"Existuje teorie, která tvrdí, že kdyby jednou někdo přišel na to, k čemu vesmír je a proč tu je, vesmír by okamžitě zmizel a jeho místo by zaujalo něco ještě mnohem bizarnějšího a nevysvětlitelnějšího."
"Existuje jiná teorie, která tvrdí, že už se to stalo."
(citace viz. Stopařův průvodce po Galaxii)
Agáta za sebou spěšně zavřela dveře a pojistila je závorou. To by je mělo na chvíli zdržet. Alespoň do doby, než se ve vší tichosti vypaří a ponechá rozzuřené vesničany jejich osudu. Rozhlédla se po temné místnosti a pohled jí sklouzl na svícen. Uchopila ho, a když v jeho blízkosti nenašla žádné křesadlo, natáhla nad knot ruku a vytvořila plamínek sama.
Svíčka matně osvětlila pokoj, takže si ho konečně mohla lépe prohlédnout. Byl zařízen vskutku přepychově, majitelé museli být nejbohatším rodem v kraji. Možná že vloupat se do zámku nebyl tak úplně nejlepší nápad, ale kde jinde sehnat dost velké zrcadlo?
Vyběhla po nejbližších schodech nahoru a cestou si nadávala, co ji to jen napadlo uzdravovat toho chlapce. Tuberkulóza je v tomto světě nevyléčitelná nemoc a tím, že se jí zželelo jednoho dítěte, má teď na krku celou inkvizici. Ale jak mohla tušit, že ji vesničané místo vděku udají jako čarodějnici?
Proběhla chodbou prvního patra a přitom rychle nakukovala do každého pokoje. Buď byly prázdné nebo v nich nacházela jen spící služebnictvo a dvořany. Zahnula chodbou doleva a spatřila, jak se z jedněch pootevřených dveří line mdlé světlo. Potichu přicupitala blíž a škvírou nakoukla dovnitř.
V pokoji seděla u toaletního stolku mladá dáma v noční košili, s natáčkami na hlavě a byla plně zabrána do psaní dopisu. A kousek od ní stálo zrcadlo! Dost velké, aby jím mohla projít. Nedalo se nic dělat, už nemohla déle čekat, protože uslyšela, jak rozběsněný dav prolomil závoru a začíná prohledávat zámek.
Rozrazila dveře a vtrhla do komnaty.
„Dobrý večer, přeji,“ pronesla hovorovým tónem, jakoby noční návštěvy neznámých lidí bylo něco naprosto normálního.
Dáma zvedla hlavu od pergamenu, a když ji pohled padl ke dveřím, ztuhla. Pocit ohromení jí však vydržel jen několik sekund, než spustila v uši drásající jekot.
Agáta v duchu zaklela, něco takového čekala. „Pokud dovolíte, jenom si na chvíli vypůjčím vaše zrcadlo,“ uklidňovala dámu, ale její slova neměla žádný efekt. Povzdychla si, nechala tu ženu, ať si klidně ječí a přistoupila k zrcadlu.
Nebylo velké natolik, aby se jím dalo pohodlně projít, takže jím bude muset proskočit. Jak tohle nesnášela! Zhluboka se nadechla, aby soustředila svou mysl a vytlačila z ní nepříjemné rušení ze strany té dámičky. Povrch zrcadla se změnil z pevného na kapalný a přestal odrážet komnatu, nýbrž úplně jiný pokoj.
Teď ale neměla čas si prohlížet, kdeže se to zase dostane, protože dusot pověrčivých vesničanů byl nyní už velmi blízko. Pro tuto chvíli bylo hlavní to, že podle všeho v tom druhém pokoji nikdo nebyl.
Ušklíbla se na ječící ženu, rychle se symbolicky rozloučila s tímto dogmatickým světem a vrhla se do víru.
 
***
Přechod z jedné paralelní reality do druhé byl krajně nepříjemný, ostatně jako vždy. Když se jí přestala točit hlava a pocit, že byl nejraději vyvrhla vlastní vnitřnosti, konečně odezněl, otevřela oči.
Ležela na kachlíkové zemi jakési umývárny. Otočila se, aby si mohla prohlédnout zrcadlo, kterým zde přišla. Jednalo se o úplně obyčejné koupelnové zrcadlo, jen poněkud většího rozměru, po nímž bylo ve stěně přišroubováno několik umyvadel. Z toho usoudila, že se nachází nejspíš na veřejných záchodcích.
Což ji přivádělo k další věci. A totiž že něco takového jako veřejné záchodky jsou vynálezem ryze moderním a ona má na sobě středověké šaty, navíc na několika místech ještě rozedrané. Podivila se svému objevu, ještě nikdy neviděla, aby se od sebe dvě vrstvy přiléhající tak blízko, tolik lišily.
Protože ve spěchu, v jakém opouštěla předchozí svět, nemohla použít dvou zrcadel k přechodu skrz více realit najednou, nebylo možné, aby se ocitla dále než u souseda vrstvy předchozí. Takže se v tomto světě muselo odehrát něco mimořádného, co zapříčinilo tak radikální odklon.
Najednou zavrzaly dveře a vytrhly ji tak z přemýšlení. Naštěstí měla umývárna dvě místnosti, takže se Agáta včas stačila ukrýt v jedné z kabinek. Vyšplhala na záchodovou místu, a protože kabinky měly jen plastové ohrazení, které zcela nepřiléhalo ke stropu, mohla sledovat, co se děje.
Do umývárny vstoupila nějaká žena. Položila si kabelku na parapet, vytáhla z ní šminky a začala si poopravovat líčení. Velikost a výšku měla zhruba stejnou, takže se Agáta rozhodla, že se zmocní jejího oblečení. Nemůže tady přece pobíhat v tom, co má na sobě.
Opatrně sklouzla z mísy a vyšla z kabinky. Žena cosi zrovna urputně hledala v kabelce, takže si jejího odrazu v zrcadle nevšimla. Agáta se k ní neslyšeně přikradla, stiskla určité místo mezi krkem a lopatkou a žena se v mrákotech svezla na zem.
Agáta ji rychle začala svlékat, žena na sobě měla obyčejné, leč v tomto světě nejspíš módní tričko a kalhoty. Až se pak probere, bude mít nejspíš ze středověkých šatů, do kterých ji Agáta převlékla, tak trochu šok.
Když byla hotová, prohledala ještě kabelku. Obsahovala mobilní telefon, kreditní kartu, doklady, peněženku a nějaké osobní drobnosti. Agáta si vzala pouze hotovost, nebyla to nijak závratná suma, takže jí to snad ta žena nebude mít za zlé.
Ještě se ujistila, že si žena pádem neublížila, bezpečně bezvládné tělo opřela o stěnu a vyšla z umývárny. Ocitla se na velmi rušném místě. Neustále kolem ní proudily masy lidí, každý s naditými nákupními taškami. Podél uličky se nacházelo množství menších obchůdků nejrozličnějšího zboží, eskalátory vyvážely lidi neustále nahoru a dolů. Stála uprostřed gigantického nákupního centra.
Uvědomila si, že nesmí působit příliš zmateně, a tak si stoupla k nejbližší výloze. Shodou okolností se jednalo o obchod s oděvy a Agáta s potěšením zjistila, že oblečení, které si vypůjčila je podle poslední módy.
Vydala se dál, dokud konečně nenarazila na to, co potřebovala – trafiku. Vplula dovnitř a posbírala několik novin, které se jí zdály seriózní. Nesměle podala prodavači bankovku, neměla valnou představu o její hodnotě, ale ještě jí bylo vráceno.
Pak se posadila na nejbližší lavičku a začala projíždět nejdřív titulky. DOPRAVNÍ NEHODA RYCHLOVLAKU, URAGÁN PONIČIL MNOHÁ OBYDLÍ V ZÁPADNÍ ČÍNĚ, PLYN ZASE PODRAŽÍ, ORÁKULA ZVĚSTUJÍ PŘÍCHOD MESIÁŠE…
Agáta zamrkala a vrátila se stranu s tučným nápisem, který ji tolik zaujal a dala se do čtení:
ORÁKULA ZVĚSTUJÍ PŘÍCHOD MESIÁŠE
V posledních měsících se množí zvěsti o příchodu Mesiáše Světla, který byl předpovězen už před více než tisíci lety v takzvané Knize proroctví. Jak všichni dobře víme, tato kniha, kterou po staletí opatrují velekněží, obsahuje třináct poselství, které sepsal sám Mesiáš Abramelin, aby zanechal instrukce svým následovníkům, co dělat, objeví-li se další Nejvyšší.
Velekněz řádu Věčného Světla tisku tuto zprávu nepotvrdil, ale ani nepopřel. Prohlásil však, cituji: „Nezpochybňuji Knihu proroctví, ale musíme si uvědomit, že chybná interpretace textů nás už několikrát přivedla do nadějného očekávání, které bylo následně zmařeno.“
Navzdory tomu si mnozí orákulové za svou pravdou pevně stojí a napjatě očekávají příchod svého Mesiáše. Odpůrci tohoto tvrzení…
 
Zbytek článku jen rychle přeletěla. Obyvatelé tohoto světa zřejmě i v technickém věku mají silnou vazbu s náboženstvím. Zajímavé, nesetkávala se s tím často. Pokrok většinou vede k ateismu.
Zběžně prolistovala zbytek novin a některé ihned vyhodila, protože většinou obsahovaly informace o sportu, ale tři plátky si ponechala na pozdější prostudování. Párkrát prošla nákupní halou a při té příležitosti šikovně ukradla několika bohatě vypadajícím lidem peněženky.
Pokaždé si však vzala pouze hotovost a doklady i kreditní karty spolu s vybílenou peněženkou vhodila do bedny ztrát a nálezů. Ono už si je jejich praví majitelé najdou a ta trochu peněz je snad nebude tolik mrzet.
Když vyšla ven na ulici, uvědomila si tři věci. Za prvé: ocitla se ve velkoměstě, což ji jenom těšilo – anonymita je důležitá. Za druhé: auta i tady jezdí na benzín a pěkně čmoudí, jakožto ve většině technických světech. Za třetí: to podivné náboženství nejspíš vyznává valná většina.
„Slečinko, kupte si amuletek,“ vykřikl kdosi znenadání, až sebou trhla. Hlas patřil pouličnímu prodavači, jež měl svůj skromný krámek naskládaný přímo na chodníku.
Agáta si začala zboží se zájmem prohlížet. Většinou se jednalo o cetky ve tvaru přívěsků, řetízků, brožek, náramků a dokonce i náušnic, jež měly vyrytý jakýsi symbol. Rozhlédla se po lidech okolo, někteří z nich podobné věci na sobě měli, a tak si raději jeden taky koupila, aby nevybočovala z řady.
Na nedaleké zastávce přistoupila k informační tabuli, aby si prohlédla plánek města. Překvapilo ji, kolik je tady chrámů. Zaujal ji především jeden obrovitý komplex, jež spojoval chrám se studovnou zdejšího náboženství. Zítra si do něj může vyrazit, aby se o zdejších poměrech dozvěděla víc.
Zatím však bylo prioritou najít si nějaké vhodné ubytování. Ne moc drahé, aby nepřitahovala pozornost, ale ani ne moc levné, protože si potrpěla na určité pohodlí. Zahrála si na ztracenou turistku a od kolemjdoucích se dozvěděla, že hotel Zlatý vavřín bude to pravé. Cestou si ještě koupila lehké kožené sako, batoh a sluneční brýle, protože je vždy dobré takové věci pro všechny případy změn počasí mít.
***
Hotel byl ještě lepší, než čekala. Zvenku historická budova, zevnitř moderní ubytovací zařízení. Prošla halou a zároveň i společenskou místností, kde sedělo několik lidí. Někteří pokuřovali a dívali se na televizi, jiní četli noviny a u toho pili kávu nebo se bavili se svými přáteli. Vcelku příjemná atmosféra.
„Jak vám mohu pomoci?“ zeptal se přívětivě recepční dřív, než se Agáta zmohla na pozdrav.
Podívala se na ceník, jedna noc tu stála 250 bonů zdejšího platidla. Jak už si předtím spočítala, měla v kapse takovýchto bonů něco kolem šesti tisíc. Čili dost.
„Pokoj pro jednu osobu, řekněme na pět nocí. Mohu si pak rezervaci kdykoli prodloužit, že?“ ujišťovala se.
„Ale samozřejmě,“ přikývl recepční a jal se hledat volný pokoj mezi klíči vystavenými za sebou. Chvíli zvažoval, a pak se rozhodl pro klíč s číslem 37. „Tady, krásný pokoj s vyhlídkou na bulvár bude jistě pro takovou mladou slečinku ideální.“
Agáta stěží potlačila smích. Prý mladá slečinka, kdybys jen věděl, hochu! Agáta sice fyzicky vypadá na pětadvacet, ovšem její skutečné stáří sahá přes milénia. I když ani ona si svým věkem nebyla tak úplně jistá. Počítat roky je velmi obtížné, když se neustále pohybujete skrz reality, z nichž každá počítá s jiným kalendářem.
„Ještě potřebuji vaše jméno a nějaký doklad totožnosti,“ řekl rutinně recepční.
„Agáta Šedá,“ řekla příjmení, které ji jako první napadlo. „A co se týče těch dokladů…to bude tak trochu problém.“ Problém to byl ostatně vždycky, jako Cestovatelka pochopitelně žádné doklady ani mít nemůže, to by je musela měnit v každé nové realitě.
Nicméně úsměv, malá lež a drobný úplatek dokáží divy, a tak o pět minut později a jednu srdceryvnou historku dále už Agáta seděla na relativně slušné, ne moc proleželé posteli pokoje, jež se měl stát po několik následujících týdnů jejím domovem.
Slastně si úplně lehla a užívala si sladkost lenošení a nic nedělání. Tenhle svět je v klidu, bude to hezky strávený čas bez toho, aby se člověk pořád musel obávat, jestli mu přes rameno nekouká Inkvizice nebo nekontroluje hovory tajná služba.
Jednou narazila na svět, jehož obyvatelé byli pod stálým dozorem policejních a armádních složek. Nikdy by se tam už nevrátila, na každém rohu byly kamery a musela si dávat setsakra pozor, aby náhodou nepoužila některou ze svých schopností v místě, kde by ji mohly nahrávat.
Otočila hlavu a spařila na prádelníku rádio. Byla však příliš líná na to, aby vstala, a tak si k jeho zapnutí vypomohla troškou telekineze. Přístroj již byl naladěn na nějakou frekvenci, ze které se právě linula pohodová popová písnička.
„Ano, tenhle svět bude určitě příjemný,“ řekla si spokojeně předtím, než usnula.
***
Když se druhý den probudila, bylo už něco po desáté hodině a do pokoje pražilo slunce. Protáhla se a posadila. Tak výtečný spánek potřebovala, v minulém světě toho moc nenaspala – ještěže ji bohatě stačí spát pár hodin týdně.
Protože se včera nevysvlékala, nemusela se ani oblékat, takže ihned zamířila do koupelny. Zrcadlo v něm sice bylo, ale jen malinké, pro přechod tedy naprosto nepoužitelné. Nic nemůže být dokonalé, pomyslela si trpce, a tak si jen rukou prohrábla své spíše kratší blond vlasy a opláchla si studenou vodou obličej.
Když se vrátila do ložnice, uvědomila si, že rádio ještě stále hraje, protože při něm včera usnula. Vypnula ho, všechen svůj majetek, který se sestával ze saka, slunečních brýlí, novin, tretky-amuletu a trochy peněz, nacpala do batohu a vydala se po schodech dolů k recepci.
„Na prohlídku města, slečno?“ zeptal se vesele recepční, když mu Agáta podávala klíč.
„Vlastně ano,“ odpověděla popravdě, „mohl byste mi poradil, kterou tramvají mám jet k Chrámu Světla a vzdělanosti?“ řekla název budovy, který si zapamatovala z plánku.
„Šestkou,“ poradil ochotně a pak si sám pro sebe zamumlal, „jezdí tam snad všichni turisté.“
„Děkuji,“ odvětila slušně a vyšla ven. Ulice byla stejně čilá jako včera, lidé se neustále předbíhali, pouliční prodavači vyvolávali své úžasné ceny a z každého rohu byla cítit vůně rychlého občerstvení.
Došla až na zastávku, zjistila, že spoj jede až za deset minut, a tak si vytáhla noviny. Měla zrovna v ruce plátek, jež si říkal Aktuálně dnes a zabýval se většinou politikou a náboženstvím. Z několika článků jí došlo, že prezident se dělí o moc s veleknězem, tedy že moc světská a církevní mají v tomto světě stejnou váhu.
Zbytek dočetla už v tramvaji vestoje, onen Chrám Světla a vzdělanosti byl přes půl města od jejího součastného bydliště, to znamená skoro půl hodiny cesty tímhle přecpaným courákem.
***
Pohled na chrám jí doslova vyrazil dech a to za svůj dlouhý život viděla všelijaké stavby, pyramidami počínaje a mrakodrapy konče. Budova totiž byla dokonalou symbiózou obojího. Ve své dolní části byla překrásným antickým chrámem s ušlechtilými křivkami, sloupořadím a sochami, ve středu postupně přecházela v beton, ocel a sklo, až končila kdesi převysoko nahoře jako hypermoderní mrakodrap. Navíc všude kolem byl vybudován překrásný park, jež lákal návštěvníky cedulí s jednoduchým nápisem ROZJÍMEJTE, PRAVOVĚRNÍ.
Prošla parkem, párkrát se zastavila, když ji zrovna zaujala socha nebo fontánka, až nakonec vstoupila do samotného chrámu. Vstupní hala byla obložena mramorem a všechny kovy zde byly pozlacené. Přistoupila k navigační tabuli a začala studovat, co všechno toto místo nabízí.
Nebylo toho málo, přízemí obsahovalo rozsáhlou galerii ze života světců a samotného Abramelina, který byl, zdá se, něco jako mesiáš. Agáta si dobře pamatovala na svět, kde se podobnému spasiteli říkalo Ježíš Kristus.
První až šesté patro náleželo aspirantům na kněze, sedmé patro byla jejich studovna a patro osmé knihovna náboženských textů pro širokou veřejnost. A právě tam měla namířeno. Chtěla se o tomto náboženství něco dozvědět, protože se jí už několikrát stalo, že ji za rouhání chtěli vyříznout jazyk. Nevědomost zkrátka neomlouvá.
Vyšší patra měla administrativní charakter, sídlili v nich kněží a dokonce i Koncil. Agáta se postupně utvrzovala v myšlence, že se ocitla přímo v hlavním městě. Nastoupila ještě s několika lidmi do výtahu a nechala se vyvézt do osmého patra.
Knihovna byl obrovský prostor, jehož střed tvořil okrouhlý prostor s bronzovou sochou a nádherně obloženou podlahou, kolem něhož soustředně vybíhaly vysoké police s knihami. Na stěnách bylo množství šipek, které ukazovaly do různých oddělení.
Agáta došla k soše a podívala se na popisek, který hlásal: NEJVYŠŠÍ ABRAMELIN, SLÁVA NAŠEMU MESIÁŠI. Hm, tak to je tedy ten jejich mesiáš, pomyslela si a soustředěně si sochu prohlížela. Nemohla se totiž zbavit dojmu, že jí někoho připomíná.
„Chcete provést?“ zeptal se milý hlas. Agáta se otočila a spatřila docela pohledného, sotva třicetiletého muže v kněžské sutaně.
„Ano, to bych ráda, jsem tu prvně a vůbec nevím, jak to tady chodí,“ řekla stejně mile a odvrátila se od sochy.
„Denní poplatek pro turistky je padesát bonů a můžete si prohlížet a číst, co chcete. Samozřejmě nemůžete nic z těchto prostor vynášet, což platí ostatně i pro stálé návštěvníky,“ pronesl kněz určitě nesčetněkrát omývanou frázi.
„Zdržím se asi pár týdnů a po tu dobu tu budu docházet víceméně pravidelně,“ prozradila.
„V tom případě bude levnější se registrovat,“ řekl kněz a pokynul rukou, aby ho následovala k přepážce. Agáta napjatě čekala na moment, kdy po ní bude chtít doklady, ale nic takového nenastalo. Zdá se, že stálí návštěvníci jsou důvěryhodní nebo si nikdo nedovolí ze svatostánku cokoli ukrást. Další zajímavá věc.
„Kdybyste cokoli potřebovala, stačí se na kteréhokoli z nás obrátit,“ sdělil, když Agátě podával nový členský průkaz a tím kteréhokoli z nás myslel zdejší kněze, kteří rovněž plnili funkci knihovníků.
„Děkuji,“ odvětila a podle ukazatelů se vydala do oddělení POČÁTKU. Ukázalo se, že se ve svém výběru nezmýlila a zabočila ke knihám, jež měly popisovat samotný zrod tohoto náboženství.
Vzala si několik svazků, usedla ke stolu do studovny a začala číst. A tak se postupně dozvěděla, že Abramelin sestoupil odnikud jako mesiáš (jak se správně domnívala) před více než tisíci lety v době, kdy zemi postihla blíže neurčená krize, jež mohla zdecimovat celé lidstvo.
Abramelin však svými kouzly tuto krizi zažehnal a dal zrodit novému náboženství. Jeho následovníci střeží Abramelinův odkaz do dnešních dnů. Legenda však praví, že se jednoho dne, kdy zemi bude opět čelit strašlivé nebezpečí, objeví nový mesiáš. Tyto události popisuje Kniha proroctví.
Agáta se protáhla a knihu odložila. Tak takhle to tedy bylo, jejich náboženství je staré teprve tisíc let, což vysvětluje skutečnost, že je dosud tak živé. Prohledala zbytek svazků, ale Kniha proroctví mezi nimi nebyla.
Vstala tedy a šla opět mezi regály. Knihu proroctví našla až v nejvyšší polici, kde nedosáhla. Schůdky nikde poblíž nebyly, takže se jen rozhlédla, jestli ji nikdo nesleduje nebo nejsou někde namontované kamery a svazek si pomocí telekineze sundala.
Pak se znovu na dlouhé hodiny ponořila do četby, ale nic tak podstatného se už nedozvěděla. Kniha proroctví v podstatě popisovala moc a slávu nového mesiáše, jež nastolí rovnováhu světa a pomůže odvrátit zkázu.
Zrovna se prokousávala desátou kapitolou, když uslyšela jekot. Zbystřila a nejdřív si myslela, že prostě jen někomu spadla na nohu tlustá bichle a chtěla pokračovat, kdyby však vzápětí na to vzduch neprořízl ostrý zvuk střelby.
Okamžitě byla na nohou a pozorně naslouchala. Někdo začal sténat. Zasáhla snad kulka svůj cíl? Doufala, že útočník, ať už to byl kdokoli, vypálil jen výhružně do vzduchu, aby lidé sklapli.
Nechala knihy ležet rozevřené na stole a utíkala k přepážkám a výtahům. Když se vynořila z uličky polic na volné prostranství u sochy, ztuhla při pohledu na skupinu ozbrojenců, kteří drželi návštěvníky jako své rukojmí. Na zemi se postřelený svíjel právě ten milý kněz, který ji zřídil legitimaci.
„Hele, tady je další,“ hvízdl jeden z útočníků na své kumpány, kteří na Agátu ihned namířili zbraně a pokynuli jí, aby se přidala do houfu vyděšených rukojmích. Bylo jasné, že to nejsou žádní zloději, i když měli všichni zakuklené hlavy. Těm šlo o něco docela jiného. Proč by ale teroristé napadali knihovnu?
„A teď,“ řekla zakuklená žena, „mě dobře poslouchejte. Kdo chce z tohodle vyváznout živej, ať pro příště nedělá žádný hrdinský kousky, jinak dopadne jako tadyten,“ opovržlivě se podívala směrem ke sténajícímu knězi.
„Co požadujete?“ zeptal se druhý kněz, který podpíral svého zraněného druha.
„Knihu proroctví,“ řekla rázně žena.
„Proto tady nemusíte mířit na lidi, stačí si ji za malý poplatek půjčit,“ řekl drze kdosi z rukojmích a vzápětí už se válel na zemi, protože ho jeden z teroristů udeřil, aby byl zticha.
„Myslím samozřejmě pravou Knihu proroctví, kterou mají vaši nadřízení zavřenou v podzemí tohoto komplexu. Žádnou okleštěnou a pozměněnou verzi,“ vysvětlila žena s předstíranou trpělivostí.
„To nemůžete myslet vážně,“ rozzuřil se kněz a bezradně přejížděl pohledem ze svého zraněného druha, ze kterého každou sekundou odcházel život, na teroristy. „Knihu proroctví vám nikdy nevydají.“
„Vážně?“ řekla žena sladce, „ani když tady začnou umírat lidé?“
Agátě se situace přestávala líbit. Zavázala se sice neovlivňovat světy, které navštěvuje, ale toto pravidlo neplatilo v událostech, které by mohly ohrozit ji samotnou. A když se trochu přimhouří oko, tato situace byla přesně onoho rázu. Navíc se nemohla dívat, jak přímo před jejími zraky zabíjejí nevinné lidi.
„O co tady jde?“ zeptala se nahlas a vystoupila z hloučku návštěvníků.
„Sklapni, děvko,“ obořil se na ni jeden z teroristů, ale pěst k jejímu obličeji nedoletěla. Muž překvapeně zamrkal, ruka mu ztuhla v půli letu. Zaječel a chtěl ji vytrhnout, nějak mu to však nešlo. Zakuklená žena, který skupině patrně velela, se odvrátila od knězů, aby se podívala, proč její kumpán ječí.
Když jí pohled stanul na muži, který se zběsile snažil vyrvat ruku z neviditelného stisku, rozšířily se jí zornice a nejdřív nechápala, co se děje.
„Budu vás muset požádat, abyste odložili zbraně na podlahu a stoupli si čelem k támhle té zdi, abychom vás všechny mohli spoutat a předat spravedlnosti,“ řekla Agáta klidným hovorovým tónem.
„Co-co?“ koktala žena, notně vyvedená z míry. „Zastřelte ji!“ rozkázala poté, co se jakžtakž vzpamatovala.
Na Agátu se najednou upřelo sedmero hlavní. Očekávané výstřely však nevyšly, místo toho se ozvala jen několikanásobná břinknutí o podlahu.
„Zdá se, že si vaši muži nedostatečně zastrčili zásobníky,“ pronesla Agáta lehce a usmála se.
Velitelka si nejspíš zcela neuvědomovala výjev celé situace a snad si i myslela, že má kolem sebe jen samé břídily, proto vytasila svou vlastní pistoli a namířila ji na Agátu. Najednou se jí však zbraň sama vysmekla z rukou a vznášela se bez jakéhokoli odporu ve vzduchu, hlavní směrem k ženině čele.
„Na co čekáte? Tak je přece svažte, aby neudělali další hloupost,“ utrhla se Agáta na zkoprněné návštěvníky a poklekla ke zraněnému knězi. Mnoho času mu už nezbývalo, stále byl však při vědomí.
Kněz, který až do této chvíli zraněného přidržoval, se při pohledu na Agátu rychle odtáhl a nad svou hrudí si prsty naznačil jakýsi symbol.
„Jak se jmenujete?“ zeptala se Agáta umírajícího.
„V-vy…t-to-o…neuvěřitelné,“ zašeptal zmateně kněz a protočily se mu panenky.
„Slyšíte?“ zatřásla s ním Agáta, „teď nesmíte usnout…já…já vám pomohu,“ povzdychla si poraženě, když poznala, že by muž zemřel dřív, než by zde dorazili doktoři. Kněz měl vážně prostřelenou pravou plíci.
Položila mu ruku na ránu a zavřela oči, aby se mohla soustředit. Vzápětí ucítila přítomnost kovu, odtáhla ruku pár centimetrů nad tělo, aby do ní mohla chytit kulku, kterou bude muset vyrvat pomocí své telekineze – byla pěkně hluboko.
Když kulka vyletěla přesně do její dlaně, kněz bolestí vyjekl, ale neomdlel. Naštěstí pro něj měl pěkně tuhý kořínek. Odhodila kulku stranou a znovu přiložila ruku přímo na ránu. Uzdravování vyžaduje veliké soustředění a návštěvníci, jež se pomalu začali probírat z šoku a začali si mezi sebou vzrušeně štěbetat, jí to vůbec neusnadňovali.
Konečně ve své mysli spatřila zraněné místo. Násilně donutila buňky, aby se začaly ihned regenerovat a dodala jim patřičnou léčebnou energii. Rána se začala pomalu zacelovat až po ní za minutu nezbyla ani jizvička.
Odtáhla ruku z knězovi hrudi a ještě mu zkontrolovala auru. Byl zcela v pořádku. Kněz se posadil a překvapeně zamrkal. Nevěřícně přitom osahával místo, kde měl ještě před chvílí díru. Mezi lidmi to zašumělo, přihlížející kněz si zase naznačil nad hrudí ten svůj symbol.
„Mesiáš, Mesiáš!!!“ rozkřikl se právě uzdravený kněz a oči se mu rozšířily v posvátném náboženském fanatismu.
„Mesiáš?“ začali si šuškat návštěvníci.
Agáta vytřeštila oči. Takový vývoj situace opravdu neočekávala a ani to nehodlala nechat tak daleko zajít. Splést si Cestovatele s Mesiášem!
Pomalu vstala. „Takže já abych zase šla,“ pronesla opatrně a aniž by čekala na reakci, dala se na zběsilý úprk. Výtah byl naštěstí právě na tomto patře a otevřený, takže než se kdokoli stačil vzpamatoval z toho, že jejich Mesiáš bere roha, navolila už Agáta přízemí a dveře se za ní zavřely.
Oddychla si a s hrůzou uvědomila, že právě prohlášení za Mesiáše je klasifikováno jako radikální ovlivňování společnosti. A kolem třiceti svědků jasně vidělo, že nejednou použila své schopnosti, které se normálním lidem mohou zdát pochopitelně božské. Byla v těžkém průšvihu a projít do jiné reality ještě nemohla.
Když pak v přízemí výtah opustila, udiveně shledala, že vstupní hala, tak živá a lidnatá, jakou ještě dopoledne byla, je nyní úplně prázdná. Dokonce i všechen personál zmizel. Doslechla se snad místní bezpečnost o teroristickém přepadení a evakuovali budovu?
Prošla od výtahů k informacím a začínala mít velmi neblahý pocit. Něco tady nehrálo. Došla k hlavnímu vchodu, byl zamčený. Dveře byly naštěstí skleněné, tak vzala nejbližší židli a začala s ní do skla třískat, aby ho rozbila. Vůbec to nepomáhalo, materiál musel být neprůstřelný.
Natáhla ruku a vložila všechnu svou sílu do telekinetického útoku. Sklo sotva popraskalo, bude to muset opakovat, dokud tenhle super pevný materiál nepovolí.
Najednou za sebou uslyšela dusot mnoha nohou. Otočila se a spatřila, jak se z chodby nalevo vyřítila ozbrojená jednotka. Podivné však bylo, že všechny zbraně byly sklopené a v popření kráčeli čtyři kněží. A podle bohatě zdobených hábitů zřejmě vysoce postavení.
Agáta v panice natáhla výhružně na zástup ruku a čekala, co se bude dít.
„Prosím, netrestejte nás, Nejvyšší, neboť my jsme vaši pravověrní,“ pronesl poníženým tónem jeden z kněžích a poklekl. Po jeho vzoru tak udělali i všichni ostatní. Kdyby Agáta nebyla tak zkroušená strachem, začala by se celému výjevu smát.
„Nevím přesně, kdo si myslíte, že jsem, ale určitě se mýlíte. Já nejsem žádný váš Mesiáš, nebo jak ho nazýváte,“ dala se do vysvětlování Agáta. „Všechno je to strašlivé nedorozumění.“
Druhý kněží se usmál a zarecitoval: „Mesiáš váš bude chtít zmást a vyzkoušet si tak vaší víru. Nedejte na jeho slova a nevěřte mu, pokud už budete mít nezvratný důkaz jeho moci.“
„A my důkaz máme, Nejvyšší, neuvedete nás v pochyby. Máme video záznam o tom, co se stalo v knihovně,“ pronesl vítězně třetí kněží a taktéž zarecitoval: „Mesiáš dokáže jedinou myšlenkou uvádět předměty v pohyb a jeho dotyk léčí.“
„Ale-ale…,“ zalkla se Agáta. Nechtěla těm lidem ublížit, ale jak jinak utéct, aniž by ji v tom zabránili?
„Kniha proroctví taktéž praví, že Mesiáš s námi nebude chtít jít dobrovolně,“ odříkával čtvrtý kněz a smutně dodal: „Je nám líto, že jste nás k dobu donutila, Nejvyšší.“
„Donutila? Ale k čemu?“ zeptala se zmateně Agáta a takřka vzápětí ucítila nějaký plyn. Nevěřícně se podívala na ozbrojence a až teď si uvědomila, že všichni už na sobě měli jakési ochranné masky. Kněží si ty svoje spěšně nasazovali až teď.
Uspávací plyn? Agátu rychle napadlo jednomu z kněžích masku prostě vytrhnout, ale natažená ruka už jí ochabovala a přemýšlení najednou vyžadovalo hodně síly. Klesla na kolena a ze všech sil se snažila udržet oči otevřené. Vlastní tělo ji však zrazovalo. Než úplně ztratila vědomí, uviděla ještě tváře čtyř kněžích, jak se nad ní s potěšenými výrazy ve tvářích sklánějí. Pak se její mysl propadla do tmy.
***
Zdál se jí šílený sen. Ocitla se ve světě, jemuž vládlo podivné náboženství a kde ji prohlásili za Mesiáše. Pak si s hrůzou uvědomila, že to nebyl sen. Cestovatelé totiž sny nemají.
Procitla a do očí ji udeřilo ostré umělé světlo. Chtěla se pohnout, byla však pevně připoutaná k lůžku. Někdo se nad ní sklonil, ale zrak měla rozostřený, takže neuměla tvář rozeznat. Ten někdo ji k ústům přiložil sklenici. Agáta vodu vyprskla, její tělo nepřijímalo žádné tekutiny ani pevnou stranu. Zdálo se však, že muž je jejím počítáním spíše spokojen, než aby ho to pobouřilo.
Zrak se jí pomalu vracel, takže už rozeznala ony čtyři kněží ze vstupní haly, a pak se kolem ochomýtalo nespočet dalších lidí, vesměs v bílých pláštích. Zdálo se, že všichni na ni upřeně hledí.
„Pusťte mě,“ zakňourala Agáta, protože se jí její pozice ani trochu nelíbila.
„Pustíme, ale musíte slíbit, že se nepokusíte o útěk,“ přikývl první kněz.
„Dobře,“ souhlasila poraženě, protože si uvědomovala, že ve svém současném stavu by se stejně moc daleko nedostala.
Kněží osobně uvolnili popruhy a pomohli jí se posadit. Nesnesitelně se jí točila hlava, účinek toho uspávadla ještě zcela neodezněl, takže i kdyby se jí nějakým zázrakem podařilo své telekinetické schopnosti aktivovat, pochybovala, že by se do něčeho podstatného trefila.
„Proč jste to udělali? Já nejsem váš Mesiáš,“ trvala na svém.
„Ale ano. Jste totiž stejná jako Abramelin,“ vysvětlil trpělivě druhý kněží. „Umíte léčit, vidět aury, máte telekinetické schopnosti, nemusíte jíst ani pít, jak jsme se ostatně před chvílí ujistili a dal bych krk na to, že kdybyste se s Abramelinem setkala, jistě byste pro váš dialog nepoužila slov nýbrž telepatie.“
„To je nesmysl, ten váš Abramelin přece nebyl Ce…,“ slova se jí zadrhla v krku, málem vyzradila jméno svých lidí.
První kněz se usmál na znamení triumfu. „Jen to dořekněte, my moc dobře víme, že Abramelin byl Cestovatel, stejně tak jako víme, že jste i vy jste Cestovatelkou. Jistě ho budete znát pod jeho pravým jménem – Viktor.“
„Viktor…,“ zašeptala nevěřícně. „Viktor by nikdy…!“
„Takže vidím, že ho znáte,“ přitakal druhý kněz spokojeně.
„Znám…ano,“ odtušila Agáta, která se už nezmohla na sebemenší odpor.
„Úžasné, Abramelin, tedy vlastně Viktor, nás navštívil přes více než tisíci lety a vy ho přesto znáte. Jste úžasně dlouhověcí. Kolik vám je, Nejvyšší?“ zeptal se třetí kněz.
„Nevím přesně. Šest milénií? Sedm? Kdo to počítá…,“ řekla smutně Agáta a svěsila hlavu. Přítomní nad tímto údajem jen vytřeštili oči, ale neřekli nic. „Co po mě vlastně chcete?“
„Buďte našim Mesiášem, dejte lidem naději,“ vysvětlil čtvrtý kněz.
„Naději v co?“ podivila se Agáta.
„Ach tak, vy nemůže vědět…,“ uvědomil si kněží. „Když k nám Abramelin před staletími přišel, sužovala planetu strašlivá choroba. Viktor to viděl a nemohl jen tak přihlížet, jak umírají lidé, a protože pochopitelně nemohl léčit svými úžasnými schopnostmi každého člověka zvlášť, vynalezl lék.“
Do vyprávění se vložil první kněz. „Abramelin si zdejší obyvatele velmi oblíbil, my ho za tento čin a pro schopnosti, kterými panoval, začali uctívat jako svého Mesiáše a vystavěli na tom současné náboženství. Viktor však předpokládal, že virus, který se nikdy nepodařilo zcela vymýtit, neustrne ve svém vývoji a časem zmutuje do nové, zákeřnější formy.“
„To se vskutku stalo,“ pokračoval druhý kněz, „a dnes je tato choroba opět neléčitelná. Lidé v civilizovaném světě o tom ještě neví, ale nemoc se znovu rozvinula v chudých a zaostalých oblastech.“
„Zatím se nám úspěšně daří vše tajit, je ovšem jen otázkou jednoho desetiletí, než tato choroba pronikne i sem,“ řekl naléhavě první kněz. „Proto Abramelin sepsal Knihu proroctví, kde nám ponechal podrobné instrukce, jak rozpoznat dalšího Cestovatele a donutit ho, aby nám pomohl.“
„Té vaší knihy jsem kousek četla, neodpovídalo to příliš mému popisu,“ zapochybovala Agáta.
„Protože jsme lidem předložili pouze upravenou verzi, tu pravou bedlivě střežíme pro vás,“ objasnil kněží. „Je napsána neznámým písmem i jazykem, ale Abramelin tvrdil, že další Cestovatel tomu bude rozumět. Prý obsahuje podrobné poznámky výzkumu viru.“
„Takže vy víte, že my nejsme skuteční Mesiášové, ale udržujete lidi v domnění, že tomu tak je?“ shrnula Agáta.
„My nevíme, co jste vy Cestovatelé zač,“ řekl popravdě třetí kněz. „Z našeho pohledu ale Mesiášové jste. Když ne vy, tak kdo?“
Agátu tato odpověď odzbrojila. I když si celou dobu myslela, že to kněží nemají v hlavě tak úplně v pořádku, co se týče věcí božských, knězova myšlenka dávala jakýsi smysl. Vzpomněla si na jedno staré rčení o kachně a trochu si ho upravila pro tuto situaci. Z pohledů těchto lidí mají prostě Cestovatelé všechny znaky Mesiášů, takže když zákonitě něco vypadá jako Mesiáš, chová se jak Mesiáš a má schopnosti jako Mesiáš, tak to bude Mesiáš.
„Takže nám pomůžete?“ uzavřel věc čtvrtý kněz.
„Mám snad na vybranou?“ povzdechla si Agáta.
„Abych řekl pravdu, tak ne,“ pokrčil rameny první kněz. „Po náhlém zmizení Abramelina jsme si uvědomili jednu veledůležitou věc.“
Agáta nakrabatila čelo. „A tou je?“
Kněz se šibalsky ušklíbl. „Nenechávat ve vaší blízkosti žádná zrcadla.“

Komentáře

komentářů

About The Author

14 komentářů

  1. Václav Brůha

    Takže já t vezmu pěkně od podlahy :). Povídka má velmi zajímavý námět, ale jistě nejsem jediný, který si při jejím čtení pomyslel, že zo tady již někdy bylo… Ano, povídka se mi zdá inspirovaná sci-fi povídkou Uděláme z nich lidi, leč si nevzpomenu na jméno autora… Nicméně text hodnotím kladně. Je to čtivé a příběh má jakýs takýs smysl :D. Každopádně bych se do pokračování nepouštěl, jeliož by to mohlo dopadnout nedobře. Dle mého názoru jestli se odhodláš pokračovat, stálo by za to zvolit jinou dějovou linii a na tento příběh se jen odvolat několika odkazy… Hawk

    • Filip Pivoňka

      Mě osobně to teda nejvíc připomělo Monty Pythonův Život Bryana: "Já nejsem Mesiáš!" "Jediněpravý Mesiáš popírá své božství."
      Ta pointa to sice trošku zkrouhla, ale jak napsal Václav Brůha, tohle jsou věci, které už byly mockrát zpracované a pár sci-fi spisovatelů podobnou pointu také použilo. A líp, nezlob se.
      Taky musím vyjímečně souhlasit s Alcilovou kritikou tvé hrdinky (proboha, co to píšu, souhlasit s Alcilem? Já musím fakt magořit!!:-) ) Jo a taky máš v povídce pár kostrbatostí (třeba ulice byla čilá – to mi připadá ze slohového hlediska minimálně divné), Při popisu chrámové knihovny se ti dvakrát za sebou opakuje slovo prostor, atd.

  2. Alcil

    TAk, já bych po přímém pokračování ani nějak netoužil, prostě ji ty kněží dostali a ona bude muset vymyslet ten novej lék, hotovo 😀
    Kosrta příběhu je dobrá, ale horší je to s hlavní hrdinkou. Nějak mi nedochází smysl jejich cestování, navíc je zvláštní třeba to, že Cestovatelé mají zasadní pravidlo, že nesmí ovlivňovat navštívenou civilizaci, při tom již při prvním setkání s hrdinkou se dočkáme dvou porušení této zásady od ní a dalšího od jednoho jejího známého. Hrdinka je nesympatická a neuvěřitelná, je tu moc otázek bez náznaku odpovědi, takže žádné mrazení v zádech

  3. Virimith Stoker

    Oh, mnohokrát děkuji za pochvalu, samozřejmě mě těší. S povídkou jsem rovněž zvítězila v literární soutěži, kterou pořádá naše gymnázium. Snad jako jediná jsem měla fantastický námět. :))

    Pokračování…neplánovala jsem, ale když se nad tím zamýšlím, tak Cestovatelé…tajemná rasa polo-bohů, mágů, mimozemšťanů nebo kdovíkoho…je docela zajímavý nápad a určitě by stálo za to více rozpracovat.

    Ještě bych chtěla dodat, že ani já nevím, co jsou Cestovatalé zač. 😀

Leave a Reply