Pan radní nervózně žmoulal lem své tuniky a očima přitom těkal po tvářích všech přítomných. Zdálo se, že hledá někoho konkrétního, ale zatím neměl štěstí. V hostinci U Tří kobyl bylo nabito jako ještě nikdy, vesměs samí cizinci. Každoroční jarmark právě vrcholil a jeho věhlas přilákal návštěvníky snad ze všech koutů země, i těch nejzapadlejších.

„Je nahoře,“ sykl spiklenecky Jakoubek, když kolem pana radního procházel, plné ruce práce s roznášením objednávek hostům.

Radní si povzdechl a odevzdaně se vydal po schodech. Svého hledaného našel takřka okamžitě, jako jediný totiž seděl u stolu sám.

Měšťan se při pohledu na něj zachvěl, ještě nikdy žádného nekromanta neviděl. Mrtvolně bledá kůže, dlouhé havraní vlasy a černé nelítostné oči. Vypadají všichni jeho druhu takhle…démonicky? Radní si domyslel, že nejspíš ano.

Přesto byl stále ještě odhodlán, že s ním promluví a předloží svou nabídku. Sebral proto veškerou odvahu, nasadil vlídný, byť mírně trpitelský výraz a odhodlaně prošel přes celou  místnost, dokud se nezastavil u jeho stolu.

Nekromant mu však nevěnoval sebemenší pozornost, soustředěně si pročítal jakýsi svitek a k tomu popíjel medovinu.

Radní se tedy rozhodl pro trochu větší ráznost (jeho, jednoho z nejbohatších měšťanů, přece nemůže a taky nebude nikdo jen tak ignorovat!) a sedl si přímo naproti. Když ani potom nekromant nehnul  brvou, radní si decentně odkašlal.

„Doslechl jsem se, pane, že jste ráčil zamířit do našeho nádherného města a několik dní u nás pobýt,“ začal opatrně. Obvykle tak přehnaně zdvořilý nebyl, ale přeci jenom jednat s čarodějem se musí s určitou dávkou uctivosti, leč na úkor vlastní pýchy. „Dovolte, abych se představil, jmenuji se Věnceslav Stražický a jsem radní místní samosprávy.“

Nekromant konečně zvedl oči od pergamenu a pro změnu je upnul na váženého měšťana. Jako by zvažoval, zda mu rozhovor vůbec stojí za námahu. Radnímu sice jeho zkoumavý pohled nebyl pranic příjemný, ale statečně se rozhodl neuhnout.

„Jak milé přivítání,“ zašeptal nekromant a ušklíbl se. „Ale zkraťme to a povězte mi pravý důvod, proč jste mě vyhledal. Jistě to nebylo jen proto, abyste mě pozdravil.“

„T-to ne,“ přiznal zaskočeně radní Stražický.

„Chcete tedy využít mých služeb, je to tak?“ neptal se, prostě to konstatoval.

„Ano,“ přikývl lehce radní. „Jde o jistou delikátní záležitost.“

„Chápu, jste ale srozuměn s tím, že pokud se uvolím vaši záležitost řešit, nebude to zadarmo?“ upozornil.

Radní polkl. „S tím počítám.“

„To je dobře, nejsme tu od toho, abychom chodili po světě a řešili lidské problémy. Jen někdy si můžeme…řekněme trochu přivydělat pomocí osobám, které mají dost peněz na to si naše služby koupit,“ vysvětloval a pohodlně se opřel. „Vyložte mi tedy svůj problém, uvidím, co se bude dát dělat,“ vyzval ho.

„Stalo se to asi před měsícem, v době jarního setí,“ začal vyprávět radní, který měl svou řeč tak trochu předpřipravenou, „měl jsem v plánu si zajít do sklípku pro trochu loňského vína, moc dobrý rok to byl, víte?“

Nekromant přikývl na znamení, že ho poslouchá, a Stražický pokračoval: „A jak jsem  scházel po schodech, uslyšel jsem vzdálené hlasy. Nemohl jsem sice přesně rozeznat jednotlivá slova, ale podle tónu se očividně hádali. Nepřikládal jsem tomu přílišnou váhu, často se stává, že se dva při hře v kostky začnou handrkovat, ale hádka se stále přiostřovala, tak jsem zrychlil, že ty horké hlavy zklidním.

Než jsem tam ale stačil dorazit, ozval se řev a patrně se strhla rvačka. Našel jsem místního čaroděje, jak leží zkroucený na zemi s mečem v hrudi a nad ním mého syna Matěje, který se posměšně chechtal. Zeptat se, co se vlastně stalo, jsem už nestihl. Čaroděj ve smrtelné křeči ještě stačil vyslovit zaklínadlo a proměnil mého syna…“ Radní se při té vzpomínce zalknul.

„Ano?“ pobídl ho nekromant.

„V psa, proměnil ho v psa!“

Nekromant se na hodnou chvíli zamyslel. „A vy po mně chcete přesně co? Odčarovat vašeho syna není v mé kompetenci, na to jste si měl sehnat druida.“

„Ano, já vím,“ souhlasil radní Stražický, „ale sehnat dnes čaroděje není vůbec jednoduchá ani levná záležitost. A když jste se náhodou objevil vy, tak byste možná mohl oživit toho starého čaroděje, ať ho odčaruje on a podá náležité vysvětlení.“

„To by…,“ protáhl nekromant, „šlo.“

„Výborně,“ zaplesal vesele radní. „Kdy to provedeme?“

„Pokud jde o mě, tak třeba hned dnes v noci,“ navrhl.

„A musí to být v noci?“ zarazil se Stražický. „Je to důležité pro nějaký…magický účinek?“

„Copak, pane radní, snad se nebojíte tmy?“ zasmál se nekromant a nechal ho chvíli tou představou podusit. „Samozřejmě není nezbytně nutné provádět rituál v noci, ale město je ve dne plné lidí a předpokládám, že i na hřbitově nebude liduprázdno. Chcete snad vyvolávat zesnulého před zraky svědků? Nebudu vám lhát, není zrovna hezký pohled na mrtvolu už měsíc tlející v zemi, která se navíc po mém zásahu začne hýbat a mluvit.“

„Dobře, tak tedy v noci,“ ustoupil radní, „a prozatím přijměte prosím pozvání do mého domu, kde si ujasníme podrobnosti.“ Celou tu dobu totiž bedlivě sledoval okolí, jestli je někdo neposlouchá, a tak by rád konverzaci převedl někam na bezpečné místo.

***

„Ten čaroděj, jak se jmenoval?“ zajímal se nekromant a pohodlně se usadil na lavici. Obydlí radního Stražického byl jeden z nejlepších měšťanských domů na náměstí a jeho příjmení muselo mít v kraji velkou váhu.

„Oldřich, proč?“

„Jestli ho náhodou neznám a navíc – budu potřebovat jeho jméno při vyvolávání,“ osvětlil nekromant a prohlížel si přitom výzdobu pokoje pro hosty. Radní nejspíš nepřeháněl, když tvrdil, že si jeho služby může skutečně dovolit. „Ale asi neměl moc velkou úroveň, že?“

„To ne, obyčejný řadový čarodějíček šesté kategorie; jak to víte?“

Nekromant obrátil oči v sloup jako by to, co z pouhé šesté kategorie vyplývá, nebylo dost patrné i pro nezasvěceného. „Schopného čaroděje by smrtelník nemohl jen tak zabít, jednoduše by to nestihl. Než by se nadál, vyslal by na něj nejmíň pět kleteb.“

„Oldřich mému synovi důvěřoval,“ zdůraznil radní, „a navíc se to všechno seběhlo až moc rychle. Nechápu, jaký můj syn mohl mít důvod zaútočit. Hádka většinou neskoční smrtí jednoho z jejich účastníků.“

„To jistě ne, nejspíš šlo o něco vážného. A kde vlastně máte toho psa? Jak jste říkal, že se jmenuje…Matěj?“ zeptal se nekromant.

„Venku, žena ho vzala na procházku,“ Stražický rychle pohlédl z okna, jestli už se náhodou nevracejí. „Chuděrku to moc vzalo a nejdřív tomu ani nechtěla věřit, když jsem Matěje v psí podobě přivedl domů, ale pak jsem jí musel sdělit tu hroznou zprávu, že Oldřich je mrtvý; víte, ona ho měla moc ráda, sympatický člověk to byl; tak nakonec uvěřila a teď se o Matěje vzorně stará.“

„Hezké,“ odvětil nekromant napolo nezúčastněně.

„Ona se Juditka snaží dělat před sousedy, že se nic nestalo, a všude tvrdí, že syn odjel do světa na studia a toho psa nám daroval sám, aby nám v prázdném domě nebylo smutno,“ vykládal radní.

„Takže jste to utajili? Myslím i tu smrt čaroděje. Vymysleli jste si další originální historku ve smyslu, že musel náhle odjet a pak ho v noci pohřbili?“

Stražický se ošil. „Ano, tak něco,“ připustil. „Vím to jen já, má žena a pár čeledínů, kterým jsem zaplatil, aby mlčeli.“

„Tak to byste se měl velmi pečlivě před obřadem ujistit, jestli je hřbitov opravdu liduprázdný,“ poradil nekromant, „pokud si tedy chcete udržet svou prestiž neposkvrněnou.“

***

I samotná jeho silueta nahání hrůzu, copak si na tom zakládají? Pomyslel si rozmrzele radní, když sledoval blížícího se nekromanta, který byl celý zahalen do dlouhého černého hábitu a na hlavě měl kápi.

„Vskutku nádherná noc,“ poznamenal nekromant a upřel oči na hvězdy. Obloha byla bez mráčku, přesně jak se hodilo pro svěží jarní období. „A toto musí být Matěj,“ sklopil zrak, když si všiml, že Stražický s sebou přivedl také svého syna. Pes se ukázal jako huňatý bobtail a ve zvířecí podobě byl – upřímně řečeno – mnohem hezčí než v lidské.

„Ano, ano, moc hezká,“ odbyl ho nervózní radní. „Můžeme začít?“

„Jak je ctěná libost,“ přitakal tak trochu líně nekromant. „Kde je jeho hrob?“

„Až na úplném konci, kde hřbitov plynule přechází do lesa a kde se také pohřbívají všichni bez náhrobku,“ řekl měšťan a pokynul nekromantovi, kudy se má dát.

„Zakopali jste ho k tulákům a pobudům?“ nekromant nadzvedl káravě obočí.

„A co jsme podle vás měli dělat?“ bránil se Stražický. „To je jediné místo, které nebudí pozornost. Nikdo se nezajímá, kdo leží na planině vyvrhelů.“

„Stejně ale trvám na tom si jeho tělo po rituálu odvézt a předat Řádu, aby ho pohřbili, jak se sluší a patří – s ceremoniemi,“ oznámil nekompromisně.

„To mi uděláte nevýslovnou radost,“ řekl vesele radní, „Oldřich byl můj velmi dobrý přítel a bolelo by mě, kdyby musel skončit takhle.“

„Tedy dohodnuto,“ uzavřel nekromant.

Jak kráčeli, hrobů pomalu ubývalo, začaly být zanedbanější a chudší, až nakonec došli k pouhým hliněným vyvýšeninám zarostlými trávou, kde se snad dala tušit těla pochovaných. U jednoho z nejčerstvějších hrobů stáli dva čeledíni s lopatami a čekali na svého pána.

„Dejte se do toho,“ zavelel svižně radní, těše se vidinou, že za chvíli už bude mít celou záležitost za sebou.

Zatímco si kopáči pilně hleděli své práce, Stražický nepronesl ani slovo. Neustále se ostražitě rozhlížel a s úzkostí se otáčel za každým podezřelejším zvukem. Dobře sice věděl, že nikdo nemá sebemenší důvod navštěvovat o půl druhé ráno hřbitov, ale opatrnosti není nikdy nazbyt, a když je teď navíc město plné cizinců…kdo ví, co napadne ožraly.

Hrob byl relativně mělký, a tak netrvalo dlouho a sluhové se brzy dostali k cíli. Vyzdvihli tělo pečlivě zabalené v hrubém suknu a položili ho na trávu kousek od jámy.

„Ať odejdou a vrátí se za půl hodiny zahladit stopy,“ nakázal nekromant.

„Slyšeli jste? Tak běžte,“ pobídl čeledíny radní.

Nekromant mezitím poklekl k tělu a začal jej opatrně rozmotávat. Objevila se vybledlá tvář Oldřicha. Byl to docela mladíček, nemohlo mu být víc než čtyřicet, což je pro čaroděje…no řekněme hodně krátký život.

Stražickému se při tom výjevu zkřivila tvář, ale neodvrátil se, jen o něco poodstoupil. Nekromant přiložil mrtvému na čelo dva prsty a jeho tvář se napnula soustředěním.

„No?“ přerušil ho radní po pár vteřinách, když se zdánlivě nic nedělo.

„Pouto mezi tělem a jeho duchem se dosud zcela nerozložilo, oživování bude rychlé,“ vysvětlil nekromant a zpod pláště vylovil dýku se stříbrnou rukojetí a nádherným zdobením. Jindy by radní Stražický ztratil alespoň pár chvil přemítáním o její ceně, nesporně velké, ale tentokrát ho plně ovládl strach, a tak neměl na něco takového ani pomyšlení.

Nekromant několikrát přejel hrotem dýky nad čarodějovým tělem, dokud čepel nezačala vydávat slabě modrou záři. Pak ji jediným rozhodným gestem zabodl do hrudi mrtvoly a světlo se ihned začalo rozpínat do všech cév. Nebyla to obvyklá procedura, ale na druhou stranu ten nejrychlejší způsob. A právě to, jak si nekromant uvědomoval, si přál radní ze všeho nejvíc. Ať to má tedy mít.

Když modravá záře pronikla i do žilek obličeje, začal nekromant se samotným zaříkáváním. Nejdřív to byla jednotlivá slova v jakémsi neznámém jazyce, pak plynule přešla do tiché písně. Jak nekromant zpíval, začala se kolem něj utvářet šedavá mlha a zahalovat jej.

Radní se neodvážil ani pohnout, aby náhodou neporušil magickou atmosféru, která zatím pokryla nejbližší okolí, a se zatajeným dechem sledoval, jak nekromant dělá rozmáchlé gesto a mrtvole se pod jeho rukama vrací zpět život.

Čaroděj otevřel oči tak náhle, až sebou Stražický škubl. Chvíli vydával jen jakési rdousivé nesrozumitelné zvuky, ale když nekromant udělal další gesto, jeho řeč se kvapem zlepšila.

„Kdo se opovážil rušit můj klid?“ zasyčela Oldřichova mrtvola a koulela bulvami.

„Já, Daniel, nekromant první kategorie z řádu Temných mágů noci na přání radního Věnceslava Stražického z města Bělavá,“ odříkal nekromant. Duše zemřelých v záhrobí vnímají čas jinak než lidé tady na Zemi a je pro ně někdy těžké si hned vzpomenout. I když, pravda, velké křivdy a násilné smrti nejsou nikdy snadno zapomenuty.

„Oldřichu,“ zašeptal radní a opatrně k němu přistoupil. „Co se stalo ten večer, co jsi byl zabit?“

„Tvůj milý synáček mi prohnal břichem čepel, to se stalo,“ odsekl čaroděj. Inu, i mrtví, když jsou vyrušeni, umí být pěkně nepříjemní. „A taky se mu dostalo náležitého trestu,“ zašilhal po psovi, který kňučel opodál. „Nikdy bych neřekl, že se mi tak náročné kouzlo podaří, ale vidina pomsty mi dodala sílu,“ a skřípavě se zasmál.

