Klábosili a popíjeli až do brzkých ranních hodin. Když kupec vstával, bard se už chystal k odjezdu. Zrovna kontroloval řemení, když mu kupec položil ruku na rameno.

Jsi dobrý společník. Snad se ještě uvidíme.“

Rád jsem s tebou poseděl. Od moudrých se člověk hodně naučí.“ Usmál se bard, poplácal koníka a vyskočil na vůz.

Myslíš od starých,“ prohrábl si kupec bílé vousy. “Přesto, kdybys ještě někdy chtěl využít společnosti starého muže, pocházím od Jasanové hory, několik dní severně odtud. „Po celé Solné stezce mne znají jako Liutmara od Askéty.“

Bard na znamení úcty mírně sklonil hlavu. V tom se zatřásla kupka sena v přístřešku pro koně a z ní vykoukl mladík ze Slatin. Vlasy na hlavě mu trčely jako hřebíky a sotva mohl otevřít napuchlé oči.

U Luga, do toho pití musel ten kulhavej šejdíř nalejt snad džbán bolehlavu. Mám pocit, že se mi hlava rozskočí.“ Ostřil s námahou na postavy před sebou.

Hele, kůň,“ prohlásil a tupě hodnou chvíli na zvíře zíral. Bardovi došla trpělivost. Slezl z kozlíku, vytáhl za košili chlapce z kupky sena a hodil ho do vozu.

Do Slatin kudy?“ zeptal se pobaveného kupce.

Cesta vede údolím mezi támhletěmi dvěma horami. Pak radši vzbuď svého průvodce, začínají tam mokřady a cesta není bezpečná.“


Mladík se probral až pozdě odpoledne, celý den jízdy prochrápal vzadu na voze. Mezitím projeli údolím a před nimi se rozprostřely mokřady. Řídký porost nahnědlé trávy na vratkém podkladu se střídal s neprostupným hustým lesem. Bard matně věděl, že o dva dny cesty dál začíná posvátný les, do kterého nevkročí ani v kouzlech školený druid, natož noha obyčejného smrtelníka. Posvátný les je příbytkem duchů, víl, mocností dolního i horního světa. Sám neznal nikoho, kdo by se tam odvážil.

Mladík, vyspaný do růžova si vylezl vedle barda. „Jejda, Slatiny,“ podotkl překvapeně.

Tebe snad musel hnát pán větrů, že jsi tu ještě před setměním. Já to šel do osady skoro dva dny. Ne nadarmo se o bardech se říká, že jsou znalí kouzel.“

Bard si na krku připlácl nasátého komára a znechuceně se rozhlédl. „Utáboříme se na noc. Běž nasbírat dříví.“ Seskočil z vozu a začal odstrojovat koně. Chlapec zmizel blízkém porostu. Když se po chvíli vynořil s otepí dříví, byl už koník přivázán na dlouhé lonži k jednomu z blízkých stromů a bard z vozu vytahoval jídlo, které nakoupil v osadě.

Budeš chtít taky?“ zeptal se chlapce, kterému už skoro tekly sliny z koutku úst.

Jak se můžeš takhle ptát?“ Zvolal chlapec vyčítavě. „V žaludku mi kručí, že to zažene divou zvěř v okolí, sliny se mi sbíhají že kvůli tomu skoro nemůžu mluvit a jsem hlady tak vysílený, že pomalu ztrácím vědomí.“

Bard byl proti své vůli pobaven. Rozvalil se u ohniště, zhluboka si zavdal z měchu a připlácl několik komárů.

Havěť nenažraná,“ zabručel otráveně a přehodil si plášť přes hlavu místo kápě. Najednou si uvědomil, že ani neví, jak se jeho společník jmenuje. V hostinci na to nedošlo a celý den jízdy prospal.

Jak ti vlastně říkají?“

Chlapec se na okamžik podíval na pěvce, ale pak se vrátil k sledování pečínky. Plameny chtivě olizovaly maso a jemu už pomalu začínala téci po bradě slina.

Gort Válečník“ prohlásil sebevědomě. „Jsem nejlepší bojovník v naší vesnici, bojí se mně i muži staří jako ty. Skolil jsem už mnoho kanců, Římanů i Germánů. I staří našeho rodu mi prokazují úctu.“ Pěvec si znovu prohlédl chlapce. Rašící vousky, vyhublá hříběcí postava, sotva patnáct let, žádná zbraň. Obávaný Gort Válečník.

Musíš být opravdu velký bojovník,“ přisvědčil a jen v duchu doufal, že chlapec nepostřehne, jak mu cukají koutky. „Když si troufneš v tak nebezpečné době cestovat neozbrojený.“ Chlapec nejistě pohlédl na barda, ale pak přisvědčil. „To jsem. Holýma rukama dokážu zabít medvěda.“

Dobrá, věřím ti, Válečníku. Už to maso bude?“ Chlapec znalecky přivoněl a přikývl. Když dojedli, vytáhl Pěvec z vozu velké klubko smotaného provazu. Na délku tří paží byl k provazu připevněn zvonec, pár kovových plíšků a další cingrlátka.

Budeš vzývat duchy lesa?“ zeptal se Gort s plnou pusou a očima navrch hlavy.

Tak nějak,“ pokývl pěvec, ale dál se zaujetím rozmotával provaz. „Zařídím, aby nás duchové lesa ochránili před nezvanými návštěvníky. Duchové mají rádi zvuk kovu. Musíš je poprosit o přízeň a pak natáhnout provaz kolem tábora. Přivážeš ho ke stromům ve výši kolen. Když se přiblíží nepřítel, duchové lesa zatřesou provazem, ty se probudíš a můžeš se bránit.“ Gort nadšeně zatleskal. „Můžu ti s kouzlem pomoct? U Luga, moje první kouzlo! Ale…jak se prosí duchové lesa?“

Bard povzdechl. Věřil, že duchové lesa mají na práci důležitější věci, než hlídat tábor. Provaz se zvonci mu už několikrát zachránil život, když o něj noční útočník zakopl a tím ho rozezněl.

Prosit duchy lesa musíš svými vlastními slovy. Musí z nich poznat, že je máš v úctě, pak tě ochrání.“

Společnými silami roztáhli provaz v v lese, asi deset kroků od ohniště. V části, ze které měli výhled na mokřiny, a kterou nekryl les připevnili nástrahu k nízkým kolíkům, které bard zatloukl do země. Chlapec celou dobu poctivě mumlal prosbu lesním duchům.

Mezitím se zcela setmělo a skomírající oheň osvětloval jen úzký kruh. Oba pocestní si přitáhli kožešiny blíž k ohni a zabalili se do plášťů.

Myslíš, že nás budou chránit?“ zeptal se Gort nejistě a s podezřením pohlédl k temné mase stromů.

Jestli se ráno probudíme, pak nás ochránili.“ Odpověděl pěvec. Až po chvíli ho napadlo, že tohle asi chlapec slyšet nepotřeboval. Natočil tvář k ohni, aby se ohřál. Odhrnul vlasy z obličeje a vystavil zjizvenou část obličeje teplu. O chladných nocích ho jizva studila. Myslel si, že chlapec už spí a tak když promluvil, sebou trhl.

Tu jizvu máš z boje?“

Spi. Zítřek, dočkáme-li se ho, bude dlouhý.“

Bojoval jsi s Římany? Nebo je z lovu?“ nedal se chlapec odbýt.

Bardi nebojují. Zaplatil jsem příliš velkou cenu za velmi důležitou věc. Nic v tomhle světě není zadarmo, ani přízeň bohů.“ Po téhle odpovědi chlapec hodnou chvíli mlčel, ale nakonec si přeci jen dodal odvahy.

Já tě sledoval. Jestli nejsi duch, jak říkal ten kupec v hostinci.“

A jsem duch?“ zívl bard aby dal najevo, jak ho hovor nudí. Ostražitě přivřené oči ho však usvědčovaly ze lži.

