Ráno je probudilo slunce.
„Lesní duchové nás chrání,“ kvitoval spokojeně stav věcí Gort. Bez řečí vstal a šel smotat lano. Pěvec zatím zkontroloval koníka. S nechutí pohlédl na nahnědlou trávu a pak mu k uzdě připevnil pytlík s ovsem. Vyrazili bez zbytečných průtahů, cestou žvýkali sušené maso a pili zvětralou vodu z měchu. Koník šel namáhavě, protože cesta nebyla zpevněná a kola zapadala do děr. Pěvec vypadal nespokojeně. Krajina mu připadala jednotvárná, neúrodná.
„Žiješ tu celý život?“ obrátil se ke Gortovi, který trůnil vzadu na voze a prohrabával se mu věcmi.
„Celý.“ přikývl chlapec a se zájmem chrastil bubínkem do kodrcání vozu. „Celý život tu žil i můj otec a děd a jeho otec a otec jeho otce, co náš rod je.“
Zatímco Gort poznával cestou známá místa, Pěvci přišel kraj Slatin čím dál tím více nepřátelský. Mladík každou chvíli vykřikoval a upozorňoval Barda na zajímavá místa. Tady že spadl ze stromu, na tamto návrší jej zahnal kanec, v těchhle místech zahynul v močálech jeho děd, tenhle strom obývají víly, za tamtěmi kopci začíná posvátný les, z tamtoho směru přicházejí vlci…… Po několika hodinách pouštěl Pěvec jeho řeči jedním uchem tam a druhým ven. Najednou se zarazil a chytil chlapce za předloktí.
„Cože jsi to teď říkal?“ zeptal se se zájmem. Gort nakrčil při přemýšlení nos.
„Tam z toho směru přicházejí vlci. Napadají osadu každou zimu. To jednou, před pár lety–“
„Ne, to před tím.“ Přerušil ho Bard. „To o posvátném lese. Kde začíná?“
„No….tam za těmi kopci. Pěšky je to pěkných pár dní cesty. Já tam nebyl, ale jeden z lovců o něm vyprávěl. U Birghid, pamatuju si, když odcházel, byl mladý, ale vrátil se jako stařec. Měl bílé vlasy a vousy. Celý se třásl a do měsíce umřel.“
„Umřel hrůzou?“ zeptal se Bard se zájmem. Pěvcům se strašidelné historky vždycky hodí.
„Ne, spadnul na něj při bouřce strom. Ale stejně, do posvátného lesa bych nešel, ani kdyby mně honili všichni ďasi dolního světa.“
„Jsi tak upovídaný, že bys měl být bardem,“ ocenil Pěvec Gortovu povídačku.
„Jak se člověk stane bardem?“ vyklouzlo z chlapce okamžitě a poposedl si dychtivě jako štěně.
„Ty ale nechceš bát bardem, Gorte Válečníku,“ odvětil Pěvec s úsměvem, který mu mírně zdeformoval tvář. „Bude z tebe přece slavný voják. Porazíš Římany i Germány.“
„Hm.“ Zabručel chlapec zadumaně a na nečekaně dlouhou dobu se odmlčel. Po chvíli se přiblížili k soutěsce. Skály je sevřely do objetí a tyčily se tak vysoko, až se zdálo, že dosahují k nebesům. Pěvce rozklepala zima. Přitáhl si plášť blíž k tělu a s obavami si změřil tmavou cestu před sebou. Slunce už nebylo tak silné, aby zasvitlo i úzké úžlabiny, takže se zdálo, že cesta brzy zmizí v zužujících se skalách.
Oddechl si, když se ze soutěsky vykodrcali. Otevřela se před nimi pro Pěvce neutěšená vyhlídka. Gort však pookřál.
„Starší budou koukat, koho jsem to přivedl,“ prohlásil pyšně a skoro otcovsky si Pěvce přeměřil. Ten však jen nepřítomně přikývl a zkoumal okolí. Nevelká osada před nimi byla stisknuta lesy, soutěskou a močály. V dálce dokázal rozeznat pár políček, jejichž barva se jen nepatrně odlišovala od okolní nahnědlé trávy. Domy i sýpky stály většinou na kůlech, jak jinak v bažinaté půdě. Osada byla obehnána dřevěným plotem, účinným spíš proti zvěři, než jako obrana před nezvanými hosty. Ačkoli se již dostali poměrně blízko, stále ještě je nikdo nezpozoroval. Přes nastávající večer panoval ve vesnici čilý ruch. Z kovárny znělo praskání ohně a tupé kovové údery, skupinka žen u jednoho z domků se zaujetím česala len a vesele se bavila. Až nyní, díky obracejícímu se větru ucítil kouř z ohňů a z milíře, vypalujícího černou keramiku.
Gort však nehodlal připustit, aby jejich příjezd zůstal nepovšimnut. Stoupl si vedle muže na kozlík a i když vrávoral díky trhavému pohybu vozu, přiložil si ruce k ústům jako troubu a zahulákal:
„Hej, kde jste kdo? Vezu hosta!“
V tom ale vůz zajel do jámy po balvanu. Gort se ještě chvíli snažil zachovat si důstojnost a situaci ustát, nebylo mu to však přáno. Po zádech zahučel do vozu, rozpláclý na kožešinách jako přejetá žába. Pěvec se přiblížil, ale koníka zastavil v uctivé vzdálenosti od brány. Zezadu se mezi lidmi protlačil silný muž, zahalený v kožešinovém plášti, sepnutým bronzovou sponou. Nebyla velká zima, takže Pěvec usoudil, že kožešina je spíš znakem mužova postavení, než běžným oděvem. Nemýlil se.
„Kdo jsi a co tu chceš?“ oslovil Pěvce, poměrně nepřátelsky. Než ten však stačil odpovědět, vynořil se za ním Gort.
„Je to bard!“ prohlásil pyšně, jako by sám Pěvce stvořil. „Byl na cestě do Lougen, když jsem ho potkal!“ A hrdě, v očekávání díků se vydrápal zpět na kozlík.
Nezdálo se však, že by jeho prohlášení na mluvčího nějak zapůsobilo. Pozorně si pěvce prohlédl, ale pak se obrátil k chlapci.
„A hleďme, Gort! Už jsme všichni mysleli, že tě sežrala divá zvěř. Šest dní je trochu dlouhá doba na sbírání dříví.“
„Gort?“ ozvalo se zezadu nevěřícně. „Ten skrček měl odvahu se vrátit? Kde jsou moje kožešiny!“Jakmile chlapec zaslechl ten hlas, zbledl a rychle jako veverka skočil dolů a schoval se za vůz.
„Já to vysvětlím!“ Vykřikl pisklavě. Opatrně vykoukl zpoza vozu. „Já nechtěl!“ Sotva však zahlédl podsaditého muže, prodírajícího se lidmi dopředu, vzal do zaječích.
„Já ti dám, že jsi nechtěl, ty zrádná kryso! Vědět, kterej démon mi nakukal, abych tě vzal za vlastního, tak mu uříznu uši! A tobě taky! Ale nejdřív tě zmaluju tak, že tě ani tvoje matka nepozná!“ Muž rozrazil bránu a s potěhem v ruce se vrhl za utíkajícím chlapcem. 
Mluvčí vesnice, očividně pobaven, znovu oslovil Pěvce.
„Do Lougen je to z cesty. Proč jsi si zajel dva dny s tím skrčkem?“
Muž si vzpomněl na Gortovu plamennou řeč v hostinci a bezděky se usmál.
„Do slavnosti je ještě čas a vy jste prý velmi pohostinní.“
Muž pokýval hlavou.
„Kluk měl pravdu. Barda vždy uvítáme rádi. Otevřete bránu a nalijte pivo! Bude se pít!“
Pěvec ani pořádně nevěděl, jak se dostal do chatrče. Vzpamatoval se, až když seděl mezi staršími, v jedné ruce kýtu a v druhé džbán piva.
 
Během jeho vyprávění pomalu mizela rozjařenost a na vesničany padl příkrov beznaděje.
„Tvoje zprávy nejsou zrovna dobré.“ potřásl hlavou náčelník.
Pěvec na oplátku jen pokrčil rameny. „Co se dozvím, dávám dál.“
„Co mi paměť sahá, napadají naši zemi ta zvířata ze severu. Berou si naši půdu, naše ženy, zabíjejí naše lidi. A ty mi teď říkáš, že je to na příkaz Římanů?“ znovu nevěřícně zavrtěl hlavou. „Pokud je to tak, bohové nás opustili.“
Ani ostatní muži v chatrči nemohli novinky strávit. Pěvec se s faktem, že bohové tuhle zemi opustili, smířil už hodně dávno a čím víc cestoval, tím víc se utvrzoval v názoru, že udělali správně. Být na místě bohů, taky by nesledoval, jak se jeho země ztrácí pod přílivem útočníků. A písně, které vznikaly, už neopěvovaly sílu a slávu keltského národa. Byly plné čestné smrti v boji. A pak….někdy v té době musel usnout. Třel si tvář, ztuhlou spánkem a mohutně zívl. Oči měl ještě zalepené spánkem, když k němu dolehly vzrušené hlasy. V prvním řečníkovi poznal svého společníka z cesty, druhým byl podle všeho jeden z vesnických chlapců.
„Říkám ti, že už tu nezůstanu ani hodinu. U Luga! Teď si tak týden nesednu a jen bozi ví, jak to bolí.“
„Ukradls mu majetek, měl právo tě zabít.“
„Pro těch pár prašivejch kůží? V hostinci se mi málem vysmáli, když jsem s nima chtěl zaplatit. A on nadělá, jako by to byl přinejmenším bronzovej poklad. Ale pivo stálo za to.“
Pěvec se pro sebe usmál. Gortův vztah k vlastnictví věcí ho nepřestával udivovat. Přitiskl si klouby prstů na oči a promnul víčka. Může tu zůstat ještě den. Podle toho, co včera viděl, to bude ale den velmi nezáživný a výdělek chudý. Možná dostane jídlo, docela určitě pivo, ale něco lepšího jen stěží. V odpověď na jeho úvahy mu mocně zakručelo v břiše. Sebral si své věci, překročil několik vyspávajících opilců a vydal se za něčím k snědku. Ženy ho za nejnovější drby rády nakrmí.
 
„Ty ještě spíš, ty zmetku?“ kopl hřmotný muž do hromady kožešin.
„Vylez, parchante, prasata řvou hlady a ty chrápeš.“ Z kupy se ozvalo ospalé zakňourání. Muž ještě jednou kopl do kožešin a odešel. Sotva se zabouchly dveře, z kožešin vykoukl hubený,drobný, asi patnáctiletý chlapec s rozježenými světlými vlasy. Byl bos, na sobě pouze potrhané krátké kalhoty.Když do chatrče zavál mrazivý vzduch,oklepal se a zabalil si vyhublé tělo plné modřin do jedné z kožešin.
Poděkoval bohům, že ještě nenapadl sníh. Dal prasatům a pak se vkradl do obytného domu. Matka právě pekla ovesné placky. Jeho dva mladší sourozenci se batolili kolem ní, každý s plackou v ruce. Když svého nejstaršího uviděla stát ve dveřích, polekaně se rozhlédla.
„Co tu děláš, Ruisi,víš, že sem nesmíš.“
„Mám hlad,“ řekl zaraženě a couvl od prahu. Matka vzala dvě ještě teplé placky a rychle mu je podala. „Sněz je rychle, dokud jsou ještě teplé. A teď radši jdi.“
Chlapec se zakousl. Taková lahoda! Už si ani nevzpomínal, kdy naposledy měl ještě teplé placky. S teplým jídlem v žaludku vyhnal kravky na úhor. Pole nesla tak tři roky, pak se musela nechal ležet ladem. Zatímco se pásly, sedl se na okraji lesa k patě svého oblíbeného stromu a sáhl do díry v kmeni. Vytáhl všechny své poklady a rozložil je na klíně. Bronzovou sponu, kterou našel na zemi po odjezdu kupců, napůl zrezivělý nůž a několik ze dřeva vyřezaných talismanů.
Byl do nich tak zabraný, že ani neslyšel šramot v lese za sebou. Když mu pak na hlavu navlékli hrubý pytel, ani se nevzmohl na obranu.
„Dělej, drž ho!“
„Přivážeme ho ke stromu!“
„Germánská svině!“
Ve chvíli, kdy už pominul moment překvapení a on se chtěl bránit, už byl přivázán čelem ke stromu a rukama objímal kmen. Cítil, jak mu vzduch chladí záda,když z něj strhli kožešinu. Při prvních ranách ještě křičel.

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

  1. Katka

    Hezké, cítím, že postavy mají pevné obrysy, ale nějak pořád čekám na rozvinutí zápletky. to je ale asi problém příběhů na pokračování…v tomhle díle se nic moc nestalo.
    proto ani nebudu hodnotit- tu si nechám na závěr- pokud se ho dožiji 🙂

Leave a Reply