Na osadu, ukrytou v lesích dopadaly provazy deště. Pronikaly rákosovými střechami, hasily ohně a z udupané hlíny tvořily mazlavé bláto. Strážný u brány se bez nálady ploužil a znechuceně se opíral o násadu kopí. Opánky měl obalené bahnem, oděv do nitky promočený a kožený vak na víno už dávno prázdný. Přes hustou clonu deště sotva viděl na několik metrů, ale i tak zahulákal k druhé straně brány, kde tušil dalšího strážného. Odpověď se ozvala skoro okamžitě.
            „Hej, Arte!“
            „Co chceš?“
            „Došlo mi víno. Nemáš ještě?“
            Z druhé strany se ozvala poněkud opatrná odpověď: „Dost pro oba určitě ne.“
            „Takže máš! Koukej se rozdělit, ty lakomej skrčku!“ Strážce se vrhnul se dolů z valu. Bahno pod ním povolilo, takže skončil v kotrmelcích. Nezdržoval se čištěním oděvu a rychle jako krysa vyšplhal k druhému muži. Ten zatím dělal, co mohl, aby toho příliš ve vaku nezbylo. Strážce mu neurvale odtrhl měch od úst a s překvapující rychlostí jej vyprázdnil. Víno, tekoucí mu po vousech se smísilo s deštěm a druhý muž jen s lítostí sledoval, jak přichází o drahocennou tekutinu.
            „Á….“povzdechl si ,“to jsem potřeboval. „Já už takovou dobu suším hubu a ty si to tu syslíš jako veverka. To seš kamarád?“
            „Pomalu zjišťuju,“ zavrčel znechuceně druhý muž, když si k opasku připínal prázdný měch, „že než bejt tvůj kamarád, tak bych byl radši tou veverkou.“
            „Stačí říct,“ odsekl strážce. „Dám druidovi kozu nebo dvě a o nejbližší slavnosti z tebe ta veverka bude.“
            „Nevyhrožuj. Kdo by ti pak dával nejlepší víno v osadě, co?“ Spiklenecky se naklonil. „A to ještě nevíš, jakou lahůdku mám připravenou k Lunasgaadu.“
            Strážci se při pomyšlení na slavnost začaly sbíhat sliny. O svátku boha Luga je přímo svatou povinností každého Kelta vypít všechen alkohol, který najde a nacpat si bachor k prasknutí. Nepřetržitá žranice trvající několik dní, k tomu tanec, sportovní klání – ne že by soutěžil, ale k smrti rád sázel – a nejnovější příběhy a písně bardů ze všech vzdálených končin keltského světa.
            „Tak co máš?“ zeptal se netrpělivě a pošťouchl druhého přátelsky kopím.
            Druhý muž jen tajuplně zavrtěl hlavou. „Jen si počkej.“
            „Jen si počkej, jen si počkej…. Já mám co dělat, abych se dočkal konce hlídky. V tomhle nečase na nás stejně žádný Germáni nezaútočí, dyť by jim navlhlo prádlo, jestli ňáký maj. A vůbec, já jdu k sobě.Stejně už tu nemáš nic k pití.“ Než se vyšplhal opět na svou stranu valu byl nejen promočený, ale i celý obalený bahnem, takže připomínal spíš oživlého sněhuláka než hrdinného ochránce osady.
            Náhle se na okraji lesa vynořil vůz. Strážce pookřál. Potřeboval si na někom zchladit vztek.
            „Ať je to aspoň Germán. Aspoň jeden malinkej Germánek,“ pomodlil se k bohu všech válečníků a vytáhl meč. Otřel zabahněné ostří do pláště a pokusil se prohlédnout dešťovou zeď. Napínal zrak, ale vůz zmizel. Stiskl víčka, zatřepal hlavou, aby se zbavil vody, která mu tekla přes obočí. Najednou vylekaně nadskočil. Vůz se vynořil těsně před ním, jako přičarovaný duchy.
Na kozlíku seděl schoulený muž, voda mu máčela světlé vlasy a tekla dál, za krk. Oba, muž i kůň, vypadali unaveně a zanedbaně. Zdálo se, že i vůz pamatoval lepší časy. Ozdobná plachta byla vybledlá a místy potrhaná, dřevo, kdysi pomalované pestrými barvami, bylo omlácené a některá prkna vyštíplá. Muž sám byl oblečen velmi prostě. Opánky, sepnuté několikrát nastavovanými řemínky, přiléhavé kalhoty, které z části překrývala modrá halena s roztřepenými rukávy. Plášť neurčité barvy měl sepnut dřevěnou sponou a přehozen ledabyle přes ramena. I na plášti bylo podle otrhaných okrajů poznat, že se muži kdysi vedlo lépe. Jediné, co s oděvem neladilo, byl opasek z jemné kůže, se třemi plnými váčky, zdobený a vyztužený lesklým kovem. 
            Jezdci mohlo být kolem třiceti let, ale díky svému zanedbanému vzhledu a jizvě v obličeji, která se táhla přes oko až k lícní kosti, vypadal o něco starší. Dlouhé světlé vlasy mu v ucouraných pramenech padaly do obličeje a zakrývaly mu tvář.
            Strážce v jedné ruce sevřel meč a v druhé amulet, který mu visel na krku. Vyčítavě pohlédl k nebi. Čeká se snad, že bude bojovat s duchem?
            „Co chceš?“ houkl dolů z valu. 
            „Jsem bard. Chci jen přespat a něco pojíst,“ zvolal nahoru muž a zdvihl ruce tak, aby bylo vidět, že v nich neukrývá žádnou zbraň. Strážný s úlevou políbil amulet. Pak se hluboce zamyslel a k muži ve voze zavolal: „Jdi ke Kulhavýmu Cedrikovi, má nejlepší pivo. Až mi skončí hlídka, přijdu si tě tam poslechnout.“
            Muž se pobaveně ušklíbl a kývl na souhlas. Mezi tím se ale už otevřela brána a on mohl vjet vozem do úzké uličky, která ztěžovala přístup do města útočníkům. Přestože lilo jako z konve, v uličce se pod improvizovanými přístřešky domů tísnilo pár prodejců hliněného nádobí a kostěných ozdob. 
            Dům Kulhavého Cedrika našel snadno podle výparů alkoholu a vůně jídla, která mu připomněla, že od rána nejedl. Koně zavedl pod stříšku k ostatním zvířatům a vůz nechal na dešti. Plášť shodil zpět na ramena, zatřepal hlavou aby se mu přilepené prameny vlasů odlepily od obličeje a vstoupil.
            Dům byl poměrně prostorný, odhadl to tak na deset kroků od stěny ke stěně. Doškovou střechou tu a tam protékal pramínek vody, ale zdálo se, že to hostům nevadilo. Hlasitě mu zakručelo v břiše, když nasál vůni pečeného masa a teplých obilných placek.
            Protlačil se k jednomu ze stolů, popadl opilce, dřímajícího s hlavou na stole a vystrčil jej z místa. Ten jen něco zabrumlal a poměrně spokojeně se schoulil na zemi. Muž zaujal jeho místo a hladově se natáhl do mísy pro kus pečené kýty. Sotva ji ale popadl, někdo jej silně pleskl přes ruku. Zavrčel a nevrle se ohnal po troufalci. Byl jím obtloustlý muž s obrovskými, mastnými kníry a jednou nohou zdeformovanou.
            „Než se najíš, zaplať,“ vyštěkl vousáč. Muž beze slova sáhl do jednoho z váčků u pasu a vytáhl zašlou minci, na níž byl vyražen kanec. Vousáč po ní chmátl a pečlivě ji prohlédl.
            „Nejseš zdejší, co?“ Místní, když už platí, tak mincí s mušlí.Sněz, co můžeš a vypij, co sneseš.“
            „A nocleh?“ zeptal se s nadějí. Vousáč jej sjel pohledem od hlavy k patě. „V zadní místnosti na slámě. Sucho tam je, a ty stejně nevypadáš, že bys měl na něco lepšího.“ 
            Muž přikývl. Konečně nikým nevyrušován popadl maso a hladově se na ně vrhl. S hostinou přestal, až když byla mísa na stole prázdná a ve džbánu jen zbytek na dně. Strážný u brány měl pravdu. Tak dobré pivo nepil, ani nepamatoval. Hostinu zakončil mohutným říhnutím a povolil si opasek.
Konečně byl ochoten vnímat i něco jiného než kus flákoty. Všiml si, že pozornost všech v místnosti je obrácena k muži v honosném purpurovém plášti. Měl řeč, ale přes halasné přitakávání ostatních nebylo slyšet ani slovo. Muži na souhlas bouchali pěstmi do stolů a pokřikovali. Jeden unesený proslovem dokonce vylezl na stůl a chraplavým hlasem začal pořvávat na mluvčího. Mával kolem sebe džbánem s pivem a štědře jím poléval ostatní u stolu. Ožralý, jak zákon káže, se motal mezi mísami s jídlem. Zabahněné opánky nechávaly na stole špinavé šmouhy a z vousů mu kapalo pivo.
Dál už toho muž moc neviděl. Opilec se najednou skácel jako podťatý a skutálel se na zem. Na hodnou chvíli mu zmizel z dohledu, když se najednou vynořil z chumlu těl a po čtyřech lezl k východu. Za řehotu celé hospody ho vyprovázel Cedrik a chromou nohou mu zpracovával zadek. Vykopl ho ze dveří a s pocitem dobře vykonané práce se opřel o dveře a založil si ruce na prsou.
Muži se pomalu vraceli k jídlu a pití. Soused po Pěvcově levici poslepu hmátl do mísy pro kus masa. Překvapeně zašátral a když zjistil, že je mísa prázdná, pobaveně se obrátil k spolustolovníkům:
            „U Luga, vždyť on nám vyjedl celou mísu!“
            Zvědavě změřil své spolustolovníky. Nevypadali nebezpečně. Ten prostořeký byl ještě kluk, po kníru ještě ani stopa a oblečený byl jako rolník. Na krku se mu houpalo hned několik amuletů – vyřezaná figurka medvěda, havrana, lišky a jakéhosi dalšího ptáka. Na rukou měl spoustu náramků, z kovu i z kůže a na nich pověšeny další figurky uctívaných zvířat.
Druhý muž šikmo od něj byl na první pohled voják. Přes oděv měl oblečen římský kryt z pevné kůže zdobený kovem, který kdysi musel patřit mnohem urostlejšímu majiteli. Kdykoliv se nahnul nad stůl, kryt mu vyskočil až k nosu. Když se voják přesvědčil, že je mísa prázdná, nelibě se zaškaredil.
            „Nechtěl bych bejt tvojí matkou a plnit ti bachor. Jsi na cestách, protože už si vyžral celou svoji vesnici?“ Bard se jen ušklíbl. „Vyjedl jsem a vypil, co se dalo. Ale zeptej se své ženy, co ti po mně doma zbylo.“
Voják se rozhořčeně nadzdvihl, čímž si ovšem vrazil kožené brnění do nosu.Než se ale mohl spor rozhořet, zasáhl třetí muž. Položil vojákovi ruku na předloktí a zavrtěl hlavou.
„Že máš ostrý jazyk, to jsi nám právě předvedl,“ pokývl s úsměvem směrem k Pěvci.“Jen bych ještě rád věděl, kdo jsi, než tě můj strážce za tvé řeči zabije.“
Muž se jen usmál. „Nikdo důležitý. Jenom vyprávím příběhy.“
„Dobrá Birghid“, vykřikl ochmýřený soused, „ty jsi bard!“ Vítězně se rozhlédl po ostatních hostech. „Je to Bard! Jsem u jednoho stolu s Bardem!“ Když se jeho prohlášení nesetkalo s kýženým ohlasem, políbil alespoň popořadě všechny své talismany.„Pít s bardem prý nese štěstí,“ oznámil spolustolovníkům a přistrčil své talismany muži pod nos. „Požehnej mi je, ať mají dvakrát takovou sílu.“
„Později.“ Odbyl ho muž a obrátil se zpět k vojákovi, který na něj překvapeně zíral. Přimhouřil oko a zcela vážně se zeptal: „Začneme, nebo chceš jít ven?“
„Když zabiješ barda, sešleš nepřízeň bohů na celý svůj rod,“ informoval vojáka čile holobrádek a výhružně zachřestil talismany.
„Ty putuješ po Solné stezce?“ zeptal se náhle kupec.
„Tam i jinde. Jdu kam mně Bozi pošlou.“
„Slyšel jsem o bardovi s jizvou přes celou tvář v Egiru předminulou zimu.“
Muž neklidně poposedl a přimhouřil oči. „Co jsi slyšel?“
Kupec potřásl hlavou. „Divné věci. Že je duch, že putuje zemí už sto let, že ostatní stárnou, ale on mládne, že je na světě tak dlouho, že už sám zapomněl své vlastní jméno. Ženské toho namluví, že jde jednomu hlava kolem. Ty ale jako duch nevypadáš.“
„Třeba nejsem ten, o kterém jsi slyšel.“
„Třeba. Třeba jsi.“ Kupec se ušklíbl. „Každopádně s duchy je třeba být zadobře, i když mají bezedné břicho jako ty.“
               „I duchové musí jíst. Kam míříš, na jih?“
Kupec nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Na jihu už není bezpečno. Římské legie jsou blíž než se zdá. Dvacet dní jízdy jihozápadně už mají stálá opevnění. Lidé tam mají strach, obchody nejdou jako dřív. Když si pomyslím, že naši předci zatlačili ta římská prasata až k moři a z jejich věštírny v Delfách nezůstal kámen na kameni, rval bych si vlasy, mít jich dost.“
                „Měl jsem ale za to, že obchodník jako ty musí na cizácích vydělat,“ namítl Bard.
„Ještě nedávno ano“,přitakal kupec. „Lugh je mi svědkem, naše kožešiny a zvířata je vábily jako hárající fena psa. Několikrát jsem jim dokonce prodal i jantar. Jenže teď…..Když obchoduješ s nepřáteli, jsi zrádce.“ Kupec si přitáhl přes stůl barda za rukáv a kývl bradou k prvnímu stolu.            
„Vidíš? Tam, ten v purpurovém plášti. Než jsi přišel, navrhoval zabít všechny, kteří Římanům posluhují. A není jediný.“
Opatrně se rozhlédl kolem, zda někdo neposlouchá. „Jenže já nejsem voják, jsem obchodník. Ze severu Germáni, z jihu Římani. Kopí už neuzvednu a za celý svůj život jsem poznal tu římskou chásku líp, než bych chtěl. Jsou tak hamižní a líní, že by se pomalu vyplatilo si je koupit, než s nimi bojovat. A kam vede tvoje cesta, pěvče? Budeš vzdávat hold Lugovi v téhle díře?“       Bard jen s úsměvem zavrtěl hlavou.
                „Ne, tady je to i pro mne moc malé. Mířím do Lougen.“
               „Ale Lougen jsou odtud na tři dny cesty a Lunasgaad je až za deset dní,“ počítal pomalu kupec. „Máš víc času než potřebuješ.“
               „Znáš to, otče, bardi cestují pomalu, aby cestou získali i předali co nejvíc příběhů.“
               „Ty jedeš do Lougen?“ probral se náhle mladík a za chrastění amuletů přisedl blíž k bardovi, který pobaveně přisvědčil. „Pojeď se mnou, k nám, moje osada je po cestě do Lougen a dobře tam víme, jak uctít vzácného hosta.“
               Bard celkem lhostejně pokrčil rameny a odevzdaně se zeptal: „A kde to vlastně žiješ?“
               „U Slatin, jenom kousek odtud. Je to moc pohostinný kraj a lidi jsou tam taky moc pohostinní a náš dobytek je…“
               „Taky moc pohostinný, co?“ rozesmál se bard.
               „Počkej, chlapče,“ zarazil se kupec. „Slatiny nejsou po cestě, k nim je to dva dny cesty a z nich ještě dalších pět, než se člověk dostane do Lougen.“
               „No – to jo,“ zarazil se mladík, „ale je to jenom malá zajížďka, ani nestojí za tolik řečí…“
               „Vážně jenom malá zajížďka, místo tří dnů budu na cestě sedm, to je jako bych jel do Říma přes sever Germánie. Ále co, pojedu. Jsem hlavně zvědavej,“ mrkl bard na kupce, „na ty vaše pohostinný krávy.“
 
