukotu a praskání plamenů.
Probudil se.
Něčí ruka ho přitlačila zpátky na polštář. Srdce mu bušilo jako splašené, z čela stékal pot. Uslyšel praskání ohně a do nosu se mu dostal pach kouře. Všechno bylo nejasné, rozmazané. Poznal, že leží v teple nějakého stanu, ale víc nezjistil. Usnul.
Všechny oči se upíraly na něho, jen a pouze na něho. V těch očích se odrážela smrt. Svět se točil v piruetách a neskutečných smyčkách, celý se otřásal v úderech bubnů. Smrtící tanec sílil. Vír čepelí už nebyl postřehnutelný, jen neznámá síla řídila jeho pohyby. Pomsta. Nenávist. Zloba. Smrt.
Obraz se rozplynul a zase spojil. Křídla černá jako sama noc ho pohladila ledovým dotykem. Havraní křídla bohyně Nechrantë, bohyně Smrti. Vábila ho, přitahovala ta síla, tak nádherná, tak mocná. Lákala ho k sobě, do nekonečných dálek. Chtěl letět s ní. Dotkla se jeho tváře, cítil její chlad, a pak zmizela. Jako by to byl sen.
Byl to jen sen,pomyslel si Mar´Gash, sáhnul si na tvář a vzápětí na čelo. Bylo horké. Rány na břiše a na hrudi ho pálily tak, až si myslel, že celý shoří na prach. Bolest ho opět uvrhla do bezvědomí.
Havraní křídla ho nesla do nekonečna, až za kraj světa. Najednou už ho nedržela. Padal do Propasti. Padal stále dál, kolem jen temnota. Padal tak dlouho, že už nevěděl, jestli padá nahoru, nebo dolů. Temnota ustoupila a Mar´Gash spatřil světlo.
„Klid, to byl jen sen,“ říkal hlas. Věřil mu.
 Blouznil ještě několik dní, ale neměl nejmenší pojem o čase. Spirála snů a nočních můr pomalu odplouvala, až zmizela v pouhé vzpomínce.
 
