„Pánové a dámy!“

Začal Elfis zeširoka se kokrhajícím, řehtajícím, bučícím, mečícím a chrochtajícím řadám nekromantů – mužoživovačů.

„Tato hra na apokalypsu je bezesporu famózní, zajímavá a veskrze poučná… ale nebylo už jí učiněno zadost?“

„Ty elfí magore! To vše je DOOPRAVDY!“

Začal se vztekat Mrakoběs.

„Jako… jako že tady všichni umřeme? Je konec světa?“

Elfisovi poklesla čelist tak mohutně, že mu upadla jedna z jeho falešných kotlet.

 

„Podmáslí mi vem…“

„No mi to stejně přijde jako pomozte…“

„Pomozte mi vem?“

„To je…“

„POMOZTE MI VEN!“

Zaječeli oba nekromanti unisono. Od splnění úkolu, který právě rozluštili, ale upustili, protože je vyrušil dusot kopyt. A tak se i oni běželi podívat na anděla smrti, provázeni nespokojeným huhláním z kupy rób.

 

Když Haldrë předklusala před skupinu panikařících mágů, všichni se zarazili v půlce pohybu a zmlkli. (Krom Ourka ovšem. Ten se neustále snažil vyprostit se z hromady oblečení a tak se do všeobecného ticha (Které teď už nerušil ani magií zesílený hlas Elfise) ozývaly tlumené huhlavé zvuky.)

„Co to mělo být?“

Zeptala se Haldrë, myslíc tím přerušení boje.

„My tu apokalypsu nespustili.“

Špitl jeden.

„Ne… opravdu jsme vás nechtěli povolávat na zem a rušit vás od vašich… povinností tam… nahoře.“

„Prosím, netrestejte nás, neničte svět… mám ženu a tři děti…“

Žadonil jiný.

 

Kostitřas ale tu nebeskou… vyslankyni nehodlal prosit o milost. Zhluboka se nadechl, přiběhl k Haldrë a chrstl ji „instančního koně“ přímo do obličeje právě ve chvíli, kdy se chystala zeptat, o čem to tady všichni žvaní. Laivielovy nemrtvé nervy pohled na letící hnus nevydržely a tak se splašil. Naneštěstí uskočil na špatnou stranu a tak břečka Haldrë částečně stříkla i do krku. Ta se rozkašlala a na minutu zapomněla držet na zběsile se vzpínajícím nekrorožci rovnováhu. Rozplácla se na zemi jak široká tak dlouhá a snažila se vykašlat pírko, které ji uvízlo v krku. (Přičemž ji z nosu vypadlo očíčko) Ponožka spadla Laivielovi na roh. Ten se divoce zmítal a pokoušel se ji zachytit a sundat dlouhým rozeklaným jazykem. Ovšem, v první chvíli, kdy se jazyk ponožky dotkl, jeho rudé oči zazářily zeleně a on odběhl kousek dál. Protože neměl žádný žaludek (navíc trávicí soustava koně neumožňuje dost dobře zvracení) jen tak bezcílně dávil.

Haldrë se s neskutečně podmračeným výrazem začala sbírat ze země a mimoděk si z tváře setřela smsici čokolády, peří bonbónů, slizu z nemrtvých a Ourkovy ustříhané nehty. Zastrčila si vlasy za uši a jala se znovu vykašlávat havraní peří z krku. (Ono očíčko, o němž byla řeč, vztekle mrštila po Kostitřasovi. Naneštěstí pro ni a neštěstí pro něj, minula.)

 

Asi tak na padesátý sedmý (či padesátý osmý, kdo to má počítat) pokus se Ourkovi podařilo vyhrabat se z rób alespoň natolik, aby mohl jít za ostatními. Jenže on se za mini rozběhl, což byla fatální chyba.

„Nééé takhle ten instanční kůň nefu… áááááááá!“

Zakopl o rukáv z brokátu, který se mu zapletl pod nohy. Jeho let zastavila až Haldrë, do které narazil a setrvačností se oba svalili na zem. V Ourkovi se zatajil dech. Když po nocích seděl u svého pracovního stolu na „pracovišti zabezpečeném proti úrazu“, sníval o ženách, jako byla tahle. Když nad tím chvilku přemýšlel, došel k názoru, že ženy jeho snů měly menší uši, byly křehčí a s něžným výrazem v obličeji, neobalené slizem a zbytky nemrtvých a možná (protože byl vždy slušný chlapec) i o něco více oblečené. Jenže byl naštěstí dost inteligentní na to, aby si uvědomil, že ženu, která se jeho snům blížila víc, asi těžko najde. Popravdě řečeno mu nevadila ani to, že normálně velice pohledná elfka nyní vypadala jako něco, co si kočka ulovila k snídani.

„Ehmm…“

Začal nesměle Ourk. Haldrë zase tak nesměle nevypadala.

„No mladý muži! Tohle je HARAŠMENT! Okamžitě slezte dolů! Je to vůbec možné? Už naprosto chápu, co říkal mistr Mrakoběs! Jste SEXUÁLNÍ MANIACI! A taky vím, k čemu ty své mrtvoly používáte! Taková nestydaost! Tohle.. tohle.. PROBOHYNI SUNDEJTE TY RUCE Z MÝCH..áááááá! Vy nymfomane! To je.. to je…“

„Co je to nymfoman?“

„DOLŮ! HNED!“

„Vy jste Mrakoběsova učednice?“

„DOLŮŮŮŮ!“

Haldrë se uchýlila k chvatu, známému všem elfkám po mnoho, mnoho generací. Ourk zapištěl zvláštním vysokým hláskem a svalil se z ní. Už chápal, co myslel Elfis svou písní „Láska bolí.“ Haldrë se zvedla ze země (při čemž nezapomněla Ourkovi šlápnout na ruku) a panovačně se rozhlédla okolo.

„Ty vole!“ Zvolal někdo.

„On z toho anděla smrti udělal elfku!“

„To ne to ten lektvar co na ni chrstl Kostitřas!“

„Ne! To Ourk ji srazil k zemi a přeměnil!“

„Bohové nás ušetřili!“

Zajásali Stojkaři bohů a opět začali tančit Kazačok. Taala skrývala hlavu do dlaní, myslíc si něco o dementech.

„Sláva Ourkovi a jeho učni!“

„Sláva Kostitřasovi a jeho mistru!“

Vtom se do toho vložila Haldrë.

„Proč je oslavujete?“

„Odvrátili apokalypsu!“

„Apokalypsu? Myslíte to o tom, jak má do planety narazit jiná planeta, celá z medu a piškotu a všichni máme zahynout na zalknutí se medem a piškotem?“

„No… popravdě řečeno… myslíme TU DRUHOU apokalypsu.“

„Aha… tu jak mají přiletět zelení elfové z jiné galaxie a všechny nás zotročit?“

„NE! Myslím tu s tou rudou oblohou, krvavými dešti, temnými anděly smrti na masožravých ořích zkázy, sestoupivšími bohy a potrestáním všech hříšníků.“

Haldrë vypadala že nad tím hluboce uvažuje.

„Jo… to je tak jak má nakonec planetu sežrat obrovský mlokan?“

„Ne…“

Ozval se ze země Ourk, stále ještě o oktávu vyšším hlasem.

„Žádní mlokani?“

Haldrë se zdála býti v šoku. Uši jí schlíple visely podél hlavy, jako káranému štěněti.

„Ani malý mlokan?“

Podívala se na Ourka takovým stylem, že se málem rozplakal místo ní.

„No…“

Pokrčil rameny a snažil se odolat TOMU POHLEDU.

„Jenom takhle malinkatý…“

Komentáře

komentářů

About The Author

5 komentářů

  1. Katka

    Některý fórky dobrý- ale to se ztratí v, pro mě, naprosto nepřehledném textu. Dokonce ani nemůžu přijít na to, čím to je. Chtělo by to možná napsat a pak znovu přečíst a zamyslet se nad tím, že to čtou lidé, kteří to nemají v halvě jako ty(nemyslím v pořádku, ale příběh 🙂 ) a musí mít čeho se chytit. Jako ostatní věci na pokračování zatím nehodnotím

  2. Jakub Šinko

    Mě se líbí, tak čtu. Ale musím se ti přiznat, že to pro mě ztrácí šťávu. I několika z prvních dílů jsem se opravdu zasmál, teď už mi maximálně přelétne přes tvář lehký úšklebek… A taky se docela ztrácím v textu, chtělo by to se vypořádat se stylistikou (ale v tom tady rozhodně neplaveš sama :P)

Leave a Reply