Dívka letěla lesem. Slepě klopýtala o kameny a pařezy. Za ní se táhl jako znamení odér strachu.Co chvíli se otáčela přes rameno aby se ujistila, že svým pronásledovatelům unikla. Seběhla zalesněné návrší a vběhla do řeky. Proud byl silný a strhl ji s sebou. Chvilku se nechala unášet, pak se chytla jednoho z kořenů, které visely nad vodou a přitáhla se ke břehu. Jektajíc zuby zalezla mezi větve, které proud zanesl do malé zátočiny. Skrčená s pevně sevřenými víčky šeptala motlitbu bohyni, která ji měla opatrovat.
 
 „Kde je ta děvka?“
„Podle stop ve vodě.“
„Zatracená mrcha. A taková byla přítulná.“
„Přítulná? Prokousla ti ucho, když ses jí dostával pod sukně.“ Muž místo odpovědi zavrčel. Byl vůdcem skupiny a každý neúspěch snižoval jeho autoritu. Ta malá keltská mrcha ho ponížila před jeho muži. Vztekle se podíval na posměváčka.
„Vlez tam. Zjisti, jestli se dostala na druhej břeh.“ Druhý z mužů se ušklíbl. Nechtělo se mu. Voda byla ledová a proud zatraceně silný. Mokrý jako myš se dostal na druhou stranu. Tam se zaklením prohledal okolí a přebrodil se zpátky.
„Na druhý straně nevylezla. Musel jí strhnout proud.“
Vůdce vztekle rozkopl shnilý kořen. Nechtěl to vzdát tak snadno. Ale nechtělo se mu ani lézt do vody.
"Ty mrcho!" Zařval na celý les. "Seš mrtvá, slyšíš? Mrtvá!"

Komentáře

komentářů

About The Author

4 komentáře

  1. Hawk

    na začátku mně trochu vadil přechod ve vyprávění od stráže k bardovi, možná bych to malinko pozměnil
    …a zase: máme tady úvod 🙂 zajímalo by mě, jak dlouhý tento příběh bude a doufám, že se brzy objeví nějaká další pokračování

    přeju hodně inspirace

Leave a Reply