Vyjde: 30.8.2007
  Názov:
Poražení králové
  Autor:
Holdstock, Robert
  Vydavateľstvo:
Polaris
  Preklad: Petr Kotrle
  Obálka:
Zdenka Boušková
  Strán:
416 str. Brož.
  Cena:
259 Kč

PROLOG
Pozdě odpoledne se ke sjednanému místu setkání úzkým průsmykem přihnal poslední z pěti vozů. Mladý muž, který z lehké proutěné dvoukolky seskočil, byl vysoký. Na sobě měl oděv příslušející jeho postavení a klanu, zdobený jasně červenými a žlutými vzory. Z jeho nachově lemovaného pláště cenil zuby vyšitý vlk. Světlé vlasy měl spletené do složitého copu ovinutého kolem hlavy jako koruna. Zmírající den rozehrál na jeho těžkém zlatém nákrčníku zářivou, blýskavou podívanou.
Byl to Durandond, nejstarší syn velekrále Markomanů, jednoho z pěti svazů, které čerpaly svou sílu z hvozdů na sever od velké řeky Rein. Výkřikem pozdravil své soukojence, kteří už byli všichni opilí, a pak hodil své zbraně do vozu. Vozka opatrně otočil koně a připojil se k ostatním, kteří vysedávali opodál, jedli, pili a dělili se o své zážitky z dlouhé cesty na jih, do hor.
Vůně tučného masa dušeného na víně přijala vysokého prince jako hřejivá náruč.
„Jedeš pozdě,“ přivítal ho káravě jeden ze čtveřice.
„Doufám, že ne tolik pozdě, abych vám nemohl pomoci s tím vínem z Řecké země,“ odpověděl Durandond. Postupně vzal do dlaní tváře a brady svých bratrů, načež nahnul lehčí ze dvou štíhlých hliněných amfor, aby si do poháru chrstl trpké červené víno.
„Na osud, na objevy – a na bohatý život a šlechetnou smrt našich otců!“ prohlásil a jeho společníci přípitek se smíchem zopakovali.
Podali mu kusy kozího masa a tlustý krajíc suchého chleba a on jídlo spořádal, aniž se při tom zabýval něčím jiným, než co znal jako ‚spokojenost a příjemný povzdech‘. Hladovění bylo u konce. Poplácal se po břiše. Jeho pouť byla u konce. Věštec, takzvaný ‚poutník‘, který žil o kousek dál v průsmyku, mohl počkat, dokud slast z vína neuvolní jeho údy a nepovzbudí jeho důvtip.

Tento příběh není příběhem Durandonda ani jeho čtyř přátel a soukojenců. Je to příběh o následcích toho, co se stane po jejich setkání s potulným mužem. Příliš se na ty hřmotné, chvástavé postavy nevažte. Jsou to jen duchové. Jejich stíny se však vynořují znovu v následující historii, zejména stín tohoto muže, který přijel k jednoduché hostině jako poslední; poslední chvastoun; poslední šaman; poslední z mladíků, kteří měli zdravý rozum a viděli smrt starších mužů, a proto vycítili, že jejich svět čeká změna.

Šli husím pochodem úzkou, klikatou roklí. Durandond, který kráčel jako první, přistupoval ke každému zákrutu opatrně. Vedle pěšiny tekl úzký potůček. Hlohové a hlodášové keře je tahaly za pláště. Propletené kořeny jilmů, které se nad soutěskou tyčily, se vydouvaly jako nějací spící hadi, kterým kapradí dodalo zelené zbarvení a houby šupiny.
Převislé větve dlouho uvrhovaly rokli do hlubokého stínu. Potom je Durandond vyvedl na otevřené prostranství zvedající se k tmavé jeskyni. Výčnělek nízkého stropu byl ověšený červenohnědými jeleními kůžemi tvořícími vstupní závěs, který byl teď odhrnutý, aby bylo vidět dovnitř.
Na světlo vyšel vysoký muž. Bujné černé vousy, které mu halily tvář, a zplihlá masa černých vlasů promíchaná ulitami a kamínky, které mu visely kolem ramen, znesnadňovaly odhad jeho stáří. Oči však měl zářivé a mladé, zvědavé, když jimi pomalu přehlédl řadu mladých princů. Byl oblečený do špinavých kalhot a krátkého kabátu z jelenice; kolem ramen měl omotaný omšelý plášť z medvědí kůže, který mu sahal skoro až na zem a na bocích držel pohromadě zásluhou bronzové spony.
Místo hole měl v ruce krátký luk a toulec šípů. Když pětice mladých mužů odepnula své opasky s mečem a nechala zbraně spadnout na zem, zahodil luk a šípy zpátky do jeskyně.
„Ty jsi poutník?“ zeptal se Durandond.
„Ano.“
„Toto je poutníkova jeskyně?“ Dával jasně najevo, že na něho dojem neudělala.
„Poutník.“ Muž ukázal na sebe. „Poutníkova jeskyně. Ano.“
Durandond nedokázal skrýt své zklamání. „Tolik jsem o ní slyšel. Čekal jsem, že bude větší, plná magie a předmětů, které ti věštění na tvých toulkách vyneslo.“
„Mám mnoho jeskyní. Musím. Toulám se. Území, kterým se pohybuji, se táhne do dálky i do šířky. Chodím po kruhové stezce kolem světa. Dělám to tak dlouho, že jsem si všiml i změn na tváři Luny. Je mi líto, že jsem tě zklamal. Proto jste přišli? Povídat si o ‚předmětech, které mi věštění vyneslo‘? Povídat si o mém zařízení?“
„Ne. Vůbec ne.“
„Tak mi řekněte, kdo jste.“
Durandond představil sebe a své společníky. Puch žluklého živočišného tuku a nemytých vlasů tyto královské syny, pedantské ve své hygieně, čisté a ve všech detailech upravené, skoro až urážel, ale oni svůj odpor potlačili. Mladý starý muž si sedl na trojnohou dubovou stoličku, naklonil se nad kolena a kývnutím naznačil mladíkům, aby se posadili také.
Neposadili se; bylo by to nedůstojné. Nejdřív si klekli a pak si sedli na zadek. Pak jeden po druhém položili na zem před sebe své skromné dary. Věštec si prohlédl jídlo, pití, krátký oštěp, bronzový nůž a zelený vlněný plášť, vzhlédl a usmál se. Zuby měl bílé jako kost a pevné. „Děkuji. Na masu a vínu si rád pochutnám. A zbytek se také hodí. Co pro vás mohu udělat? Musím vás na něco upozornit: nenahlížím daleko do minulosti a nepomáhám zapříčinit změnu. Dívám se do budoucnosti, ale jen jednoduchým způsobem. Vedu, varuji, pomáhám s přípravou na změnu. Nic víc. Všechno ostatní je příliš drahé. Ne pro vás, ale pro mne.“
„Ano,“ odpověděl pohotově Durandond. „Slyšeli jsme, že své nadání spíš střežíš, než bys je používal.“ Mluvil s drzou lhostejností k dopadu svých slov, která se pro šampióna a budoucího krále hodila. „To nevadí. I tak máme všichni otázky.“
Poutník se při té poznámce slabě usmál. Pak zvedl ruce. Prsty měl daleko od sebe, vyzýval hosty, aby ho využili. Pět princů si rozlosovalo pořadí a Radagos vstal.
„Lupičské tlupy z východu, všechny početně malé, se shromažďují k nájezdu na otcovu pevnost na Rheinu. Otec a já pojedeme v čele elitních šampiónů. Jako první vmeteme oštěp a štít do jejich zbabělých řad. Až bitva skončí, budu král, nebo stále králův syn?“
Poutník zavrtěl hlavou a očima jak chladné železo se podíval Radagosovi do očí. „Nebudeš jedno ani druhé,“ odvětil. „Tvá zem bude vypleněna. Ty se jako zpráskaný pes, vyděšený a krvácející, dáš s kňučením na útěk na západ. Budeš hledat skálu, pod kterou by ses schoval, jeskyni, do které by sis vlezl, dutý strom, do něhož by ses vsoukal, a tak tomu bude, dokud nedorazíš do jiné země.“
Radagos se chvíli tvářil pohoršeně a otřeseně. „Nic takového neudělám! Nic z toho, co říkáš. Ať už můj otec přežije nebo zemře, nebudu tím, co vidíš. Pleteš se,“ zavrčel. „Tady máš svůj nůž!“ Kopl malou zbraň směrem k sedícímu muži. Poutník ji sebral a hodil ji za sebe. Radagos se otočil a s hlasitým nadáváním vyrazil úzkou roklí zpátky.