*
 
Znovu se probudil, zamžoural očima, po pár úderech srdce si uvědomil bolest pulzující v hrudi a snažil se vzpomenout si, kde je a co se stalo. Hlavou mu probleskly vzpomínky na příchod do vesnice a souboj s Khaasem. „Mar´Gashi! Přišel jsi do naší vesnice s bandou lidí a chtěl ji zničit! Dovedl jsi je sem a zavinil smrt našich druhů. Osm jich padlo kvůli tobě! Za to je jediný trest. Smrt!“
 Znovu spatřil jeho oči. Strach.
Shnij v propasti, popřál mu. Mar´Gash, bývalý pirát, později nájemný vrah a žoldák a nyní nový náčelník zdejších skřetů, se musel usmát. Zabil ho a nakonec přežil. Ale co teď, zatraceně? Co budu dělat? Rozhodl se nejdřív obhlédnout okolí. Otvorem ve špičce stanu zahlédl pomněnkové nebe. Tudy líně stoupal kouř z malého ohniště, na kterém se vařil nějaký páchnoucí lektvar. Nikdo tu nebyl. Mar´Gash se pokusil vstát, ale přeťaté břišní svaly mu v tom zabránily. Na druhý pokus se mu to už podařilo. S velkou námahou si oblékl kalhoty a košili a potom se pomalu přišoural k otvoru, který nahrazoval dveře. Cítil, že z něj zranění vysálo všechnu sílu, byl slabý jako batole.
Polední slunce ho oslepilo jako krtka. Za chvíli se jeho oči přizpůsobily, a tak se vydal hledat Irwïho. Prokličkoval mezi několika stany a Stařešinu objevil před jedním z nich.
„Už je mu líp. Za pár dní vyleze z postele,“ řekla skřetka zakrytá Irwïho zády. Měla hluboký, zvučný hlas.
„Má tuhej kořínek,“ přisvědčil hrubý hlas šedovlasého starce. Ani jeden z nich si Mar´Gashe zatím nevšiml. Mar´Gash chodil jako stín, vždyť to taky byl nájemný vrah.
„Zase máš pravdu,“ upozornil na sebe. Pokusil se o úsměv, když na něj oba vyvalili oči, ale vznikla z toho spíš bolestná grimasa. Snažil se vypadat v klidu, i když si připadal jako naporcovaná šunka.
Irwï se otočil na skřetku. „Za pár dní vyleze z postele… Je vidět, že ho neznáš. Tohle je Mar´Gash, největší šílenec od východních moří až po hory na západě. Ten by nezůstal ležet, ani kdyby ho zavřeli do rakve.“
„Do rakve? Kdyby to někdo zkusil, vstal bych a ukázal bych mu jeho vlastní střeva.“
„Buď rád, že máš svoje vlastní střeva. Měls břicho děravý jak ponožky,“ odseknula skřetka. Byla asi o hlavu menší než Mar´Gash, havraní vlasy jí splývaly na ramena. Na sobě měla dlouhou světle hnědou róbu, doplněnou množstvím barevných korálků. Mohlo jí být o deset, možná patnáct let méně než Vlkovi. S rukama založenýma v bok ho provrtávala svýma zelenýma očima. Bohové, tak dlouho neviděl žádnou skřetku!
Trapnou chvilku ticha přerušil Irwï. „Tohle je Serenda. Celých dvanáct dní tě ošetřovala.“
Dvanáct dní, ozývalo se mu v hlavě. „Ee… ehm, děkuju ti. Jsem tvým dlužníkem,“ vysoukal ze sebe bojovník. Nebyl zvyklý někomu děkovat, připadal si hloupě. Serenda se jen tajemně usmála a odešla. Mar´Gash nevěděl, co ten úsměv znamenal, snad není zač.
„Co teď hodláš dělat?“ Irwïho tón nezněl moc přívětivě. „Zůstaneš tu vůbec, náčelníku?“
„Co myslíš, že mám dělat?“
„Přišli jsme celkem o devět bojovníků. V podstatě tvou vinou. Ticho! Jsme slabí a potřebujeme tvou pomoc, jestli teda dokážeš vést kmen skrz nebezpečí. Před chvílí přijel Inghurana. Byl několik let mezi lidma jako ty a přinesl nám zprávy. Ještě nevím, o co jde, chtěl jsem nejdřív vědět, jak ti je. Pojď, řekne nám, co slyšel.“ Mar´Gash neodmlouval. Šel.
 
*
 
Uvnitř stanu bylo přítmí a panoval tam příjemný chládek- na to, že byl podzim, slunce pražilo nezvykle silně. Ležící stín vyskočil na nohy, jakmile odhrnuli plachtu. Byl to skřet, o dost menší než Mar´Gash. Řídké mastné vlasy měl kostrbatě zastřižené, malá očka bystře kmitala sem tam. Kdyby ho měl Mar´Gash popsat, řekl by, že vypadá jako krysa. A taky mu bylo jasné, čím se živil. Malý, nenápadný, hbité pohyby…
Krysa se uklonil. „Rád Vás poznávám, náčelníku. Jsem Inghurana. Posaďme se prosím, přinesl jsem vám důležité zprávy.“ Slova „posaďme se“ Mar´Gashe velmi potěšila, myslel, že už se nedokáže přemáhat.
„Co jsi zjistil?“ zeptal se nový náčelník s viditelnou úlevou, když konečně dosedl na chladnou zem.
„Přijel jsem z Targenu, hned jak jsem to slyšel! Po celým městě se mluví o skřetí vesnici a došlo to až ke králi! Prý posílá oddíl, aby to tu srovnali se zemí, protože Felreckovi žoldáci se odsud nevrátili.“
Mar´Gash sprostě zaklel. Hodně sprostě. A potom ještě jednou.
„Kolik máme bojovníků?“ zeptal se Irwïho. Trochu zbytečně- věděl, že nebudou moct bojovat.
„Asi dvě desítky.“
Ještě jednou dlouze zaklel, tentokrát tak, že sebou oba přítomní nepatrně škubli. Bojovat nepřipadalo v úvahu, zbývalo jen utéct. Ale kam? Na sever? Pryč od lidí? Za chvíli přijde zima, nepřežili by. Na východ, kde je nahání další šiky ozbrojenců? Anebo na západ? Tam, kde je vítají sekery trpaslíků? Kde v dáli ční vrcholky Ledových Zubů? Nikde už pro ně není místo. Už skončily dny, kdy se volně plavili po Východních mořích, kdy si mohli dělat, co chtěli. Kdy byli svobodní.
„Bude jich padesát a přijedou nejspíš už zítra,“ pokračoval Krysa. „Je to elitní jednotka, ti nejnebezpečnější, radil bych vám rychle zmizet, protože já udělám ještě dneska to samý. Až si trochu odpočinu, tak se zase vypařím.“
„Děkujeme ti, Inghurano. Vděčíme ti za hodně. Chápu, že odcházíš, asi bych to udělal taky. Ale my nemáme kam odejít.“
„Přesto musíme,“ řekl Irwï.
 
