Za zdmi krčmy zuřila další z nekonečných písečných bouří. Místní štamgasty to ale v nejmenším nezajímalo, měli zde jinou atrakci – postaršího poutníka, který tvrdil, že v hlásce za městem straší.
„A jak jsi na to přišel?“ zeptal se pochybovačně Tyršin, mladý knihovník, který byl široko daleko známý tím, že tvrdil, že duchové a jiná jim podobná havěť už dávno neexistují.
„Chtěl jsem tam přespat, když začala ta bouřka,“ odpověděl poutník silným jižanským přízvukem.
„A co se stalo pak?“ zeptal se knihovník znovu, očividně nepřesvědčen mužovou výpovědí.
„Šel jsem dovnitř,“ cizinec si odkašlal, protože mu v krku zaskočil kus chleba, „našel jsem tam vhodné místo na spaní, začal rozbalovat deku. Když v tom- “, odmlčel se. Jednak proto, aby posluchače trochu napnul, jednak proto, že musel zapít ten otravný chleba. „Když v tom kolem mně začaly jen tak z ničeho nic poletovat věci. A odněkud zdálky a zblízka zároveň jsem slyšel ďábelský smích.“
„Nesmysl,“ odsekl knihovník, ale jeho hlas už nezněl tak přesvědčeně jako na začátku. ,Samozřejmě´pomyslel si poutník, ,vždyť takhle se přece chová poměrně nebezpečný jantarový démon, o němž pojednává pár svazků v té tvé prťavé knihovně.´
Když se noc pomalu začala proměňovat v ráno, poutník se zvedl a odešel do svého pokoje. Byl se sebou velmi spokojený, protože po zbytek noci se probírala už jen jeho historka a hosté se, značně posíleni kořalkou, kterou si onoho večera dopřáli víc než dost, rozhodli, že hned druhý den uspořádají do hlásky výpravu, aby zjistili, o co ve skutečnosti jde. Přesně tak, jak poutník doufal.

Ráno se Rahím, náš cizinec se silným jižanským přízvukem, rychle vydal do hlásky, aby se ujistil, že je vše připraveno na plánované představení. Znovu prohlédl systém kladek a závaží, za který utratil hromadu peněz a který umožní, že věci budou poletovat všude kolem. Z torny vytáhl oblé, modře opalizující kameny, které návštěvníky přivítají ďábelským smíchem. Rozmístil je na strategicky nejvýhodnější místa a zakryl látkami, aby nebyly vidět. A pak už jen čekal, až se vesničané přijdou přesvědčit, co je na jeho historce vlastně pravdy. Vždycky přišli. Lidská zvědavost byla při této práci vždy Ráhímovým silným pomocníkem.
Tentokrát si dali načas a přišli až pozdě odpoledne. Pět chlapů jak hora vedených knihovníkem Tyršinem. Rahím se schoval. Kdyby ho uviděli, mnoho věcí by se zkomplikovalo a nejspíš by své štěstí musel jít zkoušet jinde.
„Nejdřív prohledáme spodní patro,“ začal knihovník rozdělovat pokyny, „jestli jde o toho, koho si myslím, hledejte velké zarámované zrcadlo. Démon by měl sídlit právě v něm,“ muži přikývli.
Knihovník pokračoval: „Kdyby se začalo dít něco neobvyklého, vytáhněte ty orulské fialky. Ještě štěstí, že jsem je měl. Dokážou totiž démona zastrašit.“
,Skvělé´, pomyslel si Rahím, ,mají i ochranné amulety. O to to bude působivější, když jim ty kytky nebudou fungovat.´
„Tak do toho,“ rozhodl knihovník a muži se rozešli do jednotlivých místnostní spodního patra.
Když první muž vstoupil do zaprášené, časem zničené společenské místnosti, nevědomky aktivoval systém kamenů, které Rahím předtím rozmístil, a budovou se rozlehl ďábelský chechot. Bylo zábavné sledovat, jak muži roztřeseně vytahují seschlé kytky a doufají, že je ochrání před strašlivým démonem, o kterém už rozhodně nepochybovali, že je skutečný. To byla pravá chvíle, aby je Rahím ještě více utvrdil v jejich sílícím přesvědčení. Opatrně se vyplížil z úkrytu a uvolnil jednu z malých páček poblíž. Dírou ve zdi viděl, jak se z kamen zvedl do vzduchu velký svícen a prosvištěl kolem nešťastníka, který předtím aktivoval systém kamenů. Muž zbledl. Odhodil květiny, o kterých nejspíš usoudil, že se jedná jen o nějaký pochybný plevel, který knihovník natrhal ve své zahrádce, a až nepřirozeně rychlým krokem se vydal ke kolegovi do vedlejší místnosti, aby mu vysvětli, že bude rozumnější, když věž budou prohledávat spolu.
Když pak vzduchem začala poletovat ještě zaprášená kniha, nějaký podivný kus železa a staré hadry, všichni se svorně shodli na tom, že na některé věci je lepší vyhledat odborníka.

Neuběhlo ani celé pětidenní a všichni ve vesnici už věděli o tom, že v jejich hlásce straší. Byla to velká událost a vesničané se do vyřešení problému pustili až s nebývalým zápalem. Nebylo se také čemu divit, protože to byla pořádně zajímavá událost po velmi dlouhé době.
Uspořádali zasedání, na kterém se usnesli, že zaplatí profesionálního vymýtače démonů, který s jejich nezvaným démonským hostem skoncuje jednou provždy. Rahím s nimi více než souhlasil. I on sám potřeboval, aby lidé už konečně přestali věřit, protože démon, kterého svou vírou přivedli na tento svět, byl už přesně tak silný, jak si jeden bohatý šejk objednal. Nelenil proto a vydal se do nejbližšího města.
Tam navštívil malé zapadlé divadlo a za mírný úplatek a s příslibem další mnohem větší sumy peněz si najal jednoho herce, který před vesničany ztvární krotitele duchů. Půjčil herci také velmi věrohodný kostým, který podle představ vesničanů vždy krotitelé nosí, a poslal muže do vesnice.

Herec přesně podle plánu večer vstoupil zachmuřeně do hostince. Sedl si do rohu a ostentativně si nikoho nevšímal. Rahím seděl u stolu, u kterého seděl už tehdejší noci, když venku zuřila bouře, a pozoroval, jak si herec povede. Jednalo se vlastně o nejriskantnější část plánu, protože kdyby selhal a lidé si stále mysleli, že démon ve věži opravdu je, získala by ta stvůra takovou sílu, kterou by už Rahím nedokázal ovládat. To by byl teprve problém pro opravdového vymýtače.
Zatím se ale situace vyvíjela velmi příznivě. Herec byl opravdu velmi přesvědčivý, to musel uznat i Rahím. Okamžitě, jak vstoupil do hospody, upoutal pozornost vesničanů. A ti z něj celý večer nemohli spustit oči a bylo jasné, že se domlouvají, jestli je to ten, který by jim mohl pomoci. Kolem půlnoci konečně překonali bázeň, kterou prostý lid obvykle choval ke krotitelům a jim podobným, a vyslali knihovníka, nejučenějšího muže z vesnice, aby se zeptal, kolik by stálo vymýcení takového démona.
Rahím se napřímil, aby viděl, jak vše probíhá. Netrvalo to ani moc dlouho a knihovník s hercem už si spokojeně tiskli ruce a přátelsky se poplácávali po ramenech. Rahímovi spadl kámen ze srdce. Bylo dohodnuto.

Druhého dne hned časně zrána se herec vydal k hlásce. Na rynku se kolem něj shromáždili snad všichni, aby ho ujistili, jak je odvážný a že je jejich zachránce. K hlásce se s ním neodvážil nikdo. Tím lépe pro Rahíma. Nebude muset vymýšlet nějakou boudu, jak se zbytečného čumila zbavit.
„Tak jsem tu,“ ozval se pobaveně herec, když vstoupil do hlásky.
„Jsi sám?“ zeptal se opatrně Rahím, než vylezl ze svého úkrytu.
„Samozřejmě, ti pitomci se ani neodváží vystrčit paty z vesnice,“ ušklíbl se herec.
„Skvělé. Dáš si kořalku? Je třeba tu tak dvě tři hodiny bojovat s monstrem.“
Herec se ušklíbl a pořádně si přihnul z nabízeného moku…

O týden později už Rahím spokojeně odcházel z honosného paláce, ve kterém sídlil jeho zákazník, s velmi nabitým váčkem a velmi spokojeným úsměvem ve tváři. Prostě miloval svou profesi.
 

Komentáře

komentářů

About The Author

12 komentářů

  1. Václav Brůha

    mno tak přestože já miluju krátké povídky, takhle mi připadala trochu až moc okleštěná. Kletba bratří Grimmů má ve své podstatě stejný základ, ale to bych nebral tak moc na závadu. Dnes se již v podstatě každý něčím inspiruje. Většina z nás má ve svých povídkách elfy, trpaslíky, zarytě neutrální tajemné hrdiny a nedobré konce 🙂

  2. Lord Pecka

    Na NWN se prave chystam, ale jakziva sem ho nehral… doufam ze moje nepochopeni (neb jsem to docetl a zjevne nepochopil) spociva v tom a nejsem uplny vul xD

    Sejk chtel aby nekdo vyvolal a uveznil demona? System vyvolani sem pochopil, a uvezneni spociva v tom ze vyvolany demon pridje o silu ktera ho vyvolala? (tzn. ty lidi kteri jej vlastne nevedomky vyvolali tim ze v nej verili)

    • Kor-Skarn

      To je celkem zajimava myslenka, ale pochybuji, ze to tak autorka myslela. Navic z logickeho hlediska – kdyby byl demon uveznen pouze tim, ze v nej lide opet prestanou verit, tak by to nestacilo. Musel prece zustat uveznen i po dobu nez lide prestali verit, tzn. Rahim ho musel veznit nejak jinak (blize nedefinovano).

      Vtip je v tom, ze Rahim musel nejdriv lidi presvedcit, ze demon existuje (vyvolat ho). A pak je zase presvedcit, ze uz neexistuje, aby mu nedelali problemy (tj. aby nejaky dobrak nezavolal opravdoveho vymitace) a aby nevznikalo zbytecne podezreni o jeho bezpochyby nekalych cinech.

    • Kor-Skarn

      Ehm, nevim, jestlis‘ to cetl do konce, nebo jestlis‘ to jenom nespravne pochopil, ale:

      Sejk zrejme zaplatil za demona – ziveho a uvezneneho (jestli jsi nekdy hral NeverWinter Nights: Hordes of Underdark, tak urcite vis, oc pujde 🙂 Ovsem toho demona musel nekdo a hlavne *nejak* vyvolat, a to mel na praci Rahim, ktery musel ostatni lidi nakonec presvedcit, ze demona zabil.

  3. Alcil

    nechci být drzý, ale říká autorovi něco pojem zápletka? Nebo jen viděl Kletbu bratří Grimmů a napadl ho úžasný námět 🙂 Jak já nevím, ale v té povídce se nic nestalo, nic. Nic zábavného, nic napínavého, nic dobrého…je to jako by někdo vyprávěl obsah knihy, kterou přečetl bez jakéhokoliv smyslu pro fabulaci.

    • pelleron

      Hm, když nad tím teď přemýšlím, možná máš i pravdu 🙂 protože tahle povídka je psaná jako "vysvětlující" nebo popisující pro účely jednoho fantasy světa a mě nedošlo, že když to dám sem, tak ten záměr nevynikne 🙂 ale už vím, jak upravím závěr, aby to mělo tu tvojí fabulaci 😛

      • Hawk

        to se mi jen zda nebo posledni dobou pribylo vysvetlujicich, uvodnich a casto nic moc nerikajicich povidek?
        btw. ta podobnost s filmem Kletba bratri grimmu je udivujici 😀

      • Kor-Skarn

        No, namet je opravdu dobry 🙂 Jenom to zpracovani pokulhava – takova hezka povidka to mohla byt a misto toho je to jenom suchy popis udalosti, ktery nenechava zadny prostor pro fantasii. Zadne napeti.
        Nechce to jen "predelat zaver", ale napsat to tak, aby si ctenar taky mohl neco sam domyslet. Koneckoncu to nejzajimavejsi rozuzleni se odehraje v jedne jedine vete:
        "I on sám potřeboval, aby lidé už konečně přestali věřit, protože démon, kterého svou vírou přivedli na tento svět, byl už přesně tak silný, jak si jeden bohatý šejk objednal." To prece nejde…

        Myslenka zajimava, ale chtelo by to trochu rozvest.

        S temi bratry Grimmovymi moc nesouhlasim, je to mozna cimsi podobne, ale podstata veci je uplne nekde jinde. Tohle prece neni povidka o tom herci, ale spis o poutnikovi Rahimovi.

        BTW. vym*y*tac je s mekkym *i* 😉 jako zaklinac

      • Kor-Skarn

        Mne osobne jako ctenari uvodni povidky nevadi, naopak je vitam, protoze me ‚uvadi do deje‘ misto toho, aby me do nej rovnou hodily po hlave :-))) Jsou rozhodne lepsi nez vetsina povidek zaverecnych (uz jenom proto, ze nemusim cist vsechny ty predchozi).
        Totez ovsem nemohu rict o tech vysvetlujicich a nic moc nerikajicich (posledni urcite neplati pro danou povidku, ta by toho mohla povedet hodne)…

      • pelleron

        Už tak nějak počítám s tím řepracováním. Když jsem si to po čase přečetla, taky mi to přišlo takové suché 🙂

        A za hrubku se hluboce stydím.

Leave a Reply