Vercidond si vylosoval, že se může ptát jako druhý. Vstal a pravou rukou sevřel vyšívaný okraj svého nachového pláště. Zeptal se: „Když zvítězím v souboji o nástupnictví po svém otci a budu vládnout pevnosti Vediliků, kolik let zachovají nižší náčelníci mé země mír?“
Sedící věštec znovu zavrtěl hlavou. „První, co uděláš jako král Vediliků, bude to, že uprchneš na západ. V zádech budeš mít dým a popel ze své pevnosti. Mrtvé, kteří jsou ti drazí, budou smýkat na lanech. Budeš cítit bolest. Budeš truchlit, dokud nedojdeš do jiné země.“
Vercindond se upřeně díval před sebe a přemýšlel, potom se pohledem vrátil ke starému muži. „Ne, myslím, že ne. Viděl jsi to špatně. Navíc mám od narození geis, který říká, že na západ můžu cestovat jedině vozem a s doprovodem pěti rusovlasých žen. Někteří by řekli, že to je tabu, které si říká o porušení! Buď tak, nebo v čase nejdelší pouti ze všech, po smrti, při cestě do Říše stínů hrdinů. Ani slovo o lanech a mrtvolách. Ne, spletl ses. Ale to maso si můžeš sníst. Třeba ti pomůže vyjasnit zrak.“
Mluvil velice klidně, ale zmítala jim zlost. Odkráčel z poutníkovy jeskyně stejně jako Radagos.
Cailum pohlédl na Durandonda, lehce se zamračil, potom se zvedl a vzal do ruky rybářský oštěp se zlověstnými kostěnými háčky. Chvíli si nástroj prohlížel a prsty si hrál s ostrými zuby. Pak se podíval na poutníka. „Chtěl jsem ti položit jinou otázku než ostatní. Ale všechny mé pudy a moudrost, kterou mi vštípili mí druidští učitelé – nebo alespoň to, co si z ní pamatuji – mi říkají, že součástí odpovědi stejně bude můj odchod na západ, do jiné země. Zdá se, že je to dané. Má otázka proto zní: co mohu udělat, abych zůstal na východě?“
„Nic,“ odpověděl poutník. „Tvůj osud je západ; tvůj osud je zlomený. Tvé země za tebou budou hořet. Tvá pevnost se stane rejdištěm divokých zvířat a mrchožroutů.“
Cailum došel k němu a sklonil se. Nato sebou škubl, když ho do nosu udeřil pach, který z poutníka vycházel jako nějaká živelná síla. Položil rybářský oštěp poutníkovi do klína. Oči obou mužů se setkaly.
„Nikdy,“ pronesl Cailum tiše. „Nikdy neodejdu na západ tak, jak jsi to viděl. Pevnost je mé dědictví, můj domov, místo, kde jsem se narodil, a moje mohyla, až zemřu. Neopustím ten kopec a město na něm dřív, než tenhle oštěp na lososy vytrhne vnitřnosti z Měsíce. Při dobré, pevné ruce Belenose a tvrdém srdci Ridaguny, kéž se tvá věštba vyvlékne a omotá se ti kolem krku.“
Prudce se odvrátil. Poutník si opatrně ohmatal krk a pak se usmál pod vousy.
Durandond si vylosoval, že se bude ptát jako poslední, a tak teď vstal Orogoth a sáhl pro džbán s vínem z jihu. Vzal jej, usmál se a odnesl jej věštci. „Tohle ti zrak jedině zastře,“ řekl. „Proto si svou otázku asi nechám pro sebe. Podobně jako můj soukojenec Cailum si myslím, že už odpověď tuším. ‚Západ‘ v ní bude mít významné místo. Mimochodem, kde je tady západ? Že bych rovnou vyrazil.“
Zasmál se a sebejistě se zatahal za vousy. Pak odešel roklí zpátky. Když míjel Durandonda a mrkl na něho, po tváři lesklé sluncem se mihl výraz trpkého pobavení.
