,,Utekli…nikdo tu není…jsme sami.“

,,Někdo přijde.“

,,Ne.“

,,Musí.“

,,Nemusí!Nikdo nic nemusí!“

,,Přece nás tu nenechají.To jim svědomí nedovolí.“

,,Ve válce není svědomí.Je tu jen vládnout,žít a zemřít.Nebuď naivní.Jsme sami.“

 

   Nikdy bych neřekla,že život na vesnici byl tehdy jednoduchý.Každý žil svou prací a společné večery u ohně se staly spíše privilegiem přátelštějších skupin-k nimž mimochodem moje rodina nepatřila.Na druhou stranu se nám tady v horách vyhýbala válečná tažení a výběrčí daní.Nahoru se nikomu drápat nechtělo.A navíc se o našich lidech říkaly vskutku bizarní povídačky.Například,že náš starší jednou utrhl hlavu obrovi.Což byl nesmysl,protože starší dělal čest svému postavení.Byl starý.Věčně jen ležel na loži z kožešiny a nalíval se trpkým vínem,které jsme pěstovali za vesnicí.Nesnášela jsem ho.Víno i staršího.

  Postavení nás,žen bylo ve vesnici více než zvláštní.Narozdíl od jiných osad se k nám nechovali jako k majetku.Velmi pokrokové.Směly jsme říkat,co si myslíme,odporovat..a bojovat.Vlastně bojovat jsme musely stejně jako muži.V tom byla ta malá trhlinka v otázce naší svobody.Zažila jsem,že těhotnou ženu těsně před tím,než přivedla na svět dítě,vyhnali do boje.Porodila kdesi v křoví vedle bojiště.Ráno ji našli s šípem v břiše a její dítě leželo vedle ní.Živé.Zažila jsem to na vlastní kůži.To já jsem byla tím dítětem.

  Dramatický příběh,že?Na můj život to prakticky nemělo vliv,domníváte-li se,že jsem tím byla nějak poznamenaná,tak ne.Tady se pochybnosti nedovolují.Můžete se vzbouřit,ale nikdo vás nepodpoří.Je jen vesnice a ať chcete nebo ne,na tom,co si mysli ostatní velice záleží.A tak jsme se naučili žít smířeni se svým údělem.A chvíli to i fungovalo.My jsme ale chtěli víc.My mladí.Nelíbila se nám vidina nalinkovaného života.Chtěli jsme víc…Naše velké sny.Naše soukromá válka.Vzdor.

  Ale to hodně předbíhám.Odmalička jsem žila s otcem,sestrou,tetou,jejím manželem a dětmi.Byli jsme rozsáhlá a majetná rodina,která se těšila ve vesnici patřičného uznání.Vlastně jsem nikdy nepochopila proč…Jako většina dívek jsem byla od deseti let přislíbena ke sňatku.Měla jsem si vzít svého nejlepšího přítele Draveea.Což byla ironie,protože na rozdíl od většiny ostatních slečen z vesnice mi to nikdy nevadilo.Dravee byl skvělý člověk a žít bok po boku s ním by pro mě byl ideální osud.Jemu se ta představa taky líbila.Často jsme jen tak seděli a přemýšleli,jak budou vypadat naše děti,náš dům.Bylo to jako sledovat příběh z povzdálí.Jen sedět,cítit,ale nežít.Vlastně ani jeden z nás nevnímal,že se to jednou stane.Byla to jen legenda našich životů.

  Tohle vše bylo normální.A pak začala válka.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

6 komentářů

  1. Martina Šrámková

    Ahojky. Nezlob se, tohle není povídka, ale novinářsky řečeno begraunt – tedy pozadí pro to, co chceš psát. Napsaný je to docela šikovně, ale něco takovýho musíš pečlivě odvařovat, nebo to čtenář po chvilce odloží. Hezký je ten dialog v úvodu, ale pak by to chtělo děj – s vědomím tohoto pozadí. Myslím, že na to máš, ale vymysli si taky nějakou dějovou kostru, nebo aspoň situaci, kterou budeš rozvíjet dál – tohle je vážně jen prostředí…

Leave a Reply