Proč jazyk můj je spoután,
kdykoliv jsem s tebou.
Vždyť nebylo by nám lépe,
trávit život ve dvou?
 
Jak ten pocit vyjádřit mám,
že tys prvá, jež opravdu miluji.
Však mé srdce halí sebeklam,
se kterým teď marně bojuji.
 
Poprvé ústa má navždy oněměla,
když Cyrrano svůj širák v dáli odhodil.
Propast se přede mnou otevřela,
já proklínal, že jsem se vůbec narodil.
 
Dračí hněv já v sobě utišit jsem chtěl,
žel však on spaluje mě stále více.
Proč podruhé zas jsem oněměl?
Pomalu dohořívá tvé trpělivosti svíce.
 
Však i kdybych znovu v boji padl,
zas a znovu v dalším povstanu.
I přes to, že by život dále vadl,
po tvé přítomnosti toužit zůstanu.
 
Dálky ač nás rozdělily,
obrázek jak paměť stále mám.
V něm se moje city slily,
teď stavím si dřevěný prám.
 
Prám, na jehož palubě dám vale,
v srdci  mém ostrovu pustému.
Stále je zde však to slovo „ALE“,
jež vezme naději i umírajícímu.
 
Stále věřím, že dálky lze překonat.
Věřím, že pouta lze odemknout.
Věřím, že boj lze zdárně vyhrát.
Věřím, že propast lze překlenout.
Věřím, že dračí oheň lze uhasit.
Věřím, že moře se dá přeplavit.
Věřím…
     
 
Proč mé srdce, jež po přítomnosti tvojí touží,
nechce vyřknout ta dvě jednoduchá, prostá slova:
„Miluji tě, miluji tě, miluji tě!“ zas a znova.
Srdce velí pal, leč ústa má již oněměla strachem,
tím všemocným lásky mojí krutým vrahem.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply