Prosluněná apokalypsa
 

    Krom chraptivého brumlání se kobka choulila do baldachýnu chladivého ticha. Staříci seděli v kruhu, tvořili nehezky špinavé a čpící zátiší. Zašedlé vlasy slepené do copánků, vousy zaknocené, oči po hlemýždím vcucané do kostnaté ulity lebky. Klátili sebou v rytmu mručivých šamanských popěvků. V čele kruhu klečel na svých elegantních laních nohou kentaur. Jeho ochlupení těla hrálo do světle modra, vypadal jak safír připíchnutý na rezatém kroužku vrtkavých špinavců. A ve středu prstence sebou poškubávala kaluž tekutého písku, chvílemi se v ní rýsovaly podivné znaky. Kentaur si ruce složil na chlupaté hrudi, mohutná modrá bradka mu šimrala zápěstí. Na hlavě měl posazený vavřínový věnec, z kterého se na všechny strany plazily tenounké šlahounky a vplétaly se do kštic a vousů starců. Některým dokonce prolézaly z jednoho ucha do dalšího, nebo vyčnívaly z nozder. To bylo pouto jejich magického kruhu, které propojilo mysli v jednu.      
    Dveře kobky se chroupavě otevřely a Donatelo vkráčel dovnitř. Ve svém luxusním černém obleku vypadal vkusně jako vždycky, límeček rudé košile mu vybíhal okolo krku. Pramen světla zvědavě najukl do kobky a odrážel se od Donatelových švihácky vyleštěných bot. Stejně jako od okvětí růže, kterou Donatelo vždy nosil v klopě saka. Taková svěží, sytě rudá až zářila v tom kobkovém přítmí. Ležérním krokem scházel Donatelo z drolivých schodů, kde se vedle stěny choulil zakrslý skřet v šedivém rubáši, jednu nehezky schumlanou a neduživou pazourku si tiskl k vrabčí hrudi.
    Donatelo si sejmul sluneční brýle a rozmrzele pohlédl na své rolexky. Jeho oči zazářily karmínově. „Doufám, že je to opravdu vážné,“ oslovil postiženého skřeta a ten sebou bojácně škubl. Jeho očka byla slzavá a snivá. „Já totiž silně riskuji, že zmeškám Berlínskou konferenci o nových technikách pouštního vodohospodářství. A to by byl bohapustý hřích.“ Skřet jen s otevřenou tlamičkou zůstal civět. Donatelovi se zakrslíka zželelo. „Povězte mi tedy přesně, o co se jedná. Mám jen kusé informace.“
    Nyní zjevně nabyl skřítek odvahy, jako přišlápnutý cejn, který sebou znovu domrská zpět do řeky. „Tak tedy ano… abychom neztráceli čas. Jakýsi bezvýznamný démon narazil v poušti na nezměrnou zásobu síly. Vyvolal písečnou bouři, která pojídá zbloudilé duše zavražděných a každou z nich násobí démonovu moc. Tedy démon putuje pouští a mnohakilometrová bouře se mu drží za patami. Takto vyvražďuje město za městem, písek zanese řeky a studny, pohltí každého, kdo neuteče. Desetitisíce emigrantů se uchýlilo do Indigové oázy, protože zde je poslední místo, kam mohou prchnout. Dál už je jenom pouštní pustina, smrt stejně jistá jako démonova bouře. Pokud se dostane až sem a pohltí všechny obyvatele pouště, přijde písečná noc, která spolkne rozemele a vyzvrátí celý svět.“
    „A jak to tak dobře víte, příteli?“
    „Předpověděl jsem to,“ pyšně se začepýřil skřet.
    „Inu, to abych asi tu konferenci přeložil na příští týden,“ nelibě se ušklíbl Donatelo. „A teď, jestli můžete, povězte mi, co to tu dělají ti smrdutí kmeti.“
    „To jsou vymítači duší. Pokouší se rozpustit onu písečnou bouři.“
    „Aha, to se jim nepovede.“
    „Vy jste také jasnovidec?“ podivil se vychrtlík.
    „Ne, racionalista.“ Při vyčkávání nestačil dokouřit Donatelo ani třetí cigaretu, když olivový věnec počal zbrkle uhnívat. Písečná    kaluž se rozčeřila a napovrch vyplula miminku podobná písková tvářička. Šamani se rozmumlali ještě intenzivněji, když se prvnímu z nich zvrátila hlava a počal chrlit krev. Tvářička se poněkud vilně rozmrkala, zvrásnila a sápala se po kapkách krve. Staříci odpadávali jeden po druhém. Některým se čela prolákla do lebky, jeden se zvedl a roztančený jako derviš si páteř přerazil o stěnu kobky. Tvář zmizela. V kruhu zůstal klečet jenom kentaur. Sklopil hlavu a hříva mu skryla ztrhaně zamračené rysy. „Kurvahovnadoprdele to je ale pěkně vysranej prakokot,“ zamručel kentaur sám pro sebe a pak zvedl hlavu a mžikal do tmy krypty. „Je to mocný a vychytralý zlosyn. Nejsem si jistý, zda jsme ho porazili. Možná se Vymítači obětovali zbytečně.“
    „Zcela určitě,“ odvětil Donatelo, „přesvědčte se sám.“ Z rozepnuté aktovky, kterou dosud nosil v podpaždí, vyňal tenký elegantní laptop. Zadal dost podezřelou internetovou adresu a po okamžiku nabíhání se v media playeru objevil snímek z kamery zabírající pruh pouště. Do záběru poklusem vběhla mocná postava. Oděný byl démon v plášti osazeném očima, dětsky modrýma, černýma, i dohněda. Bez mrknutí z pláště vzhlížely křepčivé zorničky šílenců, i vlhké oči matek vojáků, či hysterických žen. Z každého démonova ramene se vyklánělo větvící se jelení paroží, zarudlé u hrotů vybroušených růžků. Hlavu měl lysou, z týla visel vlnivě panteří ocas. Na temeni se černalo tetování znázorňující rakev přeškrtnutou křížem. Z boku na krku se víře vysmívalo vyobrazení Krista, vytřeštěně jedoucího na harley. Démon přeběhl před statickou kamerou a okamžik se nedělo nic. Posléze se přivalila duševní bouře. Písek prosycený bezpočtem lidských kostí, vznášely se v něm mumifikační fáče, polámané náhrobky, i víka sarkofágů. Kamera zhasla.
    Kentaur zkřivil ústa a do kůže si zatínal zrohovatělé nehty. „Ani ho to nezpomalilo,“ zavrčel.
    „Inu, asi na to budeme muset jít jinak,“ naladil optimistickou strunu Donatelo a odvlál si z tváře pramen světlých vlasů.
    „Možná máme ještě jednu možnost,“ zvedl se kentaur, ocasem švihal kolem svalnatých hýždí. Donatelo pohrávající si na nechápavce tázavě vzhlédl. „Pojďte se sám podívat, kdopak se tu objevil předminulého večera.“  

    Kouzelník se rozvaloval na sedátku z růžového plyše. Z pod roztřepené sametové kapuce mu po každé straně obličeje stékal jeden pramínek bílých vlasů, dvou rebelů v jinak kosmické černi kouzelníkovy kštice. Když se usmíval, jeho nos se nakrčil do špičky, a tenká obočí se zvlnila jako chapadla sépie. Oči míval přivřené, nikomu se nedíval do tváře zpříma. Ty oči vedly k nekonečnu. Snad on sám si na sametový prošoupaný plášť neuměle vyšil hvězdičky a půlměsíce. Dětí se kolem něj sběhl houfec, jen co se usadil vprostřed tržiště. Nejblíže kouzelníkovi poskakoval a chichotal se ušmudlaný klučina s dlouhými nečesaně plavými vlasy. Často tleskal a někdy se i stavěl na hlavu, když se mu trik zvláště líbil. „Ještě jeden, já chci ještě! Něco hezkýho!“ přikazoval klučina jak drobný císař. Kouzelníkova tvář potemněla, jakoby se mu z pod vlasů vysoukaly mraky. Prsty si přejel od čela až k ústům. Pak se shýbl k dlažbě, nabral do obou dlaní písek a rozhodil ho nad sebou. Jedno z děcek pšíklo a hned si tlapičkou zacpalo ústa, aby mu snad z kouzelníkova hněvu nevybuchla hlava. Ale kouzelník se jen usmál. Písek se nepřirozeně pomalu snášel k zemi a na některých místech zůstával viset ve vzduchu, jakoby ulpíval na zmenšeném modelu něčeho neobvykle neviditelného. Až na úroveň záře dětských očí sahala písečná skála, z jejíhož vrcholku jako tobogán stékaly pramínky písku až k dlaždici, kterou omývaly, jinde se vytvaroval altánek, palác, most, či oblouk. Kouzelník zdvihl pomuchlaný papírek od bonbonů, už v jeho prstech se poskládal v modýlek ladné plachetnice. Pak zdvihl vytržené slepičí pírko a jemným trhnutím z něj seškubl chmýří. Z každého chmýříčka rázem vyrostla jedna drobounká labuť a ty se rozletěly po titěrném městě a plavaly v chvějících se písečných lagunách.  

    „Nevypadáte překvapený, že tu je,“ oslovil potměšilého Donatela kentaur, hladící si lačně bradku.
    „Také, že nejsem. Copak si tohle mohl nechat ujít? Za těch pár tisíc let, co je živ a při veškerém zdraví, už jistě viděl všelijaké vylomeniny. Ale zkázu světa ještě ne.“
    „Legendy tvrdí, že má moc jako bohové,“ poznamenal nejistě jasnovidec, zakaleným zrakem se ustrašeně rozhlížel po okolí, jakoby viděl stěny plakat a nebesa krvácet.
    „To není tak úplně přesné,“ tiše je ujistil Donatelo. „Každá božská síla má svůj protějšek, Hospodin krotí Satana, jing se splétá s jang, ale kouzelník nemá nikoho, kdo by mu byl v tomto světě roven. Zkoušeli jste s ním promluvit?“
    Kentaur si plácnutím rozmázl na hrudi ováda. „Řekl mi, že tu nevšední komplikaci, tak to nazývá, prodiskutujeme u večeře. Pak mě nechal půl dnes na hřbetě vozit všechna ta zasviněná ječící děcka kolem tržiště. Když jsem se vrátil, stálo tam pro mě koryto s kalnou vodou a kopka sena. Prý ať klidně postojím, jestli mi to vyhovuje víc.“ Kentaur za své zpovědi více a více skřípěl zuby.
    Donatelo se rozesmál, až si musel dlaní překrýt ústa. „To je celý on. Potrestal vás za vaši pýchu,“ řekl jen a rozešel se k prosluněnému kouzelnickému šapitó.  
    Kouzelník nechal děti dostatečně se potěšit a vydovádět nad čaruplným městem, pak se zvedl a usadil zpět na sedátko. Pohlédl na písečné město a to se rozsypalo. Děti se přestaly smát, některé i popotahovalo. „Ale to nic, nebuďte smutné,“ melodickým hlasem, hlasem peřinových pohádek, prosycených světlem lampiček, je konejšil. „Každé město jednou spadne. Dřív nebo později. Skoro nic nezůstává věčně.“
    „Ale to je smutný,“ trval si na svém ušmudlaný klučina, spodní pysk vzdorovitě povytažený, ručky složené bojovně na hrudi.
    „Ono by nebylo ani moc veselé existovat napořád.“
    „Já chci další trik,“ vyjevil kluk konečně, o co mu vlastně šlo. „Plosíím,“ dodal ještě dětskou magií chutnající slovíčko.
    „Ale  něco lepšího, živýho. Ne pískový baráky, který se stejnak rozsypou.“
    „Ale co by to mělo být? Hmm, něco mě napadá. Nepůjčíte mi svou růži, vašnosto?“ oslovil kouzelník Donatela stojícího za hloučkem dětí. „Je taková živoucí, rudě nacucaná, jakoby sama směla krvácet. Nebojte, vrátím! Třeba ji naučím i zpívat, nebo dělat akrobatické přemety.“
    „Och promiňte, mocný kouzelníku, ale ta růže… nemohu ji dát od sebe. Je to taková srdeční záležitost. Ale můžu vám obstarat jinou.“ Donatelo otevřel dlaň a napřímil ukazovák druhé ruky. Z něj mu v okamžení vyrostl břitvovitý nehet, kterým si krátce prořízl kůži. Na povrch vykanula jediná kapička krve ve tvaru semínka. Trvalo jen chvilku, než krevní semínko vzklíčilo, zapustilo do dlaně kořínky a začalo vykvétat v růžové poupě. Děti dlouze a zajíkavě vydechly. Dostaly právě pro zábavu druhého čarodějníka. Kouzelník luskl prsty a čerstvá růže se mu rázem přemístila do ruky. Kriticky ji prohlédl a otřel o rty.
„Vypadá chutně,“ nechal se slyšet a hodil si celou růži do pusy. „Tohle děcka nezkoušejte,“ mumlavě pronesl a pak se zarazil. Zavřel oči a na čele mu vyvstaly krůpěje potu. Tváře se mu nafoukly, celý se napřímil a vydechl ústy stovky růžových okvětí, které v oblaku zaplnily vzduch. Některé dvojice lístků se spojily v malé motýlky, poletovali mezi dětmi a ty se je vrhly prohánět. Z kouzelníkových úst vylétl i stonek růže, kterému několik lístků přirostlo jako páry křídel, ze strany na stranu máchal růžový dráček trnovým ocáskem. Donatelo a kouzelník zůstali vprostřed tržiště sami. Donatelo uchopil mezi prsty jeden lístek a přivoněl k němu. „Je skutečný, žádná iluze,“ suše konstatoval. „Stejnou silou někteří tvoří chrámy a jiní pekelné stvůry, které ty chrámy ničí.“
    „A já dělám radost dětem. Jsem proto horší nebo nižší, než ti velcí arcimágové?“      
    „Možná ti to bude znít pateticky, ale ty můžeš dnes svou mocí zachránit svět. Neznamená to, že to musíš udělat?“
    „Podle mého názoru ne. Neznamená. Dobře si uvědomuji, že nastala tahle nevšední komplikace, ale až budeš žít tak dlouho jako já, oceníš každou trochu vzrušení. A já nemám srdce odepřít si ho.“  
    „Komplikace?“ pročísl si Donatelo vlasy a zkoumavě se podrbal za uchem. „Myslím, že zničení světa je už vyloženě pořádně prekérní situace. A ty tu budeš sedět na téhle stoličce, stavět lidem písečné mohyly a civět do nebe?“
    „Třebas. Nebo se půjdu projít prázdnými a tichými ulicemi. Bude to něco nového,“ souhlasně pokýval hlavou kouzelník. Sáhl si ke koutku úst a setřel tam stružku krve.
    „Zdá se mi, že tvůj přístup je, jako když někdo pojídá růže. Žiješ, jen aby sis popíchal ústa. Ty se nenávidíš kouzelníku.“
    „A ty se rád posloucháš… Done,“ usmál se lahodně kouzelník a zachumlal se do pláště. „Možná bys měl své myšlenky sepsat jako paměti, nebo něco takového.“
    „To abych sebou hodil, zítra už budu mrtvý.“
    „Nehodlám tě zdržovat,“ rozhodil kouzelník rukama a odvrátil se.
    „Zažili jsme spolu už docela dost. Přesto si stále nejsem jistý, zda ti skutečně nezáleží na nikom a na ničem. Co třeba na těch dětech, chtěl si jim činit radost? Nemyslím, že budou radostí bez sebe, až jejich malá tělíčka ta bouře roztrhá na cáry. A každý, každá tvář, kterou si ve svém životě viděl.“
    Kouzelník se podíval Donatelovi do očí přímo. „Nehraj mi na city. Nechtěj, abych si tě přestal vážit právě předtím, než zemřeš. Chci si tě pamatovat jako toho zparchantělého a ješitného kluka, který si s největší rozkoší celý svůj život s někým pohrával. Sbohem Done, jsem rád, že jsem tě potkal a miloval.“ Donatelova tvář celá zjihla, její rampouchový klid se pod žárem toho pohledu roztříštil a roztekl. Donatelo nemohl ani promluvit, aby mu ty ohřáté kapky nevytryskly z očí. Odešel.

    „Tak to jsme teda pěkně… pekelné bráně zase o krok blíž,“ zafuněl kentaur.
    „Ještě neházejme flintu, tak říkajíc, do žita,“ uklidňoval je Donatelo. „Docela jsem s vývojem situace počítal a přichystal překvapení.“
    Delší dobu jasnovidec pozoroval jak děcka prohánějí růžové motýlky. Pak zničehonic padl na kolena a prsty zarýval do písku. „Kusy masa… potrhané… torza bez rukou,“ chrlil ze sebe. „Stažená kůže, ale živá, ta kůže se prohání ve větru. Ty děti… dětičky, ale už nemají chodidla a oči. Z dlažby slízávají krev svých rodičů. Chtějí jim být blíž… chtějí být blíž!“
    Nikdo nebyl schopen jednat, kentaurovy běhy sami od sebe instinktivně ustupovaly. Jen Donatelo se ušklíbl. „Hm, našemu malému jasnovidečkovi to sluníčko moc nesvědčí, mohli byste ho odvést někam do stínu?“ Mnoho očí se upínalo k tomu místu, lidem se těla nadýmala hysterií. Donatelo vyslal duševní příkaz dvěma sluhům a ti hned odklidili jasnovidce. Z růže v Donatelově kapse se rozplýval sladký kolíbavý mráček, jehož vůně konejšila duše emigrantů a dodávala jim neviditelně odvahu. „Inu, kde jsme to skončili? Aaach, jistě moje překvapení, ostatně,“ Donatelo vytáhl ze saka mobil a rychle vyťukal číslo. „Ahojky,“ pomluvil do sluchátka. „Už jsi na cestě? Výborně! Tedy přiznám se, že červený běhoun a vychlazené šampaňské na uvítanou asi bude problém, ale snad schrastím alespoň nějaký džber, aby ses mohla opláchnout. Tak zatím.“ Zaklapl mobil.
    „A to byl jako kdo?“ zrozpačitěl kentaur.
    „Moje piková dáma.“ Donatelo se samolibě napřímil a počal vyprávět jako referát. „Za svůj život se kouzelník miloval se stovkami mužů a tisíci žen. Ale Amádea, Kněžka vodopádů, byla poslední, od té doby nikoho neměl. Nebylo to úplně lehké, trochu jsem proserfoval internet, rozhodil sítě svých kontaktů… ale nakonec se mi podařilo vypátrat dceru kněžky Amádei.“
Kentaur dumavě kýval hlavou. „A jaká je?“
    „Ech, co bych vám o ní řekl, je to prostě holka s hodně velkým kanónem.“

    Skrze domy se klížilo odpolední světlo a k městu kráčela dcera. Vypadala svěže v tom tílku, volné džínové šortky roztřepené. Teniskami rozkopávala písek, u boku gigantický uranový kvér, jako přezka opasku se blyštila stříbrná lebka, stejná jako měla prsten na pravé ruce. Vlasy, středně dlouhé, blonďaté a švihlé pramínky černého melíru, jí padaly do očí.  
Zastavila se před vyvrácenou monumentální branou oázy obkládanou mozaikami zelených dlaždic nejrůznějších odstínů. Ty znázorňovaly bezpočetné palmoví kolem prohřátých lagun a nekonečné plantáže ibišku a datlí. Čerstvě vláknitou atmosféru brány kazila plíseň slumových chatrčí, zbitých z plechu a oprýskaných prken, jež nalepily k stěnám brány uprchlíci, kteří se už za hradby nevešli.  Vrzavé kutlochy mlčely prázdnotou, pistolnice si odhákla sponu na pouzdře revolveru. Zastavila se, když konečně rozpoznala předmět zabodnutý do písku ve středu cesty mezi pilíři brány. Ta křížovitá věc vypadala jako zvrácený totem, dvě kopí a do nich vpletená vysušená mumie, nažloutlé vlasy vlající ve vánku. Dívka pomalu vytahovala pistoli a popošla o krok. Ze strážnice vedle brány se vybelhal pár kreatur, zasmušilých štamgastů tohoto plácku navlečených v hadrech, přikročili k pistolnici a zvedli hlavy. Brady měli svěšené až k hrudi, v ústech se válel jazyk jako vysušený slimák. A oči… neměly jen jednu, ale vícero zornic, které se v otvoru oka střídaly, měnily počet, zbarvení i výraz. Kreatury se kolíbavě rozeběhly proti dívce a kupodivu i ona jim sprintem vyběhla vstříc. Tasila revolver a oběma nohama skočila proti nim. Vystřelila. Olejově hladký náboj začadil a těsně jak vylétl z hlavně, roztříštil se na bezpočet úlomků, které na milionu míst propáraly těla zombických tvorů. Pistolnice jimi podrážkami proletěla a vazce dopadla na písek. V strážnici bylo rušno, dosud tam snad těla ležela na kupce, ale nyní se všechna začala zmítat a lézt dveřmi i okny ven. Jeden náboj vystřelila do dveří na valící se houf, jako háček prošla kulka těly skrz a brala ven všechno, co se nabalilo. Druhou ránu vpálila do okna, náboj třeskl v strážnici o zeď. Chvilku se nic nedělo, posléze hřmotně explodoval. Dveřmi i okny vyšplíchly litry krve. Pistolnice se zvedla z podřepu a namířila hlaveň k rozesmátému mumifikovanému totemu. Mumie chroptěla až jí z úst létaly kusy staletého masa. „Tímhle mě v podstatě nerozsekáš, vodopádová dcerunko,“ kašlala mumie, zjevně vtělení samotného démona. „Stejně jako jsem nechtěl já zabít tebe. Jen tě varovat, ukázat ti, co dovedu. Nelez do města a nesetkávej se s kouzelníkem. Můžeš jít dál, protloukat se v mém novém světě, kde jen silní jako ty dokáží přežít. Ale pokud tu zůstaneš…“ Dívka ustřelila mumii vršek hlavy.
    „… nad tvou dušičkou se setmí a já tě pohřbím lebkami a kříži,“ dořekla mumie a dívka vystřelila poslední náboj. A ono se setmělo a nad oázou zachrastil mrak. Brána se otřásla až se z ní osypaly dlaždičky. Do veřejí byl zabodnutý masivní zlatý sarkofág. Dívka ani nedobila pistoli, pádila, až se jí písek prášil od tenisek. Z nebe se sypaly lebky a provrtávaly střechy jako gigantické kroupy. Kousek za jejíma nohama se zarazila do země obří náhrobní deska. Po ulici se zběsilou rychlostí kutálely kvádry, které bouřka posbírala z vrcholků pyramid při vykradačském lovu duší. Dívka si nevybíravě rozrážela cestu kovovou hlavní a šlapala po těch, kdo jí nešikovně padly do cesty. Až narazila do koňského boku a skácela se na zem.
    Kentaur se napřímil na zadní, v ruce třímal safírově zářící trojzubec. Na kentaurově hřbetě sedící Donatelo jednou rukou sevřel hrot trojzubce, prsty druhé ruky si stiskl květ na hrudi. Do nebe z trojzubec vystřelil paprsek. Záře se opřela a spálila množství pohřebních symbolů a kostí, které kroužily nad městem. Pak jako prudký vichr odvlála hřbitovní mrak zpět nad poušť. Donatelo seskočil a poklekl vedle zkormoucené a zašpiněné pistolnici. Chirurgickým dotykem jí nehty pročísl obočí.
    „Měla jsi tam zrníčko písku.“
    Živila se jako lovec odměn. Když uviděla podezřelý obličej, tak ho rozstřelila a pak jej dávala dohromady a pídila se, zdali se náhodou nehodí k nějaké té fotografii hledaných zločinců. Byla to prostě rázná holka do pohody. Když přišla ke kouzelníkovu místečku, řekla mu, kdo je a čí je dcera. Poslouchal ji mlčky a pozoroval z pod kápě. Řekla mu proč přišla. A pak si rozepnula knoflík svých šortek.

    „Co je to za říkanku?“
    Dívka seděla na písku naproti zachumlanému kouzelníkovi. Pažemi si objímala lýtka, bradu položenou na kolenou. „Tu znám od své matky,“ dívka vzhlédla jak kouzelník zareaguje. Nijak. „Říkám si ji vždycky, když jsem nervózní.“
    „Jsi nyní nervózní, protože si tě najali k šoustání s mnohatisíciletým mágem?“
    „Ne, spíš proto, že seš první chlap, co mě odmítl.“ Dívka si tiskla nehty do svalů lýtek. „Nemusíš se bát, vím jistě, že nejsem tvá dcera,“ dodala ještě popudlivě.
    „To já vím také moc dobře,“ kouzelník ulpěl chvíli na podrážděné holčině jedním přivřeným okem.
    Dívka se zvedla, pěsti zaťaté, rozkročila se proti němu. „Jo skvělý! Tak ty se asi cítíš blbě, no jo, to někdy každej. I já mívám vobčas depku. Jednou jsem takhle postřílela asi deset nadrženejch banditů, jen proto, že mi jeden hrábl na zadek. Ale zničit svět, he? To je trochu moc velká cena za to, že ti je drobátko šoufl!“
    „Ale já vůbec nehodlám zničit svět, jen se budu dívat, jak ho likvidují jiní.“
    „Ale můžeš to zastavit…“ zaskřípěla zuby.
    „A když ne? Co uděláš, zastřelíš mě?“ Dívčin postoj rozměkl. Sklopila hlavu a odcházela.
    „Seš starej vyhnilej parchant. Nestojíš mi ani za to, abych tě milovala, ani za to, abych se ti pomstila.“
    „Ještě ti něco ukážu.“ Dívka se nakvašeně otočila a ruka jí už sklouzla k revolveru. Kouzelník zmizel. Stála na mléčně modrém mramoru a před ní se rozléhalo přeširoké koryto řeky kanoucí snad přímo z pramenů obzoru, po obou březích se vypínaly vodopádové skály. „To je Sídlo Zdivočelých Vod ,“ vydrala ze sebe dívka. „Můj domov.“
    „Ano, vím přesně kde jsme.“ Kouzelníkův hlas zněl jasně, i když stál na stometrové skále. Do jejích žulových stěn vtloukly celý chrám. Ze všech oken a vrat chrámu tryskala voda a tříštila se na dlažbě, nebo na střechách obloukových paláců. „Zničil jsem tohle místo,“ řekl kouzelník a udělal krok do prázdna. Pomalu se snášel dolů. Voda tu byla všudypřítomná, tekla tenkými kanálky mezi dlaždicemi, i koryty, nad kterými se vypínaly stametrové mosty. Voda létala také ve vzduchu, povznesena nad trapné zákony gravitace. V rozpínavých bublinách, nebo celých pramenech, které objímaly stěny domů, protékaly z jednoho okna do druhého, nebo na zdech vykreslovala výjevy lákavě pitoreskních ornamentů. „Vždycky jsem myslela, že burácení vody muselo být ve městě ohlušující. Byla jsem moc malá… nepamatovala jsem si…“
    „Tvá matka naučila vodopády šeptat tiché balady. Pojď, vyčkáme tu chvíli spolu. Město je nejkrásnější při zářivých rozbřescích, kdy se zvednou kapičky rosy a svěžím šátkem zavinou celé město. A slunce je osvítí.“ Přistoupila k němu, čirý proud jim laskal nahá chodidla. Dotkla se jeho hrudi, látka byla zvlhlá vodou prosyceným vzduchem. Odepjala mu plášť a rozhalila košili. Padla před ním na kolena a líbala jej na břicho, rukama mu vjela do kalhot.
    „Nepřeji si, aby si přede mnou klečela,“ nahrbil se k ní a jen dotykem prstu na bradu ji zdvíhal ze země. „Na to si tě příliš vážím.“
    Prudkou ranou odrazila jeho paži a dosedla zpět do vody. Ta se rozstříkla, kapičky a cákence se dál houpaly ve vzduchu.         „Vážíš si mě, nebo mý matky? Vzpomínek na ní, toho jaká ona byla…“ Usmál se a neodpověděl. Usedl do vody vedle ní, letmým pohlazením přiměl oblečení, aby se svinulo z jejího těla. Odhalil jí ňadra a laskal je jazykem.      
    Ulehli vedle sebe, ona si hlavu opírala o kouzelníkovu hruď. Vlažný pramínek jim protékal pod zády a čechral vlasy. Svými tenkými jemnými prsty ji hladil po hrudi a břichu. Zpoza skal se vyvalil vroucí chuchvalec slunečních paprsků a světle rudou zář střelil po mramoru města. Rozžehl do ohnivého svitu každou z kapiček, které jim pokrývaly tělo. Kouzelník položil dlaň na její klín, vzdychla a vypjala se jemu i hřejivému slunci vstříc. Prsty mu přejela po tváři a násilím otevřela jeho víčka. Ucukl. Nedala se, na to byla příliš velkou bojovnicí. Přinutila ho pohlédnout jí do očí. Ona viděla hloubku nicoty, on nejspíš hrdou ženu, oděnou v pramenech, vzývající vodopády. Obratně se vyhoupla na kouzelníka, stehny mu stiskla boky, a zaklonila hlavu. Slunce jí ochromilo oči, bolelo to. Zakřičela.
    Klečela vedle něj a písek ji drápal do kolen. Byla lokty opřená o jeho koleno, stále seděl na tržišti, v ruce si pohrával se zářivou koulí ze skla. „Zasnila ses,“ sdělil jí. „Chceš se tam podívat ještě jednou?“ Zatřepal koulí a nastavil ji proti půlkotouči slunce, které se vpíjelo do pouště. Uvnitř skla byl dokonalý model Sídla Zdivočelých Vod, se skálou i paláci, vznášely se tam ohnivě třpytivé krystalky, jako věčný déšť tříštících se a šeptajících vodopádů.

    Měsíc byl obrovský a zářil nebývale jasně, jakoby se natěšeně nakláněl k blížící se zkáze světa. Byla to možná… dost možná poslední noc starého pořádku a života. Donatelo seděl na střešní terase a na mobilu pařil bombermana. Dívka přišla k němu, opasek a svou megapistoli držela stále v ruce. Odhodila je teď do kouta a sedla si vedle Donatele. Jen ji úsměvem pozdravil a stále hrál. Delší čas mlčeli. „Dlouho jsem se chtěla zeptat, jestli je pravda, co se povídá. Že ti jako ta tvoje růže roste přímo ze srdce.“
    „Ono se toho napovídá,“ odvětil Donatelo a skóroval.
    Jí však ta odpověď nestačila. Už nemohla jen splývat na hladině věcí. Ne když se jednou ponořila tak hluboko. „Mohu se jí dotknout?“ Donatelo pokrčil rameny, jeho palce tančily po klávesách. Konečkem ukazováku se dotkla na noc uzavřeného poupěte a ucítila Donatelův tep.
    „Slyšela jsem o něm tolik legend. Byla jsem přímo posedlá sháněním informací o něm. Když si mi nabídl tu práce, připadala jsem si, jako bych se měla jít vychrápat s Ježíšem. Jako třeba ta Magdaléna. A pak… pak já…“
    „Poznala si, že je vlastně docela obyčejný.“
    „Jo, ale nejen to. Zjistila jsem, že je v tý svý obyčejnosti vlastně dokonalejší a pro mě lepší, než když jsem si ho v představách zbožnila. Mám pocit, že za těch pár hodin s ním, jsem poznala všechno, co jsem v životě měla poznat.“
    „No vidíš, a co teprve, kdyby ho do tebe vrazil, he?“ Dívka vzhlédla k jeho implozi cynismu nechápavě. „No prostě rozhodně už si poznala všechno, co za život poznáš. Teď už přijde jenom bolest.“ Donatelo zaklapl mobil a hodil jej z terasy.                      „Popravdě, já už v bombermanovi porazil taky každého, už nemám pro co žít.“ Donatelo se usmál, i ona se usmála. Pak si vzala pistoli a odešli dolů zemřít.

    Pár tisícovek nejstatečnějších emigrantů v čele s kentaurem stálo před hradbami. Tohle nebyl poslední dramatický výkřik naděje, ale jen tíživá a chmurná elegie za jejich životy. Stáli tu, jen aby svými těly na okamžik zacpali teřich té lačnící bouři. Aby jejich blízcí žili o hodinu déle, nebo aby měli čas utéct a žízní se utrápit někde v poušti. Démon se zastavil tak kilometr před městem a bouře jej celého obklopila. Sahala od duny až k oblakům, béžově zatměla i rozbřesk. Pak se v změti písku a kostí otevřela vrátka a z nich vyrazilo nesčetné stádo šedých, či nazelenalých jednorožců. Z jejich očí přetékalo páření. Zmučené rohy kdysi ušlechtilých zvířat byly popraskané, nebo místo nich vězela v koňských hlavách jen mokvavá díra, z které stříkaly krvavé paprsky, jimiž zvířata párala emigrantská těla svých obětí.
    Pistolnice a Donatelo kráčeli vedle sebe a zarytě mlčeli. Jakékoliv slovo by bylo plácnutím do prázdna, bezúčelné ve chvíli, kdy všechny účely končí. Nadržené stádo vpádilo do města. Donatelo se zastavil. „Kouzlo chlípných jednorožců, ten démon má docela vkus,“ řekl více méně pro sebe, protože pistolnice už kráčela stádu vstříc. Zastavila se a rozkročila. Pistole se jí v rukou objevila jakoby sama od sebe. Vyčkala, až jí koně vběhnou do mušky. Střela vyletěla a jak si tak rotovala stojatým vzduchem, její objem se zvětšil až na solidně těžkotonážní dělovou kouli. Náboj si to protrhal napříč stádem koní, a když narazil do hradby, rozkvetl se v menší atomový hřib. Další střela směřovala těsně pod kopyta první linie stáda. Povětří se zaplnilo pachem spáleniny, utrhanými hlavami a údy, ohony a úlomky kostí. Pistolnice vypálila dvě rychlé střely za sebou, zvířata zakopávala a klouzala na zbytcích svých druhů, výstřely napáchaly v jejich nekonečném zástupu obstojný masakr. Dívka si muškou pistole přejížděla od obočí, přes nos až k ústům. V bubínku se třpytila poslední patrona. Ocel mušky zvlnila kůži na dívčině bradě, hlaveň se zastavila až pod ní. Při kraji ulice se podél domu plazil na roztříštěných pahýlech jeden z jednorožců, bezvládnou zadnici vlekl za sebou. Posliněné pysky si masíroval zeleným jazykem, ven mu lezly zčernalé zuby. Chtivě po dívce koulel vyboulenýma očima. Ledově se usmála, zamířila na koně a rozpleskla jej po stěně akvaduktu. Celá zakrvácená, obličej rudě ulepený, do vlasů vpletené pentličky masa, dobíjela revolver a vykročil vstříc další vlně koní.
    Donatelo hladil okvětí své růže, to se mu jakoby láskyplně tulil ke konečkům prstů. Sňal si brýle a nechal je klesnout k zemi.  Z rudých očí mu stekla sotva patrná stužka slz. Shodil ze sebe sako a roztrhl si košili. Tohle je můj dáreček pro tebe, Done. Taková drobnůstka, odměna za tvou zradu. Až budeš chtít ukončit svůj lhářský život podvodníka, stačí si tuhle květinku vyrvat z hrudi. Donatelo dvěma prsty uštípl stonek růže těsně u pokožky a po jeho bledém těle se spustil krvavý závoj. Růže klesla do prachu a v nitru jejího květenství vyrašilo planoucí slunce. Plamená zář se z květiny rozšířila do celého města.

    Kouzelník dlel stále ve středu tržiště, tvář líně uloženou v dlaních. Zbytky vraždících jednorožců si jej nevšímaly, plameny přeskakující z domu na dům se tržišti vyhýbaly. Kousek od růžového sedátka bezvládně klečel ušmudlaný klučina. Očíčka mu vlhce svítila ze špíny. Viděla maminku jak mizí pod kopyty koní i obnažené plíce klučinova tatínka. Teď byla očka prázdná a neviděla nic. Démon vkráčel na tržnici.
    „Ahoj Mitamuro,“ suše jej oslovil kouzelník. „Copak potřebuješ?“     
    „Nazdárek kouzelníku, jen jsem tak zaskočil. Chtěl jsem se dopídit, jestli se tady do toho řádění nějak zapojíš.“ Jak démon kráčel za jeho šlépějemi zůstávala vlhká čára slz.
    „Tohle je tvoje show. Já jsem tu jenom křoví někde na pozadí děje. Nebo spíš divák, který suše zatleská na konci šarády a pak se zvedne a půjde si po svém. Ale… o mě tu nejde, leč o tebe, Mitamuro, vyrostl si. Kdopak by řekl, že z toho šibalského raráška se vyklube skutečný satan.“
„Ale to přeci jen díky tobě. Někdy jsem tě proklínal za to, že jsi mě naučil kouzlit. A zabíjet.“
    „Já jsem jen rozhodil do větru semínka, čertíku. Za to, že z nich vyrostl temný, ukrutný a špinavě křepčící prales si už můžeš sám.“
    „Já vím. Taky už jsem tě přestal nenávidět. Protože jsem tě pochopil, kouzelníku. Vlastně až teď a tady. Chceš se potrestat a zároveň zabránit, abys ty sám někomu dalšímu ublížil. Mohl by ses zabít? Ne, jistěže ne. To není dostatečný trest. Ty radši necháš zemřít všechny kolem sebe a zůstaneš osamocený v celém světě. Kdybych se ti po těch staletích chtěl pomstít, asi bych tě teď zavraždil a překazil tvůj sebemrskačský záměr.“
    „Hodně si věříš Mitamuro, takový jsi byl vždycky.“
    „To možná ano… ach, támhle ještě jedna dušička. Taková malá jednohubka po vydatné svačině. Jen drobný okoralý list ambrózie, jídla hodného mé velikosti.“ Mitamuro přikročil ke klečícímu dítěti, napřímil ruku a jeho prsty byly orezlými šavlemi.
    „To dítě nech žít,“ řekl klidně kouzelník a vzhlédl k démonovi. „To je mé přání. Ale ty jej nesplníš, viď? Nepotřebuješ toho chlapce zabít, ale stejně to uděláš, nenasyto. Takový je problém všemocných, nechají si číši vína nalít až po okraj, riskují raději, že přeteče, než aby se ochudili o jedinou kapku. Nech to dítě žít. Žádám tě jako starého žáčka a rozverného přítele.“
„Nemáš moc!“ zafuněl démon, jeho šavlovité prsty cinkaly o sebe, jednorožci se před hlasem krčili a hýkali. „Už nemáš takovou moc, abys svým ohněm prorazil mou auru!“
    „Proč se škrabat pravou rukou na levém uchu, když levou mám volnou?“ Kouzelník ladně vztáhl k démonovi paži, jakoby jej o něco slušně, ale neodbytně žádal. Do kouzelníkovi dlaně se rázem zhmotnilo Mitamurovo srdce ještě rytmicky vystřikující černou krev. Všechny démonovy oči se překvapeně rozšířily směrem k jeho srdci. Mitamuro káravě ke kouzelníkovi napřímil šavli ukazováku, pak se složil k zemi. Kouzelník vstal a protáhl si záda. Písečná clona se rozmělňovala, k zemi padal zlatý déšť a kouzelník si jím nechal smýt krev z dlani. Pohladil malého klučina po zpocených vlasech. Hoch se schoulil do klubíčka a rozplakal.
    A kouzelník si to kráčel pryč, nozdry ucpané vonným kouřem pečení, kořeněných zoufalstvím a hněvem. To byl pach nového světa, děťátka, které se utopilo ještě v děloze. Kouzelník si nechal sypký zlatý déšť napršet do očí, aby si připomněl bodavou slanou tíhu starého světa, který si to chrchlavě bude belhat ke své odložené apokalypse. Kouzelník vyšel do pouště, vstříc přátelské žízni, laškovně se tulící spálené kůži i koketujícím škorpiónům. Kus za hradbami se zastavil a dlouho hleděl přímo do slunce, dokud mu nevytryskly slzy. Pak se niterně rozesmál. Vytřel si písek z očí, strhl ze sebe plášť a hodil si jej přes rameno. Z kapuce si uvázal neforemnou čapku proti úžehu. Na popraskané rty se mu samovolně vydraly slova říkanky, kterými kdysi kněžka uchlácholila vodopády k mumlajícímu spánku. Kouzelník, s košilí rozepnutou a tváří rozzářenu, energicky vykročil do pouště.

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

      • Daniel Kubec

        hm velké nedorozumnění bude asi na mé straně. Když jsem na povídku delší čas nedostal odpověď, tak já, pisálek to nedočkavý a nezkušený, jsem ji poslal ještě jednou. Inu omlouvám se, ale jsem rád, že jsem nakonec šanci dostal.

      • Aldarix

        Na povídku jsem reagoval 20.4., tedy cca dva týdny po jejím odeslání. Teď už to je jedno, nebudeme to řešit. Zkusím sepsat nějaké podrobné pokyny pro vydávání čtenářských povídek v budoucnosti, aby se tomu předešlo.

  1. Alcil

    Tak, některá slovní spojení byla věru zajímavá, třeba imploze cynismu (ještě teď přemýšlím, co tím chtěl básník říct), ale jinak, příběhu chybí zvrat, cokoliv, co by nějak ozvláštnilo tu sérii obrazů, které nevyhnutelně míří k rádoby cynickému konci. Já raději fantasy s nápadem a ne nefungující lyričnost

Leave a Reply