Seděla naproti mně v němém nesouhlasu. Její hnědé vlasy, slepené potem a hlínou, jí padaly do čela. Byla mladá, mohlo by jí být tak dvacet let. Možná ale mladší, protože život na ulici člověka vysaje. Bála jsem se pohledu do jejích očí. Jako kdybych je viděla již tisíckrát. Oči poznamenané bolestí a zoufalstvím.Vím, že kdybych viděla svoje, možná bych spatřila to stejné. Dívka začala cosi mumlat, nerozuměla jsem ani slovo. Znělo to jako nějaká písnička, taková ta, kterou slýcháte v dětství a dodává vám naději. Z jejich úst však zněla tesklivě jako věci ztracené v nenávratnu. Můj pohled se dotknul jejích očí.Ta temnota a hloubka, jako kdyby zažila již tisíce životů a přesto nekonečná prázdnota. Snažila jsem se nevšímat si jí a soustředit se na zbytky svých sil. Nevím na co, ale budiž. Mohla jsem vidět tmavé krčící se postavy všude okolo a jejich prázdné pohledy. Náhle se ozval vzdálený výkřik. Nevěnovala jsem tomu pozornost, určitě zas někoho vedli z mučení. V celé věznici bylo až děsivé ticho. Sem tam jste mohli slyšet tichý chraplavý šepot nebo sténání. Velký prostor neosvětlovalo nic jiného než světlo slabých žárovek. Dozorci byli zvláštní lidé, jestli to tedy byli lidé. Nikdy jsem žádného neslyšela promluvit ani slovo. Nosili dlouhé černé pláště s kápí a ty rysy obličeje, které byli vidět, se zdály být u všech stejné. Nahánělo to strach. Cítila jsem únavu. Rozhodla jsem se,že si na chvíli zdřímnu… tady mě stejně nic nečeká. Aspoň na chvíli se vydat do světa snů…

     
      Ležela jsem na zelené trávě a lehký vánek se mi opíral do tváří a jemně je chladil. Všude byly rozkvetlé stromy a květiny. Nějaká zahrada, ano já jí znala, byla to moje zahrada. Najednou mě zamrazilo a tělem mi proběhl nepříjemný pocit. Ohlédla jsem se za sebe a uviděla dům. Byl opravdu krásný. Bílý, jako nově natřený, s dřevěnou terasou plnou květin. Z jeho oken jako by se usmívalo samo slunce. Pocítila jsem pocit úlevy a bezpečí a automaticky, jako bych to dělala už léta, jsem vzala klíč z vázy a otevřela dveře. Neměla jsem to dělat, jako kdyby se něco prolomilo. V domě byla náhle tma a vlezlá zima. Zatřásla jsem se a viděla, že i venku se všechno změnilo. Kam jen oko dohlédlo byla pustá žíznivá krajina s ohnutými suchými stromy. Do těla se mi vkrádal žal i když jsem neznala důvod. Pokusila jsem se rozsvítit, ale proud zřejmě nefungoval. Zakopla jsem o nějaký nábytek: „Au!!“ Můj hlas zněl v okolním tichu velice zvláštně. Chvíli jsem se zastavila a zaposlouchala se. „Nemůže být přece úplné ticho,“ pomyslela jsem si. A opravdu něco jsem slyšela. Tichý zpěv. Tak tesklivý…
     
      Panebože já ho znám. Je to zpěv té dívky. Najednou se se mnou všechno zamotalo. Tohle byl sen, ale jako to mohu vědět, co je vlastně realita. Byla jsem zmatená. Lapala jsem po dechu. A pak jsem si to uvědomila, já jí rozumím. Předtím jsem nevěděla, co její bláboly znamenají, ale teď ano. Z jejích úst se táhl ten stesk ještě zesílený. Ráda bych vám řekla, o čem ta píseň je, ale slova nestačí a kdo neuslyšel, tak neuvěří…
     
      Nevím, jak dlouho jsem ten zpěv poslouchala… byla jsem jako zhypnotizovaná. Jako by čiré zoufalství mělo sílu zastavit každý lidský krok a snad obměkčit i Boha, když bude třeba. Z transu mě probudila její náhlá změna hlasu. Už nezpívala, křičela. Křičela na někoho jménem: „Sally, Sally!! Pomoz mi prosím! Odpusť mi, já ti nechtěla ublížit!! Pojď!! Zachraň mě!!“ Potom už to nebyla slova, jen kvílení. Nevěděla jsem, kdo to byl, ale nějak mi to přišlo důležité. Cítila jsem, že jestli se jí něco stane, zemřu i já. Netušila jsem, co mě k tomu závěru, ale byl zničující. Srdce mi v tom okamřiku silně bušilo. „No tak uklidni se, najdi ji po sluchu.“ Začala jsem zhluboka dýchat. Rozhlédla jsem se, což bylo docela zbytečné v okolní tmě. Nevím přesně, jak jsem ji našla, ale prošla jsem hodně místností. Dům se zdál nekonečný. Místnosti byly roztodivné, raději jsem se nezastavovala. Některé byly plné prchavého stříbrného prachu. Jiné absolutní a jaksi hmotné temnoty. Prošla jsem dokonce i jednou, která měla více prostorů. Nebudu lhát a řeknu, že jsem byla vyděšená k smrti. Konečně jsem k ní dorazila. Byla v malé místnosti a nohy měla v okovech. Jinak se ale zdála v pořádku. Neviděla jsem jí do obličeje…Sklonila jsem se k ní. Nevěděla jsem, co mám říct. Pohlédla jsem jí do očí, ale měla je prázdné. Civěla na mě bílým bělmem a z úst jí začala kapat krev. Začala se příšerně smát, až mi to trhalo uši. Křičela: „Co sis myslela, mě nedostaneš!!! Já jsem tě dostala, doběhla jsem tě!! Já jsem vítěz!!!“A opět ten pronikavý smích…
 
      Vzbudila jsem se a kolem mě byla jen tma. Ne, vlastně nebyla… Jen jsem nemohla otevřít oči. Slyšela jsem kolem sebe nějaký hovor. Byl úplně cizím jazykem, i když já vlastně ani nevím, kterým jazykem mluvím… Hovor byl velice napjatý a jeden hlas jsem poznávala… Někdo blízký. Chtěla jsem promluvit nebo alespoň otevřít oči… pohnout se! V duchu jsem křičela, ale nebyla jsem schopna ničeho. Zvuky umlkly… pomalu jsem se propadala zpátky… tisíce hlasů na mě volalo: „Čekáme na tebe již dlouho, pojď k nám, s námi je krásné bytí!“ Jako by mě neviditelné ruce obtočily kotníky a táhly dolů… nebo snad nahoru? Přestávala jsem se orientovat. Silou vůle jsem se vymanila a ocitla jsem se na něčem vlhkém. Byla jsem venku, asi jsem seděla na zemi. Špatně se mi dýchalo, vzduch byl prosycený ohněm a kouřem… Otevřela jsem oči. Kolem byla spousta lidí. Tančili kolem ohně v nějakém starodávném obřadu. Vzývali snad bohy, aby jim nadělili déšť. Byl tam šaman v šíleném obleku ze zvířecích kůží a barevného peří… zmítal se v tanci, možná v objetí nějaké drogy. Všude kolem byly lesy tak hluboké a temné, že by se v nich člověk mohl ztratit navždy. A šelmy, co číhaly na nevinné oběti mohl zastavit jen mocný oheň, pradávný to ochranitel lidské rasy. Lidé tančili kolem šamana, byli uhranutí, chycení v pasti snad samotného stvoření… Rozhodla jsem se podívat se blíž. Prodírala jsem se mezi keři a větve mě šlehaly do tváří. V nose mě štípal pach kouře. Jeden z mužů náhle ustal v tanci a blížil se ke mně. Začala jsem se třást zimou, ale hlavně strachem…Muž přistoupil blíž… Byl celý pomalovaný a v očích měl zvláštní jas. Vlasy měl černé a dlouhé splývající s okolní tmou. Usmál se. „Pamatuješ si na mě?“ušklíbl se. Chtěla jsem utíkat. Znala jsem ho. Ale proč jsem tady? Co to všechno má znamenat? Kam zmizel můj život? Byl nějaký někdy? Přestal se usmívat… Jeho zelené oči na mě hleděly teď lítostivě. „Takže ne, to je mi líto,stále si pamatuju ty chvíle, jak jsme spolu seděli na mostě a poprvé jsi mne políbila. Myslel sem, že spolu zůstaneme navždy,“ provinile se usmál. „Jo, byli jsme velmi mladí, ale stejně to bylo krásné, skoro jak z nějakýho béčkovýho filmu,“zasmál se. “Ano, některé věci stály za to, bohužel už je to pryč,“ povzdychla jsem si. Na mysli mi vytanula vzpomínka, ale za okamžik se proměnila v prach. Píchlo mě u srdce. „Něco přece musí stát za to,“ pomyslela jsem si. Chytil mě za ruku. “Myslím, že tady se můžeme pro vždy rozloučit, ty to musíš zvládnout sama, já už se nemohu vrátit, ale ty ano, věř tomu, prosím.Každý má naději. Věřím ti,“ řekl povzbudivě. Otočil se a odcházel pryč. „Počkej kam mám jít?? Co mám zvládnout, musíš mi to přece vysvětlit!!! Paule počkej!“ Naposledy se ohlédl a v očích mu zajiskřilo…
   