Pátý z drzých knížat vstal. V ruce držel krátký zelený plášť, který přinesl jako dar za dar. Poutník ho sledoval bez výrazu. „Říkají ti nějak?“ zeptal se.
„Jsem velmi starý. Jsem tady už dlouho. Mám mnoho jmen.“
„Mluvil jsi o stezce kolem světa. Musí trvat dlouho, než se obejde.“
„Trvá. A já jsem to udělal už mnohokrát. Některé části – obzvlášť Severní země – jsou muka. Nemám dnes v lásce chlad, vlastně jsem ho nikdy neměl rád. Někdy z cesty sejdu na nějaké zajímavé místo; někdy se na takovém místě zdržím jednu generaci i víc. Všechno to pomáhá narušit jednotvárnost. Pocházím ze světa lesů a rovin, divokých lovů, jaké si můžeš nanejvýš představovat, magie, která by pro tebe byla nepochopitelná, ze světa mnoha vrstev, s duchy a tím, čemu říkáte bohové, v mnoha zvláštních a úžasných podobách. Teď je neviditelný, ale životy, které svlékám, se tam vracejí. Jednou bych se tam měl vrátit na návštěvu. Ale země, kterými procházím, jsou s každým dalším stoletím zajímavější. Staré životy musejí počkat, než se ukují nové.“
Durandond se nad tím usilovně zamyslel. Jistě, byl zmatený, ale zároveň se bavil, jako by mu bylo příjemné pobývat v přítomnosti takového tajemství. Po několika chvílích potřásl hlavou, vzal zelený plášť, který přinesl jako dar, a vložil jej poutníkovi do rukou. Pak odstoupil, vlastní plášť si přivázal k levému rameni, ovinul si ho kolem těla a nad bránicí si ho sepnul. Uctivě sklonil hlavu, pak zvedl svůj meč zastrčený v pochvě a omotal jej opaskem. Teď byl zmatený pro změnu poutník. Náhlý konec ho překvapil. „Nezeptáš se na nic?“
Ale Durandond přikývl. Přimhouřil bledé oči. Přejel si rukou po bradě a naklonil hlavu na stranu, možná poslouchal budoucnost.
„Ano. Zeptám se. Až budu v té jiné zemi… Až budu na západě…“ Na chvíli zaváhal a pak tiše dodal: „Co bude první věc, kterou udělám?“
Poutník se rozesmál a vstal ze svého dřevěného sedátka. Podíval se dolů na plášť a řekl: „Najdeš si kopec, který bude stejně zelený jako barva na tomto oděvu. Vystoupíš na něj. Prohlásíš jej za svůj. A začneš stavět.
“ „Pevnost?“
„Víc než to. Mnohem víc než to.“
„Mnohem víc než to,“ zopakoval mladý princ, oči upřené do dálky. „Mnohem víc než to. Líbí se mi, jak to zní.“

Jeho pohled zůstal zahleděný do dálky jen krátce. Pátravě se na mě podíval. Byl zvědavý, uchvácený nejistotou a vzrušením z toho, co mu muselo připadat jako opravdové proroctví. „Setkáme se ještě někdy?“ zeptal se.
Jak jsem mu mohl odpovědět? Nikdy jsem nenahlížel dopředu do času, abych spatřil svou přítomnost. Bylo to příliš nebezpečné. O tom, že budu v jeho světě přítomen po celou dobu jeho života, nebylo pochyb. A ve světě jeho synů a jejich synů po nich. O tom nebylo pochyb.

A o několik století později jsem našel ten zelený kopec, který jsem spatřil ve svém vidění, a žil jsem nějaký čas v té velké pevnosti v Albě, kterou ten mladý, opatrný, zvědavý muž vystavěl z popela svého života. V Taurovindě.
