„Myslím, že budoucnost celé této tak pečlivě a s takovou láskou připravované akce,…“

Oznamoval všem ženoživníkům postarší nekromant, oděný do bílé tógy

„…je více než nejistá a to převážně z důvodu nepřítomnosti našeho vůdce, Okurky, který…mimochodem…“

Přivřel oči, jako by v dálce spatřil něco, čemu nemohl uvěřit.

„… stojí támhle.“

Skutečně, směrem k nim se řítil již zmíněný Ourk (nikdo nechápal, jak nekromant přišel na slovo „stojí“) a za běhu mu z kapes róby vypadávaly papírky od bonbónů a cosi, co nápadně připomínalo hobliny.

„Ach! Vede posily!“

Zaradoval se někdo.

„Proboha, jak je NEUPRAVEN!“

Stěžovala si nahlas nějaká načesaná a hrubou vrstvou bílého pudru (nemluvě o množství rtěnky a uhlu na oči) nalíčená nekrolady v honosných šatech. (pro zkrácení jejího popisu pomineme také perlami vykládané střevíčky, jejichž podpatky byly do půlky ponořené v hlíně, magickou hůl zdobenou pavími a fénixími pery, žíněmi jednorožců, zlatem, drahokamy, mozaikami z motýlích křídel a krásnými řezbami a  nakonec – klobouk, vedle něhož i hůl vypadala nedostatečně zdobené)

 

„No konečně!“ Zaradoval se Mrakoběs poté, co si vyslechl zprávu zombice – kurýra, která oznamovala, že opozice je připravena se utkat. Součástí sdělení bylo také upozornění, že zpráva se do pěti minut sama zničí (což znamenalo v praktickém slova smyslu, že nemrtvá se rozstříkne na všechny strany) A tak bylo pár těch silnějších kousků z přítomných pověřeno ji dovést do patřičné vzdálenosti od ostatních (a nechat se tam poprskat smrdutou hmotou (bylo známo, že obě strany si coby kurýry volily nemrtvé v co možná nejpokročilejších stádiích rozkladu) aby od podobného incidentu ušetřili ostatní) Naštěstí pro Mrakoběse, fenomén VŮDCE NÁM JDE PŘÍKLADEM u mužoživovačů neexistoval a tak se, na rozdíl od svého rivala Ourka, do této práce příliš nehrnul. (Když se ho náhodou někdo zeptal, proč tomu tak je, odpověděl, že Okurek je stejně vždycky natolik zasviněný ještě dříve ,než kurýr dorazí, že je mu to vlastně jedno a potom jen hraje TOHO, KDO SE ZA VŠECHNY HRDINNĚ OBĚTUJE)

 

Zatímco se nemrtví řadili do šiků a výhružně mručeli, mágové mezi sebou živě štěbetali a sdělovali si navzájem, co je nového. Vedle typických průpovídek ke společenským hrám jako je například házení mincí („Když padne pana, vyhraju já, když padne orel, prohraješ ty“)  se člověk sem tam mohl doslechnout i něco zajímavého.

„Proboha Okurko! Ty máš učně!“

Podivil se nekromant, který měl v době jeho nepřítomnosti řeč a díval se na Kostitřase, který vyjeveně stál opodál, svírajíc vodítko s „dívkou posedlou kočičím démonem“.

„No…“

Protáhl Ourk.

„Hele.. není tohle šilhavá Shellby?“

Začal jakýsi mladík obdivovat bytelnou mužatku.

„Nesahat, kouše.“

Oznámil Ourk nevzrušeně.

„Ehm..ehm…“

Vložil se do toho nesměle Kostitřas. Všichni se otočili jeho směrem.

„Mohl by mi někdo říct, co se tady děje?“

„Bojujeme!“

Odpovědělo nekromantstvo jako jeden muž

„No… a proti komu?“

„Opozici“

Ozvalo se.

„Tamtěm.“

Vysvětloval jiný a ukazoval prstem na armádu nemrtvých mužů a nekromanty stojící za nimi.

„Proti Mužoživovačům.“

„Proti stříbrným.“

„Proti sráčům.“

Ozvalo se někde z davu stydlivě.“

„JO!“

Zařval dav unisono.

„Hele Okurko.“

Promluvil zase postarší mág v tóze.

„Tvůj student žil celý život v kobce, nebo co?“

„Ze studijních důvodů!“

Pohotově opáčil Ourk.

„Aha. A proč má Mrakoběsovu hůl?“

„Recese…“

Pokrčil vůdce Ženoživníků rameny.

 

Kostitřas si zatím sedl opodál.

„Budu ti říkat Amélie.“

Prohodil směrem ke slečně, kterou měl na vodítku.

„Kdysi jsem taky dala jméno tvoru, který o to nestál…“

Promluvila poprvé za celou dobu.

„Myslela jsem, že jsi němá.“

„Já nejsem. On byl.“

„Kdo?“

„Ten démon.“

„Myslel jsem, že je to blbost.. něco takového neexistuje.“

„Špatná domněnka… špatné domněnky vedou lidi ke špatným závěrům, špatné závěry ke špatným činům…“

„A špatné činy?“

V Kostitřasovi se začala probouzet zvědavost.

„No… Rozhlídni se kolem sebe.“

„Tohle, že je špatně?“

„Tak pověz mi teda – proč bojují?“

Zeptala se Kostitřase.

„Protože… no Bohunou přece o to, jestli se mají oživovat muži nebo ženy.“

„No, ale já se ptám PROČ.“

„To jsem ti přece teď řekl.“

„Nejsi moc bystrý, co?“

„Cože?“

„A krom toho, připadáš mi jiný, než oni tady všude okolo. Jako bys tady vůbec nepatřil.“

„Nepatřím.“

„Co tady teda děláš a odkud jsi?“

„Myslím, že na posedlou, šílenou ženskou s obojkem ti to moc mluví.“

„Jmenuji se Taala.“

„To na věci nic nemění.“

 

„Všichni do řady!“

Velel Mrakoběs.

„Připravte si zaklínadla a HLÍDEJTE AŤ SE VAŠE JEDNOTKY NEVYMKNOU KONTROLE! A to nemrtvé skřetbalové mužstvo, ať jde první! A ty tu neskuč.“

Utrhl se na jednu čarodějku, která láteřila, že její jednotka umře první, když ji dá do předvoje a že Mrakoběs nemá srdce.

Laiviel ležel u nohou Haldrë, která si kdoví proč brousila dýky. Měla jich neskutečné množství a vzhledem k tomu, že toho na sobě moc neměla, mnoho mladých mužů se dohadovalo, odkud je asi tak vykouzlila. Na otázky na toto téma elfka odpovídala jen záhadným úsměvem.

                                                            

I Kostitřas stál v řadě, přímo vedle Ourka, který byl všeobecně považován za jeho učitele. (A stále měl róbu naruby (a ještě k tomu pocákanou marasem, protože mužoživovači poslali Ženoživníkům kurýra))

„Tak do toho!“

Zavelel Ourk a armáda zombic se dala do pochodu.

 

Komentáře

komentářů

About The Author

Leave a Reply