      Probudila jsem se. Tentokrát ve své cele. Tohle byla realita. Žádné květiny, ohně, pomíjivá svoboda. Pouze studené zavřené klece. Tajemná dívka stále seděla naproti mně. Voda odkapávala ze starého rezavého vodovodu velice monotóně. Zvedla jsem se a pomalými kroky jsem se k němu dobelhala. Napila jsem se chladné vody. Měla odpornou kovovou pachuť. Po věznici se začaly rozléhat rázné kroky. Přicházel On. Byl hlavní. Ten, na kterého se nezapomíná. Vysoký muž v černém obleku, strohý a přísný. Vyzařovala z něj jakási elegance. Doufala jsem, že nepůjde do naší cely. To by nevěstilo nic dobrého… Ale ne, blížil se sem…prosím, dejte mi chvilku klidu….
 
     
 
      Klíč zachrastil v zámku a on pomalu otevřel. Stoupám si. Aspoň mu budu stát čelem. Probodly mě jeho ledově šedé oči.
      „Víte čemu jste se provinila?“ Jedovatý hlas jako z hlubin země, který se dutě rozléhal a jeho ozvěna mě zněla v hlavě.
      „Já jsem nic neudělala! Prosím..“ Moje odhodlání bylo rázem pryč. Měla jsem z toho muže panickou hrůzu. Jako když se někdo bojí pavouků. Nemohla jsem se mu dívat do očí a radši jsem sledovala myš, která dojídala na podlaze zbytky nějakého plesnivého jídla.
      „Laskavě se uklidněte a řekněte mi co jste poslední dobou dělala. Snažte si vzpomenout.“ Bylo pro mě nepochopitelné co po mě chtěl. Celou dobu jsem trávila ve věznici. Co bych tak asi mohla udělat? Marně jsem se snažila rozvzpomenout na něco podstatného.
      „Celou dobu jsem tady nic nedělám, procházím se, sem tam si zdřímnu..“
      „Ano, zdřímnete. To je logické. Ale vy jste měla sen. Před okamžikem jste snila před mýma očima. To je absolutně nepřipustitelné! Chcete se snad vrátit na mučení? Pamatujete si přece jaké to je. Ať se to neopakuje!“
Nezmohla jsem se ani na slovo. Rozhodně jsem to nechtěla znovu podstoupit. To trýznění těla i duše. Chvíli se na mě díval a kroutil hlavou.Pak se otočil a ráznou chůzí vykročil ven. Ani jednou se neohlédl. Celá jsem se třásla a bála se pohnout i když, už zmizel z dohledu. Měla jsem pak pocit, že mě vidí pořád. Jako by měl milióny neviditelných očí. Jak jinak by mohl vědět o mém snu? A co je na tom tak špatného? To už nemůže mít člověk ani radost ze svých snů? Tady asi ne…
     
      Po nějakém čase mě opět dostihla únava.Můj strach ze spánku byl velmi silný. Celou dobu mé oči pozorovali prázdno a přemýšlivě těkali. Snažila jsem se nevnímat tichou přítomnost té dívky. Jak se mě jen zapletla do snu? Bylo to děsivé. To asi kvůli jejímu vzhledu. Vypadala jak z nějaké hororové povídky. Ano, horory ta jsem jako malá měla ráda. I když mě to moji rodiče zakazovali. Potají jsem je po nocích sledovala a byla jsem pěkně vystrašená. Tak naivní. Pousměji se nad tou vzpomínkou. A uvědomuji si, že to je něco z mého života. Konečně se mi vrací paměť. Možná když se budu více snažit rozvzpomenu se na víc věcí… Klížila se mi víčka.Náhle v mé hrudi sálalo malé teplo. Malá naděje na znovu nabitý život.V hlavě mě pořád znělo: teď jen spát… jen spát…
     
      Hukot jen ten nesnesitelný hukot. Na čem to stojím? Podívám se ke svým nohám
„Panebože, co to proboha je?“ Vyděsím se. To na čem stojím není podlaha. Jako bych stála ve vzduchu jen svou vlastní vůlí. A pode mnou černý vír. Točí se příšerně rychle a stahuje vše sebou. Mrtvé lidské duše. Bílé prchavé postavy. Nevypadají jako jejich těla. Některé jsou jako nestvůry ze samotných pekel. Jiné tak krásné. Většina z nich vypadala klidně. Smířená ze smrtí. Jen pár se jich snažilo dostat zpátky v posledním zoufalém boji o život. Něco mě chytlo za nohu. Žlutá duše nějakého muže. Má protáhlé a hubené tělo, jakoby seschlé. Vypadal jako nějaká mumie.
      Chrčivým hlasem promluvil „Prosím vytáhni mě nahoru. Mám moc. Já jsem přece úspěšný podnikatel. Můžu ti nabídnout všechno“ V jeho očích se objevují slzy. Smrt si nevybírá.
      „Nech mě! Tady jsme každý sám za sebe!“ Silně jsem ho odkopla a otřásla se hnusem. Poslední co sem slyšela byl jeho zoufalý jekot a pak jen ticho. Někdo se blíží ke mně. Nepadá ani se nesnaží zachytit může chodit v prázdnu jako já. Ta prokletá dívka. Kde se tady bere? Přijde až ke mně a usmívá se, až jí vyčnívají ostré zuby. Znovu slyším její tichý hlas. Zněl spíš jako hadí syčení než lidská řeč.
      „Podívej se! Není tohle království krásné?!“ Hlasitě se směje, až se začne dusit vlastním chrapotem.
      „Jen pojď! Vidíš ten vír! Ten krásný temný vír? To je naše země zaslíbená. Tam není tužeb. Tam není proseb. Jen nekonečná prázdnota a zapomnění… No není to krásné?“
      „Co po mě chceš. To pro mě není. Já ještě budu žít. Vím že musím. Jestli chceš skoč si sama!“
      „Co to říkáš! Ty mě pálíš! Ty mě bolíš! Já bez tebe nemohu!“ Po tvářích jí tečou slzy. Černé husté slzy.
      „Proč nemůžeš? Každý to musí vědět sám jestli nastal jeho čas. Všechny duše to ví a cítí přec. Ta energie nás spojuje všechny. Musíš ji vnímat“
      „Ne, ne, ne… Ty mě neposloucháš. Já nejsem..nejsem?… celá… poslouchej.. poslouchej“ Začne si pro sebe povídat. Dívá se do země a zdá se, že mě nevnímá.
      „Poslouchej? Co mám poslouchat? Jak to myslíš, že nejsi celá?“
      „Nevíš?… Ty nevíš? Já a ty, ty a já… Já jsem ty a ty jsi já“
      „Cože? Jsi šílená jdi si pro smrt sama.“ Začínám pojímat podezření. Zdá se mi to celé takové podivné. A u srdce cítím prázdné místo. Něco tam chybí. Mohla by o být, nedej bože, ona?
      „Ano, ano, ano… Je to tak. Je to tak. Pojďme půjdeme. Já půjdu! Protože já chci ano chci… chci se utopit… ta krása… osamění.“ Chytila mě za ruku a snažila se mě stáhnout dolů a už se jí to málem povedlo. Náhle jsem se vysmekla a utíkala a utíkala někam hlavně pryč.. jenom pryč!
      Jen běží a neotevírám oči. Zdá se mi, že už jsem dost daleko. Podívám se kolem sebe. Nějaká chodba. Je dlouhá a osvětlují ji louče. Pomalu pokračuji. Jediný zvuk který slyším jsou mé vlastní kroky. Na konci chodby vidím nějaké světlo, které osvětluje velký obraz. Přijdu k němu.Je klidný a příjemný. Samé pestré barvy. Nějaká šťastná rodina. Poznávám ji jsou to mí rodiče a já. Na obraze se usmívám. Jako bych viděla ty nadějné zítřky.
      Ale to ne! Tohle ne! Usmívám se sice, ale všimnu si, že za mnou někdo stojí. Přesně za mnou na obraze stojí ta dívka! Upírá svůj prázdný pohled do nějakého jiného vzdáleného světa. Je to tedy pravda. Ona je mou součástí. Co mám ale dělat? Nechci zemřít! Musím se s ní znovu spojit abych to byla celá já. Snad se mi pak podaří uniknout z věznice. Vrací se mi všechny vzpomínky. Na to jak jsem byla malá a hrála jsem si s dědou na zahradě. Na mou první panenku. Můj první povedený obrázek. Tehdy jsem běžela ze školky šťastně domů s tím, že umím kreslit. V té chvíli vypadal svět tak barevně a šťastně. Ano a také na mou první lásku. Ach, Paule musíš být mrtvý. Říkal jsi, že nemůžeš zpátky… Co se proboha stalo? S ním to už nebylo to štěstí jako v dětství. Nemohla jsem najít sama sebe. Milovala jsem ho to asi ano. Ale svou vlastní prázdnotu jsem zakrývala alkoholem a dlouhými párty a to všechno s ním. Myslím, že teď už si pamatuji téměř všechno, ale pořád nevím jak jsem se dostala tak blízko k smrti a to zrovna s ním… ?
      Teď to není důležité. Teď vím co musím udělat. Musím se s ní spojit. Ještě nevím jak ,ale něco zkusím a třeba to vyjde. Vracím se zpátky, už se nebojím, buď a nebo teď záleží jenom na mě. Dojdu zpátky k ní. Sedí tam ve vzduchu a se zavřenýma očima se houpe pomalu dopředu a dozadu.
      „Poslouchej mě! Já chci jít zpátky! Jsem silnější než ty!“
      „Ne, ne, ne, chichichi… to se ti nepodaří vír je příliš silný.“
Vím že ano už se s ní nebavím. Jen soustředím všechnu svou energii na naše spojení. Instinktivně nad ní natáhnu ruce. Začnou z nich vycházet zelené provazy a omotávají se kolem ní. Příšerně ječí. Rve mi to uši je mi to tak líto, že ona trpí až mi vyhrknou slzy. Vydržím. Cítím jak se spojujeme. Jsme teď jedno tělo jedna duše. Ale já mám nadvládu. Odsunuji její myšlenky hluboko do sebe. Můžou se nanejvýš ozvat ale nemají důležitost na mém rozhodování. Jsem to zase já. Konečně.
      Probouzím se ve své cele. Dívka tam už nesedí. Přesně jak jsem čekala. Už nejsem vystrašená. Teď na mě nemohou když jsem se rozhodla. Ano, už vidím jak se blíží On, ale není tak elegantní. Jeho kroky jsou rázné a jeho zlost cítím až sem. Prudce otevře dveře do mého vězení. Z jeho očí sálá oheň.
      „Co jste si to dovolila. To je nehorázné a neskutečně drzé!“
      „Možná, ale vy mě nemůžete nic udělat. Vím kdo jste. Ubohý posle smrti!“ směju se mu do očí. Můžu si to dovolit
      Uklidní se. Teď se dokonce usmívá a je zas chladný.
      „To je pravda. Protentokrát. Ale nebojte se na každého dojde a já mám času dost opravdu moře času“ Ušklíbne se.
      „Takže prosím, můžete jít“
      Už se s ním nechci bavit. Nechci myslet na to, že sem budu muset zpátky. Aspoň ne v tuhle chvíli. Teď když jsem dostala novou šanci. Proklouznu kolem něho a jdu ven. Na konci jsou velká železná vrata. Pro mě se však otevřou sami. A venku. To je krása. Modrá obloha a vzdušné mraky. Takové ty co vypadají jak cukrová vata. Jindy bych si řekla, že je to kýč. Ale teď… Teď jsem neskutečně šťastná. Vidím že z mraků vidí dlouhé liány a lidé, kteří se vrací k žití po nich šplhají nahoru.
      „Věděl jsem že to dokážeš“ Leknu se hlasu za mými zády a otočím se.
      „Paule! Ty nejsi mrtvý. Vrátíš se zpátky se mnou že ano?“
      „Ne,Chtěl jsem tě jenom vidět. Užij si to a nepromrhej svoji šanci. Sbohem.“
      Chci mu ještě něco říct. Ale mizí. Je mi to moc líto. Trochu té radosti se ze mě vytratilo.
Pořád jsem ale plná odhodlání. Přijdu k liáně a pořádně se jí chytím. Pomalu a pracně jsem šplhala nahoru, ale cítila jsem v době jakési uspokojení. Jako by mi ta námaha činila přímo radost.Šplhala jsem asi dlouho, protože se pomalu začínalo stmívat. Ruce i nohy jsem měla celé sedřené. Moje únava teď byla téměř nesnesitelná. Jen nesmím usnout teď ne! V hlavě jsem si pořád opakovala tuhle větu. Konečně! Obklopila mě teplá červená záře. Unášela mě svými teplými vodami a já viděla tisíce prožitých i neprožitých životů. A pak už jen tma…
 
      Pomalu jsem přicházela k sobě. Bolela mě noha. Jen otevřít očí. Měla jsem pocit že moje víčka jsou těžká jako kameny. Podařilo se to. Trochu rozmazané. Lidi? . Au, hlava jako střep. Mí rodiče se nade mnou skláněli. Měli ustaraný výraz, který se pomalu měnil na šťastný úsměv.
      „Holčičko, my jsme se o tebe tak báli!“ Máma se usmála a chytila mě za ruku.
      „Neměla jsi moc vážné zranění, ale byla jsi už týden v komatu. Doktoři si s tebou vůbec nevěděli rady, ale teď jsi se probrala. To je nejdůležitější.“
      „A co se stalo? Nemůžu si vzpomenout…“
      „Měli jste s Paulem autonehodu a…“
      „Je mrtvý“ Uvědomila jsem si.
      „Cože? Jak to víš? Je nám to moc líto… „
      Uvědomila jsem si, že bych neměla mluvit o svém zážitku „Nevím nějak jsem to vycítila, byl mi tak blízký…“
       Táta poprvé promluví. Vypadá trochu zaraženě. „My víme dcerko“ usměje se „Ale musíš jít dál, měla jsi štěstí, musíš toho využít!“
      Věděla jsem, že ano. Nebyla jsem již zbloudilá. „Ano, slibuji vám, že začnu.“
      Jen hluboko v mé hlavě se ozval tichý vlezlý hlásek: „Proč se snažit? Stejně tam jednou půjdeme ano,ano,ano… Půjdeme spolu. Nade mnou nemůžeš vyhrát“
      „Mlč!“
 
 
 
 
 
 
 

Komentáře

komentářů

About The Author

15 komentářů

  1. Václav Brůha

    mno tak i moje trocha do mlýna… Děj mi přišel takový poněkud zmatený a dost jsem se v tom ztrácel. Abych řekl pravdu, nebylo tam ani nic, co by mě drželo při čtení v pozornosti. Díky formátování celého textu na střed jsem se v tom ztrácel ještě o trochu více. Na to při dalším psaní pozor!

  2. Martin

    Ahoj, Dio, tak jsem si tvou povídku přečetl i já a musím říct, že jsem byl opravdu nadšen.
    Ten nápad se sny se mi líbil, přišlo mi to velice zajímavé.
    Jen si to po sobě víckrát přečti – třeba i desetkrát a dej to přečíst i někomu jinému, protože sama na všechny chyby taky narazit nemusíš 🙂
    Nejsem nějaký rýpal, jako třeba někteří lidé :-), ale ty chybky kazí jinak hezký dojem z povídky,
    Pokud na sobě budeš intenzivně pracovat a zlepšovat se, tak se můžeš vypracovat a jednou by ti mohla vyjít i pěkná sbírka povídek.
    Takže asi tak. Měj se a pilně piš. Už teď se těším na tvou další povídku.
    S pozdravem Martin

  3. Kor-Skarn

    Ja bych nebyl tak kriticky. Zpusob vypraveni je trochu jiny, nez je tu obvykle, pravda, ale neni vubec na skodu. Ba naopak, k takovemu typu povidek (dalo by se to asi prihodne nazvat "psychidelicke drama") se vyborne hodi. Tohle proste neni epicka povidka a cpat sem akci by bylo jako nutit prase nosit cepici.
    Dejove je to slusne, vypraveni se dobre vyviji a pomalu dospiva k pointe, ktera celkem jasne vyzniva. Myslim si, ze vypraveno je to dobre.

    Mam jen jednu pripominku: priste si to po sobe poradne precti, radsi 2x.
    Kulha ti interpunkce, obcas se objevi gramaticka chybka, vypadne slovo nebo se pomichaji casy (ze si toho vubec vsimnu, mluvi samo za sebe;-). Ono se to pak lepe cte, kdyz je po jazykove strance vsechno v poradku. Na povidku spechat nemusis, ona ti neutece:-)

    • Alcil

      já nemyslel akci jako krev, meče atd., já myslel, aby se tam něco dělo. Ty jen proplouváš k jednomu obrazu k druhému, je zřejmé, že se to děje mimo realitu a pointa tolik nevyzní, protože něco takového čtenář prostě čeká. Kdyby jsi se více zabývala hrdiny, dala tam víc dialogů a prostě to pojala dějověji, možná by to bylo lepší, já bych to tak udělal 😀

      • Alcil

        a řpišlo to takové málo epické, kdyby jsi se víc zabývala nějakou akcí či něčím takovým a nedávala jsi tu snovost tolik najevo, tak by pointa možná i vyzněla

      • Martin

        Alcile, počkej časem.
        Dia se jistě vypíše a pak nám všem jistě ukáže ještě daleko lepší dílka než je tady to. 🙂 (čím samozřejmě nechci říct, že tato povídka byla špatná! Ba právě naopak. Mě velice nadchla)
        Co se týče toho – ,,to už tady bylo" – no, proč by se to ,,to už tady bylo" vzít a obohatit o nové prvky?
        To je báječný nápad. Fantastika nemůže být pořád o jednom a tom samém. Musí se neustále hledat nové cesty, aby žánr neupadl a neopakovaly se pořád dokola ty samé postupy.:-)

      • Alcil

        chce to nové postupy, proto kopírujme nápady, hustý…jinak ty seš na to expert, viď…kouknu se na film, okopíruju příběh a přidám echar-rache 🙂 Kdyby byl každej jako ty, tak se ve všech fantasy chodí ničit kouzelnej prsten 🙂

      • Martin

        Alcile, Alcile.
        Lidi se mění. To tě asi nenapadlo, co?

      • Hawk

        musím říct, že tě ale Alcil setřel 😀
        možná by se ale debata o kopírování atp. hodila na fórum spíš než sem…

      • Martin

        Ne, díky, Hawku. Já nemám zapotřebí s Alcilem diskutovat.
        Sbohem.

Leave a Reply