Sotva vylezl z chatrče, sesypaly se kolem něj děti. „Usmolení, polonazí fracci,“ pomyslel si a prodíral se tělíčky jako vysokou trávou. Neměl děti rád.

„Hleďme, už se probudil!“ zaslechl od nedalekého ohniště. Než se stačil vzpamatovat, kromě dětí jej obklopila i skupinka žen. Znaleckým pohledem lovce si je prohlédl. Nezdrží se tu dlouho, takže pokud bude postupovat správně…

Spokojeně se nechal brebentějící skupinou dostrkat k ohništi. V mžiku před ním stál džbán čerstvé vody a mísa teplých placek. Hladově se zakousl a pobaveně ho napadlo, že ženské jsou všude stejné. Později se s plným břichem opřel o špalek vedle ohniště a obrátil se k dívce, dlouhonohé jako laň, která mu celou dobu podstrkovala jídlo.

„Jakou píseň bys chtěla slyšet?“ Bez ohledu na to, jaké bude mít ta malá kráska přání, zazpívá baladu, která mu až dosud vždy dobře posloužila. Tklivá slátanina o nehynoucí lásce víly a bojovníka. Spolehlivý klíč k srdci a suknici. Odvrátil se, aby smočil hrdlo. Na sucho se zpívá špatně. Nasadil dokonale fungující křivý úsměv a s přivřenýma očima se naklonil zpět k dívce.

Odpoledne už si Pěvec nestěžoval. Vesnice sice pořád vypadala nevábně, ale měla i jisté klady. Na okamžik se zastavil, aby si vytahal z oblečení listí a větvičky, které se mu tam dostaly při hrátkách s laňkou. Lhostejně pokrčil rameny. Copak mohl vědět, že je ještě panna? Sotva s ní skončil, zmizela s brekem v lese. Zamířil k chatrčím. Je čas na něco málo do žaludku. A pak odjezd. Nebylo by zrovna nejbezpečnější strávit tu další noc.

Sotva se přiblížil k vesnici, dohnal ho Gort. Neohrožený válečník po výprasku vypadal dost zplihle a monokl pod okem mu rozhodně nepřidával na kráse. Udýchaně chvíli kolem Pěvce kroužil, než si dodal odvahy.

„Chci se stát bardem. Kdybys mně vzal s sebou, dobře bych ti sloužil.“ S nadějí se zadíval na Pěvce. Ten se na okamžik zastavil, změřil si Gorta a pak pokračoval dál v chůzi. Když se chlapec nedočkal odpovědi, začal dál drmolit:

„Chtěl bych odsud. Vařil bych ti a staral se ti o koně, taky umím lovit a kdybys chtěl, tak bych v noci hlídal tábor a mohl bych se všechno naučit a …“

„Ne.“

„A taky bych třeba – proč ne?“ Zeptal se Gort ukřivděně, když mu došla Pěvcova odpověď.

„Prostě ne.“ Gort jen zmateně zalapal po dechu a zaraženě sledoval Pěvcova vzdalující se záda. Ten si to namířil rovnou k shluku mužů u jedné z chatrčí. S potěšením zjistil, že se hrají kostky. Prodral se chumlem doprostřed a přisedl si ke hře. Dnešní den už nemůže být lepší.

O pár hodin později své jmění rozmnožil o kuš, krátký meč, pár kůží, dva džbány piva, pár svršků a teď hrál o chromou kravku.

“Tu krávu ti nenechám.“ Bručel muž, který zůstal ve hře s Pěvcem poslední. Ostatní už to vzdali a teď s napětím sledovali, jak se hra vyvine. Při Pěvci snad v této hře snad stáli všichni bohové.

„Házej a nežvaň,“ popohnal muže náčelník. Oči mu svítily vzrušením, jako by hrál on sám. Pěvec naproti tomu vypadal celkem klidně. Buď ztratí všechno, co zatím vyhrál, nebo dostane nádavkem krávu, o kterou nestojí. Skvělá hra.

Muž hodil. Sotva kostky padly, zaúpěl a začal hlavou bít o zem. V chatrči to ztichlo.

„ To byla jeho jediná kráva,“ poznamenal k Pěvci náčelník. Ten jen pokýval hlavou. Oba muži si navzájem na chvíli pohlédli do očí. Pak Pěvec sotva neznatelně přikývl.

„Nech si svojí krávu.“ Řekl k muži, který stále ještě naříkal. „Co bych dělal s chromou kravkou. Za vozem jít nemůže a zbytečně by mně zdržovala. Dej mi něco jiného. “ Muž s nadějí zvedl hlavu. Na čele měl zbytky hlíny z podlahy a rty se mu třásly. Těžce polkl. Hráčská čest velela jako protihodnotu nabídnout něco stejně cenného. I Pěvec riskoval. Mohl odmítnout výhru, ale náhradní cenu už přijmout musel.

„Já…dám ti Kiru.“ Zachraptěl muž. Chatrčí se rozlehl vzrušený hovor. Pěvec zmateně zavrtěl hlavou. „Co je Kira?“ Zdálo se, že ho nikdo neslyší. Přidal tedy na hlase. „Co je sakra Kira?“ Konečně upoutal pozornost mužů v chatrči. Náčelník se k němu naklonil.

„Kira je jeho dcera.“

„Nepřichází v úvahu.“ Soptil Pěvec, teď už před chatrčí. „Musíš ji přijmout. Je to náhrada za krávu, kterou prohrál.“ Náčelníka, jak se zdálo, celá záležitost nevzrušovala tolik, jako Pěvce.

„Jak mi může místo krávy nabídnout vlastní dceru? Navíc, co já budu dělat s ženskou?“ Náčelník si Pěvce překvapeně změřil. „Proč by ti nemohl nabídnout vlastní dceru? Má jich šest. A tři syny. Ani jedna z holek mu v zimě nedá mlíko pro rodinu. Navíc bych o Kiře nemluvil jako o ženské. Tady se jí říká vyžle.“ Otočil se a zamířil zpět do chatrče. U vchodu se ještě zastavil, jako by jej něco napadlo.

„U Luga – a já bych na tvém místě věděl, co s ženskou.“

Pěvec za ním chvíli nepřítomně zíral. Pak sebou najednou trhl a vyrazil směrem ke svému vozu. Už měl koně skoro zapřaženého, když se za ním ozvalo tiché zakašlání. Otočil se jako na obrtlíku. Za ním stála dívka, sahala mu sotva po prsa, byla hubená, s velkýma očima a dlouhými rozcuchanými vlasy.

„Co chceš?“ utrhl se na ni Pěvec. Neměl čas se tu bavit s dětmi. Chtěl jen zmizet dřív, než obdrží svou „výhru“.

„Jet s tebou. Jsem Kira.“ stála před ním, drobná, s bojovně vystrčenou bradou a uzlíkem oblečení v malých rukou. Znovu si ji pozorně prohlédl. Ženu ani v nejmenším nepřipomínala. Spíš tak hříbě. Sama ruka samá noha, plochá hruď a žádný zadek.

„Ne. Nestojím o společnost a tím míň o tvoji. Jdi domů.“ Odsekl a otočil se zpět ke koni. Když za několik minut dokončil práci na postroji, s překvapením zjistil, že za ním ještě stojí.

„Nemůžu domů. Patřím teď tobě.“ Pěvec jen zavrtěl hlavou. „Nechci tě. Nemám čas se na cestách starat o dítě.“ Dívka tvrdohlavě dupla nohou do rozbředlé hlíny.

„Nejsem dítě. Viděla jsem už sedmnáct zim. Jsem starší než moje sestra, kterou jsi dneska odtáhl do lesa. A jestli chceš odjet dřív, než se vrátí, budeš mně muset vzít sebou.“ muž jen zalapal po dechu. „Viděla jsi nás jít do lesa?“

Kiře v očích zajiskřily ohýnky.

„ Sestra ještě nedorazila domů. Brečí u jeskyně. Věděl jsi, že byla panna? Otce by zajímalo, kdo mu zprznil dceru.“ Drze vystrčila špičku jazyka a zaměřila pohled do Pěvcova rozkroku.

„Proč chceš jet se mnou?“ Zeptal se Bard, když prodýchal dívčinu drzost. Kira jen pokrčila rameny. Hodila uzlík s oblečením do vozu a vylezla nahoru. Chvíli poté projeli bránou, sledováni celou vesnicí. Jeden z nich opouštěl osadu rozčarovaný a vzteklý, druhý s nadějí. Kodrcali se soutěskou zpátky a stejně jako při cestě tam, opět na Pěvce padla tíseň. Raději popohnal koníka, aby tu nepříjemnou část měli brzy za sebou. A navíc, chtěl být od vesnice co nejdál, až se ta malá vrátí domů.

Cestou ve voze panovalo ticho. Pěvec, pěkně navztekaný, přemýšlel jak z toho ven. Ženskou nepotřebuje. I kdyby se někdy pro nějakou rozhodl, tak to musí být ženská, na kterou je radost sáhnout a ne takové – vyžle. Nepotřebuje hladový krk navíc, ani nikoho, koho by musel obskakoval. Vždycky byl sám a nehodlal na tom nic měnit. Doveze ji do Lougen a tam buď půjde sama nebo jí zmizí. Když se začalo stmívat, konečně se podíval do vozu za sebe. Dívka seděla na kožešinách, rukama si objímala kolena a tvářila se vesele. Netušil proč, ale dožralo ho to ještě víc. Prudce zastavil koně a potěšilo ho, když se trhnutím vozu bouchla do hlavy o postranici.

Kira měla rozdělaný oheň během okamžiku. Posadila se k němu a objala rukama kolena. Schoulena se pomalu kolébala a poočku sledovala svého nového majitele. Ten zatím odstrojoval koníka a okázale ji ignoroval. Dívce to nevadilo. Konečně měla příležitost si jej pořádně prohlédnout.

Oproti ní byl vysoký, Když stáli ve vesnici naproti sobě, sahala mu sotva po ramena. Světlé vlasy měl spletené do copu a jen pár neposlušných pramenů mu padalo do tváře. Opatrně, aby si nevšiml, si prohlížela jeho tvář. Nebyl hezký. Jizva, která se táhla přes oko až k ústům, mu dělila obličej na dvě poloviny. Jako by se v něm skrývali dva lidé. Přesto z něj neměla strach.

Odstrojil koně a po dívce hodil pár pytlíků s moukou.

„Udělej něco k jídlu.“ Poručil a dal si záležet, aby jeho hlas zněl hrubě. Kira chvatně přikývla a přitiskla si pytlíky na hruď.

Bylo jí úzko. Seděl naproti ní a sledoval každý její pohyb. Silou se nutila ke klidu. Pracovala opatrně, aby ji neprozradily třesoucí se ruce. Jen zázrakem se jí podařilo uvařit poživatelnou kaši.

Muž hltavě jedl a jí při pohledu na něj zakručelo v břiše. Netušila jestli to slyšel, ale pro jistotu si vší silou rukama stiskla žaludek, aby ji znovu nezradil. Nechtěla mu dopřát zadostiučinění. Dojedl a s hlasitým říhnutím hodil misku zpět dívce. Zatímco jedla, přivdal si z měchu. Stejně mlčky jako jedli, se i uložili ke spánku. Kira ležela zády k ohni a třásla se chladem. S sebou si vzala jen pár lehkých hadříků a dívčích hloupostí. Teď by dala cokoliv za trochu tepla. Sykla, jak se spálila o horké kameny z ohniště.

Najednou za sebou zaslechla šramot. Muž zřejmě vstal. Nepříjemně blízko ní praskla větev. „Jsi hloupá, hloupá husa.“ nadávala si potichu. Sama se mu nabídla, sama mu vlezla do vozu. Sevřela pevně oči a zatla zuby. Čekala až se k ní skloní, s dechem páchnoucím po kyselém vínu. Tohle už znala. Netrvá to dlouho a dá se to vydržet.

Trhla sebou, když na ní přistála těžká kožešina. Pak uslyšela vzdalující se kroky. Pomaličku povolila sevření víček. S ulehčením se schoulila do klubíčka a za chvíli už spala jako štěně.

Už se blížilo svítání, když se Pěvec náhle probudil. Tiché cinknutí kovu, přicházející odněkud z lesa zahnalo myšlenky na tlačící měchýř. Pomaličku si přitáhl meč k tělu. Zvuk se ozval znovu, tentokrát blíž než dříve. Zdálo se, že útočník je jen jeden. Bezhlesně vstal a vběhl do lesa. Potichu se připlížil za záda nočního vetřelce, meč připravený k útoku. Chvíli jej pozoroval, zamotaného do nastražených lanek. Náhle se mu na tváři usídlil potměšilý úsměv. Pomalu si odepnul pás a sundal tuniku.

Ještě rozespalá Kira s nevírou zírala na Pěvce, jak se táhne od lesa s neforemným kvílejícím balíkem přes rameno. Muž u ohniště shodil svůj náklad na zem a lehce jej nakopl.

„Není na návštěvu ještě trochu brzy, Gorte Válečníku?“

Gort se konečně zbavil tuniky, kterou měl přehozenou přes hlavu. Nejistě se zadíval na Pěvce. Když ale zjistil, že se na něj zubí a že zřejmě nebude ihned vyhozen, usídlil se mu na tváři úsměv od ucha k uchu.

„Já jdu za vámi už od včerejška, ale v noci jsem ztratil cestu.“

„Copak, chtěl ses rozloučit?“

„Né,“ namítl Gort prostoduše. „Já se k vám chci přidat.“ Kira vyprskla smíchy. Pěvec z úděsem v očích zíral na chlapce a úsměv mu ztuhl na rtech. Ruka mu padla na jílec meče. Zhluboka se nadechl a procedil mezi zuby:

„Zůstaňte tady. Oba.“ načež vyrazil k lesu. Gort se nechápavě díval za odcházejícím Pěvcem. Pak se obrátil ke Kiře a pokrčil rameny.

„Rozumíš tomu?“

Bard vztekle pochodoval mezi stromy a zastavil se teprve, když ztratil tábor z dohledu. S výčitkou se zadíval na nebe, kde už vycházelo slunce. Za co ho bohové trestají? Vztekle sekl mečem do stromu. Sekl znovu. A znovu. Po chvíli mlátil do kmene jako zběsilý.

„Tak co?“ zeptala se chlapce Kira, když se vrátil od lesa kde pozoroval Pěvce.

„Seká dříví. Ale nechápu proč, je ho tu ještě dost.“

Kira zahlédla Pěvce přicházet od lesa. Šťouchla do Gorta, který se rýpal klacíkem v popelu. Pěvec byl zamračený, místo očí úzkou štěrbinu.

„Ty,“ namířil prstem na Gorta, „ty se okamžitě sebereš a vyrazíš zpátky do osady. A jestli ten tvůj kuní ksicht ještě někdy v životě uvidím, tak ti vyříznu jazyk.“ Pak se Pěvec obrátil ke Kiře.

„A ty se snaž na sebe co nejmíň upozorňovat, abys dojela do Lougen celá. Tam dostaneš na vybranou. Buď zmizíš sama, nebo tě prodám prvnímu, kdo projeví zájem.“

Pak se k nim otočil zády a začal připravovat vůz s koníkem k jízdě.

Gort se se zoufalstvím v očích otočil ke Kiře.„Já se nemůžu vrátit,“ zakvílel potichoučku.

„Proč ne?“ Zeptala se nepřítomně, celá strachy bez sebe, aby ji Pěvec nevyhnal hned.

„Zabil by mně. Já myslel, že už se nikdy nevrátim, tak jsem si vzal pár…věcí. Já nemůžu zpátky.“ Bylo mu strachy zle. Matně vzpomínal, že mu naposledy takhle špatně bylo, když snědl kvůli sázce houby, ze kterých druidi vaří nápoj pro mrtvé. Matčinu sponu by ještě stihl vrátit než si všimne že chybí, ale s otčímovou dýkou, to byla jiná. Otec ji skoro každý večer čistil a prohlížel. Dýka se dědila v rodu od nepaměti. Kdysi ji přinesl děd otčímova děda z dalekého kraje, kde žijí lidé s černou kůží a zvířata s dvěma ocasy.

Kiře ho bylo líto. Rychle pohlédla na Pěvcem jestli je nesleduje.

„Nemusíš se vracet,“ zašeptala. Chlapec nedal ani v nejmenším najevo, že by ji slyšel.

„Nemusíš se vracet, půjdeš za námi. Budu ti nechávat jídlo. Jen si dej pozor, aby tě neviděl.“

Když chlapec zvedl hlavu a s nadějí se na Kiru zadíval, bylo jí jasné, že právě získala doživotního otroka.

Náhle zaslechl jako z mlhy cizí hlasy, cinkání výzbroje a blížící se kroky. Doufal, že si ho nevšimnou, snažil se ještě víc přimáčknout ke kmeni stromu, ale jen si otevřel zasychající rány. Nestál o další bití, dnešní lekce mu docela stačila. I když útočníky neviděl naprosto bezpečně věděl, kdo to byl. Jednou jim to vrátí. Jednou jeho čas přijde.

Zaslechl kadenci slov. Zatím ještě nerozeznal slova,ale rytmus řeči zněl cize. Zatřepal hlavou aby se zbavil pytle, ale bez úspěchu. Kroky se zastavily těsně u něj. Cítil dotek špičky boty na svém stehně. Pochopil, že muž mluví na něj, ale nedokázal odpovědět. Když mu strhl pytel z hlavy, zamhouřil oči. Z části proto, že mu svítilo do očí slunce,ale i proto, že podívat se do tváře lesním démonům je jistá smrt.

Počkej, zastav oddíl.“ Šeptl zvěd veliteli skupiny za sebou.“Něco vidím.“ Vojáci vděčně zastavili. Jejich úkolem bylo zpravovat centurii o pohybech barbarů, terénu, který je čeká a odhalit možné pasti a nástrahy. Znamenalo to ovšem spoustu hodin chůze zarostlými lesy, žádný oheň a minimum spánku. Každý odpočinek nebo rozptýlení bylo vítáno.

Co je tam?“ strčil do zvěda velitel. Netrpělivě se kolem sebe rozhlížel.

U stromu sedí nějaký člověk. Ale divně. Objímá kmen.“ Zaslechl ozvěnu pobaveného šeptání vojáků.

Vraž tomu przniteli stromů do krku meč a pojďme odtud.“ Poradil zvesela jeden z vojáků.

Zvěd neslyšel. Upřeně zíral roštím směrem ke stromu. Pomalu vstal a opatrně se přibližoval. Vytáhl krátký meč – gladius z pochvy a namířil jej na postavu. Po pár krocích se ale zastavil a zmateně zavrtěl hlavou.

Vojáci jen s úžasem zírali, jak se najednou napřímil, došel k postavě a zlehka ji nakopl.

Co jsi zač, kluku?“ obořil se na chlapce a strhl mu z hlavy pytel.

Komentáře

komentářů

About The Author

2 komentáře

Leave a Reply