*
 
Všude byl hrozný zmatek a spěch. Skřeti pobíhali sem a tam, naráželi do sebe a nadávali. Přípravy na odjezd vrcholily, slunce pomalu klesalo k obzoru a na východě se objevila černá záclona mraků. Černá jako perutě Nechrantë, bohyně smrti.
„To není dobrý znamení,“ konstatoval stařešina.
„Do Propasti se znameními! Zítra tady musí lidi najít prázdnou paseku.“
„Pochodovat celou noc a celý den, to bude dost tvrdý. Máme sedm desítek většinou vyčerpaných a podvyživených skřetů, co už mají všeho po krk.“
„Když bude třeba, půjdeme tři dny, nebo klidně týden. Zapomínáš, že nemáme na výběr.“ Irwï na Mar´Gashe upřel své hluboké černé oči. Dalo se v nich číst jako v knize. Utrpení, vyčerpání a bezradnost. Touha a přání.
„Nezapomínám, Mořský Vlku, jenom se pořád snažím najít řešení. Jak dlouho nás budou pronásledovat? Za jak dlouho nás dostihnou? Nemůžeme utéct, Mar´Gashi. Na koních nás chytí.“
„Ale nemůžeme ani bojovat,“ oponoval náčelník.
„Hm… kde nepomůžou zbraně, musí pomoct hlava.“
„Irwï, ty seš génius! Ukážeme jim, že nejsme tak blbí, jak si myslí. Vlákáme je do léčky!“ Kleknul si a načmáral prstem do půdy u ohniště něco, co by se při troše fantazie (a po pár sklenkách vína) dalo považovat za mapu. „Pokud si to dobře pamatuju, tak tady je Dolina, která leží na královské stezce, odtud přijdou, z jihu. My jsme tady. Od severu teče Divoká, tady protéká kaňonem, kde si na ně počkáme. Po cestě na sever musíme nastražit pasti, získáme čas.“
„Dobře, tak jdeme na to,“ pokýval hlavou starší.
„Kdy budeme schopní vyrazit?“
„Než se slunce dotkne obzoru, budeme na cestě.“
 
*
 
„Irwï?“
„Ano?“
„Potřebuji meče.“
 
*
 
Mar´Gash viděl, jak jim z okraje tábora mává na rozloučenou Inghurana. Náčelník mu odpověděl zdviženou dlaní a Krysa zmizel mezi stromy. Za chvíli už byli všichni připravení. Slunce hořelo jako krví zalitý štít a rozlévalo rudou záři po obloze. Z východu plynula temná mračna, chystajíce se pohltit i ten nejmenší kousek světla. Možná opravdu znamení. Možná nám není souzeno přežít, pomyslel si Vlk. Ale jestli mám chcípnout, tak s sebou sakra vezmu pár těch jejich! Zavelel k odchodu.
Dvaasedmdesát skřetů, dvacet pět koní, troška zásob a něco málo majetku současně vyrazilo k pochodu. Za náčelníkovým opaskem se houpaly dvě šavle.
Irwï jel vpředu a vedl je lesními cestami na sever, zatímco náčelník sestavil skupinu jezdců, se kterými musel nachystat pasti. Ránu měl čerstvě převázanou, ale jízda na koni byla peklo. Po chvíli už málem upadal do mdlob, ale musel vydržet! Asi kilometr od tábora nechal vykopat v zemi jámu, kterou zakryli větvemi a listím. Hned na to začalo pršet. Kapky byly velké jako hrách a padaly s tak neuvěřitelnou intenzitou, že se ze svahu během několika minut valily potůčky vody. Mar´Gash si vůbec nebyl jistý, zda jejich první past vydrží. Poutníci byli promrzlí na kost, ale museli jít dál. Jediná povzbuzující věc byla, že déšť smyje všechny stopy. Potom nechal mezi dva stromy těsně nad zemí natáhnout tenký kožený řemen a o kus dál ještě jeden.
Jestli si nezlámou vaz, aspoň je to zpomalí. Budou muset jet opatrně.Noc pomalu plynula a zástup skřetů se brodil bahnem, které se stalo z lesní pěšiny. Nikdo nemluvil, bylo slyšet jen šumění a bušení ledových kapek, které ani koruny mohutných stromů nemohly zadržet. A déšť smýval jejich stopy. Stopy vlků, vyhnanců štvaných jako zvěř, přesto však svobodných a nezlomných.
Hovno svobodných! Vždyť nemáme kam jít, zaklel v duchuMar´Gash. Pocítil hroznou chuť otočit se a rozdat si to s těmi vojáky na meče. Jeho kůň klopýtl a zranění na břiše mu připomnělo, že tak to asi nepůjde. „Zatraceně, musíme si odpočinout.“
„Stááát! Deset minut přestávka!“ zařval dopředu. Jeho povel dvakrát zopakovali jako v ozvěně a celá jejich výprava se hned zastavila. Všichni padli na promáčenou zem za všeobecného skuhrání a nadávání. Na východě už začínalo nebe modrat. Musí zrychlit. Naštěstí pro ně se nedalo po úzkých pěšinách a srnčích stezkách jezdit na koni nijak rychle. Tím spíše v noci a přes nastražené pasti.
Pochod pokračoval celý den. Byli vyčerpaní, ale nálada se zlepšila díky tomu, že přestalo pršet. Mar´Gash a jeho skupina pokládali pasti a snažili se svést pronásledovatele ze stopy. Celou dobu uvažoval, jestli to stihnou k průsmyku včas. Jestli ne, je konec. A jestli ano? Jestli ano, potom jim dopomáhejte všichni bohové, protože tohle bude zatím nejtěžší zkouška v Mar´Gashově životě. Už nebojoval jen za sebe, ale i za desítky ostatních životů.
 
*
 
Mořský Vlk vystoupil na vrcholek kopce, přičemž se mu otevřel výhled na hluboký kaňon Divoké. Ve večerním slunci se měnily namodralé skály v jakousi nepopsatelnou duhovou změt barev a celý kraj zářil zvláštní aurou klidu. Kdesi z dáli se nesl jednolitý šum vodopádu, tam, kde se stezka prokousává nahoru do kopce, aby pokračovala proti proudu řeky dál na sever. Okolní lesy se líně pohupovaly ve větru, upadávaje do večerních stínů.
Modrý kaňon byl dlouhý několik kilometrů, hluboký snad sto metrů a v některých místech široký desetkrát tolik. Mar´Gashovi připadal jako otevřená brána. Jenom nevěděl kam. Otočil se a přejel očima po zvlněné, nekonečně zelené krajině. Zaposlouchal se do jejího ticha a zdálo se mu, že slyší vzdálené dunění kopyt. Jakoby to byly bubny ohlašující jeho smrt. Už se blíží.
Kdesi na obloze zakřičel jestřáb.
Teď byl čas na běh, museli projít skrz kaňon včas. Hned jakmile se dostal k ostatním, začal vydávat rozkazy. „Všichni poslouchejte! Ti muži, kteří můžou bojovat, ať jdou ke mně.“
„Mar´Gashi?“ ozval se Irwï. „Myslím, že budeš potřebovat i ženy.“
Skřetí ženy, zocelené bojem o přežití, ovládaly zbraně sice méně zručně, ale co naplat, stáli teď proti půl stovce vojáků. Mar´Gash neměl na výběr.
„Dobře, tak se chopte zbraní všichni, kdo můžete. Probijem se ke svobodě! A teď rychle, kdo nemůže běžet, vylezte na koně.“ Sám hnal koně kupředu, aby si prohlédl místo boje. Za chvíli už byl obklíčený vysokou skálou zprava a dunící zpěněnou řekou zleva. V jednom místě se tu úzká pěšina ohýbala a okolní balvany poskytovaly výbornou skrýš. Starci a děti projeli a Vlk nechal připravit svůj plán.
 
* * *
 
Kdesi na obloze zakřičel jestřáb.
Ewelor, mladý kapitán královské gardy, hnal své muže kupředu. Cítil, že už jsou blízko. Ti proklatí zmetci, ta skřetí chátra, ho už připravili o devět vojáků, přitom je ještě ani nedostihl. Byli zatraceně prohnaní. Ewelor měl vztek, už ho nebavilo moknout, mrznout, nebo se potit v sedle, zatímco nepřítel je v nedohlednu. Ať už je po všem, říkal si. Snad to budeme mít ještě dneska za sebou.
Najednou se před ním otevřel Modrý kaňon a jemu se zdálo, že ty ostré skály jsou jako zuby, které se chystají scvaknout. Mezi obrovskými čelistmi se hnal zpěněný proužek slin. Všech jednačtyřicet jezdců pomalu postupovalo kamenitou, hrbolatou a na mnoha místech nebezpečnou stezkou.
Měl takový divný pocit. Nejspíš za to mohly ty vysoké stěny kolem. Ano, určitě. Pak vjel do další zatáčky a vpředu spatřil skřety, snažící se co nejrychleji dostat pryč. Konečně! Pobídl koně.
A pak ten zvuk. Ohlédl se včas, aby viděl, jak lavina kamení smetává jeho muže do peřejí. A před ním oheň. Stěna z ohně. Koně se splašili, naráželi do sebe a padali. Několik vojáků skončilo v bílých peřejích. Nikdo nevěděl, co dělat. Ewelor křikl rozkaz k návratu, ale cesta byla moc úzká, aby se otočili. Než se stačil vzpamatovat, zasypala je salva šípů. Potom druhá. Vzadu se ozývaly zvuky boje.
Ewelor seskočil z koně a pokřikoval rozkazy. Mezitím se mu podařilo dostat dozadu. Několik skřetů jim zastoupilo cestu zpět. Ten v jejich čele se oháněl šavlemi a rozséval smrt. Bojoval zuřivě, ale v jeho očích se odrážel ledový klid. Smrtonosný tanec dokonalých pohybů nebral konce.
Ten klid. Ledový klid.
Kapitán královské gardy se rozhlédl po bojišti. Polovina mužů už padla, další opětovali palbu lukostřelcům, jiní umírali pod čepelemi toho válečníka. Bál se ho. Nenáviděl ho. Tasil meč a rozběhl se vstříc smrti.
Ewelor zaútočil šikmým sekem shora, ocel narazila na ocel a druhá čepel mu mířila na břicho. Přiskočil ke skřetovi a vrazil mu loktem do brady. Ten se trochu zapotácel, ale pak ho udeřil čelem do kořene nosu. S Ewelorem se zatočil svět. Potom ucítil ostrou bolest pod žaludkem a poslední, co viděl, byly ty oči. Smrt.
Jeho hlava dopadla k zemi.

Komentáře

komentářů

About The Author

Redaktor MFantasy od roku 2006. Kromě vlastní povídkové tvorby se věnuje i publicistice a především knižním recenzím. Pokud narazíte na jeho tvorbu, můžete očekávat vše od temné po humornou fantasy. Za největší výzvu považuje historickou fantasy a vystupování před větším než malým množstvím lidí. Až ho budete žádat o autogram, nedivte se, že hrozně škrábe a namalovat umí jen sluníčko. Všechny články autora zobrazíte kliknutím na jméno v záhlaví článku.

4 komentáře

Leave a Reply