No…nejsi. Ale člověk taky ne. Žádném člověku není sto let, být ti tolik, tak jsi starý, shrbený a vrásčitý. A nikdo nemůže být na světě tak dlouho, aby nevěděl, jak se jmenuje.“

To je pravda,“ přisvědčil bard. „Každý zná své jméno, Gorte Válečníku.“

Chlapec se nespokojeně zavrtěl. „Víš, vlastně mi tak neříkají. Můj nevlastní otec je ptáčník a jí jím budu taky. Ale chtěl bych být válečník, zabíjet nepřátele, získat si Teutasovu přízeň a zemřít se ctí. Když nemůžu být druidem, tak aspoň bojovníkem.“

Bard přikývl na souhlas a přetáhl si plášť přes hlavu. Nechtělo se mu spát, ale hovor se stočil na věci, které už kdysi dávno vytěsnil z mysli. Stačil ale jeden večer s tím upovídaným a vyzáblým klukem a bohové mu je znovu připomněli.

A ty máš jméno, pěvče?“ nedal se Gort.

Pěvče, slyšíš? Ty už spíš?“


Žena sáhla dívce hrubě na břicho, přitlačila a chvíli po břiše kroužila dlaní. Spokojeně mlaskla a otočila se k zachmuřenému muži stojícímu ve dveřích.

Je těhotná.“

Muž nebyl překvapený. Obtěžkanou ženu poznal bezpečně, vždyť mu taky manželka porodila už pět dětí.

S kým?“ Zavrčel mezi zuby. Stařena se jen ušklíbla.

Ta malá to neřekla, co? Zaplať, pak se to možná dozvíš.“ Zatímco se pro sebe uchichtávala, brala z pytlíků pověšených všude na zdi chatrče hrsti bylin a házela do kotlíku s vroucí vodou. Nakonec ke kotlíku přičichla a bezzubými ústy se usmála na dívku.

Za chvíli to tvoje tajemství rozluštíme, maličká. Tatínek bude rád.“ Děvče jen zalapalo po dechu a stisklo si břicho.

Muž ustoupil od vchodu a usadil se na jednu z kůží u zdi. Věděl, že rozmlouvání s bohy chce svůj čas. Na dceru se ani nepodíval. Ztratila svoji cenu. Ať už byl otcem dítěte kdokoliv, slušnou cenu za použité zboží už nedostane.

Stařena za mumlání zaříkadel nabrala z kotlíku trochu tekutiny a vroucí si jí nalila do úst. Přiklekla k dívce, nožem jí otevřela křečovitě stisklé zuby a udělala totéž. Dívce vhrkly slzy do očí a spálený jazyk jí naběhl v ústech. Stařena jí zatím roztrhla šaty na břiše a rozprostřela na něm uvařené byliny.Zatímco dívka s otevřenými ústy lapala po dechu, stařena mumlala věty ve starém jazyce. Muž si všiml, že byliny začínají pomalu působit. Ženiny oči zeskelnatěly a její pohyby se staly trhavými a nepřesnými. Náhle sebou začala dívka prudce házet.

Drž ji,“ zasípěla stařena k muži. Ten přiklekl a vší silou přitlačil dívčina ramena k zemi.Křeče za chvíli pominuly a dívka otevřela oči. Měla je stejně skelné jako stařena. Otevírala ústa, jako by mluvila, ale muž neslyšel její hlas.

Zaplať.“ Nařídila stařena. Muž vytáhl jantarový náramek a podal ho ženě. Ta jen odmítavě zavrtěla hlavou.

Ne mně, bohům“ a pokývla k dívčinu břichu. Otec položil dar na nahé tělo. Doufal, že bohové dar přijmou. Stařenino mumlání zesílilo.

Vidím zvíře, které se blíží ke klínu tvé dcery a roztahuje jí nohy. Dítě, které porodí nebude patřit ani tobě, ani jí. To zvíře v něm se postaví proti vlastním lidem i proti bohům.“

Muž proroctví nerozuměl ani za mák.

Kdo je otcem?!“ Zaječel vztekle a zatřásl stařenou. Ta na něj pohlédla slepýma očima.

Otce pro bastarda hledej na severu. Tak to říkají bozi.“

Bastard ze severu,“ zamumlal muž. Pak mu svitlo. Vstal a vší silou kopl dívku do obličeje.

Komentáře

komentářů

About The Author

One Response

Leave a Reply