„Ale proč? O čem jste spolu mluvili? Slyšel jsem jen, jak se strhla hádka.“

Čaroděj znovu hrozivě zakoulel očima. „Náš prohnaný Matějíček se chtěl osamostatnit a vydělat si peníze velmi nepoctivou, až hanebnou cestou,“ vysvětlil.

„Jak to myslíš?“ nechápal měšťan.

Zesnulý se jednou mocně nadechl, až to uvnitř zachrčelo, což ale nejspíš udělal jen pro efekt a taky aby si dopřál čas na rozmyšlenou, protože mrtví už dýchat nepotřebují, a začal vyprávět:

 „Bylo to tak, že jsem odhalil Matějovy záměry rychle zbohatnout. Spojil se totiž s potulnou loupeživou bandou odpadlých žoldáků a společně vymysleli plán, jak si nakrást. Chtěli k tomu využít každoroční trhy, kdy je ve městě hodně bohatých cizinců, a naplánovali  že se několik z nich ubytuje po místních hostincích, budou se chovat jako zcela normální hosté a v noci, až padne tma, Matěj s těmito několika vyřídí stráže hlídající městské opevnění, odemknou hlavní bránu, kterou dovnitř vnikne zbytek bandy i se zbraněmi a vozem, uloupí, co se dá, a zase stejně rychle zmizí, ovšem podstatně bohatší.“

Radní střelil pohoršeným pohledem po psovi. „Matěji, je to pravda?“ zeptal se docela zbytečně, ve zvířecí podobě mu nebyl schopen odpovědět.

„Chtěl jsem mu to rozmluvit,“ pokračoval čaroděj, „myslel jsem, že je to jen jakási mladická nerozvážnost, možná ho dokonce ti mizerové nějak zmátli, ale pohádali jsme se a já skončil,“ ukázal na ránu na břiše, „jak jsem skončil.“

Radní Stražický se na hodnou chvíli odmlčel a střídavě se díval po všech přítomných s otevřenou pusou, neschopen uvěřit tomu, co právě vyslechl.

„Pokud už mě nepotřebujete, rád bych se zase vrátil,“ dožadovala se mrtvola.

„Tvé ostatky budou odvezeny Řádu, Oldřichu, čaroději šesté kategorie, to ti slibuji. Mír tvé duši,“ prohlásil nekromant, který byl celou tu dobu zticha. Pronesl několik slov zase v tom cizím jazyce, vytáhl z čarodějova těla dýku a tělo okamžitě zmrtvělo. Pak vstal, oprášil si plášť a schoval dýku.

„Počkejte, to bylo všechno?“ rozkřikl se radní.

„Své odpovědi máte,“ pokrčil klidně rameny nekromant.

„Ale co bude s mým synem?“

Nekromant Daniel se lhostejně podíval na psa. „Zaslouží si to,“ řekl a pomalým krokem zamířil pryč…do noci.

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

    • Virimith Stoker

      Souhlasím s tebou, každý čtenář, co povídku přečetl až do konce, by ty dva-tři řádky mohl zanechat.

      Takže děkuji i za tvůj názor. Tím zbrklým koncem jsem si vědoma, dopisovala jsem většinu povídky den před odevzdáním, takže to pak tak vypadá. 🙁 Příště si na to dám pozor a nebudu to nechávat na poslední chvíli.

  1. Kateřina Dvořáková

    pravda, že dle mého názoru by měli komentovat všichni, co čtou-když mají alespoň nějaký názor. Jinak autor nemá odezvu. Mě se příběh líbil. dobré charakteristiky postav, jen konec mi přišel takový…narychlo. Hlavně vysvětlení špatnosti zakletého. Nevím, jestli jsem četla špatně, ale nepochytila jsem tam žádný náznak během vyprávění. čtenář by asi měl mít možnost zachytit vodítka vedoucí k vyřešení zápletky, nebo si to alespoň myslet. Takhle to bylo jak pěst na oko- nepřekvapivé v dobrém slova smyslu, ale zbrklé. To ovšem není míňeno negativně. Zvlášť vyřešení (nehcat ho v té podobě) se mi líbilo 🙂

Leave a Reply