Když jsem do Alby přišel, znamenalo to na dlouhou dobu konec mého obcházení po dlouhé Stezce. Alba mě uchopila do náruče a mne začal pronásledovat a formovat duch budoucího krále. To je jiný příběh, na jindy. Byl jsem stále svázaný se svými novými láskami, se svými prvními láskami: a jedna z mých prvních lásek byla krásná, překrásná. Tento příběh jí patří stejným dílem jako patří zemi, do níž se jednoho dne tiše, zahanbeně vrátila.
Jednoho chladného léta…


PRVNÍ ČÁST: VODA ZE STUDNY
1. Znamení


…Argó, Iásonova magická loď, se vrátila do Taurovindy, Pevnosti bílého býka, rok poté, co odplula. Vrátila se řekou známou jako „Klikatá“. Vždycky jsem ji potají podezíral, že se vrátí, ale ona o sobě nedala vědět, dokud se nevystřídaly roční doby, odpočívala v podzemních vodách pod pevnostním vrchem: v pramenech, potocích a skrytých přítocích, které Taurovindu spojovaly s jiným světem, se Zemí Stínů hrdinů. A tak jsem o její přítomnosti nějaký čas nevěděl.
Iásón a Argonauté, kteří z její posádky zůstali, spali v její náruči, v podpalubí, blízko Duše lodi, srdce vlastního plavidla. Argó je chránila: svého kapitána, svou posádku sesbíranou ze zemí po celém známém světě, někdy z času jako takového. Možná je brala jako své děti.
Proč se však vrátila? Když jsem si poprvé uvědomil, že tam je, uzavřela se před mým jemným oťukáváním, šeptem mne pozdravila, ale svou duši mi odepřela, její trup oněměl. Proč se vrátila z teplých jižních moří?
Podivné změny, k nimž docházelo ve svatyních samotné pevnosti, mne měly přivést na stopu.

Niiv, kouzelnice ze Severních zemí, dcera šamana – kletba mého života od chvíle, kdy jsem ji dal dohromady s Iásonem – se přidala k ženám střežícím studnu. Byly teď čtyři, všechny mladé, divoké, rozcuchané, schopné těch nejúžasnějších a nejděsivějších projevů veselí a ohromení nebo hrůzy a zoufalství: všech těch vřískotů ‚prozřetelnosti a vnímavosti‘, díky nimž jsou takové ochránkyně posvátna tak odzbrojující, tak odtržené od lidí, kteří žijí kolem nich.
Niiv se mezitím stala mou milenkou. Žila se mnou v mém těsném příbytku v pevnosti, ne však v mé bídné chatrči v věčných hájích u řeky, v mém obydlí mezi slavnými zemřelými.
Když si na mě každé ráno v časných hodinách vylezla, aby u mě našla uspokojení, voněla tajemstvími. Náš malý domek vyplnil pach staré hlíny a kyselé mízy. Bydleli jsme poblíž střeženého sadu, kde pořádali slavnosti mluvčí země, minulosti a králů – duboví muži, jak se jim říkalo. Naše oslavy byly hlučnější. Niiv byla dychtivá a živočišná. Rozkoš z ní doslova sálala. Občas zářila víc než Měsíc.
Jak drancovala mé tělo, nesla se jejími výkřiky rozkoše ozvěna čerstvé vzpomínky: na to, jak drancovala také svět duchů, když pobývala u studny. Když na mne nakonec s hlubokým vzdechem padla, souvisel ten měknutím provázený povzdech spíš s tím, jak sílilo její chápání magie, než s tím, jak se zmenšovala má přítomnost v ní.
Miloval jsem ji a zároveň jsem z ní měl strach. Naučila se dávat mi najevo právě takovou přezíravost, aby si mě přitáhla blíž. Věděla, že vím, co dělá. Oběma nám to bylo jedno. Škádlení rozdmychává vášeň.

Vše nasvědčovalo tomu, že kopec pod pevností Taurovindou ožívá způsobem, jenž značí nebezpečí ze západu, z druhého břehu posvátné řeky Nantosuelty – Klikaté – ze Země Stínů hrdinů.
Pro Urthu, velekrále Cornovidů, jeho mluvčí a ctěné ženy byla ta znamení nenadálá a dramatická: ženoucí se bouřkové mraky, které nad kopcem vytvořily nepřirozené tvary, a pak se najednou rozletěly všemi směry; dusot bezhlavě prchajícího dobytka, přestože žádný dobytek nebylo vidět; další děsivé a podmanivé fyzické projevy. Ale probíhající změna se projevovala i nenápadnějšími stopami, jejichž přítomnost jsem si uvědomoval už skoro celý jeden měsíční cyklus.
Prvním jevem bylo, že se někteří tvorové začali pohybovat pozpátku. Když se na podvečerní obloze hemží hejno ptáků, je snadné vidět jen stín pohybu a nevšimnout si, že hejno letí ocasními péry napřed. Zdálo se, že okraje lesů jeleny přímo polykají, vtahují je zpět do zeleně, místo aby je nechaly poklidně se skrýt očím. Za svítání, když se objevila slabá záře prvního světla, se všichni psi a ohaři v Taurovindě začali krčit, jako by byli zahnaní do kouta a měli před sebou nějakého neviditelného útočníka. Toporně, ocasem napřed, se nořili do stínů, z nichž vyšli slídit po potravě.
Tyto okamžiky dezorientace mizely stejně rychle, jako se objevovaly, ale já jsem nepochyboval, že minulost a budoucnost se splétají v něco strašlivého.
Druhou věcí bylo mluvení v hádankách. Rovněž pomíjelo stejně rychle, jako přicházelo. Mohl to být letmý pozdrav, kovářova poznámka určená učedníkovi. Slova nedávala smysl, třebaže byla vyřčena s jistým významem. Pro ucho, jež naslouchalo, byla nesrozumitelná, jako sled zvuků, hrdelní hatmatilka. Ale samotní ti, kteří tak promluvili, si ničeho zvláštního nevšimli. Jako by je na okamžik ovládl nějaký zapomenutý jazyk. Což se skutečně stalo.
Bylo to něco, co jsem dobře znal.
Když jsem takto zpozoroval, že čas začíná tropit žerty, začal jsem hledat, kudy tento jev do pevnosti proniká. Nejdřív jsem se vypravil do sadu, háje střeženého Mluvčím králů. Houština ovocných stromů, lísek a keřů s lesními plody se skrývala za vysokým plotem z propleteného vrbového proutí a trní, který byl hustý tak, že by zabránil proniknout do ohrazeného sadu i tomu nejhbitějšímu, nejlstivějšímu zvířeti. Stromy kvetly, jejich větve se vzpínaly k zapadajícímu slunci. To bylo pro sad naprosto přirozené.
Jako další jsem navštívil studnu.
Studna se nacházela uprostřed vysokého labyrintu z přitesaných kamenů. Uprostřed labyrintu byla skupinka zakrslých dubů, zelených mechem, s větvemi ověšenými vějíři lišejníku. Uvnitř tohoto hájku se nacházela menší kamenná ohrada, která chránila vlastní vodní zdroj.
Kolem širokého ústí studny byla sedátka zhotovená z růžové krystalické horniny, kterou jsem neznal z Alby, nýbrž ze století strávených na teplejším, sušším, voňavějším jihu: na Massile, Krétě nebo Korsice. Byly to země ma’za’rai – pronásledovatelů snů – kteří se za nocí potloukali po lesnatých kopcích a roznášeli kletby. Podobně jako ma’za’rai z těchto vzdálených ostrovů byly i tyto tři ženy, které sloužili taurovindské studni, často vídány, jak ve tmě prozářené Měsícem pobíhají po kopci jako zajíci, požírají hmyz a drobná zvířata, vyskakují jako šílení psi, aby lapili ptáka v letu, a berou na sebe podivné podoby, přestože svítání je znovu zastihlo darebně krásné, jako když jim bylo šestnáct.
Nová žena od studny se objevila vždy tehdy, když nějaká starší odešla. Nepochybně dolů, do vody pod samotnou pevností. Jednoho dne se k nim však připojila čtvrtá žena a trojice se změnila v čtveřici, aniž došlo k nějakému narušení kouzla.
Tou novou ženou byla Niiv.
Po prvních známkách toho, že Stíny hrdinů znovu ožily, jsem začal ženy každý den sledovat. Většinu času proseděly na lavicích z krystalického kamene. Hleděly do rozevřeného hrdla kopce, čas od času vhodily do ústí kámen umazaný krví nebo spletený svazek trav, a při tom zpěvem vyjadřovaly to, čemu říkaly ‚slavné vidiny‘ vidiny věcí podivných, sny dálek. Když voda zareagovala, vybublala na povrch, skoro až hravě, a to pak začala bujará oslava. Nevyžíval jsem se v tom, abych byl svědkem těchto aktivit. Stačí říct, že ženy s vodou manipulovaly a dávaly jí tvary. To všechno bylo normální. Byla to normální vodní magie pocházející z časů dávno předtím, než na kopci vyrostla pevnost.
Ale nyní:
Sledoval jsem čtveřici žen ze svého úkrytu. Věděly o mé přítomnosti? Niiv možná ano, ale Niiv věřila, že k ní mám důvěru, a proto měla důvěru ve mne. Vzrušeně nahlížely dolů do studny a bylo vidět, že jim něco nejde do hlavy.
Když si podzemní tok našel cestu na povrch tentokrát, dostavil se v mohutném výtrysku zlostné vody, jenž se s burácením prodral z hlubin a porazil nymfy, které jej přivolaly. Tvor čekal. Ohýbal se, mihotal se, pozoroval. Tekutý sval, který se kolébal jako nějaký kapalný strom, se natáhl a začal osahávat chvějící se ženy.
Postupně sebraly odvahu, nejviditelněji Niiv. Nechaly se obejmout vějíři vody, natáhly se a rozvalily se v její náruči. A když je krev země takto ovinula, začal se vynořovat hluboký svět z nitra kopce, aby ukázal, co je v něm ukryto.
Z vody vyhlížely a pošilhávaly obličeje z minulosti starší než Taurovinda, nemrkající pohledy, které zmizely, jen co zahlédly živý svět.
Z těchto kdysi živých bytostí, z těchto vzpomínek na muže a ženy, se staly přízraky. Po zániku tělesné schránky z nich zůstaly pouhé sny, stíny zdržující se ve skále pod kopcem. Teď ale dostaly svobodu. Některé uprchly, vytrhly se z vody jako dutí ptáci a rozlétly se do vzduchu. Jiné, které se rozhodly raději zůstat v pokoji, klesly zpět dolů.
Pak se objevili koně, s rozevlátou hřívou se vyřítili ze studny a přinutili strážkyně, aby se s křikem přikrčily. Šedivá zjevení je přeskočila a zmizela v labyrintu. Následovali psi, ohaři všech tvarů a velikostí, avšak bez náhubků, navnadění na štvanici, hřbety zježené. Svaly jim hrály rychlostí, jak plavně přeskákali zdi, a štěkot, který zněl nejdřív zuřivě, přešel ve smutný, když zmizeli ve světě lidí, sice jen jako stíny, ale znovu živí.
Psi a koně pohřbení s králi pátrali po prchavých stezkách divokého lovu.
A pak jsem poprvé spatřil ozvěnu dávného muže, který tam ležel, zakladatele pevnosti. Durandonda.
Vztyčil se, nahý a neozbrojený, vodní přízrak představující se jako muž ve středních letech, starší než když před tolika generacemi vyslechl mou věštbu, ale ještě vzdálen mnoho let od krutého okamžiku své smrti.
Zahleděl se k východu, směrem ke své domovině, a pak k nebesům. Zavadil svýma očima o mé, když se otočil, aby si ohrazený prostor prohlédl? To jsem nedokázal říct.
Ve výrazu Durandondovy tváře byl nejdřív smutek a pak hněv, jako by tento duch, tento kapalný přízrak, věděl, co přichází, aby si to znovu přivlastnilo jeho hrdou citadelu.
Voda se rozplynula. Durandond se vrátil do kostnice pod kopcem.
Okamžik pominul.

Ukážka z knihy je uverejnená so súhlasom vydavateľstva POLARIS.

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply