Životní Štěstí

(Ithoris Hir)

 

První co si uvědomil, bylo teplo. Dotěrné pálivé slunce mu probodávalo celé tělo a pomalu probouzelo jeho další smysly. Pak otevřel oči.

„Je vzhůru!“ zaslechl. Vzápětí se nad něj sklonila mužská tvář. „Neboj se, jsi v bezpečí. Já jsem Deleren, kapitán obchodní lodi Tretius.“  Chtěl mu odpovědět, představit se, ale nedokázal to. Zadíval se do tváře svého zachránce. Jeho veliké kulaté oči přejížděly sem a tam.

„Ta dívka…Serril“

„Je v pořádku…ještě spí“ oči starostlivě přejely po jeho těle. „Musíš být vysláblý! Hej, přineste mu vodu!“ zakřičel kapitán. „Až se trochu vzpamatuješ, musíš nám povědět svůj příběh, chlapče!“

 

Mé jméno je Leris a jsem…..no…vlastně, když si to všechno zpětně uvědomuji, tak jsem nespíš byl…. synem jednoho z největších obchodníků Neratu.  Můj otec….on byl….víte, není to zrovna lehké vzpomínat na doby před tou nešťastnou plavbou. Tenkrát jsem si neuvědomoval, jaké nebezpečí moře přináší. Byl jsem jen rozverný mladík, co se honil za kdejakou sukní. Měl jsem v hlavě jen zápasy, koně a flirtování s bohatými dívkami. Pak přišla má první plavba, která se pro mého otce stala poslední….a nejen pro něj.

Vypluli jsme z Iberienu, velkolepého přístavu na hranicích jižního a severního Neratu. Čekala nás dvoudenní plavba do Diomaté a odtud do enferského Avatu. Nebylo to nic složitého. Tuhle cestu podnikla naše loď nejmíň tucetkrát. Životní Štěstí, tak se jmenovala. Absurdní jméno pro otrokářskou loď. Ano, vozili jsme otroky, samozřejmě ne z Neratu, otroctví je u nás zakázáno. Vypluli jsme s obilím, v Diomaté naložili kokosy a v Enferu zboží směnili za otrokyně. Teď nás čekala dvacetidenní plavba do Ergonu, přístavního města v Lotárii. Po řece Vexé, která zde ústí, proplouvaly tajně neratské otrokářské lodě až do západního Enferu. Náš cíl byl však samotný Ergon. Na místním trhu hodlal můj otec prodat drahocenné zboží některému z bohatých lotárských kupců.

Inu vypluli jsme a po čtyřech dnech zakotvili v Avatu. Během několika hodin se v nákladových prostorech místo jídla mačkaly tucty dívek.  Museli to být nelidské podmínky. Téměř šedesát jich přebývalo hlava na hlavě, celou tu dlouhou cestu, zavřené v klecích jako zvířata. Nesouhlasil jsem s tím, ale příliš jsem si zvykl na přepych doma v Iberienu. Zlatem prošívané koberce, nejlepší víno, nejlepší oblečení, nejlepší ženy…..jak by se toho mohl člověk vzdát jen pro své přesvědčení? V mém světě to nejde. Až příliš lehko bych se mohl ocitnout tam, kde se nacházely ty tucty nebohých dívek.

 

„Dobrá, to je všechno moc hezké,“ spustil netrpělivě kapitán. „Ale co se stalo s lodí, co bylo dál?“

„Ano, už se k tomu dostávám,“ přikývl mladík a vděčně převzal od kapitánovi služky šálek čaje. „Přišlo to až o týden později. Ty hrozné trýznivé zvuky…“ mladíkova tvář se zkřivila.

„Vím, že to muselo být těžké, ale teď se nebavím o otrokyních,“ řekl co nejtaktnějším tónem kapitán.

„Ale já také ne!“

Kapitán se zamračil.

„Myslím, že vám nerozumím!“

 

„Krásná noc, že Lerisi?“ usmál se mladíkův otec a poplácal ho po rameni. „Chceš si na chvíli zkusit kormidlo?“

„Nechci otče!“ odsekl.

Stařec si povzdychl.

„Už to pochop, synu. Můžeš to vidět jako špatnou věc, ale stejně to neovlivníme. Kdybychom je nekoupili my, koupil by je někdo jiný. Takový už je jejich osud. Co je špatného na tom, že chci, aby jejich existence napomohla té tvojí?“ aniž si to uvědomoval, přecházel stařec do obviňujícího tónu. „Máš vůbec představu, na kolik ty tvé pitky, lovy a drahé oblečení vyjde? Někde ty peníze musíme brát!“

„Chápu otče,“ lhal Leris a odevzdaně sklopil hlavu.

„Už se tím netrap! Jestli chceš, můžeš si dnes jednu vybrat a strávit s ní noc!“

„Netoužím po tom,“ zavrtěl mladík hlavou.

Stáli vedle sebe a pozorovali nekončící černotu nočního oceánu. Šumění vln se ozývalo ze všech stran a hrálo noční ukolébavku spolu s líným mořským větrem. Leris byl poprvé na moři. Mrzelo ho, že jeho první plavbu zkazila mrzutost zapříčiněná šedesátkou spoutaných dívek, které Životní Štěstí  vezlo stovky mil od jejich domova, aby na nich jeho otec vydělal. Tenhle svět je špatný. Bohové by neměli dopouštět takové bezpráví.

Z jeho úvah ho vytrhlo moře. Uslyšel slabé písknutí. Zvláštní zvuk. Téměř jako člověk s ucpaným nosem, pomyslel si. Pohlédl na svého otce. Stál s ústy dokořán a nepřítomně hleděl do tmy oceánu. Zdálo se, že okolí vůbec nevnímá. Něco ho muselo strašlivě vylekat. Písknutí se ozvalo znovu. Stařec sebou trhnul a polekaně vykřikl. Už se s tímto zvukem setkal…kdysi dávno, za jeho mladých let…..a vzpomínky na ten den ho pronásledovaly až dodnes.

„Popláách!“ zahulákal a rozběhl se ke zvonu připevněnému za budkou kormidelníka. „Poplách!“ křičel a zběsile lomcoval zvonem.

Pískání se ozvalo znovu, tentokrát ze dvou stran.

„Otče, co se děje?“ ptal se zmatený hoch.

„Utíkej dolů, schovej se do podpalubí, ale nechoď moc hluboko do lodi!“

„Ale otče..“

„Neptej se a jdi!!“

 

„Velryby?“ zeptal se Kapitán.

Mladík zavrtěl hlavou.

„Kdepak, pane. Nikdy v životě jsem je neviděl, ale námořníci je poznaly až příliš dobře. Byly to Sajloci! Celé hejno a blížilo se rovnou k nám!“

„U Telconara,“ vytřeštil oči muž. „Nikdy jsem neslyšel, že by napadli loď u pobřeží pevniny!“

Mladík se nervózně ošil.

„Nepluli jsme podél břehu, kapitáne. Otec chtěl ušetřit čas, aby nemusel platit posádce další dva dny plavby. Vzali jsme to napříč Rebenským zálivem. V době útoku jsme se tak nacházeli padesát  mil od pobřeží.“

Kapitán jen zakroutil hlavou. Taková hloupost! Divil se, že s tím posádka Životního Štěstí souhlasila.

„A co bylo dál?“ pobídl hocha.

 

„Bude těžké spatřit je ve tmě! Mohou být jen pár stop od lodi a my je neuvidíme! Nejspíš bychom měli všichni do podpalubí!“ radil kormidelník.

„A jestli nás potopí, zemřeme všichni!“ zakroutil hlavou Lerisův otec a na chvíli se zamyslel. Neuteče jim, bude s nimi muset bojovat, ale jak porazit hejno dravců, na které není jeho posádka vybavená? „Sudy! Přineste ty sudy s olejem! Do každého udělejte nahoře díru, třetinu odlijte a pak dovnitř prostrčte provaz! Uděláme si plovoucí pochodně a budeme je táhnout na laně za námi.

„A nepřiláká to ty bestie blíž?“

„Stejně nás vidí, námořníku! Nemá smysl snažit se skrýt ve tmě. Mají proti nám výhodu a takhle alespoň uvidíme!“

Pískání sílilo a začalo přecházet v dunění. Sajloci se svolávali k lovu. Posádka horečně pracovala a chystala světelné bóje. Dvě uvázali na krátkých lanech k přídi, takže osvětlovaly boky lodě. Mohlo se sice stát, že se oheň vyšplhá až k suchým částem trupu, ale vzhledem k situaci bylo tohle nebezpečí nemístné. Právě čelili tváří v tvář zkáze a ohořelá prkna nikoho nezajímala.

Zbytek sudů několik mužů spouštělo ze zádi. Dva už nemotorně poskakovaly ve vlnách. Po chvilce k nim přibyly další dva.

„Není to nic převratného, ale třeba je to i trochu odstraší.“ Zhodnotil výsledek Larisův otec.

„Do proradné Lorey,“ zaklel, když se přes jednu bóji převalila vlna a spláchla plamen. Kde se tu najednou vzali vlny? Vždyť je bezvětří, žádný proud. Oceán by měl být jako zrcadlo!

„Vytáhněte ji,“ rozhodl. „Připevníme přes knot sklo od lucerny!“

Muži neochotně popadli provaz a začali sud vytahovat z vody.

Další vlna. Tentokrát docela silná. Cítil, že se i loď zhoupla.

„Asi jsme měli míň jíst a víc se modlit,“ pokusil se stařec o vtip, aby tak zamaskoval svou paniku. Bezvětří, žádný proud…..to přece není možné! Nikdo o tom ještě neslyšel! Jak by tady mohla být s nimi? Bohužel to bylo jediné vysvětlení. Modlil se, ať za to může jen jeho vlastní hloupost.

Z dálky se k lodi doneslo hluboké zahoukání. Šířilo se pod hladinou moře a mohutnělo. Nakonec ustalo.

Loď se znovu zhoupla.

Bohové, co jsme vám udělali?

Sajločí královna vede své mladé na první lov.

 

„To přece není možné!“ zamračil se kapitán. „Matky své mladé požírají!“

Mladík pokrčil rameny.

„Možná měli spoustu jídla. Třeba narazili na hejno velryb, co já vím, ale věřte mi, že to byla královna. Měl jsem tu čest setkat se s ní tváří v tvář.“ Jeho tvář se zkřivila hrůzyplnou vzpomínkou. Rychle usrkl další doušek čaje. „Promiňte, není to nic příjemného.“

„Dobrá, tak tedy zaútočili. Předpokládám, že jste se asi moc dlouho neudrželi, když jsme vás pak museli tahat z vody, co?“

Mladík trhaně přikývl.

 

Loď se znovu otřásla….a znova…a pak ještě jednou. Ten poslední náraz, to nebyla vlna. To odporné křupnutí…muselo to být….muselo…Leris se chvíli nemohl zorientovat. Pořád je v podpalubí. Tiskne se na schodech a čeká, co se bude dál dít. Ale to odporné praskání! Už zaútočili a vypadalo to někde dole prorazili trup. Otrokyně!! problesklo mu hlavou.

Upaloval dolů po schodech. Už z dálky slyšel šum vody. Přeletěl cely pohledem. Dívky ječely a natahoval k němu ruce. Trup byl na několika místech prohnutý dovnitř a ze zlámaných prken dovnitř nemilosrdně tryskaly vody oceánu. Loď půjde ke dnu, a to hodně rychle!

Popadl klíče a začal odemykat zámky. Vyrušilo ho zběsilé úpění odněkud shora.

Strašlivé nářky a skřeky. Jeho otec!! Znělo to jako jeho hlas. Chtěl se jít podívat.

„Prosím, pomoz nám!“ díval se na něj modrooká blonďatá dívka. „Prosím, nechci zemřít!“

Nemohl…prostě nemohl. Nahoře se něco děje, musel jít.

„Promiň,“ řekl a utíkal zpátky nahoru.

„Prosím vrať se!“ křičela dívka.

Sakra, alespoň klíče jim mohl nechat. Vrátí se! On se pro ně vrátí, jen zjistí, co se stalo. Vylezl těch několik posledních schodů a otevřel dvířka na palubu. Zůstal stát a šokovaně zíral kolem sebe. Celá loď vypadala, jakoby se přes ni přehnalo tornádo. Stěžně byly zlámané a obalené bílou lepkavou hmotou. Kormidelnická budka byla pryč. Jen vyrvaná prkna z podlahy označovala místo, kde stávala. A ta těla. Všude kolem zbytky posádky. V ten moment pomyslel jen na to, že je jediný, kdo přežil. Všude krev a kusy mužů. Tolik smrti.

Další pískání. Sajloci ještě neskončili. Ozvalo se šplouchnutí a loď se zakymácela. Leris upadl a skutálel se po schodech dolů do podpalubí. Dostal pořádnou ránu do hlavy. Rychle se otřepal a pelášil zpátky nahoru. Musel vidět, co se stalo. Znovu otevřel zabouchnutá dvířka. Na přídi si hověl čtyřmetrový sajlok a dlouhým ocasem zametal trosky i zbytky posádky dolů do lodi ke svým druhům, kteří nadšeně pískali. Měl hlavu jako had. Trojúhelníkovitě se zbíhala až k malým nozdrám a z tlamy trčelo pár křivě rostlých zubů. Taky to vypadalo, že mu na špičáku uvízl cár oblečení. Hoch se přinutil nepřemýšlet, komu to asi patřilo. Jeho šedé oválné tělo se nemotorně plazilo na čtyřech ploutvích po palubě. Prohledával trosky a hledal zbytky jídla.

Představil si, jak se celé hejno sajloků pere o zbytky jeho otce.

Je mrtvý….nedokázal si plně uvědomit význam těch slov, ale v hloubi duše věděl, že je mrtvý. Tady nahoře nic nepřežilo. Sakra, otrokyně! Teď už tam musí být spoustu vody! Hlasitě zaklel a hned věděl, že to byla chyba. Sajlok si přestal hrát s párem dolních končetin, obalených do sajločí pavučiny a zaměřil se na Lerise.

Taktak stačil uhnout před proudem lepkavé hmoty. Rychle se skrčil a upaloval do podpalubí. Pavučina se přilepila na dveře. Když je hoch viděl naposledy, mizely závratnou rychlostí směrem k obřímu tvorovi spolu s většinou dřevěné nástavby.

Seběhl až dolů. Byly tu už čtyři stopy vody. Dlouho se na hladině neudrží…už jen pár minut.

„Honem, dělej,“ pobízely ho dívky.

„Začal znovu odemykat zámky. Sakra! Proč má každá klec čtyři petlice?“

Konečně odemkl první celu a přešel k druhé.

Otrokyně se rozběhly nahoru.

„Ne,“ křičel Leris. „Nechoďte tam! Ne!“

Už ho neslyšely. Upalovaly nahoru za svobodou.

Sotva odemkl první petlici na nových dveřích, když k němu dolehl ženský křik.

Další otřes. Tenhle byl zatím nejsilnější. Celá loď se naklonila na bok. Chlapcem náraz mrštil na dveře cely a uštědřil mu tak další bouli na hlavě. Hrabal se z vody a hledal klíče, které v tom zmatku upustil. Klesly někam na podlahu posetou troskami.

Loď se dál nakláněla…téměř o devadesát stupňů. Všechno se sunulo na pravobok. Zalila ho voda. Nestihl se nadechnout. Ztratil orientaci. Snažil se hrabat rukama tam, kde si myslel, že je hladina. Zemře tu, uvědomil si. Jeho život tu končí, už nemá naději. Pak se mu konečně podařilo vynořit se. Tam kde byla stěna, byla teď podlaha. Přímo nad sebou viděl dívky namačkané na železné dveře. Neměl klíče a nahoru se stejně nevyšplhá.

Dívky dál křičely, ale mladík si jich nevšímal. Byl v šoku. Kde jsou schody? Toužil jen po tom, aby se dostal pryč.

Ozvalo se hřmění. Uvědomil si, že to bylo až příliš blízko. Celá levá strana, původně podlaha, se odklopila jako skořápka. Do lodi se nahrnul proud vody a smýkl Lerise na protější stěnu. Taktak se stačil nadechnout.

Otevřel oči. Hrozně to pálilo, ale musel alespoň trochu vidět na cestu ven. Přímo předním spatřil dírou v lodi obří trojúhelníková hlava sajločí královny. Jakoby se leskla pod svitem měsíce. Dvě pronikavě žluté oči hleděly kupředu a prořezávaly vodu jako paprsky slunce. Zdálo se, že se dívá přímo na něj. Lekl se a málem přišel o všechen vzduch v plicích. V poslední chvíli se vzpamatoval a začal plavat k díře.  Jeho jediná šance…snad mu nebude ta obří bestie věnovat pozornost.

Plaval a s ním i desítky dívek. Vytrhnuté dno je osvobodilo z jejich klecí. Vyplavali dírou ven a ocitly se přímo před chřtánem hladové královny. Horečně po nich chňapala svou obří tlamou a pomáhala si pět metrů dlouhými ploutvemi. Pak se náhle otočila a celé její mohutné tělo odplulo.

U bohů! Až teď si pořádně mohl prohlédnout její velikost. Tělo mělo dobrých šedesát stop dlouhé a dalších devadesát stop měřil dlouhý špičatý ocas. Mihla se kolem díry a jakoby na rozloučenou udeřila koncem ocasu do lodě, čímž do pochroumaného trupu prorazila další obří díru.

Docházel mu vzduch a cítil jak ho pálí plíce. Už se dostal ven z lodi, ale tím to nekončilo. Uvědomil si, že je hluboko pod hladinou. Loď klesala ke dnu hrozně rychle! Snažil se co nejrychleji plavat k hladině. Celé jeho tělo žadonilo po kyslíku a nutilo ho nadechnout se. Svému boji věnoval poslední zbytky jeho síly. Téměř nevnímal, že kolem něj se o záchranu snaží dobrých třicet dívek.

Už jen pár stop a konečně se nadechne…..už jen jedna……Vypustil zbytek vzduchu, který mu v plicích zůstal. Je na hladině.

Pořád ta nicotná tma. Nebylo vidět vůbec nic, jen obrovský měsíc a do něj řev spokojených sajloků. Kolem se začaly vynořovat dívky. Pár jich viděl, ostatní poznal jen po sluchu. Našel si kus odtrženého trupu a odevzdaně se na něj zavěsil.

Už chtěl padnout vyčerpáním, když se kolem něj mihl stín. Přinutil se probrat unavené oči. Sajlok! Ještě neskončili. Proplouvali mezi troskami a vesele ťukaly do ječících otrokyň. Tu a tam jekot až příliš náhle utichl.

Na řadě byl druhý chod.

 

„Chcete říct, že je ty bestie jednu po druhé požíraly?“

mladík zavrtěl hlavou.

„Ne, už se nakrmily. Bylo to spíš jako zákusek. Hra po skončení úkolu. Jejich matka se najedla a zbytek nechala svým dětem na hraní.“ Hoch přivřel oči. „hráli si celou noc. Jedna po druhé mizely ty dívky pod hladinou. Nikdy jsme je už neviděli. Pak zmizeli i sajloci. Nechali nás prostě plavat. Zbyli jsme jen dva, já a Serril, ta blondýnka, co na mě mávala, abych otevřel cely. Možná nás prostě přehlédli, protože jsme leželi na velikém kusu dřeva, ale je taky možné, že už se prostě nasytili.“

„To vás jenom tak nechali?“

Mladík přikývl.

„Jo, najednou zmizeli. Chvíli jsem ještě bojoval se spánkem, ale nakonec jsem usnul. Probudil jsem se až večer. Nebe bylo čisté a přímo nad námi zářil strom. Pamatoval jsem si z otcovy mapy, že poměrně blízko je obchodní cesta z Ergonu do Armunu. Lehko jsme podle hvězd určili přibližný směr. Odloupli jsme z našeho voru dvě prkna a snažili se pádlovat.“ Mladík pokrčil rameny. „Víc si nepamatuju. Víc jak den jsme pádlovali západním směrem. Neměli jsme vodu, ani jídlo, pořádně jsme nespali. První padla Serril a pak jsem ztratil vědomí i já. Probral jsem se až zde.“

„A ti sajloci vás jen tak nechali?“ nevěřil kapitán.

Mladík znovu přikývl.

„To se mi nezdá!“ kapitán se zvedl a vyšel z kajuty.

Leris zamířil za ním. Vyšli na palubu.

Slunce pěkně hřálo. Muselo být pravé poledne. V dálce už mladík rozpoznával břehy Rebenského království…už je skoro doma. Za chvíli bude se svou rodinou a celá ta noční můra bude za ním. Vzpomněl si na svého otce a zkřivil se mu obličej. Ten poslední moment, kdy ho spatřil. Díval se do dáli a naslouchal pískotu a hučení připlouvajících sajloků.

Jakoby je slyšel v hlavě. Pískali a připravovali se na útok. Kdo slyšel jejich řeč, nikdy ji už nezapomene. Ten neomylný hravý pískot a káravé hučení královny. Uslyšel to znovu. Ne, to nebylo v jeho hlavě.

Obrátil se na něj kapitán. Zřejmě musel vypadal hodně vystrašeně.

„Co se vám stalo, Lerisi?“ zeptal se nervózně.

„Připlouvají,“ zašeptal. „připlouvají. Svině chytré!“

„Kdo připlouvá? Sajloci? Tak mluvte Lerisi,“ křičel kapitán.

„Nechali nás žít, aby dostali další loď,“ pousmál se Leris. Omluvně se podíval na kapitána.  „Nikdy to neskončí!“ řekl a utekl do podpalubí.

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply