Plamen se lehce chvěl. Vosk pozvolna odkapával a na hladkém povrchu svíce tvořil bizardní tvary. 
Pomalu otočil další list. Papír tiše zašustil.
 
Ani nevím jak začít. Asi bych měl říct, že na tom vlastně nezáleží. Ale záleží. Pro mne ano. Pro vás bude možná můj příběh jen další historkou, po jejímž přečtení se zahledíte z okna a chvíli si budete říkat, zda to tak muselo skončit. Pak se vrátíte ke svým pohodlným životům a pustíte mé vyprávění z hlavy. Snad se vám někdy vybaví, až budete večer usínat. Snad se nad ním někdy zamyslíte. Prosím vás o to.
Říkají mi Kněz. Kdysi jsem jím opravdu byl. Klidný život v klášteře, o jehož kostel jsem se staral, byl pro mne rájem. Nikdy, za nic na světě bych ho dobrovolně neopustil. Okolnosti tomu však chtěly. Představený kláštera byl nerudný fanatický člověk. Fanatický vůči ostatním lidem. Sám byl pohodlný a svým prostopášným chováním se rouhal až do nebe. Trpěl jsem mu jeho manýry protože, i když jsem k němu jen stěží mohl cítit úctu, byl koneckonců božím sluhou. Pohár mé dobré vůle však jednoho dne přetekl. Několik chasníků z nedaleké vesnice schovávalo uprchlého vězně. Když ho stopaři vyslaní po jeho stopě nalezli a spolu s oněmi chasníky odvedli k řádnému soudu, podnikl představený doslova hon na jejich rodiny. Podnítil v lidech nenávist k těm ubohým ženám a dětem a nechal je štvát jako zvěř až k hranicím. Chtěl se tak zavděčit Správcům Spojených zemí. To už jsem odmítl ignorovat. Rozhodl jsem se napsat Správci naší, Severní země, aby zakročil. Věděl jsem toho dost, abych představenému znepříjemnil život. Nebyl jsem ale dost opatrný. Dopis se nedostal ani za zdi kláštera. Měl jsem jedinou možnost. Utéct. Byl jsem ještě velmi mladý. Nevyhnul bych se smrti, kterou by se chtěl představený ujistit, že mu už nebudu nebezpečný. A tak jsem prchal. Nevím jak dlouho. Na mé dopadení byla zatím vypsána odměna. Bezhlavě jsem se potuloval po okolních zemích a všechno vypadalo beznadějně. A právě tehdy do mého života vstoupil Diplomat.
Jednoho večera se přede mnou vyřítil z lesa jezdec na koni pronásledován skupinkou kentaurů. Aniž bych stačil něco udělat, přitáhl mě k sobě do sedla. Po několika minutách naši pronásledovatelé odpadli. Přiblížili jsme se totiž k hranicím se Spojenými zeměmi, které by se po tehdy nedávno skončené válce žádný kentaur neodvážil překročit. Bránil jsem se. Vždyť právě odtamtud jsem se snažil utéct. Diplomat, když se ujistil, že za námi skutečně nikdo není, zastavil a sesedl z koně. Znovu jsem se mu snažil vysvětlit, že nemám zájem pobývat v přísně střežených hranicích.
Jen se usmál a řekl:-Prcháš před zákonem?-
Odvětil jsem, že prchám před lidskou nenávistí, což na jeho tváři opět vyvolalo pobavený výraz. Pak mě ale dosti hrubě chytil za rameno a ostře mi přikázal, abych mu pomohl. Jeho hlas podivně zhrubl. Nechápal jsem co po mě chce, když v tom padl k zemi. Jakmile jsem si ho pořádně prohlédl, spatřil jsem v jeho zádech několik krátkých šípů s rudým pruhem na konci, neklamný to důkaz kentaurského umění zacházet s kušemi. Mé kněžské já zvítězilo a já nenalezl odvahu ho opustit.
Po pár dnech, když se už cítil naprosto zdráv, nabídl mi, abych s ním zůstal. Diplomat byl logus. To mimo nepřítomnosti uší a obrovské síly znamenalo, že měl velice vyvinutý pocit vděčnosti. Slíbil, že se mi pokusí pomoci, což však bude znamenat, že se budu muset stát jeho učedníkem. Jeho řemeslo mi však mělo zůstat po celou tu dobu utajeno. Nerozuměl jsem tomu, ale v dané situaci mi to přišlo jako to nejmenší zlo. Musel jsem však přísahat, že až mi vše osvětlí, budu v učení pokračovat a za každých okolností se stanu jeho pokračovatelem. Kdybych chtěl slib porušit, ujistil mě, že mi v tom zabrání. Pochybnosti, které ve mě narůstaly, umlčel strach. Strach, že bych odmítl a byl bych opět jen štvancem.
Po šesti týdnech, kdy jsem se učil vše od válečné strategie, boje muž proti muži až po kradení slepic si mě můj učitel posadil proti sobě. Sdělil mi, že je ve službách sněmu Spojených zemí. Když jsem se zeptal, co je to za služby, řekl že je diplomat, který řeší neřešitelné situace.
I když mě jeho vysvětlení zprvu vyděsilo a snažil jsem si ho vyložit jinak než jak znělo, můj první dojem se ukázal jako správný. Diplomatovou prací bylo odstraňovat nevhodné osoby, které narušovaly politické záměry Zemí.
Netrvalo dlouho, naučil mě všemu, co považoval za nutné a vyžádal si povolení sněmu, aby se mnou mohl počítat jako s uznávaným nástupcem. Věděl, že se mu dostane kladné odpovědi. Sněm si Diplomata vážil a potřeboval ho. Správci by se neobešli bez jeho služeb a byli rádi, že o ně mají postaráno i na další léta, neboť Diplomat byl již velmi stár.
Od té doby jsem ho často doprovázel na jeho "diplomatické mise" a brzy začal brát tuto práci jako poslání.
Jistě, zezačátku jsem měl trochu konflikty sám se sebou. Vždyť jsem býval kněz. Jak by mi mohl někdo vyčítat, kněz, který se stal vrahem. Já však poznal celou věc z jiné strany. Slova jako vražda nebo zabíjení Diplomat neměl ve svém slovníčku. Nebyli jsme ani vrahy k pronajmutí. Poslouchali jsme výhradně sněm a výhradně šlo-li o politiku. Nemějte klamné představy, že se naše práce skládala ze schůzek v prašivých hospodách a pokoutních placení měšci plnými měďáku pod stolem. I když nebyl Diplomatův post nikdy oficiálně uznán, chovali ho všichni Správcové v úctě a podle toho s ním jednali. Jistěže měli i mnoho obyčejných-vrahů-, ale naše práce se týkala těch delikátních případů, kdy si situace žádala citlivý způsob, nejlépe nějakou tu "přirozenou"smrt nebo zcela nevinnou "nehodu".
Byl jsem po Diplomatově boku velmi dlouho. I on sám se divil, že je ještě stále schopen vykonávat své poslání. Ve svém věku s tím nepočítal. Nutno říci, že ani já ne. Od doby, kdy jsem vyplašeně utíkal ze Zemí jsem se změnil.
Zlomový okamžik nastal první týden po tom, co mě sněm uznal za učedníka. Diplomat mi dal pár dní, abych si vyřídil osobní záležitosti. Věděl, co budu chtít vykonat. Už dávno mě varoval, že to nejhorší co můžu udělat je nechat se ovládnout hněvem a nenávistí. Pro ty, stejně jako pro lítost, soucit nebo pochyby nebylo v naší práci místo.
Učitel vždy říkal: -Pochybuj, lituj, nenáviď se, když to jinak nezvládneš, ale až po provedení úkolu. Jinak umřeš dřív, než bys chtěl.-
Byl jsem překvapen, jak brzy jsem dokázal tyhle všechny pocity potlačit. Skoro mě to až děsilo. Začal jsem se poznávat tak, jak se jiní lidé nikdy neodváží, neboť se bojí toho, co by mohli nalézt.
Jen jedno mě dusilo a vracelo se mi každou noc ve snech. Pomsta.Tušil jsem to celou tu dlouhou a tísnivou cestu domů. Po dosažení Severní země mě opustily i poslední špetky vzdoru a jakmile jsem vstoupil na trávník před kostelem, m ý m kostelem, ve kterém jsem měl pokojně oprašovat svícny a nabádat k dobru, věděl jsem, že budu zabíjet. Ano, zabíjet. Nemohlo být řeči o nějakém odstranění či eliminování nevhodného jedince. Měl jsem neodkladnou touhu prostě zabít všechny, co mi nedovolili dožít tak, jak jsem vždy chtěl. Mé sebeovládání explodovalo a mě zalil ledový klid. Klid, v jehož mrazivém objetí jsem se zbavil toho vzteku, který ve mě po celou tu dobu narůstal.
Po mém návratu bylo na Diplomatovi vidět, že se již na dění v klášteře informoval. Působil zklamaně, ale nikdy to nekomentoval. Jen mi pak po pár dnech při úplně jiné příležitosti poradil, abych nikdy nechyboval ve stejné věci dvakrát. Podle jeho pohledu jsem pochopil, jak to myslí. Říkal to tak zastřeně, skoro až bolestně, že jsem nabyl dojmu, že si kdysi prožil něco podobného.
Čas plynul a já cítil, že bych se práce rád chopil sám. Ale Diplomatovi se vedlo čím dál tím lépe. Být učedníkem a nikdy se nedostat k práci mě brzy velmi unavovalo. Pak konečně nastala má chvíle. Musel jsem sám dokončit jeden velmi náročný úkol.
Kentaurský myslitel Opur se stal pro sněm nebezpečný svými novátorskými názory. Razil myšlenku, že by se národ kentaurů měl konečně zbavit té tísně, co v něm panovala po poslední prohrané válce. Hlásal, aby se konečně postavil Spojeným zemím, vzepřel se placení potupného mírového poplatku a obnovil svou zašlou slávu. Sněm neměl zájem na znovuotevření konfliktu a viděl nutnost v tom, zbavit se nějak nenásilně Opura a utnout tak nebezpečné vzbouřenecké nálady v zárodku. To nebylo nijak snadné. Opur kázal ze své masivní pevnosti a my jsme dlouho nenalézali způsob, jak do ní proniknout. S pomocí sněmu jsme přišli na nápad přidat se ke koloně lidských obchodníků. Diplomat se skryl do vozu se senem, neboť kdyby viděli loguse, poznali by, že jde o léčku. Já hrál vozku. Po průjezdu bránou mě zastavil jeden ze strážných.
-Co to seno? Nevím nic o senu,- houkl ostře a bylo jasné, že jde do tuhého.
Odvětil jsem, že jde o důkaz dobré vůle a v duchu jsem proklínal kentaurskou preciznost. Náš pomocník, sedící na kozlíku vedle mě, ztěžka polknul.
-Prověřit !- zavelel strážný.
-Já?- zeptal se zoufale chlapec.
Kentaur mu vrazil do ruky kopí a jeho výraz mluvil za vše. Pomocník několikrát nejistě rýpnul do hromady.
-Pořádně!- ozval se dozorce a podezřívavě sevřel meč.
Na čele mu vyrazil pot. Pozdvihl kopí.
V tom někdo z vozů za námi vykřikl: -Co je to tam?! Nezdržujte!-
Kentaur otráveně kývl hlavou a zvedal ruku aby nás poslal dál.
Věděl jsem, že to musím udělat. Nemělo to nic společného s city.
-Slyšel jsi pána, hlupáku?!- zvolal jsem na pohůnka hlasitě, -Pořádně!-
Zděšeně na mě obrátil pohled. Byla v něm hrůza a zmatek.
Strážný se na něj s očekáváním zadíval. Chlapec těkal očima sem a tam a nakonec bodnul. Jednou, dvakrát, třikrát…. Byl jako šílený. Kentaur ho překvapeně sledoval a pak ho zarazil.
Zůstal stát a prudce oddechoval. Vylezl jsem k němu a pomohl jsem mu zpět na kozlík. Hrot kopí, které barvila rudá krev jsem nepozorovaně utřel do svého kabátu. Pak jsem chlapce omluvil.
-Je trochu malomyslný,- řekl jsem tenkrát. Pamatuji si to dodnes.
Zbytek práce už byl až trapně snadný, nestojí ani za to se o tom zmiňovat. Ten den ubohému Opurovi přestalo být srdce. Tak to dělám nerad. Nemám rád jedy. Rád výsledek svého snažení vidím na vlastní oči. U jedů to není vždy možné, Navíc některé jedy se ne vždy chovají tak jak by měly. Ale starý Diplomat se v jedech vyznal a jeho plán byl dobrý. Neviděl jsem důvod, proč ho měnit.
Sám jsem předstoupil před sněm a ten mě uznal ve funkci. Pak šlo už vše ráz na ráz.
Nežil jsem si špatně. Práce byla velmi dobře placená a přinášela s sebou i hodně privilegií.
O několik desítek let později jsem byl pověřen úkolem, který se nezdál být nijak obtížným. Opak byl pravdou.
Spojené země jsou bezesporu jednou z nejsilnějších říší. Nebývalo tomu tak vždy. Nebýt spojení pěti bezvýznamných, malých zemí, zmítaných občanskými nepokoji, nikdy by nevznikla tak mocná síla a okolní říše by nikdy nezískaly tak obávaného a krutého nepřítele. Nedělám si o Zemích, tedy spíše o sněmu žádné iluze. Neznám mocichtivější a nenažranější spolek chamtivců, než je právě sněm Správců. Ale na mě není abych soudil. Avšak můj nejtěžší úkol byl s jejich nenasytností přímo spojen.
Jediná země, kterou si sněm nikdy nedovolil napadnout, vydírat, nebo alespoň hospodářsky podmanit, byla Atodila. Země bytostí mírumilovných, ale mocnějších než se může zdát. Sněm je bral jako hrozbu, musel je však tolerovat. Moc atodilů spočívá v informacích. Svou tělesnou stavbou se vlastně k ničemu jinému než ke špionáži nehodí. Téměř až průsvitná křehkost jen podtrhuje jejich nejmocnější zbraň. Umění procházet zdí. To o nich lidé příliš neví. Když svou mysl soustředí v meditaci, dokáží nejen procházet zdí, ale těsně po tom s ní téměř splynout. Když mají na dosah nějakou skrýš – tmavý kout, zákoutí se skříní, nebo třeba závěs, jsou téměř neodhalitelní. Takto získané informace nezneužívají k ovládání jiných zemí ani pro svůj prospěch. Jsou pro ně ochranou jejich suverenity a izolovanosti.
Všichni vládcové ostatních říší o tom ví. Tedy všichni, co se někdy snažili Atodilu nějakým způsobem napadnout a vzápětí poznali, jakými nepříjemnými informacemi disponuje. Atodilové toho vědí dost a na každého.
A tak se postupem času sněmovní a poradní místnosti a sály všech říší začaly podobat malým kruhovým místům s holými stěnami. Ale ani to nepomáhalo. Před atodilou se nedá schovat. Situace začala být neudržitelná, když se k moci dostal atodila jménem Notu. Tento -Vladař- si velmi dobře uvědomoval riziko spojené s chamtivou rozpínavostí Zemí. Za jeho vlády si nikdo z jeho nepřátel nemohl být dost jistý naprosto nikde. To ve Správcích vzbuzovalo obrovskou nervozitu, podezíravost, skoro až paranoiu. Uvědomili si, že to takhle dál nejde. Přestali podnikat veškeré výpady proti Atodilské říši a doufali, že činnost jejich špiónů poleví. Tím ale dosáhli jen toho, že si Vladař své poznatky nechával pro sebe. Správci tak nevěděli, co všechno ví, ale tušili, že toho nebude málo.
Chtěli-li klidně spát a dál plánovat ovládnutí Atodily, existovalo jediné řešení.
Tak utajené a střežené zasedání sněmu jako tehdy jsem ještě nikdy nezažil.
Stěny naprosto prázdné místnosti byly lemovány strážemi s ušima zalitýma voskem. Kdyby chtěl někdo projít skrz zeď, musel by projít jimi. Uprostřed postávalo všech pět Správců. Vstupoval jsem se smíšenými pocity. Zasedání sněmu se většinou podobalo spíše halasné žranici, se spoustou tanečnic a kejklířů.
Jižní Správce mě uvítal pokynutím hlavy. Když se za mnou zavřely masivní dubové dveře, které byly okamžitě zastoupeny dalšími strážemi, z hloučku vyplul Správce Středu a nuceně se usmál.
-Je nám líto, že jsme tě povolali takto nečekaně a narychlo Knězi, ale situace si žádá neprodlených kroků,- řekl a zatvářil se důležitě.
Nemám ho rád. Ze všech těch obtloustlých nepříjemných mužů je on tím nejhorším. Země středu je díky své poloze nejbohatší z pětice a on si je toho moc dobře vědom. Kdyby měly mít Země jen jednoho vládce byl by jím on.
-Nezajímají mě vaše omluvy,- pravil jsem laxně, -specifikujte úkol.-
Opět se nechutně zazubil. -K věci jako vždy, tak se mi to líbí. Nu dobrá. Jistě znáte Vladaře.-
-Ne osobně,- odvětil jsem.
-Jistě, jistě. Chceme, abyste ho odstranil….- s očekáváním na mě pohlédl.
O Atodilech jsem toho tenkrát příliš nevěděl. Má práce mě nutila studovat a zajímat se o ostatní rasy, neboť každá si žádala speciální přístup. Avšak s atodilami jsem se stýkal výhradně jako normální člověk, což znamenalo, že každý atodila, kterého jsem kdy potkal přežil.
-Specifikujte,- řekl jsem téměř ihned.
-Nic nadstandardního. Dáváme vám volné pole působnosti. Jen aby kolem toho nebyly žádné řeči. Doufáme, že to pro vás nebude nic neobvyklého,- zakončil s nadějí v hlase. Teprve později mi došlo, že tomu nejspíš sám nevěřil.
-Nemám zkušenosti,- přiznal jsem, -potřebuji čas ke studiu a vytvoření plánu.-
Souhlasil a řekl, že s tím počítali.
Byl jsem tedy přímo v Atodilském paláci očekáván jako vyslanec, přicházející jednat o nových obchodních cestách. To mi mělo dát čas na zorientování se ve Vladařově příbytku a promyšlení plánu. Dostalo se mi rovněž rázného varování, co se atodilského umění špehovat týče.
Po té, co jsem opustil sněm a jel se domů připravit, rostly mi v hlavě pochybnosti, které se záhy měly ukázat lichými. Všechno bylo ještě horší, než jsem v nejčernějších obavách předpokládal.
Ve Vladařově sídle jsem byl přijat velmi důstojně. Bylo mi přiděleno pět komnat, které jsem měl jen pro sebe. Můj doprovod byl ubytován v křídle pro služebnictvo. Hned od začátku mi bylo jasné, že s tak obtížným úkolem jsem se ještě nesetkal. Nejenže jsem po celé dny nenalézal tu nejmenší možnost jak Vladaře nějak nenápadně eliminovat, ale ještě ke všemu jsem si vše mohl promýšlet jen v hlavě, neboť cokoli si črtat nebo zapisovat by bylo krajně neopatrné. Také všechny nástroje, které s sebou běžně vozím, jedu-li k úkolu o jehož provedení ještě nemám jasno, jsem musel velmi důkladně zabezpečit, aby se k nim někdo v mé nepřítomnosti nedostal. I když jsem je neviděl, cítil jsem atodily, kteří mě hlídali, doslova na každém kroku. Po pár dnech mi konečně na jistých místech dali pokoj, za což jsem jim byl velmi vděčen.
Ani jsem se jim příliš nedivil. Nikdy se o politické pozadí svých úkolů příliš nezajímám. Musím a chci vědět jen to, co je opravdu nezbytně nutné k jejich provedení. Šarvátky v pozadí mě nezajímají. Tohle bylo něco jiného. Abych vůbec nějak obstál, musel jsem si zjistit vše, co se týkalo Spojených zemí, Atodily, jejích politických aktivit a ke všemu jsem si musel osvojit problematiku obchodních cest, abych nevzbudil ani to nejmenší podezření. A tak jsem se dozvěděl, že Atodila je Zemím velkou hrozbou a pokud by se rozhodla je zničit, bylo jasné že má velmi mnoho způsobů, jak toho dosáhnout.
Jak jsem pobýval mezi těmi upřímnými, něžnými bytostmi, které ta neustálá nutnost někoho špehovat k zachování klidu v říši velice unavovala a mrzela, zjistil jsem, že si s nimi velmi rozumím. Nacházeli jsme společnou řeč nejen co se týkalo obchodních cest, v čemž jsem mimochodem učinil mnoho úspěšných dohod, což mě samotného nečekaně mile překvapilo a potěšilo. Dokonce jsem mezi nimi našel velmi dobrého přítele, který, jak si teď s odstupem času uvědomuji, byl jediným přítelem, kterého jsem kdy měl. Byl to Vladařův pomocník – Rádce.
To ale v žádném případě neznamenalo, že bych třeba jen na okamžik zaváhal splnit to, kvůli čemu jsem přijel. Bylo sice mým právem úkol odmítnout, ale to jsem udělal, jen pokud se mi nezdál dost politického rázu. Soukromé zakázky jsem nikdy nedělal. V žádném případě nebyl můj život naplněn nepohodlnými milenkami vznešených pánů, které bych se po pohledu na jejich krásné líce snažil zachránit.
Po uplynutí lhůty, kterou mi sněm dal na přizpůsobení se, jsem již jistě věděl, že nemám ani tu nejmenší šanci Vladaře odstranit způsobem, který by se dal považovat za nehodu, o přirozené smrti nemluvě. Jestli atodilové něco střežili bedlivěji než ložnice a budoáry Správců Spojených zemí, tak to byl právě on. Dlouho jsem nechápal proč. Jejich ostražitost vůči němu byla až přehnaná. Jak jsem se ale čím dál tím hlouběji seznamoval s atodilskou mentalitou, zjistil jsem, proč tomu tak je. Vladař byl jakousi schránou, která obsahovala všechny vědomosti získané jejich špióny. V praxi to znamenalo to, že jakmile se vrátil posel s nějakým zajímavým a důležitým poznatkem, sdělil ho Vladaři a vzápětí ho zapomněl. Atodilský vůdce tak byl jediný, kdo věděl všechny ty choulostivé věci, za které by mnoho zemí platilo zlatem. Došlo mi, že to byl důvod, proč se ho sněm tak snažil zbavit. Kdybych splnil úkol a on zemřel nečekaně, nestačil by nic ze svých vědomostí předat dál a Atodila by se stala snadnou kořistí. Přistihl jsem se, jak uvažuji o tom, jestli mám právo něco takového umožnit, ale rychle jsem takové myšlenky zaplašil. Musel jsem zjistit, jak vladaře zvládnout, aniž bych ohrozil sám sebe, neboť to pro mne bylo vždy hlavní kritérium.
Pak jsem nalezl řešení. Paradoxně mě na něj přivedl právě můj přítel Rádce. Snažil se, abych poznal atodilskou historii a tradice a tak jsem se jednoho dne dozvěděl o možnosti které říkali Výzva.
Celá věc spočívala v tom, že atodilové se se schopností procházet předměty nerodí. Mají jen určité dispozice. Vše však závisí na správné meditaci. A tu se musí naučit. Podle starých zvyklostí vždy mladý atodila, který pojme touhu stát se dospělým, vyzve sebou zvoleného staršího jedince, aby mu svěřil tajemství rasy. Většinou to chodí tak, že synové vyzívají své otce, ale mohou si vybrat koho chtějí a nikdo je nesmí odmítnout. Mladíci však musí počítat s tím, že nejdříve je nutno porazit takzvaného zástupce vyzvaného. Což je, když vyzvaný nemá v úmyslu vyzyvatele přijmout, takřka nemožné, neboť zástupce může být kdokoli. Pro mě hrál fakt, že nikde nebylo psáno, že vyzyvatel musí být mladý atodila. Bylo to zvykem, ale historie znala pár případů, kdy i příslušníci jiných ras zatoužili poznat atodilské tajemství. Je třeba podotknout, že jejich výzvy byly vždy přijaty, avšak nikdo se nedostal přes zástupce. Ti byli pro takové zvědavce vybíráni vskutku nápaditě. Kupříkladu neznám člověka, který by porazil trolla v pěstním souboji, nebo kentaura, který by dokázal zvítězit na provazovém mostě nad bezednou propastí. Mě však nezbývalo nic jiného než se o to pokusit. To hlavní jsem totiž neřekl. Po absolvování výcviku, má učedník právo další výzvy. Ta je brána jako závěrečná zkouška. V takovém souboji je přípustné svého učitele i zabít. Rádce mi sice řekl, že se za celý svůj život nesetkal s někým, kdo by zažil, nebo třeba jen věděl o nějaké smrti v závěrečném klání, ale bylo to uzákoněno a pro mě to znamenalo jediný a vlastně i legální způsob jak Vladaře odstranit. Bylo důležité, že atodilové nebrali smrt v takovém souboji jako nutnost a vlastně se s ní vůbec nepočítalo, protože to znamenalo, že se Notu nebude o svůj život obávat a nikomu své vědomosti nepředá.
Ano. Hodlal jsem vyzvat Vladaře. Vzal jsem si splnění tohoto úkolu jako osobní zkoušku mé pevné vůle a neviděl jsem jinou možnost než vyhrát.
Všechny to velmi překvapilo, ale za ten čas, co jsem v paláci strávil, jsem si vydobyl pověst milovníka atodilské kultury a všichni mou výzvu vzali jako touhu přiblížit se jí. Dokonce mi nabídli post atodilského vyslance ve Spojených zemích. Musím říct, že mi to polichotilo.
Ale přeci jen nemysleli na to, že by mi cokoli ulehčili. Vladařem zvolený zástupce mě v tom ihned utvrdil.
Utkali jsme se na střechách paláce. Mým sokem byl pegom-létající člověk. Měl sice povinnost útočit na mě pouze pokud stál na nohou, ale to mi celou věc moc neusnadňovalo. Atodilský palác byl členitý a vysoký. I kdyby se mi pegoma podařilo shodit, mohl se vrátit. Souboj končil pokud se někdo vzdal, nebo smrtí jednoho ze soupeřů. Opět si nikdo nepamatoval, že by to došlo až tak daleko. Doufal jsem, že nebudu tím, kdo zlomí statistiky.
S čím ale atodilové ani pegom nepočítali bylo to, že plížit se a šplhat po střechách a stěnách patřilo k mému životu stejně jako dýchání. Byla to věc, která mi šla velmi dobře, jen jsem se obával, zdali nejsem pro takhle náročnou věc už příliš starý. Obavy musely stranou.
Celé naše klání bylo zdlouhavé a nepovažuji za nutné se o tom nějak obšírněji rozepisovat. Snad jen, že se vše odehrávalo v dešti a já toho využil. Když jednou peg-om dosedl, aby zaútočil, srazil jsem ho z okraje střechy přímo pod jeden z chrličů, který jsem předtím ucpal kusem hadru. Párkrát máchl křídly, ale já uvolnil průtok a proud ho srazil tak silně, že se nevzpamatoval. Dole, před celým obecenstvem toho smutného souboje jsem vyjádřil lítost nad jeho smrtí. Nelhal jsem. Skutečně jsem po dlouhých letech opravdu cítil, že to nebylo nezbytně nutné.
A tím se mi otevřely dveře k poznání atodilských tajemství. Nebylo to jen umění procházet zdmi. To byla jen špička ledovce. Celá filozofie jejich života se zakládá na harmonii a vyváženosti duše. Zprvu jsem byl velmi dobrým žákem, protože léta potlačování mých pocitů ze mě dělala velmi vyrovnaného muže. Kdybych jím nebyl, asi bych se ze svého poslání musel zbláznit. Ale to bylo jen do okamžiku, než přišla řada na upřímnost a otevřenost vůči okolním podnětům. Tam si se mnou ani Vladař nevěděl rady. Jenže já nemohl být upřímný ani kdybych chtěl a já nechtěl. Poprvé za svůj život ve službách sněmu mě něco nutilo, abych se zamýšlel sám nad sebou. Měl jsem sklony pátrat po svém svědomí. Není to tak, že bych žádné neměl. To bych byl zrůda. Já ho jen musel potlačovat a nebrat na vědomí. Ale věděl jsem o něm. Občas, v prvních dnech, když mě Diplomat začal brát s sebou abych ho sledoval při práci, jsem se sám sebe ptal, co se asi stalo s jeho svědomím, jak jen může takhle klidně žít a přitom dělat to co dělá? Míval jsem strašné výčitky jen proto, že jsem byl u toho. A pak, po provedení mého prvního úkolu, ještě pod jeho vedením, jsem zjistil jak to je. Otrávil jsem tehdy stráže. A vina? Ta byla přeci na Diplomatovi a sněmu. Jsem jen nástroj. Kdybych to neudělal já, tak by to byl někdo jiný, na tom už nikdo nic nezmění. Směšné, mohlo by se zdát, ale tak jsem si to ve svých začátcích omlouval a pomáhalo to. Později, jsem se ani nezamýšlel, že by to mohlo být něco, co by mělo zatěžovat mou duši. Diplomat měl trochu strach z mého kněžství, ale pravdou bylo, že já svůj dřívější život začal nenávidět. Co je to vůbec morálka? Kdo jí vymyslel a kdo mě donutí abych jí dodržoval. Proč? Souhrn pravidel který má člověku darovat lidství. Cožpak nemůžeme být lidmi bez omezení? Proč shýbat hřbet a bát se přestupků a ztráty nebe? Proč se nechovat jak je nám přirozené? Je morálka to co nás odlišuje od zvířat? A je to vůbec nutné, být odlišní? Nemyslím, že by dítě samo od sebe bralo třeba právě zabíjení jako špatné, pokud by je na to někdo neupozornil. Tím nechci nabádat k zabíjení. Lidé si zvolili cestu a jdou po ní. Já chci jen osvětlit proč sám se sebou mohu žít. Nepřipouštím si to.
Výcvik u atodilů mi však můj životní a duševní obzor rozšířil, aniž by ve mě vyvolával pocity viny. Chápal jsem všechnu tu lásku a porozumění, co v nich je. Byl jsem její součástí. Jen mé řemeslo bylo takové jako bylo. To neznamenalo, že bych nemohl cítit s nimi. Co jsem a co dělám šlo stranou. I v těch nejhlubších meditacích jsem ve svém podvědomí nechával dvířka se štítkem "pomocník sněmu" pevně zavřená.
Týden po té, co jsem se v neuvěřitelných mukách naučil používat meditaci na procházení zdí, mě Vladař informoval, že můj výcvik skončil. Nebylo proč čekat a tak jsem ho požádal, aby se připravil na závěrečné klání. Svým přátelským přístupem, který jsem ani nemusel předstírat, jsem se ho snažil ukonejšit, aby ho ani nenapadlo myslet si, že by nemusel přežít. Zřejmě to zapůsobilo, protože s velkým nadšením plánoval hostinu na oslavu úspěšného výcviku. Bylo mi skoro až líto, že jeden z nás se jí nezúčastní.
Celá konečná zkouška se odehrávala v uzavřené části paláce. Vylosované zbraně byly meče. Není to má nejsilnější stránka, ale ani Vladař nebyl dobrý bojovník. Cílem souboje bylo nalézt zlatou minci, ukrytou Rádcem a za každou cenu zabránit soupeři v jejím získání. Podle starých pravidel i za cenu jeho života. První půlhodinu se vše vyvíjelo celkem poklidně. Vladaře jsem zahlédl jen jednou, ale hned mi zmizel v nejbližší stěně. Myslel si, že jen prostě najde minci. Zřejmě vůbec nepočítal s možností přímého kontaktu. Snažil jsem se využít všechno co mě naučil, abych ho v té spleti chodeb vystopoval. Cítit nejistotu druhých, ale i to, když někdo prochází zdí,což se projevovalo jako slabé brnění po celém těle, mě k němu nakonec dovedlo. Střetl jsem se s ním ve velkém sále. Gestem ruky jsem ho zarazil, když hodlal vstoupit do protější stěny. Trochu překvapeně na mne pohlédl. Tasil jsem meč a pomalu jsem se k němu přibližoval. Sáhl po zbrani.
-Zdáte se mi dost starý a zkušený, na to abyste cítil potřebu si dokazovat své umění boje.-
Jen jsem kývl a potvrdil jsem mu, že se nemýlí.
-To nechápu.-
-Pochopíte. Jsem ve službách sněmu, ale ne jako vyjednavač.-
Vladař se zamyslel. -Kněz?-
Ani jsem se nedivil, že na to přišel. Jen jsem opět přikývl.
-Je mi líto,- řekl jsem a nebyla v tom ani kapka falše, -Jen si myslím, že mám povinnost vás upozornit, že hodlám této situace využít k vaší eliminaci."
Usmál se. -Vidím, že Diplomatův vliv se nezapře.-
-Vážím si vás jako osoby a tak považuji za vhodné s vámi jednat na rovinu,-řekl jsem bez náznaku jakékoli emoce.
-To vás šlechtí.-
Zasunul meč do pochvy a klidným důstojným krokem přešel ke křeslu. Posadil se a sepjal ruce.
-Já považuji za velmi vhodný a chytrý nápad stát se mým učedníkem, abyste mě pak mohl beztrestně zabít. Vlastně skoro s mým svolením. Co vás vede k přesvědčení, že se s vámi budu bít?-
-Vaše čestnost a smysl pro tradici,- odpověděl jsem, – být po vašem boku bylo součástí plánu, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že to byla ztráta času. Porozumění filozofii atodilů mi otevřelo nové obzory…-
-Jste si tak jist, že jste porozuměl?-
-Jistě.-
-A přece se mě snažíte zabít?-
-Víte moc dobře, že právě proto. Kdybych nepochopil, možná bych nenalezl odvahu, ale já nezradím to, čemu jsem oddán.-
-Sněm?-
-Poslání. Poslání, které jsem utvrdil slibem Diplomatovi. Vaše ideje jsou jistě krásné, ale ani kvůli nim si nezačnu myslet, že to, čemu jsem se celá léta věnoval je špatné.-
-Velmi dobře. I tak je možné atodilskou filozofii chápat. Ale netvrdím, že to považuji za správné.-
-To se mi na vaší rase líbí, jste velmi chápaví.-
Na jeho tváři jsem ale viděl, že ho trápí ještě něco.
-Jak jistě víte, nemám šanci během souboje s nikým promluvit,- začal tiše.
-S tím jsem počítal. Jistě chápete, že to byl záměr sněmu. Jde o to, aby vaše tajemství zemřelo s vámi.-
-A vy jistě chápete, že to nemohu dopustit.-
 -Je tu ještě jedna možnost. Můžete porazit vy mě,- uklidňoval jsem ho, i když sám nevím proč.
-Ano, ale to je dosti malá šance, troufám si hádat. A proto vás o jedno požádám.-
Začal jsem tušit co má na srdci. Dost dlouho jsem si potom vyčítal, že jsem ho neproklál mečem a nechal ho mluvit dál.
-Jako můj učeň, máte právo vyslechnout všechno mé moudro..-
-Ne, to ne,- hlesl jsem, ale bylo pozdě, -prosím, nenuťte mě.-
-Vždyť vy máte jen pokyn odstranit mě. Jak znám Diplomatova pravidla, záměry sněmu se vás netýkají. Vyslechněte mě. Nedopusťte, aby jim atodilská říše padla do rukou. Nežádám vás jako Kněze. Žádám vás jako jednoho z nás! Nechci abyste sněm vydíral nebo něco takového, jen chci mít záruku, že bude někdo vědět, jak v případě nutnosti jeho útok odrazit.-
A tak jsem do toho všeho spadl. Proto teď píši tento dopis, proto nejspíš v nejbližších chvílích zemřu.
Meditací, kterou se naše mysli spojily v jednu, jsem od Vladaře přijal všechna tajemství, která dělala z jeho rasy tu nejmocnější. Nebylo to snadné. Můj mozek byl zahlcován informacemi starými stovky let. Informacemi ze všech koutů světa, z míst, o kterých jsem ani nikdy neslyšel. Dodnes se divím, že mě to nezabilo. Během několika minut bylo po všem. Snažil jsem se na všechny nově nabyté vědomosti nemyslet a zasunout je někam na dno vědomí. Musel jsem se soustředit na souboj. Teď již bylo naprosto jasné, že může přežít jen jeden.
I dnes, po všech těch měsících se mi o tom špatně mluví. Ještě nikdy jsem neplnil úkol s takovou zaníceností a zároveň bolestí. Tak moc jsem myslel na to, že musím zvítězit, že se nesmím nechat zlomit, že jsem byl krutý. Příliš krutý, než abych Vladaři umírajícímu s mým mečem v hrudi na jeho poslední větu odpověděl ano. Prosil mě, abych mu slíbil, že budu Atodilu chránit. Nemohl jsem. Stejně tak jsem nemohl zůstat na hostinu. Ačkoli byl vladařův skon zcela v mezích práva a nikdo se mi neodvážil říci křivého slova, viděl jsem v očích každého atodili zášť a hněv. Nic děsivějšího než tiše, mlčky nenávidějícího atodilu jsem nikdy nezažil. Jen Rádci jsem se mohl svěřit. Beze slov naslouchal mé zpovědi a když jsem přestal dlouho nic neříkal. Pak mi jen položil ruku na rameno a šeptem mi sdělil, že pokud jsem se rozhodl Vladařovu prosbu nesplnit, nemá právo mi bránit. Zároveň mě ale požádal, abych vše pečlivě zvážil a rozhodl se jaký život s Vladařovým moudrem v hlavě hodlám dál vést. Pochopil jsem, že nemám možnost volby. Využívat toho pro blaho sněmu nepřicházelo v úvahu. Proto jsem po poradě s nejvyššími představiteli atodilské vlády souhlasil, že převezmu místo vládce říše, pouze případě ohrožení. Jinak měli mé vědomosti klidně odpočíval uvnitř mé hlavy a já jsem měl jít svou cestou. S tím jsem nakonec říši atodilů opustil.
Sněm mou práci velmi vysoko ocenil. Zprávy z Atodily ho velmi potěšily, neboť Rádce prezentoval Vladařův skon jako strašlivou a nečekanou nehodu při jízdě na koni. Nepadl na mne tedy ani stín pohybnosti.
Zatímco sněm plánoval jak nenadálého chaosu v zemi atodilů využít, začal jsem uskutečňovat myšlenku, kterou jsem měl v hlavě již dávno před celou tou věcí.Cítil jsem se už hodně dlouho za horizontem svých sil a tak bylo načase si najít učedníka. Nechtěl jsem však jen tak bloumat po Zemích a hledat vhodného jedince. Chtěl jsem být jako Diplomat. Chtěl jsem dát šanci stejnému nešťastlivci jakým jsem byl kdysi já.Proto jsem se vydal ke klášteru, kde pro mne před lety všechno začalo. Rozhodl jsem se, že započnu se svým hledání tam. Představeným se díky mé dávné čistce stal jeden kněz, který po mém útěku převzal správu kostela. Znal jsem ho a nechoval jsem vůči němu zášť. Byl jediným člověkem, se kterým jsem mohl za svého kněžského působení beze strachu mluvit. Nikdy na mne nic neprozradil a proto jsem mu věřil. Doufal jsem, že právě on mě navede na stopu nějaké té zbloudilé duše, které budu moci dát nový směr. Nemýlil jsem se. Vyprávěl mi o chlapci, kterého do kláštera přijali na výchovu, neboť přišel při tragickém neštěstí o oba rodiče. Jenže po pár týdnech se hoch ukázal být nezvládnutelným rouhačem. Tak mi to alespoň vylíčil představený. Já, ve svém slepém nadšení, že jsem nalezl přesně to, co jsem hledal, jsem ho již dále neposlouchal. Požádal jsem aby mi byl chlapec vydán. Namítl, že na žádost několika starších mnichů má být podroben vymýtání démonů, kteří podle nich opanovali jeho duši. Rozhněval jsem se a začal jsem tomu dobrému muži vyhrožovat. Věděl co jsem zač, ale nevěděl, čeho jsem schopen. Bál se tedy, že bych ho snad mohl zabít. Tenkrát mi to přišlo k smíchu, ale teď… tak či onak chlapce mi pomohl unést, neboť mniši byli neoblomní a nikdy by ho nepustili.
Jmenoval se Varys. Zprvu jsem byl poněkud zklamán, neboť jsem si ho rozhodně nepředstavoval jako bledého, hubeného, roztřeseného mladíka s vodnatýma očima. Na druhou stranu jsem byl přeci jenom rád, že to není nějaká ďáblem posednutá zrůda, jak se mi snažil vylíčit představený.
Varys zprvu vůbec nemluvil. Později jsem zjistil, že toho vůbec namluví málo, ale to jsem bral jako jeho přednost. Výcvik jsem pojal stejně jako kdysi Diplomat.
Můj učedník si na myšlenku svého budoucího povolání velmi rychle zvykl a i když to byl stále ten samý bledý mladík jako předtím, začínal jsem v něm cítit narůstající sílu. Nikdy nemluvil o svých citech a i když jsme spolu někdy trénovali různé atodilské meditace, nechával si své bolesti pro sebe. Byl však velmi zvídavý a dovedl hodiny bez hnutí sedět a tiše naslouchat. Oblíbil jsem si ho tak, že jsem ho až do poslední chvíle tajil před sněmem. Ten se zabýval možností jak zaútočit na Atodilu a tak jsem měl v těch dnech velmi málo práce. Byl jsem tomu rád a všechen svůj čas jsem věnoval Varysovi. Už za dob svého kněžského působení jsem si čas od času pohrával s myšlenkou, jaké by to asi bylo mít syna. To, že jsem vstoupil do služeb sněmu však znamenalo v celibátu pokračovat, neboť jsem neměl odvahu sdílet s někým svůj pohnutý osud. Varys mi však všechna ta léta ztracená kdesi v čase bohatě vynahradil.
Několikrát jsem byl kontaktován Rádcem, který s pomocí mých vědomostí bránil Atodilu před zkusmými výpady okolních říší, které si testovaly, do jaké míry Vladařova smrt ovlivnila její obranyschopnost. Jenže po nějaké době si na mě Správcové vzpomněli a povolali mě na zasedání sněmu. Nechtěl jsem nechat Varyse samotného a cítil jsem, že přišel čas, představit ho jako svého učedníka. Sněm ho přijal a pověřil mě úkolem na kentaurském území, které se čím dál tím víc bouřilo. Chlapec byl velmi vzrušen, že jde na první misi a já jsem se v něm přímo viděl. Při plnění úkolu ani jednou nezazmatkoval a byl mi velmi nápomocen.
Tak šly týdny a měsíce a já hodlal svou pozici Varysovi předat. Nechtěl jsem aby byl dlouhým čekáním vyprovokován k podobnému jednání jako já kdysi. Vyzval jsem ho tedy aby si vzal pár dní pro sebe a pročistil si hlavu.
Obával jsem se toho, co by mohl udělat, ale doufal jsem. Marně. Varys vinil ze svých potíží mnichy a představeného z kláštera. Nechtěl jsem mu to trpět, ale mohl jsem ho trestat za něco, co jsem kdysi provedl i já? Asi to bylo nutné, jen představeného jsem litoval, neboť jsem na něm neviděl žádný podíl odpovědnosti.
Pak jsem byl sněmem vyzván, abych se ujal jistého úkolu daleko za hranicemi Zemí. Varys byl ještě stále kdesi v Severní zemi a já neměl čas čekat, nebo ho hledat, a tak jsem vyrazil. Když jsem se po třech měsících vrátil, byl jsem rozhodnut. Hodlal jsem zanechat služeb sněmu a chtěl se naplno věnovat záležitostem atodilů. Donesly se mi totiž znepokojivé zprávy, že Správci si chtějí Atodilu podmanit stůj co stůj. Nejvíc mě však děsilo, že na mě kdosi poslal vraha. Neměl jsem strach z toho, že by mě mohl zabít, ale z toho, kdo ho na mne najal. Jediný, kdo mě napadal byl sněm. A to mě vrtalo hlavou. Copak něco tuší? Bál jsem se také o Varyse, neboť jsem od něj již přes dva měsíce nedostal zprávy. To trvalo až do dnešního dne, kdy mi přišel z Atodily list po holubovi. A právě ten mě přivedl k tomu, abych napsal tento, dalo by se říci testament.
 
Tím jsem uzavřel minulost a dostávám se k přítomnosti a k tomu co mě vede přenést celý můj život na papír. Jakmile jsem dorazil po dlouhé a únavné cestě do svého domu, dostal jsem právě onen list z atodilského paláce. V něm mi bylo sděleno, že Rádce zemřel a že je nutná má přítomnost na shromáždění vlády.
Ještě teď se chvěji vztekem a lítostí. Rádce byl můj přítel a teď je mrtev a to mou vinou. Ano mou. Ve zprávě stojí, že zemřel při závěrečném klání výzvy. To mi konečně sňalo z očí šedou clonu, která mě celou tu dobu zaslepovala.Varys! Mělo mi to být jasné už od samého začátku, ale já byl tak omámen jeho zdánlivou podobností se mnou. Jak jsem byl naivní. Jak se vždy zajímal o můj souboj s Vladařem a vůbec o celou atodilskou rasu. Měl jsem být podezíravější a opatrnější. Udělal jsem chybu-podcenil jsem ho. Za mé nepřítomnosti mě jistě udal Správcům. Prozradil jsem mu dost. Využil toho aby se s pomocí sněmu dostal do paláce atodilů, který se přes otevřené neshody se Zeměmi nikdy neuzavíral společnému vyjednávání. A tam pak podle mého příkladu vyzval a přemohl Rádce. Bože jaký jsem to byl hlupák. Ještě nikdy jsem se necítil tak podveden a zklamán. Ne Varysem, ale sám sebou. Jak jsem chtěl nalhávat sobě i světu, že jsem přeci jen schopen citu. Varys měl být můj dobrý skutek. Ať jsem tvrdil cokoli, aniž bych si to přiznával, doufal jsem, že mi zajistí nebe, nebo alespoň možnost odpuštění.
Je mi jasné co přijde teď. Rádce potřeboval proto, aby vyrovnal síly. Potřeboval se naučit procházet zdí. A teď mu půjde o jediné. Finální souboj-učedník-mistr. Cena pro vítěze je jasná-Vladařovi vědomosti.
Tak by to ale být nemělo. Nemám mu za zlé, že se snažil chovat jako já, jenže to není tak docela pravda. On jen myslí, že jedná stejně. Mé odstranění bych chápal, jenže věřím, že získání informací z mojí hlavy neplánuje s požehnáním sněmu. Vyvíjí aktivitu pro své blaho. Jedná i když nemusí. Už dlouho ho podezírám, že smrt jeho rodičů nebyla tím, čím se zdála být. Na několika úkolech jsem u něj pozoroval snahu odstranit i několik lidí, u kterých to nebyla nevyhnutelná nutnost. Jak o tom tak přemýšlím, co když jsem opravdu zachránil zrůdu a ne nešťastnou oběť? Jedná příliš egoisticky. Měl by jen plnit pokyny svého učitele a pak když nastoupí na jeho místo, sněmu.
Nechci, aby vědomosti Vladaře zmizely a tím aby zanikla možnost jak chránit atodily ale nejsem si jistý, že Varys je tím pravým, aby to vše zvěděl. A právě proto jsem všechny informace, které by jen trochu mohly pomoci Atodile v dnešní situaci sepsal a spolu s tímto mým vyznáním je uschovám na bezpečném místě. Do atodilského paláce pošlu zprávu v tajné šifře, kde je hledat.
Prosím Vás mocní vládci Atodily, abyste s úctou hleděli na tento list a zařadili ho do svých historických análů, neboť nechci být pro budoucí zachován jen jako nikdy neuznaný Vladař a Kněz. Chci být především pamatován jako člověk, který poznal svou cestu příliš pozdě, ale měl ještě šanci se alespoň inkoustem ospravedlnit z činů, za něž bude navěky pykat.
Rád bych napsal něco, co by mohlo být dalším generacím ku prospěchu, ale…….už se mi únavou třese ruka……ach bože, ona brní… Správně. Jediné co můžu poradit je- nechybujte ve stejné věci dvakrát. Znovu jsem ho podcenil…………..
          
S tichým úsměvem dočetl a zvedl hlavu. Rozhlédl se po potemnělé místnosti a jeho pohled se zastavil na poklidně praskajícím ohni v krbu. Sebral ze stolu všechny papíry a stále s oním mrazivým úsměvem je pečlivě srovnal. Pak přešel ke krbu a list po listu je začal spalovat v plamenech. S tváří ozářenou měkkým, teplým světlem trpělivě sledoval, jak se kroutí, černají a rozpadají v popel. Spokojeně vstal a vykročil přes místnost ke dveřím.
Venku se nadechl ostrého nočního vzduchu a zahleděl se do krajiny. Kolem domu se rozprostíraly pláně s dlouhou trávou. Ta se lehce vlnila a v měsíčním světle se sametově leskla. Vykročil a jako většina postav beze jména splynul s tmou.
 

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

  1. Katka

    V dopisové formě je záměr. Vlastně je na tom celá povídka postavená. V jiné podobě by ztratila původní smysl a dle mě by i "ztuctověla". Ponoření do děje je v rovině zpovědi pisatele, jeho pohnutek k činům a obav(což by jinak než ich formou šlo těžko). Nehledala bych smysl v prožívání dobrodružného děje- na to většina popisů nemá dynamiku. Ani nemá mít. Problém by byl i v délce povídky (už takhle je myslím dlouhá až dost 🙂 ).
    Za názory moc děkuji.

  2. Noxi

    Souhlasím s Hawkem, myšlenka je výborná, jenom mi trochu vadí zpracování. I takto psaných povídek je problém, že čtenář se neponoří do příběhu (alespoň u mě to tak bívá) a přesně to se stalo i této povídky. Co se mi každopádně líbilo byly některé originální nápady.

Leave a Reply