„Plán!Chce to plán!“

Křikl Ourk směrem ke vřavě hysterií pološílených nekromantů, rozhodnut ignorovat menší skupinku těch, kteří věřili, že je bohové ušetří, pokud se vysvléknou donaha a udějalí stojku na jedné ruce.

„Okurek MÁ PLÁN!“

Vykřikl Kostitřas tak, aby ho pokud možno slyšeli všichni, a to jak stojkaři, tak i skupinka nedaleko, která vzývala nějakého boha nebo bohyni za doprovodu mantry ó Seluša tý sem!

„Ourk má plán?“

Zakřičel někdo.

„APOKALYPSA! VŠICHNI UMŘE…cože? Okurek že má plán a ví, jak nás všechny zachránit?“

„Ano, říkal že má někde schovaného dřevěného koně, do kterého se všichni schováme.“

„Jo už si vzpomínám, říkal, že ho má v kapse!“

„Huh?“

Okomentoval to Ourk a rozhlédl se okolo. Všichni na něj hleděli s nadějí v očích. Nomohl přece své svěřence zklamat.

„Ourku! Tak nám ho ukaž!“

„Ehmmm….“

Ourk se mírně začervenal.

„Toho koně Okurko!“

„Ach!“

Ourk zašátral v kapse. Chvíli tam bezvýsledně něco honil po dně, načež vytáhl hroudu složenou z kusu roztopené čokolády, několika havraních pírek, jakého si očíčka, které z hroudy vesele koukalo, drobků všeho druhu, kousku provázku, ustříhaných nehtů, (Marně se snažil vzpomenout, kdy si je proboha dal do kapsy) roztopeného bonbónu, prášku z kořene mandragory, větvičky mluvícího ostružiníku a… snad… byla to ponožka?

„To je on?“

Sklonil se nad hromádkou Kostitřas, špatně skrývajíc směs zvědavosti a odporu.

„No..JE INSTANTNÍ!“

Zahlaholil Ourk zvesela.

 

Samozřejmě že Mrakoběs nebyl podobné patálie ušetřen. Zatímco mužoživovači běhali okolo a vydávali zvuky zemědělských zvířat  (k čemuž Elfis začal zpívat notoricky známou píseň Strejda Finwë farmu měl) snažil se svou stranu uklidnit, po očku sledujíc naprosto dezorientované nemrtvé, které všichni v panice přestali ovládat a oni bez velení buď začali žrát kousky ostatních, válející se na zemi, nebo prostě pomalu odcházeli pryč z bojiště, do volné přírody.

„Prosím, bratři, uklidněte se. I tato apokalypsa musí někdy skončit. Vzpomeňte si jen na dokonale teoretickou teorii a konečnosti nekonečna, kterou vytvořil… hmmm… prostě si na ni vzpomeňte. Tudíž je logické, že i apokalypsa, jak ji zde zažíváme, musí jednou mít svůj konec. Viď že ano, Morkokřupe?“

Oslovil jednoho ze svých dobrých známých.

„Kokokokodák!“

Odvětil Morkokřup, zatímco se popelil v prachu, aby zbavil své imaginární peří imaginárních čmelíků.

 

„No, tak ho uvaříme a pak se do něj schováme!“

Navrhl Kostitřas. Strhl se potlesk na oslavu jeho génia. Ourk přikývl a hledal, v čem by šel Ženoživnický kůň (jak jej originálně pojmenovali) uvařit. Mezitím si mimoděk uždíbl z krajíčku hroudy kousek čokolády.

„Tam! Kotlík po vodní dýmce! I s vodou!“

Zaradoval se náhle a rozběhl se směrem ke svému cíli. Doběhl by tam rychle, nebýt toho, že cestou zakopl o kupu rób, které si tam odložili stojkaři bohů (jak se tato skupinka začala nazývat.) a nejenže spadlo, ještě se mu podařilo se do nich zamotat.

Opět by vypukla panika, nebýt Kostitřase, který duchapřítomně popadl z Ourkovy ruky (provlečené nohavicemi od kalhot) instančního koně a donesl ho k dýmce. Když hroudu hodil dovnitř, všichni jásali Ještě stále nazí stojkaři bohů začali z čiré radosti tančit Kazačok.

 

Zombie, bojující s Haldrë z ničeho nic polevily ve svém snažení rozdrápat jí obličej a utrhnout jí uši a s tlumeným mručením začaly buď odcházet, nebo se potulovat poblíž a sbírat ze země obzvlášť chutné kousky ostatních.

„Hej!“

Zaječela pronikavým hlasem elfka směrem k Ženoživníkům.

„Co je?“

Zaptala se a otočila se na jejich řady. Její celkový vzhled (což zahrnovalo menší díl slizu, krve, škrábanců, špíny a hnisu v kombinaci s nemrtvým jednorožcem na kterém seděla) vypadal neskutečně strašlivě.

 

„…A temní andělé smrti přijedou na svých ořích, aby očistili svět od zla a bezbožných a potrestali viníky…“

Začala nějaká nekromantka zděšeně odříkávat při pohledu na Haldrë.

„Teď všichni umřeme…“

Šeptali někteří, jako by to, že promluví nahlas, mělo znamenat jejich konec. Anděl smrti se ke všeobecnému zděšení rozcválal na rudooké obludě směrem k nim.

„Mghrmpghhhh!“

Ourk chtěl  zjevně k situaci něco dodat (Zřejmě něco notně pochmurného, vždyť nastal konec světa…) ale zabránila mu v tomróba, která se mu nešťastně zamotala kolem úst a znemožňovala mu mluvit. Kostitřas popadl něčí jehlici do vlasů a zuřivě začal míchat instančního koně, aby všechny zachránil a stojkaři bohů se uchýlili k plánu A: a to – stojka na jadné ruce. Ourka se stále zuřivěji snažil vyprostit ze sevření rób a jeho nesrozumitelné mumlání nabývalo na síle, zatímco několik málo (přesně dva) nekromantů, kterým se podařilo zachovat klid, stálo nad ním a snažilo se rozluštit, co že se jim to jejich velitel snaží tak mermomocí sdělit.

„Zní to jako… jako… je to po goblinsku?“

Uvažoval jeden nahlas.

„Ne. Okurek neumí goblinsky. Že ne okurko?“

„Mguuuur! Hgggr! Chrrrr….“

„Cože?“

„Mi to trochu zní jako – pomozte mi sem?“

„No já nevím.. nedává mi to smysl… mi to zní jako podmáslí i vem…“

„Sakra Okurko, proč podmáslí?“

„No jo? Proč vlastně podmáslí?“

„Okurko dělej, pokud sis nevšiml, před chvílí začala apokalypsa.“

 

Komentáře

komentářů

About The Author

9 komentářů

